Mezi zdáním a skutečností

„Proč ta námaha, hm? Nikdy ti na mně kdovíjak nezáleželo.“

Ta slova zaznějí z druhé strany skomírajícího ohniště, od stínu opřeného o nedaleký strom a téměř zcela splývajícího s okolní temnotou. Jen ty oči... Planou. Jako zrádná světýlka v močále. Jegor se zamračí.

„Nemluv nesmysly, Koščeji. Jistě, že záleželo. Jako na každém jednom družiníkovi.“

Sám však slyší, že jeho hlas nezní tak pevně jako obvykle. 

„Nikdy jsi mi nedůvěřoval. Ani když jsi ještě býval pohanem.“

„Já...“

„Nikdy,“ odsekne druhý muž důrazně.

Pak obejde ohniště.

„A teď, když na mě již všichni ostatní z téhle naší znamenité sebranky zanevřeli, dokonce i měkota Mikula, tady jsi. A tlacháš o jednotě a bratrství, o přivádění duší zpátky na světlo. Přemlouváš Ilju, aby mě nechal vzít si nové čarodějné žezlo a jako tonoucí stébla se chytáš každé záminky pro chlácholení.“

Zastane před Jegorem, kterého sevření kolem rukojeti jeho meče je s každým slovem tužší a tužší. A ne proto, že by ho hodlal vytáhnout. 

„Taková námaha, taková... Úpěnlivost. Když by mnohem víc smyslu dávalo, že nade mou jako první zlomíš hůl.“

Ne že by to Jegora nepokoušelo. Musel si připomínat, že jejich kyjevská družina přežívala a vítězila, protože si uměli poradit se všemi možnými zmetky. A to i tehdy, když je něco semlelo natolik, že kolem sebe začali kousat jak vzteklí. Strávil s družinou víc let než na posvátné hoře, po které měl své původní jméno. A těch obličejů, co viděl stárnout, dospívat, náhle vyhasnout... Musí zde být cesta jak se vypořádat s tím, co z Volcha udělalo Koščeje. 

„Kdybych se snadno vzdával, kníže Svjatoslav by na mě nespoléhal,“ odvětí Jegor.

Kostnatý mág pobaveně potřese hlavou. Pak si dřepne před Jegorem a jeho úšklebek poleví do něčeho mírnějšího. Téměř chápavého. I svá další slova pronese jemnějším tónem. 

„Bojíš se, že si selhal. Jako velitel, který neodhadl nebezpečí, nedokázal se postarat o svoje chlapi a netuší co dál. Jako křesťan, který neví, zda po všech těch velkohubých řečech o čistotě podlehl slabosti on, nebo jeho všemocný a vševědoucí ukřižovaný bůh. Jako Helžin první družiník, kterému svěřila něco ještě cennějšího než poklady pod svými sukněmi. Svou důvěru a jediného syna. Jako muž, který se ptá, zda kdy bylo vůbec možné zachovat si čest a dojít smíru.“

Každé slovo je bodnutím a Jegor v těch zelenkavých duhovkách vidí, že Koščej moc dobře ví, jak hlubokým. Chce něco namítnut, chce vstát, jenže Koščej jej chytí za rámě, jeho stisk pevný a ruka těžká a Jegor najednou nic z toho nedokáže. Jako kdyby jej zaklel. 

„Je na čase, abych tvé obavy a pochybnosti jednou provždy rozptýlil, Jegore.“

Koščejovi prsty se do Jegorovi paže zatnou jako pařáty. Tvrdý, zjizvený obličej ozáří jantarový mihot, ovšem odjinud, než z ohniště za Koščejovy zády. A Jegor v jeho očích spatří odraz hořícího města.

„Ano, selhal jsi na celé čáře. Ještě před lety, při dobytí Iskorosteně.“

Najednou zase slyší hukot požáru, třískot oceli a nářek. Vidí zelenookého kluka s čarodějnou holí dvakrát vyšší než on sám. Byla to výprava za odplatou. Život za život. A život knížete Ingvara měl cenu celého knížectví. Vydrancovaného, pobitého a zotročeného. Kdo by se o něčem takovém s Helgou přel? Tvrdší a ostřejší všech varjažských mečů a seker. Koščej se nakloní blíž, až Jegor ucítí jeho dech, horký a štiplavý jako kouř. 

„Selhal jsi, protože jsi mě tehdy nezabil.“

S Jegorem se všechno zatočí, vířící záblesky a tma, místo pevné země bahno a sypký popel. Koščej jej odstrčí a Jegor se přepadne do nicoty.

Vzbudí se trhnutím, srdce bušící a ústa jako troud. Kolem však panuje jen nekonečný klid a hluboká modř nadcházejícího úsvitu. I uhlíky v ohništi, vedle kterého leží, již pohasli. Protře si obličej a rozhlídne se po okolí. Koščej není k vidění. Snad že zalezl mezi ostatní spící zachumlané v pláštích (kdy naposledy jej viděl spát?), nebo se zase někde potuluje. 

Jegor sáhne po své čutoře a dopřeje si pořádný lok. Srdce se mu již uklidňuje, ale ta záhada na něj přesto dotírá. Byl to pouhý výplod snů, nebo skutečnost? Nebo spíš… Je to, co zaznělo, pravdou?

*
(Alespoň doufám, že trópa splněná.)