Moje články

Ráno si sedáme na posed, pozorujeme spící tábor, povídáme si.
Někdy se mi chce křičet, aby šli všichni pryč a nechali mě dýchat.
O poledňáku si sedáme do trávy, s knížkou, dopisem.
Někdy se mi chce brečet, že je toho moc a já už prostě nemůžu.
Večer si sedáme k ohni, zachumlaní do spacáků a dek. Mlčíme, nebe je plné hvězd.
Někdy se mi chce prostě jen zalézt a spát.

Každý jsme jiný, ale přeci máme tolik společného. Smysl pro humor, nerozhodnost, radost z nesmyslných debat a lásku k táborovým dnům.
Někdy se nám všem chce utéct.
Ale pojedeme znovu.

Ne je ne, i když ho neřekneš.
Ne je ne, i když řekneš „nevím“.
Ne je ne, i když se jenom mlčky odtáhneš.
Ne je ne, i když se odtáhnout nemůžeš, ale chceš.

Ne není „přesvědč mě“.
Ne není „pokračuj, třeba se mi to začne líbit“.
Ne není „chodíme spolu, takže můžeš cokoliv“.
Ne není „jsem trochu opilý*á, ale být při vědomí, souhlasil*a bych“.

Ne je ne a respekt je sexy.
Ne je ne a je lepší předpokládat ne.
Ne je ne a říct si o pomoc je odvaha.
Ne je ne a někdo ti uvěří, že to bylo ne.

Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.

Pohled skrz zamlžené okno
Náhodné setkání pomíjivých
Řekni
Pamatuješ si?

Setkání nad lahví vína, život se točí v kruzích, tahy štětcem pokrývají plátno těla.

Zahánět samotu ducha
Samotou těla?
Tak pošetilé
A přeci skutečné

Dvě postavy, kožená křesla, uprostřed na stolku pár usychajících kuliček vína.

Stáří se propisuje do dlaní
Tváří
I duší
Pověz mi
Jak se kreslí vrásky?

Láska bez něhy, poznání bez důvěry, vášeň bez intimity.

Víš, tehdy před lety
Zlomilas mi srdce
Pamatuješ si to vůbec?

Zvedne se z křesla, nahá přistoupí k oknu, otočí se na něj. Dnes se dívají do očí.
Pamatuji.
Samozřejmě, že pamatuji.

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

Je ticho. Mrtvolné ticho, děsivé. Skoro jakoby už bylo po všem. Jen chrčivé nádechy unavených plic naznačují, že ještě žije.
Bolest je všudypřítomná. Rány slov dopadají na opuštěnou tvář, slzy stékají po odhalené hrudi.
Připadá si sám. Co na tom záleží, jestli je prorok, král nebo kněz? Jestli je Syn Boží? Tváří v tvář hlubokému lidskému utrpení… musíme se dělit na ty klanící, poklekávající a zpovzdálí pozorující? Na ty pokřtěné a na ty ostatní? Když stojíme před křížem... nemůžeme jednou být prostě jen lidmi?
Ať už se modlíme jakkoliv, svět nás pořád volá k lidskosti. Kolik nespravedlivě odsouzených křižují dnes?

Naučit se tančit swing je makačka. Kroky na šest, kroky na osm, nezapomeň bouncovat, zapracuj na framu. Nech se vést, poslouchej hudbu... co ten bounce, kde je? A do toho řešit propocené tričko, že pod roztočenou sukni potřebuješ kraťasy a sehnat nekožené taneční boty prostě nejde.
Ale pak je tu ta svoboda. Chvíle, kdy všechno vychází, ty se točíš, v hudbě je divná pasáž, tak prostě zkoušíš divné věci. Svět, kde může kdokoliv tančit s kýmkoliv a na gender sere pes. Kde je normální se potit a dá se přijít v teniskách. Kde stačí rád tancovat - na ničem jiném nesejde.

Dal jsi mi oči, ale já bloudím ve tmě, nevidím dlaně, které prosí.
Dal jsi mi sluch, ale já sedím v tichu, neslyším pláč naříkajících.
Dal jsi mi ruce, ale já je skládám v klín, mluvím, píšu, ale nekonám.
Dal jsi mi srdce - a dal jsi srdce mým bližním, abychom tváří v tvář nacházeli odrazy Tebe, prohlédli, že sami nejsme nic, potřebujeme Druhého, potřebujeme společenství, teprve skrze ně se setkáváme s Tebou…
Dal jsi mi… ale já…
Smiluj se nade mnou.

Skrze slova lítosti a slzy, skrze ticho, odněkud z dálky zní zaslíbení.
Když Tě potkám, nestihne moji duši zmar.

Stojíme v chodbě, objímáme se. Za chvíli mu jede autobus. (Autobus, metro, tři hodiny vlakem na trase, kde se vždycky něco semele, plus cesta pěšky.)
„Jednou přijde doba, kdy nebudu muset do Zlína,“ prohodí s nadějí.
„A celý svět bude růžový a plný jednorožců?“ odpovím se smíchem. Vím, že pak přijdou další výzvy. Ale těším se.
Usměje se. Ztuhne.
„Co?“
„Jednorožec.“
„Jé, toho posílá Apatyka.“
„Cože?“
„Jsem ti neříkala, že píšu? Jejda... Hlavně ty věci nečti, občas je tam tvoje alter ego.“
„A jednorožci…“
„Neboj, tenhle se nezdrží. Čeká na něj strigga, Tora, Dede nebo Regi.“
„Já ti vůbec nerozumím…“

Jsme teď, zatímco Hospodin z věčnosti do věčnosti tvoří čas. Jaké to asi je vnímat všechny okamžiky naráz?
Jsme tady, zatímco Bůh v prostoru mimo prostor je s námi, ale jinak. Jaké to asi je… všude?
Jsme v tichu, nasloucháme lidským hlasům a zpěvu ptáků. Jaké to asi je slyšet všechno, od echolokace netopýrů po nejskrytější myšlenky?
Jsme sami, v těle pro sebe. Jaké to asi je… být společenstvím?

Stojíme, žasneme, nechápeme, propast vnímání příliš velká k překonání. A na druhé straně On, který ji stvořil a zároveň ji překračuje. Stanu se jedním z vás… a dovedu vás k sobě.

„Kant dobrý, teď ještě otázka z Petříčka… Tam byla třeba kapitola o existencialismu, o tom bys něco věděla?“
„Jo, kapitola… ta tam byla. Bytí! Existencialismus byl hodně o bytí… Bytí pro sebe, bytí v sobě, to řešil Sartre. Jo a ta… ontologická diference taky!“
„A věděla bys, co to je?“
„Jakože bytí a jsoucí není to samý, bytí je to, co dělá jsoucí jsoucím.“
„No… jako jo, rozumím, ale dochází ti, že použít o bytí sloveso být je právě problém? Bytí je to… to právě takhle říct nemůžeme, že bytí je to!“
„Aha… no tak to jsem to teda neřekla.“

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.

„Nechci nějak tlačit, ovládnout vás stejně nemůžeme… ale čas běží.“
„Dějiny jsou sice jen dějinami úpadku, ale to nic nemění na tom…“
„Že zítra máte jedinečnou příležitost reflektovat své bytí!“
„Tváří v tvář vaší jinakosti respektujeme vaši potřebu nejprve dopsat drabble.“
„Ale pak byste se měla naplno ponořit do studia té politováníhodné etapy vývoje lidstva.“
„A i když sice pobyt vždy jest rozuměje…“
„Je tu jistá distance vědění, kterou nelze překonat...“
„Ani vůlí k moci.“

„Tak a dost, pánové, přestaňte mě vychovávat! Já přece zatraceně dobře vím, že o vás nic nevím.“
Levinas, Nietzsche i Heidegger zmlknou. Alespoň na chvíli.

Měníš se. Měním se. Co, proč, jak? Chtěla bych zastavit svět, zakonzervovat v jedné vteřině, navždy zůstat stejní, navždy spolu.
Že to nejde? Že ty takhle žít nemůžeš?
Změny mě děsí. Nechci se měnit. Nechci sledovat, jak se měníš ty. Vždyť je nám spolu přece dobře, nebo ne? Proč ničíš, co já chci zachovat?
Je nám spolu dobře, šeptám ti, zatímco tě kolíbám.
Tak dobře.

Do vlasů ti vplétám noc, na ohni hřeju čaj.

Kozlík, aby se ti dobře spalo
Šalvěj, aby tě nic nebolelo
Lípu, abys klidně dýchat směl
Meduňku, abys zapomněl

Radši spát věčným spánkem než tě ztratit.

HARRY: I’m really looking forward to this year. It’s gonna be totally awesome. Umbridge is gone, Voldemort is dead…

RON: Dumbledore is dead, Harry’s parents are dead…

HERMIONE: Hush, Ron! It’s not so bad. There’re still so many people alive! We’re alive, Neville is alive, Ginny is alive…

RON: Stupid little sister!

HERMIONE: Sirius is alive…

HARRY: Cedric is not.

RON: Oh, I hate that guy. So annoying! You throw him out the door, he comes back throw the window. You throw him out the window, and he's still bothering you after he's dead!

DRACO: Did someone say Draco Malfoy?

Je to myšlenka, která se objevuje postupně, vkrádá do vědomí. Přichází ve chvílích, kdy je toho moc, kdy po čtyřiceti hodinách ve škole trávím dalších deset nad protokolem a vůbec nechápu proč, kdy se o přednášce rozbrečím, protože prostě nevím, nechci to dělat, nerozumím… Vyskakuje na mě v nejméně očekávaných momentech, napovídá, vábí. Možná bys nemusela… vždyť kdysi jsi přece chtěla…
Trvá mi dva roky, než sama sebe přesvědčím, že trpět další rok jenom kvůli titulu, společenskému uznání a pochvale od rodičů fakt nemusím.
Že změnit školu není konec světa.
A budovat si život, který chci, není selhání, ale výhra.

Jabloň je krásná, a právě proto Crowleyho každý pohled na ni bolí. Stovky generací, strom za stromem, semeno ze semena… a kdesi v hlubinách času ta jedna jediná, nejkrásnější, nejjedovatější. Ta z Edenu, z domova, který už dávno není domovem.
Zasadil si ji doprostřed zahrady - obyčejné, pozemské zahrady - jako připomínku. Připomínku toho, že už dávno není tvorem nebes, že je padlý, nedokonalý, odmítnutý…
Trvá tisíciletí, než ho jeden anděl přesvědčí, že to tak vůbec být nemusí. Že jablko může být prostě jen jablkem, že dokonalé není ani nebe ani peklo, že si může zvolit svou vlastní stranu.
Jejich stranu.
Svobodu.

Ona: Jede z práce posledním metrem a píše mu. Ví, že nejspíš bude vzhůru, chodí spát pozdě. Domlouvají plány na víkend.

On: Je s ní. Vyhledá si spoj domů a pak ji ještě jednou obejme. Nechá ho ujet. Vyhledá si další.
Ona: Nestihne kvůli tomu napsat drabble. Vůbec ji to netrápí.

On: Vyprovodí ji na autobus a odjíždí v neděli večer posledním vlakem. Do dočasného „doma“, kterému tak odmítá říkat. Doma bude zase za týden, čtrnáct dnů.

Oni: Nesnáší loučení, ale rádi se znovu setkávají.
Oni: Sedí v autobusu, tramvaji, vlaku.
Oni: Dívají se z okýnka. Vzpomínají. Těší se. Sní.

Děti, nehrajte si se sporákem bez dozoru.

Umí se smát tak, že se chci smát taky.
Vyjadřují lásku tím nejméně očekávaným způsobem, ve chvíli, kdy si myslíme, že nás snad ani rády mít nemůžou.
Dokážou dlouhé dospělácké diskuze shrnout jednou větou.
Zvládnou pouhou fantazií pískoviště proměnit v poušť, gumičku v prak, nudu v zábavu.
Pokládají ty nejchytřejší otázky.

Většinu času po dětech nijak netoužím. Jsou náročné a složité, nerozumím jim, netoužím rozumět. Ale stejně se čas od času přistihnu, jak si sama sebe představuju v těhotenských šatech a říkám si… třeba jednou.
Možná v životě nemusí být všechno naplánované.
Možná někdy prostě můžu říct, že zatím nevím.

Místo kladení podmínek zvát ke stolu a dělit se o dar, který působí skrze ně, ale ne z jejich moci.
Místo posuzování, kdo je či není hoden, pokorně přiznávat, že hodni nejsme, ale milostí je přijímán každý.
Místo opakování stále stejných slov naslouchat, s respektem k druhému a jeho volbě.
Místo lpění na posvátném tichu společně slavit dětský smích.
Místo prázdných slov sestoupit mezi lidi, natáhnout dlaně a přiložit ruku k dílu.
Místo na vlastní pěst vedených politických kampaní nabízet podporu a posilovat to lidské v člověku.
Místo ne občas říci ano.
Místo obracení druhých nejprve prosit o to vlastní.

Chtěla jsem studovat.
Čekala jsem informace, knížky a spoustu práce.
Ale dostala jsem mnohem víc.
Večery na výukovém pobytu strávené u ohně, záchvaty smíchu na přednáškách, semináře kolem jednoho stolu, zatímco koluje čokoláda. A hlavně spolužáky. Některé ve věku mých rodičů, každého s jinou motivací, ale všechny skvělé. A i když ve zkouškovém jsme nakonec každý sám, stejně jsme v tom spolu - posíláme si zápisky a nahrávky, sdílíme dojmy a zvedáme si telefony.
Bojujeme s tím všichni - ale dokud neztratíme solidaritu, bude to boj vítězný.
I kdyby ne na rovině akademické, tak alespoň na té lidské. A to se počítá.

Odpoledne. Sněžka. Nekonečný svah, nahoře úžasné červánky, v dálce Večernice.
Večer. Skáčeme po kamení, před námi obří pláně a osm hodin cesty. Občas jen tak stojíme a koukáme dolů.
Půlnoc. Sedíme uprostřed asfaltky, úplně vyčerpaní, mlčíme.
Po půlnoci. Měsíc v úplňku. Na jedné straně nekonečné louky a nebe, na druhé zářící údolí. Hory patří jen nám a té lišce, kterou jsme potkali u cesty.
Ráno. Východ slunce. Rodí se nový den, ptáci i voda z pramene… celý svět. Tady, teď, uprostřed ničeho. Podíváme se na sebe, v trávě se třpytí rosa, v očích slzy.
Usmějeme se, uhneme pohledem. Je ráno.

Ráno vstát, někdy se nasnídat, jindy jen vypít hrnek kafe.
Hodit do sebe hrst prášků, v krvi zběsilá kombinace chemie, koktejl jak po nejdivočejším mejdanu a pocit, že nic nemá smysl.
Dvě hodiny se odhodlávat opustit byt a pak to vzdát.
Celé odpoledne se motat v myšlenkách. Máš depresi? Nebo spíš ona má tebe a ty už nemáš nic?
Necítit nic a přitom cítit úplně všechno.
Jít spát.

Navzdory všemu znovu ráno vstát.
Říct si o pomoc.
Usmát se na blízké.
Zkusit změnit léky.
Dojít na terapii.

Znovu a znovu. Dva kroky vpřed, tři kroky vzad.
Navzdory bolesti hledat naději.

Tohle drabble není drabble, kdyby to totiž bylo drabble, mělo by sto slov, což zatím ještě nemá, protože píšu teprve druhý řádek, ale až to bude drabble, tak už nebude dost slov na sdělení toho, že to je drabble.
Tohle drabble je trochu dada, ale není plně dada, otřásá totiž očekáváními, aniž by míchalo slova, neboť kdyby slova plně zamíchalo, číst ale už vypadalo nedalo takhle, zhruba by to by to se nějak.
Tohle drabble je trochu meta, protože reflektuje vlastní existenci, ovšem aniž by bralo zřetel na svou zjevnou dosavadní neexistenci (viz výše).
Závěr tohoto drabble: tohle drabble není.

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.

Každý tábor je jiný a přitom stejný. Jiní lidé, stejné pokřiky. Větší kuchyně, stejná kamna. Jiné výzvy, stejný slib. Z dětí jsou vedoucí, z vedoucích rodiče, ale některé věci zůstávají…
Šéf kuchyně, který před obědem zazvoní na kravský zvonec, a kluci, kteří se ve frontě na jídlo poperou. Zdravotnice, která chodí s teploměrem v kapse, a marodi, kteří vytrvale zvrací. Hrdina, který se vrací ze tří orlích per, a noční hlídka, která místo hlídání čte komiksy. Kněz, který po cestě zapadne s autem, a rodiče, kteří na návštěvu dovezou buchtu.
A podvodníci? Těmi jsme občas všichni. Hlavně když dorazí hygiena.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. I kdybych chtěla utéct, schovat se do vysokých hor, neuteču.

A já Tě hledám ve větru a nenacházím.

Vždycky mě znáš, svou dlaň kladeš na mě, teď a napořád.

A já Tě hledám v chvějící se zemi a nenacházím.

V podsvětí i temnotě ke mně přicházíš, ta tma svítí jako světlo.

A já Tě hledám v ohni a nenacházím.

Znáš můj neklid, víš, kam se ztrácím.

A já v tom ztracení naslouchám Tvému hlasu, v pokoře halím tvář.

Sotva procitnu, jsem s tebou.
Znáš vše.
Snad proto se bojím, i když jsem v bezpečí.

Jsou chvíle, kdy je svět prostě příliš divoký. Lidi v metru se tlačí, úkoly valí, moře bouří, jedna vlna za druhou a je toho všeho nějak moc. Moc lidí, hluku, starostí… moc nejistoty a nepřečtených drabblat a to je teprve třetího a proč je ve dřezu neumyté nádobí a termín na zkoušku už za dva týdny?!
Je v pohodě zastavit. Dovolit si nic nedělat, uvařit si čaj, hodiny sledovat videa Davida Tennanta a Michaela Sheena, místo plánované procházky jenom zakotvit doma na koberci a nechat se objímat.
Svět uhání děsivým tempem… ale ty přece nemusíš.
Alespoň občas, alespoň na chvíli.

Máma, táta, dcera, syn.
Máma, máma, dcera.
Muž, žena, pes.
Máma, dcera, dcera, syn.
Manžel, manžel, dcera, dítě.
Otec, syn Duch svatý.
Babička, vnuk.
Máma, táta, tři děti v pěstounské péči.
Máma, táta, dcera, syn.

Tolik možností, tolik pestrosti… Kde je ta jedna správná? Kde je ta neměnná, do skály vytesaná podoba? Kde je ten soudce, který smí říct, jak máme tvořit domov?
Tváří v tvář pomíjivosti života se zas a znovu najdou lidé, kteří si nevystačí s „já“, kteří chtějí - den po dni, v bolesti, odříkání a lásce - vytvářet „my“.
Já v ta jejich my věřím. Všechna jsou nádherná.

Uvaříš si čaj a vzpomeneš si na něj, až když je studený.
Zapomeneš, že se chleba jmenuje chleba, a zkusíš ho popsat jako „to, co se maže pod máslo“.
Popřeješ ségře k narozeninám o měsíc později.

Domácí péče na chvíli pomůže, ale nonstop s tebou nikdo být nezvládá. Doma máš zásoby léků, které bereš ve špatné časy, a plynovou troubu bez pojistky.

V domově tě posadí do společenské místnosti a řeknou, ať si najdeš kamarádky.
„Ty ženský se jenom hádaj, co se pustí v televizi. Babinec! Celý ty roky, furt dokola,“ prohlásíš po dvou měsících.

Moc mě to mrzí, babi.

Loni jsem přicházela psát milostný dopis. Byla jsem zamilovaná, příšerně zmatená a zmítaná pochybnostmi - do detailu jsem analyzovala každou z našich interakcí, počítala pohledy, zprávy i společně strávená odpoledne.
Letos milostný dopis psát nebudu.
Protože už ti to můžu říct. Už nemusím hledat záminky. Už to není jen výplod mé bujné fantazie.
Je to realita. Jsou to nekonečné procházky Stromovkou i věčná nejistota, chvíle něžností i náročné rozhovory, záchvaty smíchu i skrývané slzy, odhodlání jít do všeho naplno i svírající úzkost z toho, co by se mohlo pokazit.
Jsou to chvíle příliš drahé, příliš živé, příliš naše.
Nejsou ke sdílení.

V kapce vody odrazit celý svět, jak měsíční svit odráží se v tváři. Probdít celou noc, zatímco chladný vzduch zahání únavu, sledovat pomalu se tvořící krystalky jinovatky. Místo počítání oveček ztracených v temnotě počítat slzy na tváři, chytat je do dlaní a měnit v živou vodu. Slíbat ty slzy z tváří, konejšit ve věčném objetí, jak drahokamy vysázet rány na oblohu, ať září. V jednom okamžiku lásky stvořit svět, pohupovat se do rytmu, když svítá, tři bílé vrány, jedna holubice. Jedno nebe, jedna země, jedno probuzení. Tvořit a věřit, plakat a smát se, z deště do země, do země déšť.

Bilkis mě pravidelně baví svou Zlomatkou, za všechny vybírám Školku a bonusový kvíz.

Nostalgicky bolavé Býti hotov pomáhat bližnímu napsala Carmen, která ale skvěle zvládá i veselejší kousky jako Kvíz ke zjištění pokroku v oblasti mezilidských vztahů v Záchranné stanici záporných postav.

Evangelista biolog mě vždycky dostane hlavně svými vážnějšími texty, třeba když se ptá Bože. Posloucháš? nebo básní Chtěla jsem.

Život tramvajáka skvěle přibližuje Linkový stykač, pobavila jsem se U Chocholouška a za přečtení stojí i Multifunkční kniha.

Owes mě fascinuje svou schopností zachycovat různorodé emoce, vybírám romantický Obraz, hlučně tiché Myšlenky a humorné kousky ve výběru reprezentuje Pták.

A chybět nesmí ani strigga, která mě nadchla svým A Pánbůh má rád šílence a u srdce zahřálo i její mírně terapeutické Cokoli budeme chtít.

Je to tady. Už hodinu sedím před počítačem, napsala jsem dvě drabble, ale ani jedno nezveřejnila. Nelíbí se mi, nejsou dost dobrá. Co jsem kdysi psala s lehkostí, teď nezvládám.
Mezi textem psaným od srdcem a textem psaným na sílu je jen tenká hranice, čtenář ji nejspíš nepozná. Ale já bych věděla. Dala jsem si to jako cíl už kdysi - psát pravdivě, psát upřímně. Kolikrát jsem během let zradila sama sebe, sesmolila dohromady pár náhodných slov? Nevím, radši nepočítám. Pořád se honím za body, toužím po uznání. Tak tedy tentokrát, alespoň v závěru, to chci zkusit jinak. A poslední zhasne.

Žít s Lenkou znamenalo dům plný harampádí - snítky tlachatice v oknech (odhání černíky), krabičky od sirek na stole (pro luskounky, potřebují na rozmnožování místo, kde se můžou hezky namačkat).
Žít s Lenkou znamenalo čelit tempu, které nejde udržet (musíme hned do Belgie, dneska ráno tam pozorovali pouklice!).
A žít s Lenkou taky občas znamenalo cítit se zbytečný a neviditelný (promiň, ty jsi něco říkal?).

Ale taky to znamenalo se každé ráno probouzet do světa prozářeného úsměvem, přemisťovat se v objetí a usínat za melodie jejího hlasu. Znamenalo to mít se s kým smát i s kým plakat. Znamenalo to všechno.

když se na tebe dívám poprvé
vidím pevnou skálu
trpělivý
klidný
nohama na zemi
nikdy jsem tě neviděla brečet
nikdy jsi nekřičel

jsi skála
jsi moje pevná skála
a tak mě drž
drž mě a nepouštěj mě
buď mou kotvou, mým lanem, světlem uprostřed noci, lampou na cestě domů

…

trvá to věčnost
než poprvé zvládnu nahlédnout
pochopit jemné vrásky na čele
sevřené pěsti

jsi skála
tvořená pískovcem
sebemenší dotyk tě utváří
neuvážený krok tě může zlomit
a každá slza zanechává stopu

proto se učím chodit zlehka
dotýkám se jen konečky prstů
a poznávám
že někdy musím držet
zase já tebe

Doputuje rty sotva do poloviny hrudníku, když se mu Alex najednou vymaní, prohodí pozice, přitiskne ho do matrace.
„Proboha,“ zašeptá Henry a pak už ze sebe dlouho nedostane nic než zoufalé žadonění, víc, rychleji. Alex ho pomalu a systematicky rozkládá na kousíčky, jazykem obkrouží bradavku, konečky prstů, horký dech, je to k zbláznění. Když ho Alex konečně vezme do úst a opatrně prstem sklouzne níž, Henry zasténá. V tichu pokoje zbývá jen tlukot dvou srdcí a zrychlený dech, hlasitější než kdy dřív.
Nad ránem usnou schoulení v objetí. Už dávno si nenalhávají, že by šlo jen o vášeň a vzdor.

Navenek je Henry dokonalý. Když byl Philip v zahraničí, Bea prožívala své punkové období, snila o hudební kariéře a po večerech se vytrácela do klubů, Henry poslušně vystupoval na beneficích, přikyvoval a usmíval se do novin. Jeho protest byl vždycky nenápadný, skrytý v každodenních detailech - díla Jane Austenové na poličce, pes pojmenovaný po rockové hvězdě, noční návštěvy muzea, okamžiky s Alexem. Jako když ho v jednu ukradenou chvilku na hotelovém pokoji sevře v objetí, končetiny propletené, kravata ztracená někde na půl cesty k posteli. Přitiskne rty na odhalený krk, roztřesenými prsty rozepne knoflíky u košile, vidět víc, znát tě úplně.