34. Červánky

„Jste v pořádku?“
„Máš starost?“
„O nás?!“
Tomek, Dáda i Miki vystrčili hlavy z úkrytu. Mari sklapla zobák.
V moři zahučelo.
Otočili se za zvukem.
Paví vody se rozestoupily.
„Dokázal jsem to!”
K pobřeží se rychlostí rozběsněného torpéda blížil Rejnok. Ploutve mu vlály nad opeřenou hladinou a kolem těla vyrážely jiskřící elektrické výboje. Na rozzářených bulvách mu seděly růžové plavecké brýle.
„Letím!”
„To nám ještě scházelo!” Artur spustil napřaženou ruku k tělu.
Mari se schovala pod křídla a kluci vytřeštili oči.
Rejnok hlasitě zavýsknul, radostně povyskočil a v plné rychlosti narazil do břehu.
Pevniny se otřásly.
Černé tělo zvláčnělo a obejmulo zemi.

„Ale stálo to za to!“
Rejnok zdvihl hlavu. Brýle byly napadrť, naražený rypák bolel, a přece měl pocit neuvěřitelné lehkosti. V poledním slunci viděl milióny blýskavých hvězdiček. Zhluboka se nadechl. Lesklé částice skelného prachu mu prostupovaly dýchacími otvory a šířily se dál do těla. Pocítil sílu. V přílivu euforie mávnul křídly. Vzletěl. S dalším mávnutím získal kontrolu nad tělem a zamířil k obloze.
„Opravdový mořský pták!“ Andulky i vlaštovky se vynořily z hnízd a s otevřenými zobáky hleděly k nebi.
Někdo obdivně hvízdnul.
Obrovská černá křídla rozvířila i nejmenší zrníčka a dokonala dílo zkázy.
Vzduch se zbarvil do růžova. Světélkoval. Šířil přehnaný optimismus, lásku a naději.