Moje články

Uložil se pod vistárií a s rukama za hlavou pozoroval jarní nebe. Někde tam nahoře mezi hvězdami běžela tmavovlasá dívka s potkanem na rameni. Pospíchali domů. Metoděj vzdychl. Po obloze přelétly mraky a zakryly mu výhled. Skleněné schodiště zmizelo. Skrz rozbitá okna padla rosa a usadila se mu na tvářích. Do kůže se zakousl chlad. 

Sbalil se do klubíčka a zimní zahrada se dala do pohybu. Z ohlodaných větví se vznesli motýli, usadili se chlapci na těle a přikryli ho křídly lehkými jako sen. Příjemně hřáli.

„Uvidíme se zítra,” vydechl chlapec a zavřel veliké modrošedé oči.

„Uvidíme,” zašeptala hedvábná křídla.

Stáli v zahradě a hleděli vzhůru.

„Dokážeš to!”

Malvína mrkla na schodiště vyskládané z rozbitých skel. Mířilo do nebe. 

„Mám strach!”

„Máš svoje sny!”

Motýli mávli křídly. Zakroužili kolem Metoděje a přistáli. Pokryli jeho tělo, ruce, ramena i hlavu. Z barevného hroznu vykukovaly jen velké klučičí oči. 

„Všechny zůstávají s tebou!”

Nemluvil, ale jeho oči křičely: „Vytvoř si nové! Jsi Malvína!”

Zakryl je soumrak.

„Musíš jít! Teď!”

„Sama?”

Chodbou se rozlehlo cupitání. Do místnosti se protáhl potkan. Očichal Malvíně nohy a šťastně zapanáčkoval.

Holčička začala stoupat do noci. Nebyla sama. Na rameni se choulil Ratko a spokojeně vrtěl holým ocáskem.

„Jsem tady a přece nejsem.” 

„Tělo, co cítím, už není moje vlastní.” 

„Ubylo mě i přibylo.”

„Jsem  mnohem křehčí. Chlupatější a krásnější.”

„Jen už to nejsem tak docela já.”

Hedvábí popraskalo a začalo se trhat. Hlásky zesílily.

„Líhneme se do světla. Něžné, barevné a zranitelné. Přesně takové teď jsme.” 

Metodějův náhrdelník se pohnul. Spacáčky se rozevřely a vykvetly stovkami zářivých květů. Motýlci vylézali na světlo, zívali a protahovali pomuchlaná křídla.

„Dost. Přestaňte. To lechtá!” Metoděj se dal do smíchu. „Podívej Malvíno, jsou nádherní!”

Tiše přikývla.

Zvážněl. Sny zatřepetaly křídly. Všichni se otočili k Malvíně.

„A teď, ti pomůžeme najít cestu!”

„Zůstaň!”

Malvína zrudne a sklopí oči. Zírá na podlahu, přešlapuje z nohy na nohu. Ví, že by měla, ale nemůže se odhodlat.

„Prosím.”

Nadechne se. Zavrtí hlavou: „Musím se vrátit!” Odhrne kudrnaté vlasy a rozváže spící náhrdelník. „Nebudeš sám. Nechám ti všechny svoje sny.”

Metoděj nebrečí. Nedělá vůbec nic. Dívá se do zdi. Mlčí. Pak zdvihne ruku a kukly pohladí. Opatrně. Něžně. Sevře je v dlaních. Skrz kůži cítí, jak ospale oddechují. Srdce zachumlaná v hedvábí bijí. Přináší naději.

Malvína se pohne a přidá vlastní teplé dlaně. Naslouchají spolu. Ve spacáčcích to tiše lupne.

„Zůstanu s tebou, dokud se neprobudí.”

Zahrada byla pustá. Z vistárie zbyl jen kmen a pár ohlodaných větví. Na kamenné podlaze se rýsovaly zčernalé obrysy křídel. Všude se válely střepy. 

Malvína byla sama.

„Metoději?”

Náhrdelník se zachvěl a pokračoval v hlubokém spánku.

Rozeběhla se prázdnou chodbou.

Seděl na schodišti a díval se do nebe.

„Měla jsem o tebe strach!”

„Proč? Máš svoje vzpomínky, domov, rodinu. Máš se kam vrátit!”

„Můžeš jít se mnou!”

Sklopil hlavu. Mlčel. Zíral na nohy, jako by to mohly říct za něj. 

„Půjdeš?”

„Nechci o tom mluvit.” Schoval obličej do dlaní a začal si okusovat nehty. 

Posadila se vedle něj. Sevřela náhrdelník.

Z hořících můr sálalo teplo. Milé, všeobjímající. Divoké shořely na popel.

„Lepší?”

Přestal se třást a kývnul: „Co uděláme s nimi?”

Hedvábné spacáčky načichly kouřem, ale jinak vypadaly v pořádku.

„Pomůžeme jim. Dáme jim naději stát se tím, čím chtějí být.”

„Jsou to můry!”

„Podej mi je!”

Z každého spacáčku odmotala nepatrný kousek hedvábné nitky a kukly, jednu po druhé, svázala k sobě. Otočila se k Metodějovi zády a odhrnula vlasy z kruku.

„Můžeš?”

Zaváhal.

„Budu je zahřívat. Dám jim bezpečí. Nechám je naslouchat. Myšlenky. Sny. Tlukot srdce. Zesílí. Vyrostou. Až vykvetou, budou z nich ty nejbarevnější korále na světě!”

Di, Vo, Ké vytřeštily oči do ostrého světla.

„Hrnec! Vařicí voda! Krutá a bolestivá smrt! Zapomeň, holčičko! To neuděláš! Nezničíš nenarozené! Jsi měkká, poddajná, příliš poslušná! Nedokážeš to! Napřed bys musela zabít nás!”

Pokusily se vzletět. Sluneční paprsky je přibily k zemi. 

Metoděj zalapal po dechu.

Malvína zbledla. 

„Máte pravdu. Bezbranné spící sny zničit nedokážu. Každý má dostat šanci. Vyklubat se! Ukázat, kým chce být! Kým doopravdy je! A vaše barvy už známe!” Sehnula se pro největší střep. Skrz rozbitá okna sestoupilo slunce. Ruka se jí třásla, když nastavila střep do správného úhlu.

Křídla chytila hned.  Zahradou zavoněla spálená krev.

Dveře vrzly a Malvína nakoukla dovnitř. V zahradě bylo mrtvo. Můry, tělíčka pohodlně vyskládaná na vyhřáté podlaze, klidně spaly. Slunce pálilo do zbývajících skel a holé zdi vydechovaly žár. 

Metoděj se roztřásl. Schoulil se do klubíčka a přikryl se nejbližšími křídly.

Malvína mu sáhla na čelo. „Příliš nových vzpomínek,” zašeptala. „Moc rychle.” 

Objala ho a přitiskla k sobě. Začal drkotat zuby.

„Potřebuješ zahřát. Huňatou měkkou deku!” rozhlédla se.

Červi byli pryč. Přežrali se vistárie i vzpomínek a uložili se. Z holých větví visely stovky hedvábných spacáčků.

„Čína! To je ono!” Malvína vyskočila. „Zaběhnu do kuchyně! Seženu hrnec a horkou vodu.”

Temná obloha se roztrhne, na děti dopadá první slunce. Malvína přivře oči. Skrz řasy vidí stín. Sklání se nad ní. Voní. Tiše šeptá.

„Udělej to zlehounka, jako dech ve vlasech, jako pohlazení motýlích křídel.”

Mámin hlas, jemný úsměv. 

„Vzpomínám si…” Malvína  začne vyprávět.

Drobnosti. Nedůležité střípky, které ji těší. Malé barevné obrazy, co přehluší strach.

Metoděj slyší. Přisedne blíž. Vpíjí se do Malvíny pohledem. Bezbranný hltá každé slovo. 

V Malvíně zahlodá červík pokušení.

Teď! Má ho ve své moci. Může si vymýšlet. Přijít s lepšími příběhy. Dát mu víc lásky i bezpečí. Změnit osud.

Otevře pusu. 

Zmlkne. 

Ví, že nesmí.

Našel ji až na venkovním schodišti. Podpírala si hlavu o balustrády a nehýbala se. 

„Malvíno?” 

Nenamáhala se otočit. 

Sklonil se: „Nemluvíš se mnou?”

Kousla se do rtů a zavrtěla hlavou. Na tvářích se jí zaleskla rosa. 

„Proč?”

„Zapoměls?”

„Na co?" rozhodil rukama a usmál se. Podíval se jí přímo do očí. 

Rozšířily se jí zorničky. Duhovky mu zešedly.  Připomínaly opuštěné plochy prázdných zrcadel. Malvína zalapala po dechu a přejela mu prsty po víčkách. Teď! Bylo to tak lákavé. Může? Musí! Místo paměti měl mapu plnou bílých míst. Hic sunt noctuidaes.

Podívala se na oblohu: „Vybarvím je, mami. Smím?”

Začalo svítat.

Vaječné skořápky pukaly jedna za druhou. Metoděj ztuhnul. Stál a bez hnutí zíral mezi nahé krmící se červy. Hemžili se listovím. Žrali a za nimi zůstávalo prázdno.

„Přestaň,” zahřmělo zahradou. „Nedělej to!”

Malvína uskočila a schovala ruku za zády.

„Nemůžeš,” Metoděj se svíjel jako červ. „Nesmíš!”

„Proč?”

Třásl se. Tvář měl bledou, rysy zkroucené bolestí. Zvrátil hlavu a zadíval se do noci.  Do očí mu zasvítily hvězdy.

„Bez vzpomínek nebudu nic!”

Di, Vo, Ké rozrazily vzduch. Vymlácenými skly do zahrady vletěly ostatní můry. Zaútočily.

Sny s vřískotem padaly Malvíně do vlasů. Zakryla si tvář.

„Pro tebe už nehnu ani řasou!”

„Nová generace můr,” zašeptal Metoděj. 

Malvína zbledla.

Di, Vo, Ké vystartovaly. Temnými křídly laskaly tvrdé skořápky. Ovívaly je. Ukládaly do nich zárodky snů. 

Vajíčka se zaleskla do noci jako oči.

Metoděj chytil Malvínu za rameno: „Bojíš se?!”

Uhnula pohledem: „Myslím na kafe. Na to, jak voní máma. Na ruce, které mě hladí.”

„Ubližují! Odstrkují a bijí!” 

Vrazil do ní. Spadla do větví.

„Nesmysl!” zakřičela a dotkla se nejbližších vajíček. „Dobře se dívej!” 

Sevřela je v dlaních a dýchla.

Skořápky zakoulely očima a popraskaly. Stádo novorozených červíků se vrhlo do listí. 

S každým zahryznutím se v Metodějově paměti vytvořilo bílé místo.

„Pojď se mnou, ukaž mi, jak se nebát.”

Malvína zdvihne oči. 

Místnost se rozplyne.

Holčička stojí uprostřed hvězdného nebe, před sebou vidí jen malého ustrašeného kluka s motýly ve vlasech. Natáhne ruku. 

Můry zasyčí. Nocí se rozletí sametová křídla. Třepotají se, šustí, temnotou zakrývají hvězdy i duhovky. Skutečnost, sny i obě děti se roztočí v obrovském víru.

Břink. Rozbité sklo sněží do zimní zahrady. Děti zachrání vistárie. Metoděj se chytí větvě a polekaně cukne. Je mezi vejci. Na každém listu, stonku a dokonce na kmeni jsou nalepené tvrdé zažloutlé kuličky.

Malvína do něj šťouchne loktem: „Copak jsme přistáli v kurníku?”

A potom se ponožka rozhodla poznat krásy daleké ciziny. Zhmotnila se v zaprášeném batohu.

Káthmándú. Čas vyprat. Pořádně! Ne jen šolíchat špínu v ledové vodě a dřít nebohé oblečení o betonový rantl veřejné pumpy.

Vyklopím obsah batohu a pokoj naplní odér potu. Hnus. Jedna čistá ponožka navíc? Mávnu rukou. Cpu jednotlivé kusy do igelitky a doufám, že místní prádelna to zvládne.

Dokázali to! Prádlo je naavivážované až rukávy stojí, v moirovém triku pouze jedna prožehlená díra. A ponožky… ponožky! Vrací se mi jen pravé. Ta čistá se samozřejmě ztratila. Vlastně jí chápu. Já sama se v Káthmándú ztrácím každou chvíli.

Můry procitnou. Rozevřou křídla. Místností zaskučí vítr, postrčí ho vpřed. Metoděj udělá krok. Malvína couvne, ztrácí oporu. Vytřeští tmavé oči. Za zády se jí šklebí obrovské rozevřené okno. Kudrnaté vlasy ožijí a vyletí do noci.

„Dost!” zašeptá holčička. 

V poslední chvíli se zachytí o zlacený rám. Nachází potřebný balanc. Zuby jí drkotají, černé vlasy žijí svým vlastním životem.

„Nebojím se tě!” vyrazí ze sebe. Dívá se do země. Hlas jí přeskakuje a z nosu jí po malých kapičkách vytéká krev.

„Lže!” šelestí rudočerná křídla. „Dobře se podívej, celá se třese!”

Metoděj zbledne a sevře ruce v pěst: „Nauč mě to!”

Hlas stoupal. Netrvalo dlouho, dosáhl tóniny, ve které se pohybují netopýři.

Můry zakroužily místností v touze uniknout. Přistály na Metodějovi a zajely mu do vlasů. Ztratil rovnováhu. Vypadl z rytmu snu. 

Kudrny povolily. Malvína pohnula osvobozenou hlavu a zadívala se do zrcadel. Přes skleněné plochy se protáhl stín ženské postavy. Místnost zavoněla, výrazně hořce.

Di, Vo, Ké se zavrtaly hlouběji do blonďaté kštice. Zvláčněly. Začaly podřimovat.

Metoděj začichal: „Kazíš mi můry. Jak?!”

Malvína sklopila kávově hnědé oči: „Takhle voní maminka.”

Zbrunátněl: „A takhle strach!” 

Zrcadla se proměnila v obrovská okna. Průvan je rozrazil dokořán.

Hořká vůně bezpečí vyletěla do noci.

Sen byl její, ale detaily neseděly. Malvína otevřela oči do fialového přísvitu. Pokojem voněla vistárie. Po polštářích se jako hladoví červi svíjely její vlastní kudrnaté vlasy. Rostly. Kroutily se. Proplétaly se s vysokými chlupy koberce. 

Postel se naklonila a Malvína spadla. Uzly se utáhly. Připoutaly ji k zemi.

Zrcadla potemněla. Z každého z nich na ni zíral cizí chlapec. Tvář se mu křivila. Ze zátylku se odlepily můry. 

„Pokračuj!“ šeptaly. „Chceme vidět, konec!“

Hleděly přímo na ni. Hltaly každý její pohyb, slzu, zachvění, náznak strachu. Četly v ní jako v knize a jejich křídla vrhala černorudé stíny.

Malvína se rozkřičela.

Mezi zrcadly stála zdobená postel. Holčička na ní vypadala jako andílek. Buclatá, s hlavou plnou tmavých kudrlin, které se kroutily až k zemi. Spala. 

Metoděj luskl prsty a místnost se rozzářila nafialovělým světlem. Dívenka zavrněla jako kotě, dětskou rukou odehnala dotírající sen a usmála se.

 Di, Vo, Ké zdivočely a začaly se překřikovat:

„Chceš pomstu?“ 

„Začni! Ona je ideální!“

„Spokojená a šťastná!“

„Nevidíš? Má všechno, co jsi kdy chtěl.“

„Znič to!“

„Hned!“

Zrcadla odrazila Metodějovu tvář. Byla bledá. Křivila se. Vztekem. Touhou. Bolestí. Zavřel oči. Po zátylku mu stékal pot a vsakoval se do křídel.  Věci se daly do pohybu.

Di, Vo, Ké ho poháněly vpřed. Metoděj stoupal vzhůru. Skleněné schodiště tiše křupalo pod nohama. Zimní zahrada zůstala hluboko pod ním, holé šlahouny prorůstaly noční oblohou. Paprsek nafialovělého světla ukazoval směr, dráždil představivost, oslňoval a vábil. Přilétaly můry, pokládaly se před chlapce a vlastními křídly mu dláždily cestu. 

„Nezastavuj! Jsi blízko.” 

Pod botou zachroupalo další tělíčko. Metoděj zaváhal.

“Pokračuj!” Di se mu hladově zakousla do krku. „Poslední krok!”

Propadl se do snu.

Určitě nebyl jeho.Takový luxus nikdy neviděl. Nohy zapadly do měkkého koberce s vysokým chlupem. Z nekonečných bílých zdí na něj shlížely zlacené rámy vyplněné obrovskými plochami chladných zrcadel.

“Rozmyslel jsem si to. Nechci! Všechno vám nedám!” Metoděj se ohnal rukou a pokusil se strhnout můrky ze zátylku. 

Di, Vo, Ké držely jako přišpendlené. Rudočerná křídla divoce pulsovala a pokračovala v projekci.

Zrnitá místa se zaostřila. Zmuchlané pasáže vyrovnaly. Barvy nabraly na síle a bily do očí. Sen se odvíjel jako hladce vyžehlená stuha. 

Přízračná žena se odvrátila od dítěte. Oči jí ztvrdly, úsměv se přeměnil v škleb. Zatřásla postýlkou. Její stín prolezl skrz pokroucené šlahouny vistárie a natáhl se až k největší prosklené tabuli. Udeřila. Sklo se s rachotem vysypalo. Nabroušené střepy vytvořily schodiště.

“Pojď! Cesta je otevřená.”

Prosklený strop zimní zahrady prozřízl trojitý kužel fialového světla. Metoděj zdvihl hlavu. Můry zpozorněly. Nad nimi se odvíjel sen. Silueta ženské postavy se sklonila nad postýlkou a pohladila dítě po světlých vlasech. Chlapeček se usmál. Okraje spolkla tma, obraz se rozmazal. 

„To jsem byl já!” Metoděj ani nedýchal.

Di mu něžně přejela sosákem po krku: „Chceš vidět pokračování?”

Vo zatřepetala křídly: „Pusť si nás blíž!”

„Daruj nám všechny svoje myšlenky,” žadonila Ké. „Co se ti může stát?”

„A na oplátku?”

„Dáme ti naději. Sny o lásce. Bezpečí. Mámino pohlazení.”

Metoděj kývnul. 

Najednou viděl skvěle. 

Ale vůbec se mu to nelíbilo.

„Jste krásné!“ opatrně pohladil tři páry křídel.

Rudé cestičky se pod jeho dotekem probudily a začaly pulsovat. Metoděj okouzleně vzdychl. Ve spáncích cítil, jak novorozeným můrkám bijí srdce, hladce, pravidelně, v dokonalé shodě s jeho vlastním.

Živý mrak nabral další objem. Ztěžka dosedl na vilu. Noční můry zakryly každé okno, spáru i štěrbinu. Nastala nejtemnější tma.

Metodějovi se rozšířily zorničky: „Černé, stejně jako moje sny.  Měl bych vás pojmenovat. Budu vám říkat Di, Vo a Ké.“

Křehká tělíčka se souhlasně zachvěla. Můrky vzlétly a usadily se na vyhřáté kůži dětského zátylku. Křidélka protkaná krví se rozsvítila a začala promítat sny. 

„Chci jim to vrátit. Pomstít se. Všem!“ 

„Nebojíš se?“ přízrak se pohnul a na podlahu se vysypal fialově lesklý pel. Z motýla zbyly jen temné obrysy.

„Nikdy!“ Metoděj udělal krok: „Ukaž mi cestu!“

Silueta vystřelila vpřed. Udeřila chlapce do dlaně. Vykřikl. Přízračná křídla zmizela. Zimní zahradou zavoněla krev.

První kapka se zkroutila jako červ a obalila se v mrtvých okvětních lístcích, druhá následovala. Třetí se zahalila do křídel zabité můry. Tři kukly naráz praskly a před Metoděje vyletěly čerstvě narozené můrky, křídla protkaná rudými cestičkami.

Tma zhoustla. Můry se slétaly ze všech stran. Nad vilou se vytvořil obrovský živý mrak.

„Nelétám?“ Metoděj udeřil do stěny. „Která to řekla?!“

Zimní zahrada oněměla. Ticho se zakouslo do podlahy, napadlo kořeny staré vistárie a šplhalo se vzhůru.  Květy se roztřásly. Jemná chlapecká ruka drapla nejbližší můru a stiskla. Na dlani ulpěl šedý pel. Tělíčko znehybnělo. Urvaná křídla se snesla k zemi spolu s okvětními lístky. 

„Nesmíš! Nemůžeš! Neumíš!“ Metoděj sevřel rty a oči se mu leskly. „Každá prolhaná můra se změní v prach!“

Na mokrou tvář dopadlo měsíční světlo. Průvan zamíchal s mrtvými přísadami. Do tmy zašustila přízračná křídla.

„Chceš měnit sny? Zraňovat? Šířit strach?“

Metoděj kývnul.

„Kdo hledá cestu, toho si najdou!“

Vila upadla do šera. Večerní chlad se rychle přesouval z místnosti do místnosti, stěny vlhly, podlahy praskaly. Zvuky rostly, až byly tak hlasité, že opuštěné chodby ovládla ozvěna. Odrážela se od holých zdí a drala se do spár. Okenní skla se zbarvila do ruda, odrazila poslední sluneční paprsky a potemněla.

Můry přelézaly nehybné tělo. Chloupky hladily dětskou kůži a jejich doteky uklidňovaly. Křídla příjemně lechtala. 

„Stačí!“ Metoděj se otřásl a můry popadaly na zem. „Je nejvyšší čas! Vyrážíme!“ Sevřel ruce do pěstí: „Za pomstou a těžkými sny!“

Hmyzí oči se zaostřily do noci. 

„Jak?“ zašeptala křídla. „Jsi příliš těžký. Nelétáš!“

Metoděj přibouchl dveře: „Je čas!“ Došel k vistárii a šťouchl do pevně sevřeného hroznu. „Nefixlujte. Vím, že nespíte.“

Můry se zavrtěly. Některé okatě zívly.

„Dost! S předstíráním je konec! Začneme za soumraku!“

Hrozen se rozpadl. „S čím?“ odráželo se od popraskaných skel. 

Stíny se prodloužily. 

„Cvakání zubů. Husí kůže. Noční běsy a řev!“ Metoděj se zasnil. „Děti zalezlé pod peřinou. Strachy bez sebe.“ 

Na obličej mu padla tma. Vztáhl ruce. Můry se daly do pohybu. Roztáhly křídla jako padáky a začaly se snášet. Dosedaly mu na ruce, na tváře i do vlasů. Přistávaly na uniformě. Chlapec se stal středem roje.

Umazanými okenními tabulemi se protáhlo dopolední slunce. Ozvalo se zívnutí. Někdo si odkašlal.

“Jsme samy?”

Zkroucená větev zavrzala, jak se hrozen živých květů opatrně pohnul. Křídla se tiše třela, samet o samet, a opuštěnou zimní zahradou rezonoval šepot. Noční můry zahájily sněm.

“Ten kluk… je dokonalý.”

“Ta hubená křehká larvička?”

“Barevný motýlek, který klame křídly. Má potenciál. A dokonalé mimikry. Zvenku připomíná jasné denní světlo.”

Opuštěnou vilou se rozlehly kroky. Rychle se blížily. Můry zježily chlupatá těla a stáhly se k sobě blíž. Šepot sílil.

“Uvnitř má tu nejčernější tmu. Jeho sny jsou ostré, štípají a koušou. Rvou na kusy.”

Probudil se do šera. Skrz špinavá, rozpraskaná skla zimní zahrady se plížilo denní světlo spolu s divokými šlahouny vistárie. Černé hrozny sametových květů visely k zemi. Můry spaly.

Metoděj vyskočil a hubenou rukou zatřásl s nejbližší větví: „Vstávejte! Všechno se rozpadá. Líbí se vám to?“ 

Křídla souhlasně zakmitala.

Vyrazil na obhlídku.

Vila byla tichá. Okenní rámy zpuchřely, skla se vysypala. Podlahy trouchnivěly a zešedlá omítka opadávala po hrstech. V koutech opuštěných místností se choulily hromady zetlelého listí. Život se vytratil.

Metoděj pohladil holé zdi a uvolnil se: „Přesně tak jsem to chtěl! Tady už ani nejsilnější sluneční paprsky nikoho nevzbudí.“

Odlesky hořící lípy zeslábly. Hvězdnou oblohu zakryly mraky. Podivný průvod prostupoval temnotou. Drobný chlapec ve školní uniformě oběma rukama rozhrnoval vysokou trávu i zkroucené šlahouny ostružin a nad ním se jako svatozář tetelilo hejno můr. Do křídel se opřel vítr.  Na ulízlých vlasech přistály první dešťové kapky.

„Úkryt!” 

Metoděj se zdvihl ze země. Po dlaních se mu rozmazávalo bahno. Uniformu měl promočenou. V dálce před nimi se rýsovaly obrysy domu. Schodiště obsypané balustrádami vedlo ke vstupním dveřím. Osvětlená okna zářila do tmy.

“Nepotřebujeme společnost!” Chlapec se zarazil a sevřel ruce v pěst. 

Dveře vrzly, vylomily se z pantů. Světla zhasla.

Zahradou prostupoval puch spáleniny. Lípa se vznítila, vzplála vysokým oranžovým plamenem. Připomínala hranici. Vzduchem létaly jiskry a do trávy s rachotem dopadaly veliké ohořelé větve spolu se zbytky doutnajících křídel. 

Metoděj se narovnal. Usmál se, upravil límec uválené školní uniformy a smetl si z ramene popílek. Začal počítat. 

„Jedna, dvě, tři…“ rozesmál se nahlas. 

Roj prořídl. Nemohlo jich být víc než padesát. Vířily nocí a sametová křídla se jim chvěla. 

„Bojíte se?“ obrátil se k nim zády a vyrazil do tmy.

Můry ho následovaly. Poletovaly mu nad hlavou a opatrně si udržovaly bezpečnou vzdálenost.

Kráčel zahradou. Za ním vybuchovaly sny. 

Použil nehty a přidal na síle. 

„Máš přece vlastní hlavu,“ dunělo mu v uších.

Metoděj kývl, kam až ho vlákna pustila. Měl, a v ní… barvy se změnily. Před očima se mu začal odvíjet nový sen. 

V kukle se objevila prasklina. 

Pohnul uvolněnými dlaněmi. Sevřel kraje. Pořádně zatáhl. Můří křídla vyrazila čistě papírový tón a balicí papír s obrázky motýlů se roztrhnul. Pod lípou zavonělo jehličí. Chlapec se ušklíbl a vykročil do tmy. Měl vlastní sny a nebál se je použít. 

Do vlasů mu stekla kapička vosku. Podíval se vzhůru a koruna stromu vzplála jasnými světly vánočních svíček. 

Můry vzlétly.

„Dnes večer…“ konec věty zanikl v sametovém zašustění.

Vlákna zakřupala a zařízla se hlouběji. Metoděj sebou trhnul. Byl sám a obrazy na něj útočily v ostře barevných hejnech. Jek se stupňoval a rostl, zhmotňoval se v křídlech jako rány pěstí. Domovní dveře bouchly a v zámku zarachotil klíč. Znělo to jako lámání žeber. 

„Klidně si chcípni!“ 

Sny se zrychlovaly a přecházely v mžitky. Na ztuhlém hedvábí ulpělo několik skvrnek. Ucítil vlastní krev.

„Už se nevracej,“ proletělo mu hlavou. „Postarej se sám! 

Známá slova mu rvala uši. Zpívala. Zněla tak cize. Získávala nový naléhavý tón i smysl. 

„Táhni!“

Nepřemýšlel a poslechl.

Metoděj rozevřel oči do křídel. Padla rosa. Natáhl prst obtížený stovkami chlupatých můřích tělíček a dotkl se vlastního vlhkého obličeje. Celé jeho tělo lepilo a vydávalo zvláštní podmanivou vůni, která přitahovala i odpuzovala zároveň. Na čele, v obočí a ve vlasech se mu vytvořila první hedvábná vlákna, jemná jako sen, pevná jak nekonečná noční můra. Nitky ho ovíjely, táhly, svazovaly ruce, nohy i smysly. Stočil se do klubíčka a sevřel rty.

„Jsem v bezpečí,“ zašeptal. „Tady mi nikdo neublíží.“

Cítil, jak ztrácí kontrolu i myšlenky.

Můry se zatetelily: „Nikdo?“

Do hlavy mu vtrhly obrazy.

Vlákna se zařízla a začala tuhnout. 

Kolem něj vířila sametová můří křídla. Hladila bílé čelo, otírala se o nos i o rty, vytvářela tóny, zvuky a ozvěny. Metoděj Orf nastražil uši.

„J d i sss i!”

Tu melodii dobře znal. Byla falešná jako nejkrásnější dospělé úsměvy. V lebce mu tepalo a ve spáncích pulsovala krev, když z hlásek vznikala slova a jednoduché věty se propojovaly v souvětí.

„Spratku! Máš přece vlastní hlavu, umíš se o sebe postarat sám! Do toho, dokaž to! Klidně to udělej!“

Metoděj si zacpal uši a ponořil se do tmy. Roj ho zakryl živou peřinou těsně předtím, než zazněl závěrečný nápěv.

„Táhni! Už se nevracej!“

“Svoboda!”

Přeskočil zídku a rozeběhl se. Letní soumrak hřál do zad. Kolem uší mu pískali komáři. Odhodil batoh a svalil se do trávy. Zíral do koruny pokroucené lípy. Do nosu ho udeřila vůně. Větve se prohýbaly pod tíhou květů. Obloha potemněla.

Jemné zašustění udalo první tón. Květy synchronizovaně mávly okvětními lístky. Rozhýbaly se. Vzlétly. Kmitaly, třely se o sebe a proplétaly se ve smyčkách.Tančily. Zlověstně šeptaly. Hledaly společnou melodii a křídla jim skřípala nocí.

Zježily se mu chlupy. Roztřásl se. Od úst mu stoupala pára. Dětskými prsty křečovitě sevřel jmenovku připevněnou na prsou: M. Orf.

Můry odstartovaly a vytvořily roj.