28. Nadýchané přistání

Koš se naklonil. Tomek, Dáda, Miki, Mari i Andulka ztratili rovnováhu a teď se bezmocně váleli na jedné veliké ječící hromadě. Kolem uší jim hvízdalo, vlasy vlály a vítr rval Mari z kostýmu nejdelší brka. Poničená vzducholoď padala k temné hladině.
Vzduch prořízl ostrý zvuk zlacených stránek.
„Vracejí se,“ zašeptal Miki.
„V noci?“
Tomek zapomněl zavřít pusu: „To není možné!“
Vlaštovky zakroužily kolem a zacvakaly popsanými zobáčky. Lehká tělíčka vytvořila vír. Ostré pařátky zachytily koš. Ptáci napjali papírové svaly a pád zpomalil. Vzducholoď zastavila. Rozervaný plášť prasklého balónu zplihnul, rozlil se přes okraje koše a pevně ho ovinul. Nastala tma ve tmě.

„Neřekl jsem jim, ať se vrátí,“ zamumlal Tomek do uzavřeného prostoru.
„No a?“
„Papír nemá myšlenky. Nemůže rozhodovat sám za sebe!“
„Vážně? Tohle ti přijde zajímavé?“ Mari zalapala po dechu: „Teď?!“
V koši bylo dusno. Začal docházet vzduch.
„Nebude trvat dlouho a…“
„…přistaneme!“
„To taky!“

Obalený koš se několikrát pořádně zhoupnul a znehybněl.
„Potápíme se?“
Tomek zkusil odhrnout papírovou oponu. Ruka se mu zabořila do něčeho měkkého. Bylo to suché, teplé a příjemně známé. Zbytky balónu se pohnuly a uvolnily cestu. Do očí mu zasvítily hvězdy. Vykutálel se z koše a vklouzl do peří. Hladilo a vonělo vysráženou solí. Prokluzovalo mezi prsty. Slyšel šelest křídel a hlasité klapání malých zobáčků. V dálce zařehtal dřevěný kůň.
„Dokázali jsme to! Jsme doma!“

Páv zamžoural ospalýma očima a opatrně pohnul zatuhlým krkem: „Vážně jste nemohli počkat do rána?“
Potřásl hlavou a na zem se skutálely obrovské ospalky.
„Příště spadneme s první rosou!“ odseknul Tomek.
„A lup?“
Andulka sklopila peří. Zelená zčervenala.
Z rozpaků ji vysvobodil tlumený zvuk kopyt. Pernatou plání cválal kůň a dřevěná hříva mu vlála.
„Divné,“ zašeptal Tomek Dádovi do ucha.
Dáda se zamračil a zavrtěl hlavou: „Mnohem divnější!“
Zvíře se vzepjalo a hlasitě zařehtalo.
„Koníku?!“ Miki se mu vrhnul kolem krku. Vytáhl z kapsy zlatý chochol a rychle ho připevnil na hladce vysoustružené čelo.
Provinile se otočil na páva: „Nenosil bys ho. Neměli tvoji velikost. Dáda má něco lepšího!“
„Rozhodně je to větší!“ pípla Andulka.
Všichni otočili hlavy.
„Mari?!“
Živoucí bohyně byla pryč.
„Jsem si jistý, že padala s námi. Cestou dolů mi křičela do ucha!“
„Zmizela?“
„Jako jehla v kupce.“
Páv se zavrtěl a začal sebou šít. Peří se rozvlnilo.
„Tak pomůže mi konečně někdo?“
Z hromady peří se vynořilo peří. V měsíčním světle bylo k nerozeznání. Mari se drápala z lesklé závěje, která ji pohltila.
„Lechtáš!“
Rychle vylezla ven.
„To má být všechno?“ páv několikrát mlasknul a zklamaně protáhnul ptačí tvář.
„Bohyně nestačí?“ Mari zdvihla bradu a sebevědomě si načechrala peří.
Koutky zobáku vyletěly vzhůru: „Líbí se mi!“
Usmála se, upravila rozcuchané vlasy a udělala pukrle. V šatech zacinkalo.
„Ne!“
K zemi se s hlasitým chřestěním sesypal zlatý náhrdelník.