Moje články

Drahá milovaná maminko!

Zdravím tě z tábora nouze a věčného utrpení!
Posílám kráťoučký seznam životně důležitých nezbytností:

Nechoď na nádraží, uvař! Smažák, řízky, hranolky, knedlo, vepřo, zmrzlinu. Upeč makové buchty, štrůdl i bábovku – jestli uvidím jediný krajíc chleba s marmeládou, budu zvracet.

Zabírám si vanu na šest necenzurovaných hodin. Kup pěnu do koupele a velké voňavé mýdlo. Taky rejžák – špína je třínedělně zažraná!

Chci přednostní právo na záchod, alespoň na čtrnáct dní. Zítra pohřbíme latrínu – do příštího roku o ní nechci cítit.

Tvoje pohublá a nelidsky strádající dcera

Kristina

PS. Zbytek prázdnin tábořím výhradně v obýváku – na gauči před televizí.

Když tábor, tak hry. Když hry, tak rébusy. A když rébusy, tak tohle!

„Děs běs a nekonečná hrůza. Vždyť ten chlap volá v kavárně!“ pronese Krista a obrátí oči v sloup.
Dáňa pohoršeně zasyčí: „Chová se jako buvol!“ A v kapesním vydání francouzské příručky pro mladé skautky nalistuje kapitolu Le Vol a V.C.A. (verité, créativité, amitié).
Světlušky skloní hlavy a pečlivě studují ilustraci – vlevo lávka, vpravo říční proud zakrytý rákosem. K nebi míří šedý pták.
Chlap schová telefon. Zamračí se: „Holčičky, čtěte raději Rychlé šípy!“
„Ale, to je o klucích!“ odsekne Kristina.
Takového vola v kalhotách svět neviděl!

„Holky!“
Milena zírá do prázdné kuchyňské bedny. Jídelna ztichne.
„Kam zmizely Tatranky?!“
Světlušky sklopí hlavy. Terezka si ohryzává nehty. Dáňa okopává nohu od stolu.
„Chceš to vědět?“
Milena ví, že to ví. Hlídky jsou dlouhé. Kolem tábora obchází mlsná.
„Sežral je mravenec!“ Kristina vykulí oči. „Tááákhle veliký!“
„Zlatý,“ zašeptá Dáňa.
Terezka horlivě přikyvuje.

Odpolední les se hemží holčičkami. Běhají v borůvčí, smějí se a křičí.
„Stejně tě chytím!“
Kristina kličkuje mezi stromy. Milena natahuje ruku. Do očí jí šlehne zlatý záblesk. A další. Morseovka?! Na mraveništi září zlatý tvor. Ukusuje Tatranku.
Vedoucí zrudne. Měla to vědět. Světlušky přece nikdy nelžou!

Vzduch se chvěje a asfalt se roztéká pod nohama. Silnice je samá díra, stejně jako vloni, předloni i předtím.
Cítím úlevu a peří.
Přidávám do kroku. Alej vrásčitých stromů se peče na slunci. Rozpraskaná kůra je cítit létem. Skáču do pangejtu, vytahuji se na špičky. Zaprášené třešně chutnají jako první prázdninový den. Po dlaních mi stéká sladká šťáva. Ulepená pusa se roztahuje v úsměvu.
Narůstají mi křídla.
Dávám se do běhu. Už jen pár zatáček. Mezi rybníky, doleva kolem stavidla, odbočit na lesní cestu.
Roztáhnu křídla. Letím.
Vyhřáté jehličí voní smůlou a já mám štěstí. Ještě dva měsíce můžu snít.

Nad hlavou jí proplouvá měsíc. Má bílou barvu vypasené ponravy. Loukou se plazí chlad. Ovíjí dívku, zalézá do rukávů starého vaťáku. Všude je mrtvé ticho. Pak zapraskají větve.

Kristina sedí uprostřed tábora, zády se opírá o stožár. Třese se. Od úst jí stoupá pára. Ve vytřeštěných očích se odráží nehybné siluety stanů. Křečovitě svírá baterku. Nemá odvahu rozsvítit. Světlo přitahuje stíny. Ve tmě je neviditelná.

Nesnáší noční hlídky. Nenávidí svůj strach.
Něco pípne. Srdce jí vyletí až do krku.
Skloní se nad hodinky. Půl třetí.
„Neblbni, Kristo,“ přesvědčuje sama sebe, „teď už se nemusíš bát!“
Narovná záda a zdvihne hlavu.

Soumrak hladí rozpálenou dívčí tvář. Hlubokým hlasem šeptá do uší sladké nepravdy. Louka se zastaví a opatrně vyčkává. Přichází. Kytarové pouzdro se pohupuje v rytmu tichých kroků. Odřené kanady vydupávají cestičku.

Horký dech se sráží v nočním chladu.
Plameny přitahují. Můry si odevzdaně pálí hebká křídla, jiskry se mění na popel.
Dívka krouží kolem kytaristy a v očích se jí odrážejí žhavé uhlíky.

Miluje.
Tu písničku samozřejmě.
Vilík se sklání nad kytarou, vlasy mu padají do obličeje, prsty probíhají mezi strunami.
„Neblbni, Kristo,“ šťouchne do ní Dáňa. „Jen další brnkálista, co preluduje na kytaru!“
Kristina přivře oči a usměje se.

„Ještě zbývá vypsat třetí hlídku! Dobrovolník?“
Třetí hlídka je nejhorší, to ví každá světluška. Vyhaslá kamna, zima, tma jako v pytli.
Všechny holčičky zvedají ruce.
„Zbláznily jste se?“
Kristina nadskakuje na lavici, jednou rukou objímá Dáňu, druhou divoce mává nad hlavou.
„My to zvládneme!“
Dáňa souhlasně přikyvuje.
„Proč?“ nechápe vedoucí.
Holčičky se zakření: „Je pátek! Ve vesnici je diskotéka. O třetí hlídce se vrací vedení!“
Kristina se nakloní a zašeptá tak, že to slyší celá jídelna: „Vlní se, potácí, líbají se a zpívají!“
„Nejlepší tanečníky vozí na kolečku!“
„Nejlepší?!“
Světlušky vykulí oči: „Musí být nejlepší, proč by je jinak vozili?!“

„Kam jedete?“
Kristina pokrčila rameny: „Do Jizerek. Nebo možná do Krkonoš.“
„Bude tam někdo zodpovědný?“
Dívka pokračovala v balení.
„Někdo nad osmnáct?“
„Je to důležité?“
Nacpala do batohu poslední Májku.
„Bude tam Petr!“ usmála se. „Nevíš, kde mám mikinu?“
Matka zbrunátněla. Na krku jí naskočily obávané rudé fleky. Kristina chytla batoh a dala se na ústup.
„Kde máš tu mikinu?!“
Rychle skočila do pohorek: „Nepotřebuji!“
Tkaničky si zaváže venku.
„A už jsem si vzpomněla. Nejspíš jedeme na Šumavu!“

„Nejspíš?!“ zařvala její skvělá maminka, skautka, obdivovatelka Mirka Dušína a hrdá držitelka tří orlích per. „Každý hovno ví, ale všichni se chystaj!“

„Přestaňte!“
Na louce za táborem pobíhala skupina dětí i vedoucích, všichni vyzbrojení sklenicí od okurek.
„Nechytejte koně do lahví!“
Zastavili se. Několik lučních kobylek využilo šanci, odrazilo se ode dna a zmizelo v podupané trávě.
„Ale…“ copatá dívka pohodila hlavou.
Hlavní vedoucí jí sebrala sklenici: „Chudinky, zavřené v neviditelných stěnách!“
„Chtěli jsme je jen pozorovat!“ namítl brýlatý mladík a položil ruku kolem dívčiných ramen.
„Přírodu musíme chránit! Najděte si jinou zábavu!“

Na stany se snášelo šero a o zábavu nebyla nouze. Za devět měsíců jsem přišla na svět já, Kristina.
Naši říkají, že jsem táborové dítě.
Holka zrozená pro oddíl.

Nepálská dobrodružství odnesl vítr. Monzun zahladil stopy.

Sedím na dvorku. Schází mu výhledy, hory i prach. Kolem se povalují moje koťata. Vrní. Úplní plyšáci!
Moment, beru zpět. Tmavohnědé začíná mrskat ocasem. Černému něco přelítlo přes nos. Prská. Hnědý vytasil drápy a skočil na bratry.

Až budou větší, vezmu je s sebou. Ať vidí, že svět není jen prosluněná terasa u nás za domem. Jsou místa, kde kočičí život nestojí jedinou misku mléka. Nakonec, ani ten lidský.

Hlasitě vzdychnu a jdu kluky odtrhnout od sebe. Musím se smát. Výchova divokých, věčně špinavých tmavovlasých dětí se tak či onak stala mým osudem.

Slunce se schovalo pod ochranná křídla hory. Langtang Lirung. Zasněžený vrcholek je na stráži. S otcovskou přísností den za dnem dohlíží na svoji vesnici. Nic mu neujde.

Před lodží sedí tři otrhané děti. Tváře zčervenalé chladem a vzrušením. Nejstarší v ruce vítězně svírá půllitrovou láhev Fanty. Takový poklad!
V očích mu zableskne. Rychle odšroubovává víčko. Mrňata se nakloní blíž. Bude rvačka?
Překotně polyká. Pár loků. Pak se zarazí a posílá limonádu dál. Spravedlivě se dělí se sourozenci.

Lirung se unaveně usměje a potřese bílou hlavou.
Zledovatělé kameny se utrhnou. Pak začne fungovat gravitace. Ochranná křídla se tříští o první domy.

Bojím se.

Nebe potemnělo a v dálce zaduněl hrom. Do tváře mě udeřil vítr. Další dunění. Pravidelné. Rytmické. Po cestě kráčí průvod. Muži svlečení do půli těla. Vyholené hlavy. Údery bubnů je ženou vpřed. Bosé nohy rozdírají kameny. Mrtvola na nosítkách. První dešťová kapka se hlasitě rozpleskla o nehybnou tvář.

Strachem mi drkotají zuby.

Dusné noční ticho rozrazil výstřel. Ztuhnu. Prsty křečovitě tisknou lem spacáku. Ruce i nohy prostupuje chlad. Nové výstřely. Daleko? Blízko? Zvuky se odráží od okolních kopců.

Svírá mě hrůza.

Nemůžu se vrátit. Nic nebude stejné. Přestala jsem i psát. Ty, které jsem milovala, nejspíš dávno zemřely.

Vodovodní kohoutek nesměle vykukuje z betonového sloupku uprostřed ničeho. Kolem je živo. Je jediný pro dvacet domácností! Dějí se tu věci...

V čůrku vody tančí nymfy. Krásné. Tajemné. Ladné křivky zahalené v průsvitné plátno omývají snědá těla. Dlouze rozčesávají havraní vlasy. Procházející cudně klopí zraky.

Jedna je jiná. Podivně přízemní. Netančí. Docela obyčejně se myje.

Na její vodní vystoupení se stojí fronty. Když si šamponuje vlasy, každý se zastaví a zírá. Otevřeně. Neomaleně. Při holení nohou, celá vesnice šílí.

Až jednou voda přeteče a nymfa bouchne do mydlin.

Sbohem vodovodní kohoutku. Ode dneška se koupu v lavóru. Mezi čtyřmi stěnami.

Polkneš. Jazyk se topí v hořkosti. Dej pozor, ta chuť je návyková. Chceš víc. Naplníš další skleničku. Vypiješ na jeden zátah. Zmocní se tě závrať, není cesty zpět. Jsi závislá. Musíš pít dál.

To pití má zvláštní ráz. Krvavou barvu rudých polí. Sedlinu vlhkosti stoupající z promáčených lesů. Voní ránem. Zapáchá tlejícími odpadky a dýmem z pohřebních hranic.

Svět se točí a houpe. Tvůj život mění tvar. Z etikety vystupuje rozmazaný nápis Made in Nepal.

Vrátíš se domů. Dostaví se kocovina. Nikdo ti nerozumí. Ani ty nechápeš. Co všichni kolem sakra řeší? Mají všechno. Nestačí?

Neboj. Časem vystřízlivíš. Zapomeneš. Zapadneš.

Zvířata jsou moji kamarádi. Do Zoo chodím ráda. Nejraději do terárií. Sleduji cizokrajné plazy, jak se plazí, a po zádech mi běhá příjemné mrazení.

"Big snake!" rozlehlá se teplým podvečerem. Rozhlížím se kolem. Příjemné mrazení se mění na ledovou smršť. Vzduchem proletí kámen a přistane v křoví. Nepálské děti jsou vycvičené.
Na rozdíl ode mne. Když vidím hada, ztuhnu. Celá vesnice se směje. Náš strýček mi věnoval velikou hadí kůži, prý z pole za domem. Mít tak jeho smysl pro humor.

Přírodu musíme chránit! Alespoň do prvního uštknutí. Anebo ne? Shýbám se pro šutr.

Hoď kamenem, kdož jsi bez viny.

V Anaikotu je všechno daleko. Anebo ještě dál. Domy jsou rozházené po kopcích jako hračky v dětském pokoji.
Cesty jsou špatné. Ušlapaná hlína. Kamení. Připomínají rozbitou horskou dráhu. Při přecházení se nikdo nerozhlíží. V celé vesnici není jediné auto.
A tak se do školy chodí pěšky. Několik kilometrů. V horku. Dešti. Je to těžké, ušlapat tu dálku. Neztratit tašku. Neumazat školní uniformu.
Každé ráno projíždí Anaikotem kouzelný autobus. Vlastně pěškobus. Učitelé cestou do práce staví u každého domu a přebírají svoje žáky. Pomáhají jim, vedou za ruce, přemlouvají, utírají slzy. Nejmenší děti nosí na zádech.
Ukončete nástup. Příští zastávka škola.

Vzduchem zašustilo peří. Temný pták naposledy zakroužil nad kopcem a přistál. Kovová konstrukce tiše zapraskala.
"Viděl jsem lidské příbytky srovnané se zemí. Vesnice, kde nezůstal kámen na kameni."
Druhý pták neslyšně dosedl po jeho boku. Upravil si křídla černá jako noc a zaklapal zobákem.
"Spatřil jsem sesuvy půdy. Celé kopce se utrhly a zamířily do údolí. Ohromné balvany se kutálely dolů. Za sebou nechaly prázdno a rozvalené zdi."
Do věže narazil poryv větru. Pohnula se a výhružně zaskřípala. Třetí pták hlasitě zakrákal. Znělo to jako výsměch.
"To by mě zajímalo, proč zrovna rozhledna, nejzbytečnější věc v celém kraji, zůstala stát."

Otevřela první oříšek. Obličej se protáhl zklamáním. Byl prázdný.

Na pole se chodí bez bot. Zemědělská sezóna začíná s prvními dešti. Bosé nohy snadno umyješ.

Rozlouskla druhý. Zesmutněla. Obyčejné žabky.

Nosiči je používají jako svou jedinou pracovní obuv. S těžkým nákladem lehce pobíhají po kamenitých stezkách. Dveře, kovové výztuhy, obrovské plastové nádrže na vodu.

Třetí oříšek ukrýval sváteční boty. Dívka se rozzářila. Nazula střevíčky a vyrazila do školy. Než došla, byly pokryté nánosem prachu. Pokročila rameny. Strčila nohu pod kohoutek. Jako nové! Plast má svoje výhody.

Sedla si do lavice a čekala.
Je jí čtrnáct. Princ tu bude každou chvíli.

Zamiloval se a od té doby byli pár. Spolu dýchali řídký vzduch. Bok po boku dlouze mlčeli a shlíželi dolů do kamenitých údolí. Usínali vedle sebe, přikrytí pokrývkou námrazy. Dokonce i jejich srdce tloukla ve stejném rytmu.
Jen on a hory. Láska na celý život.
Cítil, že dokáže cokoliv. Pouštěl se dál. Lezl výš. Dlaněmi hladil chladné hvězdy, konečky prstů se dotýkal oblohy.
Potom ho zradily.

Dřevěné stěny lodže ukrývají ošklivé tajemství. Sukovitá prkna o něm ve tmě šeptají nově příchozím. Rozbaluji spacák a jdu spát.

Kdoví, ve kterém pokoji zemřel.
Kdoví, na čí posteli ještě včera leželo mrtvé tělo.

Z kopců vede rozbitá cesta. Asfalt nikdy neviděla, výraz krajnice je jí cizí. Je plná serpentin. A opravdu nádherných výhledů.

Z vyvýšené kabiny starého náklaďáku mám hloubky jako na dlani. Další zatáčka. Kameny, šutry, výmoly. Urvaný břeh. Padá první jadrný výraz. A další.

Řidič si vesele zapaluje cigaretu.

Zezelenám a zachytím se dveří. Auto zběsile nadskakuje. Sypu ze sebe nadávky, jednu za druhou. Stejně jim nerozumí.

Pokývá hlavou a šlápne na plyn.

Začínám vzývat Pána, Krista a jemu podobné. Při první zastávce vypadávám ze dveří. Snažím se postavit na rozklepané nohy.

Ježiši, ty vole...

Jsem slušná holka. V Boha nevěřím.

Otevírám paměť a listuji starými vzpomínkami. Černobílé, rozmazané, s roztřepenými okraji. Otočím stránku a do očí mě udeří barvy. Tahle kapitola se načítá v režimu 5S.

Zrak. Vysoké modré nebe krásných dnů. Zvlněný obzor. Vyrudlá hlína rozervaných cest.
Hmat. Zpocené dlaně nejmenších dětí. Lepkavá rýže, kterou do sebe hladově cpu holou rukou.
Sluch. Školáci zpívají státní hymnu. Zvedá se vítr. Kapky deště buší do plechových střech.
Chuť. Sladce kořeněný čaj. Tisíc podob dal bathu. Syrové chilli papričky.
Čich. Vzduch prosycený štiplavým kouřem. Dým z vonných tyčinek a zápach hořících odpadků promíchaný s prachem.

Pečlivě vkládám záložku. Zítra se zase vrátím.

Dhital si utře upatlanou pusu a upraví límeček nové uniformy. Jde poprvé do školy. Je na sebe pyšná.

Mira se usměje na manžela. Sluší mu to. V rozpacích sklopí oči a urovná neviditelný záhyb hedvábného sárí. Je rudé, stejně jako její tváře.

Veselá melodie rozvlnila linii hor na obzoru. Kabitha si zpívá. Pohladí syna po vlasech a podstrčí mu bonbón. Je krásný den. Muž zůstane doma a pomůže jí s prací na poli.

Irada září. Motyka je lehká jako holubí peří. Zavolal! Podařilo se mu ušetřit nějaké peníze! Příští měsíc se vrací domů!

Naděje mění jejich tváře. Umí být šťastné!

Včera jsem letěla nad Kathmandu. Já a město. Byli jsme tak blízko. Co všechno se asi změnilo?

Učit? V Nepálu? Zbláznila ses? K čemu to bude dobré?

Slyším hlasy.

Jeden dobrovolník. Na pár měsíců. Jak jim to pomůže?

Černou nocí stoupají vzhůru.

Děti, které jsem učila, jsou dospělé. Snad otevřenější než jejich rodiče. Snad vidí dál než za nejbližší pole. Snad dodělaly alespoň základní školu.
Na okamžik poznaly jiný svět. Mohly se dotknout. Vědí, že pohádka o kouzelném anglickém jazyce je skutečná. O nepatrný krůček se posunuly. Za znalostmi, studiem. Za nadějí.

Tak co? Pomohlo?

Letadlo tiše mizí do tmy.

Správná nepálská lady má diář nabitý od rána do noci.

Kulturní vyžití startuje čaj o páté. Několik loků s graciézně zvednutým malíčkem a s profesionálním úsměvem do maratonu denních povinností.
Budovatelská vsuvka. Se srpem kolektivně na trávu. Speciální důraz se klade na elegantně nasazenou nůši.
Charitativní běh aneb s konvemi pro vodu. Lehká konverzace vhodně vyplňuje nekonečné čekání u studny.
Kulinářské okénko: Vaříme, co dům dá. Zn. rychle.
Celodenní pobyt na čerstvém vzduchu, zdravé opalování, kondiční cvičení s motykou.
Ohňostroj společenských akcí zakončuje romantická večeře při svíčkách.

Veškerá výchova se soustřeďuje na přežití.

Správná nepálská lady má můj hluboký respekt!

Babky. Matka a sestra. Spolu s mojí rodinou bydlí namačkané v nouzovém přístřešku z vlnitého plechu. Sedm lidí, ohniště, postele a zachráněná křesla. Už celý rok.
Musely být opravdu krásné. Stále jsou. Jen mládí se na prudkém slunci rychle vypařilo. Útlé postavy se křiví, husté černé vlasy jsou minulostí. Jemné rysy prorůstají hluboké strže vrásek.
Nemluví anglicky. Vůbec. Kdo ví, jestli někdy chodily do školy. A přesto...
Naslouchají a slyší.
Rozumí.
S úsměvem vypráví svoje příběhy.
Dohlíží na mne.
Starají se.
Učí.
Pomůžou. Poradí. Pohladí.
Připomínají moji vlastní babičku, jen místo lásky a knedlíků rozdávají ohromné porce rýže s pochopením.

Většina pokojů má svoje mouchy. Nebo jiný hmyz...
 
Otevřu okno. Vzduchem poletují peříčka, vrkají holubi. Romantika hlavního města.
Flekatá podlaha. Upatlané umyvadlo. Závěsy ztěžklé prachem. 
Ze stěny zírá monstrózní zástupce hmyzího světa. Saranče. Měří 10 centimetrů, ale v mých očích má rozměry tyranosaura. Zahýbe nestvůrnýma nohama a vyrazí směrem ke mně. Zaječím a hledám patřičnou zbraň. Kterou část oblečení obětovat? Vyzbrojená tričkem vyrážím na zteč. Netvor zašustí obrovskými krovkami a vystartuje. Ta potvora lítá! Dobojováno. Zahnaná do kouta skládám zbraně.

Defenestrace dokončena ve 21:00.
Krasavec z recepce se asi dodnes ptá, proč ho ta holka tahala do svého pokoje.