29. Síla kradeného zlata

„Jak?“ Andulce došla slova.
Zírala na vlastnokřídle uloupený náhrdelník.
„Měla jsem ho tam nechat?“ Mari pokrčila rameny. „Klidně si ležel na pleši. Opuštěný a sám.“
„Slyšela jsi mě. Věděla jsi, kdo ho tam dal!“
Mari se shýbla a sáhla po tlustém řetězu: „Cizí krádeže jsou mi ukradené!“
Zlato se jí ovinulo kolem ruky. Desítky přívěšků ve tvaru zvířat kovově zachřestily. Některé z nich se pohnuly. Kůň zařehtal, vlaštovka zazpívala a malý vykládaný páv pyšně roztáhl barevný ocas. Peří na Mariině kostýmu začalo šeptat. Bohyně pípla.
„Kdo to byl?“ zazněl do noci sbor rozespalých hlasů.
„Vetřelec? Ptačí?!“
Mari se chytla za pusu.
„To by tak scházelo, andulky stačí!“
Andulčí kolonie vytržená ze spánku se zvedla jako jeden pták, vyletěla k nebi a rozhlížela se kolem. Kmitání křídel rozhánělo tmu. Probuzené sluneční paprsky dopadly na pozlacená písmena a postrčily je kupředu. První vlaštovka dosedla do peří, hned vedle Mari a překvapených kluků.

Svištění poskládaného papíru rozráželo vzduch. Vlaštovky jako šípy prolétávaly živou bariérou a jedna za druhou přistávaly na opeřené ploše. Andulky se daly do boje. Nastala mela.
„Kryjte se!“ zavelel Tomek a zabořil obličej do pavího hřbetu.
Koník přitisknul Mikiho k zemi a zlatým chocholem mu zakryl mu hlavu. Dáda se vrhnul do měkké závěje a Mari strhnul s sebou. I za světla snadno splynula s okolím.
„Proč?“ zakřičel Dáda na Tomka. „Co tady chtějí?“
„Jak to mám vědět,“ zavrčel Tomek. „Zeptej se přímo vlaštovek! Ten papír žije!“
Mari otevřela pusu a znovu tiše zapípala. Vytřeštila oči a zamrkala. Po vyděšené tváři se jí rozložily dlouhé paví řasy. Začal jí růst hřebínek.
Nad hlavou jim proletělo hejno vyklovaných písmen.
„Dost!“ Páv prudce mávl křídly.
Zvedl se vítr a celý ostrov se rozhýbal. Ptáci ztuhli.

„Dej mi to!“ rozkázal Páv a natáhl křídlo k náhrdelníku.
Na Mari dopadl stín.
„Je můj!“ vyrazila ze sebe a znovu pípla.
Paví krk sebou mrsknul a obrovská hlava se sklonila k dívce. Rozevřela zobák.
Zvířecí přívěšky výhružně zachřestily a Mari změnila barvu. Tváře se jí zbarvily do modra. Bohyně obrůstala peřím.
Zobák sklapnul. Zlatý řetěz se pustil dívčina zápěstí a bezmocně se zazmítal v ptačích čelistech.
„Tomu říkám poklad!“ procedil Páv a zašilhal na svůj lup. „Zlatý budič z božského města!“
Vlaštovky upřeně sledovaly každý jeho pohyb. Andulkám spadly brady. Jen kluci netušili, která bije.
„Je to jen pověst!“ zapípala Mari a zdvihla se ze země.
Na zádech jí rašila křídla.
Miki se odlepil od koníka: „Co je jí?“
„Mění se v pávici!“
„Jak?“
„Zlabudič,“ zašeptal Tomek.
„Zlatý, ne zlý,“ usměrnil ho Páv. „Probouzí k životu předměty, které se ocitnou v jeho blízkosti.“
„Všechny?“
„Ty se zvířecí podobou. Jen ty, které živí láska.“
„Vůbec ji nemám rád!“ vyprsknul Dáda.
Andulka o stupeň zezelenala a změřila si ho pohledem.
„Prostě jsem ji tam nemohl nechat!“
Miki nakrčil obočí: „Mari přece není věc.“
Tomek protočil oči v sloup: „Copak to nevidíš? Ona ten kostým miluje!“
Bohyně zaskřehotala, mávla křídly a roztáhla ocas do zelenomodrého vějíře.