Moje články

Dospávám poslední obraz dubnového snu.
Jarní odpoledne posledního roku předposledního století druhého tisíciletí. Osmiletý Nikolaj si se sestrami hraje v parku. Když zpod lavičky vyběhne malá myška, děti ji pronásledují pohledy – a zatímco myška zmizí za keřem, jejich oči uváznou na nádherně vyklenuté duze.
„Podívej, mami,“ zavolá čtrnáctiletá Olga, „to je dobré znamení!“
Píše se poslední den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí a nejposlednější záchvěv mého snu má podobu žluté kachničky držící v zobáku kalendář s nápisem ZDRAVÍME ESTI VERU.
Brzy přijde půlnoc a s ní všední datum 1. 5. 2025.
Dobrý večer. Dobrý den!

Sny jsou podivná věc. Někdy se nám celou noc zdá jedna jediná vteřina, jindy ve sto schrupnutích proletíme sedm let. Obrazy se při tom ani tak nestřídají, jako vzájemně splývají do podivných chimérických spletenců.
Kabinet profesora Bilimoviče na Právnické fakultě Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě: Nikolaj mu asistuje a sám se při tom připravuje na profesuru z politické ekonomie a statistiky. Vlastně ne, najednou mi nějak mládne – teď sedí ve kterémsi auditoriu téže fakulty a univerzity a týž jmenovaný profesor drží jakousi přednášku. Snem se mihne kalendář, obraz se mění, je rok 1910. Z Nikolaje je osmnáctiletý gymnazista, právě maturuje.

Když se Nikolaj seznamoval s Ksenijí, bylo to ospale pomalé a přesně podle etikety. Pravidelně nepravidelné schůzky v kyjevských čajovnách, vzdálená blízkost malých stolečků, nesmělé pohledy…
Když se Ksenije seznamovala s Nikitkou, bylo to proklatě rychlé a bolestivé. Třetího června roku 1917 – téměř uprostřed tryskajícího bezčasí mezi dvěma revolucemi – se jejich první syn rozhodl, že se narodí. A hned. A okamžitě. A jestli si, rodičové, myslíte, že pan doktor sem z té milostné schůzky stihne rychle doběhnout, tak se zamyslete znovu.

Přiznávám, že to ode mne nebylo hezké – ale když se mi tohle drabble zdálo, ze spaní jsem se smála.

Já vím, má se mi zdát jen volný seriál. Jenže sto slov je někdy moc málo.
Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády v roce 1918. V roce, kdy jeho nejmladšího bratříčka a s ním spoustu dalších gymnazistů bolševici zastřelili.
Držím v dlani sněhovou vločku časoprostoru. Nemám víc, než ten letopočet a tu zemi. Když se na to člověk dívá z jiného milénia, nemělo by mu na pár měsících (neřkuli dnech) příliš záležet. Jenže… Co bylo dřív?
Mrtvý bratr? A pak – krev vzkypělá zlou touhou po mstě a vstup do armády?
Racionální úvaha, rukování, hrdý voják? A pak – jen telegram: GLEBA ZAVRAŽDILI

Do definitivního probuzení zbývá jen pár dnů. Můj sen vstupuje na nejistou půdu. Koneckonců, nikdy nebyl ničím víc než interpretací interpretace. Jenže se do něj po špičkách vkradl nezvaný host, dávno mrtvý umělecký směr, romantismus. Možná v tom příběhu hledám víc, než v něm kdy bylo. Možná je to jen sen. Možná sen lucidní. Možná jsem už dávno vzhůru a spánek si jen namlouvám.

Píše se rok 1918. Rudá armáda přikazuje, nutí. Bílé se také říká Dobrovolnická. Hádej, hádej, hadači… Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády. Hloupý zelenáč, frontám velké války se vyhnul – a teď se dere mezi ostřílené vojáky. Proč?!

Hlas hovořící se stálou infiltrátorkou č. 210411756 zněl mladě, mužsky, lidsky.
„Výsadek operace MYSLivec proběhl úspěšně.
Po příchodu na místo určení došlo ke střetnutí s lidským subjektem, krycí jméno Vítězka, v jehož důsledku došlo v mém organismu k silné chemické reakci.
Vítězka vydala ústní souhlas ke spojení biologických schránek, odmítla však nastoupit do evakuačního modulu a opustit rodnou planetu. Následně zcela iracionálně utekla.
Samotná operace MYSLivec dosud nebyla zahájena.“
Stálá infiltrátorka č. 210411756, známá také jako kmotra kovářka, vypnula vysílačku a vzdychla. Jestli to Viktorce podal takhle, není divu, že se zbláznila. Nebo – že samu sebe přesvědčila, že se zbláznila.

Už několik dní spím špatně, sen se mi trhá a únava roste. Jenže se píše poslední rok první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí (měsíc čtvrtý, den pětadvacátý), takže můžu si bez problémů vypomoct trochou té (skoro) neškodné chemie.

Proto dnes usínám brzo – a spím hluboce, těžce.

Evakuační plavidlo – jak vznešeně to zní! – se pod ocelovými mraky blíží ke křovinatým kyperským břehům. Skrytý stínem slavné španělské sestřenky sevřel rozvrácené Rusko pod krkem skvrnitý tyfus. Dobrovolníci Děnikinovy armády namísto s Rudou armádou bojují s červenou vyrážkou. Loď nemocných a umírajících čeří nářkem horečnatých snů hladinu Středozemního moře. V zádi jí stojí smrt.

Noci kyperské, noci milostné, která z vás zrodila Afroditu?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás zabalila do hedvábného pláště horečnaté sny a nechala se prostoupit zburcovanou fantasií? Noci kyperské, noci milostné, která z vás rozpoutala na špinavém okně zázračný tanec pinie s cedrem? Noci kyperské, noci milostné, která z vás povolala k lůžkům ubohých vyhnanců dávného Asklepiova hada? Noci kyperské, noci milostné, která z vás pohltila poslední tyfovou kapku? Noci kyperské, noci milostné, která z vás spatřila, jak Nikolaj otevřel oči, znenáhla jasné a přítomné?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás otevřela hvězdy a Měsíc, aby kázala – žít?

Konstantinopol je Turecko, jenomže před dvěma lety to byla Osmanská říše, a Nikolaj přijel z Kypru, ale předtím z carského impéria, které už taky není, říkají to mapy a noviny, ale co na to ti kluci, ruský Nikolaj a osmanský Mehmed a uherský András, vždyť jim čtyři roky tloukli do hlav, vyhrajeme, jste hrdinové, náš národ je velký, a kde je teď vítězství, hrdinství, velikost, zůstala jen hořká pachuť dětí šílených nemocí propagandy, kdo jim zahojí duši, aby ze zpupné pýchy dospěla hrdá čest, nikdo, a tak se rok po první zakládá na druhou světovou válku a nikdo to nevidí.

Konstantinopol byla pro Nikolaje peklo na zemi. Bez manželky, bez syna, sotva uzdravený – v páchnoucím, přeplněném městě. Teď už bude dobře, myslí si, když se před ním rozprostře Sofie. Vždyť za několik dní za ním přijedou i jeho milovaní.

O sto pět let později a třináct set kilometrů severozápadněji rozespale zamžikám do tmy, překulím se a spím dál.

Vasil sedí na zemi před sofijským nádražím. Zvedne ruku. Pokrčí prsty. Přitiskne nehty pod loket. Sjede jimi až k zápěstí. Opakuje. Opakuje! Opakuje!!! Opálená kůže se trhá a krvácí. Vasilova duše sedí na zemi v zákopu. Ti okolo nesedí. Zabily je granáty.

Ožralý Vasil zírá k severnímu obzoru. Dřív – na ruské frontě. Kamarádi za ním jednou přišli – pojď, uvidíš polární záři. Šel – neviděl. Druhý den – proč plýtvat slovy. Všichni, kteří ji viděli, tam zůstali. On přišel o haksnu a rozum. Severní obzor zůstává nezajímavě černý. Zaplaťpánbu, myslí si Vasil a kulhá do svého průchodu.

Ten průchod je v domě, v jehož třetím patře sním byt. Nikolaj sedí nad stolem, vlevo práci pro vydavatelství Severnyje ogni, vpravo pro kdovíjaké nakladatelství. Na plotýnce čeká pánev, vedle poslední vajíčko. Nikolaj pracuje, vajíčko se kutálí. Nikolaj zdvíhá oči, vajíčko padá. Nikolaj zprudka vyráží, vajíčko je napadrť.

Sofijské nádraží se rozespale protahuje v podvečerním sluníčku; vypadá jako opilec Vasil, který se ze zákopů vrátil bez nohy a s granátovým syndromem. Vasil se hemží vešmi, nádraží… individui.
Ctihodní občané by nejraději do Vasila i do nádraží vtloukli alespoň trošku kázně a rozumu – nebo je vyhodili někam hodně daleko za město –; osvícení lékaři a sociologové si mnou kníry, zasmušile hmmkajíce obcházejí chlapa i komplex budov a kolejí: Tuze zajímavý případ, co myslíte, pane kolego?

Nikitkovi jsou fuk všechny problémy světa. Jak je ta mašinka veliká! A jak se černě leskne! Tou pojedeme? To bude něco!

***

Kdy už tam budem?!

Antipú
Úplně hezký večer přeju!

Bohyně
Buď zdráv. Čeho si žádáš?

Antipú
Chtěl bych úpěnlivě prosit o rochu mkedu

Bohyně
Prosím???

Antipú
Omlouvám se. To ty úporné autoopravy. O trochu medu, úpěnlivě prosím.

Bohyně
A tak. Což si pro něj nemůžeš dojít v některém komentáři pod tématem?!

Antipú
Když oni na mě nejúplněji zapomněli! Ani jeden veršíček! Ani jeden příběžíček!

Bohyně
Tak už i na tebe došlo…
Bohyně
Ale já jim ještě zavařím! Samá agresivní témata jim budu posílat! A Múzy odedneška drží půst! A všechny kachny do karantény!

Antipú
Já bych radši, kdyby Múzy začaly vnukávat nějaké hezké úpění…

Když jdete spát s migrénou, můžete se spolehnout na dvě věci: Ve tři ráno vás vzbudí soused, jehož auto má MOTOR a RÁDIO. A váš sen bude řádně uječený.

Průměrné čtyřleté dítě vydrží i delší cestu vlakem. Průměrné čtyřleté dítě bude mít jistý problém s cestou páchnoucím, čadícím, hlomozícím vlakem, kodrcajícím se ze Sofie do Prahy. Pokud toto dítě navíc onemocní…

Těsně za československou hranicí přistoupila – s odpuštěním – stará bába. Znalecky situaci přehlédla, přeslechla, pominula rodičovský pár a sklonila se k Nikitovi.
„Šije boty do roboty –,“ zatočila jeho ručkama, „švec!“ rozhodila je. „Kdo je koupí neprohloupí – švec!“
Nikita se zahihňal.

priliszivanevesta
Má drahá přítelkyně, slyšela jste již tu novinu?

nenavidimutopence
Má nejdražší spolutrpitelko, obávám se, že pokud nemáte na mysli změnu migrační trasy úhořů… Víte, jak špatně se u nás šíří zprávy, nemají-li ploutve.

priliszivanevesta
Náš nejmilostivější král se oženil!!!

nenavidimutopence
Račte odpustit mou poněkud nejapnou poznámku, drahá, ale jak ráčil ke své nevěstě přijít? Protože vycházejíc z našich zkušeností…

priliszivanevesta
Není třeba se omlouvat, mé myšlenky se ubíraly podobnými cestami.
priliszivanevesta
Ale snad je to dobré: prý ji potkal, když si vyjel na lov.

nenavidimutopence
Dej jim pánbu lepší štěstí, než dal nám.
(tato zpráva se líbí uživateli priliszivanevesta)

Peřina těžkne jako sedimentární hornina, vzduch horce hutní, přitom fičí ledový vítr – kdyby tak chtělo zapršet! Třeba bych usnula. Třeba by se mi zase začal zdát sen. Místo toho nehybně ležím pod duchnou a připadám si jako zplocatělý trilobit. Spát, spát, spát…

Barrandovské skály se v podzimním sluníčku bělají nad Vltavou. Ksenije si úzkostně zacloní oči. Kde jenom jsou? Aha, tamhle. Bezpečně daleko od okraje, Nikolaj navíc drží maličkého Nikitu za ruku. Něco kutí u země. Našli…? Ksenije se usmívá, když Nikita vyskočí a rozběhne se od otce – ne ke srázu, ale k ní. Oběma ručkama přitom svírá zkamenělý poklad.

Prodaný ženich, to si přímo říká o nějakou taškařici (možná o pseudooperetu?).

Jenomže já se dívám na bílý papír a přemýšlím jenom o tom, jestli i Gleb byl někdy do někoho zamilovaný. Měl osmnáct let – kdo dneska ví, jaký byl.
Možná se se svou milou procházel kyjevskými ulicemi, veselý a pyšný. Třeba mysleli i na svatbu.
Nebo se jen zdálky díval, bál se ji oslovit. Ji – nebo jeho? Nevím, už neví nikdo.

Jsem sama, s prázdným papírem a přetrženým snem. A se strachem. Se strachem, že se ta historie zopakuje. Že se možná už zopakovala, jen si toho nikdo nevšiml.

Ksenije, Ksenije, líbí se ti Praha?
Ksenije, Ksenije, tušíš už, že porodíš druhého syna?

Ksenije, Ksenije za sedmačtyřicet let budou říkat Přijeli Rusáci – a ty Ne, Rudí… Pár let vydržíš, pak sbalíš byt i slzy a emigruješ podruhé.

Ksenije, Ksenije, víš-li, že tvůj hošíček ponese životem jméno svého strýce? – toho, co měl maturovat, když do gymnázia přišli Rudí, a celou třídu vyvedli na školní dvůr…

Ksenije, Ksenije, jednou se tě zeptá Proč k nám strýček nikdy nepřijde? – co odpovíš?

Ksenije, Ksenije, to jméno si přeje tvůj manžel.
Ksenije, Ksenije, zda i láska ženy a matky smí někde mít mez?

Ksenije…

Na patnácté výhybce se mi sen zasekl.
Sny se rodí z toho, co už v lidském mozku bylo. Když nebylo nic, člověk nesní.
Postava učil na dvou vysokých školách: na Ruské právnické fakultě v Praze a na Ruské lidové univerzitě. Musel mezi jejich budovami pendlovat, to dá rozum. Příležitost pro manipulační jízdu par excellence… Jenže já nevím, kde ty školy sídlily a jaké mezi nimi bylo dopravní spojení. A vymýšlet si nebudu!
Tak zírám na černý strop jednoho pražského pokoje: kde stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel. Na posteli já, na počítači nenapsané drabble. Bude-li bod?

„Dobrý večer.“
Přiznávám rovnou, zaječela jsem tak vysoce, že i štramák s bicáčkem (ahoj, netopýři!) by mohli závidět. Koneckonců, čekala jsem milou pohodu s Ksenijí a kluky, takže náhlý vpád loňské hlavní postavy mě vyděsil (skoro jsem napsala „vyvedl z míry“, ale nebudu lhát).
„I tobě,“ odpovídám. Vloni těžce nabytou asertivitu (ahoj, Ryo!) už jsem dávno poztrácela. Co mi teď chce? Tohle je přece sen o jejím synovi…

Nakonec tam se mnou jen tiše stojí a dívá se, jak si její snový protějšek hraje se vnoučaty a barví si zuby i jazyk nafialovo snašiným borůvkovým koláčem.
Venkoncem docela milé navštívení.

Roaring twenties, avantgarda, asociace. Pro správné dobové naladění poroučím dnes snu volný tok spojování. Tok, to co se točí. Ovšem taky, skrz podivné etymologické techtle, toček, posléze túček a přetaček. Následují lingvistické mechtle: od přetačku věcnou stejností k sítku, žýberku, řitičce (no fakt!) a řešetu. „Řešeto, nářadí k prosívání v podobě kruhového rámu s napjatým pletivem,“ povídal mi vokabulář webový. Ovšem já sníc nebudu sít; mně se tok snu stáčí po tvaru. Kruh. Latinské slovo, znamenající kruh či okršlek, zní orbis. A můj postava? Pracoval v ekonomickém oddělení nakladatelství Orbis. Oikos nomos, zákon dubnové domácnosti, káže: Sto slov právě stačí!

Když člověk spí, může se mu zdát ledacos.
Třeba o cihlově oranžovém architektonickém skvostu od Josefa Gočára. (Tak by to popsala autorčina sestřenka, vzděláním architektka. Autorka tvrdí, že se jí zdála, cituji, hnusná voranžová hranatá vobluda.) Tak nebo tak, ta záležitost stojí v Praze na Vinohradech dodnes.
Sídlívala tu Československá akademie zemědělská, u kteréžto instituce by jeden čekal nějaké ty zemědělské záležitosti. Šlechtění brambor, aby nevoněly mandelince, šlechtění obilí, aby mělo větší klasy, šlechtění cibule, aby měla méně propanthialu S-oxidu…
Chyba lávky. Zabývali se tu takřka výhradně sociologickými průzkumy venkovského obyvatelstva. Můj hlavní postava s nimi spolupracoval.
Čert věř názvům!

Mami, vystřelím ti růži, chceš? ptá se Nikita. Je mu už dvanáct. Vloni by pušku ještě neudržel, ale letos střílí jako pravý mušketýr. Mami! Mami! volá nadšeně malý Gleb. Před chvilkou s tátou někam zmizeli, a teď se vrací. Něco nesou: veliké srdce, do tmavohněda vypečené, do růžovobíla ozdobené. Jenže Glebovi je sotva sedm, dává mámě dárek, a v očích mu hoří tajná touha po sladkém mlsu. Počkej, kloučku, počkej. Máma srdce rozdělí na čtyři díly, bude dost pro všechny. Perník však zatvrzele vzdoruje. Sestrojíme si lamač! směje se táta. Dva louskáčky na ořechy, jedna ruční pilka, pohon na kličku…

Zdá se mi den.
Ráno je učitel. Eh, račte prominout: ráno je univerzitní pedagog.
Odpoledne je historik. Tedy, ne zcela přesně: odpoledne je pouhopouhým členem Ruské historické společnosti. Řadovým, dozdávám.
V podvečer je muzikolog. Ačkoli lépe by bylo říci: v podvečer je jedním ze členů Ruské hudební společnosti. Hudební sluch, kdo by to byl do něj řekl…
Večer je žurnalista. Což je vlastně dost přesné, opublikoval snad každý ekonomický časopis ve střední a západní Evropě – a pár pražských ruských neekonomických taky.

Zdá se mi noc.
V noci není učitel, historik, muzikolog, žurnalista. V noci je jen muž.
To možná stačí.

V lukách to zavoní a Vasilův Petro se ženou vyhání krávy na pastvu. Jedna z krav náhle zastaví; Petrova žena odplivne. Napříč cestou leží zmije. Kdesi v dálce si ježibaba mne ruce.

V lukách to zavoní a Petrův Nikola hladí tvář milenčinu. Eržika pojednou vykřikne: kolem kotníků se prosmýkla zmije. Kdesi v dálce se ježibaba chechtá.

V lukách to zavoní a Nikolova Anna utíká. Nad hlavou jí zaburácí sovětské bombardéry, pod nohu se nastaví zmije. Anna došlápne. Zmije uštkne. Kdesi v dálce ježibaba vítězně vykřikne.

V lukách to nevoní, zbyl asfalt. A v dálce? Ticho. Zde není místa pro ježibaby.

Na omítce – zabarvené sluncem do plavožlutava jako hodně tučná šlehačka – se břichatí pan Albík z Uničova, osobní lékař a arcibiskup krále Václava IV. Že arcibiskup není osobní? Jak by nebyl, když arcibiskupa z něj udělali dřív, než přijal kněžské svěcení!

Ve stínu reliéfu stojí pán s paní a dvěma syny. Hleď ženo, toť Slovanský ústav a toť jeho budova! Sám pan president a dobrodinec nás, vyhnanců, se o ústav zasloužil. A já dnes byl jmenován jeho členem. Dobře, ženo, je v Praze!

A jak by také nebylo, zdá se mi, když do černého úterý zbývá ještě dvě stě šestnáct dní.

Temně rudý šerosvit se zvolna rozpíná a smršťuje. Je noc a šerosvit spí. I já spím. Jak hezké by bylo říct, že spí celý svět a vše je tiché a něžné.

Jak by to bylo hezké a jaká by to byla lež.

Neboť ten obraz, který vykouzlilo mé nevědomí, to jsou plíce. Zatím je jejich pohyb klidný a svistot nočního vzduchu v nich nerušený; ale kdesi už se začíná cosi měnit.

Není to rychlé. Není to hlasité. Není to nápadné. Jen krvinkám přibyl nevítaný soused. A začíná pozvolna stavět svá příšerná obydlí.

Adresa: Tuberkulin 1., plíce levá, Nikolaj Sergejevič Žekulin.

Ksenija Nikolajevna je jméno, které psáno německým renesančním písmem s výraznou lomenou kresbou vypadá jak napatnáctkrát zpřerážený narvalí zub.
Jakým podivným obrazem se mi hned v první větě odezdálo dnešní téma... Alespoň teď můžu klidně snít příběh ženy, která to jméno nosívala.
Narodila se v Saratově, ještě v devatenáctém století.
Byla dvakrát vdaná – poprvé za syna ženy, o níž jsem psala vloni, a o němž píši letos. Podruhé za inženýra, o němž možná ještě někdy psát budu.
Ale zatím spím a dávám si zdát cestu z carského impéria, přes Československo, přes Protentokrát a znovu přes Československo až na torontský hřbitov.

Cestou od doktora počíná odvykat.
Cestou od doktora ještě pořád vidí Šedavým kouřem zabarvený vzduch… červenou sukýnku děvčátka před cukrárnou… rozkacené nádraží… bělokoré břízy, co na vrcholcích hor nerůstají… zelené trsy trav ve spárách dlažebních kostek… domy, vysoké nízké, staré a nové – dobrý Bože, tolik domů, tolik lidí v nich – a on ty lidi nevidí a už neuvidí, jak by je viděl, tam, tam nahoře- Nemůže dýchat. Tentokrát tím však není vinen Kochův bacil. Tentokrát ne.

Cestou od doktora počíná přivykat.
Cestou od doktora ještě pořád slyší Nález na plicích… razantní zhoršení… nástup do sanatoria …neodkladný …šance …naděje …prognóza …smrt!