Moje články

Týden po slavném návratu z Egypta zůstával dům tichý. Tak tichý, že by si Bastet skoro bývala musela připomínat, že tu Mungojerrie je.
Prostor naštěstí povolil a začal vykazovat neklamné známky jeho přítomnosti.
Rozhrabaný kočkolit.
Důlek na polštáři.
Prázdné místo ve tvaru stejku.
Nerušila ho. Respektovala jeho potřebu hledat tiché kouty.
Koneckonců, vždycky se vrátil - kotěcí vzpomínka. Studená tlapka na tváři. A nemýlila se.
"Můžu k tobě?" zafuněl.
I v lidském těle byl postapokalypticky hubený. Neměl ponožky. A vrněl. Pustila ho pod deku.
Ucítila levanduli. Důkaz, že poslední týden trávil stočený v Prevítových čistých, naškrobených košilích. Nepochybně s jeho svolením.

Ani nevím, čím mám začít. Od chvíle, kdy Peter položil TU otázku, uplynul týden. Navzdory všem materiálům, které mi mají usnadnit těch uplynulých sedmdesát let si pořád připadám jako ve verneovce. Podle doktorky Shortové se to ještě pěkných pár týdnů nezlepší. Už kvůli Peterovi se to snažím zvládat. Nezírat. Nevyšilovat, kdykoli pípne mikrovlnka. Nečekat sirény, když se v dálce ozve letadlo. Učit se. Dýchat. Zvyknout si na akutní nedostatek ohrožení. Což je v posteli, s Peterem přitisknutým k zádům, snadnější, než bych čekal. O časových paradoxech se pokud možno snažím nepřemýšlet.
Svůj zítřek jsem prožil včera.
Pozítří... to přinese čas.

Jsou důvody, proč se cítím líp na misi, než na velitelství. Většinou se tu nacházím na koberečku. Ale hlavně – nikdy nevíte, co můžete čekat. Zkušenosti z terénu jsou vám tu úplně k ničemu. A jsou situace, na který zkrátka nemáte ten správnej vzorec.
Ok, asi jsem měl zaklepat.
Účetní, schoulenej v Tannerově křesle, potichu vzlykal.
„Už tam dolů nejdu! Panuje tam bezvládí! Chtějí vyšší dodávky kafe. Vyhrožují, že podpálí kopírku!“
„No tak,“ zabručel Tanner a nenápadně mu ze svetru odstranil nálepku s nápisem LAMA. „To se vyřeší. Dejte tomu týden…“
„A pak CO?“
„Pak se Q konečně vrátí z dovolený.“

Situace se může zvrtnout, říkávala máma. Vždycky si ber čistý prádlo.
Čistý prádlo už nemám.
Musel jsem prolítnout dveřma, rychle, abych se nepořezal. Bylo blbě vidět, ale šel jsem dál. Podlaha se srandovně nakláněla. Regály. Nekonečná řada regálů a na konci jeden osvětlenej. Do ksichtu mi dejchnul mráz. A pak jsem je uviděl. Vzorky. Jak z horroru. V panice jsem hrábnul a rozmáčknul tu hnusnou hmotu, abych je zneškodnil…
Z tisku:
J.T., zaměstnanec úseku masa, utrpěl šok, když v chladícím boxu nalezl spícího, silně podnapilého muže, pokrytého celou včerejší dodávkou chlazených vepřových mozečků. Vedení supermarketu zvažuje výměnu bezpečnostního systému.

„Kdepak, Jarý. Nevěřím, že by někdo mohl být až TAKHLE blbej.“
Arazím, vtlačený mezi okenní rámy, úpěnlivě vdechoval jarní povětří.
Ložnice vypadala neposkvrněně. Z jedné zdi se šklebil nějaký pradědeček a z protější - výmluvněji – vypáčený trezor. Pochopitelně prázdný. Až na tu věc. Tu věc, která voněla a prováděla s Arazímovým prázdným žaludkem psí kusy.
„Povídám, že je to stopa, pane štábní! Včera jsem Vonáska potkal v hospodě. Pochvaloval si, jak se řezníkovi ten turisťák poved‘. A v brašně mu cinkalo nářadí!“
Arazím vzdychl a vsunul balíček do kapsy.
„Tak si pro něj jdem. A při tý příležitosti se konečně naobědváme!“

Pak Lukova tvář zmizela a svět se ponořil do laskavé, bezbolestné tmy. Setrval v ní celých třicet vteřin.
Pak se ozvalo:
„Tadááá!“
„?“ udělal jsem.
(Moje zmasakrované tělo stále leželo na podlaze, ale i bez něj jsem pořád mohl pokrčit rameny.)
Ze tmy vyklouzla drobná postava. Rozcuchané vlasy. Ruka, svírající plánek Death Star. Vzhůru nohama. Mohl jsem jen hádat.
„Průvodkyně?“
„Nazdárek! Vyšlo to.“
„Pořád jsem mrtvý.“ upozornil jsem ji.
„Dočasně,“ připustila. „Ale sluší vám to.“
Řádové roucho. Ani jsem se nemusel dívat. Klišé dovedené k dokonalosti.
„Dobře. Nějaké rady do začátku?“
„Neohlížejte se.“
Vykročil jsem a nechal temnotu za zády.
Napořád.

Já: Jsme my vůbec normální?
On: Mrkej na ten výhled! Západ slunce nad Stromovkou.“
Já: Ehm, jasně. (Hyperventiluji.)
Jestli nezmlkne, zabiju ho, pohřbím ve Vltavě a každý soud mě bude muset omilostnit.
Země se rychle vzdaluje. Teď už nevystoupím.
On: Hele, už jsme asi nahoře. Varují nás, než to odbrzděj?“
Já: Ne. Připravili by nás o infarkt myokardu.
Otevírám oči. Vidím město. Veliké. Závrať paradoxně mizí.
Cvak.
Žaludek v krku. Čtyři G v ramenou.
Já: Diluviální zařvání, sprostá slova, pak euforie a záchvat smíchu.
On: šokované ticho.
Já: Půjdem ještě jednou?
Oprašování starých hranic je někdy lepší, než překonávání neznámých.

(Na palubě letadla do Nairobi, půlnoc.)
Na některé mise je lepší cestovat nalehko. Q to bral v potaz – veškerou výzbroj pojalo příruční zavazadlo.
Vysílačka. Zbraň, kalibrovaná na moje otisky prstů. Dobře, explozivní pero ZASE nemám, ale věřte mi – je to jen otázka času. Když chci, dovedu být okouzlující.
Co je sakra TOHLE?
Destička velikosti vojenské známky. Šedý kov. Rušička? Přístupová karta? K čemu? Kruci, ani si nevzpomínám, že mi ji dával. Nějaký test?
(Londýn, ve stejnou dobu)
Hubený, nevyspale vyhlížející mladík vyjde schody. Zaloví v kapse. V druhé.
Zatváří se nešťastně.
Jsou dny, kdy fakticky nechcete ztratit klíč od bytu…

Nemám důvod k nervozitě. Co mám jsou letenky, terranská měna a disky s tou praštěnou filmovou sérií. Jednapadesátka, Intergalaktické letiště v Nevadě, je prý zároveň nejbezpečnějším místem na Zemi. Podle dohody mně tam vyzvedne George, otcův kamarád z Modesta. George je režisér. To on může za ty filmy. Jako vypravěč možná BYL trochu indiskrétní, ale příhodně vynechal to, co se odehrálo PO bitvě o Endor. Což bylo jeho jediné štěstí.
Strávíme spolu trochu času, vyměníme staré historky za nové a já...
Já se přitom pokusím nezešílet z představy, jak Han prohrává náš dům v kartách, zatímco naše děti ho podpalují.

Máte pocit, že si Vás nikdo nevšímá? Hledí lidé skrze Vás?
Ignorují vaši přítomnost, minulost, možná i budoucnost?
Cítíte se neviditelní? Nehmotní? Prázdní?
Máme pro vás řešení!
Již nikdy více samoty!
Obnovte společenský život a prozařte místo, na němž spočíváte!
Zakupte Ublemstlův Světélkující Hábit!*
*(Po tlecí době možno uplatniti slevu.)

Dveře kabinetu zůstaly pootevřené. Naštěstí. A zatímco Grace čekala, až se bouřka přežene, profesor Holloway řval. Vlastně mu to neměla za zlé, příčetnost zdejších pedagogů nemívala dlouhého trvání, ale byla ráda, že tam ta mezera je. Pomyslná škvíra poslední záchrany.
„Botanika!“ sípal Holloway a šermoval čtečkou. „Chce studovat BOTANIKU! Pozemská flóra je dávno mrtvá. MY jsme mrtví! Musela by sis najít jinou planetu, abys mohla studovat kytky, ty nafoukaná hloupá holko!“
Napřáhl ruku.
O dvě vteřiny později byl v kabinetu sám a na podlaze čmoudila patrona se slzným plynem.
„Jsi normální?“ zasténala v běhu Grace.
Armádní spratek se potichoučku zachechtal.

(Pološero, omšelá pracovna. V křesle tušíme siluetu historika, taktéž omšelého. Slyšíme hlas. Tichý, podbarvený šumem letité magnetofonové pásky.)
Vždycky to bylo o fous. Myslím, že právě to jsme na těch výpravách milovali – to, jak nám v jednom kuse někdo dejchal na záda. Ale měli jsme svý cestičky. Pamatuju, jak jsme jednou, někde ve starejch Zátorách, stáli na kraji střechy a Lexa povídá: „Teď se nedívej“, a vzal mě za ruku, zničehonic… A mně to najednou došlo.
(Pauza)
Tohle tam Jestřáb nemoh‘ napsat, víte? Třeba to jednou někdo udělá.
Historik se usměje a pohladí přebal útlé knížky. Čirá nostalgie.
Přístav volá.

Jak moc může být sbírání historek pro knihu zajímavé, závisí také na počtu čárek na pivním tácku.
„Tomuhle nevěřím.“
„Je to pravda, zeptej se Jardy! Jardo! Vysvětli tady mladýmu, proč se nemá motat po náplavce nahej.“
„Nahej!?“
„V kraťasech. Hlavně vo půlnoci.“
„Kdo by chodil na náplavku nahej! Dyť je tam Boris!“
„Jediný, co z něj tenkrát našli, byl jazyk. A vod tý doby tam straší!“
„Duch jazyka, jo?“
„Se směješ, kamaráde, ale jednou tam pudeš, vykoukne ti kotník a najednou blemst!“
„Von byl Boris vždycky divnej…“
Mrkl jsem na hodinky. Pro dnešek končím. Ale přes náplavku to radši nevezmu.

Dělám v nejodlehlejší hospodě na světě, a řeknu vám, už jsem viděl ledacos. Ale tomuhle chlápkovi se hned tak něco nevyrovná.
Objevil se dneska ráno. Jakmile rozmrznul, poručil si vodku. Celou flašku. Byl s ní rychle hotovej.
Zjistil, že i v týhle pustině funguje satelitní připojení, vyžádal si notebook, a strávil šťastnou hodinku tím, že do něj zuřivě cvakal zprávy. Tou dobou přijela s poštovním spřežením Jude. Vezla obrovskou zásilku. Hádáte správně. Byla pro něj. Otevřel víko a nahlížel, ve tváři výraz člověka na samý hranici příčetnosti. Vyběhl ven. Zařval.
Nakoukli jsme dovnitř, a teď fakt nekecám:
Byla plná MRKVE.

Propočty vycházely dokonale. Pouhých patnáct minut po přistání už čelili na pahorku dubnovým větrům. Od metropole je dělil sráz a pod ním se jako tlustý had plazila řeka. Celá scenérie vypadala mírumilovně.
„Připomínám,“ řekl xenobiolog, „že se jedná o PŘÁTELSKOU návštěvu. Terrani jsou tvorové jako my.“ Srst na krku se mu zježila, čímž prozradil jisté pochybnosti.
Ale Kapitán byl ksdhfgir činu.
„Co je támhleto?“ ukázal.
„To prstencovité kolo? Zřejmě trenažér. Pojdme ho prozkou…“
BOING!
„Tumáte, hajzlové hnusný! Jirko, pocem! Ty potkani už lezou z tý pitomý Vltavy až do vinice!“
Zahradník zhnuseně otřel okraj rýče. Jediné proměnné, se kterou nepočítali.

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

„Jedno vám nemůžu upřít, 007. Jste vynalézavý. Každý den si dokážete najít nějaký nový a neotřelý způsob, jak to vybavení poškodit.“
„Úplně ne,“ řekl jsem. Koneckonců, tenhle kus výbavy pořád ještě držel pohromadě. Skoro fungoval. Víceméně.
„Ta vysílačka je OHOŘELÁ. Jak můžete spálit něco, co máte celou dobu v uchu? Víte co? Nechci to vědět. Život je už tak dost komplikovaný.“
„Ehm, Q?“
„Co.“
„Ještě pro vás něco mám.“
„Oh. Nějaký kousek, který to čirou náhodou přežil?“ Ušklíbl se.
Já se usmál. A usmíval jsem se ještě víc, když tu krabičku od Earl Greye otevřel.
„To je,“ zašeptal rozechvěle, “Kuvík?“

Ale to ti povidám, dřív to mezi náma takovýhle nebejvalo. Chodil za mnou, aby máma nevěděla. Naši mě tenkrát hlídali, žádný jako dneska! Jo, to bylo facek! Ale mysliš, že mu to vadilo? Prdlajs. Byl celej dočista říčnej. Na rukou by mě nosil! Von mi dokonce napsal dopis, tenkrát.
Prej: Když si mě, Maruško, vemeš, budeš se se mnou mít jak v ráji. Přijď večer do lesejka. Pac a pusu, tvuj Jarda.
Úplnej romantik, kam se hrabe Žofré. Taky měl pěkný vlasy, skoro až na ramena. A pěkně voněl.
Dneska?
Má místo mozku z piva kostku.
Prej: Si jedu, čau!

Ptáte se, co bylo pak? No, vyrostli jsme. To kluci obvykle dělaj. Jen autor – dej mu Pánbu věčnou slávu – o týhle eventualitě nechtěl ani slyšet. Ne že bych se mu divil. Dospělost není žádná sranda, totiž.
Co jsem to jenom…
Jo, už vím. Co bylo pak?
Parta se samozřejmě rozpadla. Dětinský srandičky nějak ztratily na lesku, nebo co, a přinejmenším v mým případě udělaly místo něčemu jinýmu. Důležitějšímu, určitě. Jedinej, s kým se vídám, je Lexa. Taky vím, že se Dražan o posledních prázdninách sebral a odjel do Kodaně. Asi nemusím říkat, koho chtěl vidět. Dobrej konec?
Jo, asi. Rozhodně.

„Poslouchej, Eve,“ začal jsem, jako když másla ukrajuje, „uděláš pro mě něco?“
Vzhlédla od papírů, uviděla TU krabičku a ihned se zatvářila podezíravě.
„Ano?“
„Kdybys teď ČIROU NÁHODOU měla cestu dolů…“
„Při vší úctě, Jamesi – jestli plánuješ další pitomý vtípek, tak na to zapomeň.“
„Čokoládový muffin. Z francouzskýho bistra. Má je rád,“ zabručel jsem neochotně. Eve zvedla obočí.
„Klidně se koukni.“
„Hmm,“ udělala překvapeně. „Hezky voní. Moment, proč mu vlastně…“
„Je smutnej kvůli tomu křečkovi. Ale ode mě by si ten nápis na krabičce mohl vyložit špatně. Tak proto.“
SNĚZ MĚ, stálo tam.
Ocenil jsem, že se Eve dál neptala.

Vždycky je tu nějaká možnost. Existuje alespoň šest scénářů pro případ, že vám během jízdy z kopce zničehonic selžou brzdy. Všechny ale mají podstatnou nevýhodu. V okamžiku, kdy se to nedejbože FAKT stane, žádný si nevybavíte.
Je to jako s láskou. Prostě se řítíte. Vaše kontrola nad tím, jak to skončí, je minimální.
Auto nezpomalovalo a sprostá slova už mi začínala docházet. Silnice přešla v pozvolnější klesání. Odstavný pruh. Moje srdce sebou zběsile zacukalo.
Když jsem se probral, autu chyběla střecha. Měl jsem v klíně nějakou ceduli. Taky benzín. Spoustu benzínu. Nikdy jsem nechápal, proč tam ta pumpa stojí.
Stála.

Zblízka vypadá ještě líp. Dokonce i v zástěře je dokonale uhlazený. Pohybuje se jako tanečník. Možná si teď myslí, že halucinuje, ale nevyvádí ho to z míry. Dokonce se trochu usměje.
"Předpokládám, že mě nejdete zatknout."
Jeho přízvuk mi rychle pokrývá předloktí husí kůží. Na sporáku klokotá voda. Taky tu něco krásně voní. Nejsem si jistá, že chci vědět co.
"Jste jen zvědavá," pokračuje laskavě. "Protože obvykle imaginární postavy otravují vás. Můžu hádat, co chcete vidět?"
"Schválně, jestli mě odhadnete správně."
Doktor Lecter přistoupí blíž. Sáhne na pult pro vejce. Než ho rozsekne v letu, tiše zavrtí hlavou.
"Tihle gastrosexuálové..."

V životě každého gentlemana přijde okamžik, kdy musí být připraven čelit výzvám, strašlivějším než si kdy dokázal představit.
Právě se podával dezert. Zdrceně jsem přihlížel, kterak máti se sladkým úsměvem nabízí slečně Ambrozii další kousek. Ambrozie se skládala převážně z brad, kanýrů a zdravíčka – to vše v odstínu cukrátkově růžové. Moje snaha obrátit hovor k literatuře skončila fiaskem. Jen se zahiňala a koketně mi pokynula lžičkou. Začínal jsem si zoufat.
Všechny šílenosti poslední doby mi zničehonic připadaly příliš zábavné, aby měly skončit. Z tohohle mě Bosie dostane, umínil jsem si. I kdyby měl zapálit další gauč.
Raději mrtvý, než ženatý.

Co se týče infiltrace do hlídaných objektů, poradím si s čímkoli. Lasery. Rotvajleři. Zmutovaní úhoři. Neuvěřitelné, co všechno si lidi dokáží vymyslet.
Tohle bude brnkačka.
Ležel jsem v příkopu a trpělivě čekal, až Q na dálku nabourá kamerový systém. Nikde se nepohnul ani list. Podezřelé. Sluchátko v mém uchu zapraskalo.
„007. Na termoscanu osoba čtyři metry od vás. Nalevo. Blíží se. Slyšíte mě?“
„Rozumím. Vizuální kontakt negativní. Počkat…“
Zpoza rohu vyvrávoral voják. Slepě zamířil mým směrem. K plotu. Rozepl poklopec. Zaklel v ruštině. Pak už jen jiskřil. A jiskřil.
„Subjekt zneškodněn,“ oznámil jsem. Poslechnout volání přírody se někdy fakt nevyplácí…

Tentokrát neváhám a vyrážím do podzemí rovnou. Protože TOHLETO přehnal.
Možná se ptáte, jak si můžu být tak jistý. Ale věřte mi, osob, schopných provést mi něco takového po ústředí moc neběhá. Eve mně nenapadla ani na vteřinu. Tahle… věc byla velmi cílená. A poťouchlá.
Čeho je moc, to je konkrétní.
Nechápu, jak to dokázal. Je dobrý, to se musí nechat. V mém počítači nefunguje jediné heslo. Jedinou reakcí na cokoli je ta zatracená animace. Jo, správně. Je to křeček. Ďábelsky se chechtá. A nejde odstranit, ať dělám, co dělám. Je všude.
Kruci…
Co se to mihlo tam u dveří?

Řev tam byl každý den. Ale v pátek, zhruba kolem jedenácté, bylo jasné, že se situace stává neudržitelnou.
„Ty, Pepo,“ ozvala se paní Šimáčková, „já nechci nic řikat, ale neměl bys zavolat policajty?“
Její muž se nad tou alternativou hluboce zamyslel.
„Ale di, Maruš. Si to tam vyřikaj a bude zas klid, ne. Proč si dělat problémy.“ A zesílil Růžovku v televizi na maximum.
V bytě o patro níž dovečeřel pak Novotný játra své právě zesnulé manželky a pečlivě si osušil ústa. V břiše mu pořád kručelo. Zamyšleně pohlédl na strop. Potěžkal sekyru. Co se dnes ještě zastavit u Šimáčků?

To nejmenší, co o strýčkovi můžete prohlásit, je, že je velký muž. Skutečně velký. Nemá to co dělat s jeho postavou, víte – v přítomnosti strýčka Cecila musíte nevyhnutelně dospět k dojmu, že je ho v místnosti poněkud víc, než se zdá. Nedlouho poté už čelíte poznání, že realita klopýtla a teď už se může stát cokoli.
Když jsem ho viděl naposledy, přiměl mě skočit po břiše do vřesoviště, hledaje úkryt před jeho neuváženou palbou na vysokou. Byl to jelen. Z bronzu, jak jsem záhy zjistil. Majitelé panství to naštěstí vzali s humorem.
Mám strýčka rád.
Jen je ho někdy… moc.

Zajímavé, jak vás pouhá přítomnost některých lidí přiměje narovnat záda, napadlo mne. I po letech.
Hlas tetičky Edny chrastil, jako když šlapete po rozsypaném cukru. Bylo jí pětadevadesát. Ale odmítla to vzít na vědomí.
„Tys měla vždycky svojí hlavu, Olivie! Paličatá po otci, tak je to. Děláš nějakou hloupou úřednickou práci, nechováš se jako dáma! Pamatuj, že cesta pravé ženy je plná odříkání…“
Ošetřovatelka se usmála.
„Dnes je na tom líp.“
„Já vím. Děkuji vám.“
Políbila jsem tetičku na tvář a vyšla ze dveří. Tanner okamžitě zhasl cigaretu a úslužně mi otevřel dveře od auta. Sbohem, Olivie.
Vítej zpátky, M.

Tanner nepřestával žvanit. A já umíral. Zasraně to bolelo. Svaly mi hořely a vesele se plnily laktátem. Plíce, pár scvrklých fuseklí naplněných dehtem, nabíraly dech s největším sebezapřením.
Tannerovi to bylo fuk. Koukal do desek. Tihle úředníci nemají špetku soucitu s trpícím.
„Možná je za tím někdo z její minulosti. Z doby, kdy velela z Hongkongu…“
„Uh,“ řekl jsem. Pokerová tvář je otázkou cti. Další shyb. Další. Před očima olověné kruhy. Zvolna se rozplývaly ve vzduchu.
„007,“ vzhlédl konečně, „Nenecháme to na potom?“
„Víte co? Nechte.“
Jakmile odešel, upadl jsem pod hrazdu, infarkt na dosah. Jestli já neměl zůstat mrtvý…

"Je mi líto, pane Bonde. Transakce zamítnuta."
Barmanka zamrkala, ale zároveň posunula mou kreditku po pultu zpátky, takže to situaci dvakrát nevylepšilo. S pocitem, že si ze mně někdo dělá srandu, jsem vylovil z kapsy poslední padesátilibrovku a děkoval Bohům, že nepotřebuju víc.
Jediný telefonát do banky učinil celý vtip mnohem hmatatelnějším. Odříkal jsem autorizační kód a požádal o stručný seznam posledních transakcí.
Útulek sv. Františka?
Kočky bez domova?
Miluju kočky. Ale tahle legrácka ukazovala na jediného pachatele. Usmál jsem se.
Další telefonát směřoval do Pet Centra. Q dostane zásilku. A vážně doufám, že má rád taky křečky. Hodně křečků.

Osm pater dolů. Pak dlouhou nízkou chodbou, po jejímž stropě se vinou dráty a vzduchotechnika; a poblikávající zářivky evokují podzemí nemocnice z nějakého horroru. Ale to je jen fasáda. Skrývá se za ní víc, než byste čekali.
Nátěr na podlaze tlumí kroky. Obyvatelé podzemí jsou zvláštní živočišný druh, extrémně citlivý na nečekané sluchové vjemy. Občas zaslechnete zabzučení, jak se jedna z pečlivě utajených kamer s vysokým rozlišením podívá vaším směrem.
Vyklouznu z výtahu a chodba mě hladově pohltí. Jsem klidný. Pořád mám ty koláčky. Jakmile vykročím, zachrčí mi u pasu vysílačka. Tanner.
„Rovnou do laborky, 007. Už o nás ví.“

Měli to rádi. Jenom tu stát, pít kafe a pozorovat lidské hemžení. Poslouchat, jak město dýchá. I po všech těch letech jim Londýn připadal jako hráč a mistr převleků. Pořád samé překvapení. A že už je dokázalo překvapit máloco.
Bastet se choulila pod kapucí a tiše sledovala černé houby deštníků, plujících po dláždění hluboko dole. Anup měl pro změnu oči zvednuté k mrakům. Jako vždycky pozoroval Vlákna. Rychle jich přibývalo. Brzy bude tohle město plné Vidoucích.
Shorty už, pokud věděli, poslala pozvánku skoro každém z nich. Teď nezbývalo než počkat. A jak známo, ten nejlepší přehled máte vždycky ze střechy.

Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.

„Kolik, babi? Sto?“
„Nejmíň sto,“ kývne babka Chňapka. Řekne to strašné číslo jakoby nic, jako by stovka hlav svítících na trávníku byla jen písknutím do větru a klidně se nad nimi mohlo mávnout rukou. Opírá se o hůl a spokojeně přihlíží probíhající popravě. Dneska je hezky.
Holka má odřená kolena (už zase) a v obličeji výraz vrcholného soustředění. Nechce se při počítání splést. Pak by se med nepovedl, určitě byste v něm teda nezlomili lžíci jako posledně.
„Pampelice,“ zabručí babka. „Odkvetou, budou lítat přes plot a starej Horáček se posere.“
To je fakt, myslí si Holka. Ale stejně jsou krásný.

Za všechny ty roky, strávené ve službách Jejího Veličenstva, jsem tohohle chlápka nikdy neviděl v rozpacích. Nebo vyvedeného z míry. Bruce Tanner je zkrátka jistota, a i když se všechno zhroutí v troskách, on si tak akorát opráší smítko ze saka a řekne: „Ehm. Co tam máte dál?“
Teď se mu ale tváří mihlo cosi nebezpečně podobného nervozitě.
„Fakt chcete jít dolů? Vybavení by vám přinesli.“
„Není třeba.“
„Vybudovali si tam něco jako podzemní říši. Dorozumívají se výhradně technickou hantýrkou, nikdo zhora jim nerozumí. Žijí na čaji a koláčcích.“
Zvedl jsem sáček.
„Mám.“
Víte, já ten pud sebezáchovy vždycky postrádal...

„Hele, co se děje? Nekoukej na to jak na holý skřivánky. Na přednášce ses tvářil zmužile a měls plnou pusu řečí, tak neváhej a s chutí do toho.“
„Nojo, ale oni jsou takový…“
„Jaký? Voní to krásně, ne.“
„To jo, ale koukni na ty nožičky. Malí a oškliví.“
„Ale jdi ty. Prakticky čistý protein. A spousta koření. Chceš na to adžiku?“
„Tím to fakt nevylepšíš. Dej to sem. Chce to taky sýr. Spoustu sejra. Nemáš chilli?“
„Neblbni, přerazíš tu původní chuť. Tenhle chutná skoro jako ryba. A je úplně neškodnej. Je to vlastně zdravý. Paní profesorka ti to mileráda potvrdí.“

Víš, Nicku, opravdu to není snadný. Někomu nezasvěcenýmu by to celý znělo jako odvykačka. Já tomu říkám dieta – zní mi to tak nějak… kultivovaněji. Proč by slušně vychovanej a civilizovanej chlápek ve středním věku nemohl držet dietu? Můžeš si z toho utahovat, a já první uznám, že některý z těch opatření vypadaj trochu komicky – ale věř, že je to nezbytný. Jo, správně. I ty klobásy, co jsem ti naservíroval, byly vegetariánský. Ale ušlo to, ne? Červená řepa je zdravá, náhodou. Nežijeme v dobách mýho pradědečka. Dovedu se ovládat. Obvykle. Ale na rovinu, Karkulka by fakt měla přestat nosit tu červenou.

Ale vždyť já mu rozuměl, jen si nemyslete. Hned mi bylo jasný, proč se od nás trhnul. Protože, víte, najít v tý době spřízněnou duši nebylo jednoduchý. Proto sem zabloudil. A co si budem povídat, ten ulízanej vzorňáckej pitomec v bělostnejch ponožkách odpovídal jeho vkusu mnohem líp než my. Už tenkrát byl nějak dospělej. Ušlechtilost z něj úplně tryskala. No, a Dražan se prostě rozhodnul. Co rozhodnul, přímo zamiloval, když ho poprvý uviděl. Scéna jak z filmu: on, rytíř v bělostným odění, a my, banda špinavejch usmrkanců, co mu dává kapky. Tohle nemohlo jinak dopadnout.
Každej potřebuje svýho Lexu, no.

Silo má správnou velikost. A umístění. Trvalo, než ho našel. Dovede být trpělivý. Jen získat materiál patřičných kvalit bylo nesmírně těžké. Jenže s tím – jak si uvědomuje – se nejspíš potýkají všichni umělci. Je skoro hotov. Chce se chvilku jen dívat. Pokochat se barevnou dokonalostí. Ujistit se, že je všechno na svém místě.
Jenomže není.
Něco je špatně.
Něco – někdo! – tu chybí. To je zlé, moc zlé.
Umělce zachvátí panika. Šokovaně lapá po dechu. Je skoro bez sebe, jenže pak na něj padne stín.
„I love your work,“ řekne nejlaskavější hlas na světě.
Umělec se usměje. Ze života mu zbývá hodina.

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.