Moje články

Před návštěvou sirotčince na ostrově Marsyas byl život Linuse Bakera k uzoufání šedý.
Každodenní rutina, cesta deštivým dnem, kdy nepříjemné mžení prostřídal intenzivní liják, práce v kanceláři pod neustálým dohledem kamer bez jakéhokoli vstřícného kontaktu, z něj pomalu vysával životní energii, kterou nedoplnily ani milované slunečnice, ani večery při poslechu hudby.

A tak potichu přežíval den za dnem, dokud nebyl vyslán na ostrov.
Měl nenápadně pozorovat magické obyvatele, aby po měsíci rozhodl, zda sirotčinec zachovat či uzavřít.

Jenže magická drobotina prorazila Linusovy hradby, vytvrzené Pravidly a Směrnicemi od Oddělení péče o magickou mládeže, a z dočasného tichého společníka vytvořila taťku.

S těmito úžasnými živočichy jsem se seznámila díky DMD, když je Regi použila v jednom Hagridovském drabble
.
Už tehdy mě zaujali svými podivuhodnými vlastnostmi.
Například na rozdíl od ostatních hlodavců, kteří se v zajetí dožívají maximálně dvojnásobku běžných let, rypoši dosáhli desetinásobku.
Pokud se jejich mozkových buňkách nedostává kyslík, přežívají jako jediní savci díky fruktóze, stejně jako rostliny.

Dále u nich nebylo prokázáno nádorové bujení, necítí bolest a mají také velkou regenerační schopnost, nedochází u nich k některým metabolickým změnám spojovaným se stářím
V budoucnu by jejich geny mohly být klíčové ve výzkumu nádorových onemocnění, případně genů ovlivňujících vnímání bolesti.

Nevím, jestli existují magičtější místa než knihovny. Tolik světů, hrdinů a příběhů. Občas si připadám jak v cukrárně, kde mají přehršel druhů zákusků a já nevím, který si vybrat.
Tehdy si odnesu plnou náruč knih ke stolku a začne seznamovací výběr. Jednu po druhé je beru do rukou, listuji si v nich nebo se začtu.
Někdy knihu zavrhnu hned v knihovně, protože mi nesedne hlavní hrdinka (takovou slepici, aby pohledal), někdy mě odradí přílišná krutost, zvlášť vůči dětem. A tak se odmítnutí nápadníci vrací zpátky do regálu, zatímco vyvolení putují se mnou domů, aby mi po celý měsíc dělaly společnost.

Na dvoře jindy rušného sídla zastavil kočár. Sestry Bennetovy opatrně vystoupily zmatené děsivým tichem. Ani slepice nekdákaly, ani spokojené chrochtání z chléva nebylo slyšet.
"Matko! Otče!" zvolala Jane.
"Mary! Kitty! Lýdio!"přidala se Elisabeth
NIC.
Žádná odpověď.

Kousek od zápraží na sluníčku ležel kocourek. Elisabeth k němu v obavách přistoupila.
"Žije," oznámila s úlevou sestře. Ani jedné ho však nemohla probudit.
Obezřetně vstoupily do domu. V jídelně našly spící rodiče a hospodyni, ale po sestrách ani památky.

V daleké budoucnosti.
"Veliteli, úkol splněn. Díky stroji času jsme z různých dob přivedli dvacet žen v reprodukčním věku."
"Výborně. Konečně obnovíme lidstvo."

Temnotou se k místu setkání plížil Muž v kápi. Najednou ze stínu vystoupila postava v černém plášti.
"Nesete dar vykupiteli?"
"Mám ho v náprsní kapse."
"Ukažte!"

Muž v kápi vytáhl z kapsy tři ampulky.
"Tady, jedna ze lví hlavy, jedna z kozí a třetí z dračí. Přesně, jak jste si přál."
Muž v černém plášti si vzal ampulky a zvolal:
"Petrificus totalus! Pottere, je váš!"

Bystrozor sundal neviditelný plášť.
"Jste si jistý, profesore? Je to krev chiméry?"
"Pottere, jednak deset let nejsem váš profesor a jednak, jestli ještě jednou zpochybníte mou odbornost, tak zjistíte, že znám víc kleteb než Voldemort.

Dneska přišla nová obyvatelka. Malá, snědá, tváře divé.

Na zádech vláčela nůši a v ní tři láhve vodky (chvályhodné zápisné), jedovaté býlí a dětské ostatky.
Když to uviděla Ježibaba, spustila povyk, že tady žádnou konkurenci nechce a ať si táhne odkud přišla. Uklidňoval jsem ji, nová obyvatelka, znamená nové podněty, ale přetáhla mě lopatou.

Voldemort si s povzdechem prohlížel byliny.
"Kde je Snape, když ho potřebuji."
Odsekl jsem, že ten ve skutečnosti patřil ke klaďasům, takže by ho tady hledal marně.

Zatímco jsem se s nimi dohadoval, Polednice šílela protože, Otesánek zďobnul mrtvolku.
Ze zoufalství jsem se vrhl na vodku.

Jsou témata, sotva je přečtete, už vám v hlavě naběhne příběh.
A pak jsou taková, se kterýma se trápíte. Ne, že byste neměli nápad, jen nevíte, jak ho zpracovat, aby dal sto slov.
Pro inspiraci mrknete na knihovnu, uvidíte Děti z Bullerbynu. Ty si určitě hrály ve křoví, a taky ano, budovaly si tam chodby a skrýše. Ale nějak s tím nesouzníváte Snad za to může dětství mezi paneláky, kde jste o dřevinu nezakopli.
Nezbývá než kontaktovat strýčka Googla. Věděli jste, že na Vysočině je obec Křoví?
Nebo že i u nás najdete rostliny, které se kutálejí jako westernové křoví?

Jestli ještě někdo řekne, že to byla zázračná noc, tak mu natluču.
Posuďte sami.

To se sejdete s kolegy živnostníky, protože chcete nacvičit hru na počest svatby vašeho vévody Thésea s jeho nevěstou Hippolytou. Během zkoušky na okamžik poodejdete a vrátíte se s oslí hlavou.
Jo, je to příjemné, když se do vás zblázní královna víl a obskakují vás její elfíci a rarášci, jenže co z toho, když ostatní před vámi strachy utíkají. Copak takhle můžete hrát krasavce Pyrama? S Oslí hlavou. Tomu nikdo neuvěří, že se do mě Thisbé zamilovala.
Jasně nakonec vše dobře dopadlo, jen nepříjemné vzpomínky zůstaly.

Pod vlivem okolí si maminka pořídila běžecký pás a každý večer se na něm mučila. Musela, byla nejsilnější (velikost 42) v právnické kanceláři korporátu. Zaujatá běháním si nevšimla, že třináctiletá dcerka natolik omezila příjem potravy, až si narušila menstruační cyklus.

"Kdo chce uspět, musí být štíhlý", tvrdí sestřenice navrátivši se z Ameriky, kde uspěla v modelingu. Když tohle z úst obdivované osoby uslyší mírně oplácaná (opravdu jen mírně) desítiletá dívenka, je to průšvih. Anorexie začíná nenápadně. Tak nenápadně, že ji matka samoživitelka (tři děti, dvě zaměstnání) zaznamená, až když dcerku hospitalizují na psychiatrii.

Vymknutá z kloubů doba šílí, chraňme maličkých.

Bitvy o dědictví. K první došlo po prababiččině pohřbu. Po karu se sešla celá rodina v jejím domě a začal hon na majetek. Prababička po Krizi ve třicátých letech a měně v padesátém třetím nevěřila bance, proto vše schovávala doma. A tak pozůstalí začali hledat. Po několika promarněných hodinách, vzteky rozbíjeli nábytek a pálili ho na dvoře. I se stružokem, kde si prababička schovávala peníze.

I druhý případ se týká rodiny, vzdálené rodiny. Krásná patrová vilka se zahradou. Dům dostala starší dcera, zahradu mladší a ta zabránila přístupu k domu. Vše vyřešily peníze, ale zlá krev mezi sestrami už zůstala.

Není nad poobědový výlet do přírody, jen se nesmíte vydat k řece. Tedy v mém případě.

Bylo krásné nedělní odpoledne, když mě otec ukecal k procházce, prý oběd byl vydatný, tak spálíme nějaké kalorie a že zajedeme k řece, dlouho jsme tam nebyli.
Zaparkovali jsme na břehu a vydali se podél toku. Cestou jsme probírali všechno možné, rodinu, politiku, vědu.
Mohly to být příjemně strávené chvíle nebýt komárů. Ty krvežíznivé bestie se na mě vrhly a smlsly si. Zpočátku jsem se snažila ovládat a nedrbat, ale nedalo se
A zatímco táta měl semotamo kousanec, já vypadala, jako bych měla neštovice.

Zpočátku to vypadalo na normální den na pohotovosti. Pravda čekárna praskala ve švech, ale to nebylo nic neobvyklého. Podvrtnutý kotník, zlomený prst, roztržené obočí.

Najednou byla poklidná rutina narušena příchodem nových pacientek, které nejenom že výrazně zvýšily věkový průměr osazenstva čekárny, ale většina z nich utrpěla podobná zranění.

Při ošetřování první dámy v letech se doktor podivil nad nečistotou v ráně, ale když páté seniorce vymýval z rozbité hlavy žloutkové oschliny a skořápky vajec, ozval se: "sestři, nevíte, co se to děje? Proč ty ženské mají rozbitá vajíčka ve vlasech?"
"Nic, pane doktore, jen v Lídlu byla vejce po koruně."

V roce 2015 v italském muzeu Museion in Bolzano svědomití uklízeči v domnění, že odstraňují nepořádek po večírku, vyhodili všechny pečlivě naaranžované flašky od vína. Ve skutečnosti šlo o dílo dvou výtvarnic Sary Goldschmied a Eleonory Chiari, kterým kritizovali korupci vlády.

Umělkyně však nebyly první, kdo povýšil odpadky na umění. Japonští mistři keramiky už v patnáctém století dokázali vytvořit pravý poklad, když rozbité střepy nádobí spojili lakem urushi a zlatým práškem.
Kintsugi, nebo-li zlatý spoj, se zároveň stalo symbolem životního stylu a filozofických názorů. Je to připomínka, že všichni máme své trhliny a právě ony nás činí jedinečnými a krásnými.

Běžec:
Co je to dnes za lidi, jeden si nemůže v klidu ani zaběhat.

Lesní muž:
Co se stalo?

Běžec:
Byl jsem běhat, to víš, musím si udržovat kondici, při mém povolání je to nutnost.

Lesní muž:
Chápu.

Běžec:
A jak si tak běžím přes pole a louku, natrefím na otravné stalkerky.

Lesní muž:
To je konec, dnes člověk nemá nikde klid.

Běžec:
No právě.
A hned začaly vyzvídat. Prý, jak se mám, co dělám, že mám stále veselou náladou.

Lesní muž:
Husy, kdyby běhaly, tak by se jim také vyplavily endorfiny.

Běžec:
Odsekl jsem, že nevím a utekl jsem.

Svatba Linuse a Arthura přilákala k Marsyasu pozornost novinářů z celého světa.
Bohužel ač se snažili, jak mohli, narazili na odpor ostrovanů, jejich obranou nepronikly ani drony. Rozbíjely se o neviditelné ochranné stěny a jejich trosky končily na pobřeží.
Tam je našly adoptované magické děti slavného páru..

"Co to je?" podivil se měňavec Sal a zvedl kus vrtulky.
"Část lítacího stroje," odpověděl Lucy.
"Letadlo?"
"Něco podobnýho, myslím, že se tomu říká dron. Pojď, posbíráme ty trosky, udělám z nich panáka a pošlu jim ho zpátky se vzkazem, aby nám dali pokoj, jinak je můj robot kopne železnou botou do prdele."

Přes 1,5 kilometrů dlouhou trasu fosilizovaných lidských stop, datovanou do doby okolo deseti tisíci lety před naším letopočtem, objevili badatelé v americkém Novém Mexiku.
Cestu skrz zablácený terén a v dešti, absolvovala nejspíš mladá žena starší dvanácti let. V náruči nesla malé dítě, které si během cesty, přendávala z levého boku na pravý. O fakt, že osoba přenášela děcko stáří asi dvou až tří let vypovídají jeho maličké stopy, které se na cestě objevují pouze párkrát – žena zřejmě dítě postavila na zem kvůli chvilkovému odpočinku.

Tohle vše ze stop vyčteme. Jsou jako fotografie nebo záběr momentu z hlubokých dějin.

Svatba Arthura a Linuse byla velkolepá.
Nejenom početnou účastí, kdy se sjeli přátelé zblízka i zdáli, (vesnice Marsyas se ten den úplně vylidnila, i obchody zavřeli z důvodu oslavy), či množstvím snědeného jídla, ale především bujarými emocemi, kdy slzy dojetí střídaly radostná áách.

Oběma ženichům to slušelo. Šaty jim vybraly jejich děti, Artur se oblékl do světle růžové, s modrou vázankou, Linus naopak, modrý oblek s růžovou kravatou.

Jen trpaslice Tália brblala: "stejně si myslím, že jsme po Linusovi měli chtít víc drahých dárků, za to že jsme mu dovolili vzít si Arthura."
"Láska je víc než dárky," odsekli sourozenci.

Každé z dětí sirotčince Marsyas bylo jedinečné. O tom se Linus Baker, pracovník Oddělení péče o magickou mládež, přesvědčil hned při prvním setkání.

Jako první se seznámil s Tálii, nedospělou trpaslicí, vášnivou zahradnicí, která strach zaháněla vyhrůžkami.
Druhá byla Phee, jedenáctiletá lesní víla, dokázala oživit planinu stromy a květy. Desetiletý medusoid Chauncey, který přes svůj neobvyklý vzhled netoužil po ničem jiném, než zapojit se do společnosti obyčejných lidí.
Mluvící wyvern Theodor, měňavec Sal a sedmiletý antikrist Lucy (zkratka Lucifera). Ten Linuse neustále překvapoval svou bezmeznou mocí, kdy materializoval předměty, levitoval lidi, zatmíval slunce. Jedině Arturovy pedagogické schopnosti ho dokázaly omezit.

To jsem si naběhla.
Kdybych tušila, jaký vliv bude mít včerejší drabble na mou kreativitu, raději bych obětovala bod.
Obyčejně, sotva drabble spatří světlo světa, uvolní místo dalšímu tématu. Tohle však se nemínilo pustit, vždyť se setkalo s takovým ohlasem. Během chvilky šest komentářů, nezvyk.

Právě komentáře a má snaha zavděčit se jsou silnými manipulátory.
Takže jsem dnes uvažovala, jak by asi zněla Balada o bagetě, ostré jako tchýnin jazyk:
Muž hladový domů se vrací,
zasytit touží se po těžké práci.
Bagetu rozpůlenou masem a chilli plní,
nevzpomene ranního utrpení.

No uznejte, měla já jsem čas, přemýšlet o manipulační jízdě.

Přichází to každoročně.

S prvním dubnovým dnem autor v očekávání tématu usedne ke klávesnici a pak, pod vlivem nabuzené kreativity, stvoří drabble.
V prvním týdnu je mu jedno, zda téma je punková nutrie či babské ucho, fantasie pracuje na plné obrátky a autor musí hlídat, aby se moc nerozběhla, protože sto slov a krácení je zlo.

Zhruba v půlce měsíce tvořivosti dochází dech. Co, proboha, napsat na tchýnin jazyk, zoufá si autor.
Mám psát drasťárnu o vytrhaných jazycích otravných bab, nebo pěstitelskou grotesku o nezničitelné kytce, či baladu o bagetě rozpůlené, tak že připomíná jazyk, naplněnou velmi pikantní masovou směsí?

Přes všechnu svou magickou moc byl Lucy v prvé řadě malý kluk. Jasně mohl levitovat věcmi, pohrávat si s gravitací, ale když si způsobil bolístku, brečel jako každé malé dítě.
Rány většinou stačilo pofoukat a pohladit a hned bylo dobře, ale občas museli vyhledat lékaře. Pro jistotu.

"Náhodou vůbec to nebyla zbytečná cesta," holedbal se před Tálii, která ho poslouchala s nadřazenou přezíravostí starší sestry, "doktor říkal, že ještě trochu a mohl jsem si způsobit obrovskou zlomeninu, přímo frakturu roku."
"Prosím tě, maximálně jsi mohl způsobit frakturu rohu. Jak jsi narazil do altánku, odštípnul jsi třísku z rohu," odfrkla pohrdavě.

Ten nápad se mu objevil v hlavě hned, když uslyšel o kontrole pracovnice Oddělení péče o magickou mládež.

Okamžitě začal chystat překvapení, přespání v altánku. Potřebuje nové girlandy, ty loňské padly za oběť Lucyho představivosti, když je přeměnil v ptáčky a nechal je uletět. Nachystat deky a polštáře. Těch o něco víc, jak zná své děti, večer začnou polštářovou bitvou.
No, jo, ale co David? Vzpomínka na malého yettiho přerušila tok myšlenek, pro něho je spaní venku za letní noci utrpení. Pak ho něco napadlo. Z lednice vytáhl zmražený ledový obklad. Kolik jich bude potřebovat na deku pro malého chlupáče?

Ty kapesní hodinky se v Linusově rodině dědily už po tři generace. Proto, když prodal městský dům, patřily mezi těch nemnoho věcí, co si přivezl na ostrov. Uložil je do nočního stolku a nechal je spát. Několik let.

Při každém otevření zásuvky se cibule připomněly, mrkly na něj, (jsme tady, nezapomeň), ale pak opět upadly do dřímoty.

Uběhlo pár let, než nastal jejich čas. Linus je zanesl k hodináři, aby je vyčistil, seřídil a na zadní stranu nechal vyrýt nápis.
Mému milovanému Salovi k osmnáctým narozeninám, aby ti, až ti bude ouzko, připomněly šťastné dny na Marsyasu, s láskou Linus.

Arthur si dlouho nechtěl připustit, že city Charlese Wernera, pracovníka Oddělení péče o magickou mládež, jsou falešné. A tak mu nabídl nejen své sny o Domovu pro sirotky, ale i svou náruč a postel. Charles toho využil a zneužil, díky Arthurovu projektu se dostal do vrchního vedení Oddělení.

Zrazené zlomené srdce bolí. Naštěstí brzy přijeli první sirotci, trpaslice Talia a desetileté lesní víla Phee. Nemohl se utápět v sebelítosti, neměl na to čas.

Za pár let přijel na inspekci další pracovník Oddělení, Linus Baker. Ten byl jiný, o děti se opravdu zajímal. A když pohledem zavadil o Arthura. rozpačitě zrůžověl.

Od okamžiku, kdy Arthura Parnasse v osmnácti vykopli ze sirotčince, pomáhal neregistrovaným magickým bytostem na útěku. Zpočátku byl jeho motorem hněv vůči vládě a nespravedlivým zákonům, časem se vztek proměnil v uvážlivý odpor.
Právě tehdy v něm začal klíčit nápad, vrátit se na začátek cesty, na ostrov Marsyas.

Tam vybudoval nový domov pro magické sirotky, kde děti dostaly to, co vládní sirotčince neposkytly. Místo, kde mohou být kýmkoli chtějí, bez ohledu na to, co dokážou nebo odkud pocházejí. Na první pohled to vypadalo, že Arthur změnil své poslání a z bojovníka se stal vychovatelem, ve skutečnosti pouze změnil způsob boje.

Doprovázel mě všude, do vany i do postele. Můj první kluk. Tedy oficiálně. Ve skutečnosti gumovému panáčkovi Františkovi mezi nohama něco chybělo, a tak dostal jméno Jana. Na trůně nejoblíbenější panenky nevydržel dlouho, do roka byl nahrazen panenkou s vlasy, Katkou. František zmizel v propadlišti dějin. Aspoň jsem si to myslela.

Na novou službu čekal čtvrtstoletí. Tehdy má malinká poprvé nocovala u babičky a František se pohádkově vynořil z babiččiny pokladnice, aby jí dělal společnost. Poprvé, nikoli naposled. Babička už pár let není mezi námi, ale gumový panáček dělá společnost třetí generaci a vzhledem k jeho nezničitelnosti asi není poslední.

Znají to všichni rodiče. Když máte děti, nehrozí, že byste si mohli přispat.
I pro Linuse s Arthurem to byl bláhový sen, který jim jejich šest dětí různých tvarů, velikostí a magických schopností neumožnilo.
Obyčejně některé z nich časně ráno vpadlo do jejich ložnice a oznámilo jim životně důležitou novinku, jako včera desetiletý medusoid Chauncey, který nadšeně oznamoval, že náhodou nosem vyprskl inkoust a že se asi stává mužem.

Takže ranní sluneční paprsky a tichý dům v nich vyvolal paniku.
Naštěstí se nestalo nic horšího, než že připravovaly snídani
Co je plato rozbitých vajec a rozlité mléko proti dobrému úmyslu.

Před návštěvou sirotčince na ostrově Marsyas byl život Linuse Bakera k uzoufání šedý.
Každodenní rutina, cesta deštivým dnem, kdy nepříjemné mžení prostřídal intenzivní liják, práce v kanceláři pod neustálým dohledem kamer bez jakéhokoli vstřícného kontaktu, z něj pomalu vysával životní energii, kterou nedoplnily ani milované slunečnice, ani večery při poslechu hudby.

A tak potichu přežíval den za dnem, dokud nebyl vyslán na ostrov.
Měl nenápadně pozorovat magické obyvatele, aby po měsíci rozhodl, zda sirotčinec zachovat či uzavřít.

Jenže magická drobotina prorazila Linusovy hradby, vytvrzené Pravidly a Směrnicemi od Oddělení péče o magickou mládeže, a z dočasného tichého společníka vytvořila taťku.

Jeanina Rowderová vztekle ukončila rozhovor s Harriet Marblemawovou a zhluboka se nadechla. Kdyby tu neschopnou ženskou měla po ruce a ne na Marsyasu, pravděpodobně by ji roztrhla jak hada.

Co je tak těžké na tom, najít nějakou špínu na Arthura Parnasse. Vždyť je to bývalý vzbouřenec a odpůrce registrace magických bytostí. Copak si Marblemawová neumí představit, jak by mohl zneužít neomezeného magického potenciálu mladičkého Antikrista.

Ale ona se postará, aby k ničemu zlému nedošlo. Jen co děti Parnassovi odeberou, naučí je poslušnosti a pořádku. Žádné pikniky, žádné dobrodružné výpravy. Dostane se jim takové odvykací kůry, že si na Marsyas nevzpomenou.

Sobotní dobrodružství se stalo víkendovou rutinou a náporem na Linusovy nervy. Zvláště když ho organizoval Lucy.

Mladinký antikrist nachystal nebezpečné trasy, provazové můstky přes propasti, na jejímž dně hučela divoká řeka, cestičku skrz ohnivou stěnu či doupě spících obřích pavouků nebo smrtelně jedovatých hadů.
Nebyly reálné, to všichni věděli, ale vypadaly tak skutečně, že se jich bál i sedmiletý autor.

Tehdy bylo na dospělých, většinou Arthurovi, (přece jen byl magická bytost,) aby se jako volavka, vydal vpřed, přilákal na sebe pozornost nebezpečných tvorů a ostatní mohli nepozorovaně proklouznout do bezpečí, kde ho pak očekával radostný výskot dětí a Linusovo objetí.

"Dědečku, prosím tě, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl mladý," prosily malé larvičky
"Vždyť jsem vám to povídal mockrát," váhal stařičký mravenec Ferda, toho jména dvacátý.
"Prosím, prosím."
"Tak dobře."
"V těch dávných dobách patřil svět mravencům. Mohli jsme chodit, kam jsme chtěli, brát, co jsme chtěli ..."
"I kostky cukru?"
"I ty."
"A nebáli jste, že vám lidé ublíží?"
"Ti tehdy leště neměli DDT ani jiné škodliviny."
"Ach jo, to bych chtěla zažít," povzdechla larvička.

Stařík se pousmál a vydal se do laboratoře, kde se na lidech zkoušeli nové feromony.
"Tak co, funguje Zlatý mravenec?"
"Perfektně, poslouchají na slovo."

Čím dále Linus Barker pobýval na ostrově Marsyas, tím víc si uvědomoval jak Město svou šedí a neustálým deštěm pohlcovalo jeho duši a zabíjelo jeho sny. Jen zašlý reklamní obrázek na podložce pod myš, modré moře s písčitou pláží, mu dodával naději, že někde existuje místo, kde by mohl být sám sebou.

Až na Marsyasu se jeho sny prodraly na povrch a daly vyniknout celé jeho osobnosti, jeho odvaze postavit se nenávisti vesničanů, jeho empatii a vstřícnost magické drobotiny, ať už šlo o trpaslici Tálii, nebo měňavce Sala. Na ostrově našel i lásku svého života, posledního žijícího fénix Arthura Parnasse.

Říct, že byl Arthur unavený je slabé slovo, přesto se vrhl na účetnictví. Jindy na to neměl čas, sedm adoptovaných, magických dětí ho plně zaměstnalo.

Natolik se zabral do čísel, že si manželova příchodu všiml, až když k němu přistoupil a políbil ho na temeno.

"Jaká byla cesta?"
"Nudná, ale domek prodán, takže už mě k Městu nic neváže. Co tady?" vyzvídal Linus, zatímco Arthurovi jemně hnětl ramena.
"Normálka. V matematice Tálie vypočítávala a kolik víc by musela vykopat zeminy na tvůj hrob než na můj, Lucy vyhrožoval armageddonem."

"Chudáčku," Linus ho znovu políbil, "pojď do koupelny, sprcha, masáž a ..."

Myslel si, že je připraven, vždyť Horečku sobotní noci viděl třikrát. Tajně doma před zrcadlem nacvičoval Travoltovy pohyby. Zpočátku to šlo ztuha, spíše než tanec to připomínalo šlapání zelí. Postupem doby a s přimhouřenýma očima se to dalo považovat za tanec. Právě včas.

Na konec školního roku pořádala škola rozlučkovou diskotéku. Tělocvična se přeměnila v taneční sál, nejmladší učitel se chopil funkce diskžokeje.

Taneční samouk vběhl na parket a jal se předvádět naučené kroky.

Snad by si jeho neumětelství nikdo nevšiml (ostatně nebyl sám), kdyby k divokým pohybům boků nepřidal ruce. Rozmáchl se ala Travolta a shodil procházející kantorce paruku.

Bylo třicáté výročí dukelské operace.
Přestože sychravý podzim zalézal za kabát, na hřbitově za účasti předních představitelů komunistické strany a bývalých spolubojovníků probíhalo slavnostní kladení věnců na počest hrdiny, který položil život při osvobozování republiky.
Zkušený řečník barvitými slovy popisuje odvahu a obětavost padlého vojáka.

Jeden ze spolubojovníků, nahluchlý stařík, se nakloní k sousedovi, kovanému komunistovi.
"Co to říká?"
"Chválí ho, že až do poslední chvíle myslel stranicky, že zemřel se slovy: ´´Za stranu! Za lidi!´´
"Co je to za pitomost," diví se stařík. "Pepa ani ve straně nebyl. Pokud se pamatuji, než ho střelili, uklouzl a zařval: ´´Zasrané náledí!´´

Většinou je má práce klidná. Prostě jezdím s vozíkem po vlaku a nabízím cestujícím něco malého k zakousnutí.

Ale jednou za rok, prvního září, je vše jinak. Už ráno se nadopuji uklidňujícím lektvarem, protože děcka jsou po prázdninách rozjívenější než jindy. Pak vyměním sortiment, se zdravou stravou bych neuspěla. V poledne ještě jednou zkontroluji zásoby, hlavně zda mám dost čokoládových žabek a Bertíkových lentilek, a vyrazím do jámy lvové.

Starosti s odbytem si dělat nemusím. Jen občas narazím na dítě, co nemá peníze, jako teď nejmladší Weasley. Naštěstí s ním v kupé cestoval takový milý mladík, který mu vše zaplatil.

Stál sám uprostřed válečného pole Právě zajali jeho posledního důstojníka, už neměl žádné vojáky, spolubojovníky, kamarády. Stál a čekal, nemohl víc, snad jen po malých krůčcích dostat se do bezpečí. Víc mu jeho indispozice neumožňovala.

Stál sám a přemítal, kde jen udělal chybu? Chybu tak fatální, že ho bude stát život?
Možná, kdyby ...
Kdyby bylo lepší počasí, kdyby rozbahněné pole neuvěznilo jeho pěšáky, kdyby poslal střelce na opačnou stranu, kdyby jízdu rozdělil a napadl protivníka ze dvou stran. Kdyby, kdyby kdyby.

Je pozdě. Nejsilnější válečnice protivníka už je mu na stopě, už brzy uslyší ta dvě osudová slova ŠACH MAT.

Patrně největší zásluhu na sbližování mudlů a kouzelníků měl ministr Draco Lucius Malfoy. To z jeho podnětu byl uspořádán Festival mudlovské kultury, na kterém přednesl slavnou řeč o sblížení s mudly.

Znalci jeho života však nebyli překvapeni. Ti věděli, že se po válce s Tomem Rojvolem Raddlem aka Voldemortem, rozhodl prozkoumat mudlovský svět. Chtěl pochopit, proč se tolik schopných kouzelníků, včetně čistokrevných, postavilo na odpor.

Ne vždy se snaha ministra Malfoye setkala s pochopením. Vzpomeňme jen na aktivitu tak zvaných Voldemortových sirotků, ale on zdolal všechny překážky, jeho úsilí slavilo úspěch a první Festival mudlovské kultury navždy vstoupil do historie.

S biootci je to ve světě Harryho Pottera těžké, posuďte sami.

Dva (James Potter a Remus Lupin) zabiti, třetí (Frank Longbottom) mučením zešílel, než mohli plně rozvinout otcovský potenciál.

Mudla Vernon Dursley, týrá svěřeného chlapce a nekriticky zbožňuje svého syna, na kterého přenesl pozitivní vztah k nezdravé stravě.

Nebo Arthur Weasley, milý kouzelník, naprosto pohlcen svými koníčky natolik, že dění rodiny proplouvá mimo něj. Naštěstí má schopnou manželku, která domácnost i výchovu sedmi dětí zvládá levou zadní a nedá dopustit na poctivou domácí stravu

Či Lucius Malfoy, kterého pro jeho tlakem na výkon spíše než biootec můžeme nazvat bijo otec.