Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Každý relaxuje jinak. Například Severus Snape při vývoji lektvaru, (protože ty se s vámi nehádají, neintrikují ani s vámi nemanipulují jako někdo).
Při zkoumání, které ingredience spolu nejlépe reagují, zda je nakrájet či nadrtit, míchat po nebo proti směru hodinových ručiček, si dokonale odpočinul. A navíc ten pocit zadostiučinění, když elixír působil tak, jak měl.
Ne tak u tohoto lektvaru. Lektvaru na potlačování účinku kletby crutiatus, jehož spotřeba díky výuce smrtijedských učitelů rostla čím dál tím více. Nadto ho musel upravit pro dospívající, tělo ve vývinu totiž vyžadovalo jiné poměry přísad než dospělé.
Tahle práce ho vůbec, ale vůbec netěšila.
Nevím, jak dlouho jsem stál za dveřmi a vstřebával slyšené. Najednou se otevřely dveře: „Pojďte dál, princi!“ zval mě ředitel Snape.
„Chápu, že se vám současný stav nelíbí,“ vysvětloval z obrazu Brumbál, „bohužel zatím to tak musí zůstat, protože rozplést tuto situace je stejně náročné jako hledání pramenů Nilu. Princi, Trevore, teď více než jindy bude Neville potřebovat vaši oporu, ale nejen to. Ředitel Snape vám dá lektvar, který vám umožní vstupovat do Nevillových snů a radit mu. Je totiž důležité, aby obnovil Brumbálovu armádu. Až se Harry Potter vrátí do Bradavic, vypukne boj a Carrowovi na to žáky nepřipraví.“
Carrowová použila na mého Nevilla zakázanou kletbu! znělo mi opakovaně v uších. To jsem nemohl dovolit. Poté, co Neville usnul, vydal jsem se do ředitelny. Ještě jsem neměl plán, co podniknu; minimálně naprskám Snapeovi do kávy, i kdybych měl skončit jako lektvarová přísada.
Doploužil jsem se k ředitelně, když jsem zpoza dveří uslyšel hlas Brumbálova obrazu: „Moc pijete, Severusi.“
„Opravdu!?“ odsekl Snape sarkasticky, „víte, že dnes použila na Longbottoma Impérius a já s tím, kvůli našemu plánu, nemohu nic udělat.“
„Ano, je to hrozné, ale Neville potřebuje vystoupit z Harryho stínu a aktivní odpor proti Carrowovým mu k tomu dopomůže."
Alecto Carrowová nebyla dobrá učitelka, co jí scházelo na znalostech doháněla nadšením. Studium mudlů v jejím podání bylo pro většinu žáků nestravitelné, učila, že mudlové jsou zlí a špinaví a touží kouzelníky připravit o život.
Po čtvrthodinovém výkladu toho měl Neville plné zuby, a přestože Alectiny hodiny byly povinné, rozhodl se odejít.
„Co si myslíte, že děláte, Longbottome!?“
„Evidentně odcházím!“
„Sedněte si!“
„Tuhle snůšku lží už nebudu poslouchat ani minutu!“
Neville vyrazil ke dveřím, ale v půli cesty ho zastavila kletba: „Impérius! Sednout!“
Zakázanému prokletí nedokázal vzdorovat.
„Pán Zla rozhoduje o tom, co je pravda a co se budete učit!“
Neville se neklidně převaloval a já opět litoval, že mě čarodějnice nezaklela v něco chlupatého a teplokrevného, například koťátko.
Není divu že špatně spí, uvažoval jsem, z akce na Odboru Záhad by měl noční můry každý, aspoň podle toho, co mi vyprávěl před spaním.
„Víš, Trevore, bylo to hrozné. Odbor Záhad je opravdu děsivý. Jedna strašidelná místnost za druhou, ale nejhorší je ta se starobylým obloukem a závěsem. Harry slyšel hlasy z něj vycházející hned poprvé, ale já až když Lestrangeová zabila Blacka a ten propadl závěsem. Ale kam propadl? Ten oblouk je tenký, mrtvola se ...."
Už po několikáté jsem si opakoval: Neměl jsem se vracet do Bradavic.
Na začátku školního roku nikoho nenapadlo, jak příšerná bude škola pod nadvládou Smrtijedů. Snape by ještě šel, ostatně Voldemort ho udělal ředitelem, takže se se žáky stýkal minimálně, ale Carrowovi byli zmetci. Mučení zakázanými kletbami považovali za normální školní trest.
Po měsíci smrtijedské nevýuky jsem toho měl dost a přesvědčil Lenku Láskorádovou, aby mi prozradila heslo do odboje Longbottoma.
Našel jsem ho ve studovně. Nenápadně jsem k němu přistoupil a spustil: „Denní chléb je můj boj.“
Neville se rozesmál, heslo ve skutečnosti znělo: Boj je můj denní chleba.
Podcenili ji a to neměli dělat. Mysleli si, že jdou zajmout starou bezmocnou paní a ona jim zatím dala na frak, jeden dokonce skončil u svatého Munga, a zdrhla.
Vždy měla bojovného ducha, proto tichému a citlivému Nevillovi se zálibou v bylinkářství moc nerozuměla. Dlouho se trápila, jak málo se podobá svému odvážnému otci, proto mu ani nekoupila novou hůlku, doufala, že používáním Frankovy si osvojí část jeho kuráže. Ale nestalo se tak.
Teprve před rokem, když se na Oddělení Záhad společně s Harry Potterem postavil Smrtijedům, se znovu, jak fénix z popela, objevila pýcha, na nejmladší ratolest Longbottomovic rodu.
Čím víc jsem se blížil k nebelvírské věži, tím míň se mi tam chtělo. S chmurou na duši bych Nevillovi nebyl nejlepší důvěrník.
Otočil jsem se čelem vzad a pomalou žabí chůzí se ploužil chodbami. Najednou se přede mnou objevily tajemné dveře. Nikdy předtím jsem je neviděl. Zničehonic se otevřely a z místnosti vyšel profesor Křiklan.
"Zrcadlo z Erisedu, takový poklad zatajen," mručel nespokojeně.
Zvědavě jsem vnikl dovnitř. V zrcadle jsem stál já v lidské podobě. Zezadu ke mně přistoupil Neville. Objal mě a políbil na krk. Nikdy v životě jsem po ničem tak netoužil jako po rtech mého Nebelvíra.
Po dlouhé době jsem se opět ocitl v ředitelně. Brumbál si během prázdnin moc neodpočinul, vypadal příšerně. V poslední době jako by zestárl o sto let.
„Mám vůči vám dluh, princi,“ spustil unaveně, „obávám se, že nesplníme slib, který jsem vám dal při našem prvním setkání, a sice že Bill Weasley najde způsob jak vás odeklít. Okolnosti posledních několik měsíců, aktivity Toma Riddla a jeho Smrtijedů, způsobily, že jsme vás museli nechat na holičkách.“
I když jsem něco podobného očekával, stejně mě to zamrzelo, s takovou zůstanu ropušákem navždy. Jak mám hledat lásku svého života, když jsem ošklivý jak noc?
Neville odcházel ze třídy poslední, když si pod lavicí všiml časopisu. Dívčího mudlovského časopisu. Otevřel ho a začervenal se. Na obrázku stála žena ve velmi průhledném oděvu. Nad ní se skvěl nápis: MÓDNÍ PEKLO aneb naše expertka Frances...
„Hmm,“ vyrušila ho Hermiona, „vrátil bys mi, prosím, můj časopis?“
Podal jí ho a nejistě pravil: „Netušil jsem, že jsou mudlovské ženy tak odvážné.“
„Ne všechny, jen ty, co chtějí poutat pozornost.“
„Hermiono, ty to nepotřebuješ.“
„Co o tom víš? Pokud, je mi známo, tak tě žádná holka nezaujala.“
„Na rozdíl od Rona mám oči a vkus, Levandule ti nesahá po kotníky.“
Potteristé vědí
pro ostatní Ron Weasley krátce chodil s Levandulí Brawnovou.
Já toho Pottera roztrhnu jak hada. Jen co ze mě zase bude člověk, udělám z něj čtyři, vztekal jsem se.
Uvítal jsem, když se Neville, můj Neville, všemi podceňovaný, přidal k odbojné Brumbálově armádě, a s nadšením jsem sledoval jeho pokrok. Zvláště když vykouzlil Patrona.
Jenže teď se společně s Neposlušným Triem vydal do Londýna na Ministerstvo kouzel. Pouze na základě nějakého pofiderního snu. Co když se mu tam něco stane? Co si bez něj počnu?
Právě tehdy mi zablesklo poznání: Já mám toho kluka rád! Přilnul jsem k němu více, než je u zvířecího mazlíčka obvyklé. Jsem v pr...!
Zatímco se Neville věnoval škole, měl jsem spoustu volného času, a tak se pustil do průzkumu. Jako hrad byly Bradavice rozlehlé, s několika věžemi a rozlehlým sklepením, díky pohyblivým schodům i nevyzpytatelné.
Během výprav jsem narazil na skřítky, kteří se starali o školu a s kterými jsem dokázal mluvit telepaticky. A na duchy, Skorobezhlavého Nicka jsem znal z Nebelvíru, ve sklepení jsem střetl Krvavého Barona. Od dalších setkání mě odradila Ufňukaná Uršula.
Hned se na mě vrhla: „Princi, konečně! Škoda, že vás nemohu osvobodit polibkem, byl by z nás dokonalý pár.“
Opatrně jsem vycouval a zdrhl před svou největší fanynkou.
Nejprve hledali toulavky Nebelvíři, další den se přidala celá škola. Skřítci prolezli všechny nepřístupné prostory. Nic. Po kytkách ani stopy.
Po týdnu marného pátrání Neville napsal slovutnému botanikovi Větvoslavovi Klíčilovi. Za dva dny dorazila odpověď.
Milý příteli,
v prvé řadě Vám chci vyjádřit obdiv, že jste dokázal vypěstovat INDABYiky, které se zatoužily rozmnožovat. To se podaří málokomu.
Ano, Vaše rostlinky se u Vás měly tak dobře, že se vydaly hledat samičí protějšek. Protože je nepravděpodobné, že by ho ve Skotsku nalezly, posílám vám jeho sazeničku. Je ve stázovém kouzle, po jeho zrušení rychle doroste.
S přáním úspěchu Váš Větvoslav Klíčil.
po přečtení včerejšího tématu jsem si nemohla nevzpomenout na dnes již klasickou scénu, kdy se mistr Cimrman setkal s A. P. Čechovem a inspiroval ho k napsání Tří sester.
Já za nic nemohu! Opravdu! Copak jsem hlídací pes? Jsem žabák! Zakletý žabák!
To bylo tak. Strýc Algie (ano, ten, co mě Nevillovi daroval) mu přivezl z výletu po Amazonií dvě pohyblivé rostliny INDABYO.
Neville jim postavil prostorný skleník, aby se v něm mohly hemžit. Rád jsem je přitom pozoroval. Ráno než vyrazil do tříd, je zalil a mně řekl, ať je hlídám. Což jsem také dělal, každého hmyzáka, co jim vnikl do skleníku jsem eliminoval. Jenže jedna moucha mi uletěla. Já za ní. Když jsem se vrátil, skleník byl prázdný. A teď běhám po Bradavicích a hledám zatoulané kytky.
díky za překladač
INDABYO ve rwandštině toulavá kytka
Už od prvních dnů mi Neville před spaním svěřoval, co ho trápí. Nejvíce ho tížil osud rodičů.
Pár dnů po jeho narozeninách je měl opět navštívit v nemocnici u sv. Munga.
„Vůbec se mi tam nechce, Trevore,“ postěžoval si, „ani netuší, kdo jsem. Já vím, jsou hrdinové, babička říká, že je Smrtijedi mučili až na samou hranici života a smrti a že mám na ně být hrdý, ale byl bych radši, kdyby byli úplně obyčejní. Takhle je mi jenom smutno. To ale babička nesmí vědět, řekla by, že jsem slaboch. Ty si ale nemyslíš, že jsem slaboch, viď Trevore?“
Být malý a nenápadný má své výhody, rozvažoval Trevor.
Jako když jsem se ve Velké síni náhodou doskákal pod zmijozelský stůl.
„Když vidíte Nebelvír, máte sto chutí si zpívat zrzi, zrzi, co tě mrzí, jeden weasleovský zrzavec vedle druhého,“ posmíval se Draco Malfoy, „a vedle nich ťulpas Longbottom, výsměch celého kouzelnického světa.“
Víc jsem nepotřeboval slyšet. Vydal jsem se do zmijozelských komnat. Najít chlapeckou ložnici nebyl problém, šel jsem po čuchu. Malfoyova postel byla jediná, která nebyla cítit nemytými nohami. Pořádně jsem se v ní vyválel.
Ráno blonďatý zmijozel musel na ošetřovnu se svědivou vyrážkou. I ropucha umí bránit své.
Harryho probudila žízeň. Potichu, aby nevzbudil ostatní spoluspáče, vyrazil do koupelny. Cestou si povšiml Nevillovy prázdné postele, posléze uslyšel šepot vycházející z koupelny.
„Vidíš Trevore, smějance vyrazil další list. Víš, tato rostlinka se pěstuje pro její krásný smích a také pro nádherné růžové květy. Vypadají jako mudlovské kamélie, jen budou vydávat jemný chichotavý smích. Nesmíš se k ní moc přibližovat, Trevore, mohla by se leknout a zarazit svůj růst, nebo by jí květy mohly zfialovět a v tom případě, už se nedají použít do lektvarů dobré nálady.“
Harry chvíli váhal, co má dělat, pak se po špičkách vrátil do postele.
„Neville, co tu děláš? Už je po večerce!“ hartusil Hagrid, který na chlapce narazil v Zakázaném lese.
„Ahoj, Hagride, hledáme s Lenkou ...“
„S Lenkou? Kde je?“
„Tady,“ z křoví vylezla dívka, „zdálo se mi, že vidím strachopuda, ale byly to jen světlušky.“
„Co tady děláte, do Zakázaného lesa se nesmí chodit.“
„My víme, ale mandragory profesorky Prýtové napadly superžravé mšice a na ty zabírá jednorožčí trus. Vydali jsme se ho hledat, jenže jsme zašli dál, než jsme chtěli. Málem jsme se ztratili.“
Večer v posteli se Neville svěřoval Trevorovi: „Lenka líbá skvěle, jen si příště musíme dát pozor na Hagrida.
Chtěl jsem se vydat na průzkum Bradavic, když mě skřítek popadl a přemístil do ředitelny, kde mě posadil na stůl a zmizel.
„Vítám vás, princi!“ překvapil mě Brumbál, „ano vím o vašem prokletí a věřte, že jsem váš stav konzultoval s odborníky na odeklínání. Bohužel, většina z nich se shodla na tom, že vás může vysvobodit pouze polibek z lásky, což asi nepřipadá v úvahu, aspoň momentálně.“
Lokl si čaje a pokračoval.
„Přesto se chce mladý Weasley pokusit i o jiný způsob. Bude to pravděpodobně běh na dlouhou trať, vyžadující mnoho mravenčí práce, studia a pokusů, ale věřím, že uspěje.“
Kdyby mi někdo v dobách mého princovství řekl, že skončím jako mazlíček jedenáctiletého kouzelníka, asi bych ho dal zavřít za urážku majestátu. Jako ropušák jsem však neměl na výběr.
Z Nevilla se vyklubal slušný, citlivý hoch, možná až moc citlivý, který u rázné babičky moc pochopení nenašel. A tak si za mě udělal vrbu.
Hned první večer mi před spaním vyprávěl o sobě a svých rostlinách, až usnul uprostřed věty.
Suchý vzduch bytu nedělal dobře mé žabí kůži, potřeboval jsem do koupelny. Nenápadně jsem poskakoval místnostmi, až jsem ji našel. Vnikl jsem dovnitř a ztuhl.
Nevillova babička se právě koupala.
Kapitola sama pro sebe byli mí spolubydlící v Bradavicích, respektive mazlíčci Nevillových spolužáků.
Většina z nich naštěstí, stejně jako Harryho Hedvika, žila v sovinci, takže jsem na pokoji nejčastěji zůstával s otravným krysákem Prašivkou.
Netuším, jak to dokázal, ale ten hlodavec uměl mluvit.
DVA ROKY jsem poslouchal, jak všechno ví a všechno umí, až mě z toho bolela hlava. Navíc před ním nebylo úniku, Bradavice znal lépe než Weasleyovic dvojčata.
Třetí rok mu sklaplo. Nejprve jsem myslel, že to způsobil příchod Hermionina kocoura Křivonožky, který by krysáka rád posvačil.
Skutečnost však byla dramatičtější. Black s Lupinem odhalili Prašivkovu pravou identitu.
Vyhřívané terárium, dostatek jídla, klid.
Po náročné cestě si Trevor v obchodě s kouzelným zvířectvem lebedil.
Jojo, to se to jinak probouzí, když nevstáváš za hromů a blesků, když se nemusíš bát, kdo tě sezobne nebo sežere, když se probereš v lektvaristické laboratoři plné sklenic v lihu naložených mrtvočichů.
Nejen dobré bydlo je však potřeba k životní spokojenosti. Sotva se Trevor trochu otřepal, začal ho trápit nedostatek inteligence kouzelnické populace. Mohl kvákat matematické řady jak o život, nikdo z nakupujících se nechytal.
Ropucha nepatří k oblíbeným mazlíčkům, malomyslněl, s takovou se odeklení nedočkám. Právě tehdy do obchodu vešel Algie Longbottom.
Hostinec Červ na Dubu proslul podezřelou klientelou. Scházeli se tu všichni, kdo se potřebovali zbavit horkého zboží.
Rabastan Fletcher nepatřil ke štamgastům, přece jen byl seriózní dodavatel přísad do lektvarů, ale s inteligentní ropuchou si nevěděl rady. Hostinský osazenstvo zná, poradí mu.
„Co mi to sem taháš!?“ utrhl se hospodský na Fletchera, který na pult položil obojživelníka.
„Pozor na něj,“ bránil žabáka před výčepním Rabastan, „to není obyčejná ropucha. Zakuňkej, Trevore!“
„Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!“
„Zkusil 's Finite Incantatem?“
„Jako první a nic.“
„Hele támhle sedí starej Křikloun, má obchod se zvířaty a nekouká na původ, ten ho koupí.“
I když se to nezdá, stále provázíme žabáka Trevora na jeho cestě.
Ropuší nemotornost neumožňovala rychlý pohyb. Kromě pomalosti mě trápila ještě nuda. Ze zoufalství jsem se pustil do veršování.
Postihla mě pohroma,
už nezvolám: „Jsem doma!“
Duše pěje elegie,
stala se mi tragédie.
Osud na mě smůlu dští,
život změnil v neštěstí.
Právě jsem se zamýšlel nad čtvrtou strofou na katastrofu, když mě kdosi popadl a strčil do pytle.
Hrůzou jsem asi ztratil vědomí, probral mě až náraz na tvrdou desku stolu.
„Tak copak jsem dnes ulovil? Ukaž se,“ prohlížel mě ze všech stran, „prodám tě na lektvary nebo jako mazlíčka?“
Ještěže jsem se připravil:
„Kvak!“
„Kvak!“ Kvak!“
„Kvak!“ Kvak!“ „Kvak!“
Uběhl týden, dva, měsíc a můj stav se neměnil. Stále ropucha. Propadal jsem beznaději, nechtěl jsem zbytek života strávit jako žabák.
Pak mě napadlo, každá kletba má svou protikletbu. Jen ji zjistit.
Od čarodějnice, co mě proklela, asi ne.
Musím najít jiného kouzelníka.
Cesta byla příšerná, zavalité tělo na krátkých nožkách znemožňovalo rychlý pohyb. Během odpočinkových pauz jsem dumal, jak se s mágem domluvím.
Vlézt do kaluže a vypouštět bubliny? Co když široko daleko žádná nebude? Kvákání bude jistější. Jak dát najevo, že jsem inteligentní tvor? Pak se mi rozsvítilo.
Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák! Kvák!
„Co to děláte?" ozval se z kouta nějaký hlas, a zpo¬za jednoho křesla vylezl Neville; v ruce pevně svíral svého žabáka Trevora, který jako by v tu chvíli zno¬vu zkoušel dostat se na svobodu.
„Nic, Neville, vůbec nic," ujistil ho Harry a spěšně schoval plášť za zády.
Neville si zkoumavě prohlížel jejich provinilé obli¬čeje.
„Vy už zas jdete ven," řekl.
„Ne, ne," popřela Hermiona. „Nejdeme nikam. A proč ty ještě nejsi v posteli, Neville?"
Harry se podíval na stojací hodiny u dveří. Nemohli už ztrácet čas; Snape v tu chvíli už možná hrál Chloupkovi, aby ho uspal.
„Nesmíte jít ven," namítl Neville, „nebo vás zase chytnou, a Nebelvír na tom bude ještě hůř."
„Ty nechápeš," řekl Harry, „jak je to důležité." Neville si však očividně dodával odvahu, aby udě¬lal něco zoufalého.
„Já vám to nedovolím," řekl a spěšně se postavil před tajný vchod v podobizně, „i kdybych - i kdybych se s vámi měl poprat!"
„Neville!" vybuchl Ron. „Jdi od toho vchodu a ne¬chovej se jako hlupák -"
„Neříkej mi hlupák!" ohradil se Neville. „Myslím, že už byste žádná pravidla školního řádu porušovat ne¬měli! A byli jste to vy, kdo mi řekl, že se mám každé¬mu postavit!"
„To ano, ale ne nám," řekl Ron podrážděně. „Ne¬ville, ty vůbec nevíš, co děláš."
Pokročil k němu a Neville upustil žabáka Trevora, který jedním skokem zmizel do tmy.
„Tak pojď a zkus mě uhodit!" řekl Neville a zdvihl pěsti. „Čekám na tebe!"
Harry se obrátil k Hermioně. ,.Udělej něco," vyzval ji zoufale. Hermiona pokročila vpřed.
„Neville," řekla. „Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí." A zdvihla hůlku.
„Petrificus Totalus!"vykřikla a namířila jí na Nevilla.
Tomu rázem sklesly paže k bokům a nohy se mu srazily k sobě. Celé tělo mu ztopornělo; okamžik se ještě potácel a potom padl na tvář, ztuhlý jako kus dřeva.
Hermiona se k němu vrhla a převrátila ho. Neville měl pevně sevřená ústa, takže nebyl s to pronést ani slovo. Dokázal hýbat jen očima a s hrůzou je pozoroval.
„Co jsi mu to udělala?" zeptal se Harry šeptem. „Říká se tomu Úplné spoutání," vysvětlila Hermiona nešťastně. „Neville, mě to opravdu moc mrzí."
Harry Potter a kámen mudrců, čtrnáctá kap.
Sotva se Zlaté Trio protáhlo tajným otvorem, doskákal jsem k Nevillovi, ztuhlému Hermioniným kouzlem. Kéž bych mu mohl dát najevo, jak si cením odvahy, s kterou se postavil Potterovi a spol. Jak se dokázal povznést nad nedostatek sebedůvěry. Vždyť v něj nikdo, včetně něho samého, nevěřil. Kdo by však o sobě nepochyboval pod tíhou nároků Longbottomovy rodiny, ve stínu tragédie rodičů? To by vysálo kuráž z každého.
Jaký to byl rozdíl proti mému mládí, plnému svobody a radosti, kdy se každý snažil splnit, co mi na očích vidí.
Jediné, co jsem teď mohl udělat, hlasitým kuňkáním přivolat pomoc.
„KUŇK!“ „KUŇK!“
Po proměně jsem odskákal do zahrady. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl.
Propadl jsem splínu, proto jsem nezpozoroval kuchtičku, co nesla slupky na kompost.
„Už jste to slyšel?“ zastavila se u zahradníka, „princ zmizel. Večer ulehl a ráno byl fuč, jako by se vypařil.“
„To sou věci. A co král?“
„No, napřed podrobil jeho přátelé křížovému výslechu, teď prý je čeká útrpný.“
Chudáci, povzdechl jsem. Otec byl důkladný. Čekali je zlé chvíle a já jim nemohl pomoct.
Otcovy metody jsem si připomněl, když Sírius Black pronikl do Bradavic a Brumbálovo vyšetřování skončilo bezvýsledně. Škoda, že jsem se ho nemohl ujmout.
Zářijový úplněk. Krásná, vlahá noc, měsícem postříbřené Bradavice. Těžko najdete hezčí pohled. Takové noci však nemám rád. Připomínají mi můj osud.
Byl jsem princ. Krásný, bohatý a oblíbený. Žil jsem jen lovy a plesy. Dokud ...
Vyjel jsem si s přáteli. Předjížděli jsme se, vtipkovali, škádlili se. Dítě u cesty jsme zaznamenali až, když po hlavě sletělo do příkopu.
Z lovu sešlo. Bez nálady jsme se vrátili domů. Ani bál při měsíčku nezahnal splín. Uchýlil jsem se do ústraní, snad zítra bude líp. Nebylo.
Ve snu mě navštívila čarodějnice, matka dítěte, a proklela mě. Ráno jsem se probral jako ropušák Trevor.
Mým životem je průzkum, objevovat nové, dosud nepoznané území či objekty. Kdykoli hlídač povolí v ostražitosti, vyrážím vpřed. Hbitě střídám první a třetí s druhou a čtvrtou, abych co nejrychleji dosáhl cíle a mohl ho podrobit analýze.
Zkoumaný objekt mi připadal povědomý, čtyři tyče na nich deska. Nejprve jsem použil čichový detektor. Výsledek mě uspokojil, nic znepokojivého jsem necítil.
Následovala chuťová čidla, ta potvrdila známost materiálu. Podobně chutnalo i mé prvotní útočiště po mém vyskytnutí v neznámém vesmíru. Nastal čas k použití nových zařízení, která nedávno a bolestivě, doplnila chuťové zařízení.
K rukám Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích
Vážený pane,
doslechl jsem se o Vašich potížích se zajištěním bezpečnosti Školy čar a kouzel v Bradavicích a bezprostředního okolí, a proto Vám nabízím své služby. S podobnou prací mám dostatek zkušeností, jak dokládá přiložené potvrzení mého předchozího zaměstnavatele, u něhož jsem hlídal vchod do jeho říše.
Jsem jeden z nejproslulejších strážců, známý svou rázností, nebezpečností a neúplatností. Nebojím se ničeho, ani draků a Pány Zla si dávám k snídani.
Za odměnu požaduji pouze dostatek jídla, hlavně medových koláčků.
S pozdravem, trojhlavý pes Kerberos alias Chloupek.
Přišel den, kdy tvá nejmladší odjížděla do Bradavic.
Poprvé jsi pocítila obavy z tohoto dne, když Bradavický Expres odvážel Billa. Tehdy sis však řekla, že je to ještě daleko a vzala ostatní děti do cukrárny. Jak postupně odcházeli ostatní, tvá úzkost rostla, protože se pomalu blížil.
A teď je tady.
Když vlak s Ginny mizel z dohledu, cítila jsi podivnou úzkost z návratu do prázdného domu, a tak jsi vyrazila do Příčné na nepotřebné nákupy.
Nakonec jsi skončila na kávě u Fortesua, jako vždy. Jak jsi tam seděla, pozorovala ruch kolem sebe, pochopila jsi, že potřebuješ změnu. A to pořádnou.
podle kánonu není magie kompatibilní s elektřinou, ale myslím si, že za více než dvacet let od vydání první knihy, by se i v kouzelnické společnosti našel někdo, kdo by to vyřešil. Ostatně hodně fanfiction povídek to neřeší.
Nahá žena na posteli ani muž, který se zbavoval oděvu, neměli tušení o třech puberťácích, nevnímajících cokoli jiného než obrazovku. Exhibicionista pokračoval, odložil kalhoty, na řadě byly slipy.
„Lumos!“
Světlo oslnilo mžourající mladíky, zatímco v přivřeném notebooku muž strnul se spodky na půl žerdi.
„Můžete mi vysvětlit, na jaké prasárny se to díváte?“ obrátila se vzteklá Hermiona na syna a synovce.
Oslovení mlčeli, věděli, že na některé otázky lépe neodpovídat.
„Noťas zabavuji! Zítra si to s vámi vyřídí tátové, teď mazejte do postele!“
Přistižení ochotně vyklidili pole.
„Hej pusťte mě!“ zoufal si z notebooku naháč, „Musím hákovat, živím čtyři děti.“
Myslel si, že měl smutné osamělé dětství, bez přátel, jen s otcem, neustále na útěku. Až mnohem později se dověděl, že matka se pro něj obětovala, že otec, aby ho ochránil, raději zvolil život v skrytu a na útěku.
Myslel si, že má obrovskou smůlu, když ho zajali muži lorda Asengai. Ale ve vězení se potkal s Rolanem Stříbrným Listem aka Seregilem, svým budoucím učitelem, přítelem, milencem. Ten ho naučil, jak přežít na ulici, i na královském dvoře; jak se prát s pouličními rváči, i zkušenými vojáky.
Alek z Kerry, chlapec, který vlastnil jen luk, se stal váženým občanem Skaly.
V kouzelnickém světě je hodně domů, ze kterých se vám opotí mozkovna zevnitř.
Domy, kde si duchové podávají ruce s příšerami. Domy, kde strašidelní bubáci zpersonifikují váš strach do takových detailů, že i ostřílená kouzelnice Molly Weaslyová se sesypala. Ostatně, která máma by se nezhroutila při pohledu na mrtvoly svých dětí, i když ví, že jsou falešné.
Pro Severuse Snapea však domy černokněžníků nepředstavovaly problém. Temnou magií ovládal od školních let; bubákům se smál, duchy proklínal. Ne, pro něj byl daleko horší obyčejný dům v Godrikově dole. Dům, v němž zemřela Lilly Potterová. Dům, v němž téměř přišel o rozum.
a) Molly Weasleyová přišla při první válce s Voldemortem o bratry, není divu, že jí bubák vystrašil. Bohužel, čím víc se kouzelník bojí, tím více je bubák silnější.
b)scéna, kde Severus objímá mrtvé tělo Lillly je jedna z nejsilnějších celé ságy.
Lednový večer. Déšť, sníh a dívka ztracená v Londýně. Neznámé náměstí s podivným jménem Grimmauldovo. Hodně zanedbané náměstí, rozbitá okna, popraskaná omítka.
Ke vší smůle uklouzla a poranila si kotník. Ležela tam dlouho, na zoufalé volání nikdo nereagoval. Najednou před ní stál obrovský černý pes. Popadl jiza kabát a táhl do mezery mezi domy.
„Blacku, co to vyvádíš!?“ překvapivě se vedle nich zhmotnil černočerný muž.
„Co myslíš, Srabusi,“ nevěřícně zírala na muže, co byl psem, „je zraněná a nikdo jí nepomohl, asi všichni ohluchli.“
Tajemný hodil psomužovi lahvičku: „Tu máš pro vlka,“ vzal děvče do náručí. „Odnesu ji do nemocnice.“
Vedoucímu bystrozorovi Harrymu Potterovi se sevřel žaludek, když ho ministr kouzel zavolal na kobereček.
Co mi uniklo, přemýšlel ve výtahu.
Ronův eskortovaný se sice při přemísťování odštěpil, ale to spravilo pár kapek třemdavy. Dean při sledovačce popletl domy, naštěstí jsem u mudlcajtů na kamerovém systému ověřil, že zájmová osoba nevystrčila nos z baráku, lilo jako z konve. Obracečem času a mazáním paměti jsem zlikvidoval všechny stopy po Lenčině odškrkňování Sněmovny lordů.
Tak co mě, promerlina, čeká za jobovku?
„Potřebuji, abyste vyměnil Grangerovou u Veličenstva,“ vyhrkl Pastorek, sotva Potter vstoupil do dveří, „poučovala královnu, co má dělat se psy, aby nekousali.“
