Moje články

Nejposlednější dubnová; Esclarte. Pořád nevím, jestli je to strašně smutné nebo strašně krásné. Asi obojí.
Výňatek z dubnového čísla časopisu Nature; Esti Vera. Kdo z nás ji nemá?
Trpitelky; Lejdynka. Jen málo drabblat mě nutí k zlomyslným úsměvům...
Na tajnačku; mamut. A zásadní otázka: Smát se, nebo litovat?
Lesem se nese; myday. ...a potom vás nezabije koronavirus, ale tohle drabble.
Kuchařinka; Remi. Inu, nové znalosti a dovednosti jsou důležité (i v karanténě).
Hngh!; strigga. Ach, jak podobné jsou někdy myšlenky trpících píšících drabblistů.
Čekání na Xantina; Viktorka. Dočkají se?

&
Biorobot; winterpool. Dle mého názoru jde o jedno z nejlepších letošních brrdrabblat.

Hrdina z Hrsti vzpomínek (Aplír).
Však taky zazpíváš z Čajového cyklu (Arenga).
Je to nemožnej cíl, kterej si vymyslil z Křivd z hlubin Brdských hvozdů (Bilkis).
Skutečné peklo si neseme v sobě z Galanterny (kytka).
Všude dobře... z Aldormy (Lomeril).
Prd chrt, krk Smrť! ze Sovátka (Rya).
Hurá, panika! z Hotelu U devíti koček (Tora).
Operace se zdařila z Kapitána Hartmanna (Trigatron).

&
Půlnoční schodiště z Budeč: Liškomág Evžen (Aries).
Mlýn v Těchobuzi z Budče (ef77).
Kameny z Vyšehradu (neviathiel).

První ucelený příběh z historického podfandomu Zkušenost exilu.
Mimochodem, víte...

...kde leží stanice Labinskaja?
...co patří do soljanky?
...kdo založil Všeruskou lidovou zemědělskou stranu?
...kdy byl v roce 1930 úplněk?
...co způsobil jeden úsměv a jedno chybějící vízum?
...že pouze jeden francouzský prezident byl zastřelen?
...kdo je vrah?

Tady první díl
Tady ke stažení (heslo, které to nevyžaduje, ačkoli by mělo: DMD2020exil)

Povolení zabíjet. Brygmi připomíná, že zamilovat se může každý.
Příležitost za trest. Carmen připomíná, že kombinace romantiky a vtipnosti není nedosažitelný sen.
Past na krysy. Kytka připomíná, že s úsměvem jde všechno líp.
Sklapni a koukej už umřít. Nettiex připomíná, že rozdíl mezi dobrými a zlými je někdy menší, než bychom si přáli.
Čekat a čekat. Regi připomíná, jak může čekání bolet.
Ústy a srdcem. Rya připomíná, že ve fanfiction se často skrývá velká pravda. A vůbec nemusíte znát originál.
A dokud to funguje, dělá to rád. Strigga připomíná, proč jsou naivní blázni důležití.
Dobrá rada nad zlato. Tlegy připomíná, jakým darem (a někdy i prokletím) je hudební sluch.
&
Otázka dědičnosti. Birute připomíná, že na věku a pohlaví nezáleží.

Pražské povstání, osvobození Prahy, oslavy vítězství… To všechno známe, o tom všem jsme se učili, to není nic nového.
Tak jenom pár jmen: Generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (zemský vojenský velitel v Brně). Kníže Petr Petrovič Dolgorukov (politik). Geograf Petr Nikolajevič Savickij (člen eurasijského hnutí). Kníže Konstantin Alexandrovič Čcheidze (spisovatel). Plukovník Sergej Alexejevič Fjodorov (publicista). Architekt Nikolaj Pavlovič Paškovskij (projektoval například kostel sv. Anežky a patronů českých v Praze na Spořilově).
Ve skutečnosti byly po osvobození Československa do SSSR odvlečeny stovky emigrantů (z nichž část měla československé občanství (!)). Vrátily se jich řádově desítky. Někteří později spolupracovali s STB. Jiní raději zemřeli.

Anna Maria Gorguloff, manželka vraha. Žije v Paříži a nejraději by nebyla. O ničem nevěděla, proboha, lidi, vzpamatujte se!
Věděl jsi, Pavle, že je těhotná? Nejspíš ne. Ale stejně by ti to bylo jedno... Čtrnáctého září tě popraví. Pohřben budeš na pařížském hřbitově Thiais. Ale co tvoje žena? Manželka vraha… Lidé se dívají a soudí, Pavle. Ty jsi taky soudil. Tak čemu se teď divíš?

Alix Mari Gagnier, vdova, majitelka malého květinářství v Larrau. Má malé dítě a zvláštní oči. Ráda se směje a lidé ji mají rádi. Možná se jinde, jindy jmenovala jinak. Ale koho by zajímaly konspirační teorie?

Prodejní výstavu knih Svazu spisovatelů — válečných veteránů navštíví dnes prezident republiky Paul Doumer.
Kde je? Ach, ano. Hovoří s tím pisálkem, co si nechává říkat Claude Farrère.
Doktor Gorgulov, tady lépe známý jako Paul Gorguloff, se tiše proplétá davem. Tady odsud by to šlo. Chvíli jen tiše stojí, uklidňuje dech. Potom je najednou všechno strašně rychlé.
Několikrát vystřelí a chce tiše zmizet, ale Farrère, bledý jak smrt, se ho snaží zadržet. Revolver skončil někde na zemi, není čas ho hledat, a ten pisálek, ten zatracený pisálek, je pořád tady.
Nech toho, blázne! Copak nechápeš, co byl ten tvůj prezident zač?

Je šestého května, pět hodin ráno. Anna Maria spí.
Pavel Timofjejevič tiše přechází z místnosti do místnosti. Je ráno jako každé jiné. Až na pár drobných detailů. Dnes nepije čaj ale kávu. Po snídani se vrátí do ložnice. Sedne si na parapet, chvíli mlčky pozoruje svou spící ženu a potom skloní hlavu a začne psát. Nejspíš by bylo na místě rozloučení, vyznání lásky nebo alespoň nějaké vysvětlení. On píše o nenávisti, o zradě, o nepochopení. Píše o politice a o sobě a nevidí černý mrak, který halí jeho mysl.
Je šestého května, čtyřicet jedna minut po páté ranní. Paříž spí.

Podívej, já tě chápu. Dva slavní letci, spousta dobrodružství — koho by to nelákalo, že. Ale je tu jedno ALE. Já vždycky považovala Algyho za nezodpovědného troubu, jenže ty ho v klidu strčíš do kapsy:
Neustále se chováš jako drzý fracek (Proč nikdy neposloucháš, co ti kdo říká?!), v každé knize jsi měl umřít nejmíň třikrát (Proč ses proboha ztratil v poušti tolikrát po sobě?), ale nikdy se ti nic nestalo. Ty jsi prostě ještě větší mařen než Biggles.
(A navíc, což je vůbec nejhorší, jsi naprosto všude. Já chtěla ty dva párovat, ale copak můžu, když ty tady pořád oxiduješ?!)

Je Vesna a má podobu Francie. Je Francie a má podobu Anny Marie. Je Anna Maria a má podobu bílých šatů. Jsou bílé šaty a mají podobu Moreny. Je Morena a má podobu Bujanu. Je Bujan a má podobu Paříže. Je Paříž a má podobu smrti. Je smrt a má podobu Pavla Timofjejeviče. Je Pavel Timofjejevič a má podobu ženicha. Je ženich a má podobu šílence. Je šílenec a má podobu bohatýra. Je bohatýr a má podobu vraha. Je vrah a má podobu blázna. Je blázen a má podobu vraha.
Je podoba vraha a jeho smrt je blízko.
Seina.
Styx.

Jeden vlak, jedno kupé. U okénka sedí doktor Gorgulov a u dveří dívka Geng. On zírá do slovníku, ona na něj.
On nevidí francouzská slovíčka. Dívá se do Moskvy a do Prahy a do Berlína a do Paříže a vidí lidi, co nejsou lidi ale prasata, jak tančí a baví se a smějí se a říkají si diplomaté a jsou úplně slepí. Možná brzy tančit přestanou.
Koho vidí ona? Jen muže, co čte stále jednu a tutéž stránku.
"Objevil jste snad v tom slovníku recept na elixír nesmrtelnosti?" Odmlčí se, sklopí oči. "Jmenuji se Anna Maria."
"Promiňte," úsměv, "Pavel Timofjejevič."

Co si člověk neudělá sám to nemá. Jak se řekne „prosím lístek do Paříže“? I on nese vinu. Nesmím zapomenout ten černý oblek. K čertu s ním, brzy pozná, že udělal chybu! Kde se dá v Paříži levně nocovat? Ano, zatraceně velkou chybu a teď za ni musí zaplatit. Kde mám břitvu?! Nikdy s nimi neměl souhlasit! Nesmím zapomenout odevzdat klíč domovníkovi. Nikdo si nesmí myslet, že jsme se vzdali! V kolik odjíždí vlak? Je to blázen, myslí si, že nevíme o jeho spojenectví s bolševiky… Kde mám kufr?! Brzy zjistí, že nás neměl podceňovat!!! Měl bych vzít francouzský slovník.

Pavel Timofjejevič Gorgulov je klidný. Ví, že udělal chybu, ale také ví, kde a proč ji udělal. Podruhé už se připraví lépe. Má nový plán, nový objekt pomsty, nový důvod k nenávisti. Vše je zařízeno, vše je připraveno, chybí jen jediný dokument. Už poslal žádost, každým dnem jistě dorazí odpověď a potom…
Pavel Timofjejevič Gorgulov běsní. Chyba, chyba, chyba! Ale co udělal špatně? Ne, tentokrát chybu neudělal on. Na nic nepřišli, nikdo o ničem neví. Nemohou vědět, nemohou nic vědět! Chybějící vízum není neřešitelný problém a i kdyby, Německo není jediná země na světě.
Pavel Timofjejevič Gorgulov pohlédne na mapu.

Stojí v přeplněné čekárně a lehce se usmívá. Všichni se těší, všichni se trochu bojí a všichni předstírají, že nejsou ani trošku nervózní. Dvě děvčátka v krojích se o cosi přou, ale jakási žena, snad matka jedné z nich, je rychle umravní.
Je za minutu tři čtvrtě. Vlak zastavuje, kapela hraje a Pavel Timofjejevič v kapse kabátu nahmátne revolver.
Prezident republiky vstoupí do místnosti. Jedna z krojovaných dívek mu podává kytičku a on ji s úsměvem přijímá. Potom zvedne hlavu a pohledem se střetne s mužem v černém obleku. Mírně se usměje. Pavel Timofjejevič pustí revolver a úsměv mlčky oplatí.

Je pátek třináctého, dva dny po úplňku. Dost světla, aby Pavel Timofjejevič nemohl spát. Dívá se do kraje a občas se lehce dotkne pistole.
Dívá se do jasného dne, přes Šatavu na malé nádraží s čekárnou plnou lidí. Jako stádo ovcí, nic nevnímají, nic jim nedochází, jen jim řekli „Usmívat se!“ a oni se usmívají. Ale on vidí dál než ostatní, a tak tu taky stojí a usmívá se, ale v kapse má pistoli a už brzo, už brzo to budou vědět všichni, musí jim to přece dojít! Ten jejich bůh není nesmrtelný ani neomylný a on jim to dokáže!

Na začátku roku devatenáct set dvacet devět byl svět zdánlivě v pořádku.
Když se potkali.
Když ho sama od sebe oslovila.
Když jí sliboval věrnost.
Když mu pomáhala s přípravou Skifu.
Když se smála.
Když zjistila, že nikdy nebude mít děti.
Když týdny mlčela a plakala.
Když zpívala při mši.
Když nechtěl mluvit a ona se neptala.
Když chápala, proč nemluví o Rusku.
Když s ním jela k soudu.
Když při něm stála.

Na konci roku devatenáct set dvacet devět bylo všechno špatně.
Když dostala zápal plic.
Když už nemohla vstát.
Když zemřela.
Když tu nebyla.
Dušenka maja? Kde jsi?

Dlouhé roky předstíral, že je všechno v pořádku. Že je přinejmenším spokojený, když už ne šťastný. Že se smířil.
Nikdy na své Rusko nezapomněl. Šílel z vědomí, že je naprosto bezmocný. Kdysi chtěl pohnout světem, vstoupit do dějin. Postupem času zbyl jen hořký pocit vlastní bezvýznamnosti. Vnitřní vztek obrátil vůči všem okolo. Proč nikdo nic neudělá? Proč, k čertu, nic neřeknou? K čemu je, že pomáhají tady, když tam nás umírá násobně víc? Každý se staví na piedestal, každý prý pomáhal… Lži! Jen samé lži.
Věděl, že svému Rusku už nepomůže.
Zalykal se vražedným vztekem.
A chtěl se jim pomstít.

Přerývaný výdech. Pět vteřin ticha. Prudký nádech. Křik! Šustění papírů dopadajících na zem. Dlouhý výdech. Odbíjí celá. Rána do zdi. Několik prudkých nádechů, vzlyk. Rychlé těžké kroky. Řinčení rozbitého skla. Zavrzání židle. Staccato bubnované prsty na stůl. Tupý úder, překocená židle. Hrnec sražený ze sporáku třeskne. Jako pistole… Tři vteřiny ticha. Dlouhý hlasitý křik. Spousta vzlyků. Odbíjí čtvrt. Dvacet vteřin ticha. Peří z roztrhaného polštáře létá tiše. Cvak. Odjistit. Klap. Zajistit. Hlasitý nádech, napůl šílený smích. Dlouhé nezřetelné mumlání. Porcelán zazvoní o podlahu. Odbíjí půl. Kroky sem a tam, spousta hluku.
Cvak.
Cink.
Klap.
Nádech.
Ticho.
Zničený byt. Zničený majitel.

Rozbitá kolena, matčin vlídný úsměv, první dětské lásky, přítmí chrámu. A zrcadlová hladina.
Laba.
Rozbitý svět, zákopy, hlad, strach. A špinavá narudlá hladina.
San.
Rozbitý on, práce v nemocnici, chlast, beznaděj. A nepřirozeně klidná hladina.
Laba.
Rozbitá země, studium, soljanka. A srpem a kladivem rozbouřená hladina.
Don.
Rozbitý ideál, mizerná naděje, záplava zrzavých vlasů, smích. A v soumraku krásná hladina.
Vltava.
Rozbitá Emílie, skandály, lásky, ordinace, politika. A černočerná hladina.
Stará Morava.
Do budoucnosti nikdo nevidí. Ani Pavel Timofjejevič. Možná by chtěl, alespoň na malý okamžik. Je dobře, že nemůže. Zbývají mu poslední čtyři řeky života.
Svratka.
Spréva.
Seina.
Styx.

Co s životem? Rozvedená ženská na prahu čtyřicítky. Posledních pět let poslouchala, jak jsou komunisti blbý. Něco na nich přece musí být...
Vrátila se do Prahy, začala pracovat jako krejčová a vstoupila do strany. Žila sama, podruhé se nevdala a z prvního manželství děti neměla. Za války působila v odboji. Měla štěstí, její skupinu nikdy neodhalili. Taky se nikdy ani vzdáleně nepřipletla k Velkým dějinám. A vůbec jí to nevadilo. Věřila, že jedná správně. Pevně přesvědčená, že Rusko nás v tom nenechá.
Po válce se radovala. Konečně budou vládnout komunisté.
Zemřela na infarkt půl roku před Vítězným únorem. Bohužel. Bohudík?

Opravovala. Znovu a znovu. Dokončila jednu opravu a pokazilo se to jinde. Ale ona byla trpělivá. Opravovala. Po pěti letech neměla nic — jen tisíce oprav a pocit, že už ji považuje spíš za součást vybavení bytu než za ženu. V uších jí dokola zněl jeho křik.
Bolševici jsou svině! Všichni se na nás vysrali! Každýmu můžem‘ bejt ukradený! Copak to nikdo nechápe?!
Ona mu byla ukradená už dávno. A tak jednou práskla dveřmi. Nejdřív se nestačil divit, potom pokrčil rameny a namluvil si jinou. Vždyť vlastně o nic nejde. No ne?
Rozvedeni byli dvacátého čtvrtého února devatenáct set dvacet sedm.

Již téměř pět měsíců plní týden co týden stránky našich bulvárních plátků skandály a výstřednosti váženého lékaře, pana P. Gorgulova. Nyní stalo se ovšem, čeho jsme se obávali nejvíce: Doktor G. míří do politiky. Uvítejme tedy jeho Všeruskou lidovou zemědělskou stranu!
Dle našich bohatých zkušeností s tímto milým fašistou zdá se nám, že brzy bude se v parlamentu projednávati legalizace mnohoženství. A poněvadž doktor je názorem stálý, bude asi následovati válka s Ruskem.
Nezbývá nám než doufati, že tato „strana“ jakož i lékařova ordinace brzy zkrachují. Pro tento případ dovolujeme si upozorniti na možnost zaměstnání v blízké továrně na sušenky.

Studium na lékařské fakultě dokončil pět let po svém příjezdu do Československa. Krátce nato se i s Emílií odstěhoval do Hodonína. Otevřel si tu (budiž, nelegální) ordinaci a začal konečně pracovat. Oficiálně léčil pohlavní nemoci, ovšem…
Čas od času se u něj objevila krásně nalíčená dáma nebo naopak uplakaná děvečka. Pokaždé ve volné haleně, pokaždé s nervózním výrazem a balíčkem bankovek. Pane doktore, bude to stačit? Půjde to? Pochopte, v mé situaci si nemohu dovolit…
A doktor Gorgulov pokaždé chápal a šlo to vždycky. Některé z nich už potom nikdy neviděl, s jinými se naopak setkával ještě dlouho a pravidelně.

V parném létě pětadvacátého roku zuřil ve svém pražském bytě světoznámý romanopisec Pavel Bred. Kdejaký Hašek se svou komedií, kdejaká Hašková se svými verši — každý tu najde svého nakladatele, jen jeho romány nikdo vydat nechce. Napsal všem velkým i středním vydavatelstvím, obešel několik malých, ale nikdo, nikdo mu spolupráci nenabídl. Nabízel román veselý, s dobrým koncem, nabízel tragiku (dokonce svou hrdinku nechal zemřít)— vše marno. Dokonce se mu odvážili tvrdit, že nemá talent! On, takový skvělý spisovatel. Ale nevadí, vydá své knihy samonákladem.
V parném létě pětadvacátého roku zuřil v pražském bytě špatný a zcela neznámý spisovatel Pavel Timofjejevič Gorgulov.

Zoufale by potřeboval tlumočníka. Slova mu splývala, podobnost obou jazyků nepomáhala. Spíš naopak. Významy i výrazy se mu pletly, psanému textu skoro nerozuměl. Jak ale přednáška střídala přednášku, praxe praxi a pijatyka s přáteli pijatyku s přáteli, začal zjišťovat, že najednou už to docela jde. A když potom začal česky i číst a s Emílií se opatrně zkoušel domluvit její mateřštinou, zjistil, že na ulici rozpozná, kdo mluví česky a kdo slovensky, a že se mu ta řeč vlastně docela líbí.
Někdy v té době mu vytanula zastrčená vzpomínka. V té chvíli věděl, že se brzy proslaví. Velice, velice brzy.

Pražské povstání, osvobození Prahy, oslavy vítězství… To všechno známe, o tom všem jsme se učili, to není nic nového.
Tak jenom pár jmen: Generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (zemský vojenský velitel v Brně). Kníže Petr Petrovič Dolgorukov (politik). Geograf Petr Nikolajevič Savickij (člen eurasijského hnutí). Kníže Konstantin Alexandrovič Čcheidze (spisovatel). Plukovník Sergej Alexejevič Fjodorov (publicista). Architekt Nikolaj Pavlovič Paškovskij (projektoval například kostel sv. Anežky a patronů českých v Praze na Spořilově).
Ve skutečnosti byly po osvobození Československa do SSSR odvlečeny stovky emigrantů (z nichž část měla československé občanství (!)). Vrátily se jich řádově desítky. Někteří později spolupracovali s STB. Jiní raději zemřeli.

Emíliina rodina byla docela obyčejná — kam jen její paměť sahala, všichni pracovali jako sloužící. Neexistovala žádná rodinná tajemství — ani temná (žádná podivná úmrtí), ani naprosto skvělá (ne, ani recept na tu nejlepší bramboračku pod sluncem). Nicméně…
Schopnost přesvědčit panstvo, že lepší služebnou nenajdou, a manžela, že lepší manželku opravdu nesežene, se mezi ženami napůl dědila a napůl šeptem předávala (společně s receptem na druhou nejlepší bramboračku pod sluncem).
Asi půl roku po svatbě si Emílie vzpomněla na svoji maminku. Potom přestala používat slova jako „srdíčko“ a „drahoušek“ a provedla pár drobných úprav svého chování.
A kupodivu jim to začalo klapat.

Nemohla říct, že se do něj zamilovala na první pohled (popravdě si ho nejprve ani nevšimla). Za pár dní se setkali znovu a tentokrát už ona pověstná jiskra přeskočila. Věděla, že to nebude mít snadné, že její milý je jiného vyznání, že česky umí prachmizerně, že… Byla připravená všechny nesnáze překonat. Milovala ho.

Poprvé ji viděl na úřadě. Její zrzavé vlasy až příliš upoutaly jeho pozornost. Dal si záležet, aby se potkali znovu. Marie Valerijanovna byla daleko a on se nudil. A co má být? Konvence… Tak ji požádal o ruku. Vlastně mu na ní nezáleželo — poskytovala ale vítané rozptýlení.

Mám o tebe strach, když jsi celý den pryč. Já vím, jdeš na přednášku, potom do knihovny, potom máš schůzku se svým přítelem, je to lékař, budete řešit tvé studium… Zas přijdeš pozdě v noci, zas si mě ani nevšimneš. Jsme svoji ani ne měsíc, Pavle!
Já vím… Chceš být lékař. Tak moc se na to upínáš. Víš, že se usmíváš, když mluvíš o studiu? Ten úsměv je mnohem hezčí, než když mluvíš o mně. Ale slíbils, že zítra nikam nepůjdeš. Slíbils, že zůstaneš se mnou — a tak krásně ses na mě přitom smál! Jenom na mě.
Miluju tě, Pavle...

Bylo to otravné. Hrozně otravné. A navíc úplně špatně. Tak předně, ve špatnou dobu. Na konci prosince! Špatný kalendář, špatná doba, špatná víra. A Emílie se chovala přímo nesnesitelně.
To nedělej, zítra půjdeme tam a nezapomeň půlnoční. Nejez, dneska je půst! Já vím, že ty Vánoce slavíš jindy, ale myslím, že letos bychom je mohli oslavit dvakrát… Dáš si kubu? Nechceš pozvat své přátele na čaj?
Nechtěl! Chtěl si číst, chtěl studovat, chtěl se normálně najíst (houbový kuba? čočka?!), večer Emílii pomilovat a pak spát.
Proč chodit na mši? Vánoce ještě nejsou a i kdyby… Co je mu po nich?

Marie Valerijanovna byla ledová kráska s velkým osobním kouzlem. Znali se delší dobu, ale sňatek uzavřeli až šestého března jedenadvacátého roku. Do Československa přicestoval bez ní. Snad by bylo v souladu s jejími představami, kdyby jí psal láskyplné dopisy, kdyby ji žádal, aby za ním přijela, kdyby pro něj byla jediná na světě.
Emílie byla usměvavá zrzka, prostá ale chápavá. Dala se mu sama a oplátkou nic nežádala.
Hloupý kdo dává...
Na svatou Lucii se ještě neznali, na Adama byli svoji. Rozvodem se neobtěžoval, o Marii Valerijanovně jí neřekl. A proč by měl, vždyť se nikdy nezeptala.
...hloupější kdo nebere.

Třetího prosince konečně dorazil do Československa. Něco ho překvapilo příjemně (na přeplněném nádraží ho nikdo neokradl), něco nepříjemně (jedno slovo? ubytovna!) a něco vůbec.
Do poslední kategorie spadalo zejména veškeré papírování. Nikomu tu pochopitelně nerozuměl a navíc polovina jeho dokladů zůstala kdesi u čerta. Jestli je nechal v Rostově, v Polsku nebo v některém z vlaků nevěděl.
Teprve po týdnu zoufalého obíhání úřadů mu nějaký dobrotivec pověděl o ZEMGORu. Věci se tím značně zjednodušily, přesto ho armáda mrňavých úředníčků v oblecích strašila ve snech. Doklady, potvrzení, průkazy, fotografie...
Pokud bylo na těch prvních dnech něco příjemného, byla to dozajista Emílie.

USKÁRWS OMOCNÁPAV KCEAJT YLABFN CHVÁLENASMQ VPO OCERKE EVATENÁCTDIJ ETSHT VACETDXI EDNAJVR. ENJZY VTA OMTOTIG OCERLU YLYBIP ÁKLADYNFN ESETDOP ADY ŮLPGO ILIONUMAS ORUNKNE ESKOSLOVENSKÝCHČST. ŮVODNĚPUS ESKL ČEKÁVALOOKV, EŽGD KCEAJA OTRVÁPTZ ĚTPWE ŽAUM SMOJI ETLPX, AKONECNBE ESJK LEAER ROTÁHLAPKJ ANMQ ATNÁCTPJY.
AFP ROČPEV LASTNĚVWK KAJ AKTOTDP OZSÁHLÉROT OMOCIPUJ OCHÁZELODLO? ANOVALAPSC OTIŽTOL OMNĚNKADUZ, EŽFX OLŠEVICKÝBUN EŽIMRBR VKA USKURLI RZYBFN ADNEPMQ AJS ESKOSLOVENSKOČRT UDEBEL ÍTMTH OBRÉDIP ÁKLADYZUH ROPJD OLITICKOUPWQ IVO OSPODÁŘSKOUHNT POLUPRÁCISBX SSP OVÝMNJK USKEMRBX. ENTOTKA DHADOKP YLBHQ ŠAKVSE YLNÝMTR; VSO OCERHF EVATENÁCTDUL ETSIH ŘICETTUX ESTŠTH ESKOSLOVENSKOČPA OVĚTSKÝSAJ VAZSTB ZNALOUZN AQS USKÁRKM OMOCNÁPLE KCEAOH YLABEG KONČENAUVD.
ELKOVÉCJH ÁKLADYNHR YLYBHN STRONOMICKÉAKL: ŘESÁHLYPHE EDNUJMZ ILIARDUMJH ORUNKAB!