Moje články

Na běžného smrtelníka byla slečna Nordstromová vážně odolná, to se muselo nechat. Trvalo celé tři dny, než konstatovala:
„Ona zřejmě není obyčejná terapeutka, že?“
Anup se usmál. Odpovědi měl na jazyku – včetně okřídleného „Sere medvěd v lese?“ – ale cítil, že by to bylo zbytečné. Koneckonců, dostala tu cedulku.
AŤ USLYŠÍTE COKOLI, ZACHOVEJTE KLID. MÁME TO POD KONTROLOU.
Za dveřmi ordinace se roztříštilo sklo. Pak rána.
„Příště můžete dveřmi, seržante Barnesi. Tu zbraň si odložte. Ano. Ten nůž také. Udělejte si pohodlí, zlatíčko.“
Herdekbabin hlas přetékal laskavostí. Zacelovat díry po ukradených vzpomínkách bolí. Ale jak vidno – měla to zkrátka pod kontrolou.

Návraty z mise nebývají pěkný. Byl jsem k smrti unavenej, toužil se něčeho napít a upřímně doufal, že obvyklý formality nepotrvají věčnost. Odevzdám výstroj a vypadnu dřív, než můj stav vtipně okomentuje.
„Smrdíte“, všiml si. „Proboha, to je KREV?“
Zbledl jako stěna. Všiml jsem si, že má nové brýle, což ho učinilo ještě všímavějším.
„Kde to mám podepsat?“
„007, jste v pořádku?“
„Nestačil jsem se osprchovat.“
Rezignovaně vzdychl.
Zasmál bych se. Ale nešlo to. Najednou jsem mu zíral na ruce a nemohl přestat. Útlý holčičí ruce s prstama tvarovanýma ke kapesním krádežím. Nebo k hlazení.
Dokonalost.
Dobrý bože. Jsem přepracovanej.

Můj milý hráči,
V první řadě bys měl vědět, jak moc mě těší, že tě mám. Nejen na své straně. I v téhle hře. Pravda, bylo to trochu překvapení. Vlastně trochu víc. Sám za sebe ale mohu říct, že to bylo překvapení příjemné.
Tohle je začátek. Jak už víš, tahle hra stojí na spoustě rituálů a specifických pravidel. Ale nemáš se čeho bát. Jdeš na to správně. Snažíš se vidět pod povrch věcí a na rozdíl od jiných kandidátů neskáčeš na laciné návnady. Už jsi získal spoustu bodů navíc.
Uvidíme se ve skladišti. A jako vždy, velení nech na mně.

Další hlášení z mise. Bylo by fajn, kdyby jim to stačilo ústně. Ale ne. Musíte jim to hezky dopodrobna napsat a odeslat. Elektronicky. I v tištěné kopii. Ve dvou tištěných kopiích. Případně třech.
V texťáku – který mimochodem třikrát spadl – jsou dvě věty. Stručné. Byl by býval stačil seznam teroristů, co si díky mně už nevystřelí.
Ok, naleju si ještě jednu.
Kde jsem to...?
Aha. Byrokracie.
Krucinál. Jde mi to jak psovi pastva. Nějak měknu. Pár hodin v kůži úředníka, a cejtím se zhruba tak, jak by se Q cejtil dole na střelnici. Hm, Q.
Že bych ho pozval na skleničku?

Mou biografii? To je od vás milé. Tak tedy, jsem mrtvý. Oficiálně od roku 1900. Pěkné kulaté číslo. Shorty s oblibou zdůrazňuje, že sčítat dvě existence se nesluší, a já s ní naprosto souhlasím – když pro nic jiného, pak proto, jak strašlivý věk vám vyjde, kdybyste to udělali. Skutečný gentleman je tak stár, na kolik se právě cítí; v závislosti na proměnných jako je skvělá společnost, absence prevítů a dostatek šampaňského.
Skvělé století! Jste sice snáz dosažitelní – (ostražitý pohled na displej mobilu)- ale zase těm otrapům snáz ujedete. Například životopiscům.
(Oblak kouře a burácení motoru Harleye, který velmi rychle odjíždí.)

Nejpříšernější třída na škole. Věřili jsme tomu zhruba do šestky. Pak nám došlo, že takhle říkají absolutně každé třídě, bez ohledu na ročník nebo počet žáků. S odstupem času nechápu proč. Počet vyložených grázlů v lavicích nepřekračoval běžný průměr – přestože takový Brázda s Kulhánkem vydali zhruba za šest až osm. V tomhle jsme ale fakticky byli nevinně. Tedy, skoro.
Třídní byla vzteky tak bledá, že skoro splývala se stěnou.
S tou, na které svítil obří a nechutně páchnoucí nápis:
BÉČÁCI JSOU KURVY!
Bylo jasné, že k tomuhle se nikdo nepřizná. Vzkaz zněl ale jasně.
Dohoda o neútočení ode dneška neplatí.

Jedna z věcí, kterou ve službách Jejího Veličenstva vybrousíte k dokonalosti, je schopnost rychlého rozhodování. Jediná vteřina navíc může znamenat rozdíl mezi další skleničkou a funusem na státní náklady. Vaším. Nebo vašich kolegů.
Dupl jsem na brzdy. Cvok na přechodu ustrnul. Slunce se mu odrazilo v brýlích.
Stáhl jsem okénko.
„Co tu blbnete?“
„To jste VY,“ zívl.„Jdu z práce.“
„Je šest ráno.“
„Že by?“
Zas připomínal někoho, koho česala kočka.
„Snídani?“
„Čaj,“ řekl, „a tvarohový koláč. “
„Nasedat.“
Teď by měl nejspíš zaznít David Arnold, ale některé scény asi soundtrack nepotřebují. Svítalo. Ten kousek nebe nad Londýnem vypadal skoro přívětivě.

„Tak sláva,“ řekla Inspirace, „už jsem tady zas. Co je? Darovanýmu koni na zuby nekoukej.“
„Ale tohle není můj fandom!“
„Dobře ti tak,“ řekl Vzorný Americký Hoch, „máš psát a ne si zbůhdarma pouštět trailery!“
Zkusila jsem ho zavraždit pohledem, ale odrazil se od jeho ospandexované hrudi jako bumerang. Padouch neřekl nic. Jen pokrčil rameny a upřel na mne oči smutného, deviantního mývala – což samozřejmě mohlo být jen tou pitomou škraboškou.
„Budeme hodní,“ slíbil klaďas. „Půjčíme si frisbee a půjdeme si házet na střechu.“
Inspirace se škodolibě zachechtala. Znáte to. Ruku v ruce s Prokrastinací dokáže být taky pěkná mrcha.

Nevím čím to je, ale kdykoli vejdu do téhle kanceláře, už je tady zas. Útržek vzpomínky na Eton. Na horkou chvilku strávenou na koberečku, když vycpaný jestřáb z kabinetu profesora Learyho zničehonic, (samozřejmě sám od sebe), lehl popelem.
M už na mne čekala.
Usmívala se. Jako lvice, co by vám mohla ukousnout hlavu, kdyby to bývalo bylo podle předpisů.
„007. Jistě už tušíte, proč jsem si vás nechala zavolat.“
Koukal jsem na ni jako Le Chiffre těsně před tím, než vynese trumf. Něco mi říkalo, že vrátit Q všechny formuláře potisknuté kopií Cardiffského telefonního seznamu možná nebyl ten nejlepší nápad.

Když jsem vešel do výstrojního skladu, stál ke mně zády. Musel o mně vědět, - příchod chlapa promočeného na kůži prostě zaregistrujete, - ale nereagoval. Dál koukal na tabuli s výpočty a předstíral hluboké soustředění. Mně ale neoblafnul. Tajil dech. Jako někdo, kdo se usilovně snaží nesmát.
Prevít zatracenej.
Ohlédl se. Jeho výraz nemohl být roztomilejší.
„Vím, že to nechcete slyšet, 007. Ale já vám to říkal.“
Usmál jsem se a otevřel dlaň. Z pera moc nezbývalo, ale vzal si to. Velice opatrně. Celou cestu ke dveřím jsem cítil v lopatkách jeho upřený pohled.
Víte co?
Tahle hra se mi začínala líbit.

Holmes nikdy nechápal, co na nich lidé vidí. Nedávno byl svědkem, kterak je nějaký pošetilý mladík popisuje jako roztomilé. Z jeho pohledu na tom tvrzení nebylo ani za mák logiky. On, osoba obdařená analytickým smýšlením a jedinečnou schopností odříznout veškerý emocionální balast, si tedy nemohl nepovšimnout, že jsou zajímavé leda zdálky. Navíc, komu může připadat roztomilé něco, co má tvář účetního s prachmizernou ústní hygienou?
Pro jeho mysl, ztýranou nevyspáním, byly prostě jen bílé. A to ještě ne všechny.
Co naplat. Zoufalí muži dělají zoufalé věci. Sčítání imaginárních ovcí sice nenazýval racionální metodou, každopádně se rozhodl, že ji ještě zváží.

Člověk se snaží. Sličných křivek si udržuje. (Dobrá, s dopomocí šněrovačky, ale jsou na světě věci, o kterých se v lepší společnosti nehovoří.) Však to znáte. Pravidelná kalorická strava. Korzo po nábřeží. Ve zdravém těle zdravý duch!
Též na pudr nezapomenout. Líbezná tvář, na duši zář!
Trochu zdravíčka na líce, člověk hned vypadá mladší. A rtěnku, tou prosím nešetřit, neboť čím víc třešní, tím víc višní! Ještě klobouk. S pérem, lékárníková pukne vzteky. A nové střevíce. Když jeden kráčí svižněji, na kočičích hlavách tuze pěkně klapou.
"Uh... brýtro, milostivá."
No toto!
Ať dělám, co dělám, mladí mužové mne pořád fixírujou!

Upřímně, Algieho majordomus Mortimer spadá do oné nepříliš četné kategorie osob, k nimž chtě nechtě pociťuji cosi jako přirozený respekt. I tentokrát na mne shlížel s výrazem, který dával tušit sice profesionálně tajené, ale přece jen nepěkné myšlenky.
„Omlouvám se, sire,“ zabručel. „Bojím se, že vás pan Algernon nebude chtít vidět.“
„Zvláštní,“ řekl jsem, odhodlán necouvnout ani o milimetr. „Sám mě totiž pozval.“
Starouš Morty nehnul brvou. Jen strojeně ucouvl, abych mohl projít.
„Skotská vysočina, chápeš to, samé kopce!“ nesl se halou Algieho dotčený hlas. „Já mrzl, a ten mizera se kochal rodnou hroudou!“
Vzdychl jsem.
Někomu se zkrátka nezavděčíte.

Za světla to vypadá jako dobrý nápad. Jakmile se ale setmí, a z hospody na Panorámě začnou pořvávat první opilci, přestává to platit. Míjeli jsme plot tenisových kurtů, opuštěných a ztichlých; a les nám studeně dýchal za krk. Z téhle strany se hora zdála obrovská. Za kaštanovou alejí, lemující cestu na Písečák, se ve tmě dalo tušit torzo zhroucené brány. Zkoušela jsem si vybavit, jak opevnění vypadalo. Předtím. Než zlomili prokletí. Než jsem přišla o koně. A o magii.
Martin se v temnotě zasmál.
„Půjdem nahoru? Prej tu straší.“
Sevřela jsem darovanou růžičku, a s úsměvem vykročila. Za hloupou vzpomínkou.

Dostavil se někdy před půlnocí. Důsledně dodržuje kánon, měl na sobě kostkované sáčko, nažehlené kalhoty a slamáček – což mi při pohledu na teploměr připadalo přinejmenším odvážné.
Odložil špacírku, uvelebil se na gauči a demonstrativně si zapálil cigaretu. Mlčel. Zíral. Takhle zírá kočka, která se z vás pokouší vymámit další porci jídla. A začíná být naštvaná. Za deset let už víte, na čem jste. A že zkoušet ho ignorovat bývá neúčinné.
„Co zas?“
„Tys mě přestala psát! A děláš, že tu nejsem!“ zapištěl dotčeně.
„Aby ses nezbláznil. Chystáme větší projekt.“
„Jen aby!“
Některé postavy zabít málo. O Prevítech to platí dvojnásob.

„Piš, barde, střádej… Hm, smrdí čistička.“
Je skoro půlnoc.
Nemám drabbli.
Nemám inspiraci. Co mám, je blažený potréninkový stav, spojený s menším než malým množstvým alkoholu v krvi. (Pro úplnost dodávám, že miluji svého nového trenéra.) Zářná Vzora si z blíže neurčeného důvodu hvízdá Ódu na radost. Je potěšena, že je poznat, co si hvízdá.
Před chvílí jsme koukali na večerníček. Útrapy plukovníka O’Neala nám připadaly velice zábavné. Navrhla jsem spolunocležníkům jiný fandom, ale měli by ošklivé sny.
Zářná Vzora oznamuje, že se jde chovat jako barbar. Podtrhuje si v knize zvýrazňovačem.
Jsou dny, kdy je lepší zůstat pod dekou.

Brzy jsem zjistil, že přizpůsobit se není tak těžký. Stačí odfiltrovat vnější vjemy. Společně s debordelizací myšlenek vám to dělá život snadnější. Snesitelnější, hlavně.
První den, to mě ještě doprovázel táta, jsem si svůj štít opatrně vyzkoušel. Nová škola. Internát.
Taky vám přijde, že jsou všechny ředitelny na světě stejný? Mají podobnej pach, kterej když ucejtíte, všechno se ve vás sevře, jako byste něco provedli. Ředitel, vysušenej chlápek, se na mýho otce usmál:
„Nemějte obavy, pane Stránský. S problémovými hochy si tu poradíme. Píši vám také číslo výchovného poradce…“
Štít držel jako skála. Jen já se pod ním trochu přikrčil.

V zasedačce bylo strašlivé ticho. Krizový štáb, poskládaný z kapacit vědních oborů, které by přišly bizarní i Mulderovi, svorně hypnotizoval láhev rumu. Byla skoro prázdná. Prokazatelně neobsahovala metanol, což, jak si někteří tajně mysleli, byla v této situaci skoro škoda.
Odehrávala se zde jedna ze situací, na níž by čistě teoreticky měli být připraveni. Na některé krize vás však nepřipraví absolutně nic.
„Přátelé,“ promluvil konečně jejich šéf, „situace je vážná, nikoli beznadějná. Korunní princ Slizariánů svolil, že od invaze upustí. Měl ale požadavek. Rád by byl na Zemi mediálně znám. Omlouvám se, výsledek je poněkud drastický.“
Cvak.
„Sto tabletů týýýdněěěě…“

Na nejvyšším stromě sedávala jedna kavka. Byla to kavka vkusumilná, i začala se rozhlížet a každému kolemjdoucímu vysvětlovat, kterak má jezevec ušpiněné drápy, jak jelen nevkusně vystrkuje zadek a červenka hruď.
„Na tom něco je,“ usoudila zvířátka. Zničehonic viděla to, co nikdy předtím. Jenže!
O kavce se doslechly další kavky. Těm už kritika červenek, jelenů a jezevců nestačila.
„Koukněte na krtka, jak nevhodně je šedý! Smějte se mu!“ pošklebovaly se. Překřičely každého, kdo si myslel opak.
Tím končila legrace. To už bylo jen zlé. Nesmrtelný strýček Mindrák se plížil kolem.
A poučení?
Ne každá ukřičená kavka má patent na rozum.

„Nádhera, co?“
„Co myslíš, Herberte?“
„Ten výhled. A konečně roztál sníh.“
„A že mu to letos trvalo. Ty, hele…“
„No?“
„Kam se poděl Ctirad? Teď tady byl.“
„Jestli ono se mu neudělalo špatně. Já mu pořád říkám, že má ty ptáky nechat na pokoji.“
„Pravda, smrdí to, a blbě se to žvejká. Toho peří v zubech…“
„Povídám ti, že mu začíná harašit. Vloni touhle dobou slejzal dolů a plížil se někam do Tróje. Prej čuchat k sakurám, nebo co.“
„Divný zvyky.“
„Ještěže neloví turisty…“
Na svatovítskou katedrálu padá soumrak. A s ním se probouzí. Druhé město. To, které patří chrličům.

Zpráva o tom, že Algie zničehonic onemocněl, mne zastihla v klubu, který jsem se tak jako tak právě chystal opustit. I kdybych snad neměl tolik vážnou záminku, přiznávám, že bych tak učinil s ulehčením, neboť alkoholu znatelně ubylo a nálada začínala nebezpečně sirupovatět. Vzal jsem si drožku. Dokonce i se zastávkou v Donovanově lékárně mi cesta k Algieho domu netrvala víc než dvacet minut.
Bylo mi jasné, v jakém stavu přítele zřejmě najdu. A nemýlil jsem se. Setrvával na gauči. Jakmile jsem vešel, vynořil se z pokrývek a potichu zasténal:
„Ona tam BYLA! A byla tak krásná! Bože. Jsem pitomec.“

„Milouši! Narovnej se!“
„Ale mamá…“
„A zhasni tu cigaretu, víš, že máš podlomené zdraví! Doktor Cyprián povídal, že ještě pár let, a budeš potřebovat sanatorium ve Švýcarsku.“
„Plky.“
„No DOVOL? Já vím, co říkám! Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
„Ach jo.“
„A vezmi si baret! Fouká.“
„Nechci.“
„Kam vůbec jdeš?“
„Do kavárny. Se spolužákem.“
„Máš štěstí, že ne na tenis! Sport se vůbec nesmí přehánět! Mnoho psů, zajícova smrt!“
„Ten zajíc mám být já, jo? Jdu, servus.“
Kluk drzá. Ale já se nedám! Jsemť ze staré školy, vím, že výchova se nesmí podceňovat.

Chca nechca, na potíže má policajt zkrátka čuch. Arazím ho tedy rozhodně měl. Už ve chvíli, kdy krokem rozhodným a neochvějným vkročil do vypulírovaného foajé První Brněnské Záložny, věděl, kolik uhodilo. Zasloužilí členové pátračky tam stáli jako opaření a tvářili se… no, zkrátka jako parta vopajšlíků, co by teď nejraději byla úplně jinde. Jenom je viděl, a cítil, kterak mu na čele vyskakuje žíla.
„Kde máte obviněnýho?“
„Nó,“ troufl si Zahálka, „Vocásek už je v antonu. Čekáme na zámečníka.“
„Na zámečníka? Proč? A kde je sakra Jarý!?“
„Zde, pane štábní.“
Znělo to provinile. A tlumeně. Ten trezor byl vážně solidní.

Znáte ty dny, kdy se povětří ani nehne, jen ten malej štráfek nad kolejema se klepe a dělá s horizontem podivný věci? Balancovali jsme na pražcích a dychtivě nasávali térovej smrádek, co se z nich v horku vypařuje. Připadalo nám, že jsou prázdniny. Čas zabrzdil.
Kus za Zámejdou si Brázda zapálil cigáro a taky jsme na kolejnici položili padesátník a nějaký víčka. Už nás to tolik nebralo, ale chápete, to se musí. Zajímala nás jiná věc.
Furt tu stál. Náš kámen. Se svíčkama a jménama. Ona ta kolej, na který jsme tu před deseti lety okouněli, bohužel fakt nebyla vedlejší.

Byl to pozoruhodný obrázek. Kdyby byl Andrew Carpenter zvyklý užívat expresivních opisů, musel by říct, že tam bratr sedí jako zařezaný. Na podlaze. Na roztříštěných dlaždicích přímo uprostřed skleníku. Vypadal v tomhle přízračném pološeru mnohem mrtvěji než byla jeho obvyklá norma. Tvídové sáčko měl celé uprášené. Vyzáblé pavoučí prsty svíraly nějaký předmět, který, jak se zdálo, zjevně upoutával veškerou Richardovu pozornost. Vzhlédl a rozechvěle ho Andymu ukázal.
"Jsou neuvěřitelně rychlé! Ozvalo se jen takové KŘUP..."
Sušenka.
S nepatrným otiskem zubů.
Andrew zavrtěl hlavou.
Pokousaného pošťáka by těm bestiím ještě odpustil. Ale závislost na cukru - to by mohl být opravdový problém.

Prakticky vzato byli trollové. Žili však v lidském převleku tak dlouho, že si své trollství ani nepamatovali. Bezpochyby by na něj byli hrdí. On to byl vůbec hrdý národ. Tak hrdý, že si nikdy a za žádných okolností nepřipustil, že by snad něco – cokoli – mohla být jeho chyba.
To bylo příjemné. Měli své vlastní rituály.
Jakmile se po jejich příbytcích rozlil svit monitorů, vzkřikl Vrchní Fanouš:
„Zas novej článek! Vykolejil vlak!“
„Za to může Kalousek!“ zaradoval se další.
Podobných manter měli v zásobě mnoho a stejně to někdy nestačilo. Byli pořád na stráži. Byli mocní!
Plénum Impulsivních Fanoušů Komentujících Anonymně.

Trvalo mu to dlouho. Tím myslím fakt dlouho. Ke konci už začínal špulit ret, funět a vůbec se tvářil divně. Já teda uznávám, že v tomhle směru nejsem tak sečtělej jako ostatní, ale dokonce i mně to přišlo nějak směšný. Hrbil se a rudnul a do toho začalo pršet. Hodně. Jakoby se do tý záležitosti vložilo nějaký božstvo, co to taky považuje za trapnost, kterou je záhodno stopnout. Nebo aspoň přerušit.
„Už to bude,“ hekal.
Tvářil se jak idiot. Nevím jak ostatní, ale já ho měl plný zuby. Jenže vysvětlete skautskýmu teoretikovi, že rozdělávat oheň třením vlhkých dřev je fikce!

„Crrrr!“
„Haló. Co je, jsou tři ráno, proboha.“
„Ahoj, Georgi.“
„Kdo volá?“
„Chceš konec příběhu?“
„Cože, jaký pří… Proboha, to jsi TY?“
(Pár vteřin šokovaného ticha. Na druhé straně je pro změnu ticho bohorovné.)
„Ano.“
„Oh. Co je to tam za rámus?“
„Povstalci. Oslavují.“
„Oslavují?“
„Ono totiž, jak bych to jen… Já to zkrátím – Palpatin tak trochu zesnul.“
„Palpatin je mrtvý?“
„Ano. Budeš po mně opakovat všechno, co ti oznámím?“
„Promiň. Pokračuj. Ten příběh.“
„Jak tě znám, nazveš ho Návrat Jediho.“
„Ale do psí hadí!!!“
„Ano, přesně tak. Pak to probereme. Mířím za tebou. A mimochodem – ne. Nejsem mrtvý. Úplně.“

Mladý Mortimer Granville zaujímá polohu mrtvého hada. Stejně tak se i tváří. Brní ho ruka. Poslední dobou pořád. Tedy, ne že by za tu práci nebyl vděčný. Upřímně, nebýt slovutného doktora Dalrympleyho, nejspíš by teď v nějakém špinavém špitále dál ztrácel nervy marným bojem o modernější metody. Někteří felčaři, myslí si rozmrzele, zůstanou do smrti jen u přikládání pijavic.
Vzdychne. Edmunda pijavice nezajímají. Nezajímá ho ani Morty. Hraje si totiž s generátorem. Je zbrusu nový a zaručeně silnější než ten předchozí. Jeho vynálezy pošlapou jedna báseň. Například elektrická prachovka, kterou Morty právě mimoděk zapnul.
A očividně se mu MOC líbí…

Já vím. V životě každého gentlemana přijde chvíle, kdy by měl všeho nechat a alespoň okrajově se zamyslet nad tím, zda by náhodou neměl vyzkoušet býti dospělým. Nechci vás děsit, ale začátkem ledna mi ta myšlenka připadala téměř lákavá
Jen o týden později jsem však - svíraje Algieho telegram - tiskl zvonek na strýčkových dveřích. Dům byl podezřele tichý. Otevřela mi paní Baxterová, zčervenalá a ozbrojená prachovkou.
„Ale pojte dál, sire! Jen pojte.“
Z jídelny vyrazil strýček Cecil v tropické helmě, s výkřikem: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!, mi vrazil do ruky harpunu.
Rozhodl jsem se, že tu dospělost ještě zvážím.

„Hlavu vzhůru,“ řekl Andrew. Kdyby to neznělo úplně chladně, skoro by to Richardovi bývalo připadalo milé. Tedy, milé oním specifickým andrewovským způsobem, který se od způsobu, jímž tento výraz chápal zbytek populace, přece jenom mírně vzdaloval. Ale i tak by mu to připadalo… ehm, milé.
Richard Carpenter si stáhl rukávy níž. Byla tu zima, a bělostné dlaždičky ten pocit ještě umocňovaly. Načínali tu dole pátou hodinu a pořád se ještě neblížili k cíli. Mít emoce normální osoby, už by byl frustrovaný až hanba. A opravdu by potřeboval slyšet něco milého.
„Výš. Děkuji.“
Richard vzdychl.
Klienti někdy vážně netuší, oč přicházejí.

Kolem půlnoci se přikradla liška. Měla chytré oči a načechraný kožich v odstínu zelenkavě šedé. Usadila se, zoranžověla a začala žhnout. Taky ho pozorovala. Upřeně. Čas míval v noci pozoruhodné zvyky, kupříkladu ztrácet soudržnost. Ale cítil ho. Věděl, že mu trvalo dobrých pět minut si uvědomit, že na něj liška mžourá skrz brýle. Starodávné. S nakřápnutým pravým sklem.
Pak naklonila dlouhý čenich až k jeho spacáku, a důrazně podotkla:
„Otrava jídlem!“
Odvrátila se, diskrétně počurala kameramanův batoh a zmizela v houští jako duch.
Bear Grylls procitl hrůzou. A intenzivním pocitem, že sníst ta šedá gumovitá klepeta pravděpodobně nebyl nejlepší nápad.

Milá Průvodkyně.
V první řadě teď udělám něco, co tě snad definitivně přesvědčí, že se v tomhle století dovedu - byť s jistým sebezapřením - chovat relativně civilizovaně. Omlouvám se. Jo, ukradl jsem Oscarovu složku. Když jste mě nechali spát na Shortyině gauči, nedalo se odolat, to jistě chápeš. Žádný strach, je u mě v bezpečí a dostanete ji zpátky. Prozatím si ji ale nechám. A na základě všech těch srandovních otisků v dlouhatánský časový linii se to celé pokusím nějak pochopit. Nemůžu se zbavit dojmu, že Londýn beze mne bude momentálně daleko bezpečnější, ale vrátím se, to ti můžu slíbit.
Bosie.

Okno do kuchyně bylo otevřené. Záclona povlávala ven. Bohužel to ale nebyla jen záclona, o čem jsme měly z pozorovatelny v altánu přehled.
Znáte to. Některým hrozbám můžete utéct, ale před některými se ani neschováte.
„Víš to určitě?“
Ségra zvedla hlavu od šnečí farmy, uvězněné v krabici od máminých bot. S kudrnatou čupřinou a modrýma očima připomínala bezelstného andílka, což byla samosebou pouhopouhá iluze.
„Jo,“ řekla. „Už skoro budou. Plíčky na smetaně.“
„Ble.“
„Schováš to v puse a pak vyplivneš, normálka.“
Nenápadně jsem vykoukla z úkrytu.
Máma připravovala talíře. Už bylo jasné, že přesně v pravé poledne vykoukne ven ona.

„Máte fantastickou knihovnu,“ řekl Phil.
„Oh, děkuji,“ špitla. Kráčela vedle něj tak tichounce, že si občas musel ověřit, jestli tam skutečně je.
„Klidně ji využijte. Chci, aby vám to čekání uteklo co nejpříjemněji,“ usmála se. Koutkem úst. Ale nádherně.
„Ach, Hel,“ rozesmál se agent, „existuje riziko, že se mi zpátky nebude chtít!“
„Na někoho, kdo úpí v Podsvětí, vypadáte neuvěřitelně spokojeně.“
„Na někoho, kdo mu vládne, jste neuvěřitelně milá.“
„Ale kdepak. Jen si myslím, že všechno by mému otci projít nemělo.“
Vzdáleným dveřím působivě zavrzaly monumentální panty.
„Vida. Zdá se, že tu máte svého… Orfea.“
Phil se ztěžka nadechl.
„Clinte?“

Vždycky jsem považoval za úžasné, kolik detailů odhalíte, když se přežene post-orgasmický rauš. Jako by vám hormonální tsunami propláchla mozkové závity a zároveň zostřila zrak. I sluch. Pořád ještě pršelo.
Plíživé šourání, provázené občasným zacinkáním skla prozrazovalo, že se v knihovně pod námi diskrétně pohybuje Morty - nejkanoničtější sluha na světě.
Algie potichu oddechoval. Měl vlhké vlasy. A nový parfém – voněl čímsi, co vzdáleně, ale nikoli nepříjemně připomínalo ořezané tužky.
„Dobrá, ty škarohlíde,“ zabručel jsem. „TEĎ už to řekneš?“
Otevřel jedno oko.
„Pořád mě jen rušíš. Zrovna jsem měl rozečtenou Smrt v hlubinách!“
„Pche.“
„Tak jo,“ zamračil se. „Mám tě rád.“

Je úplně fuk, na jakou školu chodíte. V jistým věku vám najednou začne docházet, že stejně jako Absolutní Odvaha musí existovat něco jako Ultimátní Srabství. Pochopitelně vás ani nenapadne říkat tomu takhle vznešeně. Ale nějak to cítíte. Je vám jasný, že některý věci by Vinnetou, Mirek Dušín a tím míň Sandokan určitě neudělali. Ještě to neumíte pojmenovat, ale už tehdy víte, že by si jeden každej z nich radši vyrval vlastní játra, než aby klesl na takovou úroveň. Tu, na který se pohybují Ultimátní Sralbotky.
Ale stejně.
Kdo by byl tušil, co všechno dokáže jeden dobře mířenej kopanec do holeně.

Na to se dalo říct jediný:
„Týýý brďo!“
Taky jsme to řekli. Všichni najednou. (Jen Brázda to řek jinak, jenže to byl prostě Brázda, a u mameluka s trojkou z chování se to tak nebere.)
Stáli jsme na vršku Dukelský, regulérně nejprudšího kopce, kterej můžete v Teplicích najít, a koukali na ten zázrak. Protože tohle, pánové, to nebyly jen sáňky. Tohle byl úchvatnej, dokonale vyladěnej závodní stroj, co proletí sněhem jak po másle a nechá vás stát na chodníku s hubou dokořán.
„Čumíte, co? Mi naši přivezli z Drážďan. Počkejte zejtra,“ nadmul se Pažout, „něco uvidíte.“
Viděli jsme.
Přišla obleva.

Schodů bylo celkem dvanáct. Byly příšerně studené. Tolik, že na třetím klidně mohl stát kameninový sádelňák, ze kterého Babka Chňapka nabírala mléko, schované pod solidní vrstvou smetany. Vařila Holce kakao. Krom víry, že dáma klidně může mluvit sprostě, ale nesmí ztratit smysl pro srandu, si totiž hýčkala tajné přesvědčení, že Holka bez kakaa neusne. A polední klid je polední klid, to se nedá svítit.
„A musím?“ frflala Holka, neboť schody studily skoro víc, než pruhovaná peřina v ložnici nad nimi.
„Ticho a spát, nebo si pro tebe přijde zubatá,“ řekla Babka. A usmála se. Protézou.
Některé výchovné lekce zkrátka fungují…

Mělo to být snadné. Jedna mrňavá planetka, obývaná směšným davem nicotných savců, kteří nedělali nic jiného, než že se tu bezhlavě hemžili a užívali si iluze jakési, ehm, svobodné vůle. K ovládnutí něčeho takového nepotřebujete být bůh. Stačil by šikovný alfasavec. A o nikom takovém rozhodně nevěděl. Doteď.
Prach se usadil.
Čas uspořádat myšlenky. Spočítat zlomeniny. A přiznat si, že je pitomec. Savci sem, savci tam – v případě doktora Bannera měl zatraceně špatný odhad.
Loki, Bůh Chaosu, otevřel oči.
Skupinka evidentních alfasavců k němu potichoučku shlížela. Neměli kam spěchat.
„Kdyby vám to nevadilo,“ hlesl, „teď bych si ten drink dal…“