Moje články

Pomalu se blížíme k závěru. Čtvrtý výběr mi dal nejvíc práce, protože se mi toho povedlo přečíst asi nejvíc. Ale fakt jsem do něj nemohla dát úplně všechno, co mě zaujalo. :-(
Naštěstí když nakouknete ke Katty, najdete tam mé další oblíbence, kteří se mi do dnešní desítky nevešli.

Peggy - Podezřelá osoba
Rya – Pan Grenadin: O dětství a zrání
hidden_lemur - 2002
Elluška - Schválně, jestli to bude fungovat
žirafice – O kom se mluví?
Elet - O strachu
Brygmi – Doslova kouzelný
Dain - Souboj pod dunou
Eso Rimmerová – Další ubohé stvoření
Gwendolína - Umění vychutit

Z našeho Šíleného šuplete sem kopíruji třetí výběr z pěti. Čím víc času jsem měla na čtení, tím bylo vybírání těžší a těžší. Vždyť toho, co se mi opravdu líbilo, bylo tolik…
Naštěstí když nakouknete ke Katty, najdete tam mé další oblíbence, kteří se mi do desítky už bohužel nevešli.

tif.eret - Až bere dech

Aveva - Hrnečku, vař!

Esti Vera - Zamilovat, milovat

Terda - Rozhodnutí

gleti - Noční můra

Brygmi - V kině

mila_jj - Celebrita na cestách

strigga - Děsivá noční můra pana T.

Tess - Jedinečnost je relativní

Blueberry Lady - Pro slávu Boží nebo tak něco

Z prvního výběru už víte, že jsme je s Katty zveřejňovaly průběžně během celého dubna u nás v Šíleném šupleti. Takže jich máme nachystaných celkem pět. Tento je druhý. Tedy, vybíralo se mi mnohdy hodně těžko.

Naštěstí když nakouknete ke Katty, najdete tam mé další oblíbence, kteří se mi do desítky už bohužel nevešli.

Hippopotamie - Slavia: Arsenal 12:0! Hráči zázrak připisují Josefu Bicanovi ...

Chrudoš Brkoslav Štýřický - Bizarní pokusy kreativců amatérů

tralalea – Tajná slabina náčelníka Apačů

kytka - Ze všech nejbožejší

Faob - Čas běží jako zběsilý

Aries - Jak jsme hledali Vlky

Keneu - Ať vstoupí

mamut - Pár

Keporkak - I větrníky zakázali!

Tora - Mami hajá

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

S Katty si ulehčujeme práci s výběry, protože je zveřejňujeme průběžně během celého dubna u nás v Šíleném šupleti. Má to ještě jednu výhodu. Často se stane, že co se nevejde do výběru jedné, líbí se té druhé. Takže se dobře doplňujeme. Však nakoukněte také do výběru Katty. Najdete tam i mé oblíbence.

Lee – What you desire
Esclarte - Slavné i zapomenuté
Vinpike – Nevyzpytatelné cesty představených
Aplír - Šok
eliade - Větší ptáče dál dopluje
Angie77 - Všichni už jsou v Mexicu
Xantin - Těžko se vybírá, když jeden tak bohatý
Owes - Léto
Katty - Úskalí moderního spojení
Arenga - Jít za plentu a svobodně volit

Mlčky dojedli polévku. Hagrid s nervózními pohledy na lomozící dveře, Olympa úplně klidně. Rozvážně vstala, přinesla pekáč a odklopila poklici. Nad stůl se vznesl oblak omamné vůně pečeného masa a koření. Vytáhla hůlku a voňavý opar na ni namotala jako cukrovou vatu. Jediným mávnutím pak klubko poslala směrem, kterým Hagrid nepřestával nešťastně zírat. Obláček se změnil v úzkou stužku a zmizel v klíčové dírce.
Potom začala dělit pečeni na pět dílů a servírovat na pět talířů.
Najednou se udělalo ticho. Dveře se pomalu otevřely.
Máma se spokojeně usmála, a táta ulehčeně vydechl. „Teda holka, umíš. Seš vopravdová královna týdle rodiny.“

Rubík znovu vytáhl dopis, který mu oznamoval, že byl přijat do školy čar a kouzel. Něco se mu nezdálo. „Táto, proč Bradavice?“
„Proč jako proč? Proč máš chodit do školy?“
„Ale né. Proč se to tak divně menuje?“
Hagrid starší se zamyslel. „Možná to není vod bradavic, ale vod brad. Bojovně vystrčenejch. Tak se to teda píše v knížkách. Hrdina měl bojovně vystrčenou bradu. Tuhle sem ti to přece čet před spanim.“
Rubík se rozzářil. „No jasně! Přeci si mi taky povídal, že ti kouzelníci, co hrad postavili, byli čtyři. No a to je víc než jedna brada. Brad více!“

Border kolie, bordel kolie. Tu loužičku jsem neudělala já! Kde se to tu vzalo? Co je v misce? Nic? Nic se přece nestalo. Ono to vybuchlo! Samo se to…
Jejda tkaničky! Zašněrovat žížalky neumím. Pavouka chytím!
Jdeme vééén! Rozesmátá kólie. Rozesmátí lidi. To je chechtáků! Že ne?
Kdepak jsou, chechtáci? To jsou balonky? Já je neschovala. Nene, pod skříní nejsou. Kdo je má?
Aha! Papírky v malé taštičce, malá taštička ve velké taštičce. Nebo v kapsičce. Co to má milášek v kapšičce?
Zvonííí. Přijel pán s vééélikáánským pytlem. Granulkýýý! Chechtáky šup k pánovi. Pán je rád. Pán se chechtá. Haf!

Hagrid se nešťastně drbal ve vousech, zatímco se svěřoval hostinskému u Prasečí hlavy. „Přectav si, třetí rande s Olympou, tak sem chtěl zapůsobit a vymyslel sem bezva vejlet nahoru do kopců. Zhora je parádní rozhled. Mělo to bejt ouplně bezpečný. Znám přeci vokolí Bradavic jak svý boty. Jenže sme se tak ehm… zapovídali, že sem nedával pozor a zabloudil sem. Já! Co si vo mně holka pomyslí? Že sem ouplnej idino… idejo… no, že sem ouplnej mamlas.“
„Neboj, kamaráde, řek bych, že bude přítelkyním u čaje vyprávět, že jsi,“ Aberforth zdařile napodobil Olympino ráčkování, „rroztomilý popleta a naprrosto okouzlující drrahoušek.“

Stodola není, kolíbka už není. Spáleništěm tančí poslední plameny. Chtěla zůstat. Co teď? Křičeli, že je zvíře. Všichni že jsou zvířata. Že mají táhnout tam, odkud přišli.
Zaklonil hlavu a pohlédl na ni. „No nic, tak vezmem nějaký věci a vyrazíme. Tady už bejt nemůžem. Pudem k vám. K vobrům“
„Tam ne. Zabijou vás. Oba. Jste malí.“ Sklonila se a položila spící nemluvně jeho otci do náruče.

Smrákalo se. K lesu mířily dvě postavy. Jedna obrovská, jedna malá. Když došly k nejbližším stromům, splynuly na chvíli v jednu.
Pak se rozdělily. Malá pokračovala kolem lesa, velká v něm zmizela. Navždy.

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

„Přectav si, co se mně dneska zasejc stalo. Byl to teda vejprask.
Nejprv sme dostali ty naše testy z kouzelnejch formulí, co sme psali posledně. Neměl sem dobře ani jednu vodpověď. První troll.
Pak mě profesor vyvolal k tabuli, že ať si to jako vopravim. Jo, vopravil sem. Na druhýho trolla.
A třetího sem dostal, dyž jsme se učili hasit svíčku. Vyčaroval sem vobří pochodeň a zapálil profesorovi hábit.
Já se prostě ty hromady zaklínadel nenaučim…
No řekni. Nemohlo by to bejt jako v mudlovskejch pohádkovejch knížkách? Tam kouzelník mávne hůlkou, a řekne čárymáryfuk. Jediný slovo na ouplně šecky kouzla!“

Cítí, že to bude už brzy. Bojí se. Bude to bolet. Vždycky to hodně bolí, všechny ženy to říkají. Hlavička bývá hodně veliká.
Je sama. Všude kolem jsou jenom ti hrozní malí lidi, co po ní házejí kamení.
A pak on. Hodný. Táta jejího mláděte. Toho má moc ráda. Přesto odejde. Brzy. Až se děcko narodí. Vezme ho a půjde. Domů.
A najednou je to tu. Bez bolesti, rychle, hladce. Jako když vyšplouchne vlnka.
Zamrazí ji. Je maličký! Moc maličký. Mrzák. Když se něco takového narodí, ženy to vezmou a hodí ze skály.
Frídvulfa pláče. Obraz domova smývají horké slzy.

Když se narodíme, vůbec nic nevidíme. To vy jste na tom líp. Ale když se nám očka rozlepí, všechno nabere na obrátkách.
Než vy začnete opatrně zvedat hlavy, my už běháme o sto šest a objevujeme svět.
Než vy se naučíte pořádně chodit, my už jsme dospělí.
A když vy konečně dospějete, my už vás opouštíme.
Běháme jako blesk. Misku s granulkama vyčistíme dřív, než nám vy stačíte popřát dobrou chuť. Usneme v okamžiku a stejně naráz se probudíme.
Proč?
Protože za ten krátký čas, co jsme na světě, musíme stihnout úplně všechno, na co vy lidi máte hromadu let.

Až povyrosteš, mrně, vemu tě na louku. Tam se ti bude líbit. Sou tam kytky, co hezky voněj, a slunko a vítr. Mám moc rád slunko a vítr.
Nebo zajdem k jezeru. Naučim tě plavat.
Někdy zas pudem do lesa. Je tam stín a chládek a ticho. Budem tam spolu potichu, nebo si budem povidat. Bude to vohromný. Už se na to těšim.
A taky ti vymyslim nějaký parádní méno…
Ale teď už budem spát, jo?
Rubík Hagrid zavřel malou krabičku s drobnou, právě vylíhlou akromantulí, položil ji na noční stolek u své postele a se zasněným úsměvem zavřel oči.

Oslava se konala v Bradavicích.
Na profesorském pódiu stál veliký stůl s obrovským dortem, na němž planula rovná stovka svíček. V jeho čele seděl Hagrid s hustou hřívou šedých vlasů, ale stále při síle. Kolem sebe měl celou svou rodinu. Olympu a dospělé děti Kuklíka, Puklíka a Dudlinku s rodinami a celkem devíti vnoučaty. Ostatní stoly zaplnili jeho přátelé.
Velká síň praskala ve švech.
Hagrid vstal a se šťastným úsměvem se po všech přítomných rozhlédl.
„Todle je teda něco! Moc vám děkuju, že ste si tudle moji trachtaci nenechali ujít. Protože podruhý v tomdle století už nic podobnýho pořádat nebudu.“

Na všechno hleděl z větší výšky než ostatní.
Sedával výš, lehával výš a ve větší posteli.
Psával svým velikým brkem, velikými písmeny, ale na malé kousky pergamenu.
Jedl z malých talířů, malou lžící, ale mnohem víc, než všichni kolem.
Jen zvedl ruku, něco shodil, někoho uhodil.
Snažil se udělat opatrný krok, hned něco rozšlápl.
Připadal si jako v domečku přeplněném porcelánovými panenkami.
Často chodil do lesa. Tam bylo všechno přiměřené. Stromy byly obrovské, tráva nebyla křehká. Tam si našel kamarády, kterým nevadilo, že byl tak veliký. Kentaury a jednorožce. Tam objevil malé opuštěné vajíčko akromantule.
Prvňák v Bradavicích, Rubeus Hagrid.

Bydlel sem tehdá na kraji mudlovský vesnice. A Frídvulfy si lidi začali všímat. Báli se jí. Jednou, bylo ti pár měsíců, k nám přitáhli. S flintama a pochodněma. Zapálili stodolu, v kerej máma bydlela. Měla tam i tvoji kolíbku. Zrovna si uvnitř spal, my seděli venku.
Byla to hrozná mela. Tebe sme zachránili na poslední chvilku, ale stodola lehla popelem.
Druhej den Frídvulfa zmizela. Dycky ji to táhlo ke svejm, ale zvostávala kvůli mně, a dyž ses narodil, kvůli tobě. Jenže po tý hrůze poznala, že je čas vodejít. Protože nás voba, ale hlavně svoje milovaný děcko, vohrožuje na životě.

„Dneska budem krmit tlustočervy. Řek bych, že si to vohromně užijete, protože je to moc fajnová prácička. Ale potřeboval bych tak dva tři dobrovolníky, kerý se vobětujou, a místo toho skliděj zbytek sena na horní louce. Před vyučováním sem to nestih dodělat a koukám, že se žene bouřka.
Vostatní počkejte tady, donesu krmení. Zatím si ty mazlíky můžete prohlídnout a po jednom rozebrat.“

Když se Hagrid po chvilce vrátil s rozměrným košem nevábně zahnívajících kořínků, překvapeně zíral na opuštěnou ohrádku s obrovskými tlustými červy.
„No todle? To sou ale hodný děcka! Sem nemyslel, že pudou na to seno ouplně všici…“

„Dobřře, Hagrride. To, že madam Pomfrreyová a všichni její studenti znají moje oblíbené květiny, to vážně není vůbec žádný prroblém.
Že celá škola včetně kentaurrů v Zapovězeném lese ví, že spolu chodíme a máme se rrádi, to je také úplně v pořřádku.
Že všichni tví přřátelé v Brradavicích, v Prrasinkách, v Děrravém kotli i na Přříčné ulici už měsíc prrobírrají, jaký dárrek mi máš koupit k narrozeninám, to by mi taky vlastně nevadilo. Ani to, že jsi rrozhlásil, že budu slavit narrozeniny kulaté.
Ale prromerrlina, drrahoušku, oprravdu jsi musel úplně každému v Brritánii prrozrradit, že už mi bude letos šedesát?“

Chlapeček nebyl k utišení. Plakal a plakal. Horké slzy kapaly na trosky dřevěného houpacího koníka.
Táta se marně snažil synka uklidnit.
„Nebreč, Rubíku, nemůžeš za to. Přeci si to neudělal naschvál. Von byl ten kůň hrozně starej, dyť se na něm houpával už můj tatík.
Vem si kapesník a utři si nos, nudle ti tečou až na podlahu.
Je mně líto, ale dovopravdy to nepude vopravit. Koukni, von to tadyhle dočista prožral červotoč.
Koupit novýho koníka? Děcko nešťastný, měj rozum. Dyť by to dopadlo stejně. Zase bys ho rozsed. Máš teprve sedum roků, ale už si velkej jak dospělej chlap!“

Před panem Olivanderem stál usměvavý malý mužík a rozpačitý chlapec, očividně čerstvě jedenáctiletý, ale převyšující svého otce o hlavu.
„Chtěl bysem tadyhle pro Rubíka hůlku.“
Po hodině se všude kolem vršily otevřené krabice. Žádná hůlka však chlapci v rukou neožila rojem barevných jisker, žádná si ho nevybrala.
Nakonec si zoufalý pan Olivander vzpomněl na úplně první, kterou vyrobil. K dokonalosti měla daleko, ale měl ji rád. Nedokázal ji vyhodit, připomínala mu jeho začátky.
Chlapec ji vzal do rukou nedůvěřivě. Rezignovaně.
A hůlka ožila. Našla svého majitele. Její špička se šťastně rozzářila a vydala jednu jedinou, zato však obrovskou, růžovou hvězdu.

„Indy, lehni, nehýbej se, polož hlavičku, zůstaň, pomalu…“
Tohle slyším, když chodím k dědečkům a babičkám, abych jim udělala radost. Poslechnu, protože to těm stařečkům dělá dobře. Mají nemocné nohy i ruce. Když mě hladí, někdy se netrefí, a strčí mi prsty do očí nebo do nosu.
Všechno klidně vydržím. Protože jsem hodná holka, a taky proto, že pak dostanu pamlsek.
Ale hlavně vím, že po práci půjdeme na louku. A tam uslyším můj nejblíbenější povel: „Máš volno!“
Vystřelím jako z praku. Polykám vítr, on mi češe kožíšek a obrací uši dozadu, já s ním závodím, a běžím a běžím…

Spím se svýma lidma v ložnici. Ráno jde on do práce, s ní jdu do obýváku pít kafe. Pak se jdeme venčit na zahradu. Dopoledne si zdřímnu před její dílnou. Po obědě jdeme na hodně dlouhou procházku. Odpoledne zase spím před dílnou. Večer se vrátí z práce on, a chvíli si společně hrajeme s mýma hračkama, a válíme se na gauči.
Někdy jedeme všichni na celý den na výlet.
Prostě normálka.
Občas ale odejdou moji lidi z domu oba, a na dlouho. Jasně, že nejsem nadšená, ale neštěkám a nevyju. Vždyť to není napořád. Vždycky se ke mně zase vrátí.

Hagrid se vysmrkal a utřel si uslzenou tvář obrovským kapesníkem. Pak namočil brk a začal s hlubokým povzdechem psát.
Vážený a milý kolegové,
musim vám zdrcenej žalem voznámit, že nás včera po dlouhej a těžkej nemoci, ale v požehnanym věku, vopustil nejprvnější předmět našeho zkoumání a bádání, naše vobrovská radost, praotec a zakladatel velikej kolonie svejch potomků, věrnej přítel kouzelníků, kerýho sem vypiplal vod mrňavýho vajíčka, nádhernej a laskavej tvor, náš Aragog.
Pohřbil sem ho důstojně. Ať vodpočívá v pokoji.
Rubeus Hagrid
Předseda PAVOUK
Pergamen složil a zasunul do obálky s předepsanou adresou:
Přátelé Akromantule Velkolepé, otevřený učený klub
Londýn

...byl sem se vodpoledne porozhlídnout až u zakázanýho lesa. Bydlí tam jeden kouzelník. Menuje se Teo Og a povidal, že je hajnej, šafář a klíčník. Ukazoval mi různý zvířata, a vykládal, že má na starosti šecky bradavický pozemky, aby na nich byla posekaná tráva, a sklizený krmení pro dobytek a tak. Co je to ten hajnej a šafář, to bych teda věděl. Ale klíčník? Neviděl sem u něho žádný klíče. A co vim, na dveřích v celym hradě neni jedinej zámek. Táto, že vony to budou ty vzdušný zámky, vo kerejch si mi řikal, že si je nemám vymejšlet, co?...

Vlci jsou nejrychlejší zvířata na světě. Jak to vím? Experimentálně jsem to ověřila.
To bylo tak:
Byli jsme na výletě. V zoo. Jeli jsme tam autem. Hodně dlouho a hodně rychle. O moc rychleji, než já umím běhat, a to já umím fakt dobře.
V té zoo se mi nejvíc líbili vlci. Čuchali jsme k sobě přes plot a Honza nás fotil.
Když jsme večer přijeli domů, moji lidi si sedli v obýváku a rozsvítili velké okno na zdi, co se mu říká televize.
Myslela jsem, že se uštěkám. Ti vlci už v tom okně byli! Normálně nás museli předběhnout!

Oni jsou dobří. Když je normální téma, tak ho přede mnou moji lidi zatají. Jenže s touhle ptákovinou nechtěl nikdo nic mít, takže ji hodili na obojek mně.
Víte, co mi dalo práce zjistit, co to vůbec znamená? Ale zvládla jsem to.
Nejdříve periferie. To je někde daleko od centra. Teda od místa kde bydlím, protože střed světa je přece náš dům.
Potom bicáček. Prý je to takový namakaný svalovec.
Takže už to mám! Jednoho totiž znám. Bydlí od naší vesnice daleko, jezdí k nám jenom na návštěvu, a svaly má jako hrom. Jmenuje se Bruno, a je to pitbull.

„Hagride, co to neseš? Tys byl v lékárně?“
„Zdravíčko, Abe. Byl. Pro černobýl. Ten je na zkaženej žaludek nejlepší. Je mi zle, jak dyby mi v něm hryzali tlustočevi. Včera sem udělal hrnec škvarků a sněd je na posezení.“
„Černobýl? Neznám. Měli ho? Já si v takových případech vařím pelyňkový čaj.“
„Neměli. Dali mi todle,“ ukázal Hagrid pochybovačně na nápis na pytlíku: Arthemisia absinthium.
Aberforth se zamyslel. „Arthemisia… no, nevím. Ale absinthium? To bych věděl. Zrovna včera mi přišla zásilka hořkýho zelenýho likéru z Francie. Řeknu ti, ten má sílu! Vykašli se na odvar a pojď se mnou do hospody.“

Olympa si povzdechla. „Hagrride, společenská konverrzace u stolu má svá prravidla. Oprravdu nemůžeš hovořřit o ničem nechutném.“
„Nechutném? Přeci sem na tej večeři mluvil jenom o svej práci. A vo zvířátkách. Jako že sem profesor péče vo kouzelný tvory, a tak. A vo počasí.“
„Já vím, že jsi nechtěl, aby se mé matce udělalo nevolno, aby manželka ministrra omdlela, a aby číšník leknutím přřevrátil přředsedovi starrostolce do klína mísu s polévkou. Ale přříště už tu přříhodu, jak jsi přředváděl bahňáky smrrduté, jak přřišla bouřřka, a jak se chudáčci tak vyděsili, že pokrropili studenty svými ehmmm… Přříště už ji prrosím nevyprrávěj.“

Hagrid vstal před svítáním. Rychle se oblékl a napil čaje. Do košíku naskládal něco k snídani a několik láhví máslového ležáku. Hůlku zamaskovanou v růžovém deštníku nechal tentokrát doma.
Zastavil se v kůlně, aby vzal všechno potřebné, a vyrazil svažitou loukou vzhůru do kopce. Nahoře se zastavil a rozhlédl. Pod ním se válely cáry mlhy, obloha se už chystala přivítat slunce, stejně jako ptáci v blízkém lese.
Palcem vyzkoušel ostří kosy. Jen tak pro jistotu. Nabrousil ji už včera večer.
Rozkročil se a zeširoka rozmáchl. Čerstvě zkosená tráva zavoněla.
„Táta měl recht. Na někerý věci kouzla nejsou to pravý vořechový.“

Byli divní. Něco na nich divně vlálo, na hlavách měli hodně divné věci, něčím moc divným voněli a počmárali nám dveře!
Tak jsem na ně štěkala, vrčela a zase štěkala.
Moji lidi se taky chovali divně. Divňochy pěkně přivítali a tvrdili, že je všechno v pořádku, a že je přece všechny znám. Pod tou divnotou opravdu byla malá troška známé vůně, ale o to bylo všechno ještě divnější.
A pak se mi začali smát!
To teda nebylo fér. Pokud to vážně byli naši kamarádi, neměli k nám chodit maskovaní a tvrdit, že jsou něco, co nejsou. Že prý tři králové…

Třikrát klepněte hůlkou na označené místo a otevřete víčko. Mlha, která následně vystoupá z plechovky, spolehlivě zahubí všechen obtížný hmyz v okruhu padesáti metrů. Účinek přetrvává až sedm dní.
Hagrid zamračeně dočetl návod k použití, a pozorně si prohlédl naturalistický obrázek komára s vyvalenýma očima, ležícího strnule na zádech.
Pak se podíval na hřbet své ruky, na kterém se červenaly čtyři pořádné štípance. Namířil, a plechovka vzápětí s rachotem dopadla do kbelíku na odpadky.
Tesák leknutím zavyl.
„Klid, psisko jedno pitomý. Ty štyry potvory co mě kously, sem přeci zamáčk. Nemusí to za ně vodnýst i všici vostatní, no ne?“

Hagrid nespokojeně odkládal na pult jedno zrcadlo za druhým, prodavač mu, čím dál nervóznější, přinášel další a další.
„Todle se nehodí.
Tendle rám se mi nelíbí.
Bez rámu taky ne.
Enom žádný malovaný kytky!
Nejni to zrcadlo ňáký křivý?
Kulatý nechci.
Tamto taky ne, je moc malý.
Víte, mám dneska večír rande, a poprvý to bude nejspíš na dýl…“
„Chápu, chápu, potřebujete pro dámu speciální dárek na úrovni, že?“
„Ale né. Pro ni mám vlastnoručně upečený cukroví. Zrcadlo je pro mýho psa, Tesáka. Postavim mu ho na podlahu k pelechu, aby se necejtil tak vosamělej, dyž nebudu celou noc doma.“

Dneska jsem vstala dřív než Hagrid, takže prý můžu napsat drabble.
Mám moc ráda příjemné dny. Nejpříjemnější z příjemných jsou, když vůbec nejsou vidět. Takové dny schované pod hromadou křupavých granulek, nebo voňavého masíčka, nebo pod nalitým podmáslím… To prostě miluju. Když potom, co ty dobroty slupnu, už zase vidět jsou, to už tak příjemné nejsou.
Tak a hotovo.
Cože? Že jsem špatně spočítala slova? Že jich není sto? A že to mám úplně špatně? Že se nepíše příjemné dny ale příjemná dna, když myslím dna misek? A že dnešní téma vůbec nebylo o miskách? Já se na to vyštěknu!