Moje články

Vyjdu rozvrzanou brankou a zamířím vzhůru. Cesta je rozbitá, vydrolené kameny ujíždí pod sešlapanou podrážkou. Lem sukně umetá prach.
Dům, který přežil. Zůstal sám. Se sklopenou hlavou vzpomíná na lepší časy. Tvář mu hyzdí široká prasklina. Od teď až na věky.
Terasovitá pole stoupají k nebi. Patro nad patrem ukrajuje z kopce hladová sousta. Zelené stvoly šeptají.
Výhled na zasněžené hory. Obraz se tetelí v horkém vzduchu. Okraje se rozostřují a mizí v opálovém oparu.
Shelter na rozcestí. Špinavé děti. Pověšené prádlo.
Starý strom rozevírá zelenou korunu. Vitá mě zpátky.

Klidně bych mohla zavřít oči. Domů dojdu i bez nápovědy.

Rodičové těch dívek kousli do otráveného jablka. Hlava se zatočila, ze všech koutů zněly zrádné hlasy.
"Neposílejte dcery do školy," našeptávaly. "Je to zbytečné. Čtení, psaní a počítání, to vše se přeceňuje!"
Odmlčely se, aby nabraly dech: "A těch peněz, co to bude stát!"
Snědé Sněhurky neusnuly. Stalo se něco mnohem horšího. Zůstaly sedět doma. Pracovaly v domácnosti, na poli, obstarávaly slepice. Jejich duše se jen tak poflakovala a smutně vyhlížela z okna, když kolem běžely děti ve školních uniformách.

Někteří se vyléčili. A jejich dcery vyčnívaly. Doslova. Ostatní studenty převyšovaly nejméně o hlavu. Jiní zůstali otrávení až do konce.

Obraz první: Do školy přišel balík. Sbíhá se celá sborovna. Vzrušení narůstá. Krabice je obrovská a vypadá slibně. Odesílatel? Nějaký UNICEF.
Obraz druhý: Učitelé rychle trhají balicí papír. Hlasité jásání. Co je uvnitř? Hry. Učební pomůcky. A tajemný předmět.
Obraz třetí: Záhadná krychle z barevného plastu vzbuzuje zvědavost. Proč jen je děravá? Že by ta okénka ve formě čtverců, trojúhelníků a koleček byla na ozdobu?
Závěrečná scéna: Učitelé i ředitel se ze všech sil snaží rozdělit geometrické tvary do správných otvorů. Je to docela fuška. Slunce praží na orosená čela.

Nepodceňujte je. Nejsou hloupí. Ale něco takového vidí úplně poprvé.

Scházíme z kopců. Cesta je rozbitá, samý výmol. Srážkový stín mohutného horského hřebene zaklel okolní krajinu.
Půda je zvrásněná, rozpraskaná. Přežil jediný strom. Meruňka. Plaše kvete. Na polozbořeném plotě sedí bezhlavé kozí tělo vysvečené z kůže. Rudé maso láká mouchy. Memento mori.
Projíždějící džíp zdvihá oblaka okrového prachu. Fouká. V údolí, kde nic neroste, se vítr nemá kde zarazit. Nabírá rychlost. Pustinou víří částečky vyschlé země. Pokrývají obličeje, vlasy, derou se do očí. Nedá se dýchat.
Konečně záchrana. Vesnice. Běžíme do obchodu. Natáhnout gumičku, upevnit, hotovo! Naše tváře zdobí roušky z podivného froté materiálu. Poprvé.

Kdybychom tenkrát tušili kolikrát ještě.

Bibek. Věčně rozesmátý kluk. Usadil se v Německu. Vaří. Stejně jako jeho otec.
Neema. Můj průvodce. Univerzita, skvělá angličtina. Nemůže pochopit proč někdo přijede učit do Nepálu. Podle posledních zpráv pracuje v Dubaji.
Krishna. Šikovný chlap. Krásně maluje. Restauruje thanky. Nyní už na Tchaj-wanu.
Subash. Automechanik ve Spojených státech. Domů přiletěl jen na návštěvu. Zastavit se ve škole? Podělit se o znalost jazyka s dětmi? To určitě ne.
Samir. Jim to závidí. Hodně. Mluví plynně. Jediný z vesnice. Dnes je ředitelem školy. Šel by hned.

Mladí kluci, muži, tátové od rodin. Jejich pouta se zpřetrhala. Poslední spoj domů dávno odjel.

Jsou tady, stejně jako každý den. Vysedávají na betonové podestě před mými dveřmi, buší na okno. Naparují se, předvádějí, rvou se o moji přízeň. Neznají slovo ne.
"Namasté, Martina miss."
Imlish, Manoj, Abhishek. Páni kluci.
Skláním hlavu k pozdravu a úsměv mi tuhne na rtech. Vypadá to, že dnes dojde na pěsti.
Imlish pozdvihne pevně sevřenou dlaň. Uchopím kámen. Vzhůru do ringu! Normálně vyhrávám, ale tohle je jejich píseček.
Pravidla jsou jednoduchá. Vyhoď a chyť. Oblázky vyletí k obloze. Samozřejmě, kluci na hřbet zavřené ruky chytili všechny.
Děsím se, kdy na mne přijde řada. Jsem měkká. Na pěsti vždycky prohrávám.

Samhjana je krásná. Září. Sborovna je plná jejího smíchu.

Mira pohodí hlavou. Těžký náhrdelník na jejím krku se zhoupne a tiše zachřestí. Šperk neodolatelně vábí.
Samhjana přistoupí blíž a natáhne ruku.
Nitky navlečených rudých korálků svázaných do jedné tlusté šňůry odráží světlo.
"Vdej se," šeptají. "Stačí jen kývnout a můžeš nás mít."
Dívce se třesou prsty.
Tepaná ozdoba uprostřed, symbol manželky,se leskne. Nakrucuje se, svádí a slibuje.
"Důstojnost, postavení, rodinu, to přece chceš?"
Dívka váhá.
"A lásku, samozřejmě."
Samhjana sevře zlatý přívěšek mezi prsty. Rozhodla se.

Vídám ji na Facebooku. Fotky s manželem. Je stále krásná. Jen úsměv zmizel.

Každá polní cesta má oči. Všechny domy slyší. Vesnice ví všechno.
Samir miluje Iradu.
"To dá rozum," šeptají zvědavá ústa. "Je krásná! Milá! Vzdělaná!"
Každé ráno spolu chodí do školy. Celý den učí jeden vedle druhého.
"Irada má ráda Samira," vyprávějí si školní uniformy. "Je hezký, sebevědomý, někam to dotáhne!"
On se usmívá a vypráví příběhy. Ona ho hladí očima a v příjemných rozpacích si pohrává se zlatou ozdobu zavěšenou na útlém krku.
Jsou pravdy, o kterých se mlčí.
Chvíle, kdy se poprvé dotknou, rozmetá jejich svět na kousky.
Její muž se zítra vrací z Kathmandu.
Jeho žena chystá večeři.

Autobus přeskakuje výmoly. Zastavuje. Zírám.

Okolo silnice tu vyrostlo město. Zaprášené, špinavé, plné života. Tak ošklivé! Tak nepálsky krásné! Dýchá, pulsuje, přitahuje.
"Pojď blíž!" láká mě, "stačí pár kroků."

Ulicí se pohybují davy lidí a prašivých psů. Ženy obložené zavazadly nastupují do barevných autobusů. Vyprávějí. Smějí se. Muži divoce gestikulují, kouří a plivou na zem. Troubení klaksonů se mísí s vyřváváním pouličních prodavačů. Mezi stánky se proplétají rozcuchané děti. K nebi stoupá dým.

S trhnutím se rozjedeme. Mám obličej přilepený na okýnko. Nemůžu se odtrhnout. To město má neuvěřitelný náboj. Neznám jeho jméno, ale vím, že sem se chci vrátit.

Horká tma mě dusí. Pištící komáři opisují divoké kruhy. Ležím pod baldachýnem zaprášené moskytiéry a opíjím se koktejlem dnešních zážitků. Protřepat. Polknout. Chutnají hořce.
Následné otřesy, ztráta rovnováhy i duševního klidu. Zběsile poskakující postel.
Syčící vlnovka hadího těla na cestě. "Nic se neděje, Martina miss, ten určitě nebyl jedovatý."
K jídlu je zase rýže se zeleninou. Už týden jíme tu samou. Její sezóna právě vrcholí.
Telefon mi vypověděl službu. Spravit? Na vesnici nelze. Jsem kompletně odříznutá od svého normálního života.
Je mi smutno. Chci domů. Chci svoji maminku!
Zavírám oči.
Nemíchat prosím.
Někdy je potřeba stesk vypít až do dna.

Dhital pláče schoulená v rohu. Rodiče odešli. Oba. V Kathmandu je více příležitostí. S babičkou ji bude dobře.

Provdali ji. Mira míří do nového domova. Ve svátečním sedí na korbě náklaďáku mezi neznámými muži. Nejsou cizí. Stali se její rodinou.

"Babu, pojď domů!" Kabitha marně honí utíkajícího syna. Manžel si zapaluje další cigaretu a bez zájmu sleduje zvlněné kopce na obzoru.

Irada opálenou rukou sevře motyku. Čeká jí celodenní dřina na poli. Už ani neví, jak její muž vypadá. Odešel za prací hned po svatbě. Možná příští rok zase zavolá.

Samota se jim vepsala do tváří. Stárnou brzy. Umírají samy.

Nemám je ráda. Nesnáším je. Nenávidím.
Jsou mi neustále v patách. S věčně hladovým výrazem oddaně sledují moje kroky. Plazí se přede mnou v prachu, dotírají, beze studu líbají nahé kotníky. Milují teplo lidského těla, puls tepající pod zranitelnou kůží.
Lačně hltají každý můj pohyb. Není úniku.
Pijou mi krev!
Dlouhé těsné objetí, nekonečné splynutí těl. Patříme k sobě!
Řešení složitého rébusu našich propletených vztahů je směšně jednoduché.
Stačí jediná tenká gumička.
Schýbnu se a upevním nohavici k botě.
Neprojdou.
Hnusné pijavice.
Jak můžou existovat tvorové tak přítulní a slizcí zároveň?
Tak pojďte a udavte se zašlou kůží mých pohorek!

Kamenná zídka neodolala nočním přívalům deště. Dvorek se proměnil v hnědé jezero. Kapky zběsile buší do střechy ze zvlněného plechu, není slyšet vlastního slova. Ztroskotala jsem. Nedá se učit.
Vyklepávám si z vlasů vodní tříšť a přemýšlím, jak tím marastem dopluji domů.
Cesta se změnila v proudící řeku. S hlasitým žuchnutím se utrhl lem terasovitého pole a zmizel ve zpěněném vodním víru. Obloha je nízko a z okolních kopců stoupá vlhká mlha.
Deštník nabírá příznivý vítr.
Mohutné vlny serpentin se vzdouvají k nebi. Tsunami hor. Moře bahna. Oceán plovoucí špíny.
Nepál.
Tajemný ostrov, který láká.
Přístav, kde kotví moje myšlenky.

Za devatero osmitisícovkami a vyschlým korytem řeky leží malá vesnice. Terasovitá pole s kukuřicí, stovky nouzových přístřešků rozesetých po kopcích, jedna škola. Děti tu skotačí jako kůzlata. Kůzlata si hrají jako děti.
V jednopokojovém zámku s výhledem na suchem rozpraskaný hliněný dvorek tam žije víla. Příliš vysoká, kyprá, vlasy ostříhané na dva centimetry.
Vítr o ní roznáší skandální pravdy.
„Místo pohodlné cesty na střeše autobusu chodí pěšky!“
„Mluví divným jazykem, nikdo jí nerozumí!“
„Když vidí hada, piští jako myš!“
„Je šílená!“
Místní rytíři jí nadbíhají dnem i nocí. Je tak světlá! Nejbělejší vstupenka do zemí zaslíbených.
Manžel? Není na překážku.

„Martina Miss?“
Vstávám z dřevěné bedny a rozhlédnu se zaprášenou místností, která tu supluje sborovnu. V prázdném okenním rámu se objeví umazaný obličej.
„No school tomorrow!“
Sláva! Jsem volná. Zavřu oči a nechám se unášet představami. Vyrazím si! Do města! Pořádně to rozjedu! Splním si nejdivočejší sny!
S vidinou párty jsem ochotna přinášet nejvyšší oběti. Sejít pár kilometrů z kopce. Čelit zdrcujícímu vedru, hadům, dorážejícím vesnickým psům i četným nabídkám k sňatku. Absolvovat šílenou cestu v nadoraz nacpaném autobuse, kde se, spolu s výhledy na prudký sráz lemující krajnici, zdarma podává vydýchaný vzduch.
Kathmandu.
Konečně!
Svatá trojice.
Jídlo, sprcha, postel!

Ženy v nařasených sárích, rikšák na rozvrzaném kole zdobeném barevnými cetkami, bosý kluk s umatlanou pusou. Všichni to vědí.

Za pár let. Za měsíc. Zítra.

Procházím ulicemi a na nohách mi ulpívá prach. Z hromad odpadků stoupá k nebi štiplavý dým. Kolem svatyně se tlačí lidé, projíždějí auta, hlasitě troubí motorky. Město žije.
Zastavuji před nedokončeným domem. Z holého betonu posledního patra ční opuštěné železné výztuhy. Po ploché střeše se honí opice. Snědý elegán z billboardu za jejich zády propaguje pojištění proti živelným pohromám.
Nejvyšší čas.
Pojistit domov, rodinu, štěstí.

Dnes.

Je 25.dubna 2015 a země se začíná třást.

Rozbitá cesta se stáčí k chatrnému mostu zavěšenému přes hlubokou strž. Na kraji stojí osamělý turista, podle vybavení stoprocentně Čech. Měří si nás pohledem.
První kroky a lávka se divoce rozhoupe. Banda holek s batohy na upocených zádech skupinově zaječí.
„Chodící slepičárna,“ ozve se pohrdavě.
To si nenechám líbit. Nasadím co nejdrsnější výraz a s kamenným obličejem pokračuji dál. Pode mnou teče zpěněná řeka. Chytá mě závrať. Jenže, přece neztratím tvář!
Předbíhá mě drobný nosič s ohromným nákladem. Slyším hlasité kvokání. Na zádech mu sedí drátěná klec velikosti skříně napěchovaná slepicemi.
Dám se do smíchu.
V Nepálu není nic nemožné!