Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
V pětatřicátém roce byla Grigorijovi udělena venia docendi pro obor systematické botaniky. O rok později se Julija vdala.
On sám byl ve třicátých letech činný v mnoha ruských organizacích; byl, mimo jiné, členem Ruské akademické skupiny v ČSR, Svazu ruských pedagogů v Československu, Badatelské společnosti při Ruské svobodné univerzitě v Praze, a především pak předsedou Gallipolského krajanského spolku v Brně.
V září třicátého osmého roku přišla mnichovská dohoda a o půl roku později pošmourná středa patnáctého března. Na úrovni ryze osobní však ani rok 1939 nebyl zlý; v září byl Grigorij, na návrh prof. Podpěry, jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity.
Doufám, že téma je zřetelné. Tří (jmenovaných) organizací je Š. pouze členem, čtvrté je předsedou. Skoro bych řekla, že kdyby si měl vybrat jen jednu, dal by si tu čtvrtou... :)
Některé okamžiky, jsou-li zvěčněny, oslovují celé generace. Jen někdy je ale přítomen fotograf a jen někdy jsou fotografie dostatečně ostré, aby měly to správné kouzlo. Oné neděle před oním domem se však žádný fotografický aparát nenacházel. Nezbývá tedy než si celou situaci představit.
Přede dveřmi stojí děvče asi patnáctileté, u nohou kufr. Po ulici přichází manželský pár; on asi pětačtyřicetiletý, ona snad o deset let mladší. A teď právě byl by příhodný okamžik pro fotografa – nejprve hledí na sebe poněkud zmateně, pak se muž usměje, rozpřáhne náruč a dívka, napůl se smíchem, napůl v slzách, mu vbíhá do náruče.
„Tatínku!“
Už jsme zase v Československu a trochu couváme v čase: Brno, květen 1927
Třetího května 1927 obhájil Grigorij svou disertační práci, Onobrychis generis revisio critica, Pars I., a získal titul doktora přírodních věd. Věra soudila, že si to žádá oslavu. Když ovšem odmítl jak delší dovolenou (opustit herbáře?!), tak společnou večeři v restauraci (je mi líto, ale jediné tamější rostliny jsou buď určeny ke konzumaci, nebo dávno beznadějně uvadly), rozhodla se, že piknik by snad mohl být přijatelným řešením pro oba. V neděli osmého tedy vyrazili na Hády. S průběhem odpoledne byli oba plně spokojeni: Věra oslňovala kolemjdoucí v modrých šatech s řasenou sukní a Grigorij se mohl v poklidu věnovat rozkvétajícím vičencům.
Drabble z budoucnosti, úzce související s předchozím. Osobně ho považuji za jedno z drsnějších, ale na žádné větší varování nebo věkové omezení to není.
Rok 1932, Ukrajina.
Když mi bylo deset, věřila jsem, že mě unese drak, přijede princ, draka zabije a ožení se se mnou.
Když mi bylo dvacet, věřila jsem, že se vdám a povedu klidný život.
Když mi bylo třicet, věřila jsem, že mezi mnou a Grigorijem je věčná láska, že dítě, které se nám narodí, bude zdravé, chytré a krásné, a že komunismus je skvělý.
Když mi bylo čtyřicet, věřila jsem, že po skončení války už budu navždycky žít ve svobodné zemi, že beztřídní společnost je spravedlivá.
Teď je mi padesát. Vím, že brzy zemřu, a děkuji Bohu, že Julija je daleko odsud.
Pokud by si někdo nebyl jistý, proč Naděžda brzy zemře, zadejte si do vyhledávače "Ukrajina 1932". Ale není to čtení na dobrou noc... Předchozí ~ Následující
Na dvě drabblata opouštíme Československo. Máme konec prosince 1927 a jsme v Charkově. Naděždu a Juliju jsme naposledy viděli před šesti lety. Obě trochu zestárly, trochu zmoudřely a ztratily víc než trochu naděje. Zejména Naděžda.
Zinaida Alexejevna má manžela a tři skoro dospělé děti. Naděžda si ji pamatuje jako neprůbojné děvčátko ze třetí lavice u okna. Přátelily se už tehdy. Zinaidu Alexejevnu, jejího manžela a všechny tři děti před dvěma týdny zatkli. Od té doby o nich nic neví. Chodila krmit jejich kočku; v neděli už to nevydržela a vzala ji k sobě.
Z dceřiny tváře ji pozorují Grigorijovy oči. Představí si, že by zatkli Juliju. Na dva týdny. A ona by o ní nic nevěděla. Měl jsi pravdu, Griško. Měl jsi pravdu.
„Zařídím ti povolení k návštěvě otce. Ať tě ani nenapadne se vracet.“
Součást seriálu odehrávající se kdykoli po prvním únoru 1925.
PS: Nenechte se zmást názvem drabblete, nejde o dívčí jméno :)
Já jsem znal nějakýho Širjajeva a ten vám byl z takovýho toho vědátorskýho kmene, magistr botaniky to byl. A tenhlecten Širjajev byl v Brně kustodem herbářů v Botanickým ústavu. A von se vám děsně nechtěl ženit, že prej mu jedna ženská nadosmrti stačila, děkuju pěkně, a vůbec, akorát prej by pak neměl čas na ty svý kytky a na ty on teda spánembohem musí mít čas vždycky. No a pak vám potkal jednu doktorku, Chuďakova se jmenovala. A von se vám do ní tak zbláznil, že jí furt nosil kytky a kdovíco ještě vyváděl, až z toho byl najednou ženatej.
Poslušně hlásím, že jsem se pokusila napodobit Jaroslava Haška a jeho skvělého dobrého vojáka Švejka. Snad se mi to aspoň trochu povedlo :) A pokud byste měli zájem, zkuste třeba i jedno hudební ťuk
Natáhla se po svém čaji a dlouze vydechla. Když ji slečna s miniaturní oděrkou na koleni půl hodiny přesvědčovala, že ji musí odvést do nemocnice, protože jinak určitě dostane sněť, ještě to přešla s úsměvem. Ten ji přešel hned u dalšího pacienta. Sennou rýmu považoval za španělskou chřipku a skutečnost, že poslední vlna proběhla před asi třemi lety pro něj nebyla žádnou překážkou. Mlčky zadoufala, že dnes už všichni nechají diagnózu na ní.
Další pacient přišel s poraněnou rukou – prý si to přivodil při sběru rostlin a do rány se mu dostala hlína – a po ošetření ji pozval do čajovny.
BJB jako Brno, ale jinak bych asi nehla s dnešním tématem.
listopad 1922
Dvacátého osmého listopadu – gregoriánského kalendáře; překvapivě rychle se naučil myslet v jeho datech – pobýval v Praze už pět měsíců. Pracoval v botanickém oddělení Národního muzea, ale v lednu měl odejít. Získal místo asistenta Botanického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Na Vánoce se ale pravděpodobně bude muset do Prahy vrátit; v Brně, alespoň pokud mu bylo známo, žádný pravoslavný kostel ani chrám nebyl.
***
Patnáctého listopadu – juliánského kalendáře; přepočet na ten nový se stále ještě nedokázala naučit – konečně přijela do Brna. Vánocům věnovala sotva jednu myšlenku. Mnohem důležitější bylo zařídit všechny potřebné formuláře, potvrzení a hromadu dalších, více či méně zbytečných, papírů.
Jak Grigorij tak Věra jsou příslušníky pravoslavné církve. Já jsem odkázána jen na internet a ten si protiřečí víc než obvykle – nicméně snažila jsem se a výsledky jsou zde. Pokud to mám blbě a někdo to pozná, prosím ozvěte se. Nemám u koho informace ověřit, ale nerada bych kecala :)
Tak tedy před Vánocemi se drží čtyřicetidenní půst. V gregoriánském kalendáři začíná 28. listopadu. Podle juliánského asi 15., ale možná taky 14. listopadu – tady si právě ty internety protiřečí. Nicméně počítala jsem to na kalendáři a vyšlo mi to na 15. listopadu. Tak snad... :)
A ještě jedna poznámka na okraj, tentokrát bez pochybností: V Brně je pouze jeden pravoslavný kostel. Jde o funkcionalistický kostel sv. Václava v Gorazdově ulici. Plány na něj vypracoval v roce 1928 – a to prosím zdarma – Petr Nikolajevič Levickij. Základní kámen byl položen v roce 1930.
Naděžda sedí u Julijiny postele. Její dceři už je osm. Chtěla pro ni lepší svět. Chtěla, aby nikdy nezažila žádnou krvavou neděli. Teď… neví. Julija viděla svého otce naposledy před čtyřmi lety. Dodnes se na něj ptá.
Naděžda vstane a přejde ke stolu. Připadá si prázdně, mrtvě. Občanská válka už je skoro u konce. Někde, daleko odsud, se ještě bojuje. Ale to je daleko. Občanská válka končí. Od teď – přesně od téhle chvíle – už bude pořád jenom lépe. Naděžda se usměje a potlačí neodbytný hlásek ve svém nitru. Hlásek, který zní až moc jako Grigorij a vůbec nevěří v komunismus.
Pro lepší orientaci podívejme se nyní na celou situaci poněkud z nadhledu.
Grigorij Ivanovič se nachází na tureckém poloostrově Gallipoli. Dostal se sem kvůli bolševikům a díky Wrangelově armádě. Nyní, tedy v roce 1921 zde vede vzdělávací kurzy z biologie. V prosinci odjede do Bulharska a odsud v červenci 1922 přijede na pozvání Výboru pro umožnění studia ruským a ukrajinským studentům v ČSR do Československa.
Věra Ivanovna pracuje jako mladší plukovní lékařka na tureckém Lemnu. I ona se sem dostala kvůli bolševikům a díky Wrangelově armádě. Čtvrtého září 1921 odjede do Bulharska a od listopadu 1922 bude žít v Československu.
Jestli budou témata pokračovat v nastoleném kurzu, tak to letos nemám šanci dopsat :D
Prosinec 1921, ostrov Lemnos. Stále ještě Věra Ivanovna.
Volné odpoledne tráví procházkou. V naoranžovělém světle brzkého zimního soumraku se jí dobře přemýšlí. V sedmadvaceti už bych vážně měla myslet na svatbu. Kdyby matka věděla, že touhle dobou budu ještě svobodná, nikdy by mi lékařskou fakultu nedovolila. Obrátí se a volným krokem se stejnou cestou vrací zpět. Ledový prosincový vítr k ní donese útržek hovoru dvou vojáků.
„Co je to za módu, ženská a doktor? Dyť nepozná ucho vod nosu a zlomený zápěstí diagnostikuje jako výron kotníku! Říkám ti, já se nechám vošetřit jenom vod chlapa, vod ženský nikdy!“
Možná bych si místo chystání veselky mohla vzít službu navíc.
Seriál pokračuje a už je načase představit si novou postavu :)
Leden 1921
Věra Ivanovna sedí ve stanu, unaveně si protírá oči. Odmalička toužila být umělkyní. Obdivovala baletky i operní pěvkyně. Jenomže kde nic není, ani smrt nebere a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Kariéru pěvkyně odepsala velmi brzy; sluch postrádala a hlas měla spíše žabí než slavičí. Tanec jí nevydržel o mnoho déle – pokud se baletky podobaly pestrobarevným vířícím motýlům, ona je jako ta žába pozorovala ze země a doufala, že jí křídla ještě dorostou.
Nakonec vystudovala lékařskou fakultu a teď slouží jako mladší plukovní lékařka tady, na tureckém Lemnu. Věra Ivanovna se slabě usměje a začne si tiše broukat.
Zcela mimo seriál, jiná doba, jiný člověk. Ale na seriál nápad nemám a tohle muselo být napsáno.
Až budete mít někdy cestu okolo Humpolce, najděte si chvilku a zastavte se v Želivi. Tamní premonstrátský klášter, barokní perla z dílny Jana Blažeje Santiniho, nabízí komentované prohlídky konventu a kostela Narození Panny Marie. Po domluvě a v dostatečném počtu můžete absolvovat prohlídku celého areálu kláštera.
Součástí prohlídky je i zastávka u jedné pamětní zdi, dvou pamětních desek, jednoho Ukřižovaného a jedné Okurkové monstrance. Zdejší klášter byl v padesátých letech peklem na zemi, internačním táborem pro kněží. Jedna z pamětních desek patří opatu Bohumilu Vítu Tajovskému, druhá lékaři a spisovateli Nikolaji Kelinovi.
Nikolaj Andrejevič Kelin zapomenut nebyl. Kolik dalších ano?
Byla jsem tam a můžu říct, že málokteré místo na mě zapůsobilo tak silně. Slzy mi jdou do očí ještě teď, čtyři roky po mé návštěvě tam. Pokud by vás zajímalo víc, tak:
Nádherný článek zde.
Kelinova báseň Živá pochodeň (přednes Karel Kryl) zde.
V životě jsme motivační dopis nepsala a kdykoli jsem o něm mluvili v rámci hodin ZSV a podobných předmětů, byla jsem z toho na prášky. Když mělo tohle drabble 47 slov, byla jsem s ním spokojená :D
1921
Zástupci Ruské akademické skupiny:
Obracím se na Vás ve věci návrhu na pořádání vzdělávacích kursů z biologie v rámci ruské komunity na pol. Gallipoli.
Domnívám se, že jsem způsobilý k vedení těchto kursů. Mám široké přírodovědné znalosti, zejména v oblasti botaniky. Vystudoval jsem přírodovědné oddělení Charkovské univerzity, rok studoval ve Švýcarském Lausanne a posléze pracoval v oboru. Mohu nabídnout i jisté pedagogické zkušenosti.
Jsem přesvědčen, že vaše snahy o vzdělávání široké veřejnosti jsou velmi prospěšné a jistě se shledají s velmi dobrou odezvou. Rád bych k nim přispěl jak nejlépe budu umět.
S uctivým pozdravem
Grigorij Ivanovič Širjajev, v. r.
(pol. a v. r. beru dohromady jako tři slova, doufám, že správně) Předchozí ~ Následující
Jen upozorním, že pod minulým drabbletem bylo historické okénko. Raději to ještě připomínám, aby potom nedocházelo ke zmatkům :)
Listopad 1920, poloostrov Gallipoli
Gallipolský poloostrov se v polovině listopadu 1920 skládal především z vody, bláta, uschlých bodláků a státních příslušníků zaniklého Ruského impéria. Pestrá směsice, sestávající z Rusů, Ukrajinců, Karaimů, Kalmyků, Osetinců, Adygejců a Kozáků, měla společného především nepřítele. Bolševiky, bláto a bodláky.
Takže asi čtyřicetiletý muž lezoucí po bahnem po kolenou a hledající zatím nezdupané rostliny vyvolával jistou pozornost. Ovšem ne příliš velkou, každý měl svých starostí dost a různých podivínů tu bylo… taky dost. Grigorijovi bylo srdečně lhostejné, jak na okolí působí. Hledal a nacházel, jednotlivé exempláře opatrně vyprošťoval ze země a ve svém stanu dlouho a pečlivě očišťoval a sušil.
Pozn. Kozáky beru jako etnickou skupinu, tedy píšu s velkým K.
Tak konečně se někam dostáváme. Mimo jiné ke slíbenému historickému okénku.
1919, 1920.
Na Naděždin návrh byla důvodem rozvodu její nevěra. Ani o dva roky později si nebyl jistý, jestli skutečná, nebo smyšlená. I o dva roky později mu při vzpomínce na ní pěnila krev v citu nikterak vřelém. Kdyby byl praštil do stolu už v tom třináctém roce, mohlo všechno skončit jinak. Alespoň pro ně tři.
V roce 1919 byl důstojníkem v Markovově armádě. Ještě věřil, že vyhrají. Když ho třetího listopadu následujícího roku, společně s Wrangelovou armádou, evakuují z Krymu, je to fascinující zážitek. Před sto lety bychom tohle nikdy nedokázali… Před sto lety bychom nemuseli prchat před bolševiky. Zatracená práce!
První historické okénko (nebo spíš okno)
Grigorij Ivanovič Širjajev se narodil 24. ledna 1882 v Charkově. Jeho otec se jmenoval Ivan a byl to kupec; matka se jmenovala Alexandra, rozená byla Astapova. Víc o nich nevíme :)
V roce 1901 maturoval Š. na 3. klasickém charkovském gymnáziu. Poté začal studovat na přírodovědeckém oddělení Charkovské univerzity. V letech 1902–1903 studoval ve Švýcarsku na Lausannské univerzitě, v téže době spolupracoval na herbáři Botanické zahrady v Ženevě. Studium na Charkovské univerzitě dokončil v r. 1907 a to s titulem „magistr botaniky“. Získal práci jako asistent v Charkovském veterinárním institutu, zároveň byl v letech 1907–1914 soukromým docentem Charkovské univerzity. V letech 1912–1913 spolupracoval na tvorbě herbáře Botanického muzea v Berlíně. Zúčastnil se první světové i občanské války. Od r. 1919 sloužil jako důstojník v Dobrovolnické armádě v armádě generála S. L. Markova. 3. listopadu 1920 byl s armádou generála P. N. Wrangela evakuován z Krymu na poloostrov Gallipoli.
V březnu 1913 se mu narodila dcera Julija. Po revoluci v roce 1917 zůstala v Rusku. Její matkou byla Širjajevova první manželka, o které nevíme nic. Naděžda a její příběh je tak čistě dílem mé fantazie*. Nicméně, abyste nebyli ochuzeni: Vyšší ženské kurzy byly obdobou vysoké školy pro ženy. Ty zde mohly studovat na různých fakultách (lékařská, historicko-filologická aj.) a to stejně dlouho, jako dnes na VŠ. Obvykle 3-5 let, někdo si dal jen jeden rok, jiné dámy klidně i osm :). Bestuževovy Vyšší ženské kurzy v Petrohradě skutečně existovaly.
*Docela by mě zajímalo, koho jsem teď naštvala a komu se spíš ulevilo :D
Pokud máte jakékoliv dotazy, prosím ptejte se, pokud budu vědět ráda odpovím. Pokud jsem někde vyrobila zmatek, ptejte se taky, já budu chvilku tlouct hlavou o stůl a pak se opravím :)
Prosinec 1917, Charkov. Grigorij je z Velké války zase doma. I když...
Skleněná výplň dveří se nepatrně chvěje. Naděžda zadrží dech a v duchu napočítá do deseti. V Julijině pokoji je naprosté ticho – malá spí. To je dobře. Všechno jí vysvětlí zítra, v klidu. Ještě, že se toho nedožili rodiče, napadne ji. Rozvod by nepřenesli přes srdce.
***
Skleněná výplň dveří se nepatrně chvěje. Grigorij po paměti sáhne pro kabát a zamíří ven. Nechce vzbudit Juliji, jen proto nekřičel. I když už nebylo proč křičet. Naděžda odmítala poslouchat. Vzpomene si na dobu, kdy jako pětiletá Veverka doslova visela na každém jeho slově. Zasměje se. Dneska ani nevěří, že bych kdy mohl mít pravdu.
Já jsem neříkala, že ho Naděžda začne poslouchat včas. Ani, že on má nekonečnou trpělivost.
(Pokud nechcete číst remcání, tak tenhle odstavec přeskočte a věnujte pozornost až tomu následujícímu, děkuji. :)) BJB. Mám zásek v padesátce, zásek v DMD a chuť to celé odpískat. Nejen proto, že postavy jsou čím dál víc OOC. Což je u psaní o skutečných osobách dost průšvih (ale blíží se historické okénko, tak si zahraju na Saturnina a budu samu sebe opravovat). Můžu mít krysu třetího týdne už dvanáctého? *hledá pastičku a nějaký ten KRYSOMOR*
Vzpomínáte jak jsem říkala, že začíná přituhovat? Máme léto 1915. Grigorij je na frontě, Naděžda s dvouletou Julijí zůstaly v Charkově. A tohle mělo být drabble z fronty, ale téma bylo proti.
Naděžda sedí u stolu, píše dopis. Občas jedním okem zkontroluje svou dceru. Julija leze na zemi, v rukou dřevěného koníčka, a nadšeně žvatlá.
„Koníček, hnědý, anó? Pojede na pjocházku. Já taky na pjocházku, anó? Pojedeme koníčkem. Budeme hjedat kytičky. Lůžičky nekvjetou. Modjence kvjetou. Máme modjence. Móóóc modjenců. Dáme modjence mamice, anó? Pojedeme domů. Koníček má hlad, uvažit musím. Pánev nemám. PÁNEV NEMÁM, MAMÍ!“
Naděžda se rozhlédne po místnosti, zoufale hledá něco, co by mohlo nahradit pánev. Nakonec jí padne pohled na útlou knihu. Než ji malé podá, rychle zkontroluje, že nejde o nic důležitého. Snad ji Julija nedá nad oheň.
Plním třetí překvapení, kapitola je čistý dialog. Proto taky tentokrát jen formou drabblete, tedy v polovičním rozsahu než ostatní kapitoly. (Ach jo poprvé.) Vzhledem k tomu, že na psaní přímé řeči jsem pitomá, tím spíš, když mám psát něco, co se odehrává na jaře 1920, počítejte s tím, že mi psaní šlo jako psovi pastva. (Ach jo podruhé.) Pokud vám bude připadat, že to nezní jako dialog z roku 1920, přičtěte to v rámci povídky tomu, že Jelizaveta neumí pořádně česky, děkuji. (V rámci toho, proč to tak píšu, viz výše. Tolik přímé řeči jsem nenapsala za celý život dohromady :D)
Pokud šlo o politiku, byl Grigorij vždycky opatrný. Naděžda se mohla jen domnívat, že má blízko ke kadetům. Ona sama se o tyhle záležitosti dlouho nezajímala. Až po té neděli… Původně věřila na esery, ale v posledním roce, když byl Grigorij pryč a ona těhotná, přičichla k bolševickému hnutí.
Nakonec s ním o tom všem mluvila až na začátku září. Julija konečně usnula v době, kdy oba byli schopní absolvovat vážný rozhovor. Grigorij ji vyslechl mlčky. Když domluvila, tiše si povzdychl.
„Nesouhlasím s tebou. Ale dělej, jak uznáš za vhodné.“ Třeba se mýlím, když mám z těch tvých bolševiků strach.
NESOUTĚŽNÍ, NEBODÍK.
V dataci minulého drabblete byla chyba; odehrávalo se v prosinci 1912, nikoli 1913. Omlouvám se za zmatek :)
Srpen 1913.
Maličká Julija byla kouzelné dítě. Někdy v noci dokonce spala i tři hodiny v kuse a občas vstávala později než v půl páté ráno. Naděžda byla přesvědčená, že po ní tohle nemá. Ona byla jako dítě určitě hotový andílek.
Grigorij už se naštěstí vrátil domů a naštěstí byl z maličké nadšený. Naděžda sice příliš nevěřila, že pohádky o jednodomých a dvoudomých rostlinách jsou právě tradičním uspávacím prostředkem, ale dokud to znamenalo, že je spokojený Grigorij i malá a ona sama má každý druhý den volné odpoledne, nehodlala svého manžela ani v nejmenším kritizovat. Kromě toho, latinské názvy malou uspávaly spolehlivě.
Julija se narodila v březnu, v drabbleti jí je asi půl roku.
Dvacátého čtvrtého srpna odpluli jsme, společně s evakuovanými československými legionáři, s rodiči z Vladivostoku, a to na americké lodi President Grant. Plavba byla velmi zajímavá: naše cesta vedla podél čínských, indických a egyptských břehů, posléze Suezským průplavem a konečně přes středozemní moře do italského Terstu. Zde jsme přistáli třináctého října.
Ačkoli jistá, nikoli zanedbatelná, část mých myšlenek zabývala se zejména našimi milými spolucestujícími, zejména pak panem J. Stýblem, neopomněla jsem pochopitelně naši cestu dokumentovat, jak nejlépe jsem dovedla. Doplňuji proto tento zápis některými ze svých kreseb. Jedná se zejména o portréty domorodých obyvatel a potom o náčrt jednoho z ostrovů.
Melitina Konstantinovna Čirkina sice kresby přikládá, ale já bohužel nemohu sloužit. Nicméně, pokud bude v květnu opět možnost uveřejnit seriál v souborné formě, bude tam toto drabble jako bonus i s obrázky (alespoň doufám – momentálně jsou poněkud nedostupné, ale budu se snažit, abyste se na ně mohli podívat :)).
Ovšem, abych vás neošidila úplně, plavili se na téhle lodi
Večer prosedí v křesle u krbu. Dopoledne strávila krátkou procházkou – letos naštěstí napadlo sněhu pramálo, takže se nemusela ničeho obávat – a odpoledne napsala několik dopisů, ten nejdelší Grigorijovi. Z Německa by se měl vrátit až začátkem března a ona chtěla, aby věděl o všem, co se zatím doma událo. Ačkoli, o všem…
Byla tu jistá drobnost, přesněji řečeno jistá kniha. Naděždu okouzlila. Její autor byl, jak věděla od svých přátel, vůbec velmi zajímavý člověk. Přestože sama se s jeho názory dokázala ztotožnit, nebyla si příliš jistá Grigorijovou reakcí. Bude lépe, až se vrátí, s ním vše probrat tváří v tvář.
Ještě to tak možná nevypadá, ale začíná mírně přituhovat... Nevím, zda knihu, ale jejího autora určitě znáte. (A aby nedošlo ke zmatení, kniha vyšla o hezkých pár let dříve, jen Naděžda ji objevila až teď.)
Tentokrát zcela nefalšované BJB. Ale sto slov na první pokus! :D
září 1912
Začíná babí léto, ve zlatém listí se třpytí sytě červená jablka. Grigorij je v Berlíně, spolupracuje na tvorbě herbáře pro tamní botanické muzeum. Naděžda zůstala v Charkově.
Volná nedělní odpoledne ráda právě tady, ve starém sadu. Sedí na lavičce, vyhřívá se v podzimním slunci. Usmívá se. Dvou zvlášť vypasovaných šatů už se musela vzdát, byť jinak na ní ještě nic není poznat. Bála se, hrozně se bála. Teď je ráda. Možná to není dokonalý svět, ale… Vstane, utrhne jablko z jedné z nejstarších stále rodících jabloní. Známá sladce natrpklá chuť se jí rozlije v ústech. Ale pořád stojí za to.
Druhé, NESOUTĚŽNÍ a NEBODÍKOVÉ. Přímo navazuje na předchozí drabble, bez jehož znalosti asi nebude dávat smysl.
1908, 1911
Grigorije znala celý život. Byl jejím dětským kamarádem, důvěrníkem, její první a snad i poslední láskou. Bylo těžké mu lhát, a ještě těžší před ním něco tajit. Neuměla to, nikdy před sebou nic neskrývali.
V lednu roku 1908, rovné tři roky po té neděli se mu svěřila. A Griška, milý úžasný Griška, ji držel za ruku a řekl, že je to jenom její rozhodnutí. A ať si dává pozor, protože petržel může být při předávkování jedovatá. Myslela, že bude plakat, ale nakonec se smála – botanik v jejím milém se umlčet nedal.
Čtyři roky po svatbě a šest let po té neděli si dovolila svůj čaj jednou vynechat. A potom, postupně a pomaličku ho přestala užívat docela.
Jestli mám nebo nemám mít děti… Teď už to není na mně.
Získal titul magistra botaniky, koncem roku se stal soukromým docentem Charkovské univerzity. Navíc získal pozici asistenta v Charkovském veterinárním institutu. Nic z toho vlastně nebylo důležité.
Naděžda se z Petrohradu vrátila v lednu roku 1905. Ale až teď se konečně směli vzít. Když jim bylo pět, říkal jí Zubatice a Veverka. V pětadvaceti to byla Růžička a Naděnka.
Toužil po dítěti. Zdávalo se mu o zlatovlasém chlapci s předkusem po matce a hnědooké dívence… Netušil, že Naděžda si pravidelně připravuje hrnek silného čaje ze semínek petržele. Na svůj odjezd z Petrohradu nedokázala zapomenout. A do takového světa dítě přivést nechtěla.
Líp to asi vážně nevymyslím... Petržel pro zájemce zde, ostatní mi budou muset věřit, že i petržel je antikoncepce...
edit: Důvodem, proč Naděžda opustila Petrohrad a proč nechce mít děti, je událost zvaná Krvavá neděle. Naděžda byla jejím svědkem a ačkoli sama nebyla zraněna, tyto události s ní velmi otřásly. Pokud jsem někoho mystifikovala, tak se omlouvám, nedošlo mi, jak by to celé mohlo vyznít.
Ve Švýcarsku pobývá již téměř rok. Většinu času mu zabírá studium na Lausannské univerzitě a práce pro Botanickou zahradu v Ženevě. Spolupráce na jejím herbáři je neuvěřitelně zajímavá; Grigorije velmi mrzí, že zde nemůže zůstat déle.
Mnoho času tráví psaním dopisů Naděždě a netrpělivým očekáváním jejích odpovědí.
Našel zde pochopitelně několik velmi dobrých přátel, zejména pak mezi svými dočasnými spolužáky. S nimi také zažil vlastně jedinou neobvyklou příhodu: Hans ztratil náprsní tašku s jistým finančním obnosem. Nicméně díky pomoci celé jejich skupiny – a s velkým Grigorijovým přispěním – se ji podařilo najít ve velmi krátkém čase, takže nedošlo k žádné škodě.
Tak doufám, že tam to téma vážně je.
Málem bych zapomněla: VAROVÁNÍ pro alergiky. Kapesníky a léky do pohotovosti, děkuji.
Léto 1901
„Podívej se, Allium victorialis, ten poznáš podle nažloutlého květenství. Zato tady, to je Allium ursinum. Květenství je čistě bílé a mnohem řidší, vidíš? A tady Allium angulosum, obvykle mívá květenství mnohem tmavší, do červenofialova…“
Kdyby Grigorij pustil Naděždu ke slovu, možná by mu řekla, že je to pořád jenom bíle kvetoucí, silně aromatický... česnek. A možná taky ne. Je jim už devatenáct, mají po maturitě a před sebou celý svět. Naděžda odjede s otcem do Petrohradu a bude studovat na Bestuževových Vyšších ženských kurzech. Grigorij zůstává v Charkově, přijali ho na zdejší univerzitu. Nic z toho ale teď není důležité.
Chtěli byste už historické okénko, nebo zatím ne? Mně by se víc hodilo až tak za šestnáct, sedmnáct let, ale nevím, jak je to ze čtenářského hlediska :) Zatím, tam ani moc faktografického nebylo, přeci jen o dětství toho moc nevíme... Nicméně pokud máte pocit, že bych měla udělat informační vsuvku, abyste mohli lépe oddělit fikci a skutečnou historii, tak to není problém :)
Kapitola trošku z nouze, zasekla jsem se a dost bojovala s touhou se na Baletku vykašlat. Jenže ona po mně blýskla očima a řekla, že si to teda napíše sama, když jsem taková. Takže nakonec kapitola spíš lyričtější, odehrávající se rok a kousek po předchozí.
(Teď koukám, že minule nebyla datace. Takže 11. kapitola se odehrávala začátkem roku 1921 a končila odjezdem z Ruska. Jelizaveta se svou matkou cestovaly přes Polsko do Francie, odkud následně přijely do Československa. Momentálně máme jaro 1922.)
Možná mírné BJB, krom tématu jsem se prala i s počtem slov a nedostatkem synonym. Ale stejně jsem za tohle drabble ráda.
Ještě pořád jaro 1890, možná i týž den jako v předchozím – jen o pár hodin později.
Otec se u stolu věnuje účtům. Matka sedí v křesle, na kolenou položenou velkou knihu a na ní bílé papíry. Kreslí tužkou, hotové výkresy odkládá na stolek. Grigorij stojí vedle ní, dívá se jí pod ruce.
„Jé, tenhle je hezký.“
„To jsou beduíni se svými velbloudy. Mohl by se jmenovat třeba Večer na poušti, co říkáš?“ navrhuje maminka.
„To už to rovnou můžete nazvat Soumrak soumarů,“ zahučí otec, aniž by zvedl hlavu od svých počtů. Grigorij se nadechne k protestu – ale tatínek se na něj usměje a mrkne jedním okem. Griška se nahlas rozesměje.
„Jasně, mami! Bude to Soumrak soumarů!“
Mimochodem, jak jste si možná všimli, došlo dnes ke změně názvů předchozích drabblat. Nikoli náhodné, jména mají svůj význam... ;)
Naděžda Zacharjevna, dcera otcova přítele a jeho kamarádka, sedí na dece, ponořená do knihy nevnímá okolí. Grigorij Ivanovič klečí v trávě, hlavu skloněnou skoro až k zemi, vybírá vhodné rostlinky. Otec mu dal k osmým narozeninám velkou prázdnou knihu. A on si teď může udělat svůj vlastní herbář! Možná odpoledne přesvědčí matku a půjdou se projít do parku; třeba najde nějaký druh, který ještě nemá. Jen koutkem mysli si uvědomí, že zvony na kostele odbíjejí půl druhé. Co je tohle? To ještě neznám, musím si zapamatovat tvar listů a doma se podívat…
„Griško! Neměl jsi být náhodou na oběd doma?!“
Třiadvacátého bylo pořád sněhu po kolena, ona měla pořád vepředu ohořelé vlasy a Ivan se při pohledu na ni pořád smál. Jejich malé – Saša v hloubi srdce nepochybovala, že to bude chlapec, ale jistotu pochopitelně neměla – ji nadále nutilo konzumovat hrozinky v neskutečném množství (díky Bohu, že Ivan byl kupec; kdyby se živil jako krejčí, nemohla by si takovou spotřebu dovolit) a odmítalo se narodit. Stručně řečeno, mezi třetím a třiadvacátým lednem se nezměnilo nic.
Takže čtyřiadvacátého se pochopitelně změnilo všechno. Ačkoli… obleva nedorazila, vlasy nedorostly, Ivan se nepřestal smát. Jen ona z toho všeho porodila. A byl to kluk!
3. ledna 1882, Charkov. Vzhledem k letopočtu tam originální účes nedostanu, ale tohle je nejbližší, co se mi povedlo vymyslet. Vystupující postava, ačkoli to není explicitně zmíněno, je těhotná a má asi 2-3 týdny do porodu.
Charkovský leden voní medem, jehličím a sněhem. Ve dvaaosmdesátém roce převládal sníh; tři dny před Vánoci ho bylo skoro po kolena. Mrzlo až praštělo – a Alexandra by také s chutí někoho praštila. Ninu například, která zapomněla nakoupit, a ráno proto odběhla pořídit alespoň jídlo. Ani nezatopila. Nebo kominíka. Nebo sebe.
Kdyby si ráno udělala ten účes pořádně, kdyby byl komín řádně vymetený, kdyby se nerozhodla rozdělat oheň sama; byl by teď v místnosti podstatně čistší vzduch a ona by měla podstatně méně ohořelé vlasy. Přešla k zrcadlu a zadívala se na sebe. Vpředu ohořelé vlasy se vysmívaly dlouhým loknám vzadu.
Prosím ty, kdož mají s kamny, krby a ohněm obecně praktické zkušenosti, aby přimhouřili oči. Za všechno může téma, nikoli já!
Nestačí mi Padesátka - bude i seriál. Jen tedy doufám, že soutěžní témata budou poněkud konvenčnější...
Je vrátný, topič, dělník a taky zahradník, protože člověk si má v životě dělat radost. Někdy chodí do zdejší botanické zahrady. Když ji tady v New Yorku slavnostně zakládali, bylo jemu v Charkově devět let.
Skleník vznikl později. Kopule má na výšku přes sedmadvacet metrů. Pod ní leží ostrov a na něm palmový háj. Pokud ho neklame paměť, stavěli skleník v roce 1902. V té době on sám už...
Šedovlasý muž unaveně přivírá oči. Snad přeci jen příliš zestárl; dříve by zde dokázal strávit dlouhé hodiny... Naposled opouští expozice, celý svůj život úpravným písmem vepsaný ve stoncích, listech a květech.
Já vím (a on jistě taky), že banánovníky patří mezi zázvorníkotvaré a palmy jsou arekotvaré... Ale když jde o zkušební téma, tak to snad tolik nevadí :)
Plním druhé překvapení; v rámci kapitoly zazní nahlas báseň (konktrétně Bouře od A. S. Puškina). Kvůli vložené básni také tentokrát nedržím svůj limit slov.
edit: Zapomnětlivost je strašná vlastnost. Takže dodatečně. Od 8. do 12. března, podle juliánského kalendáře od 23. do 27. února, 1917 proběhla v Rusku Únorová revoluce, která svrhla cara. Moci se chopila Prozatímní vláda, která byla v listopadu/říjnu téhož roku svržena bolševickou revolucí.
Obvykle si kapitoly předepisuji vždy ve čtvrtek — tentokrát to vyšlo na pětadvacátého února. Než k Vítěznému únoru dojdeme v ději, bude to ještě trvat, nicméně malé připomínce jsem se nevyhnula.
