Moje články

Musíte chápat, že mi šlo o hodně. Tenkrát. Protože můžete být sebevětší drsňák, ale stejně ho slyšíte. Hlásek, co vám našeptává, že o ně můžete přijít. O kámoše, co k vám vzhlížej. Takže jsem to udělal. Vystoupal na devátej schod a skočil...
Pořád je vidím, ty pusy otevřený dokořán. Koukal jsem na ně, mojí partu, a cejtil se jako vítěz. Chvilku.
A pak už jen zíral, jak se ten přivandrovalec Dražan pouští nahoru, míjí devátej schod, desátej... A zastavuje se až na jedenáctým.
Už vím, že pitomci jsme byli oba. Ale stejně dobře si pamatuju, jak jeho trumf tenkrát bolel.

Věnováno jak fanouškům drsné předlohy, tak věrným čtenářům Extraterrestrial Highway. Budou je znát. A vědět, která bije.
Já ho chápal, jen si nemyslete. Udržet si v tomhle stavu byť jen zdání patřičný Blondieský autority je asi fakt práce pro vraha. Koukal, jako kdyby mu někdo ukradl hračku.
Ovšem jediný, o co Iason Mink momentálně přicházel, byla důstojnost. Jenže Katze a já jsme pořád měli dost zmužilosti, abychom to ignorovali.
"Nechte... toho... ," pokusil se nás odstrčit. Marně.
Odložil jsem šampon a nelítostně zanořil ruce do mokrý blonďatý záplavy.
"Tohle zvládnu sám, když dovolíš," zavrčel.
"Jsi Blondie, tak trp. Katze? Kondicionér."
"Do haj..."
"Něco ti řeknu," zachechtal jsem se škodolibě, "starat se o svýho Blondieho je někdy pěkná otročina..."

Umělecké dílo – tak tomu říkám. Učit se někdy malovat, překonám všechny mistry naší doby. Jenže mé ruce žel mnohem lépe padne jiný nástroj. Poněkud razantnější.
Ach, nemůžu se vynadívat.
Takové kontrasty! Brokátový přehoz je tmavě zelený a její vlasy, pečlivě rozčesané, září hnědí čerstvě vyloupnutého kaštanu. Na bílé pleti není jediná skvrnka. Stejně jako na překrásných krajkových šatech s dlouhými rukávy.
Zbývají už jen dvě věci.
Naučeným pohybem rozvinuji saténovou stuhu. Strangulační rýha na hrdle prostě nemá ten správný odstín. Pečlivě zakrýt. A ještě můj podpis. Karafiát do koutku úst. Má barvu krve, kterou jsem neprolil.
A je čas jít...

Věnováno všem, kteří vědí, znají a mají rádi. Ještě jednou děkuju.
Většině Nočních tvorů by se to nestalo. Na to si až příliš příliš trvali na temném charismatu. Jenže John zkrátka nebyl Stokerovec... Jakmile stanul na terase Hnízda a uviděl ji, vyjekl leknutím.
Narcissa upustila sklenici, řekla velmi hlasitě velmi sprosté slovo, a pak se rozesmála. John na ni chvilku nenaloženě zíral, pak chtě nechtě vyprskl taky.
Objali se, jediní bdící, strašlivě unavení hráči.
"Hledal jsem vás celou noc. Tygr vychrchlal mapu, ale nikdo jsme mu nevěřili."
"Třetí hráč je mrtvý."
"Já vím. Je Draco celej?"
"Je. Ale pochybuju, že usnul."
John se usmál.
Začínalo svítat. Ale jeden song ještě stihne...

Varování: nespisovná čeština a vůbec jazyk, jakého by autor originálu nikdy neužil. Dokonce ani v případě záporné postavy... Nevadí. I tak ho máme rádi.
A stejně jsou zajímavý. Cestičky, kterejma se ubírá lidská paměť. Jsou dny, kdy se nápovědy povalujou všude kolem. Stačí se zakoukat a ocitnete se TAM. O třicet let dřív...
Ta fotka byla mizerná. S foťákem, co Lexa šlohl doma bráchovi, nikdo zacházet neuměl.
Pro leckoho by to byl jen obrázek grázlů z Přístavní. Rozcuchaný vlasy, úšklebky... Jenže oni měli jména. A příběhy...
Civěl jsem na tu fotku jako uhranutej.
Pak jsem opatrně pohladil místo, kde byla vidět krvavá skvrna na Lexově rozbitým koleni. Stejná jako na mým.
Pokrevní bratrství. Srandovní myšlenka, co?
"Jdu vám vyměnit kapačku... Pane Stránský, vy pláčete?"

Věnováno všem, kteří vydrželi přečíst dosavadních 120 kapitol IDLM, a neutlouct mne přitom Pravidly českého pravopisu. Věnováno otrlým Hráčům, kteří se nebojí smočit paty v bayou a stále ještě naslouchají svým Tygrům. Děkuju.:)
Bethany samosebou věděla, že čekat na verandě vůbec nic neurychlí. Ale nemohla si pomoct.
Uvelebila se, usrkávala mátový julep a šátrala Francisovou špacírkou v černé hlíně. Hřbitovní prsť momentálně pokrývala nejen schody, ale i podstatnou část verandy. Byly to divoké časy. Jeden zkrátka nikdy neví...
Konečně se v podrostu cosi pohnulo.
Hádanka. Světlo a stín. Žlutá a černá, zbarvená měsíčním světlem do stříbřita. Tygr našlapoval opatrně. Lehce napadal na zadní tlapku. Potichoučku zahuhlal a cosi jí vložil do dlaně.
Gris-gris. Oslintané. A obalené pískem.
Bethany zaklela. Velmi sprostě a velmi šťastně. Protože bylo po všem.
Tanec na tenkém ledě skončil...

Drabble souvisí s tímto kouskem. A také s tímto
Číhaly. Nehýbaly se - to jim šlo - a dýchaly velice pomalu - což bylo těžší. Byla tu spousta prachu. Prastarého. Taky pár věcí, které připadaly divné dokonce i jim. Skleněné oko, například. Modré. Levá ho vyzvracela předevčírem. Zvláštní. Jeden by předpokládal, že lékárník bude jedlý celý. Tedy, kromě zubů. Také tu ležela kostra hada. Dokonale ohlodaná.
Vrzly dveře. Ta zrzavá bytost oprašovala knihovnu a tiše si prozpěvovala. Ponožky zatajily dech. Měly sice hlad, ale cítily, že útok na tyhle kotníky by se nemusel vyplatit...
"Alžběto," oslovil ji roztržitě Andrew Carpenter, "až půjdete dolů, ozbrojte se, prosím, alespoň smetáčkem."
"Proč?"
"Prostě mi věřte..."

Navazuje na Poslední kousek
Varování: Obsahuje mrtvého hlodavce!
Těžko to popsat. Něco se uvolňovalo, jako provázky od špeku, když je pomalu ohryzáváte. A chuť posledního sousta rychle slábla. No, a pak ty... provázky, šňůrky, cokoli chcete, povolily docela. Jako bych vypadl z kůže. Nepříjemná představa, já vím, ale když je jeden průměrně sečtělý Myš, tak prostě nachází přesná slova. Slovo SMRT, například.
Mělo by mě děsit. Jenže... Stalo se. Co nadělám.
Ale pořád jsem tady. Nehmotná věc v přibližném tvaru Myši.
Vylézt na židli bylo snadnější než dřív.
A pak jsem shlédl dolů, na moje ubohé přecvaknuté tělo a uvědomil si to nejsmutnější:
Už žádný Chedar. Nikdy víc.
Pozn. aut.: Slovní spojení "sečtělý Myš" není překlep. On se tak jmenuje. Myš jménem Myš. Děkuji za pozornost.:)

Opět věnováno Lejdynce. Ty víš proč.
Pomalu se z toho stával zvyk. Už se jim to ani nenamáhala říkat. Prostě sešla dolů - pečlivě se přitom vyhýbala všem temným stínům - zašátrala v té nejomšelejší komodě a vytáhla další. Už nejmíň šedesátou.
Přistavila si židli a opatrně nahmatala objímku, ze které trčel zubatý kalich ostrých střepů. Už se ani nenamáhala ohlédnout. Věděla, že podivný přísvit, pronikající škvírou pode dveřmi vinného sklepa, dávno pohasl. Uplyne ještě minimálně minuta, než se jeden z Carpenterů uráčí nahodit pojistky.
Jistá část jí samotné pochopitelně CHTĚLA vědět, čím se tam dole zabývají. Její pud sebezáchovy ji ale pokaždé přesvědčil, že NECHCE. Alespoň zatím.

Varování: Tento fandom je jednoznačně pro dospělé!
Něco si vyjasníme, lidi - je to drsná práce. Krev, slzy a.... Co to žvaním, slzy ani náhodou a krev už vůbec ne. Je to legrace.
Ale jeden se musí udržovat ve formě. Běh, každé ráno. Nějaká ta gymnastika. Občas je jeden pořádně zdřevěnělej. O ztuhlosti některých svalů ani nemluvím. (Tak dobře, přestaňte se smát, nebuďte jak malí. I ty, Aarone!)
Ne, teď vážně. Miluju práci, kterou dělám. Už dávno to přestal být vedlejšák ke studiu na univerzitě. Fakt doufám, že na výsledku je to patřičně znát.
Až zase budete hledat nějaký... vskutku kvalitní materiál, zastavte se za mnou. Jsem Dru.

Nahrazuji téma: Krev
Věnováno skvělým týpkům z lemuřínské Hematologie, a také všem, kteří kráčí životem jako po laně. Udržujte balanc!
Lano je perfektní. Našponované k naprosté dokonalosti. Klidně ho můžete vnímat jako pohodlný chodník a tu hloubku pod sebou nevidět. Vítr už nefouká. Vzduch voní tak, jak to dovede jen v květnu.
Rozpřáhnu ruce a vykročím...
Jeden krok, druhý. Nádech. Můžu vzlétnout, když se mi zachce. Teď by to šlo. Teď, když gravitace předstírá, že není.
Udělám arabesku. S lanem mě pojí jen jedno chodidlo. Nádherně snadné...
"Páni, vy jste to prospala! Vůbec jste nevnímala, že vám měním konzervu. Není vám zima?"
"Je mi skvěle."
"Máte natankováno, bude to jenom lepší."
Já vím. Vlastně jde jen o to, udržet balanc...

Situace se opět stávala přehlednou. Z úkrytu za troskami viktoriánského psacího stolu to tak přinejmenším vypadalo. Prach naposledy zakroužil, než nalezl to správné místo k přistání.
Bylo tu ticho. Veliké.
Být tohle ticho cedulí, bylo by na ní napsáno:
TEĎ BY MĚL NĚKDO NĚCO ŘÍCT.
Místo toho se z úkrytu vyplížila bledá ruka, zaváhala nad změtí drátů a rozpálených ozubnic, a opatrně se trosek dotkla. Zbytečně - nepohnulo se nic.
Richard Carpenter pomalu vynořil tvář z bratrova zaprášeného tvídového sáčka.
"Mno...," řekl, "nutno přiznat, že Směs nepostrádá jistý... potenciál. Ale přece jenom, Andy - nechceš se na to Perpetuum Mobile už vykašlat?"
Pozn. aut.: Anachroničtí bratři Carpenterovi, "mladí" muži mnoha talentů, momentálně hostují v Návratu krásného prevíta, ale mají i svůj vlastní příběh. Snad už to nepotrvá dlouho a zájemci je budou moci potkat jak v podobě elektronické, tak v podobě papírové. Konec hlášení.

Věnováno Lejdynce, jakožto zpětné poděkování za nejúžasnější přijetí, jakého se Spratkovi kdy dostalo. A za to, že viděla souvislosti. A že má ráda Eileen a Jane. Prostě, díky.
Existují probuzení, která si vysloveně vychutnáváte. Chodidlo vyklouzne zpod vyhřáté deky, zakrouží a líně zajede zpátky. Tělo sice tuší, že by se mělo hýbat, přinejmenším tedy protáhnout, ale nějak se mu nechce. Zatím nemusí. Může se ještě vyhřívat... Těšit se na snídani a první kafe. I taková probuzení existují.
Tohle není jedno z nich.
"TAK JEDEM, JEDEM! VYPADNĚTE Z TĚCH POSTELÍ, TADY NEJSTE U MAMINKY, HOĎTE SEBOU, VY PŘIZDISRÁČI! KDO NEBUDE ZA MINUTU NA PLACE, JE BEZ SNÍDANĚ!"
Sedmnáctiletý Miles, Armádní Spratek, pevně stiskne zimou drkotající zuby a roztřeseně si oblékne nátělník.
Tenhle nástup je jeho první. A bude hůř.

Bylo jich šest. Zatím. V zájmu spravedlnosti nutno podotknout, že vypadali roztomile. Jestli jsou v něčem dobří, pak právě ve schopnosti klamat tělem. Na rovinu - když vypadáte jako oni, v tomhle směru nebudete mít problém.
Mají sladké, světle okrové kožíšky. Růžové tlapičky. Tmavé ksichtíky, podobné držtičkám aljašských malamutů. A umí panáčkovat. Hajzlové.
"Koukni," zaradovala se sestra, "Shannon už zase čeká malý křečíky!"
"Ehm, já tomu moc nerozumím, ale když se takhle kříží mezi sebou, nemůže se nic stát?"
Moje malá sestřička mávla rukou. Ale já věděla svoje.
Malinkatí zmetci se ležérně opírali o sklo terária. Očka jim zářila temnou inteligencí...

I tohle byla svého druhu magie. Docela silná. Trochu mě děsila a trochu přitahovala - všechen ten žár, specifický pach, ostrá záře tenkého plamínku, rozmihotaná za ochranným krytem z plexiskla. Vydržela bych to pozorovat celé hodiny, dětsky okouzlená a zároveň v rozpacích - protože tohle byl JEJÍ svět. Na hony vzdálený mému, plnému alchymistických propriet, šustícího listí, podivných diagramů a přísných regulí.
Já byla logik. Ona umělec. Našeptavač. Nahlížeč pod koberec Reality.
"Jdeš?"
"Jojo, už končím," usmála se. Zhasla kahan. Pak sáhla na polici a něco mi podala. "Tumáš. Poslední letošní."
Zatajila jsem dech. Byl překrásný. Dokonalý.
Křehký petrklíč z barevného skla...

Povězme si to na rovinu – láska není fér.
Genetika taky ne. Být ze dvou sourozenců ten, řekněme, prostorově výraznější, to není fér ani za mák...
Jsou chvíle, kdy je vám to jedno, protože život přináší i příjemná překvapení, přece - a ne, že by Ona nebyla jedním z nich - ale stejně ho to nakonec dohnalo.
Jedno sousto Schwarzwaldského višňového, pár bezesných nocí a šupy šup, hryzy hryz – starý dobrý Mindrák byl zpátky.
Mycroft si tiše povzdechl.
Pohled do útrob skříně byl vysloveně útěšný. Mnohem hezčí než na tenisky. Stále tam totiž byl. Ten pevný, elegantní pánský korzet po šíleném prastrýci Cecilovi.

Téma: Zadek v mlze
Velmi se omlouvám, ale tenhle fandom si o to přímo říká.:) A na rovinu, vždycky jsem chtěla napsat něco silenthillského z pohledu milých "obyvatel" tohoto veskrze přátelského a pohostinného městečka. Ehm, řekl tu někdo bjb?
Koukali jsme se. Nikdo nás sice neviděl, ale byli jsme tam skoro všichni. Řev v kostele utichl, rozednilo se a sirény už taky ani neškytly. Mohlo to znamenat jediný... Ona to dokázala. Malá Alessa jim vážně nakopala prdel. Mohli jsme jen odhadovat, jak velkej svinčík tam na kůru dokázala nadělat, ale muselo to být vážně velký.
Ostnatej drát, to mě teda vopláchněte...
Něco takovýho bych nedokázal vymyslet ani já!
No, každopádně... Hra skončila a my se dívali, jak zadek tý bloncky s Alessiným svištěm mizí v silenthillský mlze. Konečně si odpočineme. Už bylo načase. Můj dranžírák už fakt potřebuje nabrousit...

Tedy, ne že bych ho nikdy neviděl ve špatné náladě. Frustrovaného. Ale výraz, který nasadil, ledva po vynikajícím obědě u Shorty usedl do ušáku s knihou, ten zkrátka neměl obdoby.
Dokonce ani já nenalézal dostatek slov, abych ho dokázal popsat. A to bylo na pováženou.
Seděl jsem tam jako na trní, upíjel portské a poočku pozoroval, jak čte. Byl zticha. Oh, ne úplně. Čas od času jemně vyprskl smíchy, potichoučku, jako když uchází balonek, a vzápětí se opět zachmuřil. Už už jsem se nadechoval, abych se zeptal, v čem je problém, když konečně zvedl hlavu.
„PREVÍT? Já že jsem Prevít?“

Věnováno Vypravěčce. A samosebou Vll. Obě víte proč.
Správně, Vypravěčko, pořád jsem tady. Skoro se neměním. Mám něco zvířecích instinktů, dlouhé prsty a ukrutnou slabost pro noční povětří. Umím být nenápadný. Kolikrát vás smrtelníky minu tak těsně, až se otřesete – když chci, jsem skoro NIC, jen červený a černý záblesk v kulisách noci. Studený dech na šíji, když zapínáš počítač a začínáš psát. Když ti promlouvám do spaní a ty si myslíš, že sníš. Ani nevíš, kolikrát jsem ti už koukal přes rameno.
Podívej, přestalo pršet. Jen měsíc, sovy a já.
Projdeš se se mnou, Vypravěčko?
Sestřička noc je krásná. A její černý kabát dokonale ladí s mým.

Věnováno Sově. A také příteli, který inspiroval tuhle drabbli a doopravdy má rád Glorii.
Myslím, že mám všechno. Kufr je nadupanej k prasknutí. Jsou v něm moje košile, obtažený kalhoty a kovově lesklý boty na šteklích, nějaký básně a skicáky. Nic mi nechybí.
Táta mi včera přidal i něco navíc. Nejůžasnější modrofialovej mejkap, jakej si jen dovedete představit. To je pane barvička! (A móda velkejch slunečních brejlí má taky něco do sebe, nemyslíte?)
Od dveří mě dělí jenom krok. Nikdo se neloučí. Společnost mi dělá jen Gloria. (Tu mám rád.)
Hážu klíče do schránky. Já se znám. Chvilku to bude bolet. Jenom než si na nádraží koupím lístek do San Francisca.
I will survive...

Věnováno siru Nicholasovi, budiž mu země lehká...
Hola, sestřičko.
Neuvěříš, co mám za sebou... Sotva jsem dorazila domů a zaparkovala Žlutýho ďábla, zastavil mě soused. Ten z bytu pod námi, zpravodajská služba celý čtvrti. Z nějakého důvodu ho zajímalo, zda jsme se rozhodli bourat jádro, nebo jen přestavujeme nábytek. Po zádech mi lehce přejel mráz, přesto jsem se jeho vlezlý dotaz rozhodla pokládat za vtip. Předsíň byla podezřele tichá. I obrnila jsem se, a pevným krokem vstoupila do pokoje.
Klec byla otevřená. Koberec mizel pod nánosem pilin. Z mého unikátního plakátu Davida Bowieho chyběla dobrá polovina.
Ještě pořád si myslíš, že darovat mi činčilu byl DOBRÝ nápad?

Varování: hormony! A bjb. Je mi to líto...
Povězme si to na rovinu. Nemáte moc zbraní. Ne proti tomuhle... Skutečně nezáleží na tom, jak moc jste dospělí, zodpovědní a profesionální.
Hormony jsou totiž pěkné svinstvo.
Jistě, můžete se na TO snažit nemyslet. Předstírat, že TO neexistuje. Jenže...
Pak usnete.
„Nemůžeme to udělat. Pracujeme spolu, a...“
„Zmlkni.“
Impulsivní chňapnutí jedněch rtů po druhých. Vzdálená hořkost italského espressa, jehož síla by normálnímu člověku urvala srdce, ale jeho s úspěchem drží při životě. Šlachovité ruce na mém opasku. Zrychlený dech. Studená deska stolu v mrňavé kuchyňce taneční školy. Strach z přistižení.
Intenzivní pocit, že něco tak zatraceně zábavnýho a zakázanýho by spolu tanečníci nejspíš dělat neměli. Zvlášť, když spolu pracují na něčem důležitém.
Jak říkám. Proti některým věcem je těžké se bránit. Ale úplně bezbranní nejste, to zas ne. Vždycky jsou tu staré dobré triky, jak se zbavit tenze, když už ne podvratných myšlenek.
Za půl hodiny odcházím do zkušebny.
Dnes tu choreografii vybrousíme k naprosté dokonalosti. Jsme profesionálové. Žádní cucáci z prvního ročníku.
Takže teď za sebou pěkně zatáhnu závěs a pevně zavřu oči. Cítím, jak se mi páteř podvědomě narovnává. Ještě se pořádně nadechnout. A stisknout zuby. Víc. Víc! Ach bože můj...
Do hajzlu, ta voda je ale ledová!

MUSEL to být on. Prostě musel.
Stál jsem zrovna u výlohy knihkupectví, koukal na nějakou šílenou reedici Doriana Graye a v duchu se líně zabýval myšlenkou, že z téhle obálky Oscara zaručeně trefí, když jsem ho zahlédl. Odrážel se ve skle výkladu, vypadal tak nenápadně, jak jen takový tichý, v současném Londýně uvíznuvší Viktorián může vypadat. Dokonalé maskování. Manšestráky. Tričko s logem Ramones. Kecky.
Nejsem Vidoucí, ale tohle bych nepřehlédl.
Jeho oči.
Stejné jako moje.
A hlavně ten nos. Signifikantní douglasovský nos. Moje okurka byla vždycky výraznější, což tedy nebylo fér, ale...
Byl zpátky. Zíral přímo na mně.
„Francisi...“
„BOSIE?“

Nábřeží se leskne deštěm. Dlažební kostky kloužou, člověk si musí dávat majzla, když v běhu zahýbá do zatáčky.
„Stůjte, darebáci! Já vás dobře viděl! Nechám si vás zjistit! Poč... Jauvajs!“
Hlídač z kurtů si zjevně majzla nedával. Stejně nás nedostane. Na to by si musel přivstat....
Smějeme se jako blázni. Zítra ho převezeme znovu. A potom zas. Známe všechny zkratky. Tmavý průjezdy. Díry v plotech. Zídky, který se dají přelézt.
„Lexo! Dělej,“ křiknu a vytáhnu toho padavku nahoru. Odře si loket, ale ani necekne. Navzdory andílkovský tváři je totiž jeden z nás. A my jsme TI.
Přístavní čtvrť máme přečtenou...

Téma: Zprava dobrý
Varování: Malý spoiler k Návratu krásného prevíta. A taky bjb jak prase. Omlouvám se.
Prevít se chvěl. A došla mu slova. (To se stávalo zřídkakdy. Proto Oscar správně tušil, že ani zdaleka nejde o setrvalý stav.)
„To bylo STRAŠNÝ. Tohlecto...,“ zprudka popotáhl nosem, a Oscar si povšiml, že když je vyvedený z míry, je jeho skotský akcent o poznání výraznější. Prevít zuřivě zagestikuloval a píchl Oscara do prsou.
„Už nikdy, slyšíš NIKDY s tebou nejedu! To, jak jsi zařval Zprava dobrý, a hned nato hodil myšku před tím taxíkem, to bylo... Neskutečný!“
„Uklidni se, drahoušku. Jsme v Čechách. A navíc, tohle je zkrátka takové rychlé století.“
„Rychlé století? Rychlé... století? Ach bože. Potřebuju panáka!“

Ještě je brzy, ale písek už krásně hřeje. Automaticky zouvám boty. Dřevo verandy je za ta léta skoro stříbrné. Vyleštěné větrem a solí. Dveře jsou pootevřené. Je tu spousta prachu, ale všechno je na svém místě. Proužkovaná deka. Omšelý plakát Boba Marleyho. Zbytky magie, co se povalují kolem...
Vzpomínky.
Jsem tady.
Pryč od všech žabomyších válek. Předsudků. Ošklivých diagnóz a ještě horších prognóz. Daleko od každého: Já tě nechápu.
Jsem zpátky.
A pořád tu je.
To surfovací prkno, co jsem z pověrčivosti nechala v Hnízdě. Abych se pro něj jednou vrátila.
Nemusíte cestovat na konec světa, abyste si vzpomněli, kdo jste...

Já vím. Je to trochu klišé... Kostel. Všechna ta temnota kolem. Hlavní hrdinové, právem vyděšení k smrti, no, a pak ti druzí. Ti tam dole. Vy jste ale hnusní, lidičky. Takovou smečku vymletých fanatiků aby pohledal. Vaše tváře jsou vyzáblé a bílé, zračí se v nic úžas a nevíra, což je legrační. Protože vy jste vážně věřili, že? Byli jste natolik zaslepení, že jste opravdu věřili, že vám to celé projde.
Christabela nás ochrání...
To určitě.
Jen se na ni koukněte.
Její výraz je absolutně nejlepší.
Musí být úžasné vidět mě tady nahoře. Poraněnou. Spálenou.
Bezmocnou.
Vážně?
Tak se dívejte!

Ležela na cestě. Byla lesklá. Hranatá. Napůl rozbalená. Trochu tála ve vražedném poledním slunci. Velká Šedá by mohla odpřisáhnout, že ještě včera tu nebyla. Musela se tu objevit brzy ráno. Současně s dvojicí Dlouhonohých, uvědomila si. Ti už dávno přešli údolí, ale stejně se tu válel jejich pach. Neměla o nich žádné velké mínění – byli moc hluční a neohrabaní.
Potravu si museli nosit na zádech. A plašili jí tlupu.
A neuměli skákat!
Do lemurů měli zkrátka hodně daleko...
„Byla tu! Přísahám. Ach jo, byla poslední...“
„Stejně hnusně lepila, Beare... Vykašli se na ni. Jen pitomec si na Madagascar vezme karamely.“

Byla vážně úžasná. Taková přítulná. A hebká na dotek. Pravda, trochu ho překvapila, ale dospělý muž se výzev nezalekne. Takže ji, zadýchaný a zpocený, opatrně zvedl, aby ji mohl prozkoumat blíž. Nebránila se. Byla pružná, útlá a se vším smířená. Nejspíš věděla, že by neudělal nic, co by jí mohlo ublížit.
Byla tak nádherná!
Až to bralo dech.
Ale možná to bylo tím vlhkým horkem, co v tomhle ráji panovalo.
A možná, zauvažoval horečně, tím, jak těsně mu teď lnula k ramenům. A ke krku...
„Miku,“ zasípal zoufale herpetolog, ale džungle zůstávala strašidelně tichá.
Když ho našli, už se nehýbal.

Dobrá... Začnu tím, že naházím všechny jeho knihy do krabice, servu ze zdi nad psacím stolem naši fotku a všechno to zašoupnu pod postel. Co nejhloub.
To je celý on! Klidně se vypaří. Už zas!
Nesnáším ho! Zachází s tímhle světem jako s cukrátkem, které je celé jenom jeho. Chrlí ty svoje wildeismy a raduje se, jak mu je všichni baštíme. Klasik, pchá...
Mizera je to! Ne. Už nikdy ho nechci vidět. Je mi fuk, kam se poděl tenhle hrdina bez bázně a hany.
Už nikdy.
CRRR!
„Bosie? Možná by tě zajímalo, že se Oscar vrátil z mise.“
„Okamžitě jedu!“

Nazvěte mě totálním škarohlídem, co má sklon neustále remcat a balit každou radost do černýho flóru, ale stejně to řeknu:
Já to věděl!
A přitom to ráno začalo tak pěkně. Vánek v záclonách, slunce na podlaze. Hlt kafe z filtru v odpadkovém koši. Procházka liduprázdnou kuchyní, završená rutinní výpravou do špajzky. (Mám rád rutinu. Je v jistém smyslu uklidňující.)
Mělo mi to dojít. Ten kousek Chedaru byl až moc velký. A voňavý.
Jestli já nejsem idiot.
Idiot, co tu trčí přecvaknutý napolovic a jediné, co cítí, je konec ocasu. A i ten začíná pomalu stydnout. Ach jo...
Takovej pitomej konec.