Utajený

Lokál pochybné kvality osvětlovalo jen pár dohasínajících svic.
Na dně korbelu zbývaly poslední kapky patoku, o kterém by řekl, že chutná jako kočičí chcanky, ale nerad pálil do vlastních řad.
A nikde jinde se nedomlouvaly kšefty tak dobře jako tady.

Sledoval, jak vstoupila impozantně vyhlížející tmavá dáma.
Barmanka Doris ji okamžitě sevřela v objetí a do ruky jí vtiskla tmavou láhev bez štítku.

"Proč U otráveného jablka? " tázala se návštěvnice.
"Měli jsme tu nepěknou aféru, se zlou královnou a jedem v jablku," odpověděla Doris.
Španělka Jackie mlaskla ústy a pozvedla láhev. "Měla se držet klasiky, v chlastu je to osvědčené."

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

"This is horrendous!" said Aziraphale when he stepped into cow manure. Again.
"It's nature. Deal with it, Angel."
Crowley wanted to be done with the mission. Nobody told them they would have to deal with a werewolf, a witch and some really dumb trolls. He was over it.
"Oh, look!" said Aziraphale. "An orchard! Maybe we could stay inside the house for a bit and maybe..." he sprinted to the nearest tree, "we can have some apples!" He was already lifting it towards his mouth.
"Don't!" shouted Crowley suddenly. Then he pointed towards the orchard. There were dead bodies everywhere.

Návštěvy starých přátel potěší.
"... řeknu ti, sidi, jsem toho drzouna ztrestal, jak se patří! Sebral si své směšné saky paky, které chtěl nám, prý nevzdělaným barbarům, draho prodávat. Utíkal, jako by ho hnal sám šajtán prokletý. A jak se pořád ohlížel, jestli ho nepronásledujeme - kdo by se za ním hnal, za psem prašivým - zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý do písku. Druhý den šla má Hanne, můj pouštní květ, i ve svém věku pružná jako gazela, pro vodu. A neuhodl bys, sidi, co našla. Jednu z těch cetek. Prý "pružný provázek, vydrží léta". Pár dnů a úplně zpuchřel..."

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

Po všechny dny, celou cestu, byl špatným společníkem. Kdyby mu nebránilo jeho dobré vychování, dávno by ho poslal ke všem čertům. Ale to, co provedl dnes, to se prominout nedalo. To bylo skutečne na pěst, jak se říká.

Ovšemže jen v nižších třídách, takže gentleman něco takového vyslovit nemůže, ale konat, to je něco jiného.

Direkt do brady byl přesný a on vskutku pocítil malé zadostiučinění. Když se náležitě upravil a dorazili na nádraží, zjistil, že přišli pozdě. Poslední vlak odjel před pěti minutami.

Jaký to nepoměr, sto patnáct tisíc a dvě stě minut oproti pouhým pěti!

Inu, toť osud.

„Toho tvaru si nevšímejte. Podívejte se na to a řekněte mi, kolik by to mohlo stát. To víte, pan ředitel si za mě našel náhradu a děti jíst musí.“
„Bohužel vás zklamu, pane učiteli,“ řekl zlatník, když si zvláštně tvarovaný valoun prohlédl. „Je to kočičí.“
„Kdepak, kočičí,“ oponoval bývalý dějepisář. „To je moje vlastní.“
„Že je to vaše, vám neberu,“ nenechal se zlatník vyvést z míry, „ale zlato to není. Je to jen pyrit. Bohužel.“
„Tohle by se kolegovi Vlasákovi nestalo,“ pomyslel si Josef Bohuslav Chvojka, když zklamaně vycházel ze zlatníkova krámku, „ten by kočičí zlato poznal už v Blaníku.“

Lidé spali. Většinou to dělali v noci.
On spát nepotřeboval. Noci trávil tím, že si četl. Nohy pohodlně vyložené na podnožce, pod lampičkou na stolku hrnek kakaa.
A neopatrnost.
Kdysi si dával pozor. Vybíral si, kterému autorovi dovolí, aby mu výmluvně předestíral svoje myšlenky a na námitky neodpovídal.
To vzalo zasvé někdy během šestnáctého století, když se nechal přesvědčit, že nepravdivé argumenty ho na scestí přivést nedokážou. Tohle tvrzení mu nikdo nepodsunul tiskem. Vysvětlil mu to z očí do očí nad láhví španělského vína.
Azirafal se neohroženě prokousával závěrečným svazkem Harryho Pottera.
Crowley se v posteli překulil na druhý bok.

Zdálo se to snadné. Je dobrý lovec. Ostatní ho zvolí náčelníkem a nikdo se neodváží mu postavit. Mýlil se.

No co, alespoň si s ním konečně vyřídím účty.

Vrhli se na sebe, ale boj byl krátký. Soupeř byl zkušený a začal ho škrtit. Netrvalo dlouho, a omdlel.

Když se probral, věděl, že se musí podvolit. Poražený se musí podvolit, jinak ho čeká vyhnání a smrt.

Táborový oheň na skále v údolí Bečvy zářil a hřál. Všichni se radovali, jen Rváč v sobě cítil zlost, a taky něco, co sám neuměl pojmenovat.

To něco se mu usídlilo v srdci a sílilo.

"Hej, viděl jsi to? No tak, Gibbsi, nekňuř se jako střízlivý pirát! Elizabeth... přesně víš, na co myslím... sprosťando. Ani v nejmenším pane Turnere, hezky zůstanete dole ve sklípku a ano Hectore, máš smůlu. Udělám to, ať se ti to líbí nebo ne. Vzhůru vstříc k mému milovanému horizontu. To je ale kravina. Že jsem nevymyslel nic lepšího. Opičáku, nezbyla ti tam ještě kapaka rumu, začínám střízlivět! Tak se usmaž v pekle, s tím tvým smrdutým ksichtem. Bylo by to jednodušší, kdybych nemluvil s kamením. Hej, dejte pozor, řekl jsem protřepat. Nemíchat! Jak se mám jinak dostat z těchto pout?"

Inspekce v oddělení klonů probíhala bez větších závad. Inspektorka vypadala spokojeně, vědečtí pracovníci začínali rozeznávat světlo na konci tunelu.
„Chci vidět poslední verzi. Řekněme v baru.“
Vedoucí vědec se orosil. „Nebyla by lepší třeba honička na vodních skútrech?“
„To dovede i opice. Ukažte mi ho v baru.“
Holografický ring se transformoval. Na barovou stoličku dosedl muž. Inspektorka se neubránila uznalému výrazu.
„Martini. Protřepat, nemíchat.“
„Stop! Kdy začali dělat tohle?“
„Před patnácti cykly. Nedaří se nám to z něj dostat!“
Inspektorka znechuceně sledovala, jak se dospělý muž hroutí v slzách. Cvakla propiskou. „Pusťte simulaci. Chci slyšet, jak se ten zmetek představuje.“

Hvězdy zářily všude kolem ní. Proplouvala mezi svítícími body bezmyšlenkovitě, uvolněně a svobodně. Na chvíli se zastavila. Nechala plynout čas. Pro jednou se ona nechává nést proudy času a ne naopak. Veškerá tíha z ní opadla a břemena se ztratila v příjemném tichu temnoty.

Já, sama. V celém vesmíru. To jí stačí.

Plnými doušky si vychutnávala bezstarostnost a útěchu v náručí nekonečného prostoru. Mohla by tady strávit věčnost. Ztracena v čase.

Pak zablikala kontrolka. Doktor je v ohrožení. Chtěla být na něj naštvaná, ale nemůže ho tam jen tak nechat. Nakonec... asi ho má přece jen ráda. Poletí za ním.

"Strážce vám sdělil, že dveře otevře hádanka... která je v neznámém jazyce."
"Podle mě je to podvodník. Navrhuju strážce sežrat," nadhodil rytíř a nenápadně pod stolem hnětl těsto.
"Jako paladin bys neměl..."
"Dyť je to kostlivec! K čemu žrát kostlivce?!" zajímala se mrtvola trpaslíka, toho času jemně ohryzávající stůl.
"Jsme mohli udělat vývar," podotkla víla a vycenila zuby.
"Přidáme to... magické býlí. Koření," nadhodil kněz během čištění (plastové) pistole.
"Ale," zoufale namítl Pán jeskyně.
"Takže vývar?" zeptal se rytíř.
"Vývar!" zařvali sborově.
"Hoďte si," hlesl Pán jeskyně.
Nevěřícně hleděl na kostky.
"Strážce... byl podvodník," zamumlal.
"Ale vynikající!" slintla mrtvola trpaslíka.

Mňo, so bych vám tak vo sobě *hik* řek.

Jsem v podstatě nedonošený *škyt* dítě. Máma mě porodila předčasně, když se táta konečně vokázal, a u toho taky shořel celej náš palác. Ale táta si mě pak zašil do břicha a *škyt* donosil mě.

Pak sem vyrůstal u tety a jako malej jsem v jeskyni našel tuhle *hik* kytku. Je to ale matera- matro- je to věc! Já hned poznal, co to vobnáší, a tak jsem se rozhod *škyt* vokázat jí celýmu světu.

Vážně! Byl jsem všude. Egypt, Thrákie, Indie. U všech bohů, to teda byl flám...

Nechcete *hik* napít?