Moje články

Souboj trval dlouho - na jedné straně odhodlání, na druhé profesionalita.
Odhodlání bylo veliké. Doslova. Prodlévalo v těle, působivém ve všech významech toho slova. Jihočeška se opírala o pult a začínala rudnout.
Přisunula před Dietera hromádku upocených marek.
„Aber...,” zkusil to rozpačitě, „to je málo.”
„MÁLO?” vykulila oči. „Co, málo? Jak, málo? Tak podivej se, kluku muj zlatej německej.” Zalovila ve výstřihu a vysypala z kapesníku lesklou hromádku. Ustrnul.
Poloviční zubní protéza.
„Gold!” řekla hrdě. „Po strejčkovi, eště z války. A to byl ECHT gold, ňákej gold, rozumíš?”
Poslední nitka Dieterovy příčetnosti praskla. O minutu později Škopkové ten zatracený počítač zabalil.

Vzpomínáš, jak jsme vysklili výlohu lahůdkářství pana Kowalskyho? Byla to nehoda, ale on měl jinej názor. V jeho věku už mu to sice neběhalo, ale smetákem házel obstojně. Zabrzdils v uličce za popelnicí, přikrčenej v hromadě svinstva, kolena odřený na kost, ale nešlo ti zadržet smích. Vlastně jsme se tam oba chechtali jak idioti. Donutils mě odpřisáhnout, že před tvou mámou o tom nepadne slovo, což jsi nemusel - to bylo jasný. Byli jsme tým. Dva spratci z Brooklynu.
Zajímavý, co se člověku vybaví, když někdo řekne jeho jméno.
Vydrž, Steve, pracuju na tom. Časem z tý paměti vyhrabu i zbytek.

Jednička vypadal báječně, to se mu muselo nechat. Peří mu zářilo na slunci a odhodlání z něj jen sršelo.
„Všichni mi věnujte pozornost! Na vykecávání není čas! Je duben a my trčíme tady.” Přejel očima schlíplou, celoročním čekáním demoralizovanou letku.
„Nemusím vám doufám připomínat,” pokračoval, „KDE už pár dní máme být! KAŽDÝ z těch tvorů si mne ty svoje bezblanitý pracky a sedá ke klávesnici. A na co čeká?” dodal návodně.
O chvilku později letka odstartovala.
To ultralehké letadlo se v jejich kolizním kurzu ocitlo pouhou náhodou. O osudu pilota se historie nezmiňuje. Jen kachny letos na DmD prostě nedorazí.

Před tím.
Pravidla jsou jasná. Nebude tu žádnej bordel! Žádný chlupy. Pes v obýváku - zapovězeno. Žebrání u stolu - zapovězeno dvakrát. Pes v posteli... Děláte si srandu? Po návratu zvenčí stopka před vchodem. Sednout. Umýt packy. Teprve PAK odepnout vodítko. Tak je hodný! Vidíte, jak krásně spolu můžeme vycházet?
Potom.
Zvoní budík. Čenich pod VAŠÍ dekou otráveně zafuní. Nikdo nechápe proč - on do práce nemusí. Vy ano. Je rozespalý a trochu smrdí - následek včerejší koupele v jezírku. Jo, chtěli jste ho vyšamponovat, ale utekl. Nejradši byste ho praštili, ale neuděláte to. Jak byste mohli? Ten tvor vás miluje.
Tak je hodný...

Bylo by lákavé zloducha rovnou zabít. To ale není Bobův styl. Bob Saint-Clare rozšíří chřípí, nasaje svěží brízu mexického pobřeží a chladným pohledem přejede zvolna se zužující kruh Karpofových poskoků. Tupí zabijáci potěžkávají v rukou zbraně a krutě se pochechtávají v očekávání masakru. Určitě mu - myslí si pobaveně Bob - chtějí přinejmenším umazat oblek. To by nerad. Bob se s kočičí mrštností vyhoupne ze sporťáku a s úšklebkem vykročí...
Autor si zamne ruce. Jeho úšklebek je od Bobova prakticky k nerozeznání. Konečně má příležitost nakopat zadek každému, kdo ho naštval.
Nevěřili byste, jak účinnou zbraní může být jeden starý psací stroj...

Keith a Sybil vlastně nebyli špatný tým. Jejich manželství ještě vykazovalo známky souznění, když už ne plamenů vášně, co podpálí barák. Ten barák - uvědomoval si - to celé usnadňoval. Spousta místa.
Místnost s kamenným kruhem - (oštěpy a spoustou dalších mužských elementů) - byla daleko od budoárů, kde Sybiliny klientky hledaly svou Vnitřní bohyni, nebo co. Bohužel ve stejnou dobu, kdy v Keithově diluviální chýši nacházeli JEHO klienti pravou mužskou podstatu. Nejmužnějšího Muže! Grrr!
Pravidelně pak Sybil potkával v hale. Spílala mu, aby jí nenarušoval kruhy a pak ho - zuřivě zpocená - odvlekla do ložnice.
Kruhy jsou od toho, aby se protínaly. A hotovka.

Atmosféra připomínala funus. Se „zvěstí rááádostnou a šťastnou” to zatím mělo pramálo společného.
Dveře zůstávaly zavřené a my - svědci tohohle zázraku zrození - seděli na verandě jak Tři králové co vyrazili trapně brzy.
„Jsem si slibovala, že budu držet hubu,” zamručela Lucie temně. „Nebudu, jo? Brát ji s sebou byl pitomej nápad.”
Pavel nešťastně vzhlédl.
„Já vim. Ale neměl ji kdo hlídat.”
Měl ji jak z praku. Roli novopečeného otce sehrával skvěle.
„Vážení,” vyhlédla ze dveří Zuzana. „Gratuluju. Jsou čtyři.”
Štěňata vypadala fantasticky. Ale nemohli jsme se zbavit dojmu, že se Mary usmívá, jaké nám na chatě připravila překvápko. Inu, jezevčík.

Zbrusu nová identita. Anonymní jméno. Anonymní byt nad městem, odříznutý pozemky botanické zahrady. Odpočívám. Pochopitelně tu nemůžu zůstat napořád – svých „stínů“ jsem se sice zbavil, ale praxe ukazuje, že nikdy nezmizí napořád. Nikdy nemůžete být dost opatrní.
Když musím, proplouvám městem jako turista. Student na prázdninách. Někdo, kdo dokáže perfektně předstírat, že o něm neví. Že ho včera nezahlédl na Náplavce – ztělesněnou vzpomínku, oblečenou v mém tričku. Zvedl oči, já v poslední vteřině zmizel v davu; celé tělo rozklepané šokem a touhou na něj zavolat.
Smrtelně nebezpečné. Alespoň dokud nevymyslím, jak nám zařídit bezpečnější existenci. Dokud neskončí tenhle tanec stínů.

„No nevím, kluci. Osobně mi to přijde jako pěkná kravina.“
„Bude to skvělý, věř mi. Potřebujem pár věcí…“
„Jo, například tovární halu.“
„Prosím tě, nepřeháněj…“
„Bude to chtít fakt hodně místa.Jestli to chceš natočit na jeden záběr…“
„JEDEN? Ses zbláznil, ne?“
„Tos říkal už posledně, a jak to bylo úžasný. Ten nápad s běžícím pásem byl dokonalej.“
„Málem jsem si rozbil držku.“
„Klid, kluci, klid. Takže co potřebujem?“
„Mám to nakreslený. Kuličkovou dráhu. Lahve, lžíci, lanka. Piáno. Kouli na kuželky. Deštníky. Karoserii auta, piksly s barvou a takovej ten vystřelovač na tenisáky…“
Goldberg Machine. Zkrátka mnoho pohybu pro nic.

Zatím se to jevilo jako čistě filozofický problém. Jak tak seděl na pařezu a zíral na tu věc, ze všeho nejdřív ho napadlo:
„Když to budu tiše pozorovat, neuteče to?“
„Dá se to sníst?“
„Asi je to mrtvé. Studené věci jsou mrtvé. Třeba sníh.“
Bylo to malé, oválné a smrdělo to. Trochu jako vzduch po bouřce a karabiny, co trousili lidé s batohy na zádech. Dodneška nechápal, proč tak řvou a utíkají, když na ně vykoukne. Proč věší jídlo na strom. (To od nich bylo milé.)
Seděl, přemýšlel a koukal na plechovku.
S nápisem Prague Ham.
Víte, medvědi neumějí číst.

Říká se, že nejsilnějším spouštěčem vzpomínky je vůně. Jestli to znamená, že si při sebemenším závanu mojí kolínský bude už nadosmrti vybavovat tohleto, lituju ho předem. Drží se jako klíště. Oči má křečovitě zavřený. Špička jeho polobotky zlehka zavadí o moji. Je to jako tanec. Na parketu úzkým sotva tři centimetry. Miluju osvobozovat rukojmí. Zvlášť v podobných případech.
V propasti pod námi je Praha; nejkrásnější město Evropy. Ne, že by si Q ten výhled nějak zvlášť vychutnával.
„Klídek,“ poplácám hubený záda a druhou rukou překontroluju jištění. „Brzy jsme dole.“
Lano zasviští.
„007? Nenávidím vás.“
No jo. Někdy se prostě nezavděčíte.

Dobře, zpětně si uvědomuju, že to nebyl dobrý nápad. Ale odolejte dobrodružství, když vám tak pěkně z výšky kyne – to se prostě nedá.
Nejtěžší bylo udělat Prvotní hlod. Týden hryzání, a najednou šup – SVOBODA! Volné prostranství! Paráda.
Celá existence zničehonic dostala smysl. Kolečko? To si strčte někam. Mohl jsem běžet celé hodiny a krajina kolem mně fakticky ubíhala! A jídlo bylo prostě skvělé – když dokážete s plnými torbami utéct psům. Dobře, já vím. Vykousat noru v přední části gauče byla chyba. Zostřili dohled. Terárko přiklopené encyklopedií zvířat vyhodili. Teď z klece zírám ven. Fascinován jejich vynalézavostí.
Pořád jsem jen křeček.

Pátek.
Milý deníčku,
plavba bez obtíží, nikdo nezvrací, jen Tomáš ztratil pádlo. Vyloveno pod jezem. Přitom vypadl sám. Vyloven taktéž. Lucie prohlásila, že je debil, a příště s ním na vodu nejede.
Sobota.
Milý deníčku,
Tomovi vypadl lodní pytel. Vyloven, otevřen, zjištěna absence piva. Také pouzdra s doklady. Počítá vteřiny do zastávky v nejbližším kempu. Těší se na pivo. Lucie prohlásila, že je debil a víckrát s ním na vodu nejede.
Neděle.
Milý deníčku,
Tom ztratil klíče od chaty. Lucie ztratila nervy, chrstla naň Tuzemák, a zatímco ronil rumové slzy, prohlásila, že je debil. A víckrát s ním nikam nejede.

Podívejte, až budou natáčet film o životě nejslavnějšího agenta MI6, tahle scéna v něm NEBUDE.
Uvíznout v kobce byla banální chyba. Omlouvá ji leda, že mně zdrogovali. Vidíte? Dokonce i já se můžu cítit trapně.
Židle, k níž jsem připoutaný, výmluvně zavrže. Na zápěstí ucítím dech.
„Q? Nechcete ten provaz překousat, že ne?“
„Zmlkněte. Buďte rád, že jsem vás našel!“
Usilovné pižlání.
„Vidíte, jak se hodí, že vás má M pěkně na vodítku?“
Jistě, podkožní tracker.
„Než řeknete něco dalšího - ovládám osmdesát způsobů, jak zabít holýma rukama.“
„Svázanýma?“
Dobrá otázka. Stejně jako ta, co Q pohledával právě v tomhle klubu.

Úplně prvním hrdinou byl žralok. Měl nějaké srandovní klučičí jméno, slunnou povahu a byl vegetarián. Nebo alespoň to, co jsem si pod pojmem vegetarián tenkrát představovala. Rozhodně tedy nejedl lidi, což, jak jsem věděla z té strašidelné videokazety, normální žraloci přece dělají. Tenhle byl hodný. Kamarádil s odborníkem na oceán a ten mu vozil tresky, aby nemusel lovit a neměl hlad. Protože kamarádi si přece pomáhají. Já vím, nic moc, ale když je vám sedm a kreslíte si venku na dece, jste na svůj první komiks náležitě pyšní. Bylo léto a dodneška si pamatuju, jak ty sluncem rozpálený pastelky voní.

Dobře, na tohle mám jen malou chvilku. S plným žaludkem se tuze špatně přemýšlí. Honem to tu uvést do původního stavu. Sebrat poraženou židli, urovnat ubrus, tááák. Hm, takhle to asi nebylo. Takhle! (Co to ty babky vlastně mají na těch pitomých háčkovaných dečkách? Jsou v nich díry!)
Tak, a je to.
Zas útulná světnička. A něco tu voní, vida. Hm, babi stačila zadělat na buchty? Bá-ječ-né. Byl bych skvělý hostitel. Někdy až žasnu nad svou genialitou! Ta noční košile je mi malá a čepec kouše, ale nevadí. Šup do kanafasu. Čas uvítat druhý chod. Teda, návštěvu.
„Pojď dál, Karkulko…“

Intergalaktické hovory nejsou právě levné, takže bylo lepší to neprotahovat. Počkal jsem do dvou do rána a pak prostě zariskoval.
Ben to naštěstí zvedl okamžitě. A přesně věděl, s kým mluví.
„Strejda George!“ zaradoval se. „Máma říkala, že vyprávíte dál. Takže Epizoda 7 nakonec bude?“
V žaludku mi dloublo provinilostí.
„Vadilo by, kdyby scénáristi využili tu tvou, řekněme…“
„Fázi, kdy jsem se choval jako pošahaná drama queen?“
„Mno.“
Zasmál se. „Myslel jsem, že potřebujete zápornou postavu, ne komickou. Normálně totiž spadám do kategorie Trapní příbuzní.“
„Půjde z tebe strach.“
„To doufám! A chci akční figurku.“
„Samozřejmě.“
Kylo Ren bude fascinující.

Žádný plán útěku není úplně neprůstřelný. Především v tom, že dříve nebo později musíte přestat utíkat. Někdo vás odhalí.
Poprvé mně dostihli v Praze. Byli tři.
V hlučném davu na Karlově mostě směšně čitelní. Turistická trička, drahé fotoaparáty, kterých se ani nedotkli. Moje matka by se při pohledu na jejich krytí potrhala smíchy, a já… V jistém ohledu nepřestanete být špion. Na lhostejnost, s jakou jsem se jich později zbavil, by byla pyšná.
Netušili, kdo je systematicky rozděluje a likviduje jednoho po druhém, dokud nezůstal jeden jediný.
Snadné. Mnohem snazší než plánovaná mise.
Zachránit kůži Dannymu. A zůstat přitom mrtvý.

Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.

Obloha nad průmyslovou čtvrtí je zažloutlá jak kuřácký knír. Vítr rozehnal většinu smogu, přesto si tu nikdo netroufne vyjít ven bez plynové masky. Teď jsou ulice liduprázdné. Právě dozněla siréna a každý soudný člověk se okamžitě zabarikádoval. Přichází monstrum! Gargantuovská klepeta zuřivě masakrují chemičku, boří nádrže a převrací auta; svíjí se ve výbojích elektrických drátů. Pak zvrátí zrůdnou hlavu k nebesům a zařve:
„Doprdele! Já se na to fakticky můžu vysrat!“
„STOP!“
Zrůda vykročí z rozšlapaného kartonu. Servaná krevetí hlava odhalí naštvaný obličej Seana Beana.
„Ta věc probíjí!“
Ve většině filmů umřel. Ale poprvé mu to přišlo jako skvělý nápad.

„Stávám u plotů, v zahradách kde žije král, ten co hrával očím, které vidí jenom pokušení.“ – Nezmaři
Můžete klidně napsat varování. Můžete celý sad obehnat vysokou zdí. Drátem, co vypadá jako trní. Ale stejně si nepomůžete. Na jaře je závěs mezi světy zvlášť tenký. A o všech nebezpečích se v pohádkách nedočtete. Jak snadné je vás nalákat! Trocha hudby. Palčivá vůně rozkvetlých keřů. Stačí tak málo! Silueta mezi stromy, útlá a nahá.
Prchá. Vede tě dál. Až pak se útlé prsty promění v pařáty. Když budete mít štěstí, přežijete. Bosí, rozdrásaní, s dírou v paměti a jedním jediným vidoucím okem.

Stalo se to v srpnu, v polovině toho podivnýho léta. Parta zmizela. Karos skončil v polepšovně, Mandragora ve špitále. I Dražan zmizel někam na venkov. Po Vilemínovi ani památky.
Ploužili jsme se s Lexou ulicí. Vedro útočilo na Přístavní čtvrť jako nějaký vzteklý zvíře. Vysušilo louže a v uličkách to poprvý nesmrdělo zatuchlinou, která sem patřila stejně jako stíny, Dvouhlavec a my. Horko všechno zpomalovalo. Nechtělo se nám mluvit ani myslet. Ale s Lexou se mlčelo překvapivě dobře.
Když přišla bouřka, neřekl nic, jen mě vtáhl pod přístřešek. Bylo to rychlý. Rychlý jako záblesk pochopení, proč jeho jsem nikdy nepraštil…

Nadporučík Skřivan promnul unavené oči a dopřál si luxus nechat je chvilku zavřené. Doufal, že až je otevře, bude protější židle prázdná.
Marně – pořád tam seděla, usmívala se a ze všeho nejvíc připomínala laskavou babičku z plechovky sušenek.
„Tak ještě jednou. Zadržený na vás – cituju – vystartoval z úkrytu za popelnicí a zařval – .“
„DEJ SEM PRACHY!“ vykřikla stařenka dramaticky.
„Ano. A dál?“
„Jen jsem kapánek máchla kabelkou, drahoušku. Nic víc.“
O patnáct minut později křepce opouštěla policejní stanici a zlehka svírala kostěnou rukojeť.
Tu dlažební kostku z ní vyhodí později.
Nikdy nebyla křehká květinka. Ale v devadesáti se to předstírá snáz.

Ještě pořád ho měla v pracovně – ten spis v černých deskách. Byl velký jako průměrná encyklopedie a vedle běžných chorobopisů vypadal působivě. Nebylo to materiálem, který se výzkumáku ani po letech nepodařilo identifikovat. Ani logem první Death Star, které na polici světélkovalo a vytvářelo klamný dojem úlovku z Lucasova merchandisingového impéria.
Ta zatracená věc byla opravdová. Stejně jako všechno utrpení v ní.
„Netruchli,“ řekl Velký šéf, když doktorku načapal, jak při pohledu na tu hrůzu neprofesionálně brečí. „Vidělas Návrat Jediho, takže víš, nakolik je tenhle chorobopis aktuální.“
Vyprskla smíchy a nalila si panáka.
Luke nelhal. Jeho humor byl vážně příšernej.

Tak já vám něco řeknu. Jestli si myslíte, že vystačíte s jedinou, jste přinejmenším naivní. Ani se dvěma. Dokonce i TŘI jsou někdy málo!
Nevěříte?
Truhlík, zřícený z okna přímo na hlavu soudního vykonavatele, za něhož čirou NÁHODOU nenajdou na úřadě náhradu přesně těch pět týdnů, které potřebujete k vyrovnání pohledávky. Zámek, zaseknutý vteřinu před tím, než ho opilý násilník zkusí odemknout. Pach plynu, zaregistrovaný, než odejdete do práce. Kámen, odvalený ze skalního hrobu, v němž trčíte naštvaní a zatraceně živí.
Jedna? Ts! Někdy potřebujete celý LES náhod, abyste někomu zachránili zadek!
Nudíte se v práci? Zkuste dělat strážnýho anděla.

Byl to pitomej nápad, to mi bylo jasný. Jenomže u všech nápadů, odstartovanejch chvilkovým okouzlením – a vzpomínkou – je taky jasný, že prostě neodoláte.
Chvilku to vypadalo, že se v tom smradlavým průjezdu mineme a půjdeme si po svých. Náhodní kolemjdoucí. Vilemín si zavázal botu a vstal. Oční kontakt. Dvě vteřiny. Tři. Usmál se. A najednou jsme zase běželi.
Loveckej instinkt. Zběsilá radost. Sousedka v přízemí: „Počkejte, haranti, až na vás vlítnu!“
(Paměť je zrádná – vynechává to hnusný.)
„Skvělý trénink,“ zavolal u mostu.
„Kdykoli,“ řekl jsem já.
Nevím, kdy se z Kodaně vrátil. Ale na některý věci nikdy nebudeme dost starý.

Ne, vážně, zkuste si to představit.
Může to být rozměrný psací stůl plný zásuvek s dokonale srovnaným obsahem. Ale někomu stačí krabice. Velká. S obsahem podobným bramboračce, nebo – ještě líp – dobře uleželému guláši. Je tam všechno.
Větší množství šťavnatě libových postav, pozvolna dušených na stejném množství štiplavé, do měkka orestované dějové cibulky. Taky sem samozřejmě patří koření. Pak už je jen na vás, jestli se spokojíte se sladkou paprikou, nebo přitvrdíte a rovnou tam hodíte chilli. Slash. Vyšší rating. Cedulku s nápisem Na vlastní nebezpečí.
Ach jo.
Kdybych se nejdřív navečeřel, možná vám obsah autorovy hlavy popíšu jinak a líp.

Radši utíkej. Vem nohy na ramena a běž, tohle nemůžeš zvládnout. Koukni, kolik jich je. A ty ksichty. Hodnotí tě, do jednoho. Ty oči. Ekvivalent příklepový vrtačky. Možná proto se tu tak chvěje podlaha. Cha, podlaha? Nic takovýho. Jen se ti, ty sralbotko, klepou kolena, to je celý.
Co? Ještě nechceš zdrhnout? Opravdu?
No, faktem je, že párkrát už jsi neutek. A nebylo to špatný. Počkat, co to kecám – neposlouchej mně! Žádný povzbuzování neproběhlo, prostě to zabal a uteč, to bude bezpečnější.
Druhý termín? Skvělej nápad, navrhni to… Ne? Fakt?
„Vítejte u zápočtu z anatomie. Vyberte si první otázku.“
Sakra.

Scéna: skromně vybavený obývák v ranně normalizačním stylu. Padesát odstínů nudy, nudy a šedi – prošlapaný tepich, ne decentní tapety, fotely, mocně chlupaté přehozy, vázičky. Kdesi za zdí řve andulka, ale může to být i soused.
Romantický klavír.
Vchází hlavní hrdinka. Je sexy, čemuž napomáhá polorozepnutý hubertus, nadměrná ondulace, kostkované šaty po kolena a rýhované punčocháče číslo šestapadesát.
Anna (zpívá): Co mužů jenom potkávám
Když celičký den prodávám
jim deset deka vlašáku.
Já za pultem se jenom skvím,
a žádného z nich nevidím.
Jen tebe chci, můj pašáku.
(Ostýchavě se rdí a háže pohledem ke dveřím, jimiž vchází vysoký a mužný Haničinec.)
Jiří: (odhodlaně): Rád ženy, co se neholí,
jsou jen kolečkem v soukolí.
jak uviděl jsem ten tvůj knír,
už nemyslím jen na krásu
Mládí, vlasy do pasu.
Chci řádit jako bukanýr!
(Anna rudne, hubertus padá na podlahu, atmosféra houstne jako nehlídaná krupicová kaše. Partneři se k sobě přibližují.)
Romantický klavír sílí, mění se v klasický dietlovský motiv, melodie graduje, mocné fortissimo. Haničinec roztrhne košili, následuje záběr na Annin pravý punčocháč. Anna se tklivě zahledí a dveře do ložnice tiše cvaknou. Záběr na záclonky.
Vypravěč: (pateticky): Pak se celou noc milovali, čímž přispěli k budování naší krásné socialistické vlasti…
(Titulky.)

Dámy se nikdy neptáme na věk, ale kočky, říkal si Prevít, se snad tak vážně neberou. Jestli ale předpokládal, že se od Bastet dočká přímé odpovědi, velice se pletl.
Hluboce se nad tím zamyslela.
„Logicky vzato nemůžeš sčítat dvě existence.“
„Vím, že tě Anup kdysi lovil utopenou z Nilu. To byla první?“
„Druhá. Ve dvaačtyřicátém mně zastřelili. Na misi v Paříži jsem sletěla z římsy, což byl mimochodem pěkně trapný odchod. Dvakrát mně dostal Inkvizitor, zkurvysyn jeden. A přejeli mně autem…“
„Nemají kočky devět životů?“
„Přesluhuju. Tak se ke mně koukej chovat slušně. Třináctý život," dodala pobaveně, „není žádná sranda!“

„Koukni na něj,“ řekl Herbert mrzutě. „Už zase blbne.“
Seděl přikrčený na římse, pařáty pevně zaťaté a vítr mu rval od úst chomáčky holubího peří. Ve věžích, v bouřce řvoucí vysoko nad námi, poletoval Ctirad. Opisoval pomatené kroužky a řítil střemhlav jako pilot, co ztratil kontrolu nad stíhačkou.
„Fan-tas-tic-ký!“ hulákal. „ První úroda! A to je teprve duben!“
Usadil jsem se vedle Herberta, odrýpl si z drápu lišejník a rozprostřel křídla, aby na nás nepršelo.
„Loví blesky,“ vysvětloval Herbert s povzdechem. „Tvrdí, že mu to dělá dobře na klouby.“
„Pitomec,“ řekl jsem láskyplně.
Bez něj by naše katedrála prostě nebyla kompletní.

Sledoval ji přes čtyři bloky. Tohle uměl. Navzdory konstituci, kterou by v jiných kulturách považovali za přinejmenším úctyhodnou, se dovedl krást jako kočka. S elegancí a sladkým očekáváním kráčel stíny a sledoval svou kořist.
Hubená, klučičí typ, ale přesně pro ty měl odjakživa slabost. Nijak vysoká. To mu taky vyhovovalo. Nerad by si zopakoval fiasko z Birgminghamu, kde se úlovek ukázal býti bojeschopnějším, než čekal. A slzák je taky pěkný svinstvo.
Útlá záda v hnědém pulovru měl na dosah.
Hrábl.
Pak něco zajiskřilo a svět se slil v jedinou šmouhu bolesti.
„Policie, hajzle,“ řekl příjemný hlas, který rozhodně nebyl dívčí.

Na mrtvou naději vám nikdo úmrtní list nevystaví, říkával Bohouš. Ten chlap byl úplnej cynik, ale, koneckonců, co jinýho taky při svý práci mohl bejt? Dyť von ty lidský naděje pohřbíval den co den, a o víkendu klidně třikrát! Pokaždý jsme nad těma jeho kecama mávli rukou. On se chechtal a objednal dalšího ferneta.
Teď si tak říkám, jestli z něj náhodou nemluvila zkušenost. Poprvý v životě mu rozumím. Koukněte na to. Pondělí. Venku chcanec. Já tak doufal. Celou pitomou neděli jsem se vydržel nepodívat!
Popelář Standa zmuchlá oranžový nevýherní tiket a s povzdechem ho zahodí.
Tak zase do práce…

To setkání si v duchu přehrával tisíckrát. Hlavně ve chvílích, kdy se mu do duše zahryzla deprese, nastartovaná posttraumatickým syndromem. Ležel, a v hlavě mu jako film běžely všechny myslitelné reakce. Ve skutečnosti ale nevěděl, co udělá, až se to stane.
Do dneška.
Stín na chodníku.
Obličej, který ho osmadvacet let děsil ze spaní.
"Seš to ty! To je náhodička. Jak se vede mámě?"
Vzpomínky jako vodopád. Křik. Zlomeniny. Násilí.
V pohádkách stihne příšery trest. V pohádkách, a právním státě, napadlo ho.
Instinkty mu velely po něm skočit, rozdrtit ignorantský ksicht skorovraha na maděru.
Ale rozumnější bylo beze slova odejít.

„V příštím životě se vám to vrátí,“ ubezpečila mne na ulici jakási dáma, jejíž nabídce jsem z nedostatku času odmítl věnovat pozornost. Neměl jsem jí to za zlé – nakonec, stála tam od rána, což jí na náladě jistě nepřidalo. Ale cestou domů jsem se nad tou alternativou přece jenom zamyslel.
Co kdyby karmická odplata fungovala takhle jednoduše?
Kolik vědců by se ocitlo v teráriu, s uchem na zádech?
A kolik politiků na úřadě práce, nebo rovnou v chlívku?
A vyrazila by (bývalá) myš do Baumaxu na nákup pevných pastí?
V reinkarnaci nevěřím. Ale kdo ví – třeba věří ona ve mne.

Odpojili jsme ji. Některá rozhodnutí nejsou snadná, ale člověk je musí brát čistě racionálně. Její stav přestával být slučitelný se životem. Jakmile její teplota stoupla na úroveň pokojové, nebylo zbytí.
Společnými silami jsme ji opatrně přemístili na záda. Ležela odevzdaná a velice tichá.
Také jsme mlčeli. Situace si žádala dodržet dekorum.
V. promluvil teprve v polovině pitvy.
„Hele, stejková omáčka. Tu kupovala ještě ex,“ dodal sentimentálně.
„Ehm, kdyže jste se to rozešli?“
„Vloni.“
Moje obočí zamířilo k temeni hlavy.
„Zas to tu bude jak u vyžranýho krámu,“ vzdychl.
„Třeba se pozítří vzpamatuje. Doufám.“
„Doufej. Tak malou mrchu už totiž neseženem.“

Dlouhý koridor, vedoucí k utajenýmu „náhradnímu“ bytu, byl tichý a trochu smrděl po krysách.
Byl jsem sám a bylo mi to jedno. Potřeboval jsem se sebrat.
Potřeboval jsem čas.
Klid k prostudování Buckyho složky a hlavně k tomu, abych si rozmyslel, čím mám vlastně začít. Chtělo to nějakou strategii. Nenajdu ho, pokud sám nebude chtít. A taky – KOHO jsem vlastně hledal? Kolik z mýho kamaráda v tom chlapovi ještě zbylo? Taková spousta otázek a jedna šílenější než druhá.
Zalovil jsem v kapse po klíčích. Zámek šel otevřít ztuha a vzápětí jsem pochopil proč.
Ve tmě někdo zaklel. A praštil mě.

Jediný způsob, jak to všechno přežít, jsou sluchátka. Způsob, jak se zavřít v pohodlné bublině a tlačenici metra ve špičce nechat venku. Místa je málo, lidí moc a mizerně se tu dýchá. Ale s hlasem ve sluchátkách to klidně můžete zvládnout. Hlas je to pomyslný stéblo; červenobíle pruhovaný kruh, vržený z paluby Titaniku.
Stačí se držet, a jste v pohodě.
Záchranný tým je mezinárodní – steampunkeři z Chicaga plynule předávají službu bluesmanovi, křtěnýmu Tiberou, a na záda už jim dýchají Zeppelíni se soundtrackem k nejvtipnější filmové bitce všech dob.
Stoupám (na nejpomalejším eskalátoru v Praze) a usmívám se jako idiot.
Zachráněný.

Na začátku byla kniha. Paradoxně vůbec nebyla o běhání. A navíc, on nečetl. Nic kromě letáků a map na orienťák. A i na ty už si kromě silných brýlí musel brát lupu.
„Na,“ řekla jsem, „To by tě mohlo bavit.“
„Antarktická míle?“ přelouskal. „Co to je?“
Ale pak si tu knihu vzal. V tu chvíli ani jeden z nás netušil, kam to povede.
Že do něj motivace narazí jako vlak.
Že mi jen o týden později bude citovat nejlepší pasáže. A následně Jurka. A Škorpila.
Že vymění tepláky za "ty směšný" elasťáky.
A o měsíc později uběhne svou první desítku.

Stejná pracovna. Na hodinách pět, na obzoru tušená čárečka prozatím neviditelného svítání. Na područku historikova ušáku upadl sloupec cigaretového popela a tiše, pozvolna se rozpadá.
Hlas:
Já vím, na co se chcete zeptat. Ty schody, že jo? (Chraplavé, trochu rozpačité zasmání.) Jestřába to zajímalo zrovna tak. Připadalo mu to nějak… symbolický. Parta troubů, co se před sebou předvádí. Na to nejdůležitější se ale nezeptal. Pamatuju si, že mně to trochu překvapilo.
(Odmlka)
Byl moc slušnej, aby to pochopil správně, to si myslím. Protože já si nepotřeboval upevnit pozici v partě. Já chtěl udělat dojem na NĚJ.
Ne, opravdu nemyslím Dražana.