Moje články

Šál lehce omotaný kolem těla nezakrývá vůbec nic, průsvitná látka, odstíny rudé, není co skrývat, není za co se stydět. Tóny tanga plní místnost, dnes večer se bude tančit.

Med do čaje, čokoláda na jazyk, hedvábí kolem ramen, víno do krve - všichni se něčím opíjíme, snad abychom zapomněli, snad abychom pochopili svět mimo nás. Nebo možná jen proto, abychom se naučili tančit.

Rudé boty, pásky přes nárty, světlo se odráží od nahých lýtek. Dva lidé, odvěký němý dialog, první byl boj, pak přišel tanec, teprve poté lidství. Toužím, toužíš, toužíme a hudebníci ladí struny.

Plný sál. Malý pokojík.
Tanec. Život.

Matematik věku školkového má k dispozici toliko vlastní ruce, případně jablíčka. Ve věku mladším školním rozšíří se repertoár o nohy (ano, existuje víc čísel než jen deset!) a naučí se, že jablka s hruškami nemícháme (pokud zrovna neděláme mošt). Pak přijde zlomový okamžik - objev kalkulátoru, a než se matematickou vědou poznamenaný student dopracuje k maturitě, naučí se počítat v Excelu, kontrolovat grafy v GeoGebře a všechno pro jistotu házet do Wolframu. Vyzbrojený nástroji vydá se čelit nástrahám vysokoškolským… a pak je během dvou minut odzbrojen, neboť takové výmysly přece tady nepoužíváme. Zbytek zápočtového testu stráví zoufalým sčítáním zlomků, protože vysoká.

Kdyby lednice v 221B uměla mluvit, nejspíš by si stěžovala na lidské oči schované na horní poličce (schované před Rosie - John o nich, ke své vlastní smůle, moc dobře ví). Plíseň krčící se na dně skříně by jistě debatovala o plánované expanzi z pomerančů na mandarinky a kulky ve zdi by se předháněly, jak hluboko se jim podařilo zavrtat. Ale všichni naštěstí mlčí a John si konečně, konečně může dopřát chvíli ticha. Rosie spí, Londýn je tichý a Sherlock…
„Pojď spát, Johne,“ ozve se za ním, dvě dlouhé ruce ho obmotají, přivinou blíž.
Sherlock je tady, naživu, s nimi. Doma.

VOLDEMORT: Všichni sem, vyšel víkendový speciál, musíme Brumbála porazit jednou provždy! (Otevírá obálku.) Je toho víc, takže se rozdělíme do týmů. Máme tu… jednu křížovku, známé osobnosti vědy. Severusi, sestav si tým.
SEVERUS: Jistě.

VOLDEMORT: Potom osmisměrka módních návrhářů… proboha, taková blbost. Luciusi?
LUCIUS: S radostí.
BELLATRIX: Smím také, pane?
VOLDEMORT: S tím, co máš na sobě?
BELLATRIX: Klidně se svleču.
VOLDEMORT (zamyslí se): …možná později.
LUCIUS: Soustřeď se! Toujour pur et sans barrés, sestřenko.

VOLDEMORT: Killer sudoku si vezme Šedohřbet, zkus nevyplýtvat všechen rudý inkoust, ano? A nakonec…
Červíček se zběsile hlásí.
VOLDEMORT: No jistě, málem bych zapomněl. Bludiště.

Noc ji nechala poznamenanou, prázdnota v srdci, zatmění světa. Večerní cesta domů jako v mlze, ráno probuzení o nic lepší, paprsky slunce svádí svůj urputný boj, ale nezvládají, nemohou rozehřát tu ještě doznívající mrtvolnou bledost Bílé soboty. Celý den prožije ztracená, lidé kolem mluví, něco se děje, možná i důležitého, ale ona neslyší. Snaží se číst, včera chápala, dnes nerozumí jedinému slovu.
A pak, zničehonic, záblesk světla. Příběh z úst muže, který mlhu zná, kdysi celé dny ztracený v hlubinách bezvědomí, dnes vedle ní, části těla mrtvé, přesto živější. Nevěří, nechápe. Druhá noční cesta domů, obloha černá, ale hluboko uvnitř…

Ten večer nás tam sedělo hodně, možná deset, všichni namačkaní kolem kamen. Deset, dvanáct, koho to zajímá? Vzpomínky mám nezřetelné, kolik je ještě realita a kolik jsem si toho za ty roky vysnila? Netuším. Když se snažím vzpomínat, vybaví se mi vždycky jenom ona - způsob, jak si neposedné vlasy zastrkávala za ucho, jak křečovitě svírala ukulele, jak se smála. Kdo by si pamatoval cokoliv jiného? Hlas jí podivně přeskakoval, prsty samouka na hmatníku, nikdy ne dokonalé. Koupila bych si lístky na každý tvůj koncert, v první řadě čekala na autogram, úsměv, jediný pohled. Dala bych cokoliv za další takovou noc.

„Měla by ses víc otužovat, drahá.“
„Venku je nula, studenější po mně nemůžeš chtít, už tohle je příšerné!“
„Ale není to málo?“
...
„Á, nesnáším tě!“
„Já vím,“ odpoví karma.

„Tak a dost, jsi na netu od rána, to by stačilo.“
„Mám online poradu, teď se nemůžeš seknout.“
„Ber to jako odvykačku. Navíc je vás připojených šest, jsem vyřízená.“
„Já. Mám. Poradu!“

„Jsem zmrzlá, nemůžeš zatopit?“
„Ruským plynem?“ zakřičí topení. „Co blbneš, to je neetický! Si jdi zacvičit.“

„Musíš se soustředit, netříštit pozornost.“
„Zvládnu se soustředit na tři plotýnky, jsem ženská.“
„Dneska prostě víc jak dvě fungovat nebudou. Se stim smiř.“

Voda stéká po okvětních lístcích, zlehka odnáší nánosy prachu, květiny všude kolem, netřeba hledat, stačí otevřít oči. Uvidíš život.

Ledová řeka, studí, i když je pětatřicet. Smývá nánosy táborového dne, pot a bahno, přináší pocit znovuzrození.

Dřez plný bublinek, mezi prsty houbička, drhneš jako o život. Zbytky včerejší večeře nejdou dolů, sáhneš po drátěnce. Občas není jiná cesta než bolest.

Déšť, kapky zprudka bubnují do střechy, stojíš venku, tvář obracíš k nebi. Mokré oblečení se lepí na tělo, bosé nohy uprostřed louže, už není důvod se skrývat, padají proudy milosti.

Umýváme nádobí, silnice i těla, ale kdo umyje duše, Pane?

13. dubna
Ráno, děkovná. Slunce na obzoru, laskavá slova, chci Tě chválit až do skonání věků. A klidně budu vstávat i v těch šest.

Poledne, radostná. Místo přednášky jedu na kole po nábřeží, k obědu si koupím zmrzlinu. Kolem projde zamilovaný pár, děkuji i za ně, Pane.

Odpoledne, prosebná. Jsem frustrovaná, nestíhám a už toho mám plné zuby. Chtěla bych křičet, proč jsi němý, ale tak nějak tuším, že to jen já přes vlastní zlobu neslyším.

Večer, v slzách. Na poslední chvíli vyrazím na mši, brečím ještě než skončí čtení. Ukaž mi cestu, po níž mám jít, neboť k Tobě…

Nádech, výdech, pohled upřený do země, kapičky rosy se lesknou v trávě. Zvedne hlavu, zaostří, přenese váhu na špičky. Rameno dolů, dřevo v dlani hladí, prsty svírají tětivu.
Napětí. Terč. Studený vzduch s příslibem jara. Opatrné sklouznutí prstů.
Není teď a potom, není před výstřelem a po něm, není žádné balancování na hranici, soustředěná musí být pořád.
První věc, kterou se učí: na šípu nezáleží. Ani na šípu, ani na terči, ani na rozptylu. Jenom na dechu, na těžišti, je to ten pocit: nepohnout se, nepovolit. Zavře oči, cítíš?
Občas střílí poslepu.
Na šípu nezáleží.
Je jen tady a teď.

Pravda, úkol.
„Kdo ze třídy se ti líbí?“
Proboha, fakt? Chtěli byste pravdu? Tak tady: netuším, co to znamená líbit se, nechápu, proč by se mi někdo měl líbit. Jasné?
Mlčí, váhá.
Řekne náhodné jméno.

„Musíš přece mít nějaký typ!“
Zrzaví, blonďáci, modroocí? Muži? Proč?
Zamilovaná byla jednou, do ženy. Se vzhledem to nemělo společného nic.
Pokrčí rameny, neodpoví.

„Nikdy se ti nikdo… nelíbil?“
Nikdy mě nikdo nepřitahoval, nikdy mě nezajímala těla, i líbání mi přijde nechutné. Tohle chceš slyšet? Nevím, kdo jsem, nevím, co chci.
Jsem zmatená!
„To nevadí.“
Chytne ji za ruku, opatrně, pomalu.
Je to… v pořádku.

Jsi jako tečka hledající větu
Jiskra nezažehnutých svící
Víc než samoty bojíš se květu
Tak ze spánku vytrháváš spící

A po nocích voláš Bohu do oken
Že láska už ztratila svou cenu
Rozkoš ve slevě bereš útokem
A víru podpultově, neproclenu

Jsi jako obraz bez malíře
Svlečená čekáš na fotografa
Jen slzy vína kapou do talíře
Jsi nikdy nenapsaná strofa

Jak stará růže, jejíž prioritou
Nebyly květy, ale trní
Víš, že v pekle tě neodmítnou
A nebe stejně není

Tak po nocích bez nejmenšího váhání
Sázíš se o vlastní čas
Vždyť stejně jsme všichni ztracení
A peklo žije v nás

Rána. Chvíle ticha. Dětský pláč.
„Zlatíčko!“
Syna našla v knihovně, zasypaného svazky, vedle převrácená židle.
„Cos tu dělal?“
„Nedosáhl jsem na knížku.“
„Tvoje jsou přece tady dole.“
„Chtěl jsem nějakou tvojí,“ vysvětlil chlapec, v ruce sevřel Matematickou analýzu.
S úsměvem ho objala.

„Musíme mu dát trochu prostor, je jen zvídavý,“ dohadovala se s manželem.
„Málem to tu vyhodil do vzduchu!“
„No vždyť to říkám - zvídavý.“

„To nám ani nenabídneš čaj?“
Kde při výchově udělala chybu?
„V kuchyni. Neotvírej lednici.“
„Proč… Sherlocku! Hlava?“

„Nemyslíš, že to s tou zvídavostí došlo trochu daleko?“
„No, tu Anatomii člověka jsem asi tehdy mohla vynechat.“

Někdy je to jen mechanická práce. Pomůžeš mi do sprchy? Jo, jasně, mám skočit pro zvedák? Jeden úkol za druhým, pečlivé následování pokynů, umýt se potřebujeme všichni.
Ale někdy… někdy se najednou zastavím, zhluboka nadechnu, nejde vydržet, je to až k nesnesení intimní. Dlaň v rukavici klouže po odhalených zádech, nahá kůže, za okny noc. Myslíte, že lidské tělo není krásné? Ale jistěže je, vy hlupáčci, jen občas ne na první pohled, ani na druhý, člověk se musí dívat optikou věčnosti, aby pochopil. Ekzém na dlaních, zkroucená záda, to všechno je jen maska.
A pod ní? My. Požehnaná zranitelnost lidství.

Předvánoční shon, nekonečný stres. Doběhneš do práce, celý byt svítí, voní cukrovím, na programu dvě hodiny pečení. Nechápeš, jak bys někdy mohla dělat něco jiného.

Podesáté zopakované slovo, podesáté nerozeznáno, pod vadou řeči jen sem tam zaslechneš kousky češtiny. Chceš se schovat a nikdy nevylézt.

Jarní vzduch, trénink boccii*, soutěživá atmosféra plná úsměvů a povzbuzení, křivá podlaha tělocvičny. Nabije tě to na celý den.

Třicet minut nasazování pleny a polohování, tady to tlačí a tady se o milimetr posunul lepík, teď se zas zkroutila podložka a odsud nedosáhnu na stolek. Máš chuť řvát.

Lidé - tváře, příběhy, těla.
V hloubi stejní.

Jak ten příběh byl, pověz, jak? Nevzpomínám si. Dal jsi své šaty chudému u cesty, na oplátku jeho roztrhanou košili, ve vteřině se vzdal všeho? Nebo ses svlékl před otcem, na protest nechápavému srdci, děkuji za vše, ale teď už mám otce jen jednoho? Či ten chudý byl metafora, muž, který tě zplodil, chudý duchem, srdcem? Objal jsi ho, když jsi odcházel, zaváhal na chvilku, zoufale zatoužil… domů?
Tvým domovem celý svět - bratr slunce, sestra luna, bratr vítr, sestra voda,... a přece člověk. Pochyboval jsi, když jsi zpíval?
Nevím, tiše šeptám, snažím se dívat na svět Tvýma očima. Buď pochválen…

Noc, která se táhne až k ránu. Trochu se pije, hodně tančí, nikdy bys nečekala, že tohle bude tvůj život, nikdy jsi netoužila, ale teď... Piknik v Riegráčích, láhev vína, kolující joint, pak cesta k někomu domů, křesla nestačí, sedáš si za zem. Jsi střízlivá, nedala sis nic, ale sama máš problém tomu uvěřit. Jestli žiju, chci žít dál, jestli sním, nechci se probudit. Ne tady, ne teď.
Schovaná v rohu, nikdo si tě nevšímá, najednou dotyk na rameni, nabídnutá sklenka. Pohled z očí do očí, nejsi neviditelná, víš?
Zachumláš se do deky, zpod přivřených víček sleduješ, tichá, smířená, naživu.

„Červi na stole. Na našem novém stole, Sherlocku.“
„Ten starý jsi vyhodil.“
„Bývala na něm lidská těla! Koupil jsem nový, dubový, aby Rosie nemusela obědvat ostatky. A ty sem přitáhneš červy.“
„Trvala na tom, že je chce.“
„Ještě ani neumí mluvit.“
„Zálibně se na ně dívala. Smysl sdělení byl jasný.“

„Žílaly?“
„Rosie se líbí.“
„Šíša,“ zažvatlá batole.

„Co tu dělá had?“
„Pokus pro Rosie, nesahej na něj!“
„Slíbil, že mi pomůže se školním projektem,“ potvrdí holčička.
„Ten had, nebo Sherlock?“

Když najde ve dřezu škorpiona, dojde mu trpělivost.
„Pes! Pes je maximum toho, co snesu.“
Sherlock mrkne na Rosie. Vidíš?

Neschopnost milovat
Alfa i omega
Lidského trápení

Setkání nad lahví vína, nepolíbené rty na sklenici, otázky po ceně netvořivého ducha.

Jedna duše, jedno tělo
Ach, ta klamající metafora!
Vždycky tu zůstane bariéra
Já
Ty

Vlahý vzduch, otevřené okno pokoje, dokola šeptané: skrze rány povstávám.

Večer dvě těla
Ráno dvě těla
Starší
Použitější
Zbavená kostýmů

Něha bez lásky, důvěra bez poznání, intimita bez vášně.

Připomeneš mi, prosím, proč?
Už nebylo o čem psát
Co malovat
Nad ránem jsem tě požádala
Ať mi zlomíš srdce

Zvedne se z postele, nahá přistoupí k oknu, probodne pohledem jeho obraz ve skle.
Povedlo se?
Hádej.

Suchý kašel, vlhký kašel. Mám obojí, co teď? Lékárnice netuší, místo toho mi vysvětlí, jak užívat Paralen. Díky. Nakonec jedny kapky vyberu, doma zjistím, že s antipyretiky se kombinovat nesmí. Geniální.
Na bolest v krku dostanu kloktadlo, dávkování na špičku nože do hrnku vody. Tady se na miligramy nejede. Poctivě kloktám, snažím se bublat a nedusit se.
Mezitím zobu předepsané železo, snídám vitamíny a zkoumám, jak si kapat kapky do nosu a nepolykat je u toho.
Po týdnu vyfasuju antibiotika. Užívat při jídle (jsou léky jídlo?), nekombinovat s mlékem a železem (a to jako jak?). Pak přijdou probiotika.
Oh yes!

„Kdysi byl Londýn živý, stahovali se tu prvotřídní zločinci, přes ulici bydlel zabiják a teď… nuda! Chápeš to, Johne? Proč už to není jako kdysi?“
„Kdysi jsi jel na drogách a já byl ženatý za vražedkyni, vzpomínáš?“
„No ale stejně…“
Najednou se Sherlock zarazí, popadne kabát a vyřítí se ze dveří.
„Musím ven!“

Vrátí se o dvě hodiny později, Rosie v náručí.
„Co tady- Měl jsem ji vyzvedávat až ve tři, stalo se něco?“
„Unesl jsem ji,“ pokrčí rameny Sherlock.
„Ze školky?“
„Potřeboval jsem prověřit zabezpečení, Mycroftovi lidi jsou neschopní. Mimochodem, budou ti volat, asi tak…“
Johnovi zazvoní telefon.
„Teď.“

REMUS: Albusi, zveřejnili novou, musíš okamžitě svolat Řád.
ALBUS: Zrovna jsem ti psal, sraz v půl druhé v Tkalcovské.

ALBUS: Hele, tady, jed na sedm. Nápady?
SEVERUS: Arsenik, botulin, antimon, novičok, nikotin, alkohol, metanol ignorantsky psaný bez h… mám pokračovat?
SIRIUS: Jakej normální člověk tohle ví?
SEVERUS: Doktorát z chemie, pamatuješ?

ALBUS: Siriusi, pistole na šest?
SIRIUS: Byl jsem politickej vězěň, ne kriminálník!
SEVERUS: Myslíš?

ALBUS: Jak to šlo u Voldemorta?
SEVERUS: Řešili jsme tu páteční tajenku, něco s vyvoleným…
ALBUS: Křížový výslech?
SEVERUS: Křížovkový.

MINERVA: Výsledky ze včerejška!

Silně Mimořádný Rébusový Tým ...dvanáct bodů
Řešitelé A Deskovkáři .................čtrnáct bodů

Internetová blízkost
Je vždycky jenom zdánlivá

Souhlasíš? Souhlasíš, jako souhlasíš se vším? A souhlasíš, protože jsi jako já, nebo protože nedokážeš neklamat sám sebe?

Kapky dopadají na facebookovou zeď
Už i slzy
Přešly do virtuálna

Pláčeš? Řekni, pláčeš? Jestli jsi alespoň trochu jako já, tak ne. Jestli jsi já, tak to neumíš.
Dělí nás čtrnáct let a sto dvacet kilometrů.

Nezapomeň, prosím
Tu únorovou noc
Hrnek čaje
A divadlo, které nás rozplakalo
Protože bylo o nás

Loučili jsme se na Hlaváku, objemout, neobejmout? Skočit do toho po hlavě, po prstech na klávesnici? Nebo utéct?

Jestli jsi já
Vždycky nakonec utečeš

„Představte si, že přijde nějaký nepřítel.“
Jako právník? Vždycky jsou to právníci. Vaří dobré obědy, ale tím to končí. Při počítání trajektorií vrhů jsme vždycky mířili na právnickou.
„Ale nepřítel… jako v dobrém.“
Aha, takže ne právníci. A filda nejspíš taky ne.
„Třeba matfyzák. Přijde matfyzák a…“
Praští nás po hlavě, protože se složenými derivacemi zacházíme jako se zlomky?
„Hodí po vás epsilon.“
Eh, dobře, tak ta druhá možnost.
„No a vám to co?“
Vytvoří modřinu ve tvaru divnýho řeckýho písmena?
„No vám to nevadí, protože máte svoje delta.“
…
„A delta je přece to vaše supremum!“
…co je to supremum?

Ráno.
Večer.
Hrnek čaje.
Seznam úkolů.
Vyhřátý spacák.
Nesmyslná škola.

Přátelé a noc plynule přecházející v den.
Samota a zprávy, na které neznáš odpověď.
Smysluplné projekty, psaní a vanilková zmrzlina.
Zahlcení, výčitky, práce a už zase prázdná lednička.

Březnový vzduch s vůní možností, který opíjí, i když jsi dokonale střízlivá.
Zrádné tělo, docházející paralen a dávno očekávaný cyklus hlásící se urputnou křečí.

Duben, výzva, zábava a velkolepé plány.
Rozbitá propiska, blikající kurzor v prázdném Wordu.

Nejezte židli???
Ptaní se po smyslu.
Chuť znovu se ponořit.
A taky už nenapsat ani čárku.

Ráno.
Večer.

A dost, psát se bude v poledne!