Moje články

V záchranné stanici záporných postav je neustále rušno, posuďte sami.
"Už toho mám dost," vztekal se Santer, "včera jsem si tu," ukázal na tajnou schránku v psacím stole,  "schoval perník s borůvkovou marmeládou, že budu mít k snídani a teď je pryč! To už je třetí skrýš, co mi ten nenažranec vybílil."
"A nový hned tak nebude, zlikvidoval zásoby medu na celou zimu," přiložila si polínko Ježibaba.
"Voldemorte," oslovil Beznosku Sauron, "vy přeci umíte přivolávat předměty," ujišťoval se. "Co kdybyste přivolal ten hrnec, jak na něj vzpomínala Ježibaba, ten co neustále vaří kaši. Myslím, že ani Otesánek by ho nevyjedl.

Je smutné, jak tak slavný rod tak hluboko klesl, pomyslel si Brumbál, když prohlížel polorozbořenou chatrč rodiny Gauntovy. 
Opatrně našlapoval na prohnilou podlahu, přitom nahlížel do všech zákoutí. Najednou to ucítil, tu stopu známé magie. Tomovy magie. 
Trochu to připomíná hru na schovávanou, pomyslel si, když vnímal měnící se hladinu magie. Pak ho objevil. Pověstný prsten rodiny Gauntů. Mocný artefakt. Opatrně ho vytáhl z úkrytu. 

Pak to uslyšel; "Albusi, vem si mě, jsi mocný se mnou budeš ještě mocnější." Tak na tohle ti neskočím, pmyslel si. "Vem si mě, mohu ti přivést Arianu zpět. Znovu ji obejmeš."
Nasadil si ho. 
 

Čas od času musí kočičí otrok dopravit své božstvo k veterináři.

Čím více se blíží inkriminované datum, tím méně zmiňujte název oné profese. Kočky  oplývají  nadprůměrnou inteligencí a intuicí. Stačí pouhé zaslechnutí nebezpečného slova a zmizí. 

Druhé úskalí představuje příprava přepravky. Tu doporučuji nachystat hodinu před odchodem a  nechat ji jen tak ležet. Vůbec si ji nevšímat,  vždyť nepředstavuje žádné nebezpečí. 

Když nastane hodina H, mějte připravenou oblíbenou kočičí dobrotu. Přilákejte ji, hned jak přiběhne,  popadněte ji, vstrčte do přepravky a urychleně zavřete. Na její protesty neberte zřetel. 

V případě , že neuspějete, zrušte návštěvu veterináře, naštvanou kočku půl dne neuvidíte.

Se zájmem jsem sledovala, jak dvounožka kmitá. Sundávala záclony, přitom brblala, že jsou samá díra. Nové, že nemá smysl kupovat, dokud kotě nedostane rozum. 
Css, urazila jsem se, já mám náhodou rozumu na rozdávání, jsem superinteligentní kočka, která vše zkoumá a všude vleze. A kotě už také nejsem, už mám deset měsíců.
A záclony, ty padly za oběť, když jsem bránila fóglům vys.. tedy vypustit exkrement na parapet. 

Vůbec si neváží, že jsem kvůli tomu porušila jedno z maminčiných přikázání, že bytové kočky jsou na světě, aby ho zdobily a nikoli makaly, že mají jen jíst, spát a mazlit se.

Oba chlapci, , narozeni na konci sedmého měsíce, Harry Potter i Neville Longbottom, měli těžké dětství. Oba přišli o rodiče, Potterovy zabil Voldemort, Longbottomovi zešíleli po mučení kruciatem. 
Harry žil u příbuzných, kteří ho nesnášeli. Nevilla vychovávala babička, která si dělala starosti, že nevykazoval žádné kouzelnické schopnosti, dokonce se obávala, že by mohl být moták, což by zahanbilo rodinu.

Její přísnost a nevlídnost chlapce ochromovaly a blokovaly jeho čarodějnou sílu, kterou ve skutečnosti projevil brzy po narození, když se dokázal zachumlat do dečky. 

Před nástupem do bradavic se babička natolik obávala jeho zapomnětlivosti, že mu darovala Pamatováčka, kterého však brzy ztratil.

"A potom ..."

Apollon se nedověděl, co mu ve snu sdělila jeho matka Létó, protože ho probudil hysterický řev.
"Protestuji! Protestuji!" pištěla fistulí jedna z nových dosud bezejmenných múz. Prstem ukazovala na stůl, na podivný černý předmět.
"Když jsem se hlásila na pozici múzy, myslela jsem, že budu pracovat s ušlechtilými věcmi, jako hudební nástroje či květiny, a nikoli s kusem smradlavého hadru."

Apollon vzal štítivě do prstů nevábnou textilii. Podivné! Vypadala jako návlek, ale proč měla tvar do L?

Než rozluštil hádanku, otevřel se náhle blízko něj portál. Zvedl se prudký vítr, vytrhl mu textil z ruky a vcucl jej. 

Jednou večer v Záchranné stanici vyšlo najevo, že Voldemort a Ježibaba mají společného známého. 
"Zmínil se, že přenocoval u vás, počkejte jak jen to nazval? V kurníku?"
"Cože! Mé úžasné letní sídlo, chaloupka na kuří nožce, a on to nazval kurníkem?" láteřila Ježibaba při vzpomínce na návštěvu blonďatého čaroděje z Anglie.
"Celý večer mi med mazal kolem pusy prý vzácná paní sem, vzácná paní tam. Bohatě jsem ho pohostila i nocleh mu poskytla a on mě teď pomlouvá, že můj mobilhouse je kurník?" 
"Pokud vás to, má drahá, uklidní, tak už nikoho nepomlouvá. Lockhart ztratil paměť a skončil v blázinci.

 

Vážený pracovníku,
nedávno jste se zúčastnil školení Asociace Záchranných stanic pro záporné postavy. Pro zpětnou vazbu vás žádáme o vyplnění dotazníku.

1) Jak využijete nově nabyté poznatky?
Nijak. Pořídím si velký bič a budu je (hlavně Otesánka) honit, aby je přešli roupy, pomyslel si pracovník.

2) V rámci školení byla přednáška o důležitosti relaxace jako prevence vyhoření. Která forma vás  zaujala?
Žádná, vyzunknout několik flašek vodky  je ta pravá relaxace.

3) Je něco, na co byste se chtěli zeptat?
Zajímalo by mě, čí červená tanga jsem našel v kapse.

Stejně se nic nezmění, usoudil pracovník a hodil dotazník do kamen.





 

Ulicemi města potaženého černým flórem se potáceli obyvatelé v různém stádiu zombifikace.
I v hospodě, kam zavítal potulný apatykář, bylo mrtvo.
"Paní hostinská, co se u vás stalo?" 
Nebohá žena se k němu doploužila a sesula se na židli.
"Došlo kafe. V celém království není ani zrnko."
"Čím to?"
"Úrodu zničilo sucho. Král vyslal lodě nakoupit do zámoří. Královský poklad na to padl. Přepadli je však piráti. A tak už několik měsíců jen živoříme."
"Paní hostinská, nezoufejte. Kafe sice nemám, ale tady je pytlík čaje, tady Yerba maté a guarana. To by v tom byl čert, aby vás to neprobralo."

Ač jsem bývala velký čtenář, Dostojevskému jsem se celý život vyhýbala jak čert kříži. Můj vztah k němu vystihuje obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského, Sám Filla se k obrazu vyjádřil: „… čtenář visí celý zmámený na mučidlech perverzní fantazie.“

Znám dobře tyto stavy, kdy vás kniha (a nejen kniha i film nebo hudba) rozseká na miniaturní kousíčky a vy se několik dní dáváte dohromady.  Přitom musíte fungovat, protože dítě, protože uzávěrky a termíny, zatímco neustále překonáváte pocit, že vaše duše krvácí z tisíců drobných řezů. 

Čím jsem starší, je to horší, a tak v poslední době čtu jen romance a humor.

Přestože Heinrich Schliemann pocházel z chudé rodiny, celý život snil, že objeví Tróju. Bez peněz se těžko zkoumá, proto se věnoval obchodu, díky kterému úžasně zbohatl. 
Když usoudil, že vydělal dostat peněz, rozhodl se sen splnit.
Jeho tehdejší žena mu v tom chtěla zabránit, promrhat peníze na vykopávky je čirý nesmysl. Schliemann se s ní po zaplacení tučného odstupného rozvedl.
Výběr druhé manželky neponechal náhodě. Měla být Řekyně, mladá, krásná a vzdělaná, s pochopením pro jeho výzkumy.
Obrátil se na svého profesora řečtiny, který mu ukázal fotografie tří kandidátek. Schliemanna na první pohled zaujala Sophie Engastrominos, s níž se oženil.

 

Na příchod  profesora Moriartyho do Záchranné stanice Ježibaba nikdy nezapomněla. Do dveří vešel vysoký hubený dobře oblečený muž k ní přistoupil:
"Madam, dovolte, abych se představil. Jsem profesor Moriarty, James Moriarty, génius zločinu," sklonil se a s vrozenou noblesou políbil ji ruku. 
Ježibabino srdce se nezvykle zachvělo. 

Mužské osazenstvo ho však vnímalo jako nevítaného konkurenta.
Voldemort babici odstrčil a hrubě stiskl profesorovu pravici:
"Lord Voldemort, Pán Zla." prohlásil výhružným tónem.
Sauron ozářil místnost ostrým světlem, "Já jsem Sauron, Temný Pán."

Profesor Moriarty se však ani jejich humpoláckým chováním, ani Vlkovým vrčením nenechal zastrašit:
"Vidím, že jsem v té nejlepší společnosti."


 

Vždy jsem chtěl pomáhat druhým, proto jsem se přihlásil na místo terapeuta do Záchranné stanice záporných postav. Říkal jsem si, dobrým slovem a radou jim pomůžeš napravit špatné skutky. 

První den jsem odchytával ježibabu, s nůší perníků se vydala na lov dětí. Než jsme se vrátili, vlk rozcupoval mou nejmilejší kšiltovku. Byla červená. Večer padla první láhev vodky.

Druhý den mě vzbudil Voldemortův křik. Zmizel mu nos, co si uplácal z ježibabina marcipánu. Podezření padlo na Otesánka, ten se však ztratil. Našli jsme ho v nedalekém kempu nad vyžranou ledničkou.
Tohle jen tak nevyžehlím, pomyslel jsem si a ožral se.










 

Dav na letišti jásal, když se ministerský předseda Neville Chamberlaine vrátil z Mnichova, kde s francouzským premiérem Édouardem Daladierem souhlasil s Hitlerovými požadavky, aby Československo postoupilo Sudety Německu; Hitler na oplátku ujistil západní spojence, že nemá žádné další územní ambice.
Chamberlaine opravdu věřil, že nová dohoda s Německem je "symbolem touhy našich dvou národů už nikdy spolu neválčit." 
Defétistický postoj představitelů západních demokracií měl kořeny v hrůzách první světové války. za každou cenu chtěli zabránit jejímu opakování.

Hitler však neměl v úmyslu podmínky dohody dodržovat, prohlásil: „Ten kus papíru nemá vůbec žádný význam.“ Následující rok obsadil Čechy a napadl Polsko.
 

Koťátka jsou stejná jako ostatní mláďátka a bez pohádky před spaním neusnou. 
K jejich nejoblíbenější patří ta, jak si kočky ochočily lidi.

To bylo tak:
První kočka se toulala po loukách, semotamo si ulovila myšku nebo ptáčka a žila si skvěle. Až jednou uslyšela tklivý zvuk. Vydala se za ním a narazila na uplakanou ženu před prázdnou stodolou.
"Co se ti stalo?" vyzvídala kočka.
"Myši nám sežraly obilí."
"Když mě tady necháš bydlet, ochráním tvé zásoby."
A od té doby žijí kočky s lidmi a navzájem se o sebe starají.
A vy teď rychle spát, nebo si zítra nebudete hrát!

"Až nastane čas a mudlovský princ za manželku  pojme dívku překrásnou.."
"Ne, Sibylo!" přerušil věštkyni Brumbál, "musí se to týkat Voldemorta."
Věštkyně otevřela oči: "Copak to jde na povel?" odsekla. "A vůbec, jak mám věštit, když sem jde smrad z výčepu. Zapal aspoň vonné tyčinky."

Hádku přerušilo klepání na dveře. Dovnitř nakoukl Aberforth. 
"Mladý Snape dorazil, měli byste si pohnout, dlouho ho dole nezdržím."
"Díky, Abe.  Tak Sibylo, zkus to znovu."
„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán ...



 

Přijde den, kdy lid nerozumný pošetilého vládce zvolí si. Ten mnohé vědecké poznatky zavrhne, obranu proti neduhům nebezpečným zpochybní, takže staré nemoci  novou sílu nabydou, až mnoho lidí smrtí zbytečnou sejdou.
Pak objeví se člověk moudrý, který staré znalosti obnoví, což mnoho životů spasí. 
Však příznivci bláhovosti jedovatými řečmi a pomluvami život jeho otráví a mudrce nebohého ze zločinné chamtivosti obviní. Ba najde se pošetilec, který zlořečem uvěří do té míry, že nespravedlivě obviněného o život připraví.
Však prolitá krev nevinná veliké povstání vyvolá a lidé hloupí včele s vládcem nedůvtipným před soudcem usednou a tresty dlouhými spravedlnost naplněna bude.

Domem se neslo volání: "Mindo! Mindo!" 
Schválně jsem nereagovala, dvounožka měla u mě vroubek, zabavila mi chřestící míček a já si neměla s čím hrát.

"Petře, neviděl jsi kotě?"
"Do sklepa ses dívala?"
"Nestraš, zase bychom ji museli vykoupat a mně se ještě nezahojily škrábance od minula."

Pochopitelně jsem byla na zakázaném území, hledala jsem novou hračkou. Hele tady něco je. Pocem, neutíkej, to že máš osm nohou, neznamená, že mi utečeš. Pěkně si tě připlácnu. Co je s tebou, jak to že se nehýbeš? Nejsi ty nakonec jídlo.
Právě v tu chvíli se objevila dvounožka: "Fuj! Nežer toho pavouka."

Konečně přišlo jaro a sluneční svit lákal k vycházce. 
Coural jsem se kolem Dunaje, z břehu pozoroval husu, za níž se kolébala housata.
Najednou jsem v křoví uviděl mladého myslivce, jak na ně míří flintou.
Naštvalo mě to.
"Hej, myslivče," zvolal jsem, "nemyslíš si, že už to přeháníš!"
Měl jsem toho vážně dost. Věděl jsem, že nedávno prodal hospodáři nepokácenou jedličku, předtím vzrostlý doubek. Vínečka vypil celý soudek.
"Pokud  tu starou zastřelíš, půjdu to nahlásit do kanceláře správci. Víš, že tohle by nebyl tvůj první průšvih."
Ošklivě se na mě podíval, odsekl, že na mě taky jednou dojde a odešel.
 

"Uvidíme se později," rozloučil se Franz Reichelt s přáteli a vrhl se dolů z Eiffelovky. 
Franz byl český krejčí, který žil v Paříži. Fascinovalo ho létání. Proto když Aéro-Club de France nabídl odměnu deset tisíc franků tomu, kdo vytvoří padák pro letce, pustil se do práce a vytvořil oblek z hedvábí a nepromokavého materiálu. 

První pokusy dopadly slibně. Nejprve shazoval z výšek figuríny, pak si postroj navlékl sám a zlomil si nohu. Domníval se, že padák ke správnému fungování  potřebuje větší výšku.  A tak se vydal do prvního patra Eiffelovky. Jenže padák se složil kolem jeho těla a Franz zahynul. 

To byl zase nápad. 
Vedení nařídilo pořádat výlety, prý vyberte si divadlo, zoo, či koupaliště. Rozhodl jsem se pro poslední možnost, tam snad nebudem nápadní.

První problém nastal s Vlkem. Pohlédl na vodní hladinu, zbledl a blekotal něco o studni.
Voldemort prohlásil, že má alergii na sluníčko a zůstane v hábitu. Škoda, že stejný názor nezastávala Ježibaba, která shodila hadry a producírovala se v bikinách.
Santer sdělil, že do vody nevleze, dokud se nenaučí plavat.
Pro Saurona byla voda moc studená a začal ji ohřívat. Toho využil Otesánek, který vypil koupaliště, s tím, že tak dobrou rybí polévku ještě neměl. 
 

Okna svatovítské katedrály jsou výjimečná. 
Většina vitráží, s výjimkou oken kaple svatého Víta, vznikala postupně v období přibližně jednoho sta let, od poloviny devatenáctého století do půlky dvacátého a pochází z ateliérů význačných českých malířů jako Alfons Mucha, Max Švabinský nebo Karel Svolinský.  
Právě Max Švabinský vypracoval návrh pro jedno z největších chrámových oken v Evropě s motivem Posledního soudu.  Kompozice pokrývá plochu 160 m². Vitráž je složená z více než 225 000 kusů skla spojených více než tunou celoplošně pocínovaného olověného H profilu.

Tato strohá fakta však blednou před krásou, kterou vykouzlí Slunce svými polibky na barevná sklíčka vitráží. 

Celý advent jsem jak na trní, nemohu se dočkat štědrého večera. To končí mé poflakování a začíná každoroční služba. 
Jsem vyňat ze skříně a rozprostřen na stole, aby se všichni mohli kochat mou krásu.

Kdo by věřil, že jsem kdysi byl obyčejným plátnem. Pak jsem byl vybrán ke zkrášlení barevnými nitěmi, neznámý člověk na mě vyšil vánoční motivy, abych posloužil jako  podkladem pro štědrovečerní večeři. Někdy je má služba krátká, jen jeden večer,  a já skončím potřísněn v pračce, ale když mám štěstí vydržím na stole po celé svátky.
Užívám si každé chvilky, vždyť další příležitost nastane až za rok.

Zná to každá matka.
Uložíš dítě; 
ještě jednu pohádku, mamí mě se chce čůrat, mám žízeň, 
S trochou štěstí po čtvrt hodině je dítě v limbu. 

Rychle se osprchovat a zapadnout do postele,
s lítostí se podíváš na knížku na nočním stolku, 
ale víš, že nevydržíš ani první odstavec. 
Než myšlenka odezní, usínáš.
Jdeš rušnou ulicí, náklaďák za náklaďákem, z jedné strany vrakoviště, z druhé palmy a písek.
Nedivíš se, jen čekáš, až proud aut přestane, abys vyrazila do léta. 

Najednou do snu pronikne tiché vrznutí,
v polospánku se modlíš, ať se ti to zdá.
Marně.
"Mami ,mě bolí bříško."

Dříve se lidé domnívali, že lidské tělo je bezcenné, odhadovali jeho hodnotu na necelých padesát korun. Moderní poznatky tento názor změnil. 
Pokud bychom člověka brali jako zdroj minerálů, (tělo obsahuje platinu, zlato, alkalické kovy) a dokázali bychom z jedince vážícího  osmdesát kilo vyextrahovat všechny prvky, byla by jejich hodnota necelé čtyři tisíce korun. 
Zaměříme-li se však na cenu orgánů dojdeme k milionovým částkám.
Například srdce může stát kolem dvaceti milionů korun, játra kolem jedenácti milionům, žaludek necelý milion, ledviny šest milionů. 
Když to všechno sečteme, dostaneme částku přesahující miliardu.
Nad hodnotou těla však stoji hodnota života, a ta je nevyčíslitelná. 

Sedlák Hlavsa byl bohat. Jeho grunt čítal na devadesát korců polí a luk, deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje.  Navíc k tomu měl ve slamníku schované peníze na parní mlátičku. 

Tohle všechno nabyl nejen poctivou sedláckou dřinou, ale také vizionářstvím, věštěním z trouby. Jakmile pohlédl do jejího temného vnitřku a nechal se ovinout horkým vzduchem, spatřil obrazy budoucnosti. A tak byl na spoustu životních nepříjemností včas připraven, dokonce za úplatu radil ostatním. 

Z trouby seznal i datum svého skonu, ale když tento den nadešel, zapomněl na něj jako na smrt.

Za měsíc oslaví stoleté výročí jedna z našich nejznámějších loutek, Hurvínek.
Jeho autor modelář Gustav Nosek navštívil představení komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta a zaujala ho interakce mezi nimi, jak jeden druhému přihrává. Uvědomil si, že Spejbl také potřebuje, aby se mohl s někým bavit, kdo by mu dodával šťávu, kdo by ho inspiroval. A tak se pustil do práce, aby po týdnu řezání druhého května 1926 přinesl  do divadla záhadný balíček, který skrýval loutku okatého dítěte v bílé košilce. 
Překvapený  Skupa ještě ten den loutku uvedl na scénu a Hurvínek, tehdy ještě bezejmenný, pouhým "rukulíbám" dobyl srdce diváků.

Je to tragédie, když po silném vládci nastoupí ovlivnitelný slaboch. 
Přesně to se stalo po smrti Balduina IV. v Jeruzalémském království, kdy se králem stal Balduinův švagr Guy de Lusignac. 
Ten v touze po věhlasu svého předchůdce, shromáždil nejpočetnější křižáckou výpravu, aby se postavil vůdci muslimů Saladinovi. Ne všichni jeho vazalové s ním sdíleli nadšení pro boj s nevěřícími a málem se jím podařilo, Guye přesvědčit, aby zůstal za hradbami Jeruzaléma. Bohužel velmistr řádu templářů zmanipuloval  pošetilého krále a ten přes odpor baronů vyrazil do boje. 

Následná bitva u Hattínu dopadla  pro křižácké vojsko katastrofálně a znamenala konec Jeruzalémského království.

Mezi nižšími duchovními elementy se šířilo pozdvižení.  Apollón a velká Devítka vyhlásili konkurz na pomocníky múz.
Spotřeba prostředků na ústní hygienu stoupla trojnásobně, když máte líbat potenciální autory je to nezbytná nutnost. 
Ze všech koutů Olympu se ozývaly krkolomné jazykolamy, až neustálé drmolení vyhnalo Dia k nové pozemské milence.
U Studnice nápadů tlačenice překročila únosnou mez, prý došlo k pěstním inzultacím,  dokonce i vyraženým zubům.
Všichni ladili formu na maximum. Co když právě já budu ten, kdo políbí budoucího Shakespeara, říkali si.

Pak nastal večer posledního března a vybraní pomocníci se natěšeně chystali rozdávat polibky. Nový ročník DMD právě vypukl. 
 

Před návštěvou sirotčince na ostrově Marsyas byl život Linuse Bakera k uzoufání šedý.
Každodenní rutina, cesta deštivým dnem, kdy nepříjemné mžení prostřídal intenzivní liják, práce v kanceláři pod neustálým dohledem kamer bez jakéhokoli vstřícného kontaktu, z něj pomalu vysával životní energii, kterou nedoplnily ani milované slunečnice, ani večery při poslechu hudby.

A tak potichu přežíval den za dnem, dokud nebyl vyslán na ostrov.
Měl nenápadně pozorovat magické obyvatele, aby po měsíci rozhodl, zda sirotčinec zachovat či uzavřít.

Jenže magická drobotina prorazila Linusovy hradby, vytvrzené Pravidly a Směrnicemi od Oddělení péče o magickou mládeže, a z dočasného tichého společníka vytvořila taťku.

S těmito úžasnými živočichy jsem se seznámila díky DMD, když je Regi použila v jednom Hagridovském drabble
.
Už tehdy mě zaujali svými podivuhodnými vlastnostmi.
Například na rozdíl od ostatních hlodavců, kteří se v zajetí dožívají maximálně dvojnásobku běžných let, rypoši dosáhli desetinásobku.
Pokud se jejich mozkových buňkách nedostává kyslík, přežívají jako jediní savci díky fruktóze, stejně jako rostliny.

Dále u nich nebylo prokázáno nádorové bujení, necítí bolest a mají také velkou regenerační schopnost, nedochází u nich k některým metabolickým změnám spojovaným se stářím
V budoucnu by jejich geny mohly být klíčové ve výzkumu nádorových onemocnění, případně genů ovlivňujících vnímání bolesti.

Nevím, jestli existují magičtější místa než knihovny. Tolik světů, hrdinů a příběhů. Občas si připadám jak v cukrárně, kde mají přehršel druhů zákusků a já nevím, který si vybrat.
Tehdy si odnesu plnou náruč knih ke stolku a začne seznamovací výběr. Jednu po druhé je beru do rukou, listuji si v nich nebo se začtu.
Někdy knihu zavrhnu hned v knihovně, protože mi nesedne hlavní hrdinka (takovou slepici, aby pohledal), někdy mě odradí přílišná krutost, zvlášť vůči dětem. A tak se odmítnutí nápadníci vrací zpátky do regálu, zatímco vyvolení putují se mnou domů, aby mi po celý měsíc dělaly společnost.

Na dvoře jindy rušného sídla zastavil kočár. Sestry Bennetovy opatrně vystoupily zmatené děsivým tichem. Ani slepice nekdákaly, ani spokojené chrochtání z chléva nebylo slyšet.
"Matko! Otče!" zvolala Jane.
"Mary! Kitty! Lýdio!"přidala se Elisabeth
NIC.
Žádná odpověď.

Kousek od zápraží na sluníčku ležel kocourek. Elisabeth k němu v obavách přistoupila.
"Žije," oznámila s úlevou sestře. Ani jedné ho však nemohla probudit.
Obezřetně vstoupily do domu. V jídelně našly spící rodiče a hospodyni, ale po sestrách ani památky.

V daleké budoucnosti.
"Veliteli, úkol splněn. Díky stroji času jsme z různých dob přivedli dvacet žen v reprodukčním věku."
"Výborně. Konečně obnovíme lidstvo."

Temnotou se k místu setkání plížil Muž v kápi. Najednou ze stínu vystoupila postava v černém plášti.
"Nesete dar vykupiteli?"
"Mám ho v náprsní kapse."
"Ukažte!"

Muž v kápi vytáhl z kapsy tři ampulky.
"Tady, jedna ze lví hlavy, jedna z kozí a třetí z dračí. Přesně, jak jste si přál."
Muž v černém plášti si vzal ampulky a zvolal:
"Petrificus totalus! Pottere, je váš!"

Bystrozor sundal neviditelný plášť.
"Jste si jistý, profesore? Je to krev chiméry?"
"Pottere, jednak deset let nejsem váš profesor a jednak, jestli ještě jednou zpochybníte mou odbornost, tak zjistíte, že znám víc kleteb než Voldemort.

Dneska přišla nová obyvatelka. Malá, snědá, tváře divé.

Na zádech vláčela nůši a v ní tři láhve vodky (chvályhodné zápisné), jedovaté býlí a dětské ostatky.
Když to uviděla Ježibaba, spustila povyk, že tady žádnou konkurenci nechce a ať si táhne odkud přišla. Uklidňoval jsem ji, nová obyvatelka, znamená nové podněty, ale přetáhla mě lopatou.

Voldemort si s povzdechem prohlížel byliny.
"Kde je Snape, když ho potřebuji."
Odsekl jsem, že ten ve skutečnosti patřil ke klaďasům, takže by ho tady hledal marně.

Zatímco jsem se s nimi dohadoval, Polednice šílela protože, Otesánek zďobnul mrtvolku.
Ze zoufalství jsem se vrhl na vodku.

Jsou témata, sotva je přečtete, už vám v hlavě naběhne příběh.
A pak jsou taková, se kterýma se trápíte. Ne, že byste neměli nápad, jen nevíte, jak ho zpracovat, aby dal sto slov.
Pro inspiraci mrknete na knihovnu, uvidíte Děti z Bullerbynu. Ty si určitě hrály ve křoví, a taky ano, budovaly si tam chodby a skrýše. Ale nějak s tím nesouzníváte Snad za to může dětství mezi paneláky, kde jste o dřevinu nezakopli.
Nezbývá než kontaktovat strýčka Googla. Věděli jste, že na Vysočině je obec Křoví?
Nebo že i u nás najdete rostliny, které se kutálejí jako westernové křoví?

Jestli ještě někdo řekne, že to byla zázračná noc, tak mu natluču.
Posuďte sami.

To se sejdete s kolegy živnostníky, protože chcete nacvičit hru na počest svatby vašeho vévody Thésea s jeho nevěstou Hippolytou. Během zkoušky na okamžik poodejdete a vrátíte se s oslí hlavou.
Jo, je to příjemné, když se do vás zblázní královna víl a obskakují vás její elfíci a rarášci, jenže co z toho, když ostatní před vámi strachy utíkají. Copak takhle můžete hrát krasavce Pyrama? S Oslí hlavou. Tomu nikdo neuvěří, že se do mě Thisbé zamilovala.
Jasně nakonec vše dobře dopadlo, jen nepříjemné vzpomínky zůstaly.