Moje články

Nejhorší na psaní dlouhých ság není samotná práce. Strnulá záda rozcvičíte. Otlačený zadek si zvykne. Kontinuitu příběhu uhlídáte díky osnovám.
Nejstrašnější je ta fáze, kdy si dáváte pauzu, postavy ožijí, bloudí kolem a nepřestávají remcat. Jsou doslova a do písmene všude.
Lucas Hildebrandt se natáhne přes stůl a nacpe si do pusy vrchovatou lžíci arašídové pomazánky.
"Protein," zahuhlá. "Tejráš mě, tak se nediv!"
"A vůbec nepíšeš," podotkne ze žíněnky na podlaze Aš-šád. Zní to zadýchaně. A vyčítavě.
"Mám vás plný zuby," řekne autorka. "Poslední knihu a šmitec!"
Doufá, že se na parapetu neobjeví ještě nakrknutý Sgen. Utloukla by ho. Sedmičkou.

Když biřicové odešli, vyměnili si ti dva skrze mříže pohled. Dlouhý a výmluvný.
"Páni," zašklebila se vesele Alyssa, "biskup musí být podělanej strachy, když poslal pro tebe."
Robert z Černého Hvozdu nebyl jen tak nějaký kat - byl to TEN kat. Poslali jste pro něj, když začalo být jasné, že váš Bůh mlčí. Unaveně si povzdechl.
"Ty toho prostě nenecháš, co?"
Seděla na slámě a klidně si do prachu kreslila trojúhelníčky.
"Nenávidím fanatiky. Co vymysleli tentokrát?"
"Hranici."
"Nudááá."
"Taky myslím. Co je špatnýho na starý dobrý sekyře?"
Vlastně se měli rádi. Jen už to po tolika letech začínala být kapku rutina.

Sebranka v přístavní krčmě vypadala působivě. Kuchař, sporý snědý chlápek s vykulenýma očima, přešlapoval a nervózně si přitom pohrával se sekáčkem. Pak tu byl ještě ten blondýn. S modrobílým šátkem a skandinávským přízvukem a úsměvem lesní víly. Afričan s laskavým kulatým obličejem trval na tom, že nastoupí jedině s kamarádem - mlčenlivým vousáčem, co vypadal kapku nastydle. Nejzajímavěji a zároveň nejdivněji vypadal budoucí kormidelník - hubený pověrčivý Skot, duchem napůl mimo a s pohledem upřeným do tajemných dálav.
Stede Bonnet už nemohl být šťastnější. Měl loď. Měl posádku. Vždyť už byl prakticky PIRÁT.
Tak dobře... ve vývinu. Ale hodlal na tom zapracovat.

Když se přehoupnete přes nejvyšší zlom, všechno na okamžik strne. Všechno, úplně celý svět, se v tu chvíli trochu přikrčí. Okamžik před pádem. Za půl vteřiny se řítíte dolů a rozvzteklenou řvoucí horu máte v patách. Na rozhodnutí máte sotva jeden nádech a pak jde o všechno, musíte udržet rovnováhu, morál a vjet Příšeře rovnou pod zkroucený jazyk a ujíždět a všechno, co vás dělí od sežrání, je jen vaše prkno a vaše láska k němu. Taková monstra žijí jen tady, na místě, které taková spousta lidí považuje za ráj.
Ale když je osedláte, už nikdy na to nedokážete zapomenout.

Ateliér pana Farleyho byl ve skutečnosti částí zimní zahrady, vyhřezávající z domu jako uprášený klenot.
Lucius sem vlezl oknem. Měl teorii, kterou si potřeboval ověřit a ve dvanácti vám tohle přijde jako dobrý nápad. Věděl, že pan Farley je na mši a jeho žena, chladná dáma, sem nikdy nechodí. Ti dva měli nejspíš nějaký pakt, kterému nerozuměl.
Ten obraz zahlédl, když po lekci mžoural přes sklo a nemohl ho dostat z hlavy.
Nahý muž se leskl. Úplně všechno, co bylo vidět, bylo velké.
Lucius polkl.
Tohle bylo UMĚNÍ!
A nic o vás nevypovídá víc, než to, co vám visí doma.

Tohle nebyl běh, spíš špatně řízený pád - pasáček pelášil mezi buky jako šílenec. Ostružiny ho chytaly za kotníky a skládaly ho na zem spolehlivěji než bludný kořen. Za normálních okolností se tu bál. Teď měl jen vztek. Vztek smíšený se strachem, co se stane, když toho blba nechytí.
"Stůj," zařval, "ty prase jedno!"
Sele se ještě stačilo ohlédnout. Pak se ozvalo ŽBLUŇK a vysoké prasečí žehrání na osud.
Kluk přibrzdil. Ten pohled byl neuvěřitelný.
Uprchlík spočíval v jezírku jako huriska v lázni a tvářil se... no, jako prase. Když ho lovil, opařil se. Teprve později si všiml, že už nekulhá.

Bylo to klasické ráno. Takové, jemuž předchází výkřiky typu Takhle se kalí v Ásgardu, a Hoď sem ještě jednoho kance, Heimdalle!
(Že bozi netrpí kocovinou je mimochodem pomluva. Jen se jí dovedou zbavit magií, což je pěkně vychcané). Loki otevřel jedno oko. Usmál se. Do nahatých zad ho hřála kožešina a na břiše čísi vlasy. Válečník spokojeně pochrupoval a byla z něj vidět jen hříva a linie uspokojivě širokých ramen. Události včerejší noci mu zahrčely v hlavě jako kolovrátek.
Nesnažil on se čirou náhodou přesvědčit pár smrtelných autorů, že si zaslouží BJB?
A víte co se říká.
Pozor na přání.

Říká se, že než z hlavní třídy N-N-Yorku odklidili obrovskou, už zapáchající hlavu mrtvýho Sgena Samozvance, odvážil se k ní přiblížit jediný člověk. Takovej zvláštní týpek ve fialovým ponču, co vypadal jako obstarožní, hodně vyžilej rocker, kopl zrůdu do nehybný čelisti a řekl:
"Vítej na Zemi, šmejde. Šťastnou cestu do pekel."
A pronesl to prej v nejvznešenější a nejčistší verzi Össeinu, v chrámový řeči, ačkoli na první, druhej i třetí pohled vypadal jako echt pozemšťan.
Pak prostě zmizel. Jak nějakej přízrak, nebo tak něco. Znáte tyhlety historky.
Pravda možná furt poletuje Protonací, ale jsem já nějakej Gleewarin?
Co já vim.

Pořádně se oblíkej, říkávala babička. Zdejší lesy jsou studený. A hlídej si barvy, dodávala, ale to jen, když si byla jistá, že ji matka neslyší.
Těžko říct, co by řekla, kdyby mě viděla dnes. Goretexová bunda sice odolává slejváku i šlehancům vodou nacucaných kapradin, ale po tolika cestách už dávno nemá ten správný odstín červené. Poslala by mě do háje a třikrát si odplivla přes rameno. Nikdy by si nenechala vysvětlit, že už jsem velká. Sama. Že musím trochu improvizovat.
Musím ho najít a varovat. Protože lovci jsou opilí a mnohem víc než on se dnes v noci podobají šelmám.

Je to prakticky pořád stejný.
Každý ráno prohlídnout zásoby, pochytat všechny krysy a šváby. Oboje hodit přes palubu, pokud teda FAKT nemáte nedostatek jídla, ale na to zatím nedošlo, páč kapitán má prdel ve zlatě. Udržovat sekáček ostrej. Chirurga nemáme. JÁ jsem chirurg. Já řežu, Frenchie umí šít.
Furt se učit něco novýho. (Co je sakra vejce Benedict a francouzskej toast? Co znamená oblanšírovat?)
Respektovat kapitánovo přání. Sedm cukrů do čaje? Klidně.
Udržovat si dokonalej přehled o náladě na lodi. Důležitý, pokud chcete přežít. A Roach přežije všude.
Jo, a to nejdůležitější... Dohlídnout, aby už zase nedošly ty podělaný pomeranče.

Ta věc byla prostě záhada. Teoreticky spadala do oboru botaniky, konkrétně tropické, ale ve skutečnosti připomínala spíš něco z patologie tkání. Ohavně flekatá zeleň, připomínající pokožku hrdiny z filmu Sama Raimiho. Chovala se divně. Zahrnuta péčí ráda předstírala smrt a zvala na hostinu masařky. V tu chvíli matka ztrácela nervy a vyhodila To na trestnou lavici na chodbě. Občas v květináči zadusila nedopalek.
Po pár týdnech Věc vyrašila a rozkvetla květem barvy zamřelého hovězího. Vdechla jsem na schodech odeur kafilerie v letním vánku a zasténala:
"Boha jeho, ten zmijovec ještě nechcípl?"
"Falešnej poplach," pravila matka zavile.
A zapálila si cigaretu.

Aby bylo jasno, nebyl za tím žádný prachobyčejný chtíč. Tedy, jenom. Lucius byl v první řadě vyznavač intenzivních zážitků. Zážitky mají být pestré. Chcete-li dělat umění - hřímal kdysi pan Farley, jeho učitel - musíte se dívat a vidět. Vtisknout si do rukou a mysli všechny struktury, vůně a tvary.
Co se pamatoval, obklopoval se pan Farley větším množstvím zralých mužů. Velkých. Chlupatých.
Lucius vzdychl a opřel se o stěžeň pohodlněji. Posádku měl jako na dlani a ve skicáku ještě dvě stránky. Zachytil očima široká ramena v černé kůži a nasucho polkl.
Chtíč nebo umění, tak málo pudu sebezáchovy neměl ani on.

Cítila se mocná. A měla mimořádně hnusnou povahu, takže si to dost užívala. Teď kupříkladu vychutnávala pohled na toho muže. Nevypadal dobře. Měl nejistý krok, byl zelený jako špatně obarvené plátno a koutky se mu stáčely dolů. Když ji míjel, pocítila pokušení nastavit mu nohu, ale pak ji napadlo, jestli to přece jen není trochu moc.
Muž, vedený její silou jako loutka, konečně popřel roky evoluce, poklekl a odevzdal jí k nohám celý oběd, večeři, i těch pár panáků mezi tím. Rutinně smetla ze špičky boty natrávenou krevetku a udělala si v notesu čárku.
Byla to koneckonců pěkná svině.
Kocovina.

Dobře, tohle bylo trapné. A pěkně nepohodlné. Jak tu tak povlával v mořské bríze dobré dva metry nad palubou, cítil se poněkud bezbranně. Nebyl na to zařízený. A kromě toho ho popruhy tlačily v místech, které si na tohle zacházení fakt nepotrpí.
A taková to ještě před chvílí byla sranda!
Efekty vypadaly efektně, loď smrděla kouřem jako samo peklo a Stedova posádka se mohla strachy posrat. Parádní příklad ctihodného umění Vojebávky. A všem se to líbilo.
Kromě Izzyho. Ten chlap si nasupeně odkráčel a on, Blackbeard, nejděsivější pirát široko daleko, tu už dvacet minut visel jako uzený.
Tohle nebylo fér.

Hlasy se zdola ozývaly vlastně nepřetržitě. Byly slyšet hlavně v noci, při měsíčku. Ve dne - a to bylo docela otravné - je přehlušila posádka, která jednoduše neuměla držet hubu. Pan Buttons je měl všechny rád, o to nic. Ale stejně. Kdyby dokázali aspoň chvilku sklapnout, rozuměl by hlasům líp.
Říkaly zajímavé věci.
O pokladech.
Kouzlech.
Mořských pannách.
(Na ty samozřejmě nevěřil. Karl mu dávno vysvětlil, že na mořské panny věří leda blázni, děcka a vožralové. A nic z toho pan Buttons samozřejmě nebyl.)
Když se to tak vezme, byl by pan Buttons úplně nejšťastnějším členem posádky. Kdyby bylo aspoň chvíli ticho.

Pozemšťané jsou vlastně celkem nudní. Jen málokdo nosí líčení, a když, je ho málo. Nikde nic expresivního, nic neláká, netančí a neřve. Samozřejmě, on tudy jen prochází... Jenže je taky umělec. Potřebuje jiskřit, svítit a třpytit se a inspirovat. Když u nich doma někdo stárne a ubývají mu síly, poznáte to tak, že mu postupně ubývají barvy, dokud nezůstane jen černá... A obyčejná černá hvězda, rozložená na části, je pak symbolem, že se loučíte. Už napořád.
Ziggy Stardust se nakloní k zrcadlu a přidá k barvám na čele další. Není to dokonalé, ani nemůže být.
Ale pozemšťany to strhne stoprocentně.

Bohouš nebyl špatnej chlap. Jen moc mluvil. Pořád. Ráno vstal a otevřel hubu a rádio. Taky měl enervující zvyk zjevovat se člověku těsně za zády. Tenkrát jsem v tom ještě neměla takovej cvik. Oholit drát k lampě na tom správném místě mi trvalo dobře hodinu a potila jsem se až na patách. Pohřeb i následky požáru pokryla pojistka. Jeho.
Viktor není o moc lepší. Pořád mu jak ten blbec vysvětluju, že si nemá pokládat noťas na umyvadlo, když je ve vaně. Jeden záblesk, vyletí pojistky a je to. Usmívám se. Babi vždycky říkala, že na šťastným manželství se musí pracovat.

Deset večer, nad zahradou krouží netopýři, a já pořád sedím u Františky. Františka funí. Já funím. Chci tu velmi intenzivně nebejt, v těchhle situacích je Ondra daleko klidnější než já, ale vaří kafe, takže jsme na to sami. Františka a já. Jsem nervózní, ona vůbec, jen mě sleduje laskavým, zeleným pohledem. Františka není naše, ale nejspíš tu zůstane. Asi milionkrát jsme sousedovi říkali, ať ji sakra nechá kastrovat. Očividně to nestihl. Františka si olizuje srst, vrní a je jí to fuk. Už je profík.
"Jedenáct koček," spočítá ode dveří Ondra, "Není to málo?"
Miluju ho, ale občas bych ho praštil.

"Přinesl jsem ti kytky."
"To jsi hodný," smála se. Smála se vlastně pokaždý, a to byla skvělá zpráva, protože to znamenalo, že extrakt zabírá. Což se nedalo říct například o morfinech. Ty byly zlé a vypínaly ji. Neměla ty stavy ráda. Takže jsme to celé probrali s pečovatelkou a založili zahrádku. Malou, zabrala sotva nepatrnej kousek Ondrova skleníku, ale krásně zelenou a voňavou jak háro Boba Marleyho.
Ondrově mámě nezbývalo moc času, ale poslední měsíce se usmívala.
A já si s jarem říkám, jestli zas pár kousků nezasadit a neuspořádat stejně epickej mejdan, co si přála místo funusu.
Protože chybí.

Revenge, 8.července l.p. 1717
Milý deníčku,
Vylovili mě prý asi míli od ostrova, držel jsem se pitomýho plovoucího soudku jako klíště a byl na půl cesty do Hádu. Celou cestu jsem prospal, přitulený k Petovým kolenům a pořád jsem trochu utahaný, ale hádej co! Mám nový náhradní prst! Je z pomerančovníku a sedí perfektně. Což je fajn, protože se zase chystám kreslit. Cha!
Dizzy Izzy prohrál sázku.
Snažil se z toho vykroutit, ale Blackbeard... Ed... ho poplácal po rameni a řekl, ať to přijme jako chlap.
Brousím si tužku. Něco mi říká, že tohle bude velké.
Tvůj Lucius.

Pohřeb byl moc hezký - plačky, smuteční hosté, kvalitní alkohol, květiny a všechno. Děti se role zhostily perfektně. Všichni tu zkrátka byli, aby Mary podali pomocnou ruku. Nekrolog si z Barbadoského týdeníku vystřihla, nalepila do alba, a aby zármutku učinila zadost, namalovala nový obraz. S majákem, temnou lodí a postavou rozkročenou na přídi. Nebylo jí vidět do obličeje, ale bylo jasné, že se usmívá.
Taky se usmívala. A když z novin později vystřihovala další hrůzná svědectví o lodích, kterým někdo ulehčil o kořist a udělal přitom z posádky blbce, usmívala se ještě víc. Samozřejmě nemohla mít jistotu. Ale rozhodně mu fandila.

Celé to vlastně můžeme pokládat za nehodu. Hodit kamenem po strace není nic zásadního, tihle pověrčiví venkovští troubové se nad tím ani nezamyslí. Vůbec je nenapadne, že straka vůbec nemusí být strakou. Beztak to byl pitomý nápad, půjčovat si tuhle podobu - ta modřina na rameni bude bolet pěkně dlouho. Být zkušený, všemi mastmi mazaný trickster ještě neznamená, že jste nezranitelní.
Polobůh se zašklebí, poškrábe na čerstvé podlitině, vrhne do nočního vzduchu pečlivě odměřenou špetku magie a zmizí.
Ve skutečnosti se docela baví.
Protože neuplyne ani rok, a všechny děti v téhle vesnici se narodí zrzavé. A budou mluvit plynulou inslandštinou.

Palubu drtil onen druh ticha, charakteristický pro poslední minuty před vyhlášením výsledku voleb. Všichni se snažili vyplnit čas tradičním zevlováním, ale nebylo v tom srdce.
První to nevydržel Pete.
"Já nevim, hele. Jsou v pohodě? Nevylezli už druhej den," řekl ustaraně a všechny pohledy se jako na povel obrátily ke kajutám.
Izzyho smích byl skrznaskrz zlý.
"Vsadím se, že už můžete jít a sebrat si dole jeho mrtvolu."
Lucius vyskočil na nohy. Tvářil se tak zavile, jak se jen může tvářit člověk, co strávil tři dny šlapáním vody v oceánu, z nějž ho kamarádi vylovili pouhou náhodou. Na rukou měl pořád ještě varhánky. I na nohou. VŠUDE! Možná nikdy nezmizí! A navíc ztratil Petův prst, což ho naštvalo zdaleka nejvíc.
Měl chuť Izzymu podržet hlavu pod vodou.
"Tak jo, sralbotko," zasyčel. "JÁ se vsadím, že Stede to zvládne."
"Beru. Když prohraješ, jdeš přes palubu, slečinko."
"Když prohraješ ty," zaťukal Lucius pobaveně na desky skicáku, "zapózuješ mi."
Izzyho pohled naznačoval, že si představuje, jak by mu slušela šála z Luciových střev. Pak pokrčil rameny, perfektně si jistý sám sebou.
A přesně v tu chvíli se otevřely dveře. Lucius se andělsky usmál.
"Klid, Izzy. To zvládneš. Budu decentní. Jenom se neboj rozkvést."

Vůbec nic je nevarovalo. Přiveslovali tiše jako stíny, hladoví a zuřiví. Jak Izzy později vzpomínal, abordáž jim netrvala ani minutu. V jednu chvíli stál, pozoroval obzor a v následující vteřině zíral, jak se nad zábradlím vynořují nepříjemně povědomé obličeje.
"Když dovolíte," řekl Stede, "Bereme si svou loď zpátky."
Pak ho praštil. Jako někdo, kdo to toužil udělat celé věky. Izzy se vleže nevěřícně dotkl úst.
"Zuby," poučil ho Švéd, "už nepřirostou."
"Nehýbej se," usmál se Stede. "Mohlo by to zajít dál, než jsme chtěli."
Zvedl oči k vylepšené vlajce a zasténal.
Frenchie pohotově pokynul směrem ke kajutám.
Čas diplomacie nadešel.

Vážení spoluobčané!
Máme radost, že o akci Navrhni obecní znak projevujete takový zájem. Jen je třeba stanovit určité hranice, protože znak obce je přece jen věcí veřejnou a budou ho u vchodu do radnice míjet všichni. I děti. Proto musíme s politováním vyřadit ze soutěže takové návrhy jako portrét starostovy manželky v rouše Evině. Ne že by se na modrém poli nevyjímala, ale vyjádřila s tímto návrhem určitý, za nás zcela pochopitelný, nesouhlas. Stejně tak jsme dali stranou návrh pana Jirouta, který obsahoval prakticky tentýž motiv, jen kubisticky. Tohle zkrátka nejde.
Děkujeme za pochopení.
E.Ž., zástupkyně starosty, Nahý Újezdec.

Takže si to shrneme.
Dvanáct kýblů vody, co jsem vynosil do třetího patra.
Měděný kotel na nožičkách už sem předešlého dne vytáhli chlapci z dílny pana Vomáčky. Já kupoval hadičky. Až na Smíchově. Sice pršelo, ale mokrý už jsem byl. Ještě správné upínací matky, neboť celá soustava musí těsnit. Pěkně zpátky k Rottovi...
"Ale copak, Hlaváčku," přivítal mě inspektor Trachta, "nějak uřícen! No tak nestůjte, pěkně se přikrčíte tuhle za závěs. Jakmile se výslech dostane do slepé uličky, strčíte obviněnému hadice do bot a hýbnete mi tamtou pákou. Učte se - vyšetřování je taková jemná, mravenčí práce..."
A jo. Já zapomněl.

Když jsem je uviděl stát s Ondrou u branky, málem mi vypadl hrnek s kafem. Vypadali zvalchovaně. Holka, asi dvacetiletá, měla červené oči a její bílé tričko teď připomínalo kvalitní maskáč. Kluk zíral do země a z nosu mu kapala krev.
"Helejte, my mysleli, že se tam může stanovat, žejo," spustil rozpačitě.
"Jo?" řekl Ondra. "A tý cedule Pozor, pastviny, jste si všimli taky?"
"Ráno," řekla holka. "Jenže to už tam ty ovce lítaly jako jeblý!"
"Jedna mě kopla do oka."
Položil jsem hrnek. Opatrně.
"Vemte místo. Přinesu lékárničku."
"Pomůžu ti."
Nějakým zázrakem jsme se zvládli rozchechtat až v baráku.

Říká se, že umí být neviditelný. Že umí projít lesem jako duch a sám Herne ho následuje, aby požehnal jeho šípům.
Říká se spousta věcí.
Nic z toho není pravda.
To, co zatracenýmu Locsleymu - a nám všem - prozatím zachraňovalo život, nebylo nic jinýho než prostá mazanost.
Koruna posvátného dubu nás dokonale kryje. Je ticho. Až na červa, hodujícího hluboko ve dřevě, se nepohne ani list. Sami se tu krčíme jak červi, připravení spustit se po svých vláknech dolů, jakmile se na cestě z Nothinghamu ozvou kopyta. Tentokrát má šerifa doprovázet Guy z Gisbornu. Jak já miluju ten jeho nasranej výraz...

Druhá série, scénář, first draft.
Bojíme se otevřít twitter. Všichni řvou:
"Vraťte nám Luciuse!"
Máme pár nápadů, zpravidla šílených. A dochází rum.

Záchrana Luciuse, verze druhá. Tahle varianta zahrnuje především chapadla. Spoustu chapadel.
Rum došel. Začínají docházet pomeranče.

Verze třetí. Došlo kafe. Taika zkoumá tumblr a ďábelsky se chechtá. Naše publikum nám rozumí. Píšeme dál. Teď už jsou ve hře mořské panny... Panicové. Něco takovýho.
Nenávidím Luciuse a doufám, že ho něco sežere.

Scénář k první epizodě hotov. Nemáme kafe, rum, ani pomeranče. Taikův nápad mrknout se na nějaké ty fanfikce byl geniální. Fanoušci jsou totiž stejně jeblí jako my.

Rybník napájel pramen, takže mluvit o vodě, teplý jako kafe, bylo přehnaný. Les najednou vypadal prastarej. Cvrčci a sovy. Zašustila látka Ondrovy košile, vklouzli jsme do vody, lapali po dechu a chechtali se trochu opilostí, trochu šokem.
Najednou mi Ondra přitiskl dlaň na pusu a vtáhl mě do stínu kořání.
"Já nevim," ozvalo se na pěšině. "Za mejch mladejch let už by měli rodinu."
Jarda. Soused ze samoty.
Do prdele.
"No jo, furt," zasmála se Iva,"Tos byl rád, že ti komundírové dovolili dejchat. Nech je bejt. Jsou šťastní."
Kroky se vzdalovaly.
"Jseš šťastnej?" zabručel mi Ondra do ucha.
Hádejte.

Stáli jsme před chalupou, ryk od táboráku vzadu se k nám nesl pokojně a zvolna. Nádherná letní noc. Od rybníka skřehotaly žáby. Zapnul jsem vapík a pokoušel se o dokonalej kroužek. Ondra se sehnul ke kotěti, co se odněkud přišouralo a šplhalo mu na botu.
"Nojo, no," zabručel. "Mohlo to být i horší."
"Mohlo. Nemůžem čekat, že nás hned přestanou vyslýchat. Nebejt ženatej je tu prostě divný."
"Zvyknou si."
"Třeba ti nakonec přestanou nabízet Jaruš."
"Jo. Jsem špatná partie."
"Vole," zasmál jsem se a podal mu ruku. "Hlavně JSEŠ ženatej. Nebo něco takovýho."
"Pojď se projít. Voda bude jako kafe."

Ondra byl zkrátka velkej. Ten typ, co v hospodě radši neprudíte. Sednete si opodál a ani omylem by vás nenapadlo do něj rejt. Široký záda v kostkovaný košili, předloktí jako šunky. Choval se klidně, uctivě, ale stejně jste si netroufli. Hele, podle mě to bylo tou jizvou. Klouzala mu po čele a kolem nosu skoro až na bradu. Vypadala děsivě.
Nikdo neměl tušení, že ji má od chvíle, kdy se vrhnul do náhonu pro pytel, ze kterýho se ozejvalo mňoukání. Okamžitě. Po hlavě. Vytáhl jsem ho tenkrát já. Získal patnáct stehů, já osm koček a chlapa, se kterým hodlám zestárnout.