Moje články

Dlouho váhal, zvažoval všechna pro a proti. Obcházel kolem obchodu sem a tam a občas se usadil na protější lavičce, aby měl na dveře a na výklad dobrý výhled. Otevřel pak termosku s kafem, vybalil z alobalu chleba s paštikou od Marie. Zvažoval svoje šance. Pozoroval mladíky vycházející zevnitř. Nakonec si řekl: proč hýmlhergot ne?
Když za sebou - o dva tisíce lehčí - zavřel dveře, ještě se ohlédl. Nenápadně popatřil na odraz své postavy ve výloze. Rozhodně budil respekt!
Pestrobarevné tričko. Pumpky. Kárované podkolenky, zakrývající žilnatá lýtka. Odhodlání!
Osmdesátiletý Pepa K. opatrně vybalancoval longboard a s radostným vžuííí se konečně rozjel.

Už si všichni balili fidlátka. Teď už je čekala jen oslava se štábem a pak domů. Na materiál se teď vrhne postprodukce a poskládá film dohromady. Daniel se nemohl zbavit pocitu, že tentokrát na tom nechají nervy.
Scénář byl mizernej. Kdyby použili předchozí verzi...
Decentní odkašlání. Věrná Moneypenny. Usmívala se, protože se sklenkou šampaňského se usmíváte snáz.
„Bude to průser, co?” řekl sebekriticky.
„Bondovka nemůže prodělat,” řekla Naomie. „Ale TAKY si myslím, žes měl tu hloupou Bond Girl vysadit na letišti a vrátit se pro Q.”
„Měl,” ušklíbl se pobaveně. Dal jí pusu na čelo. „Třeba příště. Pojďme se ožrat.”

Máma mně učila, že v některých chvílích rozhodují jen vteřiny. Nepřátelé jsou větší, rychlejší, mají ostřejší zuby. Nepomůže utéct a výhody, plynoucí z nenápadného zbarvení, jsou vám na pendrek, když je někdo odhodlaný vás sníst. Ale dokonce ani ve chvíli, kdy se slintající tlama otvírá a tělem burácí adrenalin, ještě nejste úplně nahraní.
Drnc, drnc! Kutálím se ze svahu, do zad šťouchají drny, listí odletuje jako výsměch. Můj boj s gravitací nemá co zastavit. Hlava se točí. Ale vzdálený zklamaný štěkot naznačuje, že jsem vyhrál.
Ten blbec lovecká už na ně zase zapomněl.
Na bodliny.
Moje evoluční eso v rukávu.

Bylo nebylo jedno podivné prastaré místo. Bylo šeré, zaneřáděné, ježilo se nábytkem, a kdyby byl tenhle dům člověk, ukrývalo by se mu zrovinka pod čepicí. Na podlaze leželo prachu, že i myši tu raději tančily na špičkách. Myši ale nejsou důležité. Důležité je to, co se tolik let ukrývalo za jedním z prožraných ušáků. Doufalo to. V den, kdy na půdě stane princezna a statečně to vysvobodí.
Jednoho dne opravdu přišla. Měla tenisky, špinavé ruce a řekla:
„Nádhernej budík!”
Doma ho roztloukla kladivem a udělala si z jeho koleček, z jeho tiše doufajícího srdce, šperk. Protože krásné věci nikdy neumírají.

Uvaří si šesté kafe, pečlivě utěsní uši sluchátky, zamkne dveře a pak se do toho opře. Pořádně. Vší silou. Protože v příběhu musí být všechno - žár bitev, vztek, překvapivé zvraty - možná i zvratky). Mocní muži. I nemocní. To se nevylučuje. Krásné ženy. I nekrásné, bude-li třeba. Kávová plantáž. Střílení! Z kanónů. Z pistolí. Ze všeho možného. Taky výbušniny určitě přijdou k duhu. Veliká vášeň i zuřivost, ze které člověku pukne hlava.
O pár hodin později sejde do jídelny.
„Jsi v pořádku?” všimne si manželka scénáristovy bledosti. Přikývne. Tu emoční koliku, co prožívá se svým hrdinou, by jí totiž nikdy nevysvětlil.

Jako první - dávno před křečky, čolkem, potkany, nebo nedejbože leguánem - se dostavili šneci. Nasbírala je na zahradě a v teplácích propašovala do prázdné krabice. Máma měla zrak jako ostříž, ale tentokrát neměla šanci. Brzy ráno mazaní plži zavětřili průvan zvenčí, uprchli z krabice a jako živoucí mozaika dekorativně pokryli dveře. Je jasné, že tím mámin odchod do práce dostal zcela jiné grády. Ségřin příchod ze školy pochopitelně také.
Sledovali jsme, jak roste, a doufali, že jí to chovatelské obžerství nezůstane.
Nedávno jsem ji navštívila. Provedla mě novým domem a zmínila větší terária a humánní sekačku na pozemek.
Pořídí si lamy.

Přestěhuj se sem, říkali. Ten barák je super. Samej umělec, žádná nuda.
Popravdě, po mým posledním bydlišti, který krom plísně na zdi zahrnovalo i poměrně hlasitej páreček, bych trochu nudy vítal, ale proč ne.
Hned první noc ložnicovou stěnu rozvibrovaly perkuse. Nejsem expert, ale hádal bych bubny odněkud z Nigérie. Chceš válku? řeknu si, vstanu a v klidu ohulím Godsmack. Bubny zmlkly. Tak to šlo pár dní. Pak se na rohožce objevila krabice. S djmebé a vzkazem, jestli se na to nechci vybodnout a přijít si zahrát. Slovo chlapa! Takže jsem šel. A přesně takhle jsem se seznámil s Alicí.

Hele, je to úplně jednoduchý. Třeba: jakmile se vaše tělo ze sedmi osmin svýho povrchu ponoří do vany, zazvoní telefon. Oblíbenej trik. (Podobná legrácka se dá aplikovat i na sex. Včetně těch sedmi osmin. Akorát v tom hraje roli zvonek u dveří. Když mám zvlášť poťouchlou náladu, stojí za dveřma manžel. Což ten "ponořenej" chlápek v ložnici není, to dá rozum.)
Dalším výborným příkladem je sklenice. No fakt, úplně normální sklenice, ve který je voda, džus, cokoli. Stojí na stolku, osminka jejího dna vyčuhuje přes okraj. Což zaujme kočku...
Už chápete? Já ty zákony nevymejšlím. Jen je uvádím do praxe.

Dokolečka dokola!
Je to trochu vyčerpávající. Ale když ono ho to TAK baví! I když se mu člověci smějí. A mají poznámky na jeho adresu. Pche!
Dokolečka dokola!
No a co. Sami dělají srandovní věci v jednom kuse. Měli byste je vidět poránu! Oči zalepený, rovnováha mizerná. Potácejí se do koupelny a skoro nevnímají svět, dokud se nenapijí té své smradlavé černé vody. A takoví se mu budou smát!
Dokolečka dokola!
Jednou to skončí. Možná pak bude smutnej. Ale co, však on si najde jinou hru. No jeje!
Dokolečka, do-ko-lá!
Jednou se mu to povede. Jednou svůj ocas určitě chytí!

„Ta benzínka musela bejt hlídaná. Dyť je na hlavním tahu. Byli by blbí, kdyby tam někdo neměl bouchačku. Zaparkovali jsme, Jack čekal v autě, já tam vlítl. Stojim tam, ani noha, pokladní celej vyklepanej vodvírá kasu a sype prachy do pytle - ani ho nenapadlo zmáčknout tichej alarm. Ale udělat to musel, páč najednou ucejtím mezi lopatkama hlaveň. A ten chlápek povidá: „Polož zbraň, hochu, už tak jsi v maléru. Ani hnout.” Ouplně klidně, chápete. To mě dostalo... Kdo moh sakra vědět, že mě celou dobu drží v šachu blbým banánem?”
Phil Coulson vždycky svačil zdravě. Věděl, že se to vyplatí.

Byl to jen obyčejnej starej a usmolenej notýsek, ale namaloval si je tam všechny. Nebo alespoň všechny, které zahlédl. Beraní hlavy pokryté měděnkou, co mhouří oči a přežvykují, když se nekoukáte.
Chrliče, co zíraj z katedrály. Hlavně ty, které mrkají. Příšeru, hlídající Čechův most. Ten most, přes který už nikdy nikdo z kluků dobrovolně nepůjde.
Nakreslil i koně z mosazi, který se jedné krásné noci vzepjal, vyškubl ze svého ukotvení, radostně přecválal přes piazzetu Národního divadla a zamířil kamsi na Smíchov. Ráno stál opět na svém místě, spolehlivě nehybný. Ale Mandragoru neoblafnul. Už ne.
Svůj improvizovaný bestiář znal dávno nazpaměť.

Je to bojový úkol. Taky se na něj pekelně soustředí. Pořád ještě totiž shání tu figurku. A musí to být konkrétní figurka z celé série, protože ostatní už mladej má. Pár dní do Vánoc. Těch bez ní.
„Vezmu jinou, mají jich tu mraky, vždyť je to jedno,” hlásí na druhé straně drátu manžel a ona mu s nebeskou trpělivostí znovu vysvětluje, proč je to pitomost. S telefonem u ucha se na mně zazubí. Vypadá šťastně.
Navzdory hubenýmu tělu pod dekou a svazku hadiček, kterýma jí do žíly proudí cytostatika. Protože svět venku se nezměnil. Už ví, že na ni počká.

„Nádhera, můj pane. Dokonalé krytí. Tohleto tělo vám sedne jako ulité!”
„Myslíš? Já nevím. Ten krk je nějakej nakřivo. A ty nohy! Trénuju chůzi jak blbej a stabilita mizerná. Furt abych doplňoval hladinu ethanolu v krvi.”
„Jen trošku! A ten hlas se nám opravdu povedl.”
„Zní rozšafně, žejo? Hm hm. To by mohlo fungovat. Pozemšťani taky skočej na všechno. Milujou prostá řešení.”
„Ne všichni, ale ten zbytek snadno zvládneme, uvidíte! S trochou populismu to bude krásná dovolená a nikdo si ničeho nevšimne.”
„Ty mně vždycky utěšíš, mluvčí!”
Dvojice Vogonů se vzájemně poplácala po zádech. Pražský hrad už měli na dohled.

To byla nádherná noc! Jarní vítr pofukoval, smrky dmuly prsa a špice jim šmrdlaly sem a tam. Nebe zářilo.
Ležela v trávě. Ta tráva byla taky nádherná. Huňatá jako kožich. Na každém stéble kapku. A v každé kapce se odrážel vesmír. Aspoň ten, co dokáže veverčí mozek pojmout. Ten její momentálně obsahoval spoustu věcí! S prozřením se dostavily filozofické otázky, které nikdy dřív neměla. Například:
Je mazanice samicí od mazance?
Když existuje pampeliška, je taky pampevlk?
(Jé, hele, had! Čau, hade!)
A: když sním další muchomůrku, zůstane to takhle napořád?
Ležela v trávě. Usmívala se.
Maličká veverka v alkaloidovém rauši.

M, zkamenělá uprostřed vlastního obýváku, zírala, jak se domnělý nebožtík opírá o parapet a nalévá si z karafy její bourbon. První reakcí je vždycky šok. Vztek se dostavil vzápětí - stejný, jako když se pubertální potomek vrátí po třech dnech vylitý jako váza. Chcete ho praštit. A pak ho pevně obejmout. Vybavilo se jí, jak psala JEHO nekrolog a chtělo se jí hlasitě zařvat.
„007 se hlásí do služby,” řekl Bond.
Nepraštila ho. Protože byl zpátky. Idiot jeden loajální.
Jen mu doporučila, aby vypadl a laskavě se osprchoval. Neboť mrtví sice smrdět můžou, ale živí už s tím něco udělat musí.

Takže, Plán B. Chvilku mi to trvalo. Vážně netuším, kde se vlastně vzal ten zvyk, zalígrovat jeskyni obřím kamenem. Hmmm, svítá. Nikde ani noha. Je krásně. A dal bych si kafe. Bohužel, v tomhle století se ještě nepěstuje, natož aby někoho napadlo, že na něm čtvrtina lidstva bude jednou závislá. Stejně, není to hrůza? Jeden by měl mít srdce plné ušlechtilých myšlenek, a já myslím na kofein. A na vážný rozhovor s otcem, to hlavně. Už ho slyším: „Ježíšikriste, já ti to říkal!”
Ale co. Jak že to jednou řekne Shakespeare? Konec vše napraví. A vidíte? Jsem vzhůru.
Veselé Velikonoce!

V měsíčním svitu vypadala poušť nelítostně - když jste se koukli správným směrem. Racionálnímu pozorovateli by totiž neuniklo, jak blízko silnice skupinka stojí. A jedině nejhnusnější skeptik by poukázal na světélka na střeše nedalekého Extraterrestrial Highway Baru. Popravdě, skeptika aby tu jeden zrovna teď pohledal.
Oči - a fotoaparáty - všech se neochvějně upíraly k nebesům.
Půlnoc.
Teď to přijde.
Bylo to v proroctvích. Náznacích. Konspiračních teoriích. Opravdový První kontakt!
Později jeden z kontaktérů zklamaně přešlápl, čímž podrážkou tenisky bezděky rozdrtil trpělivě vyčkávajícího Telauriánského vyslance.
Mezi svými krajany se vždy honosil svou nebývalou výškou. Ale někdy ani úctyhodný centimetr a půl prostě nestačí...

Ten koberec byl také součástí jejího věna. Závratně drahý kousek, tkaný zručnýma rukama některého z pouštních kmenů. Jen jeho doprava - pokud si Giovanna vzpomínala - stála jejího otce majlant.
Když ale pozorovala, jak se skvrna vsakuje, cítila spíš cosi jako úlevu. Už teď ho brala jako postradatelnou položku. Jako muže, kolem jehož hlavy se ten flek rozšiřoval.
Paolo teď vypadal velmi klidně. A velmi mrtvě. Za chvíli dorazí chlapci a pečlivě ho zabalí, aby ho - zároveň s kobercem - pečlivě umístili na dno Tibery. Být nevěrný mafiánské dcerce není pěkné. I když si ji berete jenom kvůli penězům. A mrtví prd ví.

Podívejte si, já to neudělala schválně. Copak můžu za to, že jsou lidský bytosti takový poseroutky? Zrovna o NĚM jsem si to teda nemyslela.
Cestovatel. Pořád po prsa ve vodě, nevyspalej, pokousanej od moskytů, ale radostnej jako malej kluk. Ruce hladí šupinatou kůži a zase jí dají svobodu. No jo, no, tak jen se smějte - máte pravdu. Právě to mě k němu nalákalo.
Pověst o jeho podivnejch zvycích plynula s vodou Mámy Amazonky a pokušení bylo veliký.
O říčních pannách si můžete myslet co chcete. Ale stejně se vsadím, že žádná z těch jeho pitomejch ryb mu tu pusu neoplatí.

Člověk ho může znát třicet let, ale stejně sebou pokaždé trochu trhne, když ho vidí. Prostý instinkt, který napovídá, že je lepší jít mu z cesty. Takové to dědictví po předcích.
Koukáte do očí zapadlých v tmavých stínech a říkáte si, že by mohlo být i hůř.
Opatrně pozdravíte.
Stejně opatrně odpoví, s úšklebkem, naznačujícím, že na kecy fakt nemá náladu. Přinejmenším ne teď. Ne dřív, než ustoupí smrtelná bledost a tuberácký kašel. Ne dřív, než vyloví ze skříňky inhalátor a zhluboka sosne. Než upije trochu životodárného kofeinu.
Vaše zlé dvojče.
To, co na vás brzy ráno kouká ze zrcadla.

Nad ewokskou osadou začínalo svítat, a princezna Leia se probudila. S kocovinou. Hanovou paží kolem pasu. A pocitem, že na ni někdo kouká.
„Kapradinové pivo, co?” řekl Anakin. „Bolestivá zkušenost."
Upřímně se snažil, aby to neznělo škodolibě. Opíral o zábradlí a pořád ještě trochu světélkoval. Leia si opatrně ohmatala čelo.
Oslava. Včera zemřel císař. Včera vyhráli.
„Ani nezkoušej mluvit. Jakmile se nalodím, dám vám vědět, kde mě najdete.”
„Počkat," zachraptěla. „Proč ti to trvalo tak ZATRACENĚ dlouho?”
Zavrtěl hlavou. Smutně.
„Musím jít. Myslím, že mají defibrilá...”
Vzduch zajiskřil a její otec zmizel.
Bez vysvětlení, které teď potřebovala ze všeho nejvíc.