18. Živoucí bohyně

V hlavě mu zůstala jediná myšlenka. Chtěl pryč!
Dáda zrychlil. Nad hlavou mu zuřil ohňostroj. Náruče barevných hvězd rozsvěcovaly oblohu. Na obličej se mu lepil popel.
Ulička nebrala konce. Klikatila se kolem hradeb. Kočičí hlavy duněly pod nohama. Začalo ho píchat pod žebry. Nemohl popadnout dech. Zastavil. Opřel se o kamennou zeď. Za ním zářilo město. Oslava musela být v plném proudu, světla se zvětšila a byla jasnější. Domky olizovala rudá záře. Rychle se šířila.
Ozvalo se slabé zavrzání. Zpozorněl. Těch dvířek si předtím nevšiml. Byla porostlá hustým kobercem mechu.
„Tajné dveře!“ Dáda nadskočil.
Tajné dveře určitě ukrývají poklad. Je blízko! Po tváři se mu rozlil vítězný úsměv.
„Jen počkej, Andulice! Já ti ukážu, kdo je nejlepší zloděj! Oči ti vyskočí z důlků a budou v úžasu přecházet kolem! Zezelenáš závistí!“
Nahmatal prohlubeň v mechu a prudce trhnul. Dveře vyletěly z pantů. Nebyly samy.
„Co?!“ z kočičích hlav se sbírala podivná postavička. Celá šustila v oblaku tyrkysových pírek. Vrhla se k němu.
„Co si to dovoluješ?!“
Upřela na Dádu veliké černé oči. Pod nosem ho zašimralo paví peří.
Dívka se zamračila a strčila do něj.
Upadnul a narazil si zadek o tvrdou zem. Než se vzpamatoval, mrskla brky a rozeběhla se temnou chodbou pryč.
Vyrazil za ní.

Chodba byla úzká a plná kouře. Kroky se rozléhaly a násobily se ozvěnou. Před sebou uviděl světlo. Prostor se rozšířil. Zakopnul a vletěl přímo do svatyně. Byla prázdná. Kolem vyřezávaného oltáře hořely stovky olejových lamp. Vzduch ztěžknul jako by se tu roky nevětralo.
Dáda se narovnal a rozhlédl se.
„Jsi tady?“ hlas se ztratil ve stínech.
Dřevěné sloupy byly protkané hustou sítí červotočích cestiček. Stěny zdobily výklenky s velkými zlacenými rámy. Každý z nich ukrýval portrét v životní velikosti. Všechny byly stejné. Dívka v pavím kostýmu se mračila na svět.
„Jedna z vás musí být opravdová!“
Ani se nehnuly.
Udělal krok a pod nohama mu zakřupaly obětiny. Zem se ztrácela pod hromadou ovoce a oranžových květů afrikánů. Některé kusy byly čerstvé, jiné tu ležely dlouho. Ucítil slabý pach hniloby.
Oči mu padly na krvavě rudé jablko, které trůnilo přímo před oltářem. Zakručelo mu v břiše. Natáhl ruku a hladově se do něj zakousnul.
„Tak to už přestává všechno!“ jeden z portrétů vyskočil z rámu a plesknul ho přes ruku. „Kdo si myslíš, že jsi?“
Z očí jí létaly blesky.
„Já?!“ ušklíbnul se. „Já jsem zloděj. A ty?“
Pohodila peřím a zdvihla nos. „Mari. Živoucí bohyně!“
Dal se do smíchu.
„To jako vážně?!“ obešel ji a zatahal za zářící paví brka. Zůstala mu v ruce. „Opravdová?! Těžko! Vypadáš jako živoucí děsně nafoukaná holka!“
Vytrhla mu pera z ruky. „Chceš vidět, jak opravdová bohyně jsem?“ Zatáhla za řetízek pověšený kolem krku a vytáhla malou kostěnou píšťalku „Jedno písknutí a shniješ ve sklepeních!“
„Kvůli jablku?“
Hvízdla. Nic se nestalo. Kouř zhoustnul a začal je štípat do očí. Červotoči se dali na útěk. Do vyřezávaných sloupů se zahryzly první plameny.