Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Součást letošního volného metaseriálu, tj. rozhovor Autorky a Postavy, jejímž předobrazem byla jistá Adelaida Žekulina. Prakticky vůbec nenavazuje na toto.
Listuju chytrou knížkou, hledám vhodný námět. Adelaida sedí na krajíčku postele, oblečená dle nejžhavějších trendů zimy l. p. 1890. Na pozadí strakamakatého plakátu, s rovnými zády a komisním pohledem vypadá jako úvodní obraz špatné komedie.
„Tady. ‚Manžel: Sergej Alexandrovič Žekulin (1855–1906; statkář, zemský činitel).‘ O jedenáct let starší než ona. Měli spolu celkem dvanáct dětí. Co si o tom myslíte? Je to dostatečně bezpečná známost?“
„Přežila ho o čtyřiačtyřicet let,“ říká, hlas přísně neutrální. „Nevíme o něm vůbec nic. Ani o jejich manželství. Možná se milovali. Možná–“
„Tentokrát opravdu nechci používat Varování.“
„Beztoho to jsou jen domněnky. Nic víc.“
1855–1906 počítám v souladu s metodikou jako dvě slova, čímž pádem by to snad mělo sedět.
Součást letošního volného metaseriálu, tj. rozhovor Autorky a Postavy, jejímž předobrazem byla jistá Adelaida Žekulina. Opravdu jen velmi volně navazuje na toto.
„V březnu 1919 jsme připluli do Konstantinopole. Za necelý rok jsem přijela do Československa. Pak dvacet let zmatků, cesty po Evropě,… několikrát jsem se dokonce vypravila i za oceán, do Států. Léta ve studené protektorátní kleci, pak výběh v pavilonu Třetí republika. V roce 1949 mě dcera pozvala k sobě, do Belgie. Tam už bylo dobře, skoro jako doma.“
Dívá se na mě. Je jen fiktivní, ale z očí jí čiší až příliš skutečná zatrpklost bezmoci. Snad i ta skutečná Adelaida Vladimirovna nakonec našla bezpečný přístav, ve kterém mohla spustit kotvy beze strachu ze zítřka. Snad ho jednou najdou všichni.
Součást letošního volného metaseriálu, tj. rozhovor Autorky a Postavy, jejímž předobrazem byla jistá Adelaida Žekulina. Po minulém drabbleti výrazně odlehčujeme.
„Vypadáte jako po flámu!“ pronese místo pozdravu. Pak se opraví: „Ne, vypadáte jako na flámu.“ Za roli rozhořčené Spravedlnosti by zasloužila Oskara.
„Pořád mi otloukáte o hlavu, že jste jen literární postava, že s reálnou A. V. Žekulinou nemáte nic společného a že kdyby mohla, nejspíš by mi za tenhle seriál pěkně vyčinila… Jenže jste při tom na něco zapomněla.“
„Poučíte mě?“
„Tak jako vy jste postava, jsem já jen modelová autorka. Avatar fungující výhradně v rámci drabblat. S tou skutečnou můžu mít společného hodně – nebo taky nic. Většinou fungujeme odděleně; ale o nemoc se se mnou nezapomene podělit nikdy!“
Jestli vám to připadá jako BJB, tak věřte, že mně taky. A modelová autorka pěkně kecá – není to žádná nemoc, je to alergie. Na kvetoucí hrušně. Ty stromy se mě každý rok snaží zabít.
Součást letošního metaseriálu, tj. rozhovor Autorky a Postavy, jejímž předobrazem byla jistá Adelaida Žekulina. Velmi volně navazuje na toto.
Pro jednou neříká nic. Stojí, dívá se na obrazovku počítače a vypsané téma. Na čele se jí dělá kolmá vráska. Chtěla bych hádat, na co myslí – ale ona celá je jen v mé hlavě a všechny její myšlenky byly dřív moje. Pak konečně prolomí ticho: „Já vám o ní řeknu, ale budete muset použít ten chlíveček jménem Varování.“
Mlčím.
Čeká.
Kývnu.
Kývne.
„Musela byste do něj vypsat tohle: Za prvé: těhotenství a porod. Za druhé: smrt dětí. Za třetí: válka. Za čtvrté: násilí na dětech. Za páté: vražda.“
„Já vím.“
„Potom bych vám vyprávěla příběh. O dvanácti dětech.“
Mlčím.
Mlčí.
Součást letošního metaseriálu, tj. rozhovor Autorky a Postavy, jejímž předobrazem byla jistá Adelaida Žekulina. Volně navazuje na toto.
„Mohly bychom to vzít příslušně stereotypně. Vystudovala jste Bestuževovy–“
„Bestuževské.“
„To by bylo rusky; česky Bestuževovy. Tedy, vystudovala jste Bestuževovy Vyšší ženské kurzy v Petrohradě, a potom založila a vedla dívčí gymnázium a Vyšší ženské kurzy v Kyjevě.“
„Nestudovala jsem já, nýbrž ona dáma, jež je mým předobrazem. A vaše náznaky nejsou právě taktní.“
„Nesnažím se být taktní.“
„Zapomínáte ovšem, že hovoříme o carské říši osmdesátých let devatenáctého století… Instituce vyšších ženských kurzů fungovala v tu dobu již nejméně třicet let. A ujišťuji vás, že absolventky tohoto pomaturitního studia – podobného vašim dnešním vyšším odborným školám – dosahovaly ve společnosti nemalé vážnosti.“
Atentátník. Botanik. Baletka. Oběť. Včelař. Blíže neurčitý počet vedlejších postav, z nich některé ryze fiktivní–
„Některé?“ pronese mi za ramenem ženský, jednoznačně učitelský hlas. „Máte snad na mysli – všechny! Koneckonců, to, že jste nám přisoudila jména, ba dokonce – do jisté míry – i osudy lidí, kteří kdysi skutečně žili, neznamená, že jsme snad méně fiktivní, než soudružka Naděžda či novinářka Marie. Ostatně, i mě jste si pro letošní ‚seriál‘ prostě vymyslela, třebaže na skutečných základech. Nemyslíte, že by bylo vhodné konečně srovnat účty se svými postavami a přestat se skrývat za pseudo-historicko-realistickou maskou?“
„Paní Adelaida Žekulina, předpokládám?“
„Výhradně ve vašich představách.“
Letos, letos to bude meta. Hlavně teda metatextové, protože někde se fakt, že od října trávím neúměrné množství času ponořená do teorie literatury, projevit musí. Takže forma bude poněkud experimentální. A jsem docela zvědavá, kam až mě ve spolupráci s tématy a nutností usledovat základní příběh pustí. Zároveň – na základě diskuse po minulém DMD – zkusím seriál trošku rozvolnit, aby pro pochopení jednoho drabblete nebylo nutné nosit v hlavě dvacet jiných. Jestli se mi to podaří ovšem netuším. Na každý pád zůstává fandom Zkušenosti exilu, informační okénko taky (někdy) bude… a zbytek se uvidí :)
MILA MARUSKO PRIJED NA NEDELI – K VECERI SVICKOVA A TVUJ MILOVANY KOLAC – PREDTIM POMOC S VYKLIZENIM PUDY – MOZNA POROSTOU I HOUBY – TETA LADA
DORAZIM RANNIM VLAKEM – VECER MUSIM ODJET – RANO PREDNASKY – MARIE
Baletka
Původně padesátková povídka dopisovaná v rámci letošního DMD. Spousta lyrických kapitol, jeden velký datační problém a hlavní postava, se kterou by se Mirek Dušín asi nekamarádil. První kapitolu najdete tady.
Oběť
O jedné dávné vraždě si v létě šedesátého osmého roku povídají starý policejní komisař a mladá začínající novinářka. Kdo byla oběť víme dost přesně – ale co vrah? První díl najdete tady.
Rozhodla jsem se poslat Nikolskou do e-knihy a Cymbalova do výběru. A nakonec to vyhrálo hned úvodí drabble druhého seriálu, ačkoli přesný důvod vám asi nepovím :) Psáno na téma Generátor náhodných slov.
Léto 1968, policejní komisař a mladá novinářka...
Sedím v proutěném křesílku uprostřed pečlivě udržované zahrádky, v jedné ruce psací blok, v druhé tužku. Ačkoli je bývalému policejnímu komisaři už hodně přes osmdesát, má mozek dvacátníka. Trochu jsem se tohohle úkolu obávala – historek o příšerných rozhovorech s generátory náhodných slov a vět jsem za těch několik měsíců v redakci vyslechla tucty – ale byla jsem velmi mile překvapena. Komisař odpovídá věcně, ale ne nezajímavě nebo přehnaně stručně. Zkrátka splněný sen začínající novinářky.
„Který případ ze své dlouhé kariéry byste označil za nejzáhadnější? Je nějaký, který vám dodnes ‚nedá spát‘?“
„To by mohl být ten kutnohorský doktůrek z devětadvacátého roku...“
Letos to uteklo až neskutečně rychle. Moc děkuji všem, kteří četli letošní Zkušenost. Baletka a Oběť byly seriály hodně odlišné postavami i způsobem vyprávění, ale psaní obou jsem si moc užila a doufám, že vy jejich čtení taky. Druhé poděkování patří všem, kdo zanechali alespoň jeden komentář. Sama jsem zvládala číst mnohem méně, než bych si byla přála a komentovat ještě o něco míň, tak snad to trochu napravím v květnu. Díky za krásný duben – a zase za rok: Na počtenou!
Léto 1968, Československo. Mladá novinářka, tentokrát osamocena.
Klap, klap, klap. Vyťukávám poslední slova svého článku. Klap, klapity klap. Starý kuchyňský stůl se pod váhou psacího stroje lehce kymácí. Klap. Vrah nevypátrán, přesný motiv nezjištěn. Můžete si hodit korunou.
Naposledy pročítám hotový text. Zítra ho odnesu do redakce. Pro dnešek už ale bylo všeho dost. Zhasínám stolní lampičku, která mi celý večer svítila k práci, a poslepu provádím večerní rituály. Ještě mě napadne otevřít si na noc okno – venku je božský klid.
Snad bude zítra hezky, pomyslím si ještě, než usnu. Dvacátý první srpen – to je datum, které si přímo říká o hezkou procházku a velký zmrzlinový pohár.
Konstantin Afanasjevič Cymbalov, někdy též psán jako Cimbalov, se narodil 20. 5. 1887, a to buď ve Zmijevském újezdu v Charkovské gubernii, nebo Nachičevani. Zemřel 23. 2. 1929 v Kutné Hoře. Vystudoval gymnázium v Charkově, poté studoval Lékařskou fakultu Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě. Během první světové sloužil v carské armádě v hodnosti štábního kapitána. Za občanské války sloužil v 1. Markovově pluku a byl adjutantem generála Alexandra Pavloviče Kutěpova.
V říjnu 1921 přijel přes pol. Gallipoli do Československa. V r. 1926 složil závěrečné zkoušky na LF UK. Pracoval jako první sekundář Všeobecné veřejné nemocnice v Kutné Hoře.
Byl zavražděn. Jeho smrt byla původně vyšetřována jako otrava arzenikem, později bylo zjištěno, že vrah nebo vrazi použili drcené sklo. Společně s Cymbalovem byl otráven i jeho kolega, doktor Jan Král. Pachatel/pachatelé nebyl/i nikdy vypátrán/i. Podle doktora Krále oba pociťovali příznaky otravy již v listopadu 1928, nicméně se rozhodli nekontaktovat policii. Vyšetřování bylo značně medializováno a politizováno, což mohlo přispět k jeho neúspěchu.
Cymbalov byl pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.
Svůj medailonek má Cymbalov i v tomhle biografickém slovníku; jehož česká verze, rozšířená a s obrázky, vyjde ještě letos. Bude taky internetová databáze, takže od příštího DMD můžete očekávat ještě víc prokliků na zdroje než dosud ;)
A konečně, pokud jste to třeba u Baletky přehlédli – bude i výstava. Letos, od září do listopadu, v budově Akademie věd na Národní třídě v Praze. Tématem budou lékaři, technici a přírodovědci z řad emigrace – takže pokud budete mít čas, možnost a chuť můžete zaskočit. Potkáte tam i několik známých odtud z DMD (byť tedy zrovna Cymbalova nejspíš ne).
Červenec 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929.
Zírám na komisaře a je mi do breku. Kolik času jsme tu společně strávili... a nic. Chtěla bych – měla bych! – být naštvaná. Tohle přece nemůžu otisknout. A co mi k tomu asi poví starší kolegové? Soudruh vedoucí redaktor bude hulákat na celou kancelář, ať ho někdo drží, nebo mě zabije...
„Vážně nic?“ teď už zním vyloženě zoufale. Komisař mlčky zavrtí hlavou. „Co řeknu v redakci? Slíbila jsem detektivní příběh podle skutečných událostí. Na pokračování...“
„V archivech by k tomu případu měly být nějaké další materiály. Vraha tam sice nenajdete, ale získáte čas. A ono se to zatím třeba vyřeší samo.“
Červenec 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929.
Komisař se natáhne pro šálek čaje a zvolna upije. Ticho mezi námi křičí do uší. Nakonec ho prolomím já: „Ono je to vážně všechno, že? Na nic jste nepřišli...“
„Je mi líto, že vás musím zklamat. Případ zůstal nevyřešen. I když ještě léta se okolo něj vynořovaly nejrůznější spekulace. Tím sklem je musel někdo trávit dlouhodobě, rozhodně to nemohla být nešťastná náhoda nebo zkrat. Ještě po šesti letech se v tisku objevily spekulace, že vraždila nějaká krásná neznámá, snad ze žárlivosti. Postupem času jsme zjistili několik nových skutečností, třeba jsme našli ten ztracený Cymbalovův zápisník. Ale průlom z toho nebyl...“
Červenec 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929.
„A dál? Objevily se nové důkazy? Ve vrahovi se ozvalo svědomí a přihlásil se sám?“
„Slečinko, slečinko, vy moc čtete. Tohle není ani od Conana Doyla, ani od Christie.“
„...nesnažíte se mi doufám naznačit, že...“
„Mohla byste se v tom svém článku vzbouřit proti konvencím. Vykročit z davu. Nejít s proudem.“
„Dotaz na rádio Jerevan: ‚Jak se pozná mezigenerační vzpoura v literatuře?‘ Odpověď: ‚Snadno. Detektiv nevypátrá vraha a drak probodne prince.‘ “
„Neptala jste se mě náhodou na případ z mé kariéry, který bych označil za nejzáhadnější a který mi dodnes nedá spát? Ptala. Tak se nedivte.“
„Vážně je to všechno?“
Obrázek není můj, jeho autorkou byla Melitina Konstantinovna Čirkina. Nakreslila ho v zimě 1919/1920, když s rodinou a československými legionáři cestovala Transsibiřskou magistrálou. Já jen doplnila "slogan".
Červenec 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929.
„Zatímco tisk šílel s politickou vraždou, politici se do případu skutečně zamíchali.
Na neohlášenou, neoficiální návštěvu k nám zavítali dva poslanci Katolické strany lidové. Navštívili zatčené sestry a vzápětí se obrátili na vyšetřujícího soudce ve snaze zajistit jejich propuštění.‚Prohlédnout si kutnohorské památky‘ musela v té době taky manželka ministra spravedlnosti. A asi za pamětihodnou stavbu považovala i předsedu krajského soudu... Do třetice všeho zlého dorazily také členky světového ústředí boromejek. Vzápětí po jejich odjezdu jsme museli všechny zatčené propustit.
Cymbalov zemřel třiadvacátého února, teď už si děvčata chodila řezat kočičky do váz – a my byli tam, kde na začátku.“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929.
„Cymbalov byl někdy během občanské války odsouzen k smrti. Možná dokonce víc než jednou. Potom měl nějakých osm devět let klid – a najednou si na něj ve Svazu vzpomněli a pokusili se ho otrávit dvakrát během půl roku. V obou případech přitom málem zabili jeho kolegu, který, pokud jste mi zase něco nezatajil, neměl s celou touhle záležitostí nic společného. Nezlobte se, ale zní to dost nesmyslně.“
„Jinými slovy jste přesvědčená, že je to hloupost. Na druhou stranu by nebyl první, na koho si po letech vzpomněli. A kdo ví? Třeba vůbec nezapomněli, jen na něj předtím neměli žádnou páku.“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929. Navazuje opět přímo na minulé drabble. A téma je tam tentokrát dost násilně, snad mi postavy prominou (a čtenáři taky) :)
Zároveň se omlouvám za špatnou dataci, jde o případ z února 1929, nikoli 1928. U všech drabblat jsem to opravila, jen ještě zdůrazňuji. Špatně jsem si to hned na začátku přepsala...
„Do Československa přišel v jednadvacátém roce. Za pět let vystudoval lékařskou fakultu.
Někdy v té době se do problémů dostala kutnohorská Všeobecná veřejná nemocnice. Nový primář vyházel profesionální sestry a místo nich pro nemocnici získal boromejky. Když pak nemocnice potřebovala nového sekundáře, stal se jím Cymbalov. Krátce po něm nastoupil i doktor Král – a dál to znáte.
Vlastně ještě něco jsem vám zatajil... Tenhle případ je z února 1929. Ale už v listopadu 1928 pociťovali oba tihle doktoři příznaky otravy; jenže se z toho dostali. Už tehdy stáli traviči za nic... Před takovými čtyřmi sty lety byli, panečku, jinak vydrezírovaní!“
Nahrazuji si téma DMD č. 22. pro 22. 4. 2023. Téma: Paralýza výběrem, neb v původním drabbleti nebylo vidět :)
Zcela mimo seriál. Nikdo konkrétní, doplnit si můžete možná i stovky jmen.
Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy.
Přes Moravu do Rakouska? Počkat v Plzni, jak se situace vyvine? Zmizet ke známým do Francie? Odjet do Turecka? Ve dvacátém roce jim tam nebylo zle, ale je to přece jen příliš blízko.... Nebo pro jistotu až za oceán? Spojené státy by nemusely být špatné... Možná raději Jižní Amerika? Afrika? Asie raději ne, čert ví, jak dlouho se tam ještě bude bojovat... A samozřejmě: mohli by zůstat a doufat.
Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy. Mají utéct, nebo zůstat?
Je konec dubna 1945 a k Praze se rychlým tempem blíží Rudá armáda.
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929. Navazuje opět přímo na minulé drabble.
/bonusové vložené v mezičase patří v pořadí až na konec série, prokliky doplním zpětně/
„Cože?“
„Počkejte. Než začnete křičet, že to není možné, řeknu vám něco o málo něm. Co vy na to? Narodil se dvacátého května 1887, nejspíš ve Zmijevském újezdu v Charkovské gubernii. Maturoval na charkovském gymnáziu, potom studoval v Kyjevě na lékařské fakultě na univerzitě svatého Vladimíra. Za první velké války sloužil v carské armádě jako štábní kapitán. A pozor, teď přijde to důležité! Za občanské války sloužil v prvním Markovově pluku a byl adjutantem generála Kutěpova. Asi byl dost hrrr, prý ho bolševici hned dvakrát odsoudili k smrti... Když to pak pro Bílé začalo vypadat zle, rychle z Ruska utekl.“
Nakonec se múzy přece jen rozhoupaly a přihrály rozumnou myšlenku. Už-ne-tak-mladá novinářka, podzim 1996.
NOVINÁŘKA: Krátký rozhovor, kterým to všechno začalo, už dávno vyšel, ale s komisařem jsme se pořád přehrabovali v detailech toho prehistorického případu. (lehký smích z publika) Několik týdnů jsem objížděla archivy. Umíte si představit tu práci? Co nezmizelo za války, bylo naprosto a dokonale nepřístupné. (chvíle nechápavého ticha) (zmatený šum) Nerozumíte? Vždyť ten chlap, po kterém jsem pátrala, utekl z Ruska po Velké říjnové! Byl to "bělogvardějec"! Pražské jaro byl sice socialismus s lidskou tváří, ale pořád socialismus, mládeži. No, a když jsem to konečně dala dohromady a po měsíci se vynořila ze světa archivních materiálů, tak přišel jednadvacátý srpen.
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, baví se o případu z roku 1929. Opět navazuje přímo na předchozí drabble.
„Další? Těch – moment – sedm podezřelých bylo málo?“
„Zjevně ano. Neměli jsme žádné pořádné důkazy ani proti jednomu z nich. Tahle verze se vám ale bude líbit, tím jsem si jistý.“
„Tak se nenechte pobízet a vyprávějte.“
„Doktor Král mohl být jen jakási ‚vedlejší škoda‘ a skutečný cíl mohl být jen Cymbalov. Troufla byste si odhadnout, kdo ho měl chtít zlikvidovat?“
„Netuším. Exmilenec jeho exmanželky? Milostná zápletka je snad to jediné, co tomuhle případu ještě chybí.“ Komisař má naštěstí pro můj nejapný smysl pro humor pochopení a jen se zasměje. Pak se ke mně nakloní a ztiší hlas: „Sovětské tajné služby!“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka, kteří se baví o případu z roku 1929.
„Takže jeptišky měly dobrou příležitost, ale ne motiv.“
„Přesto jsme tři z nich zatkli, společně se dvěma zřízenci. Ti měli u sebe skelnou drť, což mohl být rozhodující důkaz; jenže neměli motiv a prakticky ani příležitost. Pak tu byl doktor Voženílek s instrumentářkou Egidií. Ti měli motiv dobrý – to jsem vám neřekl, že byli nejspíš milenci? – ale příležitostí moc ne.“
„Co se stalo s těmi zatčenými?“
„Pustili jsme je. Důkazy byly slabé, navíc se do toho začali míchat politici, stala se z toho celostátně významná aféra, abych tak řekl. Nemocnice se ukázala být slepou uličkou. Objevilo se ovšem další podezření...“
Červen 1968, Československo. Navazuje PŘÍMO na minulé drabble.
„Taky jsme zjistili, že zmizel Cymbalovův zápisník s poznámkami o chodu nemocnice. Některé z nich prý byly dost kompromitující. A ještě jedna věc. My to tenkrát nemohli vědět, ale vám to řeknu rovnou. Cymbalov pracoval na nějaké injekci, které měla pacientům po operaci pomáhat od bolesti. Už ji nedodělal. Ale za pár let, už po skončení vyšetřování, právě takovou injekci úspěšně aplikoval tenhle doktor Voženílek.
Kromě něj byla ještě v podezření instrumentářka Egidie. Několikrát ji viděli u primáře napůl zhroucenou a vůbec se chovala zvláštně. Jenže v nemocnici někdo otrávil dva doktory. Vy byste se v takové situaci chovala normálně?“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a mladá novinářka. Baví se o případu z roku 1929.
„Já vím, v čem jste vyrůstala, ale vážně si myslíte, že by zrovna jeptišky někoho trávily? Navíc zrovna drceným sklem... A kvůli čemu? Že s těmi doktory neměly nejlepší vztah? To neměla půlka nemocnice... Měly nejlepší příležitost, motiv by se taky našel, ale...“
„A co ty stopy na oblečení?“
„Jste si jistá, že je tam nikdo nemohl nastrčit? Ti dva zřízenci – a nebo třeba vedoucí primář, doktor Karel Voženílek. Ti otrávení totiž, abyste rozuměla, byli neskutečně oblíbení mezi pacienty. Neptali se, jestli léčí bohatého nebo chudého, blbce nebo profesora, chápete. No a kolegové na ně žárlili. Nejvíc tenhle pan primář.“
Kdo nečte celý seriál téma asi nenajde, ale vážně tam je :) Zmiňované drcené sklo totiž oba otrávení pozřeli, a protože se stravovali výhradně v nemocniční jídelně, nejlepší příležitost "hodit ho do hrnce" měly tam vařící jeptišky. Ale jestli je to zašifrované až příliš, tak bezbodíkově, díky.
Červen 1968, Československo. Komisař vypravuje o událostech z února 1929.
„Bylo zjištěno, že oba doktoři byli otráveni práškovým sklem. První podezření padlo na jeptišky, které v nemocnici pracovaly a s otrávenými se dostávaly do sporů. Bylo to totiž na začátku velké krize a nemocnice neměla dost peněz na platy. Jenže jak Král, tak Cymbalov požadovali vysoce profesionální přístup k pacientům, tedy studované doktory a sestry. A teď se podržte: skelnou drť jsme našli u dvou nemocničních zřízenců a o něco později na oděvech tří sester pracujících v nemocniční kuchyni. Přitom oba otrávení se stravovali jen tam, rozumíte?“
„Takže to byly jeptišky?“ protáhnu zklamaně.
„Ne tak rychle, slečinko, ne tak rychle...“
Červen 1968, Československo. Vystupují policejní komisař ve výslužbě a začínající novinářka.
„Řeknu vám, Cymbalova byste si nespletla, ani kdybyste chtěla. Maličký, útlý chlapík, hlavu měl holou jak koleno, výrazný nos a takové divné oči – ten jeho obličej vypadal ze všeho nejvíc jako karnevalová maska. Občas nosil cvikr, ale na té fotce, co tenkrát dali do novin, ho nemá. Vidíte, ty byste si mohla dohledat... Ale to odbočuji, a vás už jistě zajímá to pátrání, že?
Tak tedy: Hned na začátku vyšlo najevo, že příznaky otravy pociťoval i druhý sekundář, Cymbalovův kolega doktor Král. Ten se z toho naštěstí dostal, i když byl chabrus na srdce. Odešel potom myslím někam do Prahy.“
Já vím, že ty obrázky nemáme zneužívat, ale tomu nešlo odolat...
„Asi tu nechcete strávit příští pětiletku, že? No nebojte se, já to vezmu zkrátka.“
„Jen vyprávějte, prosím. Jestli se to nevejde do rozhovoru, třeba z toho bude samostatný článek,“ usměju se široce. „Detektivní příběhy jsou v posledních letech velmi úspěšné.“
„Tak já vám povím všechno, co si ještě pamatuju. Obětí byl jeden lékař z Kutné Hory. Původem Rus, jmenoval se – počkejte, znělo to jako nějaký hudební nástroj... Trumpetov? Houslovič? Ne, už to mám: Cimbalov. Křestním myslím Konstantin a něco od A, ale na tom nezáleží. Oznámení jsme dostali třiadvacátého února před polednem. Mohla to být vražda, sebevražda i nešťastná náhoda.“
Slíbený druhý seriál právě začíná. K poslední kapitole Baletky tudy.
Červen 1968, Československo.
Sedím v proutěném křesílku uprostřed pečlivě udržované zahrádky, v jedné ruce psací blok, v druhé tužku. Ačkoli je bývalému policejnímu komisaři už hodně přes osmdesát, má mozek dvacátníka. Trochu jsem se tohohle úkolu obávala – historek o příšerných rozhovorech s generátory náhodných slov a vět jsem za těch několik měsíců v redakci vyslechla tucty – ale byla jsem velmi mile překvapena. Komisař odpovídá věcně, ale ne nezajímavě nebo přehnaně stručně. Zkrátka splněný sen začínající novinářky.
„Který případ ze své dlouhé kariéry byste označil za nejzáhadnější? Je nějaký, který vám dodnes ‚nedá spát‘?“
„To by mohl být ten kutnohorský doktůrek z devětadvacátého roku...“
Baletka začala jako povídka do sosácké Padesátky. A protože tahle drabblokapitola má pořadové číslo padesát, je načase dovést Jelizavetin příběh ke konci. Díky všem, kteří četli a zejména těm, kdož si našli čas i na komentáře. V závěrečné poznámce najdete třetí historické okénko, nějaké ty zdroje a taky, doufám, že nikoli v rozporu s pravidly, reklamní okénko. A protože duben se ještě neloučí, neloučí se ani Zkušenost exilu. Ještě dnes se proto můžete těšit na start nového seriálu.
Caracas, Venezuela, březen 1956
Přepestře roztančené ulice, muži, ženy, odrostlejší děti, dlouhé průvody s nádhernými vozy. El Carnival.
František se roztančenými davy proplétá mlčky. Černý kabát a zachmuřený výraz tu vyčnívají přímo bolestně. Ještě pořád vede soukromou baletní školu, ale už dlouho pomýšlí na její zavření. Dlouho? Od její smrti. Její matka zemřela v létě, a pak Líza... Nechtěla by, aby skončil. Oba té škole tolik obětovali. Ale teď se jeho život rozbil a on– někdo mu poklepe na rameno. Neznámý mladík. Ukazuje na průvod. František se zarazí, pak kývne, usměje se a vydá se za ním. Tohle by udělala Líza, pomyslí si ještě.
Třetí historické okénko aneb Jak to bylo doopravdy
J. N. Nikolskaja odešla z Národního divadla v r. 1925, a poté na nějaký čas opustila ČSR. Tančila na různých scénách ve Francii (např. v pařížském Folies Bergere), v Anglii, v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v Itálii nebo v Řecku. V roce 1927 se rozvedla se svým druhým manželem Felixem Cámarou. V letech 1930–1932 byla sólistkou baletního souboru Královského operního divadla v Káhiře. V roce 1932 se vrátila do Prahy a hned v příštím roce se stala primabalerínou Národního divadla. Tuto pozici pak zastávala až do roku 1941. Podílela se i na choreografiích jednotlivých představení. Současně tancovala ve Vinohradském divadle, ve Varieté a společně s tanečníkem (a svým milencem) Andrejem F. Drozdovem vystupovala na baletních večerech. Od roku 1933 vedla baletní přípravku Národního divadla. V témže roce uskutečnila úspěšné turné po USA. V letech 1937–1945 zastávala v Národním divadle funkci baletní mistryně, v letech 1940–1945 byla hlavní choreografkou. Hostovala v kladenském, brněnském, plzeňském a bratislavském divadle, uskutečnila několik tanečních turné po Evropě. Hrála v několika československých/protektorátních filmech. Během druhé světové války vystupovala se svojí skupinou v Říši, byla členkou organizace Vlajka. V květnu 1945 odjela se svou matkou a částí svého baletního sboru do Jižní Ameriky. Usadila se ve Venezuele, kde vedla soukromou baletní školu. Zde se pravděpodobně znovu vdala, a to za Františka Karhánka, svého bývalého žáka a kolegu. Zemřela před 29. listopadem 1955, pravděpodobně ve venezuelském Caracasu.
reklamní okénko (nejen) pro milovníky Zkušenosti exilu
Od minulého DMD vyšla tahle kniha.
Neumíte rusky? Chcete raději knihu s obrázky? Nezoufejte, vyčkejte :) Už tenhle podzim vychází česká, rozšířená, mírně upravená verze s obrázkovou přílohou navíc. A pokud na tuhle téměř sedmisetstránkovou brožurku nemáte v knihovničce místo, nezoufejte a vyčkejte – krátce po vydání tohoto českého překladu bude veřejnosti zpřístupněna i internetová databáze.
Je vám to málo? To je dobře, protože od začátku září do poloviny listopadu proběhne v Praze v budově Akademie věd na Národní třídě výstava o lékařích, přírodovědcích a technicích z řad emigrantů. Budete v Praze? Přijďte, bude to stát za to (aspoň doufám) :)
konec reklamního okénka
Zdeformované klouby na nohou bolí až k nesnesení. Rudé otoky, věčně naběhlé žíly, nenávratně pokroucené prsty, nehty zarůstající do masa.
Platí daň. Daň za tanec, jemuž se věnovala téměř celý svůj život. Jako dítě se doma točila jen podle vzoru větví komíhajících se větrem, potom už ale přišla konzervatoř a divadlo a dlouhé tréninky, mučení vlastního těla, bolest, dřina, úrazy.
Teď se jí každý z těch dnů vrací, aby zaryl statisíce ostrých jehlic do rozpálených kloubů, k prasknutí napjatých šlach, přespříliš unavených svalů. Sotva oslavila padesátiny, její tělo je však tělem stařeny. A ona by přece tolik, tolik chtěla žít!
DRUHÉ, nesoutěžní drabble. Bodík chci, jen pokud první neprojde, díky.
Venezuela, říjen 1953.
Světlounce zelené, tiše šplouchající vlnky, bělostný písek, poetickým způsobem zašlé molo a na velkém narudlém kameni sedící siréna primabalerína. Odvrácenou stranou Františkova tropického ráje jsou žloutenka, malárie, žlutá zimnice a ne ještě zcela skončený vojenský puč.
Venezuela je však přijala vlídně a on by neměnil. Snad poprvé v životě Jelizaveta odpočívala. Trávila čas se svou starou matkou a objevovala taje místní kuchyně. Společně chodili na dlouhé procházky, koupali se v oceánu, chystali veselku. Když se naskytla příležitost, vystupovali s lidmi ze souboru na různých tanečních vystoupeních.
Vyklouzne z bot, volným krokem dojde až ke své novomanželce: "Smím prosit, má nejdražší?"
Zatímco Jelizaveta se plaví přes Atlantik, v Praze se dějí věci...
Mimořádný lidový soud odsoudil dnes, za zuřivé podpory divadelní veřejnosti, naši slavnou baletku paní Nikolskou za kolaboraci s nacistickým režimem k peněžité pokutě a zákazu činnosti v kultuře.
Ptám se bohatýrů z Rudé armády: Kolik jejích druhů z okruhu bílé emigrace od vašeho příchodu zmizelo? Kolik bylo nalezeno mrtvých? Kolik z ‚neznámých příčin‘ ‚spáchalo sebevraždu‘? A kolik jich před vámi uprchlo, ač ani jejich nejzuřivější nepřítel nemohl by je obviniti z nacismu a kolaborace? To vy jste vinni útěkem bílé baletky, ne její černé svědomí! Opírajíce se o staletou tradici umlčování názorových oponentů, dovádíte tuto k dokonalosti. Styďte se, pánové!
Článek je smyšlený, nicméně něco podobného mohl napsat:
a) Jelizavetin fanatický fanoušek
b) kolaborant usilující o její omilostnění a vytvoření precedentu
c) člověk, který Jelizavetu dobře znal, a byl přesvědčen, že to s její kolaborací "nebylo tak horké"
Historické okénko bude, ale pro vysvětlení: Nikolskaja je všeobecně považována za kolaborantku, byla členkou Vlajky a dochovaly se také některé její otevřeně proněmecké dopisy. Zároveň ale existují hlasy, že spíš dělala všechno proto, aby zachránila své blízké, soubor a sebe, a srovnávají ji třeba s Vlastou Burianem. Vzhledem k tomu, že velice významně převažuje názor "kolaborantka", šla jsem v seriálu touhle cestou, nicméně považuji za férové zmínit i druhou variantu.
Atlantik je až nezvykle klidný, dokonce i počasí jim ukazuje jen svou nejpřívětivější tvář. Mohutný parník zvolna proráží temně modré vlny, voda tichounce šumí.
Jelizaveta se neklidně převaluje na lůžku. Za sebou nechává téměř celý svůj dosavadní život. Zářnou kariéru, jméno známé odborné – a do jisté míry i laické – veřejnosti, důvěrně známý domov. A také Rudou armádu, až příliš reálnou možnost zatčení a odvlečení do Sovětského svazu, obvinění z kolaborace, stín milence, který se zabil, stín exmanžela, kterého zabil rozlícený dav. S sebou veze pár přátel z tanečního souboru, svou matku a Františka.
Možná je to nejvíc, co mohla získat.
1. května 1945, Praha. Konec války se blíží a s ním Rudá armáda. A taky účtování s kolaboranty a zrádci.
„Mluvila jsem s lidmi ze souboru, většina zůstane, ale někteří nás doprovodí.“ Jelizaveta metodicky prochází byt a vybírá, co vezme s sebou. „Samozřejmě odvezu i svou matku. Pokud jde o tebe – byla bych raději, kdybys jel, ale jestli jsou ti Čechy milejší, můžeme zasnoubení prostě zrušit a adieu.“
„Nikdy jsem neřekl, že nechci odjet s tebou.“
„Ovšem. ‚Žatecký chmel lepší svoboděnky‘ a ‚raději pivo s Kaťušou, nežli colu s Mary Jane‘ říkal ještě předevčírem kdo?“
„A nejraději život s Lízinkou, to jsi zapomněla. Ale stejně doufám, že ať dojedeme kamkoli, budou tam mít plzeň,“ prohodí od poloprázdného džbánku chmurně František.
Druhoválečné drabble, hlavní postava implicitně projevuje proněmecké postoje
Před válkou její soubor – jako jeden z mála – sklízel úspěchy i na zahraničních turné. Perfektní tanec balancující mezi baletem a akrobacií, v čele souboru navíc dokonalá kráska, Kypris v těle smrtelnice. Navštívili Paříž, Berlín, Bělehrad. Ve třiatřicátém pak proběhlo americké turné. Do toho výjezdy po Československu.
Za války se svět zúžil. Vystupovala ve filmech, ale protektorát jí byl malý. A tak se svou skupinou znovu vyrážela na zahraniční turné. Zatím do Říše, ale až válka skončí a situace se stabilizuje, snad budou moct vyjet i do Francie. A ačkoli se publikum poněkud proměnilo, nesklízeli o nic menší úspěchy než dříve.
Navazuje přímo na minulé drabble.
24. června 1942, večer
„Warten Sie auf jemanden? Darf ich Ihnen die Begleitung anbieten?"
„Vielen Danken. Ich warte auf meinen Verlobten. Er ist noch irgendwo drinnen.“
Jelizaveta postává před divadlem, napíná oči do tmy. Náhle se ze tmy vynoří František: „Omlouvám se, nemohl jsem se dostat ven, je tu moc lidí.“
„Díkybohu. Myslela jsem, že jsi odešel už na začátku, nikde jsem tě tam neviděla...“
„Neboj se, nejsem blázen,“ zasměje se. „Jenom do tebe.“
Ruku v ruce kráčejí zatemnělým městem: po Ufer dojdou na Karlsbrücke, pak dál po Brückengasse, doprava do Josefsgasse a za dalším rohem už je konečně Magdeburger Straße a Jelizavetin byt.
Ad téma: Červen 1942, druhá heydrichiáda. Odejít předčasně z manifestace českých herců a umělců, na které měl projev i protektorátní ministr E. Moravec, by pro Františka (nebo kohokoliv jiného) pravděpodobně opravdu se životem slučitelné nebylo. Přinejmenším ne se životem na svobodě. Více viz minulé drabble a závěrečná poznámka tamtéž.
Opakuji dataci: červen 1942.
Významnou část drabblete tvoří citát z projevu Emanuela Moravce.
Závěrečná poznámka obsahuje bližší informace k okolnostem, za kterých se drabble odehrává.
„Červen roku 1942, jak už se to dnes jeví, bude představovat veliký mezník v českém životě, mezník české sebezáchovy, sebezpytování a sebepoznání. S vámi sdílím Váš smutek a vaše rozhořčení, pokud jde o zločin a ztrátu, kterou Říše a s ní český národ utrpěli v státníku a vojáku Reinhardu Heydrichovi. Dnešek je zároveň zvláštní hrou osudu také prvou příležitostí, kdy jako člen vlády a ministr lidové osvěty mám před sebou představitele českého divadelního umění a české hudby.“
Jelizaveta naslouchá řečníkovu hlasu. Tváře jí vrásní žal a starost. Někde v davu ztratila Františka. Je tu ještě? A pokud ne... Žije ještě?
24. června 1942 (tedy ještě v průběhu druhého stanného práva) se v ND konala manifestace českých umělců a herců. Emanuel Moravec na ní přednesl závěrečný projev.
Účast byla vzhledem k okolnostem de facto povinná.
Úředníci Sicherheitsdienstu ve své zprávě o průběhu manifestace v Národním divadle kritizovali, že čeští herci "přijímali viditelně celou akci jako nezbytnou povinnost".
O Rudolfu Deylovi, který přednesl/musel přednést hlavní projev konstatovala Trestní komise nalézací v lednu 1947, že činu kladeného mu za vinu (tj. projevu) se „dopustil pod nátlakem“. On sám tvrdil, že nebyl autorem onoho projevu a k jeho přednesení byl donucen pod pohrůžkou, že odmítnutí by znamenalo „schvalování atentátu“.
Na požádání dodám odkazy na zdroje. A slibuju, že válka v tomhle seriálu skončí nejpozději za dvě drabblata.
Rozhodně nemohl říct, že to byla láska na první pohled. Ba ani na druhý, na třetí... Tehdy pro něj byla jen učitelka, o deset let starší ježibaba pedantnicky lpící na dokonalém provedení každého krůčku, každé půlvteřinové figury. Až mnohem později – to už byli kolegové, byť ona jeho nadřízená – ocenil, že mu nemalovala baletní svět jen v barvách zářivého úspěchu, že nikdy nezatajovala obrovské množství dřiny a bolesti skryté za každým vystoupením. Ještě později zjistil, že deset let vůbec nemusí být velký věkový rozdíl. A ještě mnohem později pochopil, že do nejsvětlejších barev mu budoucnost nebarví věhlas a sláva, ale zamilovanost.
