DMD č. 15. pro 15. 4. 2019. Téma: Nejzářivější hvězda

Jestli mi přišlo Tomášovo chování dosud divné, tentokrát jsem nevycházel z údivu. Měli jsme práce až nad hlavu. Padali jsme na hubu a on se rozhodl večer vyrazit do hudebního klubu. Naštěstí s ním šla Nela a tak jsem se o něj nemusel strachovat.

Po celý večer jsem s Nelou udržoval spojení. Hlásila mi vše, co dělal Tomáš.

Jen jednou s ním nebyla. To ve chvíli, kdy si s ním chtěla promluvit hvězda večera. Nejoblíbenější zpěvák posledních let. A shodou okolností Tomášův bývalý spolužák z gymplu.

V tu chvíli jsem neměl žádné podezření.
O dva týdny později vyšla pravda najevo.

Nová olympijská vítězka v moderní gymnastice, Hvězdice Mořská, se původně chtěla stát modelkou. Oslovovali ji však povětšinou pouze tvůrci kýčovitých vánočních reklam.

„Když jsem pak dostala nabídku na účinkování ve volebním spotu KSČM, Kočkofobní strany činčil a morčat, pochopila jsem, že se chci ubírat jinou cestou,“ uvedla.

Gymnastika pro ni byla jasnou volbou, chtěla však se svým tělem pracovat netradičně.

Rozhodčí si zvláště cení dvou sestav - během jedné gymnastka vychlípila žaludek a na chvíli spolkla míč, při druhé dokonce odhodila jednu ze svých končetin.

Shodují se, že na závodní ploše tahle hvězda září mnohem víc než na špičce vánočního stromečku.

Nikdy by nevěřila, že v jejím životě přijde chvíle, kdy bude většinu svojí práce odvádět v noci.
Na druhou stranu, nevěřila by spuštění věcí, které se staly.
Když se plížila bez lampy, nebo procházela lesními cestami, byla vděčná za každou hvězdu na nebi.
Tu nejzářivější si vybrala jako ochrankyni, ať si kněz říká, co chce.
Nikdy nebyla romantická, na to neměla čas.
Doufala, že si své štěstí vyslouží tvrdou prací a rozumem.
Když uviděla svůj odraz v Jindřichových očích, v pohledu, který říkal, že pro něj je nejjasnější hvězdou na nebi, ještě zdaleka netušila, nakolik se jejich úděl ještě změní.

„Podívej, padá hvězda. Něco si přej.“
Mladý pár se vydal na procházku ve svitu měsíce. Nyní seděli na stráni v rosou zborcené trávě a pozorovali hvězdnou oblohu.
„Přála bych si, aby tenhle okamžik trval navždy.“
„Nesmíš nahlas, to se potom nesplní. Hele, támhle je další. A ještě jedna. Támhle,“ chlapec ukázal na svítící bod nad hlavou. Ještě chvíli sledovali, jak padá, než zmizela za obzorem.
Noční obloha zahořela jasem tisíců sluncí. Země se otřásla a krajinou prošla tlaková vlna následovaná ohněm a žárem. Ve světle dalších výbuchů k nebi stoupal přízračný hřib kouře.
Nic z toho už mladý pár neviděl.

Zapadlo slunce. Loď plula po širém moři. Kapitán cítil lehkou nervozitu z první plavby přes oceán.

Zásoby se pomalu chýlily ke konci, proviant zbýval již jen na jeden až dva týdny. Situaci také nepomáhaly mraky, které omezovaly možnost orientace pomocí hvězd, takže noci byly vždy příležitostí k ztracení kurzu.

Během noci přecházel kapitán po kajutě a zvažoval možnosti. Ukliďnoval ho ale fakt, že jeho posádka se skládala ze schopných a sehraných mužů. Jistě jsou na správném kurzu.

V tom uslyšel od prvního důstojníka zvolání "Světlo, světlo před námi".

Na obzoru zářil maják. Kapitán věděl, že již vše bude v pořádku.

Ticho na můstku Arga prořízlo pípnutí senzorů. Důstojník "noční služby", jak se říkalo třetí směně, se probral ze snění. Mapování Oortova mračna byla veskrze rutinní záležitost, skoro každá neobvyklá událost byla vítaným zpestřením. Skoro.
Důstojník třesoucími se prsty klepl do interkomu.
"Kapitáne, nerad vás budím, ale tohle musíte vidět."

O pět minut později se kapitán mračil na obratovku. "Neobvykle jasná hvězda? Kvuli tomu nejsem teď v říši Morfeově?"
Důstojník noční služby jen beze slova zobrazil souřadnice.

"No do prdele. Těm šílencům z CERNu se to povedlo. No do prdele."

Tam, kde obrazovka ukazovala souřadnice Země, plápolala malá, ale jasná hvězda.

V komnatách Nebelvíru probíhala bouřlivá oslava. „Nandali jsme jim to!
Rozmázli jsme Zmijozel na celý čáře!“

„Si piš! Vždyť hráli jak lemry!“

James a Sirius si přiťukávali dýňovou šťávou, Remus uznale pokyvoval hlavou a Petr se držel stranou.

Potter zářil. Jeho jméno skandovali žáci téměř všech kolejí. Profesoři vyjadřovali uznání nad takovým talentem. Jenže Jamesovo světlo pohasínalo v blízkosti té nejzářivější hvězdy, nové primusky.

„Brácho, tu holku bych chtěl.“

„Ta si o tebe neopře ani kolo, kámo. Zapomeň konečně na Lily Evansovou,“ radil mu Sirius.

Nedal si říct, usiloval o ni nenápadně. A jednoho dne vyslovila to nádherné slůvko: Ano.

Veliký drak, ten dávný had zvaný ďábel a satan.
Řvoucí lev, který obchází a hledá, koho by sežral.
Protivník, žalobce, pokušitel, otec zla.
Ten, který uvádí do zkázy anděly i svět.
Poražený nepřítel, svržený na zemi, uvězněný v jezeře hořící síry.
Mistr lží a polopravd.
Tím vším ho nazývají.
Kdysi byl ale jiný.
Kdysi stal nad všemi a všichni mu vzdávali uctu.
Kdysi býval tím druhým po samotném Bohu.
Kdysi býval nejkrásnějším a nejnadanějším z andělů.
Kdysi mu patřil titul Světlonoš.
Kdysi byl jasnou hvězdou, synem Jitřenky.
Chtěl být víc.
Měl být víc.
To mu šeptala jeho pýcha.
Vzbouřil se.

Nezáživné!
Neexistovalo lepší slovo, kterým popsat tu bezbřehou nudu, níž je učitelé vystavili tímto otřesným a po všech stránkách zbytečným několikadenním výletem do přírody.

Třináctiletý Andrija skutečně nechápal, proč si jeho matka myslela, že by mu to mohlo být jakkoli prospěšné. Stačilo, že trpěl na své škole každičký školní den!

Aktuálně intelektuálně strádal při lekci astronomie. Učitel hovořil o Jarním trojúhelníku. Regulus, Spica, Arcturus, tři nejvýraznější hvězdy jarní oblohy, základní orientační útvar. Jen naprosto podprůměrný jedinec by to nedokázal najít…

„Kdeže je ten Velký vůz?“ tápal Wilhelm.
„Měsíc bych poznal,“ soudil Hans.

Nezpochybnitelný důkaz, že jeho spolužáci jsou beznadějní idioti.

Nymfadora má páté narozeniny a její vlasy hrají všemi barvami. Sirius slaví svůj odchod od rodiny a Andromeda to, že ze svého roztomilého dráčete ještě nezešílela.
Den se přehoupne do noci, Andromeda dá malou spát a Ted nalévá whisky. Sobě, své ženě a s uvážlivým zamručením i Siriusovi.
Někdo zvoní. Kouzelníci sáhnou po hůlkách, Ted po čtvrté sklence, a má pravdu. Příchozím je strýček Alfard. V rodině to hraje na obě strany, ale skrytě fandí vyděděncům. Jeho to čeká až posmrtně.
Hvězda po hvězdě soukromé Blackovic oblohy vzplane a zazáří, jasně a naposledy, než místo jména zůstane jen černý flek.