DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Cesta vpřed se vlnila jako had. Vaškovi bylo jasné, že ho čeká ještě mnoho šlápnutí do pedálů. I když vyrazil chvíli po svítání slunce, byl sotva v třetině svojí plánované trasy. Tou dobou měl sice v plánu být již dál, ale vyšlo mu opravdu pěkné počasí, takže si Vašek každé šlápnutí vychutnával a užíval. Jednou si udělal menší zajížďku, jindy se zastavil a vychutnával krásy krajiny, kterou zrovna projížděl. Ve výsledku Vaškovi nezáleželo na tom kdy přesně dorazí zpátky domů. Vítr pod helmou byl pro něj ten nejhezčí pocit co znal. Hlavní pro něj bylo si to umět udělat hezké.

Prostě chci za ním ať je kde je!
U něj mé srdce schované je.
Prostě chci za tím jenž mi odešel
Asi víc než mou lásku chtěl

Luceto sežen šaty klučičí
Snad v Miláně mu láska nevzklíčí
Snad neztratí tam prsten ode mne
To bylo by až příliš dojemné

Luceto stříhni do mých kadeří
Jen osudu svou lásku nesvěřím
Raděj si jeho srdce ohlídám
A lokny své teď větru dám

Sebastian teď dá se na cestu
Milému přiveze tam nevěstu
Sebastian se cesty nebojí
Brzy se cesty naše propojí

Julie věří mu a bezhlavě
Snad brzy lehnem spolu ve trávě

Magrata nepatrila k carodejkam, ktere by byly prehnane pysne. Byla spis osobou, ktera si vzdy trpelive vystoji frontu v obchode a jeste pred sebe pusti kohokoliv, kdo by stal zrovna za ni. Byla ten typ pritele, na ktereho si vzpomenete, az kdyz vas sam pozdravi. Nebo si taky nevzpomenete. Magrata to sama o sobe moc dobre vedela. Ale dokud to Babi nerekla nahlas, mohla to nevnimat. Jenze rekla!

Ale Magrata ted mela Starou Kouzelnou Hulku. Ted tem starym carodejnicim ukaze, jak to tady bude litat. Konec je Magrate Nande, prichazi Magrata Carodejka. A jako prvni si rozpusti ten strasny drdol!

Mě nenachytá. Vím o něm. Přichází skrytě a nenápadně. Nejprve jen jako slabounké zachvění. Potom jako nesmělé počechrání. Pak mírné pohlazení, které polechtá nad ušima. Potom jako vítr ve vlasech. Nakonec se přidají bzučivá slova, hrozná slova, krutá slova. Zlá slova.

Milena mi o něm říkala. Prý u nich v ulici už dostal tři lidi. Proto máme zakázáno chodit ven. Stačí mu pouhá skulinka ve dveřích nebo ve zdi.

Všechno jsem utěsnila a zabezpečila. Na mě si nepřijde.

Večer jsem volala Mileně. Nezvedá to.

Nikdo to nezvedá.

Jediné světlo, které svítí u nás v ulici, je to moje.

Venku fouká.

„Jacku, já letím!“
Mladá žena stála na přídi lodi, ruce roztažené jako křídla, zatímco ji mladý muž stojící za ní přidržoval. Potom začala pomalu stoupat po příčkách zábradlí.
„Rose, neblázni, spadneš,“ varoval ji mladík.
Žena však nedbala a už stála na poslední příčce. Hříva jejích kaštanových vlasů vlála ve větru, jak tam stála a užívala si volnosti. Ale potom se do ní opřel nečekaně silný poryv. Neudržela rovnováhu, noha se jí sesmekla a ona přepadla přes zábradlí. Voda se po jejím dopadu jen zahemžila žraločími ploutvemi.
Mladík se rozhlédl, jestli je viděl ještě někdo další a potom se urychleně vytratil.

Pracoval rychle. Posbírat kameny. Shrnout je na jednu hromadu.
Jde o plochu, kterou obklopují.
Zmizí tu Zóna? Jak dlouho to bude trvat?
Tuhle odpověď si přijede zjistit později.
Zlato, zlato, zlato.
Tak skvělý vodič. Tak zvláštní přirozený akumulátor magie.
Tak velká zlatá žíla a celá nakažená.
Škoda.
Jakoby z něj spadly okovy. Už ho nepřitahovala zář, nespalovala touha vlastnit a hromadit.
Po dlouhé době byl volný.
Spustil veslici na vodu a bez ohlédnutí zabral vesly.
Na zlatý nuget v kapse zapomněl.
Nevadí.

Ostrov osaměl.
Vítr si pohrával s trsy metlice. Zavládlo ticho. Jen...
Kdesi mezi kameny pípal detektor. Stále slaběji.

Jakmile byla patentní pípa dostatečně prozkoumána, nebránilo již nic dotočení dalších korbelů novým opojným mokem a všichni tři hrdinové mohli vesele pokračovat v trávení dovolené. Vesele a bez nutnosti mávat mečem, což bylo velmi ozdravné.
Jak tak ovšem mizelo pivo, přibývalo na nebi oblačnosti a zanedlouho se zvedl takový vítr, že jim to čechralo vlasy a shazovalo pěnu. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Běžní námořníci by v takovém případě jistě začali konat preventivní opatření, ale co udělali Edvin z Mjödlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie?
Inu, nejdřív si samozřejmě na přídi přehráli tu scénu z Titanicu.

Shrbený býk se rozhlédl po místnosti. Tohle casino bylo jeho poslední útočiště. Myslel na svojí ženu, která ho opustila, protože prej moc chlastá. Absurdní, řekl si, a dal si loka texaské pálenky, na kterou měli nárok jenom pravidelní hosté. Už pár měsíců si vydělával na živobytí jako obsluha benzinové pumpy při výjezdu z města. Mohl si dovolit z toho platit nájem v nejlevnějším motorestu a k večeři vepřové konzervy. Ale pravidelná páteční kolečka Black Jacku v casinu dole v centru si nemohl nechat ujít. Právě začali hrát „Vítr ve vlasech“, country předělávku tradiční čerokíjské písně o svobodě. Byl na řadě.

Z cesty se ozval klapot kopyt. Lev zvedl oči od svého rýče a spatřil ji. Atraktivní dívku na koni cválajícím směrem k chatě. Šortky, přiléhavé tričko, dlouhé zlaté vlasy vlající v letním vánku. Nebýt toho, že kůň byl hnědák, by se dalo říci, že princezna na bílém koni. Lev se zasnil.
"Kam čumíš, Lve?!" ozve se Scholastika.
Lev, uvědomiv si, že byl přistižen takříkajíc při činu, kamufluje:
"Tak mne napadlo, jak by se ti líbilo mít takového koně?"
"A měl bys na stáj, na podkoního? Neměl! Radši dál ryj, ruce ti stojí!"
Lev je zpět v realitě. Princezny se nekonají.

Pozoroval cizinku obezřetně. Měla v sobě něco podmanivého. Divoška, indiánka. Nepřítel. A přece…

Nezvyklý pocit v hrudi mu připomněl, že sem nepatří. Guvernér by měl odjet, s celou posádkou. Nemají právo zasahovat těm lidem do jejich životů, cítil to.

„Naslouchej větru,“ řekla sladce. „Povede tě.“

„Nic neslyším,“ odvětil.

„Tak mě vezmi za ruku.“

Ocitl se ve víru barev, kroužily kolem něho. Zaplavily ho emoce, které dosud neznal. S ní bylo všechno jiné. Vítr si jemně pohrával s jejími vlasy, čechral je, nadnášel, leskly se na slunci. Nemohl se na tu krásu vynadívat. Jenže pak...

„Bubny,“ vydechla tiše. „Měla bych jít.“