Moje články

Všichni ostatní už to vzdali. Prý je blázen, když to pořád zkouší. Ale, kruci, vždyť to přeci musí jít! Říkají, že je v historii školy nejlepší. Jedna pitomá rovnice ho nemůže rozházet. Nesmí.
Za obvyklých podmínek by ji už dávno spočítal. Jenže teď je všechno jinak. O jarních prázdninách se nudil, takže se nakonec podvolil Lucce a začal číst. Pitomost. Nejhezčí pitomost jeho života. Máma byla nejdřív ráda, protože konečně dělal něco jiného než matiku. Teď mu občas navrhne, jestli nechce spočítat nějaký příklad.
Jak ale se má soustředit na kvadratické rovnice, když v lavici leží včera koupená kniha Zeměplochy?!

Že je jaro jsem poznala brzo. V půl pátý ráno se na meruňce rozeřval kosák, ať prý koukám vstávat a cvičit. Před první hodinou se na mě vrhlo stádo volů, pardon, spolužáků s pomlázkama. O pracovkách nás vyhnali vyčistit pozemky od odpadků, klacíků a já nevím čeho ještě. Cestu ze školy jsem prokýchala a proslzela. Něco rozkvetlo.
K obědu byl salát. Jarní detox, údajně. Za domácí úkol z matiky jsem počítala sazenice. Pak se objevila prababička s nadšeným: „Probuď se! Je čas na jarní úklid!“
Večer oznámil táta, že musí prořezat jabloně a já mám tahat větve.
Ať žije jaro!

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.

Pět minut do konce hodiny. Zbývá poslední příklad, stíhám! Přejedu ho očima. A potom znovu a ještě jednou.
Pokud platí, že tři á krát tři bé plus cé se rovná jedenáct, je číslo á rovno číslu bé, jestliže číslo cé je nejmenším nezáporným sudým číslem?
Kterej vůl tohle vymejšlel? Tak jo, to dam!
Takže céčko je dva, to je jasný. To znamená, že když tři něco vynásobim taky tři něco, něco musí bejt rovný něco, a přičtu dvojku, vyjde jedenáct. Jedenáct mínus dva je devět, to je tři krát tři, áčko a béčko se teda rovná jedničce, takže odpovídám ANO!

Nad postelí jsou čtyři police. Ta nejnižší slouží k odkládání věcí, určitě takové místo máte taky. Na další tři se nesahá. Jednou za rok opatrně sundám, co na nich leží, otřu prach a vzpomínám. Na druhé poličce, skoro hned nad hlavou, odpočívají ti nejmenší. Vůbec největší prcek pochází z Athén. Měří jen dva a půl centimetru. O něco výš leží středně velcí, takový průměr. Skoro u stropu schovávám obry.
O adventu je rozložím na stole, každý zvlášť beru do rukou, otírám a vracím se časem. Moneglia, Hallstatt, Fougeres, Livigno, Kašperk.
Moje po většinu času němé zvonky bijí do rytmu vloček.

Rychle vyběhl schody. Dveře kanceláře zavřel poněkud razantněji. Když sedal za stůl, vybavila se mu ženská tvář. Korpulentní šedooká dáma, třiapadesát let, šedé vlasy, ale vrásky žádné. Sprostě zaklel. Potom vytáhl tu zatracenou složku a zaklel znovu. Původně vypadala ideálně. Celé dny seděla doma a jistě znala tajemství svých sousedů. Hodila se, navíc vypadala, že souhlasí. Přesvědčil ji snadno. Jenže dneska to vypadalo úplně jinak. Chvíli se bavili o ničem, potom zavedl řeč na svého člověka. Takovou scénu ještě nezažil.
Do spisu rozmrzele napsal: Nebyla vytipována jako vhodná ke spolupráci, protože je v přechodu a má sklony k hysterickým výstupům.

Nebyl hlupák. Jistě, carský režim nepatřil k nejmodernějším, ale fungoval celá staletí. A tradice se většinou vyplácí dodržovat. Vláda, která vznikla potom, vypadala slibně až do příchodu druhé revoluce. Už tehdy uvažoval o odchodu, ale přece jen byl patriot. Za pár měsíců mu zabavili dům, prý ho brzy dostane zpět. Tři měsíce nejsou zrovna chvilka, přesto ho potěšilo, že má klíče zase v kapse. Když při kontrole sklepa narazil na pozůstatky časů, kdy mu jeho dům nepatřil, rozhodl se rychle. Nebyl sám, své bezpečné bubliny opouštělo mnoho Rusů. O několik měsíců později požádal inženýr Ipatěv o azyl v mladém Československu.