26. Odlehčení

„Je to v háji!“
„Ve vodě?“ navrhnul Dáda.
Vzducholoď klesala rychlostí zapadajícího slunce a moře bylo o poznání blíž.
„Musíme ucpat díru!“
Tomek sáhnul do hromady zachráněných knih. Vzduchem létaly vytržené listy plné obrázků, zlata a přezdobených iniciál.
Dáda zatahal za jeden z provazů, které k nim poutaly balón: „Vylezu tam. Určitě mě udrží!“
„Spadneš jak slíva!“ Andulka chytla do zobáku nejkrásnější stránku, rozepjala křídla a pokusila se vzletět.
„Zelená slíva?!“ Miki ji v poslední chvíli drapnul za brka. „Ty padají rychleji!“
„Jsou nedozrálé a natvrdlé!“
„Zapomnělas?!“
Zasténala a opatrně pohnula zraněnou letkou.
Nejkrásnější stránka klouzala šerem, několikrát se obrátila a hluboko pod nimi dopadla do vln. Zlato ji stáhlo pod hladinu.
„Styďte se,“ vzdychla Mari, „takové plýtvání!“
„Tvoje vina! Kdybys Andulku zachránila, měli bychom křídla!“
„My?!“ Mari vrazila ruce do kapes a uraženě dupla: „Nesloužím, nepomáhám, nezachraňuji!“
Miki se zamračil: „Pravidlo tří N?“
„Nafukuji se! Nemám ráda lidi! Natož papoušky!“ Dáda se pustil lanoví a skočil přímo před Mari.
Spadla do hromady poničených knih.
„Proč jsi mě tahal s sebou?!“ Z očí jí vyletěly blesky a uhodily Dádu do nosu.
Hodil po ní hrst zlacených stránek: „Chtěla jsi shořet jak papír?!“
„Do toho!“ vyvřískla Andulka.
Miki si zacpal uši.
„Dost,“ zařval Tomek.
Poskládal vlaštovku a zamířil.

Soumrak postupoval a vzducholoď klesala rychleji. Ochladilo se.
„Jsme čím dál těžší!“
„Zatracení ptáci!“
„No dovol?!“
„Tebe nemyslím, ty jsi slíva!“
„Paráda. Kromě díry máme ve vzducholodi hejno vlaštovek!“
„Jak jsem měl vědět, že místo záplatování zahnízdí?!“

Dáda šplhal po balónu a přivíral oči před proudy unikajícího vzduchu. Vlasy mu vlály a kapsy měl napěchované papírem.
„Zvládne to?“
„Jasně! Je přece akrobat!“
„Jenže, potřebuje čas.“
„Musíme odlehčit!“
„Koho vyhodíme?!“