Moje články

Stojí před zrcadlem - nahé tělo, obnažená duše. Vidí velký nos a tlustá stehna, rozcuchané vlasy, vpředu krátké, vzadu dlouhé, kroužek v obočí. Vidí sobectví a slabou vůli, hodiny promarněné u počítače i všechny modlitby, které nešly od srdce. Vidí sama sebe a chce se jí zvracet.
Tohle jsem já, rozhodí zoufale ruce. Vidíš to? Nic víc nemám, Pane.

Trvá roky, než si uvědomí, že se možná mýlila. Že dostala vzácné minuty a hodiny, dvě pracovité ruce, živou a svobodnou duši a srdce, které je víc než jen sval.

V pláči žádá o odpuštění, průvan konejší nahé tělo.
Přijmeš mne, Pane?

Noc je teplá, vzduch po dešti voní. Prohlíží si nebe poseté hvězdami a připadá si malinká.
„Jednou zmizí,“ ozve se za ní. Tiše, laskavě.
Překvapeně s sebou trhne, ale neotočí se. Pomalu přikývne.
„Všechno jednou zmizí.“

Je toho tolik, o čem by mohla vyprávět. Jak kdysi věřila, že svět je věčný. Že život nikdy neskončí. Že každý z nás je milovaný a že za to stojí. Ale proč o tom mluvit?

Pomalu se otočí, potmě vyhledá její dlaň, v zoufalé touze nebýt sama. Nechá se přitáhnout do objetí a zhluboka se nadechne.
Na malou chvilku je svět zase v pořádku.

Zahradník klečí v trávě, umazané vrásčité prsty se zlehka probírají sazeničkami. Tu se dotkne kořene, tady pohladí lístek a rostlinky se radostně zachvějí. Syn ho z dálky užasle pozoruje, znovu a znovu překvapován laskavostí každého jeho pohybu.
Zahradník si povzdechne, otře zpocené čelo.
Syn přijde blíž, zlehka sevře jeho dlaň.
„Je čas.“
„Já vím.“
V dlani svírá sazeničky, do poslední chvíle nerozhodný, banány či jablka? Nakonec rostlinu zlehka položí do připravené jamky, zahrne hlínou. Strom vyroste během okamžiku.
Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat.
Za pár dní se Adam i Eva obléknou.
Ráj je najednou prázdný.

mamut píše s neskutečnou pokorou a laskavostí střípky ze života, vidět je to třeba v jejím Všechny moje.

mila_jj představovala krásné vědecké pokusy. Nejvíc se mi líbila možná jednoduchá, ale i tak kouzelná Prasátka pro každý věk.

Owes psal o epidemii ve svém potterovském AU, které mě celé ohromně baví. Den 14/II

Profesor toho zvládala opravdu hodně, četla jsem hlavně její Výklenek. Utkvěly mi především Stromy.

Remi napsala spoustu skvělých HP střípků, třeba Tisíc hříchů za vrstvou stříbra.

Rya má za sebou letos hodně povedených drabblat, třeba Sovátko a Myšák byli opravdu ve formě. Stejně ale neodolám a vyberu Punková nutrie a koncert zkázy.

Skřítě opět vládla rýmu a zvládala být veselá i vážná, vřele doporučuji například Vědecká studie: žije, či nežije?

strigga dokázala skvěle pobavit svou ZSZP, ale nejvíc mě oslovily zážitky z hor, třeba Vrcholová.

Vinpike si ve Vraždách z prestiže vybral velmi zajímavý a poměrně neznámý kousek našich dějin. Jak to bylo, proboha?

Voldemort jsem si letos obzvlášť užívala, utkvěla mi hlavně rozkošně šílená Hermiona V plameni.

Apatyka si letos vybrala ke zpracování neskutečně zajímavý osud a zvolit jedno jediné drabble je vážně obtížné! Nakonec ale u mě zvítězily Úsměvy.

Aveva zpracovávala jeden skvělý nápad za druhým, pobavila mě třeba její Láska.

Carmen mě naprosto dostala svými volně navazujícími kousky o Siriusovi a Remusovi, Slepé uličky jsou úžasné.

Evangelista biolog píše opravdu poutavě, o to víc mě mrzí, že se trochu rozcházíme ve fandomech. Utkvělo mi hlavně Bez příkras.

Faobova drabblata se mi vždycky těžko komentují, protože pouhé „Líbí!“ bývá většinou krutě nedostačující. Za letošek třeba Šťastné nedorozumění.

Iantouch a jeho kouzelnická rodinka mě opravdu bavili, za všechna drabblata vybírám Arresto Momentum.

KattyV psala zábavnou sérii o Minervě, ve které se kouzelnický svět skvěle proplétal s tím naším. Dobře je to vidět v Cosi je skryto.

Lady Lestrade prý sérii vůbec neplánovala, ale možná o to kouzelnější ta její nakonec je. Vždyť kdo by si Múzu a mladého spisovatele neoblíbil? Tichá domácnost

Lee psala moc zajímavou sérii, nejvíc mě oslovil Znovuzrozený.

Linkový stykač krásně přibližuje prostředí tramvají. Člověk se od něj dozví spoustů zajímavostí a ještě se u toho pobaví. Z letošních kousků vybírám Čudlíky.

Zavřeli jsme Boha do karantény
Do prázdných vylidněných kostelů
Do prázdných vylidněných srdcí

Zavřeli jsme Ho do knihy
Do písem učenců
A debat teologů
Ale do modliteb ne

Zavřeli jsme Ho do nereality
Do kobky Darwinovy teorie
A útrob velkého třesku

Překroutili jsme Ho k obrazu svému
A zapomněli
Že mu tak předáme to nejhorší z nás

Zavřeli jsme Boha do karantény
Utekli na stezku agnocistismu
Z Vánoc udělali žranici
A z Velikonoc svátky opilosti

Bůh je mrtev, pravil Nietzsche
A my jsme ho zabili
Ale mýlil se - On není mrtev
My Ho jen zavřeli do karantény

Pustíme Ho ven?

Hermiona tiše sleduje, jak studenti opouští knihovnu. Pak vklouzne dovnitř, poslední dnešní návštěvník. Nadšeně se rozhlédne po prázdné místnosti, uličku prozáří jemné světlo její hůlky. Prochází labyrintem, lehce hladí hřbety knih.

Muž stojí venku, skryt ve stínu ji pozoruje. Když dívka po půlnoci odejde, opatrně se protáhne dovnitř a zhluboka se nadechne. Miluje vůni knih a ticho. Severus Snape, ještě poslednější návštěvník.

Irma Pinceová si čte, schovaná v oddělení kuchařek tiše naslouchá jejich krokům. Tihle dva jí nevadí, ví, že knihy jsou u nich v bezpečí. Nakonec si vykouzlí houpací křeslo, ve svitu svíčky tiše usíná. Knihovnice, nejposlednější z posledních.

Ještě jeden bonbón, mamííí
Ještě jeden pokus na zkoušku
Ještě jedna šance se omluvit

Ještě jedno pivo a půjdu domů
Ještě jeden hřích a polepším se
Ještě jeden zázrak a uvěřím

Ještě jeden den na dovolené u moře
Ještě jeden den na dovolené
Ještě jeden den
Jeden jediný, prosím

Ještě jedno drabble a půjdu spát
Ještě jednou si vsadím a vyhraju
Ještě jedna pochvala a budu spokojená

Ještě jedna koupená zbytečnost
Ještě jedna příležitost milovat
Ještě jeden smích dítěte

Ještě alespoň jeden den na světě, prosím

Ještě jeden bonbón, mamííí
Pak budu hodná

Tak ale už opravdu úplně poslední, ano?

Stánkaři začali jako na povel sklízet zboží. Stál bos na studené dlažbě, sledoval zapadající slunce.
Ještě ráno byl pastýřem, měl svých šedesát ovcí a předvídatelnou budoucnost. Východ slunce sledoval z úplně jiného kontinentu, z místa tak důvěrně známého. A teď, o pár hodin později, byl sám uprostřed neznámého města. Věže tu stavěli jinak, modlili se tu jinak a i to kamení dlažby mu přišlo odlišné.
Stál v posledním paprsku slunce, jako by se tomu velkému kotouči nechtělo zapadnou a nechat tady chlapce samotného. Odvrátil se.
Trh byl pryč, náměstí se vylidnilo.
Zbyla mu jen kniha, plášť a dva prapodivné kamínky.

Pantheon, dva tisíce let starý, majestátně držící tíhu několika tun žuly.
Muž, právě vstupující do dvanácté dekády svého života, skomírající pod tíhou celého světa.

Osvětim, místo temné historie, dějiště nejkrutějších selhání lidskosti.
Muž, srdce obtěžkané hříchy, obviňovaný ze sobectví a lhostejnosti.

Jeruzalém, stojící uprostřed, místo válek za vlastní pravdu.
Muž, svírán ze všech stran, s předstíranou ohleduplností a ochotou přinášet oběti.

Tádž Mahal, vzpínající se k nebi, symbol smutku a lásky.
Muž, snažící se nespadnout, pohřbívající vzpomínky na milované.

Hrad, poslední útočiště, štít zbytky sil brání nevinné.
Albus Brumbál, poslední obrana, zlomený pravdou. Tiše posílá na smrt nic netušící děti.

Ten den začal katastrofálně. Brumbál si pořídil nový hábit (fialovo-žlutý), Hagrid na něj ráno vylil hrnek čaje (dvoulitrový) a třeťáci byli opět úplně neschopní (dva výbuchy, pět zraněných). A když se v sedm večer konečně dopotácel do komnat, přišel Harry s tím naprosto šíleným nápadem.
„Severusi, co kdybychom šli do divadla? Sehnal jsem nám lístky, dneska od osmi,“ usmál se na něj zářivě.
Probodl ho vražedným pohledem. „Nikam nejdu.“
„No tak, konečně využiješ ten společenský hábit, co jsem ti dal k Vánocům.“
Ve společenském hábitu vypadal Severus božsky.
Ale bez něj ještě lépe.
O pár minut později bylo divadlo zapomenuto.

Každý člověk má své místo.
To jeho mu ukázali, když mu bylo pět. Vystrčili ho na okraj, vytěsnili ze svého kruhu.

Každá věc má své místo.
Dostal důležitý úkol - dohlížet na pořádek, udržet disciplínu. Nikdo si jeho práce nevážil, ale on její smysl chápal.

Každé rozhodnutí má svůj čas.
Smáli se mu, že je krysa, poslední zapomenutý obyvatel podsvětí. Báli se ho a zároveň jím opovrhovali. Ale on byl trpělivý.

Každý má právo volby.
Když válka skončila, pochopil, že je čas. Nový svět musí být spravedlivý ke všem.

Argus Filch vystoupil ze stínu a začal vyprávět svůj příběh.
Příběh motáka.

Dámy a pánové, hlásíme se vám z kouzelnického tanečního mistrovství a přinášíme aktuální zpravodajství.

V kategorii kouzelníci / čarodějky obhájil své vítězství Tom Raddle s choreografií Život na zátylku. Do finále tanečních skupin se probojoval bystrozorský tým s vystoupením Dostaneme vás, proti nim stojí smrtijedská skupina, která nacvičila Balet levého předloktí.

Co se týče kategorie zvěromágů, první místo obhájil Sirius Black s Životem mrtvého psa, těsně za ním skončila prasečí skupina s choreografií Orwell byl kouzelník.

V poslední letošní kategorii nazvané Roztanči svého patrona stále čekáme na výsledky. Favority ročníku je údajně umělecká dvojice Potter-Snape s vystoupením Budeme mít kolouška.

„Nabízím vám… dohodu,“ navrhl muž rozčileně. Vztek ho ještě pořád nepřešel a právě teď měl příšernou chuť se mstít.
Mladíci si vyměnili nervózní pohled.
„Záleží na tom, o co by šlo... “
„A co by za to bylo.“
Přikývl. „Není to nic, co byste se svými... schopnostmi nezvládli. Vyřešte tenhle problém a jistě se domluvíme.“
„Doživotní traumata povolena?“
Odpovědí bylo další přikývnutí. „Zajistím vám všechno, co budete potřebovat. A s materiálem, který zbude, můžete naložit, jak uznáte za vhodné.“
„To berem,“ odsouhlasili bratři svorně.

Ten večer začali v učebně lektvarů s prvními pokusy.
Dolores Umbridgeovou vyštvali ze školy o týden později.

Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil nedávný déšť.

Byl tak rád, že je naživu! Svět venku byl tak pestrobarevný, tak intenzivní, tolik voněl! Vjemy neustále útočily na jeho smysly, jeden střídal druhý. Myslel, že se z toho zblázní, a přitom si přál, aby to nikdy neskončilo. Jak mi tohle všechno mohlo někdy zevšednět?

Poslední roky strávil přemítáním o minulosti. Neustálé pochyby, neustálé výčitky, bolest a strach. Vždyť ho taky pohřbili zaživa, připravili o to nejvzácnější, co v životě měl!

Ale teď tu stál - čistý, volný, živý.

Je toho hodně, co musím napravit, pomyslel si Sirius a vydal se na cestu.

Nikdo je nezná, tedy alespoň zpočátku. Žádné tajemství přece nevydrží věčně a většinou se o to ani nesnažíme. Ale ta doba, kdy nikdo netuší… ta nás baví. Je v ní nová příležitost, nový začátek, nová výzva. A taky tedy spousta práce navíc, ale to většinou zjistíme, až když jsme v tom až po uši.
Občas pak přemýšlíme, kdo vlastně jsme. Co nás vystihuje? Co je nám bližší?
Odpověď je většinou jasná - ta první, nejstarší, nejzkušenější. Ale i ty druhé (a třetí) nejsou k zahození. Skryté v maskách, alespoň na měsíc!
Je jich tu čím dál tím víc.
Naše další identity.

Ministerstvo kouzel vydalo zákon, podle kterého všichni nad patnáct let museli do roka uzavřít manželství.
Nebelvírům to měl oznámit Snape, protože McGonagallová je málo sexy.
Když vstoupil do třídy, Hermiona se zasněně usmála. Jak si mohla nevšimnout, že je tak okouzlující? Ten plášť za ním tak úžasně vlaje!
Snape začal vykládat o tom, jak se musí vzít a své manželství poctivě naplňovat. Hermiona na něj nadšeně slintala, což ho hrozně vzrušilo.
Po hodině ji odvlekl za Brumbálem a ten je s poťouchlým úsměvem oddal. Hermiona se k němu nastěhovala. Za devět měsíců se jim narodila trojčata Harry, James a Sirius.

Opatrně pozvedne ruce, pevné a jisté. Kdysi mu dělalo problémy ovládnout třas, ale dnes už je klidný. Ví, že na něm záleží všechno. Ale taky ví, že hodiny zkoušek přinesly své ovoce.
Podívá se na hudebníky před sebou. Všichni v něj vkládají své naděje, osud dnešního večera vložili do jeho rukou. A on zas do těch jejich.
Pohledem zkontroluje partituru. Narovná se, usměje a zdánlivě prostým gestem udá tempo.
A pak celý svět zmizí, rozmaže se v bezvýznamné šmouhy. Zůstane jen on, hudba a perfektně ladící nástroje.
Hrají o zkáze, konci a temnotě, ale on se zeširoka usmívá.
Je šťastný.

Holčičce jsou teprve dva. Ještě nechápe, že stromeček znamená svátky a dárky, ani nedokáže ocenit historické slaměné ozdobičky. Základní životní zásady si ale osvojila, a tak si o to víc všímá těch čokoládových.

Je tu ale komplikace - Nepřítel, zákeřně používající krycí jméno maminka, zakázal ozdobičky sundavat. „Maximálně jednu!“ Do jedné počítat umí - a vůbec se jí to nelíbí.

Naštěstí není hloupá. Každá z ozdobiček má přece po straně ten kouzelný proužek. A když je šikovná, dostane se díky němu přímo k čokoládě.

Když Nepřítel odpoledne najde prázdné obaly visící na háčcích, holčička pokrčí rameny.
Chtěla jsi inteligentní dítě, nebo ne?

Informační gramotnost ji učili už ve školce
Přesto vůbec netušila, co sleduje za borce
Pod rouškami barevnými schovali se národu
Ze všech rázem byly cíle velikého podvodu

Nikdo neví, co se stalo
K zániku stačilo málo
Nechť teď všichni dobře slyší
Čí tužky zákony píší:

Původ toho prvního - ten je nepochybný
Má rád sůšy, koblihy, často dělá chyby
Druhý zase nosí svetr, barva nám ho prozradí
Maskování brzo padne, jak si bez něj poradí?

Největším důkazem však vždy zůstanou činy
Za takovou katastrofu nemůže nikdo jiný
Podvodníci prohrávají, dostali šach mat
Celý národ dávno ví - je to Pat a Mat

Čekala na něj u hranice pozemku. Skrytá ve stínu, obklopená ohřívacím kouzlem. Na hrůzou zmrzlé srdce neúčinkovalo.
Vrátí se? Nevěděla, doufala.

Bylo po půlnoci, když se ve tmě ozvalo slabé lupnutí. Severus překročil bariéru, klesl na kolena. Ve tváři absolutní vyčerpání, pravá ruka bezvládně visela podél těla. Odněkud se linul odpudivý zápach spáleniny.

Na ošetřovně ho jedním svižným kouzlem poslala do bezvědomí. Bylo to účinnější a rychlejší než všechny tlumící lektvary.
Pak se pustila do práce. Kostirost se použít neodvážila, nemohla čekat osm hodin.
Opatrně odříkala první inkantaci a kůstky se začaly vracet na svá místa.
Tohle bude dlouhá noc.

To odpoledne dorazil do Záchranné stanice nový návštěvník.

CHTĚL BYCH SE K VÁM PŘIDAT.
„Ty? Takovej měkkota?“ pochyboval Voldemort.
MÁM NA SVĚDOMÍ VÍC ŽIVOTŮ NEŽ VY VŠICHNI DOHROMADY, ohradil se Smrť a znělo to dotčeně.
Santer si ho podezřívavě přeměřil. „Vážně?“
CHCEŠ SE VSADIT?
„Se Smrtí se nesázím,“ odsekl Voldemort, „ještě pořád mi dluží ty pitomý relikvie.“

Než stačil Smrť cokoliv namítnout, zachránila situaci Ježibaba, která všem zúčastněným zacpala pusu perníkem.

Voldemort prohlásil, že takovýho amatéra ještě neviděl, a my bereme jen ostřílené záporáky.

Tak jsme mu strčili zatoulanou kočku a poslali ho pryč.
Když odcházel, šťastně na ni šišlal.

„Jak bylo v práci?“ zajímala se.
„Pracně. Prašně. Strašně.“
Dítě tiše zažvatlalo: „Šašně jako šašek.“

Žena se najednou zachmuřila. „Možná bychom s tím měli přestat. Jinak se ten náš šašek nenaučí pořádně mluvit.“
„Mluvit plynně? Proč, když vše v jedno splyne? Vychováme z něj dadaistu,“ navrhl otec.
„Splyne? Co? Věříš v duši?“
„Ne, ne od té doby, co kolo zase prasklo.“
„Splyne uši? Plyšaté?“ ozvalo se z postýlky.
„Kdyby byla plyšatá, nepraskla by,“ poučil ho otec moudře.

„Jak jste se dneska měli vy?“
Jeho úsměv ženu obměkčil. „Osaměle, bez Sama.“
„Hej, já jsem Dan!“ ohradil se.
„A už jsi zdaněný?“

Když skládala lékouzelnickou přísahu, byl to největší závazek jejího života. Věřila, že radši zemře, než aby ji porušila.

V nemocnici byla pravidla jasná.
„Rozhodujeme sami, léčíme každého, nedáme se ovlivnit. Ať se venku děje cokoliv, jsme tu. Pamatuj si to a budeš tady vždy vítána,“ řekl jí ředitel první den. Nadšeně souhlasila.

Jenže pak přišla válka.
Procházela ulicí, skrytá kouzlem, hůlku v rukávu. Pak si všimla krvácející hromady šatstva na rohu. Okamžitě se rozeběhla, za cesty zkoumala životní funkce. Ale potom ho uviděla.
Byl tam. Zabíjel děti! Naše, bradavické. On tam byl!
Ani jednou se neohlédla.
Zemřel o hodinu později.

Nedají se
Potopí tě až na dno
Do nejtmavšího koutu bez světla
Do nejtmavšího koutu bezcitnosti

Nedají se
Stáhnou tě dolů
A udusí nedostatkem lásky
Ale neboj - ani si toho nevšimneš

Ten, kdo jim patří
Nevidí svět, jenž ho přesahuje
Nevidí světlo věčné naděje
Nevidí tiché slzy Otce Stvoření

Ale ony tu jsou
Vždyť každý rodič pláče
Každý plakal by
Kdyby ztrácel dítě milované

Jaké to musí být?
Darovat z lásky svobodu
A pak sledovat
Jak je zaslepeně znevážena?

Cenou za hřích je smrt
Mrtvé tělo?
To je ten nejmenší problém
Láska vítězí nad hmotou

Ale kdo uzdraví mrtvého ducha?