Moje články

„Tak vy říkáte, že musím obhájit svou stížnost na administrativní chybu, díky níž jsem se ocitl zde?

Tak za prvé, jsem zde vůbec neměl být. Vždyť páté pokračování je neustále v kurzu, nehledě na chystané spin-offy. Vím, že Keanuovi se do pětky nechce, ale to nechte na mě.

Za druhé, copak já jsem nějaký záporák? Antihrdina, prosím, ale záporák? Ten přece nemá žádné skrupule, já však ano. Já nežeru děti, ani sedláka s koňmi a vozem. Nepronásleduji nezletilé hochy či mladinká děvčátka nesoucí stařenkám zásoby.
A mezi těmi individui jsem musel strávit měsíc. Ještě že měl pracovník dostatečné zásoby vodky.

„Slyšel jsem, že jsi povýšil,“ oslovil Denise na nebelvírském čtvrtku v Černé ovci Ron, „jak dopadla předávka agendy? Prý byla Edgecombeová pěkně nasraná.“
„To je slabé slovo. Vtrhla ke mně, hodila klíče na stůl a zabouchla dveřmi.“
„Aspoň s tím teď pohneš.“
„Nemám na výběr, ta ženská nic neudělala.“

Denis se musel napít. Snad pivem zaplaší znepokojení, které pociťoval během prohlídky pečlivě uklizeného stolu. Žádné složky, žádné poznámky, pusto a prázdno. Akorát ve spodní zásuvce našel několik starých čísel Witchgirls, Lockhartův životopis Mé kouzelné já a mudlovskou knihu o barvě. Jen nechápal, proč se Marrieta zajímala zrovna o odstíny šedé.

„Nevíte, co se dnes děje? Jindy nás moří od rána, otravuje nám život, a dnes nic. Za chvíli půlnoc, druhý téma už vyběhlo a ona se fláká, nechci skončit v bujabéze nebo hůř v bonusu,“ stěžovala si Hermiona.
„Mě se neptej,“ odsekla Martha, „zlobím se na ni, tu svěrací kazajku jsem jí ještě neodpustila, takže já nic zjišťovat nebudu!“
„Uklidni se, musíme mít s autory trpělivost, DMD není peříčko. Každý den nové téma, to dá zabrat. Ostatně nemáš si co stěžovat, Denise upálila, Marrietu chtěla hodit do hrnce ...“
„Snad do jednoho pytle se Smrtijedy?“
„Nehádejte se, právě sedá k počítači.“

Bylo jí šest, když táta postavil figurky na šachovnici, ukázal jí tahy a řekl: „Máš bílé.“
Ten večer prohrála. Táta jí usušil slzičky zklamání. Pak znovu postavil figurky, aby přehrál partii a ukázal, kde chybovala. Od té doby už po porážce neplakala, ale pozorně sledovala, co táta vysvětluje. Milovala ty chvíle, protože se k ní nechoval jako k malé holčičce ale jako k sobě rovné.

Tak to šlo několik let, dokud tátu poprvé neporazila. Tehdy máma uspořádala malou oslavu, vždyť táta byl proslulý šachista, nad kterým málokdo zvítězil.
Když pak přišla do Bradavic, Rose Weasleyová nenašla přemožitele ani mezi profesory.

Ministr kouzel Kingsley Pastorek si prostudoval zprávu o znepokojivém stavu Marthy Starkové po několikerém výmazu paměti.

„Zdá se, že paní Weasley Grangerové narazila na problém, který může ovlivnit soužití s mudly. Proto mě udivuje,“ pohlédl na vedoucí kanceláře pro výmaz paměti Marrietu Edgecombeovou, „že jste nic nepodnikla. Chápu, že máte s Hermionou nepříjemnou minulost. Nicméně jste více než deset let ze školy a měla jste dost času se s tím vyrovnat. Jenže vy si to táhnete dál a což je horší nechala jste se tím ovlivnit v práci. Takže vás přeřazuji na odbor letaxové přepravy, agendu kanceláře předejte Denisi Creeveymu.“.

„Tati, jdeme na hřiště!“ oznámila Dahlia, nečekala na odpověď a odběhla se sestřenkou. Lilly se u Dursleyových líbilo, především hračky, Barbie, s autem a domečkem, několik sad Lega. A žádní otravní bratři. Navíc kousek od domu hřiště s prolézačkami, skluzavkou a houpačkami.

Když je unavilo blbnutí na prolézačkách, seděly na houpačkách a klábosily.
„Opravdu se kouzelníci nijak neliší od mudlů?“
„Ptáš se už po páté,“ usmála se Lilly, „ne, nemají žádné zvláštní znamení, podle kterého bys je poznala.“
„Ale to holka na proti vypadá jako čarodějka,“ ukázala na zrzku, která se k nim blížila.
„Máš pravdu, to je Rose Weasleyová.“

„Zase nespala dobře,“ prohlásil ošetřovatel uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky. Nebylo to nic nového. Už pět let se Marthě Starkové zdál stejný sen.

Stála uprostřed louky. Zničehonic se před ní zjevil zámek. Na jeho zahradě se procházeli bílí pávi, které krmili podivné ušaté bytůstky. Od zámku přicházel pohledný blondýn v zastaralém oděvu. Přestože nevypadal nebezpečně, Martha se bála.
Proto ji neudivilo, že najednou držela plamenomet. Během chvilky změnila panství ve spáleniště. Pak se otočila. Za zády měla zrádce Denise. Plamenometem ho pomalu grilovala. Řval tak strašně, až se hrůzou vzbudila.

Nic nezabíralo, léky, šoky. Znovu a znovu prožívala poslední reálný den.

Právě Marthin případ měla Hermiona na mysli, když se ptala na to kolikrát byli manželé Dursleyovi vystaveni kouzlu ZAPOMEŇ. Skončit jako blábolící šílenci si možná zasloužili, vzhledem k tomu jak se chovali k Harrymu, na druhou stranu pro Dudleyho to byli milující rodiče.

„To opravdu netuším,“ zachmuřil se Dudley, „copak vy nevedete nějakou evidenci jaká kouzla používáte na mudly?“
„Máš pravdu, zjistím to v kanceláři pro výmaz paměti. Jen jsem myslela jestli jste to s Harrym neprobírali.“
„Ne, nebavili jsme se o tom, jen nám vysvětlil, co máme dělat při Dahliině náhodné magii. Mám se o naše bát?“ zamračil se

„Výlet do Wiltshire dopadl katastrofálně,“ oznámil Denis na druhé schůzce Hermioně.
„Přijeli jsme na louku před Malfoyvým panstvím, já, Martha Starková a jeden nešťastník, co tam viděl domácího skřítka. Abych se ujistil, že sídlo vidím jen já, vyzvídal jsem, co děláme v té pustině. Načež Martha vytáhla megafon a řvala: „Zrůdy, ukažte se! Zrůdy, ukažte se!“, ten druhý do toho tloukl kovovými tyčemi. Po hodině se objevil Lord Malfoy, hůlku napřaženou, Avadu na rtech. Tak jsem oba popadl a přemístil nás k Mungovi, odkud Martha putovala do blázince.“

Hermiona přikývla, ženu ve svěrací kazajce, křičící: „Zrůtci, sprakelníci, zmezlové ...“ už viděla.

„Dahliino kouzlení tě nepřekvapilo?“ zajímala se Hermiona.

„Není to poprvé. Před rokem na navštěvě u Potterových si Dahlia s Lilly hrály s panenkami, pak k nim vtrhli kluci a levitující vojáčky vrhli na panenky. Holky se nedaly. Když jsme s Harrym dorazili, mydlili se všichni na jedné hromadě, kolem nich létali hračky. Tak bujarou strkanici jsem v životě neviděl. Přitom jsme zjistili, že Dahlia lpohybuje hračkami stejně jako Harryho děti. Měsíc poté u našich si přebarvila tričko, co od nich dostala. Nelíbila se jí jeho barva. Harry pak našim mazal paměť.“

„Zajímavé. Nevíš kolikrát na tvou matku bylo použito ZAPOMEŇ?“

Nezvyklé bzučení vyrušilo Hermioninu z práce.
Poplach u Dursleyových? Podivila se. No jo Harry dal Dudleymu přivolávací minci, jaké jsme měli v Brumbálově armádě, vzpomněla si. Jenže teď je na misi mimo Anglii.

„Ahoj,“ přivítal ji Dudley.
V místnosti s nimi ještě byla osmiletá modrooká blondýnka a starší žena v nepříčetném stavu.
„Co se stalo?“ zajímala se, poté co Petunii Dursleyovou uspala.
„Pochlub se, Dahlio,“ vyzval Dudley dceru.
„Babička mě moc rozzlobila, protože ošklivě mluvila o strejdovi Harrym. Nadávala mu do pekelných spratků. Takže když potom kontrolovala kuře v troubě, řekla jsem: kéž se ti to kuře změní v ježka.“

S postupujícím večerem rozjařenost osazenstva rostla. Fanfaronští nebelvíři se trumfovali, kdo více vydrží , runda střídala rundu, Ogdenská whisky Glenfiddicha. Jen Denis se držel zpátky, pracovní problém stále na zřeteli. Ke všemu se mu nedařilo promluvit s Hermionu, která držela krok s ostatními. Bude vůbec použitelná?

Naštěstí Denis, znalý nebelvírských čtvrtků, si sebou pro všechny případy vzal flakonek s lektvarem střízlivosti Tichá voda.

Konečně se Hermiona vydala na Dámy. Při návratu ji odchytil: „Potřeboval bych s tebou něco probrat,“ a podával jí elixír.

„Není třeba,“ s úsměvem odmítla fiolu, „co potřebuješ?“
Vyklopil vše, o Mariettině liknavém postoji i bojovnosti Marthy Starkové.

Hlahol, který se o nebelvírském čtvrtku nesl z Černé ovce, Denis vítal. Aspoň si ho nikdo nevšimne.

Grangerová seděla v hloučku spolužáků a dobře se bavila Nevillovými historkami z mudlovské univerzity. Longbottom totiž po složení mistrovských zkoušek z botaniky prohlásil, že kouzelnická věda potřebuje obohatit o mudlovské poznatky
Denis si objednal pivo, nenápadně přistoupil ke skupince a trpělivě čekal na příležitost oslovit Hermionu.

„Kolego, ukažte mi poznámky k otázce, vyzval mě profesor. Podal jsem mu je, chvíli je zkoumal a pak povídá, vidím, že jste se problému věnoval dostatečně. Jen jedna malá chybička, otázka zní retenční schopnost sadu nikoli sladu.“

Nigel Wespurt měl v Bradavicích smůlu.
Moudrý klobouk ho sice zařadil do Nebelvírské koleje, ale mezi chrabrými nebelvírskými bratry nijak nevynikal. Nebyl ani statečný, ani chytrý, ani vtipný. Všude jinde by skončil v šedém průměru, ale tady mezi charismatickými Nebelvíry trčel jak bílá vrána.

Po škole si pár kroků od Obrtlé ulice Nigel otevřel bar Černá ovce. Zde se každý poslední čtvrtek v měsíci scházeli Nebelvírští. A právě sem mířil Denis Creevey. Potřeboval mluvit s Hermionou, a to tak, aby to nikomu na ministerstvu, a zvláště z kanceláře na výmaz paměti, nebylo nápadné. Pokud něco brzy neudělá, dojde k průšvihu.

„Neměla bys ses přece jen držet trochu zkrátka?“ radila druhý den na obědě Cho Changová Mariettě Edgecombeové, „přece jen znáš Grangerovou, ta když se do něčeho pustí, je jak buldog.“

„Do vedení odboru si nenechám kecat. Zvláště ne nebelvírskou vševědkou, ta mi pila krev už na škole. Dokud nepřijde nařízení shora, nebudu nic měnit. Vždyť používáme ZAPOMEŇ přesně podle nařízení. Ostatně ne vždy skončí setkání s kouzelnickým světem tak fatálně, že někoho rozsápe vlkodlak.“

Cho si myslela svoje, chápala kamarádčinu averzi vůči Hermioně. Ta však patřila k nejmocnějším čarodějkám své generace a Marietta už jednou na střet s ní doplatila.

„Domnívám se, že by výsledky terénních agentů mělo analyzovat víceoborové konsilium ...“

Edgecombeová přestala poslouchat. Možná kdyby to nebyla zrovna Weasley Grangerová, nepodlehla by nudě, ale averzí na nebelvírskou vševědku trpěla už od Bradavicích a ani deset let jí neubralo na intenzitě. Ještě dnes se ze spaní budí pocitem rašící vyrážky.

„... malovat svět ...“
O čem to ta Grangerová žvaní? Marietta jukla na poznámky zapsané bleskobrkem.
„Nemůžete na ně experimentálně sesílat kouzlo ZAPOMEŇ různé intenzity a pak jim malovat svět na růžovo pro vytvoření nových vzpomínek. Riskovali bychom poškození jejich mozku ...“

Koho to zajímá, než konsilium nalezne řešení, všechno půjde podle Marietty.

Domů dorazil pozdě a hned, dokud to měl v živé paměti, se vrhl na hlášení pro Edgecombeovou. Vytáhl pergamen, bleskobrk a spustil:

„Martha Stark, věk 41 let, učitelka matematiky. Krátké vlasy, brýle, sportovní oblečení. Působí bojovně.
Podle záznamu byla ZAPOMEŇ vystavena dvakrát. Poprvé v dětství, kdy jejího spolužáka napadl vlkodlak. Zaklínadlo fungovalo částečně, rozumově to popírá, ale nemůže se zbavit pocitu, že kamaráda snědla příšera. Po ...“

Ze soustředění ho vytrhlo bzučení SMSky.
„Sorry jako, ale v sobotu s váma nikam nepůjdu. Nikdo mi nebude zakazovat, jestli smím nebo nesmím na koncert, zvlášť když mám lístky na zaručeně poslední koncert KISS.“

„Jsi si jistý, že bysme se s ní měli setkat? Pravidla to nedoporučují.“
„Nebuď srab, Denisi! Kdo se to doví? Tady to je.“

Vešli do nevábné špeluňky. V koutě seděla statná čtyřicátnice a mávala na ně. Sotva dosedli a objednali si, spustila: „To jsem ráda, že jste dorazili. Koukám, že je nás víc nespokojených s ONI. Chci, abychom v sobotu vyrazili na místa, kde nás ti zmrdi napadli.“

Denis Creevey měl co dělat, aby nevyprkl pivo. Naštěstí ho zachránil jeho společník.
„Ale já v sobotu nemůžu, jdu na koncert.“
„Žádný koncert! Jsme ve válce s nadpřirozenem! Inter arma silent musae.“

„Vzpomínáš, jak jsme byli na výletě ve Wiltshirre? Byl nádherný jarní den, takže jsme si vyjeli na kole a pak si udělali piknik na rozkvetlé louce.“ rozplývala se manželka.

Pamatoval si ho. Toho roku to byl první den teplý tak akorát, aby si mohli vyjet na kole do přírody a nezpotit se jak prase. Martina připravila naprosto boží sendviče, osvěžující limonádu. Pochutnali si na svačině a po krátkém odpočinku chtěl využít liduprázdnosti okolí, když Martina příšerně zaječela. Vedle ní stálo podivné ušaté stvoření.
Pamatoval si ten den, jen přitom cítil nepochopitelnou tíseň. Na rozdíl od něj si žena nic nepamatovala.

Denis Creevey stál před dveřmi ONI a třásl se nervozitou. První akce a on ji takhle zvorá.

Když si ho zavolala šéfka Edgecombeová , mohl se přetrhnout nadšením.
"Creevey, zítra má schůzku greenwichská skupina. Tady máte podklady o jejích členech. Vyrůstal jste v mudlovském prostředí, určitě nebudete mít problém zapadnout. Vaším úkolem bude zjistit v čem se tito jedinci liší. Jsou to motáci, mají podprůměrné IQ?"
"Ano šéfová."

Proč jen nemá fotografickou paměť jako Grangerová, stýskal si, když přes noc šrotil patnáct stránek informací.
Bohužel nedostatek spánku si vybral svou daň.
Jak jen bylo to heslo, umlčená milenka nebo umučená mučenka?

„Věc se má tak, Harry,“ začal Billy Weasley, „protože milujeme Ginny, tvou budoucí ženu, proto aby nekupovala zajíce v pytli, tak tě prozkoušíme a případně i něco naučíme.“
Všech šest bratrů jako jeden muž Harryho obklopilo a vyzunklo flakónek s mnoholičným lektvarem. Zděšeně zíral, jak se mění v Ginny a plouživě se k němu přibližují.

„Harry, vzbuď se, něco ošklivého se ti zdá.“
Z povzdálí k němu pronikal Dráčkův hlas.
„Křičel jsi ze spaní. Zase sen o Voldemortovi?“

Harry se k němu přitulil a zašeptal: „Ano,“ nechtěl manžela znepokojovat snovou hrůzou.
Oči však nezavřel, co kdyby se děsiví Weasleyovi vrátili?

Patrik Cold, 37, ve snu se mu zjevuje létající auto;
Amanda Baileyová, 44, očarované kleštičky na cukr skříply nos jejímu manželovi (na něj Zapomeň! fungovalo stoprocentně);
Steven Parker, 17, čtyři týdny pozoruje „prázdnou“ parcelu číslo 12 na Grimmauldově náměstí. (zřejmě zahlédl někoho z Potterových při návratu domů);
Scarlet Phugová, 66, ...

Vedoucí Ústředny pro výmaz paměti Marrieta Edgecombeová prolistovala seznamy.
„Kolik jich je?“
„Pět skupin ONI po patnácti mudlech jenom v Londýně a další přibývají.“

Edgecombeová se v duchu ušklíbla, tak nápad Weasley Grangerové slaví úspěch, teď jenom musí vyřešit, proč roste počet těch, kteří odolávají zaklínadlu, a pak slíznout smetanu.

Přestože se v kancelářích ministerstva pohybovala jak ryba ve vodě, zanechávajíc za sebou slzy a skřípění zubů, občas zatoužila potrápit i někoho jiného.

Přitom to dnes neměla v plánu. Původně vyrazila k Malkinové. Připadalo jí, že její růžový hábit ztrácí barvu. Snad si osoba její důležitosti zaslouží něco kvalitnějšího? Cestou zpátky spatřila překupníčka, zboží vyložené jen tak na ulici. Zpočátku pouštěla hrůzu, prý jestli má licenci (věděla, že nemá), pak si všimla starožitného skvostu a obrátila. Ona si vezme šperk a on ať zmizí.

Teď si medailónek zálibně prohlížela. Na to, aby vyběhla s takovým póvlem, žádnou mentální gymnastiku nepotřebuje.

„PRONÁSLEDUJÍ TĚ PODIVNÉ SNY? ZAŽÍVÁŠ BOLESTI, KTERÉ DOKTOŘI NEUMÍ VYSVĚTLIT? MÁŠ POCIT, ŽE´S VIDĚL NĚCO, CO NEEXISTUJE? Přijď mezi nás. ONI (Oběti Nadpřirozených Intervencí) ti porozumí.“

Přecházel před vchodem sem a tam a sbíral odvahu vstoupit dovnitř. Kolikrát už ho považovali za blázna a kdyby mu to neničilo život, vykašlal by se na všechno to svěřování a patlání v emocích. Jenže zase se nevyspal, tenhle týden už po páté.

Lidi z ONI snad nevyvede z míry jeho opakující se sen, kdy ho budí troubení auta, ale široko daleko žádné není, pak zvedne hlavu a nad ním se vznáší Ford Anglia.

Včera 1. 9. došlo na nádraží King´s Cross k podivné nehodě.

Podle svědků se jedenáctiletý H. P. prudce rozběhl proti přepážce mezi nástupišti devět a deset a vší silou do ní narazil zavazadlovým vozíkem. Ten se odrazil, chlapce strhl na zem a setrvačností pokračoval přímo pod kola projíždějícího vlaku, jehož strojvedoucí se padajícího vozíku polekal a kvapně zatáhl za brzdu.

Naštěstí cestujícím ve vlaku se kromě několika šrámů a modřin nic nestalo, jen poslední vagón převážející poštu vykolejil a svůj obsah vysypal do kolejiště.

Nejhůře dopadl nezletilý strůjce nehody, který v bezvědomí a s těžkým poraněním hlavy skončil v nemocnici.