Moje články

Po přísném zákazu užívání názvu Pomazánkové máslo a prodeje okurek, zakřivených více než v úhlu patnácti stupňů, přišla Evropská Unie s dalším rozhodnutím.
Dle předpisu, který vejde v platnost prvního dubna 2020, bude PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO užít více než TŘÍ vulgárních výrazů denně! Občanům současně přibude povinnost, instalovat si do chytrého telefonu takzvanou aplikaci Dušín, která bude dodržování předpisu neustále kontrolovat. Nebude-li mít občan EU aplikaci po určeném datu funkční, vystavuje se riziku pokuty STO TISÍC korun českých!
Pokud ovšem limit překročí, hrozí trest odnětí svobody AŽ NA PĚT LET!
Jedinou výjimku mají lékaři, dlaždiči, pracovníci v gastronomii a přirozeně prezident.

Říkával, že v kuchyni to ženský sluší nejvíc. A když moc remcá, vždycky jí můžete zkrátit řetěz.
Prší.
Tričko se mi lepí na záda.
Zkurvený počasí. Ale co. Je tu ticho, to mám nejradši.
Copak ty jeho kecy, horší byl ten jeho pitomej zvyk přijít, a čumět mi pod ruce. Tak, každej máme nějakej zlozvyk. Já ráda otvírám plátkovej sejra nejostřejším nožem. Zabodnu pod okraj igelitu a švihnu...
Stál úplně blbě, vždyť to říkám.
Co se dá dělat.
Ještě přihrnu trochu hlíny. Nahoru zasadím rajský. A vytřu kuchyni. No jo, no. Uklízet po nich, to už je takovej ženskej úděl.

Strašně nerad to přiznávám, ale četa už není kompletní.
Včera dostali Jorgeho.
Blbá nehoda, protože během výcviku tyhle věci vysvětluju tisíckrát, a většina rekrutů to pochopí hned. Na druhou stranu, Jorge byl od začátku tak nějak svůj. Nijak zvlášť statečnej, ale svůj, a přesně to ho dorazilo.
Furt jim říkám, kurnik, krmte se na zvěři. Ochutnejte výletníky, mrňaví ještě nemaj takový reflexy. Ale NIKDY nepijte z těch, co se trousej k ránu z hospody. Protože ta krev má pak grády, přestanete se soustředit...
Takhle skončil.
Mastnej flek na lokti nějakýho vožraly.
Mladý prostě neposlouchaj.
Dokud si nerozbijou ty blbý sosáky.

Když udeřila sedmá, zámek na posuvných dveřích s tichým cvaknutím povolil a dovnitř se vhrnul čerstvý vzduch, svět jako by na okamžik zkoprněl.
Paní Vomáčková zkoprněla také.
Tísnili se před vchodem. Dýchavičně vsávali klimatizovaný pach a zírali, oči horečnaté dychtivostí. Na brady jim neviděla, ale klidně by odpřisáhla, že se na leckteré leskne slina.
Nasucho polkla a zasunula se za pokladnu hlouběji.
Včerejší zprávy na Nově ji zbavily iluzí definitivně.
Už věděla, co přijde.
Bude to kruté, zvířecí a rychlé, ale to zvládnou.
Stačí jen zatnout zuby a dýchat.
Všichni dělají co můžou.
Regál s žitnou moukou je doplněný.
Zatím.

Horizont se rozmlžoval. Možná za to mohlo nevyspání - amatérský ufolog řídil šest hodin v kuse - ale spíš ten joint velikosti termosky, který si podávali. Satelit pod jejich zády už docela vychladl.
Zhulenec zvedl ukazovák a zašermoval jím proti hvězdnatému nebi. Za prstem zůstával jiskřivý obláček.
"Cos říkal?"
"Záhady."
"JO!"zahulákal radostně. "Nekonečný záhady Vesmíru!!
"Jako single fusekle. A chleba břichem dolů."

Vysoko nad nimi se na můstku bitevní stanice postarší hubený důstojník naklonil ke svému obřímu kolegovi v černém.
"Mno," konstatoval suše, "tuhle návštěvu raději odložíme, že?"
Odlétali. S pocitem, že Intergalaktická dohoda z osmačtyřicátýho jim vždycky zkazí každou srandu.

Občas mu to divadýlko kapku ujelo. Ale museli byste ho znát stejně dlouho jako Galen, abyste to postřehli. Přesněji, abyste dokázali zahlédnout toho dřívějšího, opravdového Orsona. Neřízenou střelu s intelektem jako břitva, promyšleně ukrytou pod vizuálem okouzlujícího idiota. Stačilo se ocitnout beze svědků a Galen ho zase viděl - rozesmátýho magora v brentaalským tričku s dírou pod lopatkou. Orsona, co se zhulený vloupává do univerzitních laborek a krade náhradní díly ke svým Vážkám. Orsona, co tančí, zpívá a chlastá. Co se nepotřebuje učit na zkoušky a spí s kýmkoli, bez ohledu na pohlaví.
Legendárního Orsona.
Něco, co Impérium nikdy úplně nevykoření.

Když to v útrobách lodi zaskřípělo a generátory vypadly definitivně, poprvé znejistěla. Tohle je zřejmě vlastní všem druhům na světě - pozbýt jistoty, když zničehonic ztratíte přehled o dětech. Ze spodních pater stoupal cizí pach. Zřejmě patřil té skupině, co se nalodila. Měli zbraně. Pátrali. Když budou mít smůlu, najdou. Tam dole běhali její adolescenti. Začínali být hladoví. Snad se některý z těch malých pitomečků zase nenechá postřelit a nepropálí se podlahou až někam do hydroponie.
A zatímco ozbrojená skupina astronautů kráčela dál, vetřelčí královna přemítala, jak je možné, že se ten pitomý zmatek všech matek ve vesmíru nevyhnul ani jí.

To je v hajzlu, tohleto. Udělala to zas. A to jsem řval, ať se na to vykašle, že jsem úplně neškodnej! Zkoušel jsem volat na jejího spolubydlícího, ale ten, když už si mě všiml, akorát zblednul a vyběhnul schodiště jako Zátopek zamlada. Pak nahoře někdo rozsvítil a přišla ona. Se ZAVAŘOVAČKOU, chápete to?
"Sorry," řekla, "jsi hezkej, ale opravdu tu nemůžeš zůstat."
A vysypala mě za zídku do Stromovky. Víte, kolik času mi zabralo, najít ten správnej barák?
Ale nevadí. Náš druh se s vámi snaží navázat kontakt už celý věky. A já to nevzdám. To bych byl houby pokoutník.

Vybrat si v kavárně stolek až vzadu je víceméně zvyk. Ticho, teplo a klid na čtení. Byl jsem přesně v polovině nejnovější studie o pozůstatcích pohanství v Čechách, když mě ty dva hlasy - klučičí a vzrušené - přiměly zpozornět.
"Do hajzlu, fakt že jo! JE to on!"
"Myslím, že jsem ho nedávno zahlídl na fakultě."
"Kecáš."
"Je antropolog, třeba se chtěl stavit za kolegy..."
"Jasně, nebo dělá konkurz."
"Dal bych pravou kulku za šanci s ním točit."
"Je úplný zlatíčko."
"Fa-bu-lóz-ní!"
"Toho naklonovat! Jeden jedinej Colby Keller na tolik kluků... to fakt není fér."

Ok, dobře. Dočtu si to na gauči.

From: Dir. Orson Krennic
To: Dr. Galen Erso

Přerušené dodávky dílů kvůli blbý ofenzívě? A? Zítra je máš. Protože, hádej co - máme ARMÁDU!

From: Dr. Galen Erso
To: Dir. Orson Krennic

Inspekce, sklerotiku.
Příští týden.
Wilhuff osobně.
Nic?

From: Dir. Orson Krennic
To: Dr. Galen Erso

No jo, furt! Nikdo snad nečeká, že něco takovýho dokončíme v termínu. Klídek.

From: Dr. Galen Erso
To: Dir. Orson Krennic

Jsi bipolární magor bez pudu sebezáchovy, ale znám tě dvacet let, tak co se ještě divím. Gin?

Orson odeslal odpověď a zívl. Vždycky miloval termíny. Hlavně ten krásný vžumivý zvuk, když ho míjejí...

Náš příběh v kánonu nebude. Dokonce i James Luceno nakonec vyměkne a napíše do knihy o něm alibistickou zmínku o "milenkách."
Společný sny pokračují dál, dokonce i tady na Planině. Nejsem blázen, vím, že teď už je pohání výhradně MOJE představivost. Protože ta jeho už tu není. Je pryč, rozprášená do nejhlubšího vesmíru společně s ním.
Vznáší se tam jak třpytky, vonící levandulí.
Což by se mu nejspíš dost líbilo, a rozvinul by kolem toho střelenou teorii, hodnou Peterova smyslu pro humor a pro absurdno.
Jednou náš příběh napíšu. A vím úplně přesně, kde ho schovám.
Koneckonců, pořád jsem knihovník.

Vlastně to celé byla tak hloupá náhoda! Když vyšla na mýtinu, ten snaživý blbec už tam stál a projevoval podezřelý zájem o obsah jejího košíčku. Ještě to celé pokazí, pomyslela si znepokojeně Kuncová a přešlápla, protože ty křápy na nohou dřely jako čert.
"Jen pár bylinek, panáčku," zakrákorala medově.
"Á, lopucha," zaradoval se, "a celá popsaná neviditelným písmem, vida, vida..."
Vturánu se tam objevili četníci, otrhali jí falešné bradavice a spiknutí šlo do kopru.
"Nebojte, Kuncová," volal za ní ten trouba, "Napíšu o vás hru!"
No co, povzdechla si agentka. Změna je život. Hajnýmu holt napíše, že je na malinách.

Tak jsem tady, děcka. Máte bordel ve sklepě? S tím vám pomůžu! Bude to snadné, rychlé, efektivní a vy už si to pak jen přeberete, platí?
Cestuji. Jako ty bandy turistů, co dělaj nepořádek a vodohospodáři, co neposlouchaj varování. Jenom mnohem, mnohem rychleji. Největší problém ale je, že ani já sama s tím nemůžu nic dělat. Kdysi tu byly menadry, kterými se dalo líně plout. Hluboké tůně. Vysoké břehy a mnohem méně překážek. Moje cesty byly klidné a tiché tam, kde to bylo třeba.
Řítím se do města, mocná, zpěněná a neubrzditelná. V takové síle mě nezažilo rovných sto let.

Občas musíš být neviditelnej, vysvětloval mu předchozího večera Sergej. Zaplať ještě jednu rundu a naučím tě to.
Pan Antonín se instinktivně přikrčil, neboť ta skupinka ve vestibulu doopravdy stála - podezřelá trojice, připomínající hladové trolly. Tudy neprojde. Jak že to ten praštěný ukrajinský alchymista říkal?
Třikrát plivnout přes levé rameno.
Levou ruku do pravé kapsy.
Vyslovit - nahlas - pyzděc konkrétný!
(Výborně, teď už na něj zírali všichni.)
"Revize jízdenek," zahučel troll. Pan Antonín ustrnul, ale revizor vlastně zíral skrze něj, přímo na turistu za ním... Stejně jako všichni ostatní. K neuvěření.
Do vichrných útrob Vltavské přímo vtančil. V davu a dokonale sám.

"Připraven?"
"Připraven."
"Pádlo držíte pevně?"
"Říká se veslo, Saturnine!"
"Nikoli, pane. Původní název té věci, na níž právě stojíte, je totiž -."
"Nu dobrá, už to chápu. Držím ze všech sil."
"Vý-bor-ně!"
Vltava házela zlatá prasátka a skupina plavidel, do níž jsme se zařadili, byla veselá a nesourodá. Saturninův postoj na paddleboardu byl přímo předpisový. Nemluvě o jeho pruhovaných plavkách. Odpíchl jsem se od mola a zmocnila se mne nebezpečná lehkomyslnost.
Doktor Vlach tvrdíval, že nejtrestuhodnější formou zapomnětlivosti je zapomínat se radovat ze života. Já k tomu dodávám, že nepřidat se k této plavbě by byl přímo hřích, co se neodpouští.

Snad pomiliontý si říkal, proč vždycky on. Jak seděl na větvi obkročmo - a nepříjemně si tím utiskoval rodinné klenoty - sice nadával, ale stejně držel pravidlo Tří opěrných bodů.
"Šmarjá, vopatrně!" volala stařenka hluboko pod ním. Natáhl ruku v rukavici. Právě včas.
Ten malý zrzavý idiot to pravidlo právě dodržovat přestal. Zatáhl drápy a sjel mu z větve rovnou do dlaně. Ani nemrkl. Dokonce - pánbu je netrestej - začal příst.
"Nelez nahoru, když to neumíš, vole," řekl mu tiše.
Nikdy by to nepřiznal, ale tyhle chvíle byly důvodem, proč vstal, když šéf hasičů zahlásil: "Kočka na stromě, na Budějárně. Nehlaste se všichni."

"Támhleta. Koukni jak září! To přece není normální."
"Která?"
"Jseš slepej? Támhleta vedle támhletý velký!"
"KTERÁ?"
Leželi na zádech, povrch vyřazeného satelitu SETI dělal tiché pink. Museli přelézt plot, aby se sem dostali, ale pro pro zhulence a ufologa to byl ráj.
Area 51, ty vole!

V utajené podzemní základně jen kousek odsud zvedla doktorka Corriganová telefon. Kovový bas na druhé straně zněl skoro omluvně. Skoro.
"Aha," řekla trpělivě, "Zabloudili. Předpisy ze sedmačtyřicátého stále platí, takže si s tou bitevní stanicí odleťte, hoši. Děkuju, zlatíčko."
Práskla sluchátkem. Pak navolila jistou soukromou kalifornskou linku. Protože tohle jí George Lucas sakra vysvětlí.

Není těžké je oblbnout, věděla. Prostě mají v hlavě nějakej obrázek a ten musíte udržet za každou cenu. Chce to praxi.
Hlavně se nerozbulet, páč plakat u doktora, to dělají akorát děcka a senilové. Zas to nepřehnat.
"Mno," řekl doktor Šebek a prozkoumal snímek proti světlu. "Jednoduchá zlomenina zápěstí, dva měsíce a budete zas fit."
"To ty pitomý schody," zaskuhrala.
Měl pěkný svalnatý předloktí, to měla ráda. Byla by ho laškovně štípla, jenomže to by ten obrázek rozbila. Křehká stařenka. Takže kuš, babo!
"Opatrujte se, je vám osmdesát!"
Slíbila mu to. Sobě slíbila, že příště ten pitomej skejt uřídí líp.

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.

Neexistuje nic lepšího, než vzbudit se takhle překotně. Za tmy. Pánbu mu pomoz, už to dělal zas. Vždycky to bylo stejný. Divné záškuby ve svalech. Trnutí v břiše. Pak, když nic z toho nezabralo, chladný úponek, co mu přejel po uchu.
Vztekle zafuněl, posadil se a stáhl ze sebe pokrývku.
"Máme nějakou dohodu, sakrapes!"
HLAD.
"Velký kulový. Jsou dvě ráno. Drž zobák a spi."
KUCHYNĚ, EDDIEEE. LEDNIČKA.
"Nic takovýho, hele. JÁ hlad nemám."
V žaludku významně zakručelo. Bolelo to.
SSSTEJK.
Eddie Brock se s povzdechem vyhrabal na nohy.
Někdy toho vesmírnýho vola, co se stal jeho neoddělitelnou součástí, fakticky nesnášel.

Zase se válel na podlaze a kreslil. Už během cesty na Brentaal si Galen všiml, že narozdíl od ostatních studentů dává Orson přednost obyčejnému tabletu a písátku, které dřív nebo později bezděčně ožvýkal.
Orson mžoural přes přerostlé háro a pod hubenými prsty mu vykvétaly perfektní kružnice a dokonale rovné čáry. Reaktory. Děla.
"Teda," nevydržel Galen nakonec."Nechci se dotknout tvý architektonický geniality, ale jak že to má být velký?"
"Ále," zasmál se Orson."Takovou kravinu stejně nikdo nezaplatí. Pojď radši na pivo."
Tak šli. V blažené nevědomosti, že osud je pěkná svině. A některé vzdušné zámky nakonec bohužel někdo postaví.

Velká černohlavá to plánovala dlouho. Počasí stálo za prd - to tady na pastvinách ostatně vždycky - ale na to si jeden zvykne. Daleko horší byla ta nuda. Ostatním ovcím to zjevně nevadilo. Klíďo píďo dál žvýkaly trávu, déšť nedéšť. Nechápala, jak dokáží celý den stát jako náhodný seskupení nějaký mastný oblačnosti a házet čelistí sem a tam.
Ovce.
Bééé.
Právě proto drcla zadkem do ohrady a metelila pryč. Věrný ovčák, nejinteligentnější tvor široko daleko, jí radostně pádil po boku.
Byli tým. A měli misi.
První Akční Výpravu Ovce Unuděné Komfortem.
Zkráceně P.A.V.O.U.K. To se pamatuje líp.

Než vejde do Řetězové, poplácá pan Antonín žebradlo na rameni. Zběžná kontrola. Ne že by měl sklerózu - nakonec, na dvousetletého staříka se ještě celkem drží - ale přece jen, když vaše hlava musí pojmout tolikero informací, máte na kapku roztržitosti nárok.
Město usíná a pod dlažbou funí prastará magie. S půlnocí nabírá sílu a pan Atonín raději přidá do kroku.
Zpoza rohu vytančí bezdomovec. Cupitá na špičkách jako balerína, zpívá jako slavík a hlasitě škytá. Duhově. Bělostné sylfy mu krouží nad hlavou.
Pan Antonín zkoprní. Poplácá tašku znovu. Je děsivě prázdná.
Přenášet lektvar ve flašce od Sklepmistra byl vážně blbej nápad.

Jsem celebrita, víte? Mám portrét v kavárně Slavia. Sedím na něm na stole, skláním se k dalšímu intoxikovanému nebožákovi a samozřejmě přitom vypadám úžasně, zatímco kousek od nás nevhodně očumuje jakýsi pingl a nemá ani dost slušnosti, aby nám dopřál kapku soukromí.
Svět už není co býval.
Mnohem víc smradu.
Mnohem méně intoxikace.
Ovšem pozor - nemluvím o obyčejné otravě. Otrávit se totiž můžete kdejakým bejlím a maximálně se poblijete. Jen thujon vás ale přiměje, aby váš mozek vzplál a začal produkovat umělecká díla. Jen opravdový pelyněk zařídí, abych přišla blíž. A pište si, že na dvousetletou stařenku vážně nevypadám nejhůř.

S tím, že budou ostatní k Buckymu přistupovat s nedůvěrou, Steve počítal. Chápal, že ne každý tu má na bývalého seržanta Barnese vzpomínky takové intenzity, aby to dokázalo přehlušit ty nové. Čerstvější.
Natasha by mohla vyprávět. Po poslední rvačce hrála všemi barvami. Nakonec to ale byla ona, kdo si překvapivou empatií vyžádal seznam témat, do kterých by bylo lepší před Buckym nezabrušovat.
Kapitánovou hlavou proletěla celá sbírka výjevů - obsahovaly sníh a vlak, svištící vysoko nad údolím.
"Vlastně je pár slov, která před ním, prosím tě, neříkej."
"Nech mě hádat. Jsou v ruštině."
Chmurně kývl.
Některá témata by bylo lepší zakázat.

Sestra táhla šestou noční službu a zrovna se zaobírala myšlenkou na dávku kofeinu nitrožilně, když ten chlap vpadl do vestibulu a opřel se u ambulance o zvonek. Mátožně zvedla sluchátko.
"Pohotovost, co jé?" zavrčela vraždychtivě.
"Chhhhh..."
"Vás vůbec neslyšim, NAHLAS!"
Nic.
Rozrazila dveře.
Pacient ležel na podlaze, košili na cáry, krve jak z vola. To už vytáčela další číslo.
"Pane doktore? Jo, Jaruš. Asi tu máme napadení... tygrem, nebo co."
O kus dál, na starém sídlišti, se kocourek Čitu spokojeně stočil do klubíčka. Přes balkon už sem nikdy nikdo nepoleze. Výhružky jsou pro zbabělce a psy. ON vždycky bojuje naostro.

"Mě ale nezajímá, kdo. Ani jak. Mě zajímá, že se ani jedna nehnete z baráku, dokud TO nezmizí," řekla máma a zmizela v obýváku.
Stály jsme v kuchyni jako pěny, kámen by se strnul. Ségra ovládala tenhle výraz dokonale - aby ne, s těma blond kudrnama, modrýma očima a ksichtem barokního andělíčka. Ale zároveň, jak už to v podobných situacích bývá, jsme měly co dělat, abychom se nezačaly válet smíchy.
"Hele," řekla Dita. "Zkusíme to s tím smetákem ještě jednou."
Zvedly jsme oči ke stropu.
Ta nechutná matlakoule, platónskej ideál lepkavýho hnusu, obalenej vším možným, tam pořád držela.
Pevně.
A neústupně.

Ach, taková dokonalost! Stačí zvednout obočí a našpulit pusu. Ne moc, aby lidi nechytli nějaký... no, víte - nějaký hloupý myšlenky o homosexualismu. Opravdu, ale opravdu nemají ponětí, jak je těžké být inteligentní a krásný současně. Bude muset trénovat. Aby ho poslouchali. Už teď si dělal poznámky a předčítal si je před zrcadlem. To ho dost bavilo. Cítil se přitom jako... no, skoro jako prezident. Což by bylo ideální, pak by ho poslouchat museli! Prezidenti dostávají dárky. Drahá pera, a tak.
"Venoušku," zamračila se paní Klausová a odstrčila láhev limonády. "Nezírej a jez!"
Je těžké být dokonalý, když je vám deset.

Než Jeffy s Hubeňourem překonali močál, padala tma. Byli pokousaní snad vším, co mělo zuby, jenže narozdíl od obyčejných zelenáčů se tyhle děti nebály kousnout zpátky.
"Kašlu na to," zasténal Hubeňour, shodil batoh s kořistí a upadl vedle něj. "Potřebuju čaj."
Jeffy se ochotně složil na záda.
"Potřebuju stejk," řekl toužebně.
"Jedině syrovej," poplácal Hubeňour mrtvou věc v batohu.
"Máš fakt divný choutky."
"Jsem Tarkin. Vedle slova Divný je ve slovníku moje fotka."
"Klídek. Moje taky."
Džungle hlasitě vrněla. Predátoři procitali ve svých doupatech.
Tenhle den byl vlastně příjemný. Ostatně jako všechny dny, kdy vás na Planině Mršin nic nesežralo.

"Už zase, co?"
"Jo, Pepo. Zas."
"A furt?"
"No jo. Furt."
"Ten pitomej duben," zabručel školník a zamkl byt, aby manželku následoval do druhého patra. Celé gymnázium bylo temné a přízračně tiché, až na jednu jedinou třídu. Přesně tu, kterou oba čekali.
Ten zatracený křeček pořád běžel, dynamko vrčelo a žárovka, připojená k jeho kolečku, ozařovala liduprázdnou třídu jako předměstí Las Vegas.
Ještě chvíli koukal a vrtěl hlavou, pak s rezignovaným povzdechem jemně uložil zvířátko do kapsy. Usnulo prakticky okamžitě.
Nemůže fyzikáře zabít, uvědomil si smutně. Studenti ho milujou. Ale zámek na dveřích biologickejch laborek, ten už fakt radši vymění.