Výtvarné umění

"Ach! Dobré ráno. Tak časný návštěvník! Hosta jsem nečekala."

"I vám dobré jitro, má paní. Odpusťte, že ruším. Měl jsem práci poblíž, a navzdory kuropění jsem již znaven. Chvíli si u vás odpočinu."

"Promiňte, jsme ještě neoděni."

"Nevadí. Ani já toho nemám příliš na sobě."

"Spali jsme totiž. Synka ale probudil lomoz. Copak se venku stalo?"

"Strašlivá nehoda. Automobil a tramvaj... Tolik mrtvých!"

"Ach, jak smutné! Sama jsem měla odjet, víte... Byla jsem však líná."

"Vím. Neželte toho. Kdybyste nebyla tady, už tady nejste vůbec."

"Tedy přeci štěstí!"

"Jistě. Dovolte, jen si vás vyměřím. Pro příště."

"Jak je libo, pane."

"Jeho tu nechci," prohlásil správce paláce. "Zas něco chytne! Tohle místo už vyhořelo do základů, nepamatujete?"

 "Ano, v šestnáctém století," potřásl hlavou kurátor. "Vy si to snad pamatujete, pane Dvořáku?"

"Já s tím neměl nic společného," špitl anděl. "Ani jsem ještě nebyl na světě."

"S holí kustodky Rachotové taky nemáš nic společného?" zeptal se správce přísně. "Shořela sama od sebe?"

"Nemůžu za to," hájil se anděl. "To ta zbroj! Táhne oheň..."

"Slyšíte? Von je jak sova na výrovce! Jenom teda přitahuje plameny, ne ptáky!"

"Patří sem," trval na svém kurátor.

"Fajn, šéfe," zavrčel správce. "Ale hasičák chci hned za něj!"

Narcis byl krásný, nádherný mladík. Zamilovala se do něho spousta žen a nymf, včetně nymfy Echó. Ta se neopětovanou láskou utrápila. 

Bohyni lovu Artemis to pobouřilo. „Počkej hrdopýšku. Já tě potrestám,“ rozhodla se. Nalíčila v lese studánku, jejíž hladina byla jako zrcadlo. Když se Narcis chtěl napít, zahlédl sám sebe. Návnada zafungovala. Veštba rozpřáhla náruč. Mladík se do sebe beznadějně zamiloval. Nemohl se od svého obrazu odtrhnout. 

„Ách, jak jsi krásný. Polib mne, Obejmi mne,“ vzdychal touhou. „Netrap mne. Opětuj mou lásku,“ žadonil. Nakláněl se pro polibek čím dál víc, až se hladina uzavřela nad jeho pýchou. Sebeláska ho zabila. 

Ač jsem bývala velký čtenář, Dostojevskému jsem se celý život vyhýbala jak čert kříži. Můj vztah k němu vystihuje obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského, Sám Filla se k obrazu vyjádřil: „… čtenář visí celý zmámený na mučidlech perverzní fantazie.“

Znám dobře tyto stavy, kdy vás kniha (a nejen kniha i film nebo hudba) rozseká na miniaturní kousíčky a vy se několik dní dáváte dohromady.  Přitom musíte fungovat, protože dítě, protože uzávěrky a termíny, zatímco neustále překonáváte pocit, že vaše duše krvácí z tisíců drobných řezů. 

Čím jsem starší, je to horší, a tak v poslední době čtu jen romance a humor.

Svým kolegům říká - s mírným úsměškem - řemeslníci. Ta jejich obrovská plátna, dlouhé štětce, široké špachtle, kbelíky barev! On pracuje v malém. Za nemalé peníze, ovšem. Portréty do medailonu. Děti, manžela, milenku. Malinký zámek v krajině s titěrnými stromy. 

Zákazníky zve k sobě. Některé raději než jiné. Mladé dámy, vdané ženy, čerstvé vdovy. Anebo chlapce, mladíky s ladnými pohyby. Ve společnosti se o tom nemluví, ale není to snad stejně příjemné?

Občas bývá v šeru svého bytu rád sám. Jen v jemné košili a vyšívaném županu. Zabalí se do měkké kožešiny, pracuje jen chvíli. Pak popíjí likér a nechává čas plynout.

Nóbl společnost čeká. Poslední pohled do zrcadla. 

Asi jsem se zbláznil! Vyschlo mi v krku. Běžím se napít. Voda neuhasila žízeň. Horečně přemítám. Je to vůbec možné? To je nějaký eskamotérský kousek nebo co? Honem zpět před zrcadlo. Co se děje? Rozbilo se snad? Blbost. Nikde žádné střepy. Odráží obraz, ale to, co v něm vidím, odporuje veškerým fyzikálním zákonům. Přesto knihu na krbu zobrazuje správně. Přitom já vidím sebe zezadu. No to je schíza! Mám vůbec svou tvář? Štípnu se. Ne. Nezdá se mi to. Zkouším se hýbat. Lesklá plocha kopíruje moje pohyby. Žiju vůbec? Neztratil jsem svou identitu? 

Miluji tě, osudově, navěky, bez výhrad, bláznivě, úplně. Jsi pro mne inspirací, naplňuješ mne láskou, touhou a zároveň bolestí a trápením. Stále na tebe myslím. Chci tě mít jen pro sebe. Žárlím na ty, kterým jsi patřila přede mnou, proklínám toho, do jehož náruče padáš, koho teď obdarováváš svým vtipem, krásou, slastí. Vrať se. Vyhlaď mé srdce zbrázděné strastí. Přeju si, abychom byli stále spolu. 

Nevěsto větru. Oslňující létavice. Lehounká jako pírko. Točíš se ve větru. Jeho závany mi tě odnáší pryč. Moje étertická krásko. Vznášíš se v mé mysli. Jsi mé všechno. Jsi má spása. 

Ach, jsi mé prokletí. 

Skrumáž lidských a zvířecích těl. Kůň toreadora se ocitl pod kopyty jiného hřebce a zároveň pod nohama rozdivočelého skotu. Jeho roh propíchl tělo picadora tak snadno, jako párátko jednohubku. Býk ho pak vyzdvihl ze sedla. Vítězoslavně s ním mává na pozdrav divákům, kteří šílí.

„Brzdi,“ táhnou matadoři býka za ocas. „Brzdi,“ křičí už nejen oni. Vydrážděné zvíře naopak napíná všechny své síly.

Na zemi se válí capas. Místo nich mají slovo jenom kopí. Dva muži se snaží pokořit dočasného šampiona. Zachránit kolegu se jim zatím nedaří.
„Pablo, vydrž,“ ječí další chlapík a spěchá na pomoc.

Sténání raněného přehlušuje ryk davu.

Plavíme se životem v děravém prámu, podobni bláznům. Hlavy plné vědomostí, ale moudrost nám uniká. Bez kormidla, vařečku místo pádla. Jak příznačné. Pro mnohé se stává bohem jejich břicho.

Potraviny, které Ježíš zázrakem rozmnožil: chléb a ryba jsou volně dostupné a přitom netknuté. Plýtváme potravinami, nestíháme je konzumovat, přitom jinde lidé umírají hladem. 

Sova bez uší neslyší. Stejně jako ona sedíme v koruně. Nepodsekli jsme si pod sebou větev, ale celý kmen a nechceme o tom slyšet. 

V srdcích máme touhu po věčnosti, ale čas života nám nevyměřují hodiny, ale stopky. Kosa smrtky se točí nad našimi hlavami namísto korouhvičky. 

Tolik se snažila.

Když ji rozpálila horečka.

Když ji roztřásla zimnice. 

Když jí slabost nedovolila vstát z lůžka.

Tolik se snažila žít, vykoupit modlitbami alespoň pár týdnů, aby se děťátko mohlo narodit.

Objímala si břicho. Kdyby mohla, vyrvala by dítě ze sebe, aby smělo žít.

Ono bylo přece zdravé. Živé a silné. Jeho malé ručky ji hladily stejně, jako ona hladila jeho. Cítila, jak tančí. Představovala si, jak se šťastně usmívá uvnitř chátrajícího těla.

Tolik ho milovala.

Smrt ji milovala víc.

Zemřela nad ránem. Sluneční paprsky pronikly špinavou okenní tabulkou a políbily bledý obličej.

Na tvářičky nemluvňátka slunce nikdy nedosáhlo.