DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Dostát danému slovu nebylo jednoduché.
V první řadě narazil na Adelizu.
„Kam chceš Yllanit poslat?“ zeptal se přímo.
Zvedla obočí. Málokdo s ní mluvil takovým způsobem. Málokdo byl ovšem její synovec. Vlastně – už byl naživu jen on. Starmelští bratranci byli mrtví a Ropraht… Stiskl rty. Ta rána byla dosud příliš čerstvá. Nikomu a nikdy, ani jednou, třeba za sto let, by neprozradil, že po zprávě o bratrově smrti proplakal noc.
Kamenodomská paní na něj vážně pohlédla. „Chápu, že jsi k tomu děvčeti vázán…“
„Nejsem…“
„Podle v horách platných zvyklostí jsi,“ pousmála se jemně.
„Chceš ji poslat na Starmel?“ napadlo ho.

Havíři jsou zvláštní sorta. Tvrdí jako skála. Kamenný prach jim prý sedá na duši i na srdce a oni se ho stále znovu snaží vyplavit hltem něčeho ostřejšího.
Ne moc úspěšně.

Havíři ze starých havířských rodů jsou zvláštní sorta i mezi havíři. Jsou ještě tvrdší. Umí naslouchat kameni a rozumí jeho varování. A jsou pověrčiví.

Věří na permoníky a na Paní. A někteří věří v divouse s černou tváří, s krápníky uhlí ve zcuchaných vousech. Ti zotročeni dobývají pro lidi uhlí, ale jednou za sto let se vzbouří. Důlní chodby se pak plní jedovatým plynem a šachty hoří. Divousi účtují.

Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Zazněl zvuk zvonu. Jonáš věděl, že je na čase vyrazit na hradby. Připravoval se na tento den už od malička.

Dva národy byly spojeny dlouhou historií a mnoha válkami. Před tisícem let došlo k dohodě - národy budou v míru, až na první den jarního slunovratu každých sto let. To bude den, kdy bude možné ukončit krveprolití. Jenže zatím pokaždé svár skončil bez vítěze. Žádná strana nechtěla ustoupit. A cyklus se opakoval.

Jonáš dorazil na hradby. Na obzoru přicházela nepřátelská armáda. Vzpomínal na svůj trénink a spolu se svojí jednotkou se připravil k boji. Věřil, že tentokrát to bude jiné.

Nebylo.

Chlapec s dívkou věřili pohádkám, snad až příliš. Jeskyňku v blízkosti jejich městečka si vyhlédli už dávno. Je to státní památka, ale teď ji nikdo nehlídá.

Na výpravu se zodpovědně připravili. Vzali si batohy, aby si mohli odnést poklad nedozírné ceny. Bude se hodit. Utečou z domova a začnou někde znova, daleko od prudících rodičů.

Brzy se to stane. Dle legendy vždy jednou za sto let. Vypočítali si, že k tomu má dojít právě dnes. Čekají. Tváře hoří nedočkavostí.

To není možné! Kámen někdo odvalil.

„To už mi zas někdo leze do baráku?“

Rozdurněný trpaslík hrozí pěstičkou a zalézá zpátky.

Milostivé léto.
Každých sedm let opakující se cyklus, který se posedmé dovršuje návratem majetku do původních rukou.
Protože není správné, aby z Izraele mizela jména.
Protože Boží lid má být milosrdný.
Protože osvobozený národ už nikdy nemá zakoušet trpkost otroctví bez naděje na vysvobození.
Protože tahle země byla zaslíbená všem bez rozdílu.
Protože tak to Hospodin nařídil

Symbol, který se zopakuje dvakrát za století.

Většina za ním vidí jenom pole a pozemky.
Milostivé léto ale bylo především o rodinách, vztazích v komunitě a duších.
Proto právě tenhle obraz používá Hospodin v proroctví.
Ve Spasiteli přichází léto milosti nejen pro Izrael.

Říká se, že pro každého z nás někde čeká spřízněná duše. Opravdová láska. A že když se setkáme, poznáme to.
Jackovi se tohle stávalo přibližně jednou za sto let. Každé uplynulé století potkal osobu, která mu divoce rozbušila srdce při každé myšlence na ni. Osobu, na kterou pohlížel pohledem plným něžnosti. Zhruba jednou za sto let se Jack doopravdy hluboce zamiloval.
Ale bohužel se vždy jednalo pouze o obyčejné lidi. A tak se Jack musel vyrovnat i se ztrátou.
Když zemřel Ianto, uvědomil si kapitán znovu, že právě tohle, ztráta milovaných, ho bolí mnohem víc, než jakákoliv z jeho smrtí.

Zamžoural do odpoledního světla. Prach tančil ve slunečních paprscích svítících skrz škvíry v prkenných stěnách.
Nebyl sám.
„Jsi vzhůru.“ Konstatování. Opatrnost v hlase.
„Víš, co ti je?“
„Šok z odeznívající druhotné infekce Zónou, řekl bych.“
„Hm. Kolik prstů?“
Snažil se zaostřit.
„Čtyři.“
„Jaká je rychlost plně naložené vlaštovky?“
„Africké nebo evropské?“
„Asi budeš v pořádku. Teď. Ale radši... radši bychom se měli ujistit.“
„Ujistit se? Jak?“
„Spíš kde. Nedá se nic dělat... musíme do Chrámu.“
Zasténal.
Už zase?
To nestačilo před sto lety?
Moment... Chrám! Tam přece mířil! Aniž věděl, že tam jde.
Dobrá.
Jednou za sto let je akorát.

Přibližně jednou za sto let, avšak ne přesně za sto, spíše kolem sedmdesáti let, stane se, že kolem Země proletí Halleyova kometa. Pojmenovaná po Edmundu Halleyovi, který v osmnáctém století předpověděl její další návrat. Viděná na obloze však bývala i dřívě, a většinou s sebou nesla nějakou pohromu, či změnu v lidských životech na širší úrovni. Není to jediná kometa létající kolem Země, je ale tou nejznámější, i když si jí při jejím minulém přeletu nad naší oblohou málokdo povšimnul, a nejbližší přelet je stále dobrého půl století před námi.
Halleyova kometa - záhadná kráska, zvěstkyně změn přibližně každých sto let.

Hlavním důvodem proč jet do Đà Nẵng, bylo udělat si pár fotek s dračím mostem. Což znamená, že jsme tu museli být do víkendu - drak chrlí oheň jen v sobotu, neděli a státní svátky. Což je trošku komplikace, když nám pomalu končí víza.

V sobotu se nám podařilo udělat pár fotek (hlavně novou profilovku), ale drak chrlí oheň jen krátkou chvilku, tak jsem chtěl udělat ještě další fotky v neděli. Pohoda, je to dva kilometry, stačí vyrazit dvacet minut předem, cestu dám z paměti ... Zasraný jednosměrky! Další pokus bude tak za sto let ... nám dřív vyprší víza, než něco doopravdy nafotím ...