Moje články

Fandom: Bayou
Poznámka: V bayou se za ta léta mihla v rámci nejrůznějších crossoverových experimentů celá řada postav. Napříč fandomy. Schválně, kolik jich dokážete identifikovat. ;) BJB, které pravděpodobně ocení jen pár cvoků a jeden migrénou zplacatělý lemur. Omlouvajík.:)
Opírali se o zábradlí, pokojně sledovali, kterak koleso parníku pročechrává kávovou hladinu a sestřička Noc je objímala tak sladce, jako nikdy dřív. Posádka byla barvitá.
Bethany kouřila doutník a usrkávala mátový julep. Dívka s Myší, zabalená do proužkované deky, pokojně listovala knihou poezie a důsledně ignorovala přízračnou paži, která jí něžně spočívala na ramenou. Alucard vtipkoval, zářil celou stowattovkou mužného šarmu, a pokoušel se opít tu spisovatelku z Čech. Hráčka a Lucius tančili tango. Vášnivé.
„Něco ti řeknu,“ usmál se Amadeo. „Tohle dává pojmu Loď bláznů úplně nový rozměr.“
K tomu nebylo co dodat. John, šťastný jako blecha, pozvedl sklenku...

Fandom: Avatar. No fakt! XD
Poznámka: Věnováno Lejdynce, neboť ta ukecala zase mně a navíc si troufla na podstatně větší maso. Tedy... fandom.:) Ale i tak - Kleio, ty to nečti, a vy ostatní... nezabíjejte mě.
Bylo to šílené.
Ale takové už mírové rozhovory bývají.
On se rozhodl, že se na Parkera a jeho pitomé investory může vykašlat.
Ona se opila a mávla rukou nad slušným vychováním. Zatímco Klan oslavoval, horečně ze sebe servali oblečení a jali se zakopávat válečnou sekyru. Svou vlastní.
Šlo to až překvapivě snadno.
Ve čtyři ráno se Grace probudila... Zamžourala z postele na podlahu. Okamžitě poté zmařila snahu nevzbudit jeho monumentálním výbuchem smíchu. Pak vztáhla ruku.
Zvedla tu neuvěřitelnou věc na světlo.
Trenýrky. Trenýrky se vzorkem...
"Ach, Bože..."
"Nenavážej se do mejch tučňáčků," zamručel jí za zády plukovník. "Mám je rád!"

Fandom: originální
Poznámka: Věnováno Lejdynce a všem ostatním ctitelům veselé, cynické a především nesvětélkující krvesajné komunity s patřičným nadhledem. Mám vás ráda!:)
Dobře, já si uvědomuji, že to bylo patetické. Nicméně fakt, že mi spousta věcí tenkrát ještě tak docela nedocházela, moji reakci alespoň částečně omlouvá.
Jistěže. Z dnešního pohledu je to trochu klišé. Spíš hodně, popravdě řečeno. Z větší části to nejspíš zavinily příběhy, samozřejmě. Ach ano... TY mohou za to, že je tahle scéna tolik zprofanovaná. A vůbec nezáleží na tom, jestli jde o román, nebo vymazlený celuloidový kousek studia Hammer. Já vím, tradice. Ale říkejte si co chcete - na čerstvě proměněném Nočním, který hystericky vrávorá po nádvoří, lomí rukama a huláká: "Bože, proč jsi mě opustil?", je něco... Ehm.

Fandom: originální. (S kapkou Mary Shelley. Pro chuť.)
Poznámka: absolutní improvizace bez předem zamýšleného fandomu, mírně ovlivněná souběžným pácháním současného projektu... Pardon!:)
"Sluší vám to."
"Děkuji."
"Plesy jsou zvrhlá záležitost, nemyslíte?"
"Kdysi jsem si to myslela... Teď se skvěle bavím."
"Mimochodem, nádherný krk. O dva obratle delší, viďte?"
"Vy ale máte oko..."
"To víte, bývalý soudní znalec. Ta jizva... Práce bratří Carpenterových, že ano?"
"Přesně tak! Jsou báječní, ale někdy se nechají trochu unést. Nemám jim to za zlé - vždycky jsem chtěla mít labutí šíji."
"Berete to sportovně. Obdivuhodné. Odpusťte starému pánovi jeho troufalost, ale jak jste...?"
"Zlomený vaz. Výtvor mého pitomého snoubence propadl zoufalství a ... přestal se chovat společensky."
"Oh."
"Nemohl jinak, chudáček..."
"Nepřestávám žasnout nad vaším nadhledem, slečno... Slečno?"
"Elizabeth."

Fandom: Originální.
Poznámka: Drabble souvisí s kouskem, spáchaným k tématu Klobouk ve křoví. Celé je to součástí značně morbidního příběhu, jehož dlouho chystané "podhoubí" a útočiště bude odkryto přibližně koncem týdne.
Alžběta našlapovala tichounce jako myš. Po pár týdnech v domě už byla poměrně otrlá, nicméně životaběh ukázal, že vyrazit do skleníku bez sekyry, nebo alespoň hokejky NENÍ dobrý nápad.
Den, kdy sem nahlíželi přes plot, se zdál být neskutečně daleko. Tehdy ještě nic nevěděli. Všechny ty drby, šťavnaté teorie o mizejících tělech a ožižlaných játrech pana Millera, jim připadaly legrační...
"Dobré ráno," vytrhl ji ze zamyšlení příjemný baryton.
TEĎ už sebou dokázala necuknout. Andrew položil štětec a podal jí plechovou cedulku.
"Co myslíte, stačí to jako varování?"
Alžběta se usmála.
ZDE JSOU LVI znělo každopádně líp, než ZDE JSOU PONOŽKY...

Fandom: BBC Sherlock
Poznámka: Pokračování tohoto kousku
BJB z posledních sil. Padají mi víka...
Už zase to dělal. Musel. Nenáviděl to sice, ale pocit provinění a nutkání vinu odčinit byl mnohem silnější. Věděl, že to bude bolet. Už teď to bylo nepříjemné. Za tři minuty bude lapat po dechu a proklínat každou vteřinu, po kterou si dopřával všechny zakázané radovánky.
Mizerný život.
Mizerný cholesterol.
A do třetice - mizerný nedostatek sebeovládání.
Mycroft ztýraně zakňučel. Stejně za to může ona. Dělá to jen kvůli ní. Už by si to měl konečně přiznat. Přitahuje ho.
Je to neprofesionální.
Je to hloupé.
Ale je to tam.
K čertu.
Slezl z trenažéru. Vylezl na váhu. Koneckonců, naděje umírá poslední...

Fandom: originální
Poznámka: Nevím, nakolik to bude čitelné a strašidelné, ale snaha byla... :) Za inspiraci děkuji Kaiovi (snad se brzy uvidíme), věcičkám, na kterých právě pracuji a taky úžasným výtvarníkům od LUTS. Protože, víte - ten polda má naprostou pravdu.:)
Když vstupoval na schodiště, byl už vlastně mrtvý. Jenom to nevěděl. Byl až moc zaměřený na svůj cíl, než aby cítil, jak mu ubývá čas. Byl TAK sebejistý! Rukavice. Pytlíky na botách. Škrtící struna ve sportovní tašce. Nevěděl to ani v okamžiku, kdy nad ním cosi skříplo a do kolen mu narazilo jednasedmdesát centimetrů k nepříčetnosti rozzuřeného resinu.
Bylo to rychlé. Pád. Zlomený vaz. Zvláštní. Dokonce i existenci natolik odpornou, jako ta jeho, může ukončit jedno jediné křupnutí...
Policie přijela okamžitě. Právě probuzenou, zcela šokovanou Alici, která je okamžitě zavolala, samozřejmě nikdo nepodezíral. Nakonec, proč taky. Nehoda. Klopýtnutí. V podstatě obrovská klika, protože kdyby její ex ty schody dokázal vyjít, byla by mrtvá.
A já bych byl sám.
Což by se mi vůbec nelíbilo.
Na odchodu se jeden z policajtů ohlédl a podíval se mi přímo do očí.
"Páni... Jedna z těch drahejch korejskejch věciček, že jo? Hezká. Jako živá."
Oh, to je vážně milé. Víte co? Mít vizáž roztomilého studentíka v džínách a tričku se sedmikráskou má někdy nesporné výhody.
Krásné pomyšlení, že právě ta nevinná sedmikráska byla tím posledním, co ten zatracený parchant ve svém mrzkém životě viděl.
Stejně krásné jako nezpochybnitelný fakt, že už Alici NIKDY neuhodí.

Fandom: originální
Poznámka: BJB variace na jeden starý drsný vtip. Pardon.;)
Ok. Tak ještě jednou. Nikdo neříkal, že to bude snadné.
(Dráp, dráp, drápy dráp.)
Učení koneckonců někdy bolí.
(Dráp, chyt, chňap.)
Jednou se to zkrátka povede.
(Chyt, chňap, drááás...)
Už jen kousek.
(Chyt, chňap, drápy dráp.)
O kousek výš. Chce to jen udržet balanc.
(Dráááp.)
Támhleta větev bude ideální.
(Šup, chňap.)
Je dost vysoko. Právě tak akorát.
(Dráp.)
Uff. Teď se jen pořádně odrazit...
Želva skočí, padá jako kámen a opět mizí v podrostu.
Hrdličky v koruně stromu se k sobě nervózně přitisknou.
"Ty, Vernone," řekne jedna z nich, "já ti nevím... neměli bychom jí KONEČNĚ říct, že je adoptovaná?"

Fandom: BBC Sherlock
Poznámka: Ten neskutečný cliffhanger v závěru třetí epizody nebyl od našeho milovaného Moffyho fér. Ani trochu ne.
Varování: jemné slashové narážky. Nic víc, nic míň.
Prach. Roztříštěné dlaždice. Trosky dřevěných kabin. Troška světla a vzduchu - aspoň jedna dobrá zpráva. Tíha na hrudi. Aha, John. Počkat - JOHN?
"Já se vsadím," vydechl bolestně, "že takhle sis to se mnou nepředstavoval..."
"Jsi v pořádku?"
"Definuj 'v pořádku'. Možná pár zlomenin, nic víc. Ta nálož byla směšně malá."
"Samozřejmě. Nechce mě zabít. Chce si hrát."
"Parchant."
"Dýchej, Johne. Brzy nás dostanou ven."
"Kolik kousků Moriartyho si myslíš že najdou?"
"Žádný. Vzal roha."
"Což tě těší."
"Jistěže. Hra pokračuje."
"Co jsem komu udělal..."
Pohlazení po lopatkách. Zoufale málo, ale už vím, že ten dotek pochopí přesně tak, jak je míněn.

Fandom: Návrat Krásného Prevíta
Poznámka: lemur stále vykazuje neklamné známky placatosti. Takže další BJB. Zítra bude lépe.
"Blbost," řekla Náhoda.
"Kdepak," zakřenil se Osud. (Mezi námi - on vlastně NEBYL hodný. Ve své nejhlubší podstatě odjakživa disponoval vychcánkovstvím malého kluka, vždy připraveného stisknout červený čudlík, jen aby viděl, co se stane.)
"To neuděláš," řekla Náhoda. "Podívej se na něj - je tak šťastný..."
"Bohužel. Jsem nevyhnutelný. A za štěstí se platí."
"Někdy," řekla Náhoda, "tě fakt nemám ráda..."
"Ale pomůžeš mi," prohlásil s jistotou, za kterou by ho s chutí praštila - tím spíš, že byla zcela oprávněná.
Oscar zaúpěl. Poznal by ho kdykoli. Dokonce i s růžovými vlasy a piercingem ve spodním rtu. A takové to bylo hezké století...

Fandom: Doctor Who
Poznámka: VELMI stupidní vtip, zcela odpovídající dnešní únavě lemuřího materiálu. BJB. Pardon... ;)
Rose se škrábala na nohy. Přistání nebylo nejměkčí, ale začínala si zvykat. Doctor měl výraz šťastného maniaka - jeho koutky se prakticky dotýkaly ušních lalůčků.
"Praha," oznámil jí vesele, "2168."
"Výborně, tam jsem ještě nebyla."
"Krásné město. V tomhle století jedno z nejbezpečnějších. Bude se ti líbit, i když se dost změnilo... Oh! Víš, že už mu neříkají Matička stověžatá?"
"Proč ne?"
Doctorův úsměv se ještě rozšířil.
"Od té doby, co postavili tu NOVOU věž..."
Otevřel dveře TARDIS.
Od kapličky nad vinicí Svaté Kláry měli vynikající výhled.
Věž se tyčila nad řekou. Její tvar byl tak přesný, až se Rose začervenala.

Fandom: Extraterrestrial Highway Project
Poznámka: Stará dobrá Dálnice z pohledu jednoho konspiračního teoretika. Ti, jak známo, VĚDÍ, dokud vítr vane...:D
Mám Eugena rád. Jenže někdy se ta tenoučká hranice mezi konspiračním teoretikem a naprostým magorem kapánek stírá...
Mluvil a mluvil, nadšení z něj úplně tryskalo a lidi na nás začínali civět. Dokonce i v tomhle motorestu - útočišti všech emzákomilných cvoků široko daleko...
"Člověče," vzdychl jsem, když už už spouštěl oblíbenou tirádu o únosech a análních sondách. "Nebuď paranoidní. Kdyby to, co říkáš, byla jen z poloviny pravda, mohl by být emzák třeba i...," rozhlédl jsem se, "támhleten blonďatej chlápek."
"Nech bejt! Area 51! Stačí se rozhlídnout, a jeden hnedka ví, odkud vítr vane..."
Vždyť říkám - magor.
Ale mám ho rád.

Poznámka: Ne, tentokrát žádný jed. Téma se ukázalo býti natolik drsným, že raději sáhnu po něčem sladkém. Pokračování tohoto kousku: http://sosaci.net/node/18067
Otevřít sáček, který jí podával, bylo jako otevřít dveře do nebeské cukrárny. Hutné aroma prvotřídní belgické čokolády vytvářelo s vůní hořkých mandlí třaskavou směs, která mu - jak si v tom obchodě uvědomil - tolik připomínala její parfém...
'Anthea' polkla. Usmál se. Bylo moc hezké vidět ji takhle zrůžovělou.
"Já... nevím, co říct. To je od vás milé."
"Berte to jako zaslouženou odplatu. Nechat mi ten dort u sekretářky vůbec nebylo fér."
"Chutnal vám?"
"Byl fantastický."
"To jsem ráda, sire."
"Styďte se. Takhle mi narušovat dietu."
"Žádnou nepotřebujete," zasmála se a elegantně vykročila zpátky ke dveřím. Srdce jí přitom tlouklo jako zběsilé.

Vzkaz na dveřích:
Pane Žalud,
musíme si vyjasnit - jsem počestná žena, mám jen dvě ruce a jedny nervy. Tohle doopravdy přesáhlo všechny meze... Rozrhané spodní prádlo na lustru bych ještě přešla. Vím, že jste pořádal oslavu kolegům. Prázdných flašek se odevšad jen sypalo. Co mnou ale opravdu otřáslo, byl váš bratr Ivan, spící ve vaně a ožralý jako člen parlamentu. Když jsem ho vzbudila, zařval, ať ho ta stará krychle nechá být. Udeřila jsem ho košíkem, otočila se na obrtlíku a odešla. Jistě pochopíte, že si teď na pár dnů beru volno. A doufám, že o sobě budete přemýšlet.
Kadrnožková.

Poznámka: Planeta Země oplývá mlékem, strdím... a taky návštěvníky, kteří mají své slabůstky. BJB.
Potichoučku. Hlavně nenápadně. Ode dveří do kuchyně mě nemůže dělit víc, než deset metrů. Ten nejkritičtější úsek. Zbývá tak málo! Jen opatrně procupitat kolem jejich ložnice - dveře jsou pootevřené - vklouznout do kouta, v jehož lákavém stínu se schovává lednička, a pak...
Bože můj.
Já to dokázal!
Nikdo se nevzbudil.
Dvířka lednice dokonce ani nezaskřípala.
Kdepak jsi? Á, tady. Mmmm... Úchvatné. Na té krabici by mělo stát spíš Nektar s ambrózií! Holandské plnotučné totiž ani zdaleka nevystihuje božskou podstatu tohohle terranského -
"Katze? Já jsem skutečně RÁD, že respektuješ můj zákaz."
Iasonův hlas přetéká ironií.
Moje pusa přetéká mlíčkem.
Tohle bude bolet...

Poznámka: Já vím. Tohle téma NENÍ fér. V tomhle fandomu se totiž může týkat jedné jediné postavy...:D A vy víte které.
Neměl by tu být. Vidět, jak pročítá dokumenty a snaží se ignorovat, co je za den, trhalo 'Anthee' srdce na kousky. Jenže byla profesionál. Prostě nasadila TEN úsměv a vešla, jako by se nechumelilo.
"Sire, pokud mě už dnes nepotřebujete, pojedu domů."
"Samozřejmě."
"Všechno nejlepší k narozeninám."
Položila na stůl delikátní růžovou krabičku.
"Oh. Schwarzwaldský višňový... To je milé. Škoda, že počítám kalorie," dodal ostýchavě.
Posunul krabičku zpátky k ní.
Měla chuť ho obejmout. Říct, že tyhle pitomosti dělat nemusí. Protože pro ni VŽDYCKY bude James Bond.
"Škoda. Dobrou noc, sire," řekla jen a tiše zavřela dveře. Koneckonců byla profesionál...

Poznámka: Vítejte na slunné Sicílii.;)
"Skvělá práce, Sergio."
"Že jo, viď? Ale stejně... Takový plejtvání materiálem. Víš, co myslím?"
"Jasně, Sergio. Byla pěkná. Vopravdická kost. A jak krásně se uměla volepit! Jo, kápova princeznička."
"Škoda, že nebyla chytřejší. Začít si s tím Espositovic hajzlíkem byla pěkná hovadina."
"Co už. Budiž jí země lehká... Mrskni sebou, začíná svítat."
Chrrrst! Z jámy vyletí sprška hlíny. Sergio se narovná. A pohlédne do tváře realitě. Má naštvaný výraz a nejdelší nohy, jaké jste kdy viděli. Giovanna zvedne krumpáč. Říká se, že mrtví prd ví - ale ona ví minimálně jedno: ten průstřel v halence od Versaceho je bude sakra mrzet...

Varování: nespisovná čeština. A sentiment někoho, kdo byl ještě malý a roztomilý. Víceméně.
Ty víš, že jsem to věděl. Už když táta zabrzdil a kejvnul na mě, ať koukám nasednout, už tehdy jsem tak nějak tušil, že už tě neuvidím. Tehdy jsem poprvý cejtil to, co dřív nebo později pocejtí každej armádní spratek - vědomí, že ztrácím něco sakra cennýho. Nikdy předtím jsem neměl opravdovýho kámoše.
Když jsem se šoural přes zaprášenej školní dvůr a hrozně se snažil neohlídnout, krk se mi svíral při pomyšlení, že už nikdy neuslyším, jak se chechtáš. Neuvidím světýlka ve tvejch vlasech. Tu horečku v očích, když listuješ divnejma knížkama chlápka, co se jmenuje Linné.
Sakra.... Kluci přece nebrečí.

Poznámka: únava lemuřího materiálu je dnes vskutku tristní. Takže BJB. Pardon.
Stál tam skoro hodinu. Zíral jim přímo do oken, i když by čistě teoreticky neměl vidět ani ten dům... Nevěděli, jak se s jeho přítomností srovnat, tak zvolili tu nejsnadnější strategii. Dělali, že o něm nevědí. On dělal, že prozatím neví nic o nich. Jejich malá skrýš si žila svým vlastním životem.
Bastet dopila své ranní mlíčko.
Oscar usilovně zíral do knihy.
Robbie nedokázal nic předstírat a zuřivě si hryzal nehet na palci.
Smrť bubnoval na desku psacího stolu, což se ukázalo být zdaleka nejnanervylezoucnějším zvukem v místnosti.
Anup vyhlížel z okna, celkem úspěšně předstíral, že tu není a zároveň si dělal poznámky. V hieroglyfech.
Bylo jen otázkou času, kdy to někdo nevydrží a propíchne bobtnající ticho jako pouťový balonek.
"Heleďte," řekl Oscar, "je jasné, že neodejde. On to prostě nevzdá."
"Samozřejmě že ne," usmál se Anup. "Myslím, že v celém Londýně neexistuje umanutější bytost."
"Je mi líto, že vás moje minulost zase dostala do potíží."
"Ále," mávla rukou Bastet, "byli bychom blázni, kdybychom nepočítali s něčím podobným. Koneckoncům VÍME, kdo to je..."
"Bylo by divné, kdyby to netoužil pochopit. Ovládnout hlad po vědění je totiž docela těžké."
"A láska...," ušklíbl se Anup, "to je mezi námi taky pěkný svinstvo."

Poznámka: Nevěděla jsem si rady. Pak mě sejmul sentiment. Podle toho to vypadá.
Ta zář je oslepující, ale nejdřív to necítíte. Vlastně vám spousta věcí dojde až pak.
Druhý den. Když se vzbudíte a zlámaní začnete usrkávat pořádně silné kafe... A slézový čaj, neboť vaše hlasivky vyhlásily generální stávku - čistě pro případ, že byste jim chtěli provádět to, co jste jim prováděli včera večer. Možná objevíte nějaké ty modřiny, o jejichž původu budete mít jen mlhavé tušení.
Ale víte co?
Stojí to za to. Když si totiž při děkovačce stoupnete na kraj jeviště a zacloníte si oči, zjistíte jednu věc. Mnohem krásnější a důležitější než světlo reflektorů je to, co vyzařuje z publika.

Vypadal působivě, to zase musela uznat. Blatníky se leskly. Kapota zářila takovou černí, že by i levhart závistí vypelichal.
"Podívej," řekl nejistě John, "já vím, že tenhle typ vozu asi nebude to, co sis představovala, ale..."
Alice se křečovitě usmála a ještě křečovitěji mávla rukou.
"To bude dobrý."
Vrátka Bethaniny zahrady vrzla a na chodník se vyřítil Amadeo.
"Jejdanánku, ale to je ÚŽASNÝ," zatrylkoval. "Konečně pořádná kára!"
Obešel vůz, zamilovaně pohladil zlacený nápis Ublemstl a synové Poslední náležitosti, a pečlivě zkontroloval úložný prostor vzadu.
Alice a John si vyměnili útrpný pohled. Normálnímu cestovateli stačí spacák. Tradičnímu Stokerovci to ale nevysvětlíte...

Poznámka: Ano. Já si uvědomuji, že to není fér.
"Tedy, pánové," mručel uznale Arazím, "musím říct, že jste se překonali. Vynikající akce. Takovej výkon si zaslouží odměnu."
S tím tvrzením se rozhodně nedalo nesouhlasit. Bylo skoro půl šesté ráno, zima jako v psinci, slabě mrholilo, ale čerstvě zatčený násilník se zaplaťpánbu krčil v antonu. Skočil jim na ten nejstarší trik na světě. Dívky a ženy z celého širého okolí si mohly oddechnout.
"Pojedem?"
Malá skupinka vykročila.
Pološero prořízl nedůstojný výkvik. Kuželem světla proletěl elegantní sametový střevíček.
"Nic ve zlým, pane štábní, ale tohle je ten nejblbější převlek, jaký jsem kdy měl!"
"No to víte, Jarý... Lesk a bída kurtizán."

Poznámka: Omlouvám se. Další pokus, jak vybruslit ze zadaného tématu. A další drabble typu BJB.
Tři.
Není to těžké.
Dva.
Nehýbat se.
Jedna.
Nedýchat.
Teď.
Stvoření z jiného rozměru zavrávoralo a nedobrovolně políbilo dláždění. Vášnivě. A naposledy. Oscar sklonil samostříl a rozhlédl se, jak jsou na tom živí.
Krásný prevít opouštěl úkryt za popelnicí velmi neochotně. Byl otřesen. Byl aromatizován parfémem Eau de Svinčík, na koleni měl přilepenou chilli papričku a nevšiml si toho. Jediné, co mu momentálně bránilo podlehnout pudu a ječet jako školačka byl Oscarův výraz. Absolutně klidný.
"Mám chtít vědět, co to bylo?"
"Ne, pokud chceš dneska usnout."
"Prosím, řekni mi, že takhle nevypadá tvůj běžný den..."
"Nevypadá."
"Díkybohu."
"Bývá i hůř..."

Poznámka: Ortodoxní fanoušci, odložte zbraně a držte ruce tak, abych na ně viděla. Děkuji.
Tohle je nejpodivnější místo, kde můžete zakotvit, ale nestěžuji si. Nové tělo funguje perfektně. Skvělé plíce. Žádný respirátor. Svatý klid. Už šestý den jsem se probudil bez vtíravé myšlenky na domov. Sny o bitvě o Endor snad taky brzy přestanou. Nakonec nejsou tak hrozné. Dobrá, jsem trochu unavený, ale to veteráni bývají, ne? Díky novým spojencům se mi začíná vracet humor, jakkoli černý. Vyprávět můj příběh mělo vysloveně očistné účinky. George, ten nerdovitý týpek z Modesta, se sice tvářil vyjeveně, ale pak prohlásil, že by to byl skvělý film. Koneckonců, na to, aby mi zničil inkognito, je vesmír DOST nekonečný.

První věc, kterou se v tomhle domě naučíte, je neptat se. Jenže tohle už VÁŽNĚ přehnali...
Chvilku trvalo, než tu věc vypáčila z rododendronů na světlo Boží. Byla navlhlá. V krempě zel zubatý oblouk. A lékárník byl od včerejška pohřešován.
Vtrhla do salonu a výmluvně zamávala předmětem doličným.
Dvojčata vzhlédla. Richard se omluvně ušklíbl a pokynul jí jehelcem. Stehů na bratrově kotníku rychle přibývalo.
"Podívej," řekl Andrew, "včera ráno tu byl trochu zmatek, a ... já se obávám, že nám musely proklouznout do zahrady."
Alžběta tiše proklela vlastní představivost. Nenakouknout pod gauč bylo mimořádně těžké.
Ponožky potichoučku předly. Vypadaly poněkud přežraně.

Když to skončilo, nezmohli se na slovo. Vlastně se chvilku nedokázali ani hnout.
Doctor našel ztracenou řeč jako první:
„Dobrá,“ řekl, „vzpomínáte, jak jsem vám říkal, že už mě hned tak něco nepřekvapí?“
Jack mlčel. Rose, s očima fascinovaně upřenýma na scénu před sebou, mátožně kývla.
„Beru to zpátky," řekl tiše. "Nic podobného jsem totiž ještě neviděl.“
„Já taky ne,“ hlesl Jack. „Myslíte, že o tomhle autor VÍ?“
„Je mrtvý.“
„Šťastlivec.“
Přihlíželi, kterak se barvitý, mnohohlavý ansámbl Arquiliánské Státní Opery klaní a děkovně kyne chapadly.
Představení mělo vážně úspěch. Slavné, staré dílo z matičky Země.
Prodaná nevěsta. Verze dvěstěpadesátá třetí...