Souhrn: Skřivánek už několik týdnů kotví v přístavu a čeká na nové rozkazy a důstojníci si krátí dlouhou chvíli návštěvami rodiny a známých.
Varování: Obsahuje jeden vulgární výraz, nepatřičná zvířátka na talíři a zmínky o násilí nejen na zvířatech
Poznámka: Kdyby někomu připadalo, že některé pasáže už četl, tak jde o poznání delší variaci na vánoční DMD bonus. Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.
Skřivánek kotvil v summertonském přístavu už dobré tři týdny. Zpočátku na lodi panovalo napjaté očekávání, ale jak dny míjely v šedivém prosincovém nečase, upadala nálada posádky i důstojníků do otupělé nečinnosti. Kapitán Harris se snažil udržovat mužstvo v pohotovosti, protože jednotvárný čas zahálky kázni neprospíval, ale každý další den v přístavu znamenal krůček blíž úpadku. Doufal, že brzy dostane nové rozkazy, aby se vrátili zpět k eskadře admirála Farrela, ale zdálo se, že si admiralita dává s rozhodnutím na čas, a tak nakonec svolil, aby důstojníci i mladí gentlemani mohli navštívit své rodiny, pokud si to budou přát.
V důstojnické jídelně vládl neobvyklý klid a téměř uvolněná atmosféra. Pan Finch požádal o dovolenou a odcestoval z města za rodinou do Brighthamu. Tom Martin byl pozvaný na odpolední čaj a večeři k rodině své starší sestry Katherine Miltonové a ještě se nevrátil. Druhý důstojník, pan Lindsay, se hned po večeři odebral na hlídku a s jeho odchodem polevilo i ostražité napětí, které viselo ve vzduchu průběhu večeře.
Nikdo z přítomných si nebyl zcela jistý, co přesně se mezi druhým a třetím důstojníkem odehrálo, ale ode dne, co připluli do Summertonu, se zdálo, že Charles Lindsay a Frances Doylová spolu nedokáží vydržet v jedné místnosti déle než po nezbytně nutnou dobu a už tak napjatý vztah se zvrátil téměř do otevřeného nepřátelství, které se dusilo pod tenkou slupkou odměřené zdvořilosti.
Frances Doylová se beze slova zvedla od stolu a z truhly si donesla kabát uniformy, co původně patřil jejímu předchůdci, Jonathanu Dudleymu, kterého při střetu s Nemesis zabila dřevěná tříska. Na stole vedle talíře s nedojedeným švestkovým pudinkem, který připravila žena pana Wilkinse, si rozložila šitíčko v plátěném obalu a pustila se do přešívání, aby jí kabát lépe sedl. Teriér se světlou, rozcuchanou srstí jí ležel u nohou a dřímal.
„Vy už nebudete, Frances?“ zeptal se pan Wilkins přátelsky, přešel k nevelkému stolečku, na kterém stál podnos s vínem a několika prázdnými poháry, a z karafy si nalil ještě jednu sklenku.
Frances zvedla hlavu od šití.
„Je váš, jestli chcete,“ odpověděla nezaujatě.
Čekání v přístavu přinášelo vedle ubíjející nečinnosti i některé nesporné výhody. Dostatek čerstvého jídla patřil mezi ty nejpříjemnější, takže kromě pudinku měli k večeři poctivě vykrmeného pečeného housera, kterého důstojníkům ze Skřivánka laskavě věnovala kapitánova choť. Frances byla přesvědčená, že kdyby se pokusila sníst byť ještě jedno jediné sousto švestkového pudinku od paní Wilkinsové, pravděpodobně pukne.
„Nedáte si ještě aspoň kousek?“ ozval se doktor Dobbler.
Frances přešla jeho poznámku mlčením. Samozřejmě ji myslel dobře, stejně jako všechny ostatní pokusy o to jí podstrčit jídlo navíc. Ne vždy úspěšně a jen s diskutabilními výsledky. Po téměř jednom a půl měsíci pravidelné stravy a řádu na palubě Skřivánka už sice neměla nezdravě propadlé tváře, ale opasek stále utahovala na víc než poslední dírku. Beze slova se vrátila k šití, zatímco nedojedený puding na talíři dál osychal.
„Také mám dost,“ odmítl pan Wilkins a upil ze sklenky.
„Doktore, nezahrál byste si dámu? Nebo raději šachy?“ obrátil se na doktora Dobblera.
„Proč ne? Dám přednost šachu,“ přikývl doktor Dobbler souhlasně, a za krátký okamžik už lodní chirurg se starým navigátorem seděli proti sobě nad cestovní hrací deskou a zaujatě zvažovali možnosti tahu.
Ticho, rušené jen nepatrným vrzáním dubového trupu a tlumenými hlasy lodníků z paluby, které v důstojnické jídelně v tu chvíli zavládlo, působilo téměř domáckým dojmem. Bonny uvelebený pod stolem ze spánku cukal přední tlapou a kmital špičkou střapatého ocasu.
Frances se právě snažila ve světle pohupující se lucerny navléct nit, když do jídelny vešel Tom. Na plášti i na klobouku měl ještě zbytky tajících sněhových vloček. Pozdravil přítomné a odložil klobouk i plášť.
Doktor s panem Wilkinsem krátce přerušili hru, aby pozdrav opětovali. Teriér střihl uchem, líně zvedl hlavu, zeširoka zívl, protáhl si přední tlapy a s radostným vrtěním ocasu se motal Tomovi kolem nohou.
Aniž by přerušila činnost, přeptala se Frances, jak se Tomově sestře i její rodině daří.
„Dobře, děkuji. A mám vyřídit, že pozítří jsi zvaná k večeři,“ dodal, zatímco drbal rozcuchané psisko v srsti pod krkem.
Frances dokončila steh a odložila kabát s nedošitým švem na sousední židli. Ačkoliv věděla, že sestra Katherine je jediný člen Tomovy rodiny, se kterým udržuje pravidelné styky a který se od něj neodvrátil, když se rozhodl vzepřít otcově vůli a dát se po vzoru svého strýce k námořnictvu, a v lepších časech ji Tom párkrát do domu pana Miltona přivedl na jídlo nebo odpolední čaj, sotva by Miltonovy dokázala považovat za blízké přátele. Pokaždé k ní byli vlídní, ale ve velkém domě si vždy připadala nesvá a ve skutečnosti příliš netoužila po společnosti.
„Víš, že nejsem právě nepříjemnější společnost,“ pokusila se z pozvání vykroutit, přestože si byla vědoma toho, že to je vůči paní Miltonové nezdvořilé.
Toma to však nijak nevyvedlo z rovnováhy. Znali se příliš dlouho na to, aby se ho Francesina neochota pozvání přijmout dotkla. Tušil, že za její vytrvale špatnou náladou je víc, než jen nepříjemný spor s panem Lindsayem.
O tom, co se odehrálo před jejich setkáním v Carricku, se nedozvěděl víc, než těch pár neurčitých vět vyřčených v opilosti. Frances se k tomu už později nevrátila a Tom se nevyptával. Ale ať už se stalo cokoliv, zamkla to v sobě přede všemi, včetně nejlepšího přítele. I před sebou samou. Přesto, nebo spíš právě proto byl přesvědčený, že by jí změna prostředí prospěla.
„Mám vyřídit, že tě rádi uvidí, Fanny,“ za prostým prohlášením se skrývala nevyřčená starost.
Frances stiskla rty. Dokázala si spočítat, že přestože Tom svá slova myslí zcela upřímně, ze strany jeho sestry se jedná víc o zdvořilost vůči bratrovu dlouholetému příteli než o cokoliv jiného, a hodnou chvíli se neměla k odpovědi. Místo toho se natáhla po kabátě a vrátila se k šití.
Doktor Dobbler, který se zdánlivě zaujatě skláněl nad šachovnicí, přerušil hru a zaměřil se na dvojici mladých důstojníků hloubavým pohledem.
„Myslím, že byste to pozvání měla přijmout, Frances,“ pronesl s rozvahou člověka, který zná své spoluplavce lépe než oni sami.
Frances ještě chvíli mlčela, ale nakonec přece jen váhavě přikývla.
„Když myslíte,“ připustila a opět se pohroužila do soustředěného mlčení. Možná bude přece jen příjemnější večeře v panském domě, než protivná přítomnost nadutého pana Lindsaye v důstojnické jídelně.
„Nechceš ten kabát raději odnést ke krejčímu?“ zeptal se po chvíli Tom do ticha.
Frances ani nepřestala kmitat jehlou, zvedla hlavu a věnovala Tomovi všeříkající pohled. Po návratu do Summertonu jí sice vyplatili poloviční plat za uplynulého půl roku, ale návštěvu krejčího považovala za zbytný výdaj. Starých zvyků se zbavovalo těžko.
„Založím tě, jestli...“ dodal Tom opatrně, aniž by si uvědomil, že navzdory dobrému úmyslu jen šlápne do vosího hnízda.
„Nejsem kurva, abys mě platil, Tome!“ utrhla se na něj Frances zhurta dřív, než se stačila nad svými slovy zamyslet.
Doktor Dobbler s panem Wilkinsem se až příliš okatě zahloubali do hry, jen aby nedali najevo, že ten nenadálý výbuch zaznamenali.
Tom se zarazil. Poznal, že se Frances svou dobře míněnou přátelskou nabídkou dotkl víc, než mohl předpokládat. V téměř omluvném gestu se stáhl. Tušil, že cokoliv by se pokusil říct, by jen zbytečně jitřilo nezhojené rány. Za prudkou odpovědí nestála jen pod kůží zažraná a u námořníka až neobvykle přísná šetrnost, že vždy musí vyjít jen s tím, co má. Skrývala se za ní bolest člověka, který viděl víc, než by si přál, a stálo to víc než jen otcovy úspory.
Frances stiskla rty. Potom snad ještě poněkud zprudka sbalila šití a vstala od stolu.
„Půjdu spát. Dobrou noc, pánové.“
Hněv z jejího hlasu už vyprchal, ale na další setrvání ve společnosti ztratila náladu. Navíc hodina pokročila a měla by se před hlídkou alespoň pár hodin prospat.
Dům ztichl. Pan Wilfred Milton odložil nedopitou sklenku na kovový podnos. Samotnému mu pití nechutnalo. Švagr, kterého pozvali ke štědrovečernímu stolu, už odjel, aby se včas vrátil zpět na loď, a jeho matka se omluvila a opustila skromnou společnost hned po brzké večeři.
Snad na ni bylo přece jen trochu příliš vnuků rozjívených přítomností oblíbeného strýčka, kterého vídali jen zřídka, takže udržet je v mezích slušného vychování bylo téměř nemožné. Obzvlášť dva mladší synové – bezmála sedmiletý George a malý Benjamin – chrlili na Toma Martina téměř nepřetržitý proud zvědavých otázek střídaných roztržitým dětským vyprávěním, dokud je chůva neodvedla se slovy, že mají nechat strýčka vydechnout, a navíc už je čas jít na kutě. Máti už měla svůj věk, od smrti Wilfredova otce byla zvyklá na ticho a klid svého domu a z trojice malých rarachů ji jistě rozbolela hlava.
Katherine se odebrala do své ložnice, sotva se rozloučila s bratrem.
Wilfred se naposledy rozhlédl po prázdném salónu a usoudil, že než další ponocování, raději půjde navštívit svou ženu. Jistě ještě nespala a společné chvíle byly tak vzácné.
Zaklepal na dveře její ložnice, a když se ozvalo docela tiché pozvání, vklouzl dovnitř. I po tolika letech manželství a se třemi syny si pořád připadal trochu jako malý kluk, který se snaží vloupat do spíže na pražené sladké mandle a křížaly tak, aby ho kuchařka nebo hospodyně nenačapaly.
Katherine seděla u toaletního stolečku jen v noční košili a zdobeným kartáčem si rozčesávala dlouhé tmavé vlasy, které jí spadaly téměř až na bedra, než je na noc zaplete do copu. Wilfred potichu zavřel dveře, přešel k čalouněnému křeslu u krbu, zul z unavených nohou střevíce a hodnou chvíli se jen mlčky díval, jak štětiny kartáče pročesávají jednotlivé prameny, lesknoucí se ve světle svíček i dohořívajícího ohně. Na krátký okamžik si hýčkal myšlenku, jaké má štěstí, že může vídat Katherine takhle – prostovlasou, bez pudru, honosných rób i masky paní velkého domu.
„Nejste unavená? Byl to dlouhý den,“ zeptal se starostlivě. Za dveřmi pokoje nemuseli před nikým předstírat a mohli být jen manželé, kteří k sobě, navzdory domluvenému sňatku, i po letech cítili víc než pouhou náklonnost.
Katherine odložila kartáč a obrátila se k manželovi s mírným, spokojeným úsměvem.
„Kdepak,“ nepatrně zavrtěla hlavou. Než opět promluvila, na chvíli se odmlčela.
„Pozítří jsem pozvala na večeři kromě Toma i Frances Doylovou,“ oznámila věcně. Neptala se na souhlas.
Wilfred se zatvářil zmateně. V prvním okamžiku netušil, koho má jeho žena na mysli. Marně se snažil vylovit z paměti, jestli mezi přáteli a množstvím známých mají nějaké Doylovy. Žádné si však nevybavoval.
„Koho?“ zeptal se.
„Frances Doylovou. Pamatujete toho mladičkého námořníka? S Tomem bývali jako sourozenci. Už je to pár let.“
Wilfredovi začalo pomalu svítat. Vzpomínal si na malého, hubeného kluka, který v jídelně velkého domu působil trochu dojmem divokého pouličního psiska, které se někdo pokusil (nepříliš úspěšně) ochočit. Nikdy neodpověděl víc než dvě nebo tři slova. Teprve později se mu Katherine svěřila, že ten chlapec s nehezkou jizvou na tváři je ve skutečnosti děvče. Dlouho nevěděl, jak s tou informací vlastně naložit. Nakonec se rozhodl tvářit, že nic neslyšel.
„Zdá se vám to rozumné? Teď o Vánocích, když přijela máti?“ nakrčil čelo. Nechtěl se s ženou přít nebo být nepohostinný vůči příteli jejího bratra, ale nepřipadalo mu moudré přivést do domu tu zvláštní osobu, zatímco u nich přebývá i jeho matka.
„Wilfrede, právě proto, že jsou Vánoce,“ odpověděla Katherine a nasadila výraz, který prozrazoval, že je pevně přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí, a rozhodně není v moci nikoho (natož jejího manžela) ji přimět ho změnit. A stejně jako už mnohokrát ho fascinovalo, kde se ta síla v jeho ženě, která se obvykle jevila jako jemná dáma se zdánlivě mírnou povahou, bere. Po matce ji rozhodně nezdědila.
„Dobrá,“ připustil po chvíli. Potom vstal z křesla a přešel ke své ženě.
„Ale měli bychom pozvat ještě někoho. Nemůžeme nechat máti dvěma námořníkům napospas.“
Katherine se usmála, když vzal Wilfred její ruce do dlaní a věnoval jí něžný polibek.
Nemohl-li svou ženu přesvědčit, aby svůj názor a rozhodnutí změnila, bylo potřeba dostát společenským závazkům. Jedna nebo dvě dámy u stolu navíc jistě zajistí, aby se jeho matka necítila v přítomnosti dvou důstojníků opomíjená a večeře proběhla, jak se patří.
Když Tom mluvil o večeři u Miltonových, zmiňoval jen malou rodinnou sešlost – rodina jeho sestry a oni dva. Přítomnost paní Caldwellové s neteří, jistou slečnou Pelhamovou, byla pro Frances ne zrovna vítaným překvapením. Kdyby to bývala věděla předem, pravděpodobně by po Tomovi vzkázala poděkování se společensky přijatelnou omluvou, že má povinnosti na lodi. Obdivovala schopnost svého přítele zachovat tvář, ačkoliv ze sotva patrného pohledu poznala, že i jeho přítomnost obou dam zaskočila. Ve chvíli, kdy překročili práh domu, bylo však už na ústup příliš pozdě, pokud se Frances nechtěla Katherine Miltonové hluboce dotknout či ji dokonce urazit, a tak se proti své vůli ocitla v prostorné jídelně a snažila se nedávat své rozpoložení nijak najevo.
Usadili ji na místo vedle staré paní Miltonové a po její pravici seděla slečna Pelhamová. Wilfred a Katherine Miltonovi jakožto hostitelé obsadili místa v čele stolu, a paní Caldwellová a Tom seděli na protější straně. Frances za svůj dosavadní život neměla mnoho příležitostí nahlédnout pod pokličku zvyklostí lidí, jako byl pan Milton. Na lodích sice platila nejrůznější psaná i nepsaná pravidla a zvyklosti, jako to, že pozvání ke kapitánovu stolu se rovná prakticky rozkazu a jedinou přijatelnou omluvou je vážné zranění nebo smrt. Naprostá většina snídaní, obědů i večeří nejen v podpalubí a v koutě podporučíků, ale i v důstojnické jídelně však připomínala víc nekonečný proud historek, popěvků a vtipů či trefných poznámek, které se v přítomnosti dam nahlas neříkají, než kultivovanou konverzaci panských salónů.
Frances tušila, že v tom rozsazení je jistě nějaký smysl, ale cítila se nesvá a mezi sousty husté teplé polévky pozorovala své spolustolovníky ve snaze se nekomfortní situaci co nejlépe přizpůsobit.
Slečna Pelhamová byla způsobně vychované, nepříliš výrazné stvoření s plavými vlasy, vyčesanými do objemného účesu, s bledýma očima. Z každého jejího pohybu čišela sebekontrola vštěpovaná od plenek, takže ze všeho nejvíc připomínala porcelánovou panenku.
„Letos je prosinec velice chladný, že, poručíku?“ pronesla dokonale zdvořilým tónem, a Frances zlomek okamžiku trvalo, než si uvědomila, že otázka skutečně patřila jí, protože ji právě zaujalo líčení slečniných nesporných kvalit ve hře na pianoforte z úst paní Caldwellové, směřované k Tomovi. Ten paní Caldwellové zdvořile přitakával a nesnažil se ji přerušit, nebo snad cokoliv namítat, dokud proud slov nezastavil dotaz pana Miltona na zdraví jejího bratra.
„Ano, slečno,“ přikývla Frances strnule a přemýšlela, co víc by měla na tak očividnou poznámku odpovídat. Slečnu by nezajímalo sdělení, že je naprosto trestuhodné, že s tím čerstvým severozápadním větrem už tři týdny trčí v přístavu, zatímco za Průlivem se píšou dějiny. O takových věcech se ve společnosti nemluvilo.
„Otec se obává, aby mu v zimní zahradě nepomrzly nové pomerančovníky,“ dodala slečna Pelhamová ve snaze rozhovor rozproudit.
Frances hádala, že tentokrát už by prosté přitakání nebylo považované za přijatelnou odpověď. Nakonec ji od nepříjemného mlčení zachránila prchavá vzpomínka na trhy v Sant Joan, které i v tuto roční dobu překypovaly množstvím čerstvého ovoce, pomerančů především.
„Zdá se, že jste navštívil mnoho zajímavých míst, poručíku,“ vložila se do rozhovoru paní Miltonová se zájmem.
Matka pana Miltona byla doslova pravým opakem slečny Pelhamové. V šatech z hedvábí v barvě bouřkové oblohy a stříbrnými vlasy vyčesanými do výšky působila majestátním dojmem dámy z jiné doby, a Frances by vsadila půlroční plat, že kdyby došlo na lámání chleba, tahle dáma, která jistě pamatovala víc než všichni ostatní u stolu, by byla schopna odvelet celou flotilu.
„Ano, madam.“
Cítila, jak na ni paní Miltonová upírá špatně čitelný, snad trochu hodnotící pohled.
„Nejste na poručíka příliš mladý?“ zeptala se, když se očima zastavila u Francesina ramene, kde bylo v tmavomodrém sukně uniformy stále patrné zašívané místo po kuli z muškety.
„Najdou se i mladší. Mám odsloužených dvanáct let, madam,“ odpověděla a nebyla si jistá, jestli v té otázce zněla spíš kritika nebo dobře skrývané uznání.
„To jste toho jistě hodně zažil,“ poznamenala slečna Pelhamová téměř obdivně.
Frances neušel přísně upjatý výraz, který se mihl ve tváři její tety. Paní Caldwellová samozřejmě nemohla dát najevo nelibost s hosty pána domu nijak okatě, ale Frances si byla naprosto jistá, že jí do oka nepadla a že zájem své neteře příliš neschvaluje.
„Plním jen své povinnosti, slečno,“ odpověděla vyhýbavě. Pro jiného by taková otázka byla pobídkou k vyprávění nejrůznějších více či méně uvěřitelných a mnohdy značně přikrášlených historek. Jonathan Dudley býval přeborníkem barvitých líčení - obzvlášť, když už měl trochu upito. Ten by byl v takové společnosti v sedmém nebi. Frances však bylo podobné chvástání zcela cizí. Nepovažovala zážitky z plaveb za vhodné téma ke stolu ani pro uši nejen slečen, a raději zaměřila pozornost zpět k talíři polévky.
Na konci druhé psí hlídky zela důstojnická jídelna na palubě Skřivánka téměř prázdnotou. Charles Lindsay se skláněl nad dopisem svému staršímu bratrovi, který už se pár let těšil být pánem nepříliš velkého, ale výnosného panství u Rothamu. Po otci zdědil nejen zemědělské pozemky s několika usedlostmi, ale také prosperující důl na železnou rudu. Lindsay přemýšlel, jak do dopisu nenápadně podsunout myšlenku, že jeho stávající apanáž zdaleka nedostačuje jeho potřebám, aniž by bratra popudil a zároveň dosáhl svého. Odložil brk a přešel ke stolečku, na kterém stál podnos s karafou vína a několika poháry, když do jídelny vstoupil lodní chirurg, doktor Dobbler, a za ním střapatý teriér patřící Frances Doylové.
„Domnívám se, že zítra by se Peter Vain mohl vrátit do služby,“ oznámil věcně, jakmile pozdravil a usadil se ke stolu, zatímco pes se mu uložil u nohou. Nepoložil si však hlavu na přední tlapy, jak míval ve zvyku, ale ostražitě sledoval pohyb druhého důstojníka.
Lindsay si naplnil jeden z pohárů a krátce přikývl.
„Už bylo na čase,“ utrousil, víc se však na zdraví mladého podporučíka nezeptal.
Doktor Dobbler věnoval druhému důstojníkovi neurčitý pohled. Dobře věděl, že zatímco Pater Vain ležel na marodce s rozlámanými žebry, chodili mu pravidelně krátit dlouhou chvíli jak ostatní mladí gentlemani, tak Tom Martin a Frances Doylová. Pan Lindsay chlapce nenavštívil za celé týdny ani jednou. Doktor Dobbler byl přesvědčený, že jako velitel jeho směny by mohl projevit víc zájmu s ohledem na to, jaké obrovské bylo štěstí, že chlapce dělo uvolněné z okovů nerozdrtilo a nezabilo.
„Kde jsou všichni?“ pokračoval pan Lindsay otázkou, jako by chirurgův pohled vůbec nevzal na vědomí.
„Pokud vím, tak pan Martin a slečna Doylová jsou na večeři u Miltonových,“ odpověděl doktor Dobbler suše a nepřestával pana Lindsaye pozorovat chytrýma očima.
Druhý důstojník se zarazil a odložil nedopitý pohár na desku stolu. Jako druhý syn z dobré rodiny měl samozřejmě povědomí o naprosté většině lepších rodin v Summertonu. Patřilo to k základnímu vzdělání. Věděl také, že první důstojník, pan Martin, je švagrem pana Miltona. Ale proč by, u všech všudy, lidé jako Miltonovi zvali na večeři zrovna Doylovou? Vždyť ta osoba v sobě neměla ani kapku urozené krve a sotva otevřela ústa, každý hned poznal, že před ním stojí jen zatracený venkovský balík.
„Mám dojem, že tam není na návštěvě poprvé,“ přisadil si chirurg, kterému neušel zmatený výraz ve tváři druhého důstojníka, a v očích se mu téměř pobaveně blýskalo.
Pan Lindsay dokonale ztratil řeč. Považoval Doylovou za pokřivenou hříčku přírody bez rodiny nebo příhodných známostí. Chirurgova slova ho však přiměla přemýšlet, jestli se ve svém odhadu nepřepočítal. Pokud ji pozvali ke svému stolu Miltonovi, kteří patřili k významnějším rodinám ve městě, kdo další patří k jejím známým?
Jako další chod se podávala zvěřina a paní Caldwellová se rozplývala, že tak výborné srnčí už opravdu dlouho nejedla, a záhy se hovor stočil k podzimním honům. Paní Miltonová zavzpomínala, jak každý podzim trávili na venkovském sídle lorda Lawrence, který byl dobrým přítelem jejího nebožtíka manžela, a pánové chodili střílet bažanty, kachny a další pernatou.
Frances sledovala ubíhající rozhovor, ale zdráhala se zapojit, přestože v lepších časech mezi podporučíky ze Skřivánka platila za dobrého střelce, a pokud se naskytla příležitost, neváhala zásoby kouta podporučíků vylepšit o tučného holuba nebo divokou kozu. Jenže to bylo něco docela jiného, než kratochvíle lepší společnosti.
„Střílíte, poručíku?“ vytrhla ji z mlčení paní Miltonová otázkou.
„Pokud je to potřeba, madam,“ odpověděla Frances strnule a mnohoznačněji, než měla skutečně v úmyslu. Natáhla se po sklence vína ve snaze zaplašit neodbytnou vzpomínku na krvavou skvrnu na hrudi Roba Ryana.
„A zatraceně dobře,“ ozval se z protější strany stolu Tom. Snad chtěl svá slova ještě rozvést v domnění, že se konverzace konečně rozběhla tím správným směrem, ale zachytil stín ve Francesině tváři. Rychle pochopil, že se zmýlil. Dřív, než však stačil stočit hovor i pozornost jiným směrem, aby dal příteli příležitost najít ztracenou rovnováhu, dveře jídelny se rozletěly dokořán.
Dovnitř se smíchem vtrhl dvojhlavý tajfun v podobě mladších synů pána domu. Hovor rázem ustal a kolem stolu nastalo dokonale ochromené mlčení. Starší z chlapců zabrzdil skoro až u stolu. Jeho mladší bratr ho držel za lem vesty. To už do jídelny vběhl i nejstarší z bratrů a zuřivě gestikuloval na své sourozence, že docela určitě dostanou nařezáno. Všichni tři mladí pánové byli červenolící a uřícení. Téměř jednohlasně ze sebe vychrlili pozdrav směrem k matce, ale pak se prostřední George rozhlédl po přítomných a zcela neomylně s Benjaminem v závěsu zamířil k jediné osobě, kterou neznali, a na námitky staršího bratra vůbec nebral zřetel.
„My jsme chytili myš!“ vychrlil s upřímným dětským nadšením, když se zastavil přímo před Frances.
Slečna Pelhamová, které se při tom okázalém příchodu mladých pánů usadil ve tváři naprosto šokovaný výraz, náhle pobledla.
„Myš! Byla takováhle! Měla úplně holý ocas. A tady měla krev!“ doplnil svého bratra o neopomenutelné detaily Benjamin, a svá slova podpořil výmluvnou pantomimou.
Paní Caldwellová na protější straně stolu odložila vidličku i s napíchnutým soustem srnčího a nasadila dokonale neutrální masku.
Frances v prvním okamžiku strnula. Na takový prudký vpád nebyla připravená, ale vzápětí jako by z ní veškeré napětí, které ji provázelo celý večer, konečně opadlo. Zcela nečekaně a proti všem očekáváním se na chlapce přátelsky usmála.
„Tak myš?“ zeptala se s upřímným zájmem.
Malý George nadšeně přikyvoval. To už i nejstarší z bratrů, Wilfred po otci, přestal nasupeně koulet očima a zaměřil svou pozornost na pro něj neznámého námořníka.
„Když jsem byl o něco málo starší, než tady pan Wilfred, chytali jsme na lodi krysy a potom jsme je jedli,“ řekla Frances a kývla hlavou k nejstaršímu z bratrů. Příliš pozdě si uvědomila, že ta spontánní poznámka se do přítomné společnosti vůbec nehodí.
Slečna Pelhamová zesinala ještě víc, takže její obličej získal mírně nazelenalý nádech. Její teta připomínala nehybnou sochu. Stará paní Miltonová ve vší své majestátnosti stiskla rty do tenké upjaté linky a nasadila výraz neskrývaného pohoršení. Víc nad vlastními vnuky, než nad upřímnou odpovědí mladého poručíka.
Frances si však svými slovy dokonale získala pozornost i přízeň všech tří mladých pánů.
„A jak taková krysa chutná? A jedli jste je pečené, nebo vařené?“ probudil se ve Wilfredovi náhlý zájem, zatímco George oběhl stůl, na paní Caldwellovou za jejími zády vyplázl jazyk a rozpustile zatahal Toma za rukáv.
„Strýčku, vy jste také jedl krysy?“
Než se však chlapci dočkali odpovědí na všetečné otázky, vešla do jídelny viditelně nervózní a uhoněná chůva a omlouvala se Katherine, že chlapce neuhlídala. Potom rozjívenou trojici přiměla se seřadit, popřát všem přítomným a především rodičům dobrou noc, a vyprovodila je z jídelny. Provinilé výrazy prozrazovaly, že velmi dobře vědí, že za dveřmi dětského pokoje je čeká důrazná promluva do duše o slušném vychování v přítomnosti dospělých, a návštěvy obzvlášť.
Katherine se všem přítomným za chování svých synů omluvila s tím, že chlapci byli až příliš nadšení představou přítomnosti návštěvy. Barva se však do tváře slečny Pelhamové už nevrátila. Odmítla pozřít byť jen jediné další sousto, a konverzace už se znovu naplno nerozběhla.
Wilfred Milton si oddechl, když se hosté konečně rozešli a dům utichl, ačkoliv si byl vědom, že skutečnými viníky večerního fiaska nebyl podivný přítel Toma Martina, ale jeho vlastní synové, a umiňoval si, že hned nazítří si s chůvou promluví ohledně jejich výchovy.
Byl si naprosto jistý, že po tomhle vydařeném výstupu je paní Caldwellová s neteří pravděpodobně hodně dlouho nenavštíví. Slečna Pelhamová působila skutečně otřeseným dojmem a byl skoro div, že neomdlela, když došlo na téma o konzumaci hlodavců.
Nalil si sklenku brandy a natolik se zahloubal do vlastních myšlenek, že si ani nevšiml, že do salónu vešla jeho matka.
„Doufám, že té nebohé duši nebudete příliš spílat, Wilfrede,“ pronesla, jako by mu dokázala číst myšlenky, když se usadila na pohovku.
„Vy jste býval dočista stejný. Stále mám v živé paměti, jak jste své sestře hodil do talíře slepýše.“
Wilfred se nadechoval k obraně, ale rychle si to rozmyslel. Velmi dobře věděl, že s matkou nemá smysl se přít. Navíc mu při té vzpomínce zacukaly koutky. Drahá sestřička tehdy ječela, jako by ji na nože brali, a vyskočila od stolu tak prudce, že opékaná zelenina a nadívaný kapoun skončily na jejích hedvábných šatech i na podlaze. Celý týden s ním nepromluvila. Ovšem nahlas pobavení před matkou přiznat nemohl. A už vůbec to neznamenalo, že bude podobné výstřelky schvalovat svým synům.
Jeho matka se zadívala do plamenů tančících v roztopeném krbu a po krátké odmlce opět promluvila, tentokrát téměř dotčeným tónem.
„A teď mi, Wilfrede, řekněte, co to všechno mělo znamenat.“
Wilfred se zatvářil zmateně. Nebyl si vůbec jistý, kam jeho matka míří. Zda má na mysli nevhodné chování svých vnuků a následnou katastrofu, nebo něco jiného, co ve víru událostí uniklo jeho pozornosti. Než se však stačil zeptat, pokračovala ve své promluvě.
„Já vím, Wilfrede, že už mi táhne na sedmdesát, ale hlava a oči mi stále slouží dobře. Opravdu jste si s Katherine mysleli, že si nevšimnu, že ten mladý námořní poručík je děvče?“
Pokud byl prve Wilfred zmatený, nyní dočista ztratil řeč. Přemýšlel, jak a co vlastně matce odpovědět, aby ji neomaleně neodbyl, ale zároveň neporušil tichou domluvu, že o Frances Doylové se zkrátka nemluví.
Matka ho však nenechala ani nadechnout, natož vymyslet vhodnou reakci, a své úvahy zakončila dokonale odzbrojujícím prohlášením:
„Inu, když jsme mohli mít královnu, proč by to děvče nemohlo být námořníkem. Ostatně, na rozdíl od slečny Pelhamové, zjevně není žádná křehká květinka.“
Nezapomněla dodat, že pokud celou tu rošádu s pozváním paní Caldwellové s neteří dělali jenom kvůli ní, příště si nemusí dělat starosti, že ji párek námořníků u stolu rozhodně nerozhází. Potom vstala z pohovky, zcela samozřejmě oznámila, že hodina už pokročila a elegantně proplula kolem naprosto oněmělého Wilfreda ke dveřím ze salónu.