DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Nová tmavomodrá konev na vodu s namalovanou bílou kopretinou stojí na dřevěné lavici pod oknem.
Lidka s culíky barvy myšího kožíšku přinesla z louky hrst opravdových kopretin. Zastrkala je do konve. Teď sedí na lavici a nohama v oranžových plátěných sandálech okopává kamínky v prachu.
„Před spaním si budu muset umýt nohy v lavoru. Achjo!“
Vzpomněla si na školu a na Pepíka. Stýská se jí po něm. Před prázdninami, na konci druhé třídy, jí pomohl odnést domů květináč s pokojovou květinou.
„Tak hezky koukal. Má mě taky rád?“
Vytáhne kopretinu, otrhává okvětní lístky.
„Má. Navždy spolu!“
„Lidko, nohy!“ volá máma.

Bylo po večeři, což znamenalo, že… Kocour stiskl knoflík a místností se rozezněly Hammondovy varhany.
„Koukej ten zatracenej kravál vypnout nebo příště místo kapesníku použiju tvoje sako!“ vyštěkl podrážděně Lister.
„Sáhni na ně a vyškubu ti ty tvoje plesnivý dredy!“ vyprskl Kocour.
Kryton vypnul přehrávač.
„Co děláš, ty rezatá popelnice? Já už to Opičákovo krkání nemůžu poslouchat!“
„Tak abyste věděl, vy natvrdlý organoide, pravidelně se natírám antikorozivním lakem!“
„Jo, a potom to tu vždycky půl dne smrdí jak na benzínce!“
Lister si zoufale sevřel hlavu do dlaní. „Přísahám, že až odsud vylezem, tak to za tu karanténu Rimmerovi pořádně osolím.“

Mudlovští šmejdi
Nižší bytosti
Smrt mudlům
Motáci neexistují
Odpad společnosti
Zavřít mudloláskaře

Čistá krev
Osm z osmi prarodičů
Nadvláda kouzelníků
Privilegovaná společnost
Dohodnuté sňatky
Informace bez politické korektnosti

Jsou slova, která patří k sobě. A jsou také slova, mezi nimiž zeje propast. Prostě nejdou dohromady. Jako když smícháte vodu a bláto, vznikne jen další bláto.
Takže je potřeba najít muže, muže s jasnou vizí a pevnou vůlí, který je od sebe oddělí. Pro toho pracovat by mi bylo ctí. Pro toho vykonám cokoli.

zápis v růžovém deníčku na klíček, na jehož přední straně je pohybující se kresba kotěte s mašlí

Ve vesnici ho varovali, aby se ke starému zámečku na kopci nepřibližoval. Ale jemu to nedalo. A nyní se před ním tyčil vstupní portál zříceniny. Snad najde nějakou neporušenou místnost, kdy by mohl přenocovat. V tom se mu zdálo, že něco zaslechl.
„Je tu někdo?“ zavolal.
Spatřil ženskou postavu, kterak mu kyne na druhé straně nádvoří. Následoval ji.
Kaple byla vyzdobená květinami, plná svátečních hostů. Před oltářem pak stála žena ve svatebních šatech. Udělal krok vpřed. Stoupnul do prázdna a kaple se rozplynula. Hlavou tvrdě narazil na kámen a poslední, co uviděl, byla hromada kostí.
„Spolu navěky…“ neslo se ruinami.

Popíjeli rekreačně, neb je právě nic nepálilo. Tedy krom obvyklých radostí totalitního režimu.
„Chceš mi něco říct?“ Ve skutečnosti to nebyla otázka. Sirius se už dobrou půlhodinu nenapil. I slepý by poznal, že se schyluje ke svěřování.
„Jsem gay,“ řekl trpitelsky.
Zvedla obočí. „O tom pochybuju. Ve škole jsi spal s Remusem, ale nikdy jsi nevypadal nešťastně, že po tobě všechny jedou. Takže bych si troufla tvrdit, že budeš asi bi.“
Přihnula si ze sklenky, zatímco Sirius zíral.
„Asi jo. Ale... Remus?“ vypravil ze sebe nakonec.
„Vy jste spolu nespali?“
Zakroutil hlavou. „Ale byli jsme pořád spolu... Možná jsme měli.“

Při výbuchu sopky se do vzduchu dostal velmi vzácný osamocený atom vodíku. Bylo mu hrozně smutno a toužil si najít nějakého kamaráda. V bouřlivých reakcích se potkal například s uhlíkem nebo kyslíkem, ale jejich vazba nebyla nikdy dost silná. Při každé další reakci byl odstrčen a zůstal chudák zase sám.

Atom vodíku si pomalu začínal myslet, že zůstane navždy opuštěný. Ale najednou v tom zmatku zahlédl atom, který mu byl nápadně podobný a něco ho k němu hrozně táhlo. Ano byl to druhý atom vodíku a přitáhla je k sobě nejsilnější kovalentní vazba typu sigma. Teď můžou zůstat pořád spolu!

Ostrov se nakonec zdál opuštěný. Výborně.
Badatel ho pečlivě obešel s detektorem. Ten ani nepípl.
Ideální pokusná oblast.
Pečlivě rozmístil lesklé kameny. Od jednoho dohlédl na druhý. Měl určitý pocit, že je to tak správně.
Něco mu to našeptávalo.
Obešel pokusnou oblast znovu s detektorem.
Stále ticho.
Ještě je moc brzy.
Spal dobře a v relativním pohodlí v provizorním přístřešku. Ale ráno...
Kam zmizel detektor?
Byl jeho věrným společníkem několik desetiletí. Kam ho jen položil? Jak bude zjišťovat...
Zarazil se.
Cítil určitou jinakost.
Přišla změna.
Detektor nebude potřeba. Vyvinul si v hlavě vlastní.
Toho se nezbaví.
Aspoň nebude sám.
Píp.

Zase je ráno, ptáčci zpívají za oknem a sluneční paprsky se prodírají skrze žaluzie. Sotva se trochu proberu, skoro ani neotevřu oči, a už po něm instiktivně sahám. Ani nevím proč, je to asi už ze zvyku. Dřív dokázal jednoduše přinést zábavu, potěšení nebo i pocit smyslu. Dnes už mne na něm čeká hlavně práce, povinnosti a připomínání co vše bych dělat měl. Před námi je celý den který strávíme spolu. Bude mne měřit na každém kroku, naslouchat každému mému slovu a třeba z toho i něco málo budu mít. Dobrý sluha, ale zlý pán. Ach jo, už zase zvoní...

Procházel ztichlým pokojem. Přišel „uklidit“ po svých „kamarádech“, teď se však zarazil a odložil pušku. Pláč? Odhrnul peřinku a pak se židovská dívenka dotkla jeho rukavice. Ten jediný okamžik stačil, aby se Německo rozhodl.

Vydával ji za svou. Trávil s malou Rebekou čas, i když věděl, jaké svatokrádeže se dopustil. Děvčátko bylo právě zrozený a dosud bezejmenný národ.

Válka skončila. Gilbert s dívenkou se ukryl u přátel. Ludwiga čekal soud a dlouhé roky vězení.

Teď si hrála v jeho blízkosti. Dávno věděla, že je hrdý národ Izraele. Zestárne, až nastane pravý čas. „Budeme pořád spolu, viď, tati?“ Pevně ji objal.

Prožili jsme krásná, téměř bezstarostná léta plná radostného i zlomyslného smíchu. Léta žíznivého hltání vědomostí, testování hranic, prvních přešlapů a prvních vítězství. Říkalo se jim studentská.
Vystřídal je čas velkých plánů a taky velkých zklamání. Čas hledání a objevování sebe sama. Byl naplněný divokým smíchem i zalykavým pláčem. Čas nezralé dospělosti.
Po něm přišla dlouhá doba temna, která nás hrozila nenávratně rozdělit. Doba, v níž zazníval jen tenký, zoufalý pláč. Doba zodpovědné dospělosti.
Nakonec ale...

„Ostrodrápku, přestaň je už nudit tou historií!“ houkl z kuchyně Dvanácterák, zatímco Tichošlápek před domem parkoval motorku a Náměsíčník kontroloval stav knihovny.

...jsme pořád spolu.