Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Stojí nad mrtvým tělem, ledová krása, ztělesněné zlo, na rtech jedovatý úsměv.
„Vidíte?“ zvedne hlas, všichni kolem okamžitě zmlknou. „Tohohle jste se báli!“
Na chvíli se odmlčí, rozhlédne, hltají každé její slovo.
„Jen obyčejná kočka, báchorka pro zoufalé, mrtvá. A každý, kdo se mi postaví, skončí stejně!“
Dav jí odpoví krvelačným zvoláním.
---
Když vrazi konečně odtáhnou do údolí, krajinou se rozprostře mrtvolné ticho.
Zůstane kamenný stůl, vychládající tělo lva, krev z rány barví srst do ruda.
Zůstane truchlící země, dvě dívky plakající v objetí.
Zůstane ledová noc, temné nebe.
A pod mořem smutku, kdesi na obzoru, zatím skrytá naděje svítání.
Lze snad číst i bez znalosti fandomu, motiv zakázaného vztahu je celkem univerzální
Sprosté slovo, náznak sexu
Alex sedí na tribuně a nechápe, co tu dělá. Prezidentčin syn přeletěl zkurvený Atlantik, aby mohl sledovat zápas v pólu.
Nikdy se neobtěžoval pochopit pravidla. Vycvičení koně, branky, pálky - nic z toho ho nezajímá. Jen Henry v sedle, bílé kalhoty obepínající stehna, vysoké kožené boty, největší omyl v dějinách monarchie, nikdo by neměl být tahle sexy. Alex ten rozpor nesnáší, nesnáší, že musí přetrpět benefice a charitativní zápasy, aby získali pár drahocenných minut.
Všechen vztek zmizí, když ho Henry později přitiskne ke dveřím sedlovny, zpocený, vlasy rozcuchané, třesoucími se prsty rozepne pásek. Zůstane spalující vášeň, zrychlený dech, vzácná chvíle svobody.
„Jedno zasedání měsíčně, tak dvě hodiny, fakt to nechceš vzít?“
Tak teda jo, když nikdo jiný není.
„Jo a kdo teda bude místopředseda, nemohla by Terka? Neboj, to je jen formalita, aby tam byl někdo napsaný.“
No… nadšená z toho nejsem, ale asi můžu.
„A nechtěla bys třeba jet jako delegátka na sněm? Jenom jeden víkend.“
Jo, to víte, že jo. Ale žádnou velkou aktivitu ode mě nečekejte.
Já o měsíc později:
„Četl jsi ty návrhy na usnesení? Vždyť to je hrozně formulovaný, to přece nemůžeme schválit!“
„Tak to připomínkuj.“
„Budu. Pětkrát. A pořádně hlasitě. Pusťte mě k tomu mikrofonu!“
Jsem se tak v jedné organizaci nechala zvolit do funkcí, které nikdo jiný nechtěl, plně přesvědčená, že si to jen odsedím a nebudu do ničeho kecat. No... dlouho mi to nevydrželo :D
Součást volně pojatého tematického celku, lze číst samostatně.
Někdy si píšeme. Nikdy o ničem osobním, jen obyčejné domlouvání - pojedeme tímhle autobusem, nebo až tím pozdějším? A nedáme sraz spíš na tramvaji? Přesto každé slovo pečlivě zvažuji, převracím v hlavě, na odpověď mám spoustu času, tak si na ní chci dát záležet. Jak vyjádřit zájem, ale nenaléhat, jak jasně sdělit, že tě ráda uvidím kdykoliv, ale přitom netlačit, nenaléhat příliš? Občas neodepisuji až neslušně dlouho, ale přísahám, není to nezájem, to jen slov je tolik, neumím si vybrat, všechna se zdají tak nedostatečná - ale věř mi, nezájem to není... Beru cokoliv, musíš to vědět, cokoliv, do čeho dáme srdce.
Píšu rodičům z tábora. (Vytáhne dopis z obálky.) Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku. Asi jednu z posledních, tenhle měsíc totiž bude moje smrt. Dosavadní bilance: jeden otřes mozku, jedna zlomenina, podezření na neštovice. Plané. Tedy jako plané neštovice, ne plané podezření.
(Smích.) Polovinu dětí bolí břicho, druhá polovina to předstírá, aby nemusela na rozcvičky. Pár statečných se drží, tak dojídají písmenkovou polívku. Už třetí za tábor, nějaký debil těch písmenek koupil 10 kilo. Prostě jiný svět.
PS: Bez peněz jsem tak nějak furt. Co já tu vůbec dělám?
Maminka odepsala láskyplně, ale nekompromisně: Kuchařku, zdravotnici a levnou pracovní sílu. (Smích.)
Všechny uvedené skutečnosti jsou pravdivé, byť se naštěstí neodehrály v jednom roce, ale postupně. A těch písmenek nebylo 10 kilo, jenom asi 6 :D
Jedno poetické, lehce v duchu tohoto kousku
Několik frází jsem si vypůjčila z kdysi čteného, kdyby někoho zajímalo, můžu dodat zdroje.
Vidět naši planetu z vesmíru a užasnout, cítit život stébel trávy, jež laskají chodila, zlíbat prach země, ze kterého jsi byl stvořen. Na chvíli zastavit na té pouti nicotou, jen na okamžik sklopit zrak, mezi květy pelyňku objevit plazící se révu. Moci tak uslyšet osobu za slovy, hudbu za zvuky, poslouchat, co moře srdci vypráví! Nad ránem kolébat maličkou naději, šeptané chci, abys byl, k čemu je jistota, když chybí touha lásky? Nechat mysl vzlétnout k výšinám, jež zveme fantazie, naslouchat ohlušujícímu tichu věčnosti, vnímat ten okamžik, kdy všechno zpívá píseň země. Naslouchat, jak tě melodie objímá. A zpívat taky.
Chtěla jsem si napsat něco lyrického, ale nápad se nedostavil, tak alespoň recykluji školní historky (a pokouším se o lyrický název).
„Nebude vám vadit, že tu budou medici?“ ptá se lékařka pacienta
„My nejsme medici,“ poznamená spolužák. Naše nové motto.
„Tak jaderní fyzici.“
„No… to taky ne.“
Když se čekárna vyprázdní, leháme si na lůžko my.
„Neměla jste náhodou ke snídani třeba bůček?“
„Prosím? To někdo dělá?!“
„No jasně, hodíte ho ráno do trouby… máte trochu menší žlučník, tak jestli jste neměla něco mastnýho.“
„Já házím jen vločky do hrnce. S mlíkem. Mandlovým.“
„Koukněte se tady,“ ukazuje lékařka nadšeně, „takhle vypadají tumory.“
Pacient ztuhne.
„Teda by vypadaly, kdybyste nějaké měl. Což nemáte, jen ten obraz je podobný. Jste se lekl, co?“
Minulý semestr jsme se chodili koukat do nemocnice. Většinou sice na ultrazvuk, který s naším studiem vůbec nesouvisí, ale lepší než sedět na přednášce :D
Liduprázdný Střelečák, chlad od Vltavy, mlčím, mlčíš, strach, očekávání.
Člověk, kterému věřím snad nejvíc na světě, nemělo by to být vůbec těžké, ale přesto…
Na jedné straně zoufalá touha konečně vyslovit pravdu, na druhé paralyzující strach. Potřebuji, abys to slyšela, potřebuji někoho, kdo ví… ale pochopíš?
Mám mluvit, nebo radši mlčet? Skrývat se? Riskovat? Děsí mě obojí, není úniku, šach mat.
Nakonec se odhodlám. Brečím ti v objetí, já...!
Usmíváš se a nasloucháš, laskavá jako vždy, to je přece úplně v pořádku.
Všechno je stejné, ale přesto se něco změnilo. První vlaštovka, první krůček, na obzoru záblesk naděje. Snad jednou…
Asistuju asi rok. Desítky klientů, vozíky, zvedáky, jídlo i hygiena. Asistence v sedm, v jedenáct, doma, venku. Ranní vstávání? Jo, pohoda…
„Ještě bych vás poprosil natáhnout stahovací punčocháče, na skříňce, ty béžové.“
„Tyhle?“ ujistím se.
„Jo, to budou ony. Občas to jde trochu ztuha, ale měly by jít tak do půli stehen.“
Trochu ztuha je eufemismus století. Punčocháče natahuju co mi síly stačí, jsem zpocená úplně všude a to jsou sotva na kolenech!
Trvá patnáct minut, než zjistíme, kde je problém. Ty béžové na poličce totiž nebyly stahovací punčocháče, ale obyčejné ponožky.
Příště prosím podrobnější popis. Nebo rovnou jinou práci.
Klient byl naštěstí extrémně milý, zasmáli jsme se a natáhli ty správné. Ale připadala jsem si v tu chvíli úplně blbá, že jsem to nepoznala. Tak jen doufám, že vstávání do práce v 5 ráno mě omlouvá. Od téhle příhody se radši na všechno desetkrát doptávám. A omezila jsem ranní :D
skryjeme se
za objektivem fotoaparátu
vnitřní ztrátu
přebijem usměvavým mlčením
tichou pozorností
k osudu druhého
pocity schováme do písní
psaných cizinci
jak pouliční milenci
hrajeme na náplavce
na přání davu
když na vteřinu zpomalí
a vím, jde to lehce
krást věty jiným
zoufalým
emoce ukryjem
do kroků waltzu
doteku dlaně
na hraně
lopatky
klapou podpatky
místo snídaně
radši jen silnou kávu
než půjdem dál
pět let se touláme bok po boku
přesto se vždycky minem
a za dalších pět?
zůstanou rýhy na parketu
snad bude čas na lítost
vysoká cena
platí se za blízkost
poslední sloku
necháme vyznít do ztracena
Dvě mlčenlivé postavy, ona, on, cesta večerním městem, spojeni společným cílem. Nejsou přátelé, na to se znají málo. Možná známí?
Měla bych něco říct? Zeptat se, jak se má? Chce si povídat?
Zvažuje slova, otázky, generátor náhodných konverzačních frází, většině lidí ticho vadí, co když jemu taky?
...
„To je milý, jenom tak jít a mlčet,“ pronese po chvíli on.
A najednou je všechen tlak pryč a je to v pořádku - protože to oba vidí stejně, protože mlčet s někým, kdo taky rád mlčí, je její oblíbená činnost. Zvolní krok, není kam spěchat. Zůstane opuštěná ulice, tiché porozumění, noc bez konce.
Vykrádám Plíhala, půjčuji si symboly a vrším na sebe metafory
V kapce vody odrazit celý svět, jak měsíční svit odráží se v tváři. Probdít celou noc, zatímco chladný vzduch zahání únavu, sledovat pomalu se tvořící krystalky jinovatky. Místo počítání oveček ztracených v temnotě počítat slzy na tváři, chytat je do dlaní a měnit v živou vodu. Slíbat ty slzy z tváří, konejšit ve věčném objetí, jak drahokamy vysázet rány na oblohu, ať září. V jednom okamžiku lásky stvořit svět, pohupovat se do rytmu, když svítá, tři bílé vrány, jedna holubice. Jedno nebe, jedna země, jedno probuzení. Tvořit a věřit, plakat a smát se, z deště do země, do země déšť.
Pro kontrolora: Černá ovce jsou ty ovečky ztracené v temnotě (tedy skryté v černi - zdající se černé)
Asi mi definitivně hráblo, mohlo by to být nakažlivé...
Obsahuje děsivé rýmy, autorskou krizi a nevinná zvířata zneužitá pro uspokojení přízemní touhy po bodíku.
„Na to jsem se neptala…“
Ježek pokrčí bodlinami:
„Tam, kam mě autorka poslala.
Že ty máš na tom podíl viny?!“
„Já? Já a být vina za nápad?
Jak tě to může napadat!
Já jsem krysa, já jsem krize.
Nápady? To zní mi cize!“
Ježek si povzdechne: „Tak to jsme asi v loji.“
„Nebo v jablku?“
„Na ty mám alergii, to už radši hrušky.“
„Hruškový koláč, mňam!“
„Tohle vypadá na slepou uličku...“
„Nápady v kleci?“
„V peci!“
„Pod Sněžkou.“
„Jupí, dovolená!“
„Jo, tu bychom potřebovali.“
Jedny z mých nejoblíbenějších vzpomínek. Táborová rána, tráva plná kapek rosy, ledový vzduch. Vstávali jsme jako první, rozdělat oheň v kamnech, postavit vodu na čaj, jen my tři a kolem nikdo. Miluji tu tichou melodii rána - praskající dřevo a potůček za kuchyní. I my tři jsme mlčeli. Oči ještě slepené ospalky, vlasy ledabyle svázané do culíku, bok po boku jsme začínali den. Tváří v tvář požehnané barvě ranní oblohy, v té chvíli, kdy jen stát a dýchat je modlitbou...
Vracím se do těch rán, kdykoliv mi ve shonu všedních dnů chybí mlčenlivé souznění. Vracím se - a budu se vracet dál.
Byla jsem velmi odhodlaná na tohle téma nepsat nic fyzikálního, ale během dnešní přednášky jsem slovo retence slyšela asi 10x, takže nemůžu jinak :D
Žena je radiační pracovník. Těhotná žena taky. Její plod bohužel ne.
Těžší osoba z dvojice ozařuje toho druhého víc. Ale taky víc ozařuje sama sebe. Aspoň někde je spravedlnost.
Když vypiješ radioaktivní vodu, efektivní poločas bude asi 9 dnů. S pivem by to bylo podobné. Ale čím víc toho vypiješ (a vymočíš), tím rychleji bude pryč. Takže pij. Umřeš dřív, ale alespoň to nebude na ozáření.
Šaty s volným výstřihem na praktikum nenos. Blbě na nich drží dozimetr. Pro studium se musí něco vytrpět.
Nesahej na tu věc v držáku! Je radioaktivní, jasný?
Každý správný profesor má doma kus uranu.
Pro kontrolory: Retence je zde použita v kontextu zadržování radionuklidu v těle, tento proces lze mj. popsat zmiňovaným efektivním poločasem.
Pokud by někoho zajímal fyzikální kontext (a má rád poznámky delší než samotné drabble):
1) Náš právní systém definuje maximální povolené limity pro ozáření za jeden kalendářní rok - liší se pro běžné obyvatelstvo a pro tzv. radiační pracovníky. V těhotenství sice žena může zůstat zaměstnaná jako radiační pracovník, po dobu těhotenství se na ni ale vztahují přísnější limity platící pro běžnou populaci.
2) Lidské tělo běžně obsahuje radioaktivní prvky - draslík 40 či uhlík 14. I když o tom nevíme, ozařujeme tak sami sebe i své okolí. A kdo je větší, září prostě víc.
3) Efektivní poločas vyjadřuje, za jak dlouho klesne aktivita přijatého radionuklidu v těle na polovinu. Je dán kombinací poločasu rozpadu (tedy jak rychle se radionuklid sám rozpadá) a rychlostí vylučování z těla. Hodnota 9 dnů zhruba vychází při vypití vody s radioaktivním tritiem, pro jiné nuklidy by to mohlo být jiné číslo.
4) Dozimetry jsou zařízení, která měří, jak moc byl člověk ozářen. V našem případě to jsou velké neforemné krabičky, které si na sebe člověk musí někam připnout. A ideálně u toho myslet na to, že se pak ještě bude sklánět k aparatuře, tahat těžké železné desky a tak :D
Tančím, tančíš, tančíme. Za zvuků flétny i dunění bubnů, hudby, které laská duši a rozechvívá nitro. Podpatky klapou na parketu, bosá chodidla se boří do hlíny, tančíme v odlescích ohně. Jak se dá žít bez tance? chtěla bych se zeptat. Jak se dá žít bez toho rytmu v srdci, melodie v konečcích prstů? Nedá! Tančím a směju se, tančím a pláču. Chtěla bych roztančit celý svět, úřady a školy, nemocnice i domovy seniorů, zatřást každým člověkem a vysvětlit mu, že dokud dýchá, ještě pořád má čas. Opravdový tanec se nerodí v těle, ale v duši, rozumíš? Tak jdi. A tanči.
„Jdu ven, mějte se,“ rozloučí se Rosie a zmizí mezi dveřmi. John se zastaví, nalíčená, šaty, boty na podpatku…
„Počkej, s kým? Ty máš rande?!“
Ale Rosie už je pryč.
„To sis toho všiml až teď?“ ušklíbne se Sherlock. „Chodí s ním už dva týdny.“
„Dva týdny?! Víš o tom klukovi něco?“
„Moje síť je sleduje, mám pár fotek. A hacknul jsem školní databázi, ty modré desky na parapetu.“
John se zarazí, měl by být znepokojený, ale celé je to tak geniálně absurdní... rozesměje se.
„Já z vás dvou jednou zešedivím.“
„Šedivý už jsi, jen vrásek máš čím dál víc.“
Útočník i obránce, ve válce s vlastní myslí i tělem, s hlasem, který do ochraptění křičí, že musím. Musím být lepší, komunikativnější, dostudovat školu, víc sportovat. Tma za okny, tma v duši. Nezvládám udržet pozornost, snažím se psát, ale všechna slova zní špatně, snažím se modlit, ale najednou nechápu… proč vůbec? V odpověď jen ohlušující ticho.
Trvá to měsíce, roky, než konečně pochopím.
Věcí, které opravdu spěchají, je málo. Věcí, které opravdu musím udělat, je ještě méně.
Je v pořádku odejít z míst, kde nechci být. Je v pořádku říct si o pomoc.
A vždycky, opravdu vždycky lze hledat naději.
Součást volně pojatého tematického celku, lze číst samostatně.
Když si chci uchovat vzpomínku, beru do ruky pero plněné černým inkoustem a tečkovaný blok. Ty radši volíš kameru a foťák, sleduješ život skrz objektivy. Chtěla bych poskládat tvé obrazy a má slova, pospojovat momentky a úryvky básní, vytvořit mozaiku našeho společného světa. Já vím, vím, že žádný není, že kdybys tenhle text četl, nejspíš by ses jen smutně pousmál a zavrtěl hlavou, promiň, mrzí mě to, laskavé odmítnutí. Ale pořád doufám, představuji si tvůj prst na spoušti fotoaparátu, zachytit tu jedinou chvíli, ve vzpomínkách namalovat scenérii života, připsat sonet o seznámení. A v mezičase? Napíšu další haiku - naivní lásky.
Jedno hereticky Velikonoční. Věnováno C. a D. s vděčností za nejkrásnější Zelený čtvrtek.
Scházíme se, abychom sdíleli.
Scházíme se, abychom vzpomínali.
Scházíme se jako lidé různých přesvědčení - spojuje nás tento okamžik.
Spojuje nás víra, že kdysi žil člověk, který možná byl jenom člověkem, ale přesto zanechal odkaz přetrvávající staletí. Člověk, který vzal chléb a rozdělil se o něj, o svou moudrost a lásku, který vzal víno a dal napít všem, kdo stáli kolem.
Scházíme se, abychom si připoměli vděčnost za dary Země i svobodu Ducha.
Většina z nás nevěří na zázraky, přeměnu chleba v tělo - ale věříme, že každý okamžik je posvěcen a každý z nás může být proměňován.
Teď, tady, kdykoliv, všude.
Nasedám do letadla, s sebou jen malý batůžek, sama mířím do cizí země. Odlétám, protože L. takové výpravy miluje, cítí se díky nim naživu.
Tančím, dokola opakuju základní krok, cha cha, waltz. Tančím, i když mi to vůbec nejde, tančím, protože H. si život bez tance neumí představit.
Kupuju si kandovaný ananas, s pytlíkem v ruce a sluchátky na uších se procházím po náplavce, protože F. takhle možná tráví svoje odpoledne.
Vzpomínky se slévají, oni jsou tam, já tady, ale ty drobnosti nás spojují. Promlouvají ke mně, i když tu nejsou, ve střípcích si je s sebou nesu dál. Navždycky.
Součást volně pojatého tematického celku, lze číst samostatně.
Jsi tichý, málokdy mluvíš víc, než je nutné. Dokážeš celé hodiny nic neříkat a pak najednou, s pohledem odvráceným pryč, něco tiše prohodíš. Napjatě čekám na každé z tvých slov, konejším si ty vzácné okamžiky. Jsi jak květina, která vykvétá na jeden jediný den, a pokud ten den minu, další šance nebude. Chtěla bych o tobě vědět všechno, oblíbenou vzpomínku z dětství, největší strach, první myšlenky po probuzení. Zeptala bych se, ale nemůžu, co kdyby tě to vyděsilo, co kdybych překročila hranici a nebylo cesty zpět? Bojím se, že tě svými slovy přehltím, zadusím a ty utečeš. Ale pořád doufám.
Mrzí mě, že zatím letos vůbec nestíhám číst, komentovat ani úpět. Naštěstí je duben teprve na začátku, tak snad to ještě stihnu dohnat.
Dneska trochu BJB.
Je mladá, krásná a úspěšná. Promovala na MIT, pracuje pro americkou vládu, má roky bohatých zkušeností. Přátelí se s vlivnými lidmi, na fotce se jemně usmívá, životopis plný.
Je krásná… tedy až na to, že neexistuje. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo s ní nemluvil. Nikdy nestátnicovala, nepracovala, nebyla na rande. Přesto během pár dnů získá přístup k bankovním účtům, dozví se polohu tajných vojenských základen a je pozvána na několik konferencí.
Mohla by být hrozbou… ale není. Je varováním pro všechny nepozorné, vztyčeným ukazováčkem. Zve, svádí, všichni ji milujeme, nikdo neodolá. Je totiž mladá, krásná a úspěšná. A to stačí.
V roce 2009 vytvořil bezpečnostní expert Thomas Ryan fiktivní postavu, 25letou kybernetickou odbornici jménem Robin Sage. Během měsíc trvajícího experimentu získala Robin na několika sociálních sítích stovky "přátel", navázala kontakty s vlivnými lidmi, dostala pozvání na večeře i získala přístup k utajovaným informacím. Experiment byl pod názvem "Getting in bed with Robin Sage" prezentován na Black Hat konferenci jako příklad toho, jak snadno lze sociální sítě využít.
Na milostný dopis už nějak nemám kapacitu, tak dneska pro odlehčení alespoň historka ze zkouškového. Aneb jak to dopadá, když si myslíte, že studujete fyziku, a tak se na zkoušku z ultrazvuku naučíte hromadu vzorečků, Dopplerův princip a frekvenční posun, ale tak nějak vám nedojde, že vás vlastně bude zkoušet doktor.
„Indikace a význam endokavitálních a peroperačních vyšetření.“
Prosím? Jako vážně? Já jsem fyzik! Na tohle můj mozek není stavěný. Vždyť ta slova ani neznám!
Endo. Uvnitř.
Kavitální. Cavity. Dutina. Díky angličtino! Takže asi břicho.
Peroperační. Před nebo po? Integrování per partes znamená po částech, takže asi po. A jsem ready.
Tedy trochu. Peroperační totiž není po, ale během, jak pochopím ze zdánlivě humorné historky o ultrazvukování otevřeného mozku. A na břicho se vlastně vůbec neptal.
„A tou rektální sondou vyšetřujeme co?“
„Rektum?“
„To sice ano, ale dál?“
A pak, anatomií téměř nepolíbená, ale s bohatou znalostí slashe, si vzpomenu.
„Prostatu!“
Součást volně pojatého tematického celku, lze číst samostatně.
Stojíme na peronu, na cestě domů, vyměňujeme si pár posledních slov a pohledů. Rád jsem tě zas viděl, řekneš s pousmáním. Vtom do stanice přijíždí metro, skřípění brzd, zatroubí, oba sebou trhneme.
Rád jsem tě viděl… Další dva týdny si tu větu převracím v hlavě. Byla to prostě jen zdvořilostní fráze, opakovaná tak dlouho, až časem ztratila význam? Nebo to bylo nevyslovené přání, němé žadonění, prosím, ještě se nelučme, pojďme se třeba projít, chvíli si povídat, nebo jen tak zůstat stát, ještě alespoň chvilku!
Přesně vím, co jsem ti tehdy odpověděla, okamžik předtím než se dveře zavřely. Já tebe taky.
Přišla jsem napsat milostný dopis - nejspíš čistě nepravidelně, bez návazností, bez struktury, prostě jen tak…
Sedíme naproti sobě ve vlaku. Nedívám se ti do očí, neumím to a připadám si vždycky tak průhledná, odhalená... Místo toho jen pozoruji odraz ve skle - lehce roztřesený, jak vlak drncá, úsměv na tváři, oči sklopené, koukáš do mapy a plánuješ výlet. Dívám se. Všímám si.
Najednou zvedneš hlavu, podíváš se z okna, naše pohledy se střetnou. Usměješ se a otočíš se pryč, jako by se nic nestalo, prostě náhoda, zatímco já v duchu panikařím, zrychlený tep, srdce se třese, drolí, kousky se sypou po podlaze, mezi tvoje nohy v pohorkách, moje v sandálech.
Nestalo se nic.
A přitom všechno.
Vybírám, protože se mi psalo skoro samo, protože mi ty obrazy pořád leží v hlavě a taky protože je to asi jediný letošní kousek, kterému zběsilé krácení víc pomohlo než ublížilo :D
Neschopnost milovat
Alfa i omega
Lidského trápení
Setkání nad lahví vína, nepolíbené rty na sklenici, otázky po ceně netvořivého ducha.
Jedna duše, jedno tělo
Ach, ta klamající metafora!
Vždycky tu zůstane bariéra
Já
Ty
Slibovaná druhá desítka mých oblíbených autorů, opět s mnohonásobným zastoupením, někdy je zkrátka nemožné vybrat jen jeden kousek.
Owes: Jing-jang, Take a Chance on Me, Lekce jógy
...AU, které narůstá do úctyhodných rozměrů a s každým kouskem dokáže mile překvapit. A Severus Edward cvičící jógu prostě nemá chybu.
Profesor: Lásky
...nenápadný kousek, který nemůžu dostat z hlavy.
Remi: Nad ránem
...Remi se letos spíše jen mihla, ale jsem moc ráda, že tu byla, protože co by bylo DMD bez kakaa?
Již tradičně jsem nestíhala číst téměř nic jiného než těch pár lidí, které mám v oblíbených. Zastoupení autorů je tedy podobné tomu loňskému, jen už jsem trochu rezignovala na snahu vybrat od každého přesně jeden text :)
Řazeno abecedně, druhou desítku dodám zítra.
Carmen: Nejlepší nepřítel
…krásně bolavý kousek o odvěkém nepřátelství jako poslední jistotě.
Evangelista biolog: Jako neplodný fíkovník, Měníš se, Další den
…široký záběr, slova, verše, bible i vlastní život. Drásavé, ale vždycky alespoň se střípkem naděje.
Gwendolína: Někde kolem, Půlnoční setkání
…jednou silné drabble se silnou písní, podruhé kousek z delšího příběhu. Bystrozor Potter je skvělý, ale nemůžu si pomoci, stejně mám ze všech postav nejradši Snapea ve vinárně.
Iantouch: Na Příčné
…součást krásně optimistické a laskavé série, doporučuji celou, ale tenhle kousek nemá chybu.
Tak nevím, možná to nesplňuje zadání a je to trochu bjb, ten závěr měsíce je nějaký náročný :D
To se mám natáhnout támhle?
Ano, tam, na ten chyt se ti vejdou celé dva prsty.
Proč tu nemám nic na ruku?
Musíš ji dát na ten stup vpravo.
Vždyť na něm právě stojím!
To se přece nevylučuje.
Kam teď s nohama?
Že by do struktury?
To tu není žádný stup?
Použij strukturu! Vážně to musím opakovat?
A teď jako co?
Pusť se rukama.
Jsem šest metrů nad zemí!
Ty toho naděláš...
***
Někdy ten hlas nenávidím, někdy jsem mu vděčná. Bez něj bych ještě pořád stála na zemi. A místo toho - někdy pomalu, neohrabaně a s pády, ale přesto - lezu.
Můj dnešní večer byl takový surrealistický, tak z toho hned vzniklo drabble.
Klekáš a upisuješ se vlastní krví, šeptáš slova odnesená příliš hlasitou hudbou.
„Corpus omne perseverare…“
Slib, který s tebou bude už navždy.
„Vítejte, sestro!“
Dav dvou davů slitý v jeden, hlasitě skandované jméno, síla moudrosti stáří a zkušeností přetlačuje zbrklost kluka zaseknutého ve vývinu, Newton to řekl jasně, proti doktorovi nemá šanci žádný parazit.
Dveře ze sálu ven jsou vrátka mezi světy, přelíváš se z jednoho do druhého, oblaka kouře, naklopená sklenička za skleničkou. Pan inženýr se sotva drží na nohou, ale ještě pořád všem vyká a tajemství nevyzradí, věrný až za hrob intoxikace. Taky slíbil. Nezradí. Je jako my.
Odborníci na latinu a fyziku nejspíš tuší, že corpus omne perseverare není žádný slib, ale začátek prvního Newtonova zákona (těleso setrvává v klidu...), který je součástí naší (ne)oficiální studentské imatrikulace. Ten zbytek jsou náhodné obrazy z fakultního večera, samozřejmě doupravené v duchu fandomu (ale páka tam byla a opilý cvičící taky :D)
Momenty, okamžiky, obrazy milovaných, střípky roků. Letošní bruslení, mamka, sestry, předháníme se, kdo jako první spadne. Vedle dávno zamlžený obraz, sjíždění Vltavy s tátou, necvakli jsme se! Noční telefonát s babičkou, zvedne mi to vždycky, i kdybych volala ve tři ráno. Pobíhání po louce, s kamarádkou si hrajeme na indiány. Tábor, druhý, třetí, bubnování na ešusy, rozhovor plný pláče pod hvězdami, hraní deskovek až do rána. Piknik v parku, tančírna pod širým nebem, bouřky strávené divokým zpěvem, přezpíváme hrom?
Kýčovitý citát tvrdí, že domov je tam, kde je srdce. A v srdci mám na barevných bavlnkách momentky všech svých milovaných.
Tři roky. Tři roky jsme se vídaly skoro každý týden a tak málo si pamatuji! Pár tvých úsměvů, útržky dvou rozhovorů, rozmazané obrazy. Věděla jsem víc, znala tě lépe… V nostalgii procházím staré fotky, sbírám střípky, jeden dávno zapomenutý mail, o čem vlastně? Jak historik zkoumám archivní prameny, rozpadají se pod rukama. Kolik mi toho zůstane zítra? Myšlenky na tebe už ani nejsou vzpomínání, o kolik jiná musíš být v mých představách a ve skutečnosti! Někdy je mi z toho do pláče. Ale jindy… jindy jsem vděčná. Jsi múza, vzdálená inspirace. Múzy nebývají skutečné. Takže je to asi v pořádku.
Rozebírají tě na kousky. Bílé pláště, barevné pilulky, hrstka ospalých na prohlídce bez zájmu. Seberou ti všechno. Dají jen řád, dny skryté za mříží a kouřovým sklem.
Postavy přechází, mluví a mluví, hlasy střídají hlasy. Rozkládají tě. Rozkrádají.
Démoni neexistují, opakují trpělivě. Nevěříš jim, víš, že lžou. Sebrali ti je. Sebrali všechno. Chemie se neptá na dobro a zlo, s ďáblem odešel i anděl strážný, zůstala prázdnota. Sebrali ti tebe, každý kousek trápení, ale taky sílu s ním bojovat. Možnost prožít si život až na dřeň.
Nenávidíš je. Mlčíš, čekáš. Doufáš, že jednou se třeba někdo zeptá…
Jak ti je?
Mám za sebou dneska tříhodinovou přednášku o psychiatrii, tak to nějak muselo ven. Na vině je také Skácelova báseň Andělé a návštěvy za kamarádkou na dětské psychiatrii.
ANDĚLÉ (Jan Skácel)
Jestli vám vydám všechny svoje čerty
Odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
A ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
Dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
Andělé bílí nevrátí se zpět
Další Johnlock fluff, letos si nějak nemůžu pomoct :D
Rosie něco vesele žvatlá, John přechází po kuchyni, vaří večeři.
„Šelo?“
„Ano, zlatíčko moje?“
Sherlock se zarazí, špatně! Takovéhle věci říkat nesmí, pohybují se na tenkém ledě, tolik nevyřčených slov, nepřirozeného ticha. Rosie není jeho, zopakuje si v duchu. Není a nebude. Slyšel to John?
Otočí se ke kuchyni, John stojí přímo za ním. Přišel blíž? Kdy? Nevšiml jsem si!
„Sherlocku, to je v pořádku.“
Klidný, usměvavý. Nezlobí se, uvědomí si detektiv překvapeně. Možná by měl.
„Není to pravda, Johne.“
„Proč by nebyla? Miluješ ji,“ pokrčí rameny.
A najednou Sherlock nedokáže mlčet, musí to říct.
„Miluju vás oba.“
„Já vím.“
Posvěcen každý okamžik, na každém nádechu a kroku záleží, hraješ a sázky jsou vysoké, nezapomeň, hraješ o vlastní život.
Posvěcen každý okamžik, v každém drobečku chleba kousek toho posledního, každá sklenka vína chutná krví.
Posvěcen každý okamžik, v křížku nad postelí tříska z minulosti, v krvavé ráně nádech stigmatu, ve džbánu vody kapka Jordánu.
Posvěcen každý okamžik, v hlíně zbytky prachu země, po které kdysi kráčel Bůh, dnes skrytý v tvářích nejslabších a ztracených.
Posvěcen každý okamžik, roky se prolínají, světlo, tma, světlo, tma, ale v každém plameni je jiskra naděje, neochvějná jistoty, že poslední slovo nepatří nám, ale Jemu.
O dědečcích jsem psala loni, letos došla řada na babičky.
BJB, takhle v noci už to lepší nebude...
Může se síla a nezlomnost dědit, přechází zocelení z jedné generace na druhou, z otce na dceru, z dcery dál? Je síla dar, nebo ji těžce vykupujeme litry slz?
Dvě ženy. Otec jedné utekl z pochodu smrti, otec druhé bránil rodinu do posledního dechu. V den okupace zašel do cukrárny, nakoupil zákusky, donesl je dětem. Prý bude válka, tak ať se alespoň naposled pořádně nají.
Dvě ženy. Jednu opustil manžel, zůstala sama na dvě děti, naučila se šetřit každou korunu. Druhá nastoupila na vysokou, otěhotněla, nikdy nedostudovala - na prvním místě novorozená dcera.
Dvě ženy. Život je sráží na kolena, zas a znovu povstávají z prachu země.
Dvě ženy. Matky. Babičky. Desítky let péče, stovky upečených koláčů a hodin strávených na pískovišti. Nevzdávají se. Bojují. A vždycky mají otevřené dveře.
„Roky jsme byly zasnoubené, olympiádu dělala, dokonce i na té stáži byla… a pak mi jen tak uteče s jinou!“ rozpláče se Chemie zoufale. Záchranářství ji obejme.
„Ono není o co stát,“ ozve se vedle nich rezignovaně, „to bylo pořád Fyzika tohle, Fyzika támhleto a teď mi stejně půlku času zahýbá s Medicínou.“
„Ty to ještě nevíš?“ usměje se sladce Teologie. „Slíbila, že až dodělá bakaláře, budeme navždy spolu.“
„Kecy. Jak ji jako chceš uživit?“ ušklíbne se Religionistika.
„No ty máš co říkat…“
„Neztrácejme naději, přátelé,“ ozve se Tlumočnictví. „Studovat přece může celý život. A taky tu máme polyamorii, že…“
