Moje články

Nemohl uvěřit, že ji pozval na rande.
Už v Bradavicích se mu zalíbila. Ne, nebyla vyloženě krásná, na to měla krapet podsaditou postavu. Ale její rusé vlasy, usměvavá tvář a vášnivá povaha ho očarovaly. Jenže byl její pravý opak; rozvážný a tichý. I jeho pačesy připomínaly spíše rezavou slámu než sluncem políbenou měď.
Proto ho překvapilo, když mu nabídla pomoc s kachní pohromou. Vlastně ji zlikvidovala sama. Sice předstírala, že ho potřebuje. To, když měl hlídat, zatímco si „půjčovala“ obraceč času, ale na místě sebejistě sesílala jedno kouzlo za druhým.
Tehdy pochopil, že s Molly se postaví všem nástrahám života.

„Nikdy bych do Arthura neřekla, že bude tak pozorný a přinese květiny,“ Molly se spokojeně usmála nad krásnými růžemi. „A co všechno ví o mudlech,“ žasla.
Zpočátku, poté, co u jejich domu zastavila jezdící krabice … vlastně auto, znervózněla. Nepůsobilo příliš důvěryhodně. I bratři měli vůči stroji námitky.
Ale dodala si odvahu a nelitovala. Byla překvapena, jak je uvnitř komfortně zařízeno. I když Arthur se zmínil, že ne všechna auta mají lůžkovou secesní úpravu. Každopádně ještě nikdy nepopíjela čaj o páté mezi oblaky.
To, že dvojčata oprávněně pochybovala o „krabici“, si raději nepřipouštěla. Vždyť se tomu druhému létajícímu stroji včas vyhnuli.

Sotva autor udělá poslední tečku za svým dílem, jeho hrdinové se odeberou do literárního nebe, kde si v klidu užívají důchodu. Jenže mnozí z nich se časem začnou nudit. Jen si to představte: jeden den bojujete s nepřítelem, druhý den je vaší největší starostí, co si dát k obědu.
„Ještěže autoři fanfiction nezklamou,“ pomyslel si Arthur Weasley nad třetím šálkem čaje. „jen kdyby neměli své oblíbence. Takový Harry nebo Severus se tu ani neohřejí,“ posteskl si.
Proto se zaradoval, když ho vyhledala múza Kalliopé. Nadšení ho však brzy přešlo. Místo statečného ochránce vdov a sirotků, bude ´chodící zrzavá pohroma´. NIKDY.

„Konečně. Konečně mě Arthur pozval na rande,“ radovala se Molly cestou zpátky na ministerstvo. Usilovala o to od šesťáku, protože …
… byl to Arthur, kdo ochotně pomáhal s truhlíky magických bylin, na něž nešlo použít levitační kouzlo; Arthur se zastal mrzimorského prváka, když ho napadli zmijozelští.
Jenže Arthur byl také nesmělý. Tak moc, až zapochybovala, zda jsou to ženy, komu dává přednost.
Ale dnes v jídelně na tom nezáleželo, nemohla ho nechat napospas posměváčkům. Proto bez povolení vzala obraceč času.
Vrátit ho však nestihla.
Stejně jsem nechtěla dělat kariéru, povzdechla si, když se vedoucí s prázdnou krabičkou v ruce dožadoval vysvětlení.

„K čemu, promerlina, mudlům jsou,“ zoufal si Břichnáč nahlas, zatímco přemýšlel nad uschlými bylinami na svém stole.
Naštěstí, než stačil propadnout beznaději nad neřešitelností tajemství, vyrušilo ho nesmělé zaklepání. Na jeho: „Dále!“ vstoupila dovnitř zrzavá chodící pohroma, stážista Weasley.
„Pane, prosím, mohl bych dnes, odejít dřív?“
„Proč?!“
„Ééééhm. Mám nějaké … soukromé záležitosti,“ koktal mladík.
Břichnáč ho zkoukl kritickým zrakem. Nový hábit, boty lesknoucí se jak zrcadlo.
„Vy máte rande,“ konstatoval zjevné. Obviněný rozpaky zrudl.
„Jděte! Ale do konce týdne mi přinesete objasnění této záhady,“ ukázal na sušiny.
„A, Weasley, máte kytku? Nemáte, že?“ povzdechl a proměnil tři makovice v růže.

Smažené kuře patřilo v ministerské jídelně k nejoblíbenějším pokrmům a Arthur se naň celé dopoledne těšil. Moc si však nepochutnal. Dovnitř jak velká voda vpadla skupina bystrozorských uch, bývalých spolužáků.
„Hele, Weasley, honem snězte kuřata, než vám je odčaruje,“ posmíval se Dawlish.
Zrzek se zvedl a odešel. Zalezl by smutnit do kouta, kdyby ho neodchytila Molly Prewettová: „Arthure, počkej! To kvůli těm kachnám, že?“
Nešťastně přikývl.
„Vy chlapi si taky s ničím nevíte rady. Pojď.“
„A kam?“ divil se.
„Přece na Odbor záhad pro Obraceč času. Vrátíme se. Přemnožené kachničky nemůžeš nechat zmizet, ale musíš je zredukovat na původní stav.“

Weasley bude má smrt, pomyslel si Pius Břichnáč, když v rámci zachování duševního zdraví mířil po práci k Děravému Kotli. Dnes opravdu panáka potřeboval, možná i dva.
Poté, co se žádnému z podřízených nepodařilo zvrátit stážistovo kouzlo, strávil nad ním více než malé množství času sám. Neustále zkoumal a hodnotil propojení magických sil Weasleyho s nezbedným děckem.
Už, už měl pocit, že vidí cestu z té šlamastyky. Jenže najednou dovnitř BEZ ZAKLEPÁNÍ vrazil samotný provinilec s další jobovkou. Břichnáčovi se řešení úlekem vypařilo. V hlavě mu strašil nový problém. Co to jen toho zrzouna napadlo hledat pomoc u bradavického šafáře?

Sotva se přemístil k bradavickým pozemkům, rozběhl se k šafářově chatce.
„Hagride, máš?“ vyhrkl spěšně.
Půlobr se spokojeným úsměvem přikývl a zrzavému stážistovi spadl kamen ze srdce.
Když se nepodařilo zvrátit kouzlo, kterým odkachnizoval Evropu, jemu, jeho kolegům ani šéfovi, obrátil se mladý Weasley s prosbou o pomoc na odborníka za všech nejpovolanějšího na Rubeuse Hagrida. Ten nelenil, rozhodil sítě a za pár dní obdržel z Indonésie snůšku vajec.
„Protože sis tak zoufal, krapítek jsme urychlil jejich vývoj,“ utrousil bradavický šafář jakoby nic.
Arthur se vyděsil. Oprávněně. To, co se v chatce právě líhlo, připomínalo spíš malého pštrose než kachňátko.

Mám jeden nepěkný zlozvyk. Nechávám věci na poslední chvíli.
Tahle nectnost mě přinutila čekat první říjnovou sobotu v nekřesťanskou hodinu na zastávce tramvaje. Tedy nekřesťanskou pro mě a pár podobně nezodpovědných jedinců, kteří slovy klasika tvrdí: „Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se v jedenáct,“ a pro něž víkendové předobědové fungování závisí jedině na zvýšeném kofeinovém dopingu. Naštěstí slunce babího léta drží mou sebelítost na uzdě.
Tak si tak stojím, uvažuji nad nesmrtelností chrousta, když najednou slyším: „Mami podívej, kačenky.“ Kachny v centru Prahy, divím se, než si všimnu osmiletého klučiny, jak zběsile mává autům projíždějícím kolem nás. Třiceti kachním citroenům.

Teskně se díval, jak hejno kachen vzlétlo z hladiny jezera a mizí v oblacích. Smutek však měl pouze v očích, v srdci ho necítil.
Pravda občas se mu zdálo, že letí. Stoupá ve vzdušných proudech, aby se po chvilce plachtění vrhl střemhlav dolů a těsně nad zemí mohutným mávnutím křídel změnil směr.
Svého rozhodnutí nelitoval. Čaroděj ho sice svým požadavkem zaskočil. K čemu mu asi budou dvě dračí křídla? Za lidské tělo to však stálo. I když mu chvíli trvalo, než si zvykl na jiné rozměry, odlišnou perspektivu, osudovou připoutanost k zemi.
Pro úsměv svého druha by obětoval daleko víc.

Na dnešní den se stážista Arthur Weasley těšil jako malé dítě. Už několik dní přesvědčoval šéfa, že je připraven na akce v terénu. A konečně je to tady, před chvíli si ho Pius Břichnáč zavolal.
„Weasley, máme poplach u mudlovské rodiny v Brightonu. Pravděpodobně první projev spontánní magie. Jděte a ošetřete to.“
Arthur se přemístil k inkriminovanému domu. Zevnitř se ozýval vyděšený dětský křik. Opatrně otevřel dveře … a stál po kolena v lavině žlutých gumových kachniček.
Dát vše do pořádku mu trvalo půl dne, ale pochvaly se nedočkal.
„Člověče,Weasley, co jste to udělal! Vždyť zmizely kachny v celé Evropě!“