Moje články

Karimatka, spacák, jídlo na tři dny (víc nedáš), pár nezbytností. Na krk skautský šátek a můžeš vyrazit.

Tomu pocitu, kdy sedáš do vlaku a jedeš pryč, se vyrovná jen máloco. (Třeba ten pocit úlevy, když se pak zase vracíš. Nebo když tě nesežere medvěd.)

Úchvatné výhledy (a příšerné stoupání), přátelé (kteří ti po dvou dnech lezou krkem), obyčejná, (většinou) milá setkání. (Teda až na ty lidi, kteří přijeli lanovkou…)

Spíš pod širákem (a ráno balíš komplet mokrý péřák do batohu), koukáš na hvězdy (a přemýšlíš, kde je do háje ve vesmíru tvoje místo).

Miluješ hory. (Nesnášíš hory.) A(le) jedeš zase.

Henry je zmítán mezi dvěma extrémy.
Chtěl by se schovat v paláci, vůbec nic k těm článkům neříct, nikdy nevyjít.
Ale taky by chtěl vyběhnout na balkon a vykřičet do světa, že miluje Alexe Claremont-Diaze a už nenechá nic, aby se jim postavilo do cesty. Pak by se sebral a letěl za ním přes půlku světa.
Nemá právo ani na jedno.
A tak sedí zavřený v paláci, bez telefonu, bez možnosti cokoliv udělat, jen s Beou a Shaanem. Čeká na popravu.
Pak Shaanovi zazvoní telefon a o chvíli později uslyší Alexe.
Svět je najednou méně děsivý. Spolu to přece zvládnou.

Hledají tělo, ale najdou jen prázdnotu. Hledají toho, kterého ztratili - příliš brzy, příliš náhle - jen aby ho znovu ztratili podruhé, bez možnosti rozloučení. Hledají Pána, s láskou a důvěrou následovaného, se kterým byly až do konce.

Místo těla najdou otevřený hrob a muže zvěstujícího dobrou zprávu. V prvním okamžiku nevěří, bojí se doufat. Zemřel a tělo tu není… to přece znamená, že už není… navždy. Proč by to mělo být jinak? Přesto touha a odvaha věřit nakonec zvítězí. Bázeň i radost je pozvedne na nohy, vyřídit vzkaz, znovu se setkat.

Když ho potkají tváří v tvář, nejistota zmizí. Láska zůstane.

Míňa je štěně. I když má jméno jako kočka a někdy i kočičí povahu. Pořád je to čistokrevný pes. Tedy štěně.

Míňa má svůj vlastní jazyk. „Zbožňuju tě a chci si hrát“ se v něm řekne „koušu ti ruce, nohavice i nos“.

Míňa není moje. (Naštěstí.) Pozoruji ji vyrůstat z bezpečné vzdálenosti, což znamená, že mě kouše až ve chvíli, kdy okousala všechny svoje lidi.

Někdy bychom si to možná rádi vyměnili. Já bych měla štěně a oni klidnou noc a neohryzané ruce. Odvaha, zbabělost nebo naivita? Nevím. Na konci jsme ale všichni spokojení. Oni mají Míňu a já klid.

Azirafal má rád lidi. Je to tak nějak v jeho povaze, dokonce tak moc, že má rád i to malé dobro v lidech, které byste možná označili jako skrz naskrz zlé.

Většinou se ale na lidi neváže. Přicházejí, odcházejí, často mnohem rychleji, než anděl stačí postřehnout, asi jako se otevírají a zavírají jeho oblíbené restaurace.

Jeho učitel gavoty je navenek opravdový gentleman. Žije spořádaný život s manželkou a dětmi. Azirafal téhle iluzi chce věřit, opravdu chce. I když ví, že je nešťastný. I když ho občas vídá s monsieur Chardinem.

Když Azirafal zjistí, že zemřel, poprvé se pomodlí za zemřelého.

Člověk se v absurdnu rodí, žije a umírá. Může to přijmou nebo se tomu vzpírat. Může najít smysl, nebo může zemřít.

Věříme, že každá věc má svou pravdu, a tak se ji snažíme postihnout, splétáme slova jak korále na šňůru, mluvíme tak květnatě, až nám nikdo nerozumí.

Žít znamená nechat žít absurdno, podívat se mu do očí a přikývnout.

Toužíme slovy vyjádřit svět tak, aby dával smysl, ale svět i jazyk nás pokaždé zklamává.

Žít znamená každý den se konfrontovat s vlastní nesrozumitelností.

Jazyk dává víc otázek než odpovědí.

Ta nejdůležitější otázka zůstává.

Stojí život za to, aby byl žit?

Nacházíme. Nacházíme co? Bezpečí. Možná že odlesk známého nám postačí, když se vše ostatní rozsypalo.
Nacházíme. Nacházíme co? Ticho a pokoj, sluneční paprsky a možnost být sám sebou.
Nacházíme. Nacházíme co? Odpovědi. Nebo spíš prostor, který už nepotřebuje otázky.
Nacházíme. Nacházíme co? Překvapení. Čtyřlístek skrytý v stéblech trávy, zbytek povidel na dně hrníčku, jen se vařte, zbytek přijde sám. Každý nový den je nám darem.
Nacházíme. Nacházíme co? Důvod nepřestávat a ještě chvíli dýchat.
Nacházíme. Nacházíme co? Svobodu milovat a neptat se na svolení.
Nacházíme. Nacházíme co?
Nacházíme sebe. Tebe. Jeden druhého.
Nacházíme domov.
Třeba po každé ztrátě přijde nacházení.

Děkuji za všechny chvíle smíchu, nezapomenutelné hlášky i vtipy, které nikdo jiný nechápe.
Děkuji každému přednášejícímu, který odolal pokušení zůstat v akademických výšinách a sestoupil dolů mezi nás.
Děkuji za všechny momenty, kdy jsme jen s úctou mlčeli, tváří v tvář něčemu většímu než jsme my sami.
Děkuji za výjezdní kurzy, kde jsme deset dnů nemuseli dělat nic jiného než studovat, poznávat a žasnout.
Děkuji, že mám v ročníku dvacetiletou prvostudentku i šedesátileté odborníky ověšené doktoráty.

Děkuji, že nejsme jen spolužáci, ale společenství.
Že i když odejdeme, pořád se budeme mít kam vracet.
A že jsme to spolu mohli prožít.

Nikdy jsem nepochopila, jak funguje koncept někoho sbalit. Mám něco předstírat, na něco lákat, usilovně o sobě dávat vědět? A proč?

Vlastně jsem se snažila tě nebalit, protože projevit zájem znamenalo riziko, že to celé blbě chápu, naše křehké přátelství to neunese a já tě ztratím.

Taky nevím, co znamená s někým chodit. Chodili jsme na lezení a na procházky a na výstavy, ale ne spolu. Prostě jsme jenom byli - ty a já.

Taky jsi nikdy nebyl můj kluk - vždycky jen partner (a nejlepšejší kamarád).

Možná jsme na tenhle slang prostě moc staří.
A víš co? Vůbec mi to nevadí.

Jsou práce, které jsou pro ženu vhodné. Vychovatelka, učitelka, i ta medicína a doučování po večerech by se ještě dalo snést. Ale odstěhovat se a dělat vědu? To bylo na jejího otce moc…

Naštěstí má bratrance, který jí nabídne práci. 
Naštěstí má sestru, která ji u sebe nechá bydlet.
Naštěstí existují univerzity, které přijímají ženy.

Někdy, když počítá každou korunu, přemýšlí, jestli to za to stojí.
Někdy neví, co vlastně zkoumá a proč.
Někdy se osaměle ptá, jestli vůbec existuje muž, který ji vedle sebe snese.

Nakonec ale ví, že si vybrala dobře. Může mít vědu, lásku i dvě dcery.

Jsi múza, noční přelud, dávný sen. Jsi skrytá v hlubinách času a obrazů, ale nikdy ne zapomenutá. Jsi krásná a jsi vzdálená, v odlescích ohně se zlehka usmíváš jak obraz v medailonku. Jsi mé první bláznivé zamilování, tehdy skryté za obdiv a touhu po přátelství. Jsi první žena, která mě okouzlila, když jsem ještě ani netušila, že se to může stát. Jsi skutečná a přitom nejsi víc než výplod fantazie. Jsi tady a jsi daleko.

Vzpomínky můžou vyblednout a rozkutálet a poztrácet se, ale ta na tebe nikdy úplně nezmizí.

Jednou bych si přála ti říct… změnila jsi mi svět.

Kafe jsem začala pít ve dva a dvaceti, když jsem utlumená prášky hledala způsob, jak při večerní přednášce neusnout. Pokud nedošlo, dávala jsem si ho aspoň ob den. Jeden prášek vyvažoval jiný prášek, ten prášek zase kafe a kafe večer prášek na spaní.

Snažím se brát to s nadhledem. O prášcích vždycky mluvím jako o drogách - dobrých drogách, které mi pomáhají fungovat, když to můj nemocný mozek nezvládá. Nikdy bych je bez souhlasu doktorky nevysadila, přesto mě občas děsí.

Koho ze mě dělají? A kdo jsem vlastně já?

Netuším. Prostě jen doufám, že mi pomáhají být mnou. Zdravou, nedepresivní mnou.

A potom Henrymu na mobilu vyskočí fotka Alexe jen v pyžamu a ponožkách. Sedí na posteli, kolem sebe rozložené poznámky z přednášek, zlehka se usmívá, pod očima temné kruhy. Henry koukne na hodiny. U Alexe jsou dvě ráno.

Nikdy na ta selfíčka z postele neodpovídá. Ne proto, že by neměl co, ale protože všechno, co by byl schopný napsat, by byly buď romantické žvásty nebo trapné žadonění, možná s trochou sexuálního podtextu. Nic rozumného. Nic správného. Nic bezpečného.

Kouká na mobil celou věčnost, dokud nemá Alexův obraz vypálený na sítnici a displej konečně nezhasne.

Jsem v háji, pomyslí si. Úplně.

Dva a půl roku.
250 kilometrů.
Tři a půl hodiny vlakem.

Na začátku mi to tak hrozné nepřišlo, vidět se o víkendu a zbytek týdne usínat jen se vzpomínkami na Tebe. Na začátku jsem nepřemýšlela, jak dlouho to bude trvat. Na začátku mě nenapadlo, že nás jednoho dne každé loučení bude ničit a každý týden vzdalovat.

Po dvou a půl letech z toho šílím a jsou chvíle, kdy bych udělala cokoliv, abychom mohli žít společně - nastěhovala bych se do přístěnku pod schody, komory i kurníku, jen kdybych se mohla probouzet s pohledem na Tebe.

Počítám každý zbývající den. Vydržíme to?

Když stojíš tváří v tvář vycházejícímu slunci, které tě svými paprsky hladí po tváři
Když po dlouhé noci vylezeš ze spacáku a široko daleko jsi jen ty a hory
Když uslyšíš zpívat ptáky a cosi hluboko v tobě se samou nádherou zlomí
Když se podíváš do očí druhého a radostí budeš plakat
Když se tvá duše ztiší a najednou uslyšíš, co šeptá moře a zpívají nebesa
Když tvé srdce naplní láska
Když si poprvé po letech znovu pomyslíš, že život za to stojí

Pak už nebude existovat nic, co bys mohl říct

Tváří v tvář nekonečnu jsou všechna slova zbytečná

ladění - disharmonizování

Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv! - Jen sem kvůli tomu nechoď, nebo před tím buď překvapen!

loutkohra - člověkopráce

dnes nezapomeň zemřít - zítra se zapomeň narodit

vánoční drabble - velikonoční román

sečtěme se - odečtěme se

osamělé vrznutí - společná sexuální abstinence

polibek slunce - přednepříjemnost měsíce

paradox - normální dojem

padák - leták

hošku, hošku, brzdi trošku - stařeno, stařeno, pořádně přidej

kdo hledá, toho najdou - kdo nachází, toho budou hledat

proroctví - protimlčení minulosti

my chceme pohádku - oni chtějí horor

v dobré víře - vně špatného kacířství

vyžehli to - dozmuchlej to

nóbl - buransky

kandidátka - nezájemce

zažraný čtenář - postící se analfabet

Alternativní nápady vítány…

Slunce prosvítá mezi stromy, poslední paprsky dne. Chvíli bude šero, ale než se naděješ, přihlásí se o slovo první hvězda, zatím trpělivě čekající na svou chvíli. Brzo ji budou následovat další. Vychutnáváš si tu chvíli a pohled na diamantové nebe. Tady máš pocit, že konečně doopravdy vidíš svět.

Oheň potichu zpívá, houkající sova v dálce odpovídá. Tábor spí a tobě dělají společnost jen dva kamarádi, mlčenlivě zahledění do plamenů.

Víš, že ráno budeš unavená, ale chceš si tuhle chvíli užít, dokud z ohně nezbydou jen uhlíky a chlad tě nezažene do spacáku.

Neumíš si představit, že jednou na tábor nepojedeš.

Celý ten výlet působí jako sen, vzdálený, neuvěřitelný, přikrytý hustou mlhou. Letiště a opilý spisovatel, dům Anny Frankové i s tím zatraceným žebříkem, večeře v až příliš nóbl restauraci, chuť šampaňského na jazyku, chuť Augustových rtů… a nad tím vším pachuť nemoci, bolesti a předem prohrané bitvy.
Od začátku věděla, že mají jen omezený, nemocí nejasně vyměřený čas… ale nikdy netušila, že takhle krátký.

Drží ho za ruku a pláče. Přála by si být silná, ale není, a její plíce nejsou dost rozbité na to, aby umřela první, i když se nemůže nadechnout.
„Dýchej, Hazel Grace.“
A co když nechci?

Někdy má pocit, že je to ten nejhorší spolubydlící na světě. Vadí mu, když se nádobí nechává odmočit ve dřezu, nevyžehlené oblečení rozházené po místnosti i všechny vůně mýdla kromě jedné konkrétní, na kterou je zvyklý. Je náladový, nepříjemný a dotěrný.
Někdy ho má plné zuby a nemůže se dočkat, až bude zase mít svůj prostor.

Teprve když se do něj ostře zabodne kopí zrady a jeho srdce se rozsype na kousky, dojde mu, že v něm kromě spolubydlícího měl i přítele - a možná ještě víc.
Zůstane sám, zrazený, naštvaný. Jen kdesi na dně duše pořád zní zlomené: „Chybíš mi.“

Něco napíšu, zveřejním a pak to zase smažu. Loni se mi to stalo jednou, letos už dvakrát. Někdy pak vymyslím něco jiného, jindy ne.

Děje se to z různých důvodů.

Někdy zjistím, že v dobré víře napsaný text není srozumitelný a vyznívá třeba kritičtěji, než měl.
Někdy si uvědomím, že píšu o reálných lidech a jejich osudech - a že bych bez jejich svolení možná neměla.
Někdy mi zpětně přijde, že ta slova nemají duši.
Někdy se mi prostě jenom změní nálada a už se mi nelíbí.

Možná to není správně. Možná mám jenom strach. Ale nakonec… přece stejně všechno pomíjí...

„Dědo, no tak, dědo, zastav!“ volá holčička, šlape na kole ze všech sil, ale stejně jede pomaleji.
„Já se jenom vezu,“ odpoví se smíchem děda.

„Takhle vezmeš mezi prsty tu gumičku, takhle to tam poskládáš a vystřelíš. Třeba paní učitelce do zadku. Ale nesmí tě chytit!“ nabádá děda jen o něco starší školačku, jako by mu bylo znovu deset.
„Ale dědo, to se přece nesmí.“
„No právě.“

„Co škola?“ zeptá se děda chraplavě, najednou mnohem starší.
„Docela dobrý,“ odpoví vnučka.
O rakovině nemluví.

„Přála bych si, abys ho poznal,“ řekne už dospělá žena partnerovi.
„Jaký byl?“
„Šprýmař. A dobrý člověk.“

Někdy bych chtěla vyprávět náš příběh jako pohádku, i s tím kýčovitým žili šťastně až do smrti. Ale byla by to lež. Kroužili jsme kolem sebe rok a čtvrt jak v nějakém romantickém filmu, oba přesvědčení, že naše city nejsou opětované. Teď jsme spolu, zamilovaní a šťastní, ale to ještě neznamená, že to někdy není těžké.

Někdy si nerozumíme. Někdy mám pocit, že nemáme nic společného, nebo máme naopak společného až moc. Někdy s tebou nechci mluvit.

Nakonec se ale každá bouře přežene a já vím, že líp jsem si vybrat nemohla.

Nepotřebuju pohádkový konec.
Chci naši obyčejnou, nádhernou realitu.

Točíš se. Hudba hraje v rytmu let dávno minulých a zní tak nějak líp než všechno, co znáš. Jazz má prostě něco do sebe.

Točíš se. Trochu je to záměr, trochu improvizace. Necháváš se unášet hudbou, jen ať tě inspiruje, kroky budeš vymýšlet pak.

Točíš se. Cizí ruce tě vyslaly do otočky a ty sis jen tak z rozmaru přidala další. Sukně vlaje a kolem se míhají usměvavé tváře.

Točíš se. Na chvíli ztratíš směr, hledáš, kde je pravo a kde levo? A ruce už tě chytají, zpátky na zem.

Když tančíš, bolavý svět na malou chvilku konečně dává smysl.

Padám. Padám na dno vlastní mysli, ale dno je ještě hlouběji, než jsem si myslela. Padám a snažím se zachytit. Chytám za ruce blízké, chytám se léků, ale pořád padám. Snažím se změnit, co změnit můžu, přijmout to, co nemůžu, ale klouže mi to a padám.

Padám měsíc, dva, rok. Chvíli to vypadá, že jsem se zastavila, ale padám dál. Padám rok a půl a už si myslím, že budu padat navždy.

Ale pak najednou… léčba, o které jsem nevěděla a které doktorka moc nevěří. Léčba, která zabere. Naděje, která září jako hvězda.

Nepadám.

Nesu se.

Učím se znovu chodit.

Tak dlouho jsem Tě chtěla.
Tak dlouho jsem nic neřekla, abych Tě neztratila.

Toužila jsem Tě držet za ruku, a tak jsem radši pečlivě hlídala, abychom se nikdy ani nedotkli.
Toužila jsem Ti říct úplně všechno, a tak jsem odváděla pozornost, jen aby Tě moje upřímnost nevyděsila.

Chtěla jsem, aby sis mě všiml, a tak jsem se snažila být co nejmíň nápadná.
Chtěla jsem, abys mě pochopil, a tak jsem mlčela.

Chtěla jsem tak moc, až jsem se rozhodla, že bude bezpečnější nechtít nic.

Naštěstí vztah vždycky tvoří dva.
Naštěstí mám Tebe.
A Ty jsi z nás dvou ten odvážnější.

Probudíme se do sluncem zalitého lesa, mech pod rukama hladí, světlo zlehka líbá tváře, potok šumí. Široko daleko je jenom les, žádný hluk civilizace, žádný signál.
Otočím se na Tebe. Je to vzácný pohled, vidět, jak se ještě rozespalý protahuješ ve spacáku. Chtěla bych Tě tak vídat každý den.
„Kdyby to na tom táboře nebylo úplně jasné, tak tu taky jsem, kdyby sis někdy o něčem potřebovala promluvit,“ řekneš a zní to skoro jako nabídka - teď je čas, teď můžeš pojmenovat všechno, co cítíš.
Málem to řeknu. Málem Tě chytnu za ruku.
Ale zarazím se.
Jsme přece jenom kamarádi, ne?

Víš, já… no… prostě…
Slova k němu přichází postupně, vnímá je překrytá hustou mlhou zklamání a pachutí zrady.
Mluvil jsem… můžeme se vrátit do nebe… ty a já… znovu anděl… Nebe přece je dobré…
„Řekni mi, že jsi to odmítl. Řekni mi to!“
Řekni mi, že jsi to odmítl a já ti řeknu, že tě miluju.
Azirafal mlčí.
„Nerozumíš tomu, co nám nabízí.“
Crowley se ušklíbne, v očích slzy: „Rozumím, anděli, rozumím tomu mnohem líp než ty.“

Když Azirafal odejde, nejhorší není ten pocit prázdnoty, ani odmítnutí. Nejhorší je vědomí, že Nebe Azirafalovi ublíží. Ví to. Ale přesvědčit ho nedokáže.

Je ticho. Jsi jen ty, skála a kdesi dole člověk, kterému jsi svěřila život.

Do ticha občas zavrzá karabina, když cvakáš další bod. Kdybys uklouzla, poletíš 4 metry.

Loni jsi spadla. Ne jako normálně - udělala jsi chybu a skončila na Bulovce. Nic ti nebylo, ale ten moment si s sebou neseš doteď.

Dneska jsi znovu chybovala. Taky se nic nestalo, ale ohrozila jsi člověka, kterého miluješ, a to se zvládá těžko.

Neděláš to kvůli adrenalinu. Mohla sis vybrat jiný sport, ale něco na tom pohybu tě prostě okouzlilo. A tak lezeš, i když víš, že každá chyba může být poslední.

Není to o tom vlastnit patnáct věcí. Ani sto. Ani jakýkoliv jiný úzkostlivě sčítaný počet.
Není to o pečlivě uklizeném bytě s holými stěnami.
Není to dokonce ani o finanční úspornosti nebo životě bez odpadu.

Pro každého je to o něčem jiném.

Pro mě je to o radosti z každé z těch sedmi knížek, které vlastním.
O čase, který můžu ráno místo vybírání oblečení strávit s hrnkem čaje.
O vědomí, že až se budu v létě stěhovat, tak se z toho nezblázním.
O pocitu, že si většinou vydělávám na zážitky, ne na další věci.
O vztazích.
O odpovědnosti.
O radosti.

Je zima, nebezpečná zima. Zima mrtvolného ticha, které svírá srdce a zastavuje dech. Čarodějná zima umírání a nesvobody, zima zakletá. Je zima, které se každý slušný člověk bojí. Zima, která Narnii zabíjí.

Ale pak, úplně pomaloučku, skoro neviditelně, se do světa začne prolamovat teplo. Teplo lásky a naděje, teplo vánočních rolniček a usměvavého muže na saních. Konvice čaje, pět šálků, miska cukru a konvička smetany. Dary, které připravují na boj, ale také nesou naději. Vánoční světlo života, světlo Aslanova návratu.

Teploměr ukazuje pořád stejně, ale v srdcích se něco mění. Přichází jaro, přichází mír. Ale nejdřív je třeba ho vybojovat.

Nezapomeň, Hanúd, jsme tady pořád s tebou.

Nezapomeň, i když na tebe střílejí vojáci z tanku.
Nezapomeň, i když kolem tebe leží strýc s rodinou od krve.
Nezapomeň, tvoje maminka s bráškou čekají doma, až se jim vrátíš.
Nezapomeň, zlatíčko, pomodlíme se spolu?
Nezapomeň, dneska už nemá být žádné další umírání.
Nezapomeň, modleme se, Bůh obměkčí srdce těch, kdo ti usilují o život.
Nezapomeň, tvoje třída ve školce tě čeká.
Nezapomeň, moji bratři už pro tebe jedou.

Nezapomeň, Hanúd… dneska… dokud svítí světlo… nezemřeš.
To až večer, až padne tma.
Večer se budeš znovu koupat v moři.

Nezapomeneme, Hanúd, nezapomeneme.

Někdy není nic snadnějšího, než tě chytit za ruku a říct, že tě mám ráda.
Někdy není nic složitějšího, než tě chytit za ruku a říct, že tě mám ráda.

Jsme spolu dlouho, ale doufáme, že spolu budem déle.
Jsme spolu, ale až příliš často bez sebe.
Jsme spolu a je to to nejhezčí, co mě v životě potkalo.
Jsme spolu a někdy je toho prostě moc.

Občas bych chtěla mít možnost jako loutkář řídit každý tvůj krok, abys už nikdy neodešel.
Ale vím, že bys nebyl šťastný, a tak tě nechávám jít.
S nejistou důvěrou, že se mi vrátíš.

představ si
jací bychom byli
kdybychom méně měli strach
a víc odvahu ptát se, riskovat a milovat

tančili bychom všem na očích
na střeše divadla
hráli na schovávanou
v třešňovém sadu
líbali se
na nádvoří Hradu
pod Petřínskou rozhlednou
i na Letné u kyvadla

zpívali bychom na ulici
i když nám to zrovna neladí
častěji říkali promiň
mrzí mě to
odpustíš mi?

postavili bychom se bezpráví
udělali víc, než jen šli volit
začali konečně žít bez odpadu
zeptali se té paní v tramvaji
jestli je v pořádku

a tak o tom sníme
čekáme na správný okamžik
život zatím utíká
promarněný

Crowley měl CD teprve dva dny, takže se ještě nestihlo změnit v Queeny, ale poslušně hrálo Pink Floydy. Přesto s ním nebyl spokojený. Možná to bylo tím, že od té doby, co Azirafal odešel, nebyl spokojený s ničím.
So, so you think you can tell, Heaven from Hell, blue skies from pain? ptalo se Bentley provokativně. Rozpoznat nebe a peklo? Nic nemohlo být vzdálenější. Tak proč Azirafal v nebi tak moc připomínal bolest a pekelné plameny?
„Vrátíš se?“ chtěl se zeptat, ale věděl, že odpověď nepřijde.
Místo toho jen další sloka, cesta směr melancholie.
How I wish you were here.

Milostný dopis ve formě krátkého seriálu, či spíše nezávislých střípků, vznikající postupně od roku 2023.
Ke stažení zde.

Buch, buch, buch. Srdce vytrvale odbíjí vteřiny, to srdce mnohokrát zlomené a znovu neobratně poslepované, tiché srdce člověka, který se snaží neztratit sám sobě.
Buch, buch, buch, buch. Pod srdcem dítě, s dítětem druhé srdíčko, zatím netušené, ale mnohem rychlejší. Jen shluk buněk, ne větší než slepičí vejce nebo malá myš, přesto nese dosud nepoznanou naději.
Buch, buch, buch. Třetí srdce člověka, spojeného jen dlaní svírající dlaň, srdce odhodlané probít se hradbami nejistot a být pevnou skálou.
Je noc.
První srdce zpomaluje, jak ho zvolna objímá spánek.
Druhé ještě spánek nezná, ale následuje rytmus prvního.
Třetí srdce bdí.
Pozoruje.
Miluje.

Bradavice se změnily. Chodby dříve naplněné smíchem pohltilo mrtvolné ticho, ovzduší naděje vystřídal strach. Základním heslem je nevyčnívat. A nikdy nedráždit Carrowovy.
Přesto se najdou studenti, kteří na pozici zastrašovaných nepřistoupí. Blázni, kteří se nevzdávají naděje, že škola bude zase jako dřív.
Když se dospívající odbojáři náhodou sejdou na ošetřovně, madam Pomfreyová se tváří, že o ničem neví. Když je tam hledají Smrtijedi, prohlásí, že vypukla epidemie a dovnitř rozhodně nikdo nesmí. Když prosí, aby mohli zůstat nemocní ještě o trochu déle, souhlasí. A když se v noci třesou strachy, vypráví jim příběh. O čtyřech zakladatelích. O ideálu. O svobodě.