DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Běžte, mí poslové, leťte po větru a vyřiďte všem dobrou zprávu. Zburcujte spící, dejte naději ustrašeným, potěšte umírající... a pak – až začne země procitat – vyjděte naproti mým vlkům a nenechte je na pochybách, ať poznají, že se blížím. Ať se lekají mého odrazu na vodní hladině, v temné noci ať je budí můj hlas. Jediný z nich se neskryje před vzpomínkou na mě. Doneste jim tu dobře známou vůni, ať je zabrní v nohách touha po svobodě a až znovu odkryjí tesáky, aby zavrčeli, zuby jim zatrnou a zachvějí se, protože staletá zima povoluje, jak se král šelem vrací domů...

Paní Weasleyová se pomalu a tiše upravila. Manžel jí nedal jinou možnost.

Pomalu si zčesala vlasy dozadu a začal brumendem prozpěvovat opouštěcí píseň. Tribunál nebyl proti, dokonce na ni Minerva mrkla.

O půl roku později potkala Arthura, snažila se k němu neznat.

"Jak se jim daří?" optal se upjatě.

"Dobře, jak jinak," odvětila.

"I Percymu?"

"Samozřejmě, o něj se starám nejvíc, je to můj miláček!".

Arthur zesmutněl a trochu zestárl.

Nevěděl, že se domů vrátí už za měsíc, protože ho Molly díky boji proti Smrtijedům vezme na milost. Netušil, co Bill a Charlie doma dělají, bylo jim jenom pár let...

Prašná cesta se třpytila v paprscích zapadajícího slunce. Písek tiše křupal pod kopyty. Kráčel líně a unaveně, ale šel poslušně kupředu, prošedivělou srst ozářenou sluncem. Jeho jezdec měl klobouk stažený hluboko do čela, únavou se sotva držel v sedle.

Zastavil před domem s verandou, ze kterého se linul bujarý smích a hlahol. Rozvážně sesedl, velikou rozpraskanou dlaní jemně pohladil koně po krku a vešel dovnitř.

Hlahol rázem utichl. Oči všech se upřely na něj. Žena za barem nevěřícně vydechla.
,,Neměl jsi se vracet! Víš přece, že..."
,,Nebojím se jich," zavrčel. ,,Jen ať přijdou. Vzkažte jim, že jsem zpátky."

Nebál se.

Vracela se do mlýna, když na ni ze stínu hradeb náhle někdo promluvil:
"Copak, po setmění bez pochodně?"
Odskočila, rukou bloudíc k dýce - zbytečně, postav u zdi bylo šest.
"Toho nebude potřeba," promluvil znovu jejich (nejspíš) vůdce. "Nemáme nekalé úmysly. Chceme jen mluvit s Rackem Kobylou. Je doma na Pirkštejně, že?"
Sjela je pohledem. Měsíc jim stříbřil vlasy a odrážel se od kusů výzbroje. Vypadali jako banditi.
"Co by královský hejtman dělal se smečkou vlků?" uhnula odpovědi.
"Blízko, ale vedle," zasmál se cizinec. "Mé jméno je Kuna z Rychvaldu. Ale máš pravdu, lépe když mě u urozeného pána nejprve ohlásíš..."

Sotva Yvan uslyšel popěvek o bicáčkovi, usmál se. Vybavil si, jak si na pouti dělali legraci z namakaného svalovce. Málem tehdy dostali po hubě. Zároveň se uklidnil, Armidův hlas zněl spokojeně.
„Měl bych mu odpovědět,“ pomyslel si.

„Řekni vlkům, že jsem doma,“
„jo, to je dobré,“ usoudil, „to ukazuje, že jsem pro něho ochoten obětovat volnost.“

„že jsem doma, kde jsi ty.“
„jasně ještě to zdůrazním.“

„S tebou zvládnu draka i gnóma,“
„s ním zvládnu všechno nebezpečí na světě,“ uvažoval

„plašíš všechny trampoty.“
„zvládnu všechno nebezpečí, protože mi pomůže přemoci všechny trampoty.“

Hned si stoupl k oknu a začal zpívat.

„Ah, pan Lupin. Pojďte dál, neostýchejte se,“ zve bystrozor Nott Remuse do své kanceláře, „jako doma.“
Remus je tu tak častým hostem, že by se tu opravdu mohl cítit jako doma. Kdyby ovšem Nottova kancelář nebyla spíše výslechovou celou a Nottova úlisná zdvořilost maskou hodného poldy.
Doma na něho taky málokdy čeká něco tak nepříjemného, jako je Alastor Moody.
To je mi úplněk milejší.
Dnes nemá Nott moc otázek. Po pár větách si Moody prokřupne klouby na rukou a vstane.
„Tvoji výpověď už máme sepsanou. Jen ji potřebujeme trochu vizuálně podpořit. Crucio.“
Bolest. Tohle je domov. Domov pro všechny vlkodlaky.

Řetězy vody bičovaly zemi, tlačily ji hluboko a mísily s kmeny vzrostlých stromů vyvrácených z kořenů. Vydrápala se z bahna, které naplnilo její hrob. Blesky rozjasňovaly temnou oblohu, když se poprvé po staletích postavila na vlastní nohy. Vzduch ztěžklý elektřinou ji povzbuzoval, pobízel, lichotil. Vrátila se do sídla svých předků a usedla na kamenný trůn. Ruina kolem ní vzrostla do své původní výše, pokryla se střechou, zažehla louče a svíce.
V okně seděla vrána a upřeně ji pozorovala.
„Leť a řekni všem, že jsem doma. Stromům, zvěři, vodě, zemi. A mým vlkům vyřiď, že se o všechno zase dobře postarám.“

"Jestli si náhodou někdo přijde pro Mary nebo Kitty... pusťte ho dál, jsem v dobrém rozmaru."
Pan Bennet se pro sebe v náhle znovu zklidněné knihovně usmíval. Se soumrakem mu ale začalo docházet, co na sebe čtveráckou poznámkou možná přivolal. Dvě dcery ze tří se vdaly vzorově, je tedy možné, že lačnící dravci krouží blíže, než by se slušelo. Nebyl uvyklý myšlence, že by jeho rodina skýtala lákadlo odraženého pozlátka.
Za všemi úsměšky miloval své holčičky nadevše. Bude si s nimi, snad poprvé, muset zcela vážně promluvit. Teď jsou to ony, které mají svůj výběr pevně v rukou. V srdcích.

"Musíš zůstat uvnitř," řekla jí babička tónem, který nepřipouštěl námitky. "Pečlivě tě zamknu. A hlavně si nesundávej svůj červený plášť. Víš, že červená odpuzuje vlky."
Karkulka jí to odkývala. Chtěla jí však říct, ať sem toho vlka klidně pošle. Ať to třeba starosta rozhlásí po kraji. Ať všichni vlci vědí, že tu na ně čeká.
Ale pak se dozvěděla pravdu. Musí mu to říct.
Večer se poslušně nechala zamknout doma. Mary jí dopomohla k útěku.
Byl zdrcený, když mu to řekla. Věřil jí, dávalo to smysl.
Svázala ho řetězy. Takhle nikomu neublíží.
Nevěděla však, že ho tím odsoudila k smrti.

Šumění lesa, pleskání křídel, všude plno života.

Vyšel na vrchol kopce, kde se otevíral výhled na okolní hory a údolí.

Poslední paprsky slunce pohladily kamenou mohylu a zaleskly se v očích, co žhnuly jako jámy pekelné.
V očích, co už viděly všechen smutek světa.

Nedaleko noční šelmy začaly výt svou symfonii.

Krásně mi zpíváte bratříčci...

Pár lučních květů složil k nohám mohyly a snažil se nemyslet na všechny ty, co už odvál čas.

Zatímco on sám tu stál, věčný, neměnný.

-----

Našlapoval měkce po mechu, jako jeho bratříčci vlci, kteří vyprovázeli ho věrně až domů.
Dnes žádný lov, jen tiché rozjímání.