Moje články

Ten den se nesnažil schovat před deštěm. K tomu dni déšť prostě patřil. Vzpomínal na ten den před dvaceti lety, den, který měl být úspěšný, ale skončil naprosto tragicky. Od chvíle, kdy se královi narodila dcera, země pomalu krvácela. A dneska vykrvácela úplně. Královi se totiž narodil syn.
Nejspíš ten chlapec vůbec nebyl jeho. Královně, jeho druhé ženě, to lze vyčítat jen těžko. Koneckonců, přivedla na svět dědice. A že to ve skutečnosti nebyl králův syn? Na tom nezáleželo. Dítě bylo prohlášeno následníkem trůnu, jeho otec nikoho nezajímal. Kromě jedné dívky. Kromě dívky, která uprostřed lesů pomalu plánovala státní převrat.

Sedíme pospolu, uvažujem o tom
Čím byl svět před tím, čím bude potom
Všichni celí neklidní na poslední chvíli
Snažíme se načerpat ještě trochu síly
Chystáme se na událost, jistě nás ovlivní
Nejspíš už nebudeme tak příšerně naivní
Přejeme si hodně štěstí, ať to všichni přežijem
Snad si spolu ještě poté trochu srandy užijem
Jak nás všechny ovlivní následující dění?
V tuhle chvíli v našich silách pozměnit to není
Po hodině vysílení, snad to bude v pohodě
Odcházíme pozměnění, zase vděční náhodě
Tipli jsme to všechno dobře, klid teď chvíli máme
Než nás testy zase skolí, do pohody se dáme

Za svůj pobyt v lese se toho hodně naučila. O sobě, o lidech, zvířatech i rostlinách. Zažila bolest, ale zároveň se poučila a uvědomila si, že tohle je prostě její Osud. Bloudit, hledat a časem možná i najít.
Zjistila, že ptáci létají a nedbají přitom na základní pravidla provozu, kůrovci zásadně lezou, jak se jim zachce a žížaly si neváží starších. A přes to (nebo možná právě proto) vše krásně fungovalo. Zvířata nepotřebovala stanovovat pravidla, protože je měla zakořeněná někde hluboko ve své mysli.
Vše fungovalo, jak mělo. Jen ona sama do toho systému jaksi nepatřila. Opět byla nechtěným vetřelcem.

Než utekla jsem zbrkle z domu
Byla jsem čistá, krásná k tomu
Po měsíci přežívání v lese
Mou přítomnost nikdo neunese
Páchnu prý hůře než divocí kanci
A plesnivé buchty, které má Honza v ranci
Za nehty špína, bláto za ušima
Můžu vám říct: „No, to je fakt prima.“
Dřív byla jsem krásná, každý mě chtěl
Mou přízeň člověku člověku záviděl
Je ze mě troska, žebrák se mě bojí
Jsem jako smrtka, co nad lesem stojím
Dříve jsem byla královnou krásy
Teď stěží přežívám, už nemám vlasy
Kéž bych tak mohla vrátit čas
Prožívat jednu věc znovu, zas a zas

Útěk
Ze země, z reality, ze světa
Aby snad nepřišla odveta
Strach
Z chycení, z odpovědnosti, z trestu
Nevzala si sebou nic, jen šaty, vestu
Úspěch
Štěstí začátečníka, náhoda
A pak ji jednou postihne nehoda
Stesk
Po pohodlí, po rodině, moci
Stýská se jí ve dne v noci
Úcta
K přírodě, ke zvěři, k životu
Hledání jídla, úkrytu
Síla
Najít to, co hledá
Však nenašla, je bledá
Úkryt
Základ přežití
Když má ho, zvěř ji nechytí
Strádání
Hlad na dveře klepe
Snad předtím bylo lépe
Úvahy...
Sedí v lese, uvažuje o tom
Čím byla před útěkem a čím je potom

Odcházela. Pryč od otce, pryč od svých povinností, pryč od hrobu zemřelého. Odcházela co nejdále od svých vzpomínek.
Budou ji hledat, určitě. Každý bude žádat vysvětlení, kam se jejich princezna poděla. Ale nebude jim chybět ona. Nikdo nebude postrádat její duši, jen nálepku královské dcery, která je stejně dobrá pouze k tomu, aby byla co nejlépe provdána.
Budou ji hledat, ale nenajdou ji. Protože ona se v přírodě vyzná, ví, jak přežít ve sněhu i v horku, ví, jak najít potravu. A také ví, jak se vypořádat s deštěm. Nikdo to neví líp.
Byla odhodlaná bojovat a neprohrát. Už nikdy.

Milovala ho. Až příliš. Víc, než by bylo dobré. A tohle byl výsledek.
Zaplatila rakev, jednoduchou, ale z pevného, kvalitního dřeva. Snažila se představit si, že by to bylo naopak. Co kdyby ona ležela, bez života, bez duše, a on jí chystal pohřeb? Zasypal by její tělo vlčími máky? Nechal by na hrobě vyrůst bílé růže? Nevěděla. A to ji trápilo.
Neznala ho. Od jeho smrti na něj často myslela. Co by řekl? Co by udělal? Netušila. Čím méně si pamatovala jeho tvář, tím větší strach ji svíral.
Mrtví mohou žít dál, skrze ty živé. Ale co když živí zapomenou?

Pobíhám deštěm
Jsem sama sebou
Lituji jediného
Nejsem tu s tebou
Stalo se všechno
Čeho jsem se bála
Smrt, paní všemocná
O tvůj život stála
Možná to nebyla náhoda
Co vzalo mi tě
Má v tom prsty někdo jiný
Jsem osamotě
Můj otec cítil odpor
Příliš jsi voněl jehličím
Možná, že se pak rozhodl:
„Na toho muže si políčím“
Pak stačila jen chvilka
Trocha jedu v pití
Jsem si jistá docela
Vraha už nechytí
Jedy jsou zbraně modernější
Než nože, sekery, meče
Koukám smutně na tvé tělo
Pohřebák ho vleče
Pomalu svírají mě pevné kleště
Opět jsem sama - Dívka deště

Svázána pravidly královských dcer
Utíkám od lakomců – tak nedávej, jen ber!
Les je mi milým otcem a vodu mám za matku
Před spaním přečte mi překrásnou pohádku
Ze zlosti na dna jezer kameny házím
Hladina čeří se navzdory frázím
O klidu a pokoji, pravdě, míru i lásce
Vždyť ona netuší, co vše je teď v sázce
Prosím vás srdečně, jen jednou za život
Nechte mě v klidu žít, v klidu a bez náhod
Nerušte mé kruhy na vodní hladině
Nechte mě v klidu jít vstříc pravdě hlubinné
Bublinky odplavou, i starosti snad zmizí
Já dcera deště, nechci být vodě cizí

Ten den prý pršelo
Nikomu nechtělo se ven
Má matka snila svůj
Krásný sen
Pak přišli bolesti
Porodní bába blížila se polem
Otec jen chodil
Opatrně kolem
Čekali chlapečka
Dalšího mocného vládce
Přišla jsem jen já
Plakali krátce
Mohl to být zázrak
Krásný zdravý kluk
Já jsem ale holka
Nechci luk
Ten den prý pršelo
Možná to byl špatný znak
Kdyby porod oddálili
Třeba? Snad?
Přišel by chlapec
Zázračný vládce země naší
Teď je tu dívka
V noci straší
Vyrůstám po lesích
Ať netížím otcův zrak
On dál v ústraní
Čeká na zázrak
Já dítě nechtěné
Po dešti mám jméno

Všechno jednou skončí. Oheň vyhasne, my zemřeme, svět pohltí vesmír. Pokud mám být upřímná, ano, bojím se. Smrti, konce, ale i věčnosti. Vím, že to bude bolet, každý den se ale uklidňuji, že to bude něco výjimečného, zázračného, neopakovatelného. Musí to tak být.
Na začátku byl zázrak. Zrození. Jiskry přeskakovaly, dítě opouštělo matčino lůno, částice se shlukovaly. A pak jsme vznikli my. Věřím, že tohle je zázrak. Tak proč by to s koncem mělo být jinak? Konec a začátek jsou svázány neviditelnou nití, tak proč by konec nebyl zázračný, když začátek je vždycky takový?
Opravdu je nutné bát se zázraku?

Loni na podzim odletěla láska
Rychle, jako když sfoukneš svíčku
Na jaře přišla jsem o práci
I prázdné listy do deníčku
V létě odletěl mi kamarád
Amerika se mu zalíbila
Pozdrav, jediná vzpomínka
Mi tu po něm teď zbyla
Stále mám důvod se radovat
Kachny z rybníku, ty stojí při mně
Neumí létat - chudáci
Tak zůstávají – v létě, zimě
Jako já touží létat
To spojuje nás velkým těžkým lanem
Však jednoho dne se přetrhne
A ony letí za svým králem
Nemám důvod se radovat
Kachny z rybníku mi odletěli
Ze země mávám jim na pozdrav
Létání - to pro lidi není

Zamávejme kachnám!
Letí kamsi v dáli
U nás doma překvapivě
My o ně nestáli
Kdo by taky chtěl mít
Kachny na zahradě?
Horší než-li slimáci
I slimáčí mládě
Snědli všechnu zeleninu
Okurky i zelí
Pod okny nám zpívali
Stále halí, belí
A když písně omrzely
Jejich děsné hlasy
Rozhodli se ustlat si
Mezi mými vlasy
Teď už chodím ostříhaná
Ježka mám na hlavě
To je doma zoologická
Sbohem dávám zábavě
Slimáci v zahradě
Kachny ve sklepení
A ježci na hlavě
Tohle pro mě není
Naštěstí už letí dále
Do zemí podivného císaře
Zamávejme spolu kachnám
Než se vrátí na jaře