Plyšatá duše

„Jak bylo v práci?“ zajímala se.
„Pracně. Prašně. Strašně.“
Dítě tiše zažvatlalo: „Šašně jako šašek.“

Žena se najednou zachmuřila. „Možná bychom s tím měli přestat. Jinak se ten náš šašek nenaučí pořádně mluvit.“
„Mluvit plynně? Proč, když vše v jedno splyne? Vychováme z něj dadaistu,“ navrhl otec.
„Splyne? Co? Věříš v duši?“
„Ne, ne od té doby, co kolo zase prasklo.“
„Splyne uši? Plyšaté?“ ozvalo se z postýlky.
„Kdyby byla plyšatá, nepraskla by,“ poučil ho otec moudře.

„Jak jste se dneska měli vy?“
Jeho úsměv ženu obměkčil. „Osaměle, bez Sama.“
„Hej, já jsem Dan!“ ohradil se.
„A už jsi zdaněný?“