Moje články

Nasedá do vlaku a průvodčí volá, volá, volá Nastupovat!

Nasedá do vlaku a žena volá, volá, volá Sbohem!
Nasedá do vlaku a syn volá, volá, volá Táto!
Nasedá do vlaku a synek volá, volá, volá Tatínku!

Nasedá do vlaku a duše volá, volá, volá Domů!
Nasedá do vlaku a srdce volá, volá, volá Život!
Nasedá do vlaku a rozum volá, volá, volá Smrt!

Nasedá do vlaku a celý svět volá, volá, volá Naděje!

A je rok tisíc devět set třicet tři.
A ten pták, co značí pokání, se stydí kdesi daleko a o jeho místo se rvou sova a jestřáb.

„Pozor! Pozor! Všemu lidu Mraveniky! Důležitá zpráva! Opakuji! Důležitá zpráva!
Na louce pod hořcem nalezena larva VELIKÉHO ZLATÉHO! Opakuji! Nalezena larva VELIKÉHO ZLATÉHO! Všemu lidu Mraveniky! Udatný Vojín donesl larvu VELIKÉHO ZLATÉHO domů! Opakuji! Mravenika má larvu VELIKÉHO ZLATÉHO!
Rozkaz! Opakuji! Toto je rozkaz! Všichni Mraveničané nechť přednostně pečují o larvu VELIKÉHO ZLATÉHO! Opakuji! Všichni Mraveničané nechť přednostně pečují o larvu VELIKÉHO ZLATÉHO!
Mravenika bude prvním mraveništěm, jemuž se péče o VELIKÉHO ZLATÉHO zdaří! Opakuji! Mravenika jako první dovede VELIKÉHO ZLATÉHO až k dospělosti!
VELIKÝ ZLATÝ nás povede ve slavném boji proti Žlutým! S VELIKÝM ZLATÝM zvítězíme! Opakuji! MY zvítězíme!“

Spím a sním.
Zdá se mi sen o sálajících kolejích a o černé mašince syčící parní operetu a o sytě zelených vagoncích a o pohodlném kupé a o muži, který v něm spí.
Spí a sní.
Spím a sním jeho spánek a sen.
A ten sen, co si ve snu dávám zdát …je něžně bělavě růžový, jako kvítek magnolie v brzkém předjaří …je sladce namodralý, jako led na čisté řece v mrazivém lednovém dni …je světle, světlounce žlutavý jako křídla žluťáska …je voňavý jako mámina náruč a zvučný jako její smích.
Spíme a sníme.
Jsou to dětské sny.
Ty létací.

Sssssss ob-ob-lu-lud-lud-ný-ný-ným-m lo-lo-lo-moz-moz-moz-em-em-em se-se-se vla-vla-vla-vlak-k-k na-na-na-natřá-sá-sá-sá na-na-na ko-ko-ko-lej-lej-lej-ích-ích-ích.
Na-na-na-kle-kle-kle-p-p-pán-pán-n je-je-st-st pá-á-á-n ja-a-a-k Wi-i-i-i-e-e-e-ne-ne-ner Schni-it-ze-el.
Pa-a-a-ak vla-vla-vla-vlak-k brr-brr-brrz-dí-íííííí v-v-v nádr-až-íííííí.
Uuuf!

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dospívá. Z kakofonie vlaku. Do ticha alpských vrcholků. Do sanatoria. A na hřbitov.
Už bude konec.

Vlastně ne. Promiňte.

Je to sen. Jenom sen. Sen o synovi. Zdá se mi sen. Dubnový sen. A ten sen. Právě teď. Dětiní. Ze hřbitova. Do sanatoria. Do ticha alpských vrcholků. A v kakofonii vlaku.
Konec už byl. Nechám si zdát, co bylo před ním.

Sinalá chapadla snu se stahují.

Čas couvá.

Když disco, tak světla. Narůžovělé slunce se tříští v ránem rozpěněných peřejích vysokohorských bystřin. Polední denice se bělostně tisíceří na jezerní hladině. Střechy švýcarských sanatorií s večerem polykají poslední rudooranžové paprsky.

Když disco, tak hudba. Veselé kapely ze dvorů rozesílají nemocným radostné melodie. Staccato mokvavého kašle rozeznívá ozvěnou stěny alpských údolí.

Když disco, tak pohyby. Dynamika paží sevřených předsmrtnou křečí. Flexibilita těla podpořená odstraněním části žeber. Ku gymnastickým prvkům zajisté přispívá pneumotorax.

Na bílém hedvábném parketu, za dunivého chřapotu hudby, jež se rodí v přeplněných sklípcích – hleď!

Kapičky
krve
z plic
zasažených
tuberkulózou.

Je krátce po půlnoci, první den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.
V jednom pražském pokoji stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel.
A já?
Spím. Sním. Sleduji. Spřádám rozhovory.
Píšu.
Muž zhroucený na lůžku, na starém nemocničním lůžku, uprostřed švýcarských hor, devět měsíců po devátých volbách do říšského sněmu, mne pozoruje.
„Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo,“ řekne. Pak nic. Nic?
Můj sen se počíná pozpátku odvíjet k okamžiku mužova narození, k okamžiku mého probuzení, k prvnímu ránu pátého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.

Jednou se Autorka rozhodla, že bude fajn přizvat si k tvoření díla i jeho protagonistku. Jako správná osvětová ji před začátkem dubna nechala nastudovat teorii literatury – a pak už jen zírala.
***
Vždyť víte, jak to je. Sliby se slibují, drabblata se píší a osvícené postavy… osvícené postavy kušní. A vymáhají si sliby. A drabblata. Ta hlavně.
***
Loňský duben jsme strávili s Autorkou a Postavou, s metalady Adelaidou Vladimirovnou Žekulinou a celou její rodinou. Tedy celou – má milá Postava si vymohla, že o jednom rodinném příslušníkovi psát nebudeme. A že o něm naopak budu psát napřesrok. Tedy letos. No, tak jo.

Aplír nádherně píše nádherné obrazy, třeba Oběd.
Arenga a čajový cyklus, to je vždycky záruka kvality – nakonec vybírám jedno sibiřské, legionářské: Legie na cestě.
Aries a její liškomágové samozřejmě nemůžou chybět; letos mi obzvlášť utkvělo drabble Červená, modrá, fialová.
Banepa nás letos zavedla do Nepálu. A nejen Na vyhlídce to bylo opravdu okouzlující.
Pevně doufám, že Birute se necítí Nedoceněná – před jejími krásnými, poetickými drabblaty pravidelně zůstávám v němém úžasu a věřím, že v tom nejsem sama.
Blueberry Lady a její skvělé legionářské drabble Чехосабаши – nepotřebuje průvodní komentář, potřebuje, abyste si ho přečetli.
Carmen vypráví krásnou povídku o tom, Jak malá povídka našla svoje místo ve velkém světě.
Dain a Pýthie, to je spojení, bez kterého by pro mě DMD už jaksi nebylo ono; tentokrát V proudu času.
Danae letos vyrazila na Jantarovou stezku a pozvala čtenáře s sebou; pokud se na tuhle srdceryvnou výpravu vydáte, nezapomeňte si Měšec.
Dede rozehrála sérii ze světa, v němž jednu část postav chcete obejmout a zachumlat do deky a druhou ubezdušit; v mrazivém drabbleti Kdo je zkažený? se představují obě strany.
Ef77 napsala dojemné drabble, kterému by delší představování jen uškodilo: Hora Hancock.
Eliade a Brak Čabrak jsou už léta skvělými reportéry ze světa zvířecího sportu; doufám, že ještě dlouho nebudou mít téhle novinařiny plné zuby: Někdy příliš silné zuby dovedou vás do záhuby!.
Erendis a klub postav vysvětlují, jak probíhá Výchova koček v Komunitní klubovně klaďasů.
Esclarte se v drabbleti vydala tam, kde Požehnaná půda – a výsledek opravdu stojí za přečtení.
Esti Vera napsala spoustu drabblat, která mě zasáhla a ke kterým se budu vracet; do výběru se ale nakonec probojovaly odlehčené, metatextové Hranice existence textu.
ChaosPrince napsal trochu zvláštní a hodně skvělé magicko-realistické drabble Dál už jen spolu (až do Berouna).
Julie se v drabbleti Bez názvu I. vydala dadaistickou cestou – a vy jí nevěřte, když tvrdí, že je to BJB.
Keneu se představuje v mrazivém Řeklo se, že usnu!.
Kytka letos trochu neplánovaně rozjela skvělou sérii, z níž za všechny vybírám drabble, kde je protagonistka Zrazená a zrazovaná .
Lejdynka a krásné snivé drabble Kniha začátku a konce.
Svezte se s Linkovým stykačem noční tramvají, dřív, že bude mít Padla – stojí to za to.
Mamut a její hlavička provozují moudré mudrování: Filozofie u hrnku.
Mila_jj píše výborná vědecká drabblata; jenže já mám přece jen blíž k historii, a tak vybírám ruské I my je smíme po hubách mlátit?.
Myday se vyrazila podívat do říše pověstí a půjčila si na to oči jednoho nešťastného syna; a víc už prozrazovat nebudu: O otcích a synech.
Netopýr budečský moc dobře ví, která Příchuť je pro něj ta pravá.
Neviathiel, jak je jejím dobrým zvykem, psala napínavou magickou detektivku; tak napínavou, že Oddech se vážně hodil.
P.M.d.A. je obvykle dodavatelkou nepřeberného množství skvělých vtipů – jenže když se téma mračí jak bouřkové nebe, není čas na humor nýbrž na Atentát.
Remi se rozhodla kašlat na kánon a rozjet opravovací minisérii; začíná skvělým Budu mrtev dávno předtím, než si přečtete tato slova.
Nemusíte vyrážet hledat, co se děje Za lesem, Rya vám to ve svém drabbleti poví – a je to moc milé povídání!
Saphira už nějakou dobu skládá dohromady jednu dystopii; za všechna skvělá drabblata vybírám Bylo jich pět.
Šmelda vyrazil do renesanční Itálie a přinesl odtamtud Otázku rozměrů.
Tajiš a jeho Vzpomínka na časy dávno minulé, to je fascinující, překrásné drabble, o jedné fascinující, překrásné rostlině.
Tess se pro mě stává synonymem Skotska; její Království ostrovů je skvělý fandom, z něhož na ukázku vybírám Nebude.
Voldemort rovná se totalita; letos jsme víc než jednou mohli nahlédnout do zákulisí Pramene – za všechna drabblata z rozsáhlého fandomu vybírám Jablko nepadá.

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.

„Uzavřeno, konec, finite incantatem,“ usmívám se. „Poslední drabble, téma rovnou od Glorie, co víc si přát…“
„Třeba hodnější a ke své autorce laskavější postavu. Zdravím Ryu!“ zajiskří Adelaidě v očích.
„Ovšem. Ale to bych pak měla klidný a pokojný duben, což nelze připustit,“ odvětím, vychutnávajíc si tentokrát vlastní jedovatý podtón. Koneckonců, kdy jindy než dnes.
„Ale stejně vám budu chybět.“
„To nepopírám. Protože: ‚Na časy blýská se a my stále dál táhnem ten dřevěnej prám‘, “ zanotuju, jen malounko falešně, a zvednu šálek horké čokolády (zdravím všechny týrané postavy z letošních seriálů a poloseriálů) k přípitku. A zbytek? Vždyť to znáte…

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

„Předloni jste psala o Grigoriji Širjajevovi, vzpomínáte? Hned několik drabblat jste věnovala jeho vztahu s první manželkou a dcerou. Tu manželku i povahu jejich vztahu jste si zcela vymyslela! A ze starého cholerika udělala laskavého, klidného biootce, který předběhl svou dobu o dobrých sto dvacet let!“
„Tak už toho přece nechte.“ Zvedám ruce nad hlavu, udolána argumenty. Možná Adelaidinými, možná vlastního svědomí. „Že jsem si Naděždu vymyslela a jeho vztah k Julii upravila, jsem přece přiznala. A příště budu opatrnější. Přinejmenším v mojí hlavě jste vás, postavy, a vaše předobrazy dokázala separovat dokonale. Smír?“
„Smír. A mohly bychom si tykat.“

„Domnívám se – a doufám, že se vás nijak nedotknu, když budu mluvit zcela otevřeně – že jste nesplnila naši dohodu. Věnovala jste se životu mého historického předobrazu. Dobře, měla jsem to očekávat, ostatně jste to i čtenářům slíbila. Nicméně veškeré mé snahy zavést jasnou dělicí čáru mezi fikční postavou a (kdysi) živým člověkem jste buď smetla pod koberec, nebo obrátila v žert. Zcela vědomě tuto hranici stíráte, ač velmi dobře víte, že chování vašich postav mnohdy příliš nekoresponduje s charakterem jejich předobrazů. Aťsi v dobré víře, aťsi po vůli tématům! Jste lhářka!“
Mlčím. Co bych říkala, když má ve všem pravdu.

Netuším, jestli paní A. V. Žekulina holdovala vínu, zato jsem si naprosto jistá, že se s vášní účastnila společenského života. Osoba samostatně veřejně činná. Politička. Aktivistka? Z dnešního pohledu nejspíš ano. Posuďte sami:

předsedkyně Jednoty ruských učitelských organizací v zahraničí;
místopředsedkyně Ruské pedagogické kanceláře;
zakladatelka Spolku péče o ruské děti;
členka Jednoty ruských emigrantských studentských organizací v ČSR…

To je výběr méně než poloviny z hroznů organizací, spolků a škol, jichž byla zakladatelkou, členkou, ředitelkou, místopředsedkyní či předsedkyní.
Její dubnová protějška, jsouc výplodem mé fantazie, ji bohužel nenapodobuje. Přejala mojí introvertní povahu a už několikátý den se odmítá drabblení účastnit.

V jedné daleké zemi, co se jmenuje Francie, žil jeden pes. Jmenoval se Bob. Nebyl to žádný trpaslík. Byl vysoký asi jako ty a silný a chlupatý jako medvěd. Bob bydlel se svým člověkem v domečku na břehu oceánu. Měl moc důležitou práci.

Bobův člověk byl rybář. Každý den ráno vyjížděl na moře a odpoledne se vracel s nachytanými rybami. Někdy ale přišly veliké vlny a jeho lodička neměla dost síly, aby se dostala domů. Tehdy rybář hodil do vody lano a pes Bob skočil za ním. Chytil lano do zubů a táhl a táhl, až loďku dotáhl do přístavu.

„Existují krátkoperiodické, dlouhoperiodické a jednonávratové komety,“ začínám tentokrát já. Adelaida mlčí a mračí se jako čert.
„Naprosto nechápu, proč mluvíte zrovna o kometách.“
„Protože tahle metaforická má extrémně krátkou periodu. Přesně deset let a dva dny.“
„Stále nerozumím.“
„Jednou za tenhle časový úsek přijde Ošklivé téma. Letos o bití a absenci přátelství. Je důležité, protože nás trochu znechutí, trochu otráví – ale hlavně nám připomene, co je důležité a co máme na dubnovém drabblení tak rádi. Většinou dostáváme Pěkná témata, a píšeme Ošklivá drabblata. Ale když přijde Ošklivé téma, půlka identit začne chrlit milé a vtipné stoslovky.“
„Prostě nevíte, co chcete.“

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“

„Školní uniformy jsou především praktická záležitost,“ začíná Adelaida výklad. „Za prvé: okamžitě a snadno rozlišíte žáky své od žáků cizích. Za druhé: stíráte sociální rozdíly. A za třetí: máte jistotu, že všechny děti mají boty. Protože nebýt uniforem… Československá vláda nám pomáhala způsobem naprosto nevídaným, ale kdyby se o sebe ty děti měly starat samy, chodí bosé a otrhané – do biografu na zakázané filmy!
Chlapecké uniformy zahrnovaly čepici se štítkem, sako, dlouhé kalhoty s opaskem a uzavřené lesklé boty. Děvčata dostávala černé košile a sukně do půli lýtek, černé punčocháče a botky s páskem přes nárt. Jednoduché, praktické–"
„Asexuální,“ doplním.

Kyjev. Gymnázium. A rok. 1918. Chybí. Jedna třída. A dlažba před budovou. Je rudá. Proč. Nikdo neví. To jenom přišla. Rudá. Armáda. A celou třídu vyvedli ven. Bolševici. A všechny ty chlapce. Bylo jim sedmnáct. Snad osmnáct. Postříleli. Jeden. Gleb Sergejevič Žekulin. Druzí. Dnes už. Bezejmenní. Co na tom. Záleží. Byla přece. Válka. A vedlejší oběti. Její součást. Tak proč se. Ptát. Křičet. Po jménech. Po srdcích. Není. Ani jedno. Na co srdce. Stačí játra. Na dobré zažití. Vodky. Před spaním. Umlčet. Rozsekané. Myšlenky. Duše. Mrtvoly.
A přitom.
Mít tak.
Srdce.
Dvě.
To jedno.
Pro krev.
To druhé.
Pro cit.

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

Známá vůně smrkového dřeva a čadících svící jí naplňuje chřípí. Tohle je domov, dětství, svět. Pavlík – její syn po lásce, třebaže ne po krvi – klečí vedle ní. Myslí si, že je ponořená do modliteb, že ho nehlídá. Proto využívá příležitosti a zvědavě se rozhlíží kolem. Jeho pohled se zastaví na ikoně svatého Nikolaje. Oči se rozostřují a rty roztahují do širokého úsměvu. Srdce i dech se v ní zadrhne a ona sklání hlavu níž, aby vzdala dík. Moc dobře zná ten pohled i úsměv; zná i ten závratný pocit, když se malovaný světec pohne, aby dal své znamení a požehnání.

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

„Vyhlašuju organizační přestávku. Je nás jak škaredých psů!“
„No dovolte?!“ matka s dcerou předvádějí dokonalý dvojhlas. Radši je ignoruju.
„Ty,“ obrátím se k jednorožci, „zajdi nejdřív za strigg, čeká na tebe její dcera. Potom zaběhni pozdravit Esti Veru, navštiv Toru, a pak pokračuj k Dede. Ta už tě navede, kam máš pokračovat.“ Zafrká a odběhne. Snad trefí…
„Teď vy, Olgo Sergejevno.“
„Já bych chtěla jenom říct, že jsem byla dvakrát vdaná, že jsem studovala na Ruském pedagogickém institutu J. A. Komenského a že se neví, kdy a kde jsem umřela.“ Její hlas ještě doznívá pokojem, ale ona už se rozplynula.

„Snažila jsem se. Jako matka i učitelka...“ Pohledem pohladí opodál sedící Olgu. Jednorožec spásá trávník před domem a já srkám černý čaj s medem. Na uklidnění. „Monsieur Decroly a jeho způsob, respekt k dětem – to přišlo až v novém století. Když zakládal tu první školu – tu pro handicapované děti – byly Věrce tři roky a čekala jsem Gleba. A pak o sedm let později bruselská École de l'Ermitage. Ta už byla pro děti zdravé. Ale pořádně jsem jeho metody mohla studovat až v Československu, ve dvacátých letech. Vlastně pozdě. Moje děti už mě nepotřebovaly a já místo vyučování jezdila po konferencích…“

Dveře bytu se samy od sebe otevírají, zaznívá monumentální hudba (kterou podvědomě identifikuju jako „něco od Wagnera“) a dovnitř majestátně vchází ohromný bílý kůň s duhovým rohem na čele. Po jeho boku kráčí mladá, zářivě se usmívající žena.
Stop. Něco je hodně špatně. Tolik jsem toho fernetu zase nevypila.
„A vy jste…?“
„Moje dcera.“ To byla Adelaida.
„Olga Sergejevna,“ promluví konečně přízrak. Ovane mě smrtící dávka šalvěje. Asi si ráno omylem udělala ústní vodu z dvojnásobné dávky babského ucha. „Plním přání Esti Veře a přivádím vám do seriálu jednorožce. A taky vám pomáhám napsat sluníčkové drabble a dodržet daný slib.“

„Dávám vám jedinečnou možnost zcela samostatně rozhodnout, jak s tématem naložíme.“
„U nás v Rusku jsme se v mé době stříleli a probodávali. Móda vyhazování z oken přišla až ve vašich časech.“
„Ehm! Mohla bych vybočit ze seriálu. Oprášit plukovníka Hejmovského. Zatím tu má jen jedno připitomělé drabble; jenomže nesplňuje podmínku významnosti. Navíc je to s ním dost zamotané–“
„Tak vyhodím z okna vás. Pro mne jste velice významná. Kdyby nebylo vás, neexistuji a neřeším žádná témata… Kam jdete?“
„Do hospody. Doháníte mě k defernetstraci.“
„Nepijete.“
„Já, modelová autorka, piju. A empirická autorka lomeno abstinentka ať třeba vzteky vyletí oknem.“

„Už zase rozostřujete hranice mezi fikcí a historií, mezi mnou a jí.“
„Snad rozostřujeme, ne? Půlku drabblat si píšete sama.“
„Jsem výplod vaší fantazie. Výplody nepíšou. A jestli máte dojem, že existuji i mimo vaše představy, zvažte prosím návštěvu příslušného odborníka na duševní zdraví.“
„Já samozřejmě velmi dobře vím, jak to s vaší jsoucností je. Napovídat mi nemusíte. Ale taky vím, že bych mohla jednoduše ukončit seriál a vás jednou provždy zlikvidovat.“
„Na to si netroufnete.“
„Myslíte, že se bojím ‚výplodu svojí fantazie‘?“
„Tak pomatená ještě nejste. Ale za ty dva týdny jste si příliš mě oblíbila. Chyběla bych vám.“

„Nevíte, jaké to je.“
„Zase se vrací.“
„Snad, ale tenkrát… to byl mor. Tolik lidí, tolik přátel, tolik dětí…“
„Sandži Basanovič Balykov. Michail Fjodorovič Frolov. Marija Alexandrovna Litvjak.“
„Budete pokračovat ještě dlouho?“
„Mohla bych. Mám dlouhý seznam.“
„Taky Irinka. Koré snědla proklaté granátové jablko a zůstala uvězněna v podsvětí. Moje dceruška vykašlávala ta jeho jedovatá rudá zrníčka, dokud… Souchotiny, to byl mor naší doby. A všechna švýcarská sanatoria a celý Výbor pro boj s tuberkulózou při Spolku ruských lékařů v ČSR nezmohly nic, vůbec nic. Sem tam se někdo uzdravil – a do deseti let znovu onemocněl. Žádná ‚bílá nemoc‘. Tuberkulóza.“

Nikolajovi je devatenáct.
Má ruské jméno, ruského tátu a ruskou mámu. Narodil se v Brně, ale celý život prožil ve Francii. Mluví rusky i francouzsky a někdy neví, kdo vlastně je. A tak si opakuje to, co ví.
Je skaut. Je syn hrdiny z první světové i občanské války. Je syn válečné zdravotní sestry. Je člověk. A to všechno ho zavazuje.
Mohl couvnout. Měl tisíc možností vrátit se ve zdraví. Promeškal je všechny. Poslední vlak domů právě odjel. Výpravčí v kožených kabátech ho posadili do toho druhého.
Dobytčák přeplněný k prasknutí, horko a krev.
Nikolajovi bylo devatenáct.
Nikolaj je mrtvý.

„Decrolyho metody mě uchvátily. Ten gentleman byl oázou živé vody v poušti prehistorických papedagogických pseudometod.“
„Nepřehánějte to s těmi předponami tolik. Nikdo vám nebude rozumět.“
„Ve dvacátých letech se situace ve školství zdála být neúnosná. Mohli jsme jen čekat, kdy přepjatá gumička praskne a vyprahlá Sahara se poprvé zazelená.“
„Vyčerpala jste mi celý dnešní příděl metafor. Navíc by to šlo říct mnohem jednodušeji.“
„Například?“
„Po první světové válce rostlo napětí mezi vědeckým a technickým pokrokem na jedné straně a školstvím zakonzervovaným v předminulém století na straně druhé. Významný byl především rozvoj psychologie. Řešením se stal vznik alternativních proudů ve vzdělávání.“

Hnízdní kolonie volavek popelavých v pražské ZOO.

„Šestatřicet minut do půlnoci. Začínáte nestíhat.“
„Přestaňte si laskavě hrát na přesný čas a radši mi pomozte něco pořádného vymyslet.“
„Lituji. Všichni jsme jeli lodí. A navíc z domova pryč.“
„Co Nina?“
„Nechápu, jak by vám moje druhorozená dcera mohla pomoci s tématem.“
„Zůstala v Rusku, totiž ve Svazu. To by snad šlo nějak narafičit.“
„Poprvé se provdala za knížete Obolenského,“ zabere se Adelaida do vzpomínek.
„A podruhé za muže z lidu, pana Kornějčuka,“ doplním já. „Nevíte o něm něco? Nebyl náhodou u dráhy?“
„Bohužel, nemohu sloužit. Vím o něm zrovna tolik, co vy. Chyba v transferu informací, či co.“

„Mohla bych vám zase vynadat. Jistěže výhradně kvůli tématu.“ V očích má jiskřičky a v hlase smích. Zdá se, že jsem ji konečně získala na svou stranu. Jen aby nám vydrželo.
„Proč tentokrát?“ hraju s ní.
„Důvod se vždycky najde.“
„Když mluvíte o svých studentkách a studentech, jste laskavost sama. Na mě pořád jen útočíte.“
„Vy nejste moje studentka. Samozřejmě, že se k vám chovám… odlišně.“
„A to pochopitelně znamená s patřičnou zdvořilostí a uměřeností, že?“
„Kdo si vymyslel postavu na pěst? Kdo mi říkal baba princmetálová? Kdo si teď nemá nárok stěžovat?“
„Ale drabblí se mi s vámi skvěle.“

„Ale to víte, že někteří se na gymnázium zapsali jen proto, aby se dostali do Československa. A pak pokračovali, aby mohli pobírat státní pomoc. Někteří si kvůli tomu dokonce ubírali roky. Tak staré maturitní ročníky svět neviděl.“
„Vy jste ovšem měla možnosti jim to… zatrhnout. Nepřijmout je na školu. Nevzít je s sebou do Československa.“
„V deformovaných krystalických mřížkách pyritu – tvrdí vědci vaší doby – se mohou nalézat nanočástice zlata. Možná se tam dostaly při krystalizaci, možná je tam ukryl Stvořitel. Já osobně jsem dělala všechno pro to, abych své studenty nekřivila. Vědcům navzdory z nich tím spíš rostli zlatí lidé.“

Někdy dojde vyřídilka i té nejvzpurnější a nejuhádanější postavě pod sluncem. Někdy jsem ráda, že jako její autorka znám její myšlenky. Někdy ne.
Když opouštěla Kyjev, nechávala za sebou celý život. Obě školy, jež řídila, a s nimi desítky žaček, které léta znala a milovala jako vlastní děti. (Jako by milovala Adelaidu. Jako milovala Marinu. Zoju. Kiru. Sergeje. A Gleba. Než zemřeli. Než ho zabili.)
Konstantinopol je jen zablácené město na konci civilizace. Děti ostatních emigrantů malé, usmrkané a nevzdělávané. A to nemá být. Tak společně s Petrem Petrovičem a Petrem Dmitrijevičem založila Ruské gymnázium Všeruského svazu měst v Konstantinopoli.

„Ve vašem případě je počátkem všeho empirická autorka.“
„A ta se vyloupla ze vzduchoprázdna?“
„Ne. Ta se vyloupla z malé holky, co ráda vymýšlela fantasmagorie; z vyhraného okresního kola olympiády v českém jazyce (protože se sama se sebou vsadila, že když to klapne, zkusí se do toho drabblení taky zapojit) a z výstavy Zkušenost exilu, na které definitivně propadla fenoménu ruské meziválečné emigrace v Československu.“
„A dál?“
„Dál jsem přišla já. Modelová autorka. V rámci téhle série taky personální čili homodiegetická vypravěčka a interní fokalizátorka.“
„Ale pořád jste nám neřekla kde.“
„V Praze roku 2024... Nebo v Kursku roku 1866.“

„Nemůžete psát o tom, co jsem dělala za války.“
„Protože nejsou žádné doklady?“
„Ano.“
„Kolaborantka jste nebyla určitě; to bychom věděli. Přinejmenším z poválečných soudů. Takže šedá zóna, nebo odboj.“
„O případné odbojové činnosti byste nejspíš nějaké zprávy našla.“
„Pokud jste byla dostatečně šikovná…“
„Já. Předpokládám, že kvůli tématu mi teď do života nasadíte Jamese Bonda a domácí výrobu výbušnin. Protřepat, nemíchat, vyhodit se do povětří.“
„…Teď jsem chtěla použít tu historku o předobrazu pana Q. To byl totiž, alespoň Eduard Stehlík to říká, ten… Důstojník… Britský… Sestrojil většinu vybavení pro Anthropoid… Jak on se to…“
„A máte po historce.“

Ivanka pri Dunaji je obec na západě Slovenska. V roce 1919 se nedaleko odtud zřítilo letadlo a v něm jistý M. R. Štefánik.
Od roku 1950 se zde nacházel Výzkumný ústav chovu a šlechtění drůbeže.
Pod vedením jeho prvního ředitele, jistého V. I. Babuškina, tu bylo vyšlechtěno nové plemeno slepice: oravka – „jediné (slovenské, pozn.) národné plemeno sliepok“*!
Kvokajících orávek pobíhá po kurnících dodnes spousta (dokonce v různých barevných variantách) – ale když byla pro účely výstavy potřeba vycpaná, nenašlo se ani peříčko. Varianta živé expozice byla jednohlasně odmítnuta (výstavní prostory nejsou žádná slepičárna!), a tak nakonec návštěvníci místo drůbežáře potkali včelaře.

„Já sama?! Vy! Vy sama! Vy sama jste si mě vymyslela, přisoudila mi vzhled, názory i city! Předstíráte, že se mnou vedete rozhovory, ale přitom všechno, co já říkám, co si myslím – k ďasu! – co cítím, pochází výlučně z vaší pomatené představivosti! Dokonce ani tenhle dramatický monolog není můj! Chci svou svobodu, rozumíte?! Ale ne proto, že vy jste se tak rozhodla. Jsem autonomní literární postava! Alespoň jednou se chci projevit taková, jaká opravdu jsem! A přestaňte mi už konečně předepisovat každé slovo, které říkám!!!“
Zamrkám. Adelaida se hlasitě nadechne a upřeně mi zazírá do očí. Tohle bude ještě dlouhé.

„Za první války jsem řídila nemocnici. Invalidů tam bylo víc než sester.“
„Výborně, znamenám si.“
„Taky spousta zlomených mužů a mrtvol.“
„Ale no tak!“
„A byla jsem matka a můj manžel otec.“
„Vidíte, že to jde i pozitivně.“
„Jednou jsem viděla carskou rodinu. To byl rok 1913. Oslavy třístého výročí nástupu Romanovců na ruský trůn.“
„Takže můžu odškrtnout krále a královnu?“
„Ano. Ale nezapomeňte prosím, že tuhle historku jste si vyfabulovala a vložila do mého životopisu. Ve skutečnosti nemáte ani ponětí, jestli je tenkrát viděla.“
„Nevyfabulovala. Ukradla Vadimu Morkovinovi.“
„Prostě jste podvodnice, přiznejte si to.“
„Přiznávám. A splňuji tak téma.“