Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Velká obdélníková místnost, na jedné z delších stěn dveře, na protější kousek pod stropem řada malých zamřížovaných oken. Kdysi bílé zdi časem zešedly, jen místy jsou zahnědlé nebo černé. Není tu žádné vybavení, jen dvacet nepohodlných lůžek. Na nich spí dvacet mužů, noclehárna je plně obsazená.
Blonďák s ošklivou jizvou na obličeji se ve spánku neklidně převaluje a občas nesrozumitelně mumlá. Ob tři místa bohatýrsky chrápe jakýsi zrzek. Většina ostatních se k němu více či méně hlasitě připojí.
Pavel Timofjejevič spí jen lehce, spolunocležníci ho budí. Když přece jen zabere, sní o svatonikolajevském chrámu a o ikoně ze smrkového dřeva.
Ad téma — místnost beru jako celu a chrápání jako zpěv, ale pokud bodík nebude, zlobit se nebudu :)
Poprvé pořádně sletěl, když ho poslali do války. Podruhé, když byl zraněn. Další pád přišel, když nemohl studovat a musel zpátky na frontu. Počtvrté ho k zemi poslala neschopnost vypořádat se s válečnými zážitky.
Potom si uvědomil pár hodně důležitých věcí (třeba, že Velká říjnová byla spíš Špatný vtip) a tenhle pád ho bolel hodně. Ne tolik jako ten poslední. Ten přišel až v Polsku.
Když si konečně uvědomil, že Rusko je tady každému ukradené. Když mu došlo, že předtím nikoho nezajímala občanská válka a teď nikoho nezajímá hladomor.
A najednou zjistil, že v Československu se, možná, někdo trochu zajímá.
V původním plánu bylo začít příjezdem do ČSR — takže již devátého dubna jsme zjistili, že taková země vůbec existuje...
Cesta do Polska jsou otřískané vagóny, tichá a pustá krajina a velký strach. Cesta do Polska vede na frontu, skoro jistě ke smrti a ze všech stran na tebe křičí, že padnout za cara je čest a že máš být statečný.
Od cesty do Polska uplynulo sedm let.
Cesta do Polska jsou o trochu pohodlnější a čistší vagóny, v krajině tu a tam vesnice nebo samota a velké odhodlání. Cesta do Polska vede na svobodu, skoro jistě k životu a ze všech stran na tebe křičí, že nejlépe je v Rusku a že se máš vrátit.
"Pane, máte propadlý lístek..."
Druhé historické okénko: P. T. Gorgulov sloužil za 1. světové války v důstojnické hodnosti na frontě v Haliči. V roce 1916 byl zraněn a evakuován. Odmaturoval na Jekatěrinodarském vojenském učilišti a začal studovat Lékařskou fakultu Moskevské univerzity. Za tři měsíce byl povolán do armády a jako zdravotník s omezenými povinnostmi přidělen ke 3. Plastunskému kubáňskému praporu. Po revoluci v roce 1917 se vrátil do stanice Labinské. V letech 1918-1919 zde pravděpodobně pracoval v místní nemocnici.Poté odjel do Rostova na Donu, aby pokračoval ve studiu na univerzitě. V roce 1921 emigroval do Polska.
Ad téma — jako "reklamní plochu" beru železnici z Ruska do Polska, reklamu si dělá nejprve carské a později bolševické Rusko. Pokud tam téma nenajdete, zlobit se nebudu :)
Přijel sem v lednu devatenáctého roku. A kdyby měl být upřímný, řekl by, že je tu univerzita, knihovna a hospody.
Jeden z hostinců si obzvlášť zamiloval. Stál na půli cesty mezi knihovnou a jeho bytem a dobře tu vařili. Takže tu sedával, jedl soljanku, popíjel něco, co možná nebyl alkohol, a učil se.
Vydrželo mu to asi dva roky. Potom usoudil, že už má dost soudruhů i nejlevnější polévky široko daleko, a místo učení začal hledat kudy odsud.
Skončilo to emigrací do Polska. Kromě dvou let na univerzitě si z Rostova na Donu odnesl doživotní nenávist k polévkám a kopru.
Soljanka – velmi hutná polévka s kusy masa nebo ryby se zeleninou. Kyselo-slanou příchuť jí dodávají přísady jako olivy, citron, rajčata, nakládané houby a okurkový nálev. Ani na soljance nechybí zakysaná smetana a kopr.
(https://www.mundo.cz/rusko/kuchyne)
Varování: Drabble je napsáno jazykem... No řekněme že hostinský je pologramotný a jeho slovník tomu odpovídá. Nebojte, na věkové omezení to není.
Stanice Labinskaja, roky 1917—1919. Hrdina má příjmení! Předchozí ~ Následující
Když přežijte Velkou válku (a je úplně jedno, jak se vám to povedlo), skončíte u chlastu. Mladej Gorgulov, například. Co se po Revoluci vrátil, je buď tady nebo v nemocnici. Teda, ve špitále dělá a tady pije. Nutno říct, že odsud nikdy neodejde střízlivej a do práce nikdy nepřijde nalitej.
Jenomže mu trochu to... hrabe, no. Minulej tejden se mi tu zhádal s flaškou vodky. Zkuste hádat proč. Vona mu prej řikala, že by měl přestat pít a začít studovat. Dyť to povidám, cvok. A včera mi voznámil, že v sobotu odjíždí na univerzitu. No jak já k tomu přídu?
Ad téma — alkohol je špatný rádce, ale tentokrát "radil" dobře.
Nevím, jestli jsem splnila zadání, ale bavilo mě to. Čas pořád stejný, opačná strana fronty. Předchozí ~ Následující
Nedosti, že mnozí lži šíří o údajné dezerci našich hrdinných vojáků, o pomluvě, jež týkati se má našeho spojence, císaře německého, Viléma II., nemluvě! Nyní objevily se zprávy nepravdivé, že císařská vojska měla hanebnou porážku utrpěti a jisté město dokonce ztratiti.
Nechť nikdo nevěří ni jediné z těchto nechutností! Jediným jejich cílem jest rozvrátiti jednotnost naši a způsobiti rozkol mezi našimi spojenci. Proto jest nejlépe šiřitele těchto odpudivých "zpráv" ohlašovati a čísti jen takové noviny, jež pravdivé informace přímo z Vídně dostávají, své zpravodaje v místech bojů mají a s lživými zprávami cele bojují. Proto jest nejlépe čísti tento zpravodaj.
První "falešná" zpráva týkala se dezerce českých vojáků po bitvě o Lvov (respektive toho, že mnozí dobrovolně upadli do zajetí)
Druhá "falešná" zpráva týkala se Viléma II., který válku de facto rozpoutal, a který byl pravděpodobně tak trochu blázen.
Třetí "falešná" zpráva se týkala samotného ztracení Lvova.
Potom CK zpravodaji došla trpělivost a s těmi fake news pořádně zatočil.
Návrat k hlavní dějové lince. Roky 1914-1916, východní fronta. Předchozí ~ Následující
Halič. Fronta. A důstojník, dvacet let starý, kudrnaté vlasy, černé oči - pohádkový mysliveček. V beznaději Velké války působí jako zjevení. Pevný ve víře i v boji, laskavý, rozumí žertu. Bojuje za cara a za svého Boha a totéž žádá po vojácích. Zásadový, když jde o putilovské kanóny, ale ochotný přimhouřit oko, když peníze určené na jídlo padnou na munici a nejlevnější večeře je ta kradená.
Po roce a půl je zraněn do hlavy a evakuován. Stihne odmaturovat, začne studovat na lékařské fakultě. Za tři měsíce ho pošlou zpět jako zdravotníka s omezenými povinnostmi.
Drobná štíhlá, skoro chlapecká postava, malé oči a vlnité vlasy. Nedospělá, sama skoro dítě, ve čtrnácti porodila.
V devatenácti se z otcovy vůle vdala. Manžel o sedm let starší, ale hodný, zbožný - a hlavně majetný.
Když začala válka, bylo jí třiatřicet. Měli statek, čtyři děti, v manželství klid, snad i lásku. Nejdřív narukoval manžel, potom nejstarší syn. Muž se vrátil zmrzačený, syn tam někde zůstal. Když byl car uvězněn, modlila se. Když se k moci dostali bolševici, poslala děti pryč.
Potom jim zabavili statek. Zaťala zuby a šla do továrny. Nakonec oba skončili na Sibiři.
V dobrém i ve zlém...
V chrámu svatého Nikolaje panuje zlatavé přítmí. Dřevěný ikonostas se v mihotavém světle svíček zdá být neskutečně vzdálený. Světec, jemuž je chrám zasvěcen, jako by se z ikony díval přímo na Pavla Timofjejeviče. Chlapec dnes přišel do chrámu v doprovodu ženy, již považuje za svou matku. A zatímco ona se modlí, on si prohlíží ikony. A když se zadívá na tu velkou ze smrkového dřeva, zdá se mu, že světec pohl rukou, že mu požehnal, a pak na něj docela nesvatě mrkl. A Pavel Timofjejevič ví, že je předurčen změnit běh dějin. Ví, že jeho jméno jednou vstoupí do historie.
Po bolševické revoluci z Ruska odešly statisíce lidí. V mladém Československu se rozeběhla Ruská pomocná akce a několik desítek tisíc těchto exulantů se zde usadilo. Někteří na pár měsíců, jiní zde založili rodiny a strávili tu celý život.
Kdo byli? Jak žili a jak poznamenali tvář české (i světové) historie?
Zkušenost exilu byl původně název výstavy o emigrantech konané v roce 2017 v letohrádku Hvězda.
Ten rok byl teplý a deštivý. Nikdo nechodil ven. Nikdo si ničeho nevšiml.
Na několik měsíců se přestěhovala k tetě. Ta projevila mimořádnou dávku pochopení. Vyslechla ji, na nic se neptala a slíbila se o dítě postarat. Ze začátku spolu chodily na procházky, později se za dne bála vyjít z chalupy — těhotenství bylo příliš zřetelné.
A tak se každý večer toulala podél Laby a vracela se dlouho po setmění, s rukama pokrytýma množstvím červených skvrnek.
Devětadvacátého července povila zdravého chlapce. Dostal jméno Pavel, po strýci otčestvem Timofjejevič. Dva dny po porodu se vrátila domů, aby provždy zmizela ze synova života.
První historické okénko: Pavel Timofjejevič G. se pravděpodobně narodil 29. 7. 1895, ve stanici Labinskaja v Kubáňské oblasti (dnes město Labinsk v Krasnodarském kraji). Uváděl, že pochází z kozácké rodiny, na počátku tohoto století byly však nalezeny dokumenty, které potvrzují, že byl odloženým dítětem svěřeným do výchovy. O jeho biologických rodičích není nic známo.
Otčestvo po strýci není hloupost — teta a strýc zde přece vydávají chlapce za vlastního syna...
Ad téma — u řeky Laby se vlivem příznivého počasí přemnožili komáři.
Teď jsme asi pětatřicet let před prvním drabbletem. Pozor, hrdinky nejsou totožné. Předchozí ~ Následující
Sedí na holé zemi, šaty od bláta, nohy ponořené do řeky. Náhle se posune trochu blíž k vodě a vzepře se na rukou. Dlouze se zadívá na své břicho a vrátí se do původní polohy. Rychle vstane, začne přecházet sem a tam. Zarazí se, zkousne ret. Potom potřese hlavou. Sevře křížek pověšený na krku, a hned ho pustí. Bezmyšlenkovitě uhladí účes.
Pak se jí prudce sevře žaludek. Klesne na zem, pozvrací se a konečně začne plakat.
A najednou jí to dojde. Otec je až do září pryč a... Teta! Je vdaná, navíc sama čeká. Určitě se o dítě postará. Musí!
Začínám uvažovat nad vlastním fandomem, už se mi ti emigranti moc hromadí - a občas je to velká autorská licence...
Letos bych ráda psala seriál - takže hned zkušební téma se mi nehodí :)
Předchozí ~ Následující
Sobota sedmého května, něco po půl jedenácté večer. Nevíra, pláč, vztek. Únava. Ta hlavně.
Celý den byla na nohou, nestihla se ani napít.
„Můžete se vyjádřit?“
Klesne na sedačku.
Srdce jí prudce buší, hlava se motá. Z nepřeberného chaosu myšlenek vystupuje jedna, více než nevhodná: Kolíčky tentokrát nejspíš potřebovat nebudu - košile vyvázla bez poskvrnky. Na rozdíl od hlavy.
A za ní další a další. Musí zavolat dětem, zařídit pohřeb, zajistit nový byt. Sehnat vhodný smuteční oděv. Poskytnout nějaké rozhovory. Truchlit okázale, nikoli opravdově. Zhroutit se až doma. Až potom. Po pohřbu, po volbách... před soudem.
Atentát na prezidenta se zdařil.
A ačkoli to tak zatím nejspíš nevypadá, pořád se držím "svých" emigrantů.
Proč tohle drabble? Letos jsem se snažila psát hlavně o ruských emigrantech v meziválečném Československu. I tohle drabble původně vychází z tohoto období, na rozdíl od jiných se ale dá aplikovat v podstatě na celé dvacáté století. A taky mi hodně přirostlo k srdci, takže konečný výběr nemohl dopadnout jinak.
Psáno na téma Některá témata by se měla zakázat.
V některých zemích platí jednoduchá pravidla. Když se chcete dožít vlastní poklidné smrti, je lepší se jim naučit:
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete a kde chcete. Pokud nejste v hospodě.
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete. Když si přitom dáte pozor na jazyk.
O některých tématech můžete mluvit s přáteli. Když máte jistotu, že ví, co je to mlčet.
Některými tématy se můžete zabývat v myšlenkách. Pokud nemáte ve zvyku přemýšlet nahlas
Některými tématy je lepší nezabývat se vůbec. Pro jistotu.
V některých zemích můžete mluvit o čem chcete a s kým chcete. Bez podmínek.
Dneska emigrace nebude, tohle chtělo být napsáno. Pardon.
Základní škola, vedle gymnázium. Do ní dnes přicházely děti (nezvykle nadšené) a s nimi jejich matky (nezvykle zmatené).
Primáni už ví, že "trapný" to není, a příští rok tak přijdou taky. Naše dvoutřetinová neokrojovaná menšina kleje, zase nikdo nemá foťák. Nevadí, čeká nás to ještě třikrát. Během deseti minut obsadí gymnázium od sklepa po čtvrté patro. A pak to začne: ve třetím patře pošle jedna vedoucí svého spolužáka do oněch míst nevídaným způsobem. Mladík ze Staré Boleslavi se hádá s dvojicí z Čelákovic a Českého Brodu. Samozřejmě prohraje. Maturitní ročníky rezignovaly na učení a natáčí. Skauti si fotí krojovaná selfie.
Nahrazuji si téma č. 19 Hřích, který se neodpouští.
Roku 1923 byl vypovězen z Ruska.
V roce dvacet šest se stal zakladatelem a čestným předsedou československé pobočky Mezinárodního hnutí křesťanského komunismu.
Ve třicátém pátem roce bylo na Zbraslavi otevřeno Ruské kulturní a historické muzeum při Ruské svobodné univerzitě, jehož ředitelem se stal. Sbírky tohoto muzea, zaměřenéo na ruskou porevoluční emigraci, obsahovaly sochy, obrazy a hlavně dary jednotlivých emigrantů z celého světa.
Během války, v roce 1944 bylo muzeum gestapem zavřeno a on nechal sbírky převézt do Prahy.
Po Vítězném únoru se vrátil do Ruska a zpravil soudruhy o rozsáhlosti muzea. Následujícího roku byly všechny sbírky převezeny do Sovětského svazu.
Valentin Fjodorovič Bulgakov. Vegetarián, pacifista, spisovatel, dramatik, bibliograf, muzejní pracovník. V posledních deseti měsících života Tolstého dělal tomuto osobního asistenta. Byl to komunista, ale protože nabádal lidi, aby nevstupovali do (Rudé) armády, byl vypovězen. Odešel do Československa a usadil se v Chuchli...
Chyběl mu starý samovar i dlouhé večery s čajem a Puškinem. Chyběli mu lidé. Nejvíce se mu ale stýskalo po ruštině. Když doma vyšel na ulici, slyšel řeč; kde zdražili chleba, kdo se s kým popral a koho si potom vzal. Když procházel městem tady, slyšel melodii - krásnou ale pro něho němou. Nerozuměl tomu jazyku a proč by měl? V bytě měl stále zabalený kufr a každý den očekával v novinách titulek hlásící, že bolševická vláda doma padla. Místo něj se dočkal jiné zprávy - v roce 1934 Československo oficiálně uznalo Sovětský svaz. Ruská pomocná akce definitivně skončila o rok později.
Československo podporovalo v rámci RPA především vzdělance a studenty. I proto záhy vznikla dvě ruská gymnázia, konkrétně Ruské gymnázium v Moravské Třebové a Ruské reformní reálné gymnázium v Praze - Strašnicích. Později vznikaly další školy, například Ruské reálné gymnázium v Praze na Pankráci.
Na těchto gymnáziích studovali žáci, kteří byli nuceni přerušit studia kvůli revoluci. Také zde ale studovalo množství studentů, kteří z Ruska emigrovali ve vyšším věku. Takže nebyl žádný div potkat v septimě sedmadvacetiletého studenta.
Ani laskavý čtenář ať se tomuto jevu nediví, neboť právě studenti se těšili velké podpoře a jen hlupák by si nechal tyto benefity uniknou.
Ano, skutečně takové případy byly. Ale abych ruské školy a studenty jen nehaněla:
Československo bylo jedinečné nejen tím, že financovalo pestrou škálu škol, ale i tím, že se mu podařilo shromáždit vynikající pedagogické odborníky, kteří řídili a ovlivňovali emigrantské školství v celé Evropě. V Praze sídlilo Ruské pedagogické byró, Ústřední ruských učitelských organizací v zahraničí, Svaz pedagogů středních a vysokých škol v ČSR. V Praze se plánovaly a konaly pedagogické sjezdy a konference o aktuálních otázkách ruského školství v zahraničí a vycházel časopis Russkaja škola za rubežom (Ruská škola v zahraničí, Praha 1923 - 1931), který byl nejlepším ruským pedagogickým periodikem v celosvětovém měřítku.
Starším osobám umožnila pomocná akce důstojně přežít a mladším, dětem narozeným po roce 1918 mimo Rusko, rozvinout veškerý tvůrčí potenciál. Finance, vložené do výchovy a vzdělání, byly tak vráceny prací stovek úspěšných lékařů, techniků, geologů, botaniků, nadaných hudebníků, divadelních umělců a výtvarníků, kteří se stali nedílnou součástí české společnosti. Pokud tito lidé ČSR později opustili nikdy nezapomněli ve svých životopisech uvádět, že za své úspěchy vděčí československé pomoci.
Anastazie Kopřivová, PŘÍBĚHY EXILU Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu (Památník národního písemnictví, Praha 2018, str. 82)
O Češích jsme věděli jen málo, jen že jsou to Slovani, sportovní národ, že vaří znamenité pivo a mají zbrusu nový samostatný stát.
Což, jak sami jistě uznáte, byla bída. Ale kde jsme, prosím pěkně, měli k nějakým znalostem přijít? V ruských školách se o Československu neučilo (jak taky, když ten stát existoval druhým rokem) a knih na tohle téma také nevycházelo nijak závratné množství (přesněji řečeno, vycházely životopisy Karla Čtvrtého a Jana Husa).
Vlastně je s podivem, že při všech nákladech na Ruskou pomocnou akci nevydalo Československo nějakou příručku. Praha není ve Vídni a byliny patří do čaje například.
Úvodní odstavec je citace (Nikolaj Těrleckij, Curriculum vitae, (TORST, Praha 1997, s. 44))
Stránky během let zažloutly. Některé jsou popsané latinkou, jiné azbukou. Těch druhých je víc. Na dalších listech byly kdysi samolepky, něžné obrázky růží, srdcí a ptáčků. Lepidlo na jejich rubové straně už dávno vyschlo, vazba deníku se rozpadá, stránky voní čajem a plísní.
Někdy v minulém století patřil ten sešit jisté slečně Melitiji. Na jedné z jeho stránek je vybledlá kresba a tužkou psané zamilované řádky. Legionář, který je psal, podlehl svému zranění krátce poté, co dorazil do Československa. Melitija Čirkina se vdala, měla děti a žila šťastně až do druhé světové války.
Slečně... v upomínku... President Grant... Jaroslav Stýblo...
Melitina Čirkina druhou světovou válku přežila a žila potom i se svou rodinou vcelku klidně (alespoň z toho, co víme), ale to už se nevešlo.
Kdy? První polovina dvacátých let minulého století.
Kde? Ruský Oxford, nebo také Ruské Athény.
Co? Archeologický ústav N. P. Kondakova, Ekonomický kabinet prof. Prokopoviče, Institut pro studium Ruska, Ruský zahraniční historický archiv, Ukrajinský archiv, Ukrajinský sociologický institut.
Co?! Ruská akademická skupina, Ruská historická společnost, Ukrajinská historicko-filozofická společnost.
Kdo? Timofej Avramovič Semernikov, Jakov Ivanovič Podgornyj, Nikolaj Juljevič Vagner, Michail Michajlovič Novikov, Mykyta Šapoval, Pjotr Semjonovič Camutali, Alexandr Petrovič Kalitinskij, Vsevold Alexandrovič Čechovič, Sergej Michajlovič Djaďkov, Alexandr Iljič Glazunov, Nikolaj Dmitrijevič Pume, Konstantin Ivanovič Mostovoj a pár stovek dalších.
Kdo?! Vzdělanci: technici, inženýři, lékaři, biologové, vynálezci, konstruktéři, zbrojaři, malíři, sochaři, spisovatelé, filosofové.
"Pro uprchlíky připravila Československá republika podmínky, které nebyly v žádné jiné zemi. Pomocnou akci schválila vláda již v r. 1919, v červenci r. 1921 došlo ke schválení realizace tzv. Ruské pomocné akce (RPA). Jako státní akci ji hradilo Ministerstvo zahraničních věcí. Politici při jejím schvalování vycházeli z předpokladu, že půjde pouze o krátkodobou záležitost, na pět až osm let. Předpokládali, že po porážce bolševiků se pomoc příznivě odrazí v ekonomických i politických vztazích s novým Ruskem.
Vláda přišla s návrhem pro ruské studenty a vědce, že mohou přijet do ČSR dokončit studia a pokračovat ve vědeckých a pedagogických pracích. Do Československa se tedy stěhovali především vědci, ekonomové, inženýři, agronomové, spisovatelé, umělci a studenti." (cituji svou absolventskou práci)
Takže Praha (resp. Československo) byla opravdu pro emigranty tou nejzářivější hvězdou...
Vzduch se tetelí horkem, na poli češe vítr zlátnoucí obilí, potok tiše zpívá bublavou písničku. Za lesem houká vlak. Tmavě zelený automobil se staženou střechou projíždí třešňovou alejí. Vzadu sedí tři ženy, ta vlevo je nejspíše matkou zbylých dvou. Místo vedle šoféra náleží vysokému tělnatému muži, zřejmě hlavě rodiny. Nejmladší dívka se směje a marně se snaží vrátit své vlasy do uhlazeného drdolu. Nakonec se raději vzdá a nasadí si hnědý klobouk. Ta starší něco říká, ale vítr jí bere slova z úst. Matka se klidně usmívá, pozoruje krajinu. Otec vypadá zamyšleně.
Nejbohatší emigrantská rodina míří na prázdniny do Kolodějí.
Vladimir Popov, jeho žena Sofie a dcery Marusja a Gali.
Poprvé ji viděl na jednom z mnoha jí pořádaných večírků. Byla vdaná, měla děti. Rozvést se nemohla. Když potřebovala kvůli operaci odjet do Vídně, všechno pro ni zařídil.
Po operaci se už ke svému manželovi nevrátila, přesto stále odmítala rozvod. Teprve když její muž zplodil nemanželské dítě, odjela do Ruska požádat o rozluku manželství.
Potom se konečně mohli vzít. Bydleli ve Vídni, navštěvovali milovanou vilu Barbo a žili jeden pro druhého. Po revoluci jim vilu vzali, ale co na tom? Zůstali v Československu. On politik, ona čestná předsedkyně Uspenského bratrstva.
Nakonec je oba pohřbili v kryptě chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice.
Karel Kramář svou milovanou ženu Naděždu Nikolajevnu přežil o pouhý půlrok. Ona zemřela v prosinci roku 1936, on v květnu 1937.
Stran jejího rozvodu; v pravoslavné církvi platí zvyk, že po rozvodu se ten, kdo rozvod zavinil, nesmí znovu vdát/oženit. Takže Naděžda se postavila do role podváděné manželky a směla se znovu vdát.
Obyčejná ulice. Lidé chvátají na oběd, děti úprkem opouští školu. Mladík s pugétem růží nervózně sleduje hodiny. Agent StB v civilu si zapálí cigaretu. Vdechne kouř a představí si, co všechno by mohl získat. Možností je téměř nekonečné množství, vždyť ten chlap zrazuje svou socialistickou vlast...
Jo, zrazuje, vrátí se agent s nádechem do reality, jenže pěkně prohnaně. Dokázat se mu nedá naprosto nic. A je mezi lidmi příliš známý, než aby se ho mohli zbavit pěkně tiše.
No tak, člověče, snaží se agent o telepatii, udělej chybu. Já tě chytnu a budu moct vzít ženu a děti k moři...
Konstruktér tanků Alexej M. Surin v první polovině padesátých let podle StB posílal do Švýcarska a Švédska návrhy na vylepšení tanků. Byl sledován, StB si byla prakticky jistá, že republiku zradil - a naprosto nic mu nedokázali. Surin (pokud zmiňované návrhy skutečně posílal) neudělal jedinou chybu. Do spisu pak napsali, že Surin je prostě až moc chytrý.
Radši 12+
A při čtení berte, prosím, v potaz, že hlavní postava je namol...
Máry, Máry ty seš stejně nepej... nejpěj... nejpěknější! Ty mně jediná rozumíš. Ty seš na mě, Máry, hodná, ne jako ta mrcha Nasťa. Já si, já si tě vezmu, jo? A až ty rudý zmetci z Ruska vypadnou, tak si tě vodvezu domu. Na Sibiř. A pak vzkážem, cheché, všem vlkům, že jsme doma. A já je všecky zastřelim a ty budeš mít nejkrásnější kožich z celýho Ruska, ať žije car! A kdo by mně tě chtěl vzít, tomu rozbiju hubu! Slyšíš, Máry?! I támhle tomu chlapovi, ten tě chce určitě vodvést. Kdo, že to je? Četník? To mě nezajímá!
Guj Repin byl emigrant a proslul dvěma věcmi. Za prvé, byl to vnuk slavného malíře Ilji Repina. Za druhé, byl neustále opilý, přiopilý nebo zatčený. Jeho protokoly opravdu stojí za přečtení.
Buď to sem hodím hned, nebo to zítra smažu, protože s tím nebudu spokojená. Obligátně - kdyžtak nebude bod, ale téma je hned v prvních dvou větách.
A díky, Aries :)
Periferním pohledem sledoval štíhlé vysportované postavy jezdců. Vedle nich vypadal jako starý hostinský. A někteří by mohli být jeho synové (s trochou snahy a dobré vůle nejspíš i vnuci). Zdálo se mu, že letí, Asje běžela stále rychleji a rychleji, každou sekundou byl cíli blíž a... První! Euforie, šok, nadšení.
Periferním pohledem sledoval budovy, stromy. Najednou byl malý, tak hrozně malý a bezmocný. Každou sekundou byl cíli blíž a blíž. Když dopadl, už o sobě nevěděl.
Do protokolu napsali: během výslechu z okna vyskočil bezdůvodně. O týden dříve si sovětští žokejové stěžovali, že s emigrantem závodit nebudou. (Co kdyby nevyhráli?)
Vladimír Hejmovský, rozený Vladimir Gejmovskij. Jeden rok Velkou pardubickou vyhrál, další rok zemřel týden před startem. První polovina padesátých let.
A mimochodem, dodnes je to nejstarší vítěz Velké pardubické. Právě jeho rekord se marně snaží překonat Josef Váňa starší.
Strhnout, zbořit, zlikvidovat, spálit, nechat vybuchnout, zabetonovat, zdemolovat, zničit! Nezůstane nic, naprosto nic! Rozumíte?! Ani jedna zeď, ani jedna okenice nesmí být ušetřena! Já jim dám památník, já jim ukážu pietní místo. Žádné květiny nebudou. To by tak hrálo!
Ten prokletý sklep, mistře, zabetonujete! Ručíte mi životem, že tam nezůstane nic! Nesmí být poznat ani místo, kde ten zatracený dům stával! Osobně si to zkontroluji! Jestli najdu jen jedinou cihlu, jenom jediný střep z okna, čeká vás jednosměrná jízdenka na Sibiř! Je vám to jasné?!
Máte týden. Příští středu bude ten takzvaný Ipatěvův dům minulostí, tím si můžete být jist!
Dům, kde byli Romanovci popraveni, nechala Moskva opravdu zbourat - ze strachu, aby se nestal pietním místem...
Zdejší botaniky prosím o shovívavost. Já za to nemůžu. To téma :)
Stan Červeného kříže, vedle něj roste osamělá Artemisia absintium. Kousek stranou uhnívají listy Artemisie abrotanum. Za latrínami několik trsů Artemisia dracunculus, ta roste i u nedalekého potoka. Vedle kuchyně uvadá Artemisia vulgaris. Artemisia ludoviciana roste v každé zahradě a na každé stráni v okolí.
Všechno to stojí, nebo možná plave, na odpudivé vrstvě mazlavého bláta. V bahně klečí muž středního věku a vyprošťuje ze země jednotlivé rostliny. Ve stanu je pečlivě očistí, vysuší, popíše a uloží do herbáře.
Netuší, že právě jeho herbářové položky sesbírané na Gallipoli se v Botanickém ústavu Masarykovy univerzity v Brně uchovají až do roku 2019.
Grigorij Ivanоvič Širjajev byl botanik. Účastnil se první světové a občanské války. Od roku 1919 sloužil jako důstojník v Bílé armádě. Roku 1920 byl evakuován z Krymu na Gallipoli. V roce 1921 tam vedl vzdělávací kurzy z biologie, pořádané Ruskou akademickou skupinou. Potom se různě pohyboval po Bělorusku a krátce ptacoval v Praze, až na 22 let skončil v Brně. Jeho herbářové položky z Gallipoli tam mají opravdu dodnes. Viděla jsem je.
V některých zemích platí jednoduchá pravidla. Když se chcete dožít vlastní poklidné smrti, je lepší se jim naučit:
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete a kde chcete. Pokud nejste v hospodě.
O některých tématech můžete mluvit s kým chcete. Když si přitom dáte pozor na jazyk.
O některých tématech můžete mluvit s přáteli. Když máte jistotu, že ví, co je to mlčet.
Některými tématy se můžete zabývat v myšlenkách. Pokud nemáte ve zvyku přemýšlet nahlas
Některými tématy je lepší nezabývat se vůbec. Pro jistotu.
V některých zemích můžete mluvit o čem chcete a s kým chcete. Bez podmínek.
Půlnoc. Tady v Jekatěrinburgu v tuhle dobu bývá.
Sklep. Obyčejný, malý v jednom rohu raší plíseň, u stropu je zazděné okénko. V obyčejném sklepě bývají brambory nebo alespoň uhlí. Tady je jen skupina lidí. Žena se modlí, muž konejšivě drží její ruku. Skupina dívek si tiše povídá, jedna si co chvíli neklidně přihladí příliš těžké šaty. Jen stěží patnáctiletý chlapec se snaží nevypadat příliš vyděšeně. Trochu stranou menší hlouček, muž v jeho středu se občas nervózně podívá na chlapce.
Čekání otupí smysly. Oči ve tmě oslepnou, uši ohluchnou. Zvuk zní jako nezřetelné šumění. A dvě slova jako výstřely.
"Co, cože?"
Znali se odjakživa. Alexej, Vladimir a Sergej. Vyrůstali spolu na předměstí Moskvy, spolu chodili do školy, spolu prošli peklem války i hladomorem. Spolu po revoluci utíkali z Ruska. Spolu se složitě dostali až do Československa. Spolu...
Tak co na tom, že se poprvé potkali přede dveřmi Svazu zemských a městských činitelů v Praze? Co na tom, že Alexej se jmenoval Jevgenij a pocházel z Volgogradu, Vladimirovi říkali rodiče Nikolaj a narodil se v Krasnojarsku, že Sergej byl ve skutečnosti Alexandr a celý život strávil nedaleko Murmansku? Stačilo si přece navzájem dosvědčit, že se znají. Potom se už nikdy nikdo neptal...
ZEMGOR je zkratka organizace, ruský název lze volně přeložit jako Svaz zemských a městských činitelů. Zajišťoval ruským emigrantům doklady, lékařskou péči, pracovní víza atd. Jeho aktivity postupně přecházely pod Červený kříž, až nakonec zůstala jen právnická poradna.
Stran obsahu drabblu; hodně emigrantů nemělo doklady ani žádná potvrzení totožnosti, tito lidé si nové doklady vyřizovali právě skrz ZEMGOR, který spolupracoval s Ministerstvem zahraničí. K potvrzení totožnosti stačilo, aby jedinci dva lidé dosvědčili, že je opravdu Ivan a ne Leonid. Takže tři lidé si vesele dosvědčili, že se znají a tradá...
Nutno dodat, že to nedělali jen tak, z legrace... Spoustě z nich to později (hlavně padesátá léta, ale i druhá světová válka) zachránilo život. Původní identity totiž nebylo možné už nikdy ověřit.
Asi radši 15+, ale já vždycky věkovou hranici nadsazuji. A pozor, drabble je zřejmě politicky nekorektní...
Proslula hlavně svým tanečním uměním a milostnými aférkami. V baletu byla nedostižná a v posteli prý taky. Milovala když ji fotografovali a malovali. Nádherná, chtěná.
Za války se přidala k Vlajce. Ne, neuchvátila ji myšlenka nacismu. Ani neschvalovala likvidaci Židů. Jen... jen prostě věřila, že žádná ideologie nemůže být tak zrůdná, jako ta bolševická.
V květnu pětačtyřicátého roku si sbalila pár nejnutnějších věcí a zmizela z Prahy. Nebála se obvinění z kolaborace. Z domova ji vyhnal panický strach z rudoarmějců. Už podruhé.
S jistotou věděla, že ji by, stejně jako mnohé jiné, gulag neminul. Vždyť po Velké říjnové revoluci emigrovala...
Baletka Nikolská z minulého drabblu (http://sosaci.net/node/35076). Doslova a do písmene pravda.
Téma je ukryto v té větičce o kolaboraci. A taky trochu v posledních dvou větách.
Snad mi to projde.
Nejprve oděv. Jednoduché bílé šaty. Ještě punčošky a boty. Do vlasů umně vplete perlovou čelenku a přidá několik volných perliček. Další perly jako náušnice a jiné na náhrdelník. Nezapomenout si prstýnek. Náramky ne, ruce i nohy potřebuje mít volné. Bílý pudr. Pečlivě nanese rtěnku. Rudou, samozřejmě. Tmavé oční stíny, tužka na obočí.
Je nejkrásnější. Jako obvykle. Jako vždy. Jelizaveta Nikolajevna Nikolská.
Nejprve oděv. Ten zbojnický připomíná uniformu. Nezapomenout paruku s copánky a klobouk. Šperky ne. Teď líčení; bílý pudr, rudá rtěnka, tmavé stíny. Tužka na obočí. Ještě zvýraznit kontury v obličeji.
Je nejlepší. Jako obvykle. Jako vždy. Andrej Fjodorovič Drozdov.
Celé drabble vypráví pětiletá Aninka, toliko moje postava. Její maminka je Ruska a tatínek Čech. Aninka má devatenáctiletou sestru Naděždu, jejíž otec byl Rus a padl v občanské válce. Aninčin otec nicméně miluje obě sestry stejně. Jsme v roce 1925, v Československu.
A Aninka se možná ještě někdy během dubna objeví.
Mám Československo moc ráda. Úplně nejvíc se mi líbí jižní Čechy. Gali mne učí plavat a pan inženýr mi říká, ať mávám do toho legračního přítroje, aby mne mohl natočit. Nevím jak to chce udělat, Naďa si natáčí vlasy, ale já ji jednou pozorovala a vypadala při tom úplně jinak než pan inženýr. A taky mi říkala, že se ten přístroj jmenuje kamera a že ze mne bude velká filmová hvězda. Ale pan inženýr potom říkal tatínkovi, že Naděnka chodí moc do biografu. Tatínek se smál, ale já myslím, že panu inženýrovi moc nerozuměl. Tatínek se totiž rusky teprve učí.
Odkaz níže obsahuje film z cyklu Soukromé století, Ruské obláčky kouře. Pokud nemáte volných padesát minut, tak ve zkratce: Ruská hraběnka Klára Karlovna se po revoluci usadila v Čechách a založila v jihočeských Kolodějích penzion pro své krajany. V Kolodějích se mluvilo pouze rusky a bylo to mezi emigranty velmi oblíbené místo. Pan inženýr je ing. Popov, velmi zámožný člověk, který rád natáčel sebe, svou rodinu a své přátele. Z jeho záběrů je seskládán zmiňovaný film, Koloděje jsou ovšem pouze jednou z epizod... https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1049101344-soukrome-stoleti/20232...
Vlak zpívá kolejím starobylé byliny. Jaroslav Stýblo šeptá Melitiji Čirkině milostná vyznání. Na lokomotivě vypráví petrolejka plameni o denním světle. Strojvůdce proklíná tmu i válku. Někdo mumlá ze spaní. V nemocničním vagonu vzlykají obvazy o krvi. Hodiny na velitelově stole nesměle upozorní, jak rychle čas ubíhá. Dopisní papír tiše zachrápe, do půlnoci zbývají dvě hodiny. Pražce s mosty svorně nadávají na noční služby. Vagony si povídají o Vltavě. Bezejmenný potok zašumí soupravě na pozdrav. Tam, kde dřív stávala vesnice, naříká spáleniště bolestí. Telegrafní dráty nebzučí, touhle zemí nevedou.
Výhybka mlčí. Ví, že koleje povedou vlak ještě osm dní. Do Jekatěrinburgu.
Závěrečná poznámka delší než drabble, to to začíná...
Objednávka zadána na jaře roku třicet sedm. Soutěž probíhala mezi Škodovkou a ČéKáDé.
Škoda se zlikvidovala sama. Armáda chtěla moderní stroj. Hlavně na obranu a hlavně spolehlivý. Ne předělávku starého a značně poruchového podvozku.
V ČéKáDé měli odborníka. Za půl roku byl hotový návrh. V roce třicet osm šel do výroby. Přestože na doladění detailů nebylo tolik času, kolik by si jeho autor představoval (přece jenom, byly tu jisté zářijové události), byl prototyp v devětatřicátém roce považován za nejlepší svého druhu. Brzy bude připraven bránit značně okleštěnou zemi.
První kus sjel z pásu do německé náruče. Lehký tank vz. 38.
Zmiňovaný odborník je Alexej M. Surin, Rus, který se v Československu usadil po první světové válce a profesní život spojil s firmou Českomoravská Kolben Daněk. Byl to konstruktér tanků, v Československu sklidil úspěchy hlavně s tanky LT 34, AH-4, LTP/LTH a upravenou verzí stroje TNH označovanou jako LTH. Jednoznačně nejznámější je ale LT vz. 38, hlavní hrdina drabblu.
Lehký tank vzor 38 se stal, pod označením L.T.M. 38 a později PzKpfw 38(t), součástí německé (a částečně i maďarské, rumunské a bulharské) armády. Celkem bylo mezi lety 1939 - 1942 sériově vyrobeno 1396 strojů + 37 určených armádě Slovenska. V německé armádě se podílel mimo jiné na okupaci Francie či Belgie.
PŘÍBĚHY EXILU Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu; 2. Emigrantská technická inteligence v Československu, PhDr. Dana Hašková
Historická drabblata mají jednu podivnou vlastnost - spolehlivě mě dojímají.
Ti, co psali by dějiny lepší, než vítězové od Lejdynky, protože jsem jenom tiše zírala.
První den od TimeGirl, protože géniové to nemají lehké a jejich okolí teprve ne.
Amélie od Bestie, protože to byla úžasná žena.
Prastará cesta od Esclarte, protože ona je mezi svými olivovníky věčná.
Nenápadný hrdina a Konec od Peggy, protože připomínat je nutné každou dobu.
Zachovat neutralitu od Šmeldy, protože historie je plná paradoxů.
Něco vidíme, něco ne od Rorica, protože má svatou pravdu.
Liknavá zdravice od Tory, protože pokrok nezastavíš.
1970 od Lee, protože člověka mrazí.
Francois Marie Isidor od Kumika, protože země je krve plná.
Rváč a Naděje umírá až po cti od Leona, protože vybrat jenom jedno bylo až moc těžké.
Pokud jsem někoho skloňovala špatně, tak se omlouvám a ráda opravím.
Moc drabblat jsem sice nenapsala, ale tohle mi k srdci přirostlo nejvíc.
Psáno na téma Královna cest.
Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.
Po bolševické recoluci z Ruska odešlo ohromné množství lidí. Asi 30 000 z nich hledalo, alespoň na krátkou dobu, azyl v Československu. Větší část z nich byli 'obyčejní lidé' - hlavně zemědělci. Po válce (a osvobození Rudou armádou) vtrhly nejen k nám jednotky KGB a NKVD se seznamy v rukou. Množství těchto lidí bylo buď zabito, buď odvedeno na Sibiř, buď celý život pronásledováno. Jen malé části se podařilo uprchnout dál - do Anglie, Ameriky, na Západ...
Cesta ke svobodě byla mnohdy trnitá, ale přesto si titul Královna cest zaslouží.
