Moje články

Assemblé
a) Skok, při kterém se nohy před dopadem do páté pozice spojí. Specifický prvek složený z několika jednodušších.
b) Pološpičky. Tanečnice stojí na bříšcích pod prsty.
c) Pohyb, krok nebo umístění paže nebo nohy za tělo.
Petit battement
a) Poskok na jedné noze.
b) Pozice s plně pokrčenými koleny.
c) Rychlý, drobný úder kročné nohy před nebo za stojnou nohou v poloze cou de pied.
Effacé
a) Chodidlo.
b) Póza, kdy trup je mírně otočený a linie nohou je otevřená směrem k publiku.
c) Póza na jedné noze, kdy druhá noha je zanožená a tvoří s tělem ladnou křivku.

Je primabalerínou a baletní mistryní Národního divadla, a když bude jen trochu šikovná, může se brzy stát i uměleckou šéfkou baletu tamtéž. A nemuselo by to vlastně být ani příliš složité: Politicky se nikdy neangažovala, takže žádný škraloup z minulosti ji neohrožuje. Že byla vdaná za de la Cámaru taky nemůže škodit; nerozešli se sice v nejlepším, ale v těch podstatných záležitostech proti ní rozhodně nemůže říct křivého slova. A když se k tomu ještě stane členkou– no, na stranickou příslušnost je přece jen příliš svobodná duše, to raději ne. Zato do nějaké vhodné organizace, třeba Vlajky, by vstoupit mohla...

Když v dětství slýchávala zkazky o zlovolných vílách, jež v lesích utancovaly pocestné, netušila ještě, že jednou bude – stejná jak ty víly – utancovávat ukřičené hlasy svého svědomí: Že je zlá a sobecká, že nemiluje nikoho než sebe, že by obětovala duši ďáblu, jen aby se mohla točit na jevištích a před filmovými kamerami. Chce žít, být slavná, oblíbená. Chce být nejkrásnější, nejlepší. Co na tom, že občas musí něco (někoho?) obětovat. Tak to přece chodí; a pořád lepší Hitler než Stalin, ne? A že Múzy ve válkách mlčí? Ještě přece žádná válka není – a i kdyby, její Terpsichoré slova nepotřebuje!

Moje nejsmutnější ráno? Moje nejsmutnější ráno? 26. říjen 1917. 16. srpen 1935. V předzimním oparu utopený Petrohrad. Nejtemnější moře, z jehož vln se vynořuje sluneční kotouč. Tehdy jsem ještě neznala život. Tehdy už jsem život nechtěl znát. Tehdy začala další etapa mého života. Tehdy skončila poslední etapa mého života. Milovala jsem. Miloval jsem. Už tenkrát jsem věděla, že jednou si podmaním svět. Tenkrát už jsem věděl, že se nikdy nebudu moct vrátit domů, do Ruska. Tehdy jsem žila tancem, víš? Tehdy mě radost z tance navždy opustila, víš? A proto jsem se rozhodla žít. A proto jsem se rozhodl nežít.

Jedenáctého se setkali na jevišti ve Faustovi a Markétě.

Dvanáctého strávili příjemný večer v opeře – na programu byla Rusalka – a po večeři v restauraci dostala od Františka nádhernou passifloru caeruleu, mučenku modrokvětou.

Třináctého ji vystrčila za okno, ať se tam plazí a zdobí ukrutně fádní fasádu domu. Skoro celý den potom zkoušeli; premiéra Šeherezády se kvapem blížila a nebylo času nazbyt.

Čtrnáctého začalo foukat, ale usoudila, že každá květina musí něco vydržet a venkovní trvalka zvlášť.

Patnáctého se probudila do běsnící vánice. Z květiny za oknem zbyly na dřeň promrzlé cáry rozbité k nepoznání – a z mladičké republiky vlastně taky.

Rozkvétala v jevištních světlech, pozornost lidí – a mužů zvlášť – jí byla drogou. Milovala Andreje, samozřejmě, stejně jako před ním oba své manžely. Ale láska srdce a láska těla pro ni nebyly vždy totéž a on to odmítal pochopit. Žárlil, běsnil, křičel, trápil sebe a tím i ji. Ale ona dál tančila, smála se, milovala; srdcem jeho a tělem... Co na tom záleží, když představení sklízí úspěch a v šatně na ni s koši růží čekávají zástupy ctitelů?

A teď... František je kolega, bývalý žák (ale to už je dávno!) a chtěl by být mnohem víc. Zvládne to? On? A ona?

Jelizaveta a František zabrali stolek pro dva, jen na chvilku, než se budou muset jít připravovat – vždyť večer hrají v premiéře. Jelizaveta se směje, baví, koketuje. Pak jí, snad z otevřeného okna, padne do očí ostrý odraz světla. Prudce je zavře. Vzápětí se jí za víčky zhmotní Andrejova tvář, žárlivostí zrůzněná k nepoznání. Jdi pryč, pomyslí si, jdi pryč, já za to nemůžu. Věděl jsi, kdo jsem, znal jsi mě, žárlil jsi zbytečně, přece jsi věděl, že se vždycky vracím za tebou, jenom za tebou! Věděl jsi to, viď?! A rozhodl ses sám, slyšíš? Sám! Sám! To není moje vina!!!

Jelizaveta stojí stranou, ani v zákulisí, ani v hledišti a už vůbec ne na jevišti. Za několik okamžiků otevřou první tóny další premiéru této sezóny – tentokrát opery Carmen. Pozoruje diváky. Nádherné róby, dokonalé obleky. Ona sama není oblečena o nic hůře, přesto se jí na rtech kroutí trpký úsměšek.
Sál potemní a ona si na chviličku připadá jako doma, v Oděse. Pak zazní ostré kornety, jemnější klarinety a fagoty... V jejích uších splývají do zvuků válečných trubek.

Je na premiéře. Je první choreografka Národního divadla. Je šťastná. Je to přesně týden, co Hitler vypověděl Locarnskou smlouvu a vtrhl do Porýní.

První vagon vykolejil v Petrohradě. Vezl její dětství.
Druhý takřka vzápětí v Oděse. Vzal s sebou jejího prvního manžela.
Ve třetím, pražském, skočil těžce pošramocený její sen o Národním divadle.
Ze havárie čtvrtého se ona i její druhý manžel zachránili bez škod na životě i zdraví; spravit ho ale bylo nemožné.
Pátý vyletěl z trati bleskurychle. Do vln Černého moře jí unesl nejmilovanějšího milence.
Teď lokomotiva ztěžka vleče poslední dva vagony. V jednom se radostně opíjí talent, sláva a všichni žáci Jelizavetiny školy. Ve druhém sedí ona sama, zírá do tmy a zahání noční běsy kratičkými vpády do horoucích lásek.

Žalářníci od ef77.
Proměna od striggy.
Největší hrdinové od Kleio.
Když si Severus vzpomene, že je Zmijozel od Angie77.
A čekal od Gwendolíny.
Ty víš... od Lee.
Když horákovi selže výbava od Wolviecat.

Naděžda sedí u Julijiny postele. Její dceři už je osm. Chtěla pro ni lepší svět. Chtěla, aby nikdy nezažila žádnou krvavou neděli. Teď… neví. Julija viděla svého otce naposledy před čtyřmi lety. Dodnes se na něj ptá.
Naděžda vstane a přejde ke stolu. Připadá si prázdně, mrtvě. Občanská válka je už skoro u konce. Někde, daleko odsud, se ještě bojuje. Ale to je daleko. Občanská válka končí. Od teď – přesně od téhle chvíle – už bude pořád jenom lépe. Naděžda se usměje a potlačí neodbytný hlásek ve svém nitru. Hlásek, který zní až moc jako Grigorij a vůbec nevěří v komunismus.

Josef Zoukal od Kumiko.
18. 6. 1942 od Evangelisty biologa.
Když máte vodu nad hlavou, už je jedno, kolik jí tam je od Blueberry lady.
Snílek od kytky.
Ani koruna nestačí od Peggy.
Ne vždy to vyjde od Chrudoše Brkoslava Štýřického.
Jen zamotané osudy od Esti Very.
Nepřemožitelný od Lejdynky.
Kdybych byl vědcem... od mila_jj.

Druhý ucelený příběh z historického podfandomu Zkušenost exilu (a ještě něco navíc).
Mimochodem, víte...

...co v květomluvě značí lebeda?
...co byly Vyšší ženské kurzy?
...jaký je latinský název česneku hranatého?
...že ostrov Lemnos patřil ještě ve dvacátých letech minulého století Turecku?
...že v Nanuetu, ve státě New York, se nachází pravoslavný Novo-Divjejevský klášter?

Tady první díl
Tady odkaz ke stažení

Antikoncepční metoda veverek od Tess.
Zelená příšera od Čarodějnice.
Paulína od Arengy.
Nečekaná pozvánka od Eillen.
Největší Čech od KattyV.
Památníky různého druhu od Ryy.
Studie budoucna ukazuje houbu antropocentrickou od eliade.
Podivné dobrodružství Jaroslava Pondělíčka od Esclarte.
Bezmocný od Voldemorta (já vím, že je to AU, ale ten svět je tak ucelený, že už ho beru samostatně).

0. Myosotis – pomněnka – „Nezbývá nám nic než vzpomínání.“
1. Rhododendron – azalka – „Dávej na sebe pozor.“
2. Atriplex – lebeda – „Nesu Ti dobrou zprávu!“
3. Galanthus – sněženka – „Jsi moje první láska.“
4. Linum – len – „Rodina a domácnost je mi nade vše.“
5. Aster – hvězdnice – „Zůstaneš mi věrná i v odloučení ?“
6. Calluna – vřes – „Kdykoliv jsem sám, myslím na Tebe.“
7. Datura – durman – „Miluj mne beze strachu z následků.“
8. Mentha – máta – „Čas zahojí i velké rány na duši.“
9. Freesia – frézie – „Nikdy neztrácej naději!“
10. Campanula – zvonek – „Kdy Tě zase uvidím?“
11. Aesculus – jírovec – „Ráda s Tebou trávím čas.“
12. Viola – fialka – „Má láska k Tobě přetrvá vše!“
13. Euphorbia – pryšec – „Naší lásce hrozí nebezpečí.“
14. Paeonia – pivoňka – „Doba naší lásky již pominula.“
15. Salix – vrba – „Naši lásku již odnesla voda.“
16. Crataegus – hloh – „Pohrdám vámi.“
17. Gerbera – gerbera – „Myslím vše upřímně.“
18. Juniperus – jalovec – „Čekej na mne, přijdu v pravý čas.“
19. Betula – bříza – „Léta míjejí a ty stále váháš se svatbou.“
20. Rumex – šťovík – „Nenech se odradit překážkami.“
21. Stellaria – žabinec – „Svému osudu neujdeš.“
22. Pinus – borovice – „Nenech mne dlouho čekat.“
23. Cerasus* – třešeň – „Mezi námi se rodí láska.“
24. Veronica – rozrazil – „Udělám pro Tebe cokoliv.“
25. Juglans – ořešák – „Dělej si, co chceš, jsi volná.“
26. Naděždino intermezzo: Fialová růže, oranžová lilie a růžový karafiát – „Stydím se za své skutky, odpusť mi; zanech nenávisti a nikdy nezapomenu.“
27. Onobrychis – vičenec – souvislost s tématem Š. disertační práce – „Já tě neopustím, důvěřuj mi.“
28. Arctium – lopuch – „Chci Tě přivinout na své srdce.“
29. Iris – kosatec – „Tichá voda břehy mele.“
30. Julijino intermezzo – XXX
31. Cedrus – cedr – „Cítím bolest s tebou.“
32. Cerasus* – višeň – „Znám Tvé myšlenky.“
33. Hepatica – jaterník – „Obdivuji Tvoji vytrvalost.“
*Třešně a višně mají (alespoň pokud se mi podařilo zjistit) stejný latinský název, ovšem význam v květomluvě je odlišný – proto nesou hned dvě drabblata jméno Cerasus – pokaždé jde o jiný strom s jiným významem.

Od roku 1951 žili v New Yorku. Grigorij, snad kvůli pokročilému věku, nesehnal práci ve svém oboru. Střídal zaměstnání; byl zahradníkem, vrátným, topičem. Od roku 1953 se živil jako dělník v továrně na zápalky. Zemřel osmnáctého června 1954, ve věku dvaasedmdesáti let. Pohřben byl na ruském hřbitově v Novo-Divjejevském klášteře v Nanuetu.
***
V roce 2014 byl v Brně-Bohunicích slavnostně otevřen nový kampus Masarykovy univerzity. Když se do něj z Řečkovic slavnostně stěhovali studenti Přírodovědecké fakulty, uskutečnili průvod, v jehož čele nesli portréty pěti významných představitelů fakulty, včetně G. Širjajeva, aby s nimi duchové těchto velikánů zůstali i v novém domově.

„Co třeba ‚Chov vepřů‘? Na titulní stránku obrázek nějakých prasat a bude.“
„Měsíčník Náš chov, podtitul Chov vepřů… To není nejšťastnější.“
„Máte pravdu. Jak by se vám líbila ‚Prasata v družstevním hospodářství‘?“
„A tím míníte ty nebohé vepře, nebo soudruhy pasáky?“
„Vám se člověk nezavděčí.“
„Ukažte mi ty fotografie… Podívejme, zabijačka. A soudruzi pasáci hned vedle.“
„Kolego, měl byste si dávat pozor na jazyk, už takhle to máte nahnuté…“
„Ovšem. To byla dobře míněná rada, nebo výhružka?“
„Přátelské upozornění. Co s tím podtitulem?“
„Jak se tak dívám na tu zabijačku a ty pasáky… Pojmenujte to Zaháknutý prasák a bude pokoj.“

Byli ve Füssenu a ve Schleissheimu. Protloukali se, jak se dalo. Grigorij pracoval pro ruské organizace a v ruských a ukrajinských školách. Občas měl chuť najít nejbližšího soudruha a pěkně od plic mu říct, co si o tom jejich slavném marxismu-leninismu myslí. Ale… Byl přece jen poněkud starší než většina zdejších soudruhů, takže v případě fyzické konfrontace (protože ani soudruh si všechno líbit nenechá) by měl značnou nevýhodu. Kromě toho dávno věděl, že by to bylo úplně marné. Takže jim spílal jen v duchu a tajně při tom obdivoval české obrozence. Tolik nadávek by v ruštině nedal dohromady za měsíc!

Na té Malé straně stojí Starý dům, co se k němu chodí Po starých zámeckých schodech. Bydlí v něm Andulička. Je to hotová Princezna v hermelínu, vždycky Chic Parisienne! Jednou, když Nad Prahou tančily hvězdičky, byla se projít Před Vejtoňskou hospodou. Náhle uslyšela píseň, co ji zpíval Tulák Vendelínek. Měl za čepicí Bílý kvíteček a seděl tam, kde rostou Staré topoly. Než se kdo nadál, byla z té známosti Píseň o ztraceném věnečku a hned potom Svatba na faře. Brali se V tom našem venkovském kostelíčku. A pak spolu dlouhá léta šťastně žili a každý den zpívali Potkalo mne štěstí.

Žila byla jedna Ruska, co po roce 1917 přijela do Československa. A že byla mladá, hezká a na peníze, vzala si pána starého, ošklivého a s penězi. Pak k němu přibrala ještě mladého a hezkého milence. Pročež usoudila, že peníze jsou hezká věc, ale milenec je milenec a uprchla za ním. Starý ošklivý majetný manžel to pochopitelně nenesl nejlépe, pročež se rozhodl, že svou ženu přivede zpět domů. Oba milenci zabarikádovali se v milencově bytě. Manžel usoudil, že nejlépe bude dveře vyrazit. Milenec se obával, že manžel, díky své tělesné hmotnosti, nebude mít s dveřmi velkou práci, neváhal a vystřelil.

Bylo mu šedesát tři let a Věře skoro dvaapadesát, když v dubnu roku 1945 odjeli do Německa. Julija s nimi nebyla – už dlouho o ní neměli žádné zprávy. Utíkali podruhé v životě a znovu před týmž nepřítelem.
Skončili v uprchlickém táboře nedaleko Mnichova. Dny nebyly tak zlé, ale večery v místě, které se teď na krátkou dobu stalo „domovem“, večery zatmívaly nebe i rozum. Vzpomínky, sdílené i soukromé, se proplétaly, stavěly mezi sebou mosty a zase se od sebe vzdalovaly do zdánlivě neexistujících souvislostí. Grigorijův Charkov, Věřina Moskva. Lemnos, Gallipoli, na chvilku Praha a nadlouho Brno… Kde je vlastně doma?

Věnuji městům, jež psala život kupce a železničního inženýra Nikolaje Nikolajeviče Ipaťjeva:
Moskvě, která chtěla být znovu hlavním městem a neslyšela ozvěny občanské války.
Petrohradu, který žil pro večírky a neslyšel bídu celé země.
Jekatěrinburgu, který v noci spal a neslyšel výstřely popravčí čety.
Irkutsku, který se stal jedním z cílů legionářů a neslyšel blížící se Rudé.
Jokohamě, která mu poskytla azyl a neslyšela, jak moc se chce vrátit domů.
Praze, která mu dala domov a neslyšela, že všechny naděje jsou marné, že bolševici jsou v Rusku napořád.
Zbraslavi, kde se konaly Zbraslavské pátky, a která toho slyšela až příliš.

Julija Grigorjevna (záznam nečitelný), rozená Širjajeva (narozena [záznam nečitelný] března 1913, zemřela [záznam nečitelný] [záznam nečitelný] [záznam nečitelný]). V Československu žila od roku 1928. V roce (záznam nečitelný) dokončila studium na ruském gymnáziu v Moravské Třebové. Posléze studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dne (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) byla zatčena a následně internována v německém koncentračním táboře. Další informace o (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný) (záznam nečitelný).