Moje články

Postel se zhoupla, jak na ni vyskočilo něco těžkého. O tvář se jí otřela mokrá srst.
V matném měsíčním světle se zaleskly ostré zuby. Ucítila hnilobný pach.
Vyskočila a sáhla po hůlce. „Lumos maxima!“ Z úst se jí vydral zděšený výkřik. Na druhé půlce postele, kde ležel její manžel se tyčila hora chlupů, ze které se ozývalo hrozivé mlaskání a mručení. Co to…? Medvěd?
„Hagrride!!!“ S tasenou hůlkou se odhodlaně vrhla na šelmu.
„Klid, holka…“ Olympa se zarazila, když zaslechla zdušený hlas svého manžela. „To je enom Tesák!... psisko jedno pitomý, dyť mě udusíš. Šak jo, taky tě rád vidím.“

Olympa se každý den přemísťovala ráno do Krásnohůlek a večer zpět do Bradavic.
Právě dorazila, a úlevně se svalila do křesla. „Školní rrok začíná za dva týdny a mně chybí dva prrofesořři, zpozdil se dotisk učebnic, místo zásilky husích brrků přřišla stovka živých hus…“
„A do toho ti eště přidělávám starosti já, že jo?“ pohladil ji po lýtku Hagrid. „Šak bys sem nemusela lítat každej večír. Dyť už měřím skoro šedesát centimetrů. Sem docela samostatnej. A ty by sis mohla vodpočinout.“
„Drrahoušku, ale to je obrráceně! Prrávě tady, kde jsme spolu zakotvili, si odpočinu nejlépe. S tebou je mi krrásně.“

Svítalo. Olympa seděla na schodech Velké síně. Místo večírku chodila celou noc tam a zpět od hradu k bráně pozemků. Hagrid nikde.
Najednou se rozhrnula tráva a na okraji záhonu se objevil maličký človíček. Mokrý, zablácený.
„Drrahoušku! Konečně! Co se stalo?“
„Holka, to byl parádní vejlet! Potkal sem mravence! A užovku! A čmeláka! Tancoval kolem kytek jak malej medvídek. Bezvadně teď na tu mrňavou žoužel vidím. Ale k večeru si mě Filchova kočka spletla s myší. Lek sem se a spad do strouhy. V momentě sem byl vodník. Teda spíš podvodník. Nemoh sem se vyškrábat zpátky. Du asi pozdě, co?“

„Jsme pozvaní na oslavu narrozenin prrofesora Krratiknota. Jak to jenom uděláme? Je to na tebe ještě hrrozně daleko.“ Olympa pohledla na Hagrida, který se jí ležérně opíral o botu.
„Kdy a kde to má bejt?“
„Večírrek bude zítrra večerr v salonku u Velké síně.“
„Tam už dojdu. Šak sem to k hipogryfům zvlád taky.“
„Ale drrahoušku! To je na půli cesty k hrradu a zabrralo ti to celý den.“
„Podívej. Vod tý doby sem zas vo dobrý tři centimetry porost. To dám. Ráno mi nabalíš nějakej proviant a do večera sem na hradě. Přeci si takovej parádní flám nenechám ujít!“

„Co porád spisuješ?“ Zeptal se Hagrid Olympy.
„Příprravy do školy.“
„To píšeš každej rok znovu?“
„Samozřřejmě.“
„Proč? Dyť je začátek školního roku pokaždý stejnej ne?“
„Ano a ne. Některré věci konstantní jsou. Ale každý rrok se vyskytne několik prroměnných, se kterými přředchozí plán nepočítal.“
Hagrid se zamyslel. „Asi máš pravdu, holka. Hned zejtra si nachystám brk z péra vrabce, a zapíšu si, že musím udělat v péči vo kouzelný tvory drobátko změnu. Letos nebudu učit děcka vo těch mladejch hipogryfech dokaváď nedorostou. Teda dokaváď já nedorostu. Ale moh bych začít třeba magimuchničkama. Maj takový roztomilý kusadýlka… Jo, vono to pude.“

Hagrid vtrhl do stanu a nadšeně hlásil: „Ty kuřátka co se dneska vylíhly, sou tak roztomilý!“
Olympa, zabraná do příprav na nový školní rok v Krásnohůlkách, jen nepřítomně poznamenala: „To je dobřře, že sis našel zábavu, než zase dorrosteš. Tady blízko je nějaký chov drrůbeže?“
„Neřek bych že zrovínka drůbeže…“
Olympa zbystřila, začichala a odložila brk. „Hagrride, nepoznamenalo ti některré z kuřřátek tvůj kabát? Otřři si to prrosím ubrrouskem.“
„Asi jo, jaksi trochu…“
„Ach! Jen trrochu?!“ Olympa vytřeštila oči na manžela pokrytého nevábnou páchnoucí břečkou. „Kolik těch kuřřátek prromerrlina bylo?“
„Enom jedno. Já ti neřek, že se narodili mladý hipogryfové?“

Od návratu z dovolené bydleli ve stanu před branou Bradavic, kde je vysadilo přenášedlo.
Olympa Hagrida každý večer měřila pravítkem. „Povyrrostl jsi zase o dva centimetrry! Jestli to půjde pořřád stejně dobřře, do začátku školního rroku snad dokonce přřerrosteš prrofesorra Krratiknota! Ukončíš nemocenskou, přřestěhuješ se do své hájovny a na víkendy budeš jezdit za mnou do Krrásnohůlek.“
Hagrid potěšeně přikývl. „Možná nebudu vo moc větší než prvňáci, ale na loďkách je přes jezero převezu. Každej rok se na to těšim jak malej harant! A do Vánoc bude zase šecko jako dycky.“
„Urrčitě.“ Olympa sfoukla poslední svíčku a vklouzla do postele.

„Co ti ta trrumpetka prrovedla, drrahoušku!“
„Sám sem trumpeta. Neměl sem do ní foukat.“
„Ale kdybych to neřříkala, nic by se ti nestalo.“
„Copak já. Ale todle nejni zrovna manželskej život, jakej sis přectavovala, co?“
„To je v pořřádku. Však tvůj tatínek byl taky menší než maminka.“
„Šak jim to taky neklapalo. Máma vod něho vodešla. Co když tě to se mnou taky přestane bavit?“
„S tebou mě život nikdy bavit nepřřestane.“ Olympa postavila na podlahu hrníček s ulomeným ouškem. „Pořřádně se toho chyť a poletíme domů.“
Mezinárodní ministerské přenášedlo vystřelilo, a v posledních dohasínajících paprscích slunce zamířilo k západu.

„Drrahoušku, zítrra už sice odjíždíme, ale nějak jsme povyrrostli, měli bychom si naposledy fouknout do naší trrumpetky.“
„Já teda nevim, vona je drobátko prasklá, sem si na ni tento… kapku sed. Ale dyž myslíš…“
Hagrid se nadechl a mocně do plastové hračky foukl. A zmizel.
Olympa se zmateně rozhlížela po pokoji. Pak zaslechla od podlahy tiché volání. Vytřeštila oči. „No to mě podrržte!!!“
Před špičkou její boty poskakovala maličká postavička a zuřivě na ni mávala.
Sehnula se, aby ji zvedla. Po několika marných pokusech strnula. „Hagrride, jak já tě prromerrlina dostanu domů? Sice jsi jako fazolka, ale vážíš pořřád stejně!“

Hagrid se převaloval a nemohl usnout.
Olympa dávno spala, ale neustálé vrzání a pohupování postele ji nakonec probudilo.
„Prroč nespíš? Něco tě trrápí?“
„Ale ne. Enom nemůžu zabrat, dyž je tady takovej rachot.“
„Rrachot? Vždyť je všude naprrosté ticho!“
„Teda, mě vomejou. Nemáš něco s ušima? Dyť ty lidi hulákaj jak na trhu! A hádaj se anglicky! To sem poznal. Ale ňák jim nerozumim ani slovo.“
Olympa si povzdechla a natáhla se pro hůlku. „Také mi začíná trrošku šumět v uších. Zrruším nám na noc přřekládací kouzlo. Asi už ho používáme přříliš dlouho. Oprravdu je nejvyšší čas vrrátit se domů.“

Vylezli na posed, který vypadal, že už nebyl používaný hodně dlouho. Ale krásný výhled stál zato.
„Nevopírej se vo to zábradlí! Sem si všim, že už je kapku tento… punk!“ varoval Hagrid.
„Nerrozumím! Co jsi řříkal, drra…“
Pozdě. Dřevo povolilo, Olympa zmizela.
Hagrid sjel dolů po polorozpadlém žebříku rychlostí, o které by nikdy neřekl, že je jí vůbec schopen. Svou ženu našel živou a zdravou. Válela se v hromadě roští.
„Ach, všechno mě bolí. Ten trrám byl asi ztrrouchnivělý.“
„No dyť sem ti to přeci řikal!“
„Aha, ale prroč najednou anglicky!?“
„Sem si honem nemoh vzpomenout, jak je to česky.“

Příjemně unavení po túře seděli na terase horského hotelu. Před sebou výhled do údolí, na stole zmrzlinové poháry s deštníčky a tenkými plátky čokolády nařezanými do tvaru kočičích jazýčků.
„Je tady přřekrrásně.“
„Jo, vybralas tu dovolenou vopravdu dobře.“
„Až je mi líto, že naše mudlovské prrázdniny pomalu končí. A ta cesta domů bude zase hrrozná,“ povzdechla si Olympa.
Hagrid se na svou ženu zadíval. „Holka, řek bych, že si kapku zapomněla, kdo sme. Dyť ze sebe nemusíme dělat mudly ouplně, ne? Prostě si pošlem sovu pro přenášedlo. Cestování bude vo hodně pohodlnější, a eště tady můžem zvostat vo den dýl.“

„Víte, pánové, jel sem po takovej hrbolatej silnici, šak víte, jaký ty cesty tady v horách sou. Najednou auto poskočilo, já se chyt tadydlenc toho bazmeku a von mi zvostal v ruce. Tak sem se sebral a přijel rovnou k vám.
Vona ta věcička asi k ničemu nebude, ale auťák je z půjčovny a měl bych ho vrátit v rychtyku, žejo? Tak to teda ňák vopravte, já si zítra přídu.“ Hagrid cosi položil na pult a byl pryč.
Automechanici na sebe nevěřícně pohlédli. „Ten chlap sem tím autem normálně přijel! Do prdele, jak?!“
Na stole před nimi ležela… řadící páka.

„Ještě bychom si měli koupit mobilní telefony. Abychom se přřizpůsobili a byli moderrní. Ti mudlové bez nich oprravdu neudělají ani krrok,“ navrhla Olympa.
„Myslíš? Dyť já nemám šajn, jak se s tím krámem zachází,“ zatvářil se pochybovačně Hagrid.
„Já přřece taky ne. Prrostě si o mobilech něco přřečteme a potom budeme trrénovat.“
„Já nevim… no tak teda dobře, dyž ti to udělá radost…“
„Tobě se do toho nechce, drrahoušku, že?“
„No… nechce. Jak tak pozoruju ty mudly, řek bych, že si je docela vochočili.“
„Mudlové že si ochočili ty přřístrroje?“
„Depak. Se mi tak zdá, že je to přesně navopak.“

Restaurace penzionu byla plná lidí v dresech s nápisem Oceláři Třinec. Soustředěně sledovali velikou televizní obrazovku.
„To je hokej. Zápas s kladenskými Rytíři,“ vysvětloval šeptem majitel. „Natřem jim to.“
Hagrida hra zaujala. Hráči honili pálkami po hladké ploše malý černý předmět. A to rychlostí, která téměř snesla srovnání s famfrpálem.
„Góóól!!!“ ozval se hromový jásot. Hagrida atmosféra strhla a nadšeně skákal a křičel s ostatními. „Góóól!“
„Plekanec přihrává… Jágr… a gól,“ zaznělo z televize.
„Jóó!“ Hagrid opět vystřelil ze židle. Tentokrát ale do hrobového ticha a sám.
„Drrahoušku,“ zatahala ho za rukáv Olympa. „Nepatřří ten Jágrr k tomu drruhému drružstvu?“

„Ještě jsme nebyli na Lysé hořře.“
„A já bysem chtěl do města, tadyhle do tý mudlovský ZOO.“
„Podívej, na tu botanickou zahrradu, je nádherrná…“
„Tuhleten hrad je skoro jako Bradavice. Tam si zajedem! Šak je to enom dvě hodinky autem. A sou tam i jeskyně. Já eště v žádný nebyl.“
„Rrybí dům. Akvárria přřes dvě patrra a rrestaurrace s rrybími specialitami.“
„No todle! Voni tady mají i prales!“
Pohlédli smutně na hromádku propagačních letáčků a na kalendář.
„Šecko to teda nestihnem.“
„Mudlovský svět je tak neuvěřřitelně pestrrý! Nedokážu si vybrrat.“
„Ani já. Tak víš co? Hodíme si každej den korunou!“

„Znáte ukradený měsíc? Jasně, že znáte. Protože je vám taky ukradený. Teda ne, že by vám byl ukradený, jako že je vám úplně fuk, ale že jste ho sami sobě ukradli.
A mně pokaždé uloupnou kus dubna ještě perníkové Velikonoce. Psát denně drabble jakžtakž stíhám, ale číst… škoda mluvit. Pak se z těch trhů vrátím domů do chalupy, a mám ji až po střechu plnou nepřečtených bezva stoslůvek. A pořád přibývají další a další!
Stihnu já to vůbec dočíst? A čím mám začít?
Na jaké téma já tu vlastně blábolím? Na bonus o měsíci v jináči, nebo na paralýzu výběrem???“

Tentokrát nenechali nic náhodě.
Do auta benzín, sbalit jídlo, pití a piknikovou deku. Ověřit nosnost lanovky.

Na vrcholku kopce se usadili, aby poobědvali.
Kolem se pohybovala spousta lidí. Měli na zádech batohy tak obrovské, že vypadali jako neforemní brouci s vypouklými krovkami. Z těch zavazadel vytahovali metry jakési látky a spousty provázků. A pak to přišlo!
Postupně se rozběhli, látka se napjala a oni vyletěli do velikého prázdného prostoru mezi zemí a bílými oblaky. Vznášeli se jako hejno barevných motýlů.
„Čarrokrrásné,“ vydechla uneseně Olympa.
„To mi teda řekni,“ rozhodil rukama Hagrid, „jak todle ty mudlové dokážou?! A ouplně bez kouzel!“

„Jindrrovi koupíme nějaký pěkný kerramický hrrníček. A do něj přřihodíme balíček čaje z místních bylinek. To bude vtipné, co řříkáš?“ Jejich exotická dovolená se chýlila ke konci, takže Olympa sepisovala seznam, komu a co přivézt jako dárek.
„Co? Jakýmu Jindrovi? My ňákýho známe?“
„Hagrride, drrahoušku, co je to s tebou? Přřece Hrrnčířřovi. Jindrrovi Hrrnčířřovi!
„Ale já vo nikom takovym nevim. A ty byliny… Nejsou vony nebezpečný? Už jsi zapomněla, co s tebou provedly?“
Olympa se zamyslela. „Možná máš prravdu. Přřidáme rraději láhev toho vyhlášeného piva Rradegast. A ty si prrosím na chvíli vypni přřekládací kouzlo, ať víš, o kom mluvím.“

„Od této chvíle se budeme chovat strriktně jako mudlové! Nikdo další už nesmí poznat, že jsme kouzelníci. Berrme to jako parrtii, kterrou rrozhodně chceme vyhrrát.“
„Jo. A vodteď žádný sovy!“
„Sprrávně. Automobil nebudeme starrtovat kouzlem.“
„A naše hůlky zvostanou doma, dyž pojedeme na vejlet.“

Další den zůstali trčet na liduprázdné horské silnici.
Hagrid zkoušel všechny páčky a knoflíky. Marně. Pak se praštil do čela. „Dyť voni ty mudlové do toho auta vobčas lejou tentononc… benzín!“
Po hodině bezradného mlčení i mudrování si Olympa povzdechla a vytáhla z kapsy hůlku. „Zdá se, že tuhle hrru bez porrušení některrých prravidel oprravdu nevyhrrajeme.“

Majitel penzionu pozval Olympu s Hagridem na skleničku. Když se loučili, pronesl jen tak mezi řečí: „Ve vaší kouzelnické komunitě to asi bude podobné jako v naší, že?“
„Vy ste kouzelník?“ vyjevil se Hagrid.
„Ach,“ strnula Olympa. „Jak jste prrosím poznal, že my jsme také kouzelníci? Řřekla bych, že jsme naprrosto nenápadní.“
„Jsem moták," usmál se muž. „A že vy nejste mudlové, jsem poznal jednoduše. Nemáte mobily. V poslední době tady létá plno sov. Ale hlavně, jezdíte celou dobu na výlety vaší škodovkou. Přitom jste hned první den v recepci zapomněli tohle.“ Sáhl do kapsy a vytáhl klíč od auta.

Romantický večer v peřinách přerušilo hlasité zaklepání.
Hagrid zaklel, vstal, otevřel okno a vzal si od bradavické sovy dopis.
„Kdo nám píše? Aby se tak něco stalo s mejma zvířatama… No todle! To je vod Sibylly Trelawneyový, našej profesorky jasnovidectví! Prej měla vidění. Vo nás dvou. A že nás musí varovat. Že se zrovinka teď někde spojujou nějaký síly, kerý způsoběj trojitý nadělení a do jednoho roku nám převrátěj život vzhůru nohama…
No… řek bych, že si nemusíme dělat starosti. Vona si beztak enom zase přihnula kapku víc portskýho. Co dybysme teda dokončili, co sme před chvilkou tak pěkně začali?“

Procházeli se po náměstí a prohlíželi si zboží ve výlohách. Došli k malému hloučku lidí, kteří se shromáždili kolem velkého bílého auta popsaného různými nápisy. Stál u něj člověk s trychtýřem u obličeje a něco svému obecenstvu povídal.
Olympa s Hagridem se zastavili opodál a zaposlouchali se. Po chvíli na sebe s údivem pohlédli.
„Holka, myslíš si to co já?“
„Urrčitě.“
„Ten chlap musí bejt kouzelník.“
„A prravděpodobně cizinec jako my.“
„Taky bych řek.“
„Přřekládací kouzlo mu rrozhodně nefunguje sprrávně! Jeho slova nedávají žádný smysl!“
„Jo! Buď nemá všech pět pohromadě, nebo vo tom neví. Nepudeme mu to rači říct?“

Hagrid s Olympou strávili parádní den na folklórních slavnostech. Ochutnali bigos, žurek, bachoro, placki, koloče… popili mjodulu i vařonku. Slyšeli nespočet písniček a viděli spoustu temperamentních tanců.
Zábava neskončila ani večer.
„Za gurami za lasami za dolinami, pobili še dva gurale čupagami…“ zpíval s muzikanty nadšeně a falešně i Hagrid. Popadl Olympu v pase a roztočil se s ní v divokém tempu, jako ostatní páry.
Najednou hudba rozpačitě umlkla.
Zastavil se a udiveně rozhédl. Uprostřed parketu byli sami. Na okrajích se ztěžka zvedaly desítky povalených tanečníků.
„Asi sem přišel na štvrtý pravidlo,“ šeptl manželce. „Nesmim nikdá zapomenout na to třetí.“

Odpoledne zašli do místní široko daleko vyhlášené cukrárny.
„Dám si krrémový košíček s ovocem, čokoládovou špičku a kávu se šlehačkou,“ objednala si Olympa. S chutí pak zabořila lžičku do prvního zákusku a uznale pokývala hlavou. „Oprravdu výborrné!“
Hagrid si z bohaté nabídky nemohl vybrat. „Dyť já nevim, co by mohlo bejt dobrý. Nic tady z toho sem eště nejed. Možná enom tadyhle ty griliášový ježky. Šak víš, že je taky peču.“
Olympa se na manžela pochybovačně zahleděla. „Myslíš ty tvrr… křřupavé hrrudky?“
„Jo. Sou přeci ouplně stejný! Šak uvidíš, až se mi aspoň jednou povede vyndat je z trouby včas.“

Probudili se do kalného rána. Z olověné oblohy padal drobný hustý déšť a kapky vody tiše stékaly po okenních tabulkách.
Olympa se rozhlédla po pokoji. Všude se válely prázdné pivní láhve, na koberci se matně leskla sem tam poházená víčka. Ubrus na stole zmuchlaný a potřísněný sladem. Natáhla se pro zrcátko a s úlevou vydechla. „Jsem tak rráda, že už vypadám norrmálně. Zase můžu mezi lidi! Vůbec nevadí, že prrší. Pojďme na prrocházku!“
„Měl bych lepší nápad, dyž tak leje.“ zacukalo Hagridovi v plnovousu. „Co dybysme si rači pořádně užili, že můžeš zase bejt se mnou v týdle parádní posteli…“

Sova s dopisem od parfuméra konečně přiletěla. Olympa se začetla do hustě popsaného pergamenu. Nespokojeně potřásala hlavou. „Potřřebovala bych nejspíš přřekladový lektvarristický slovník. Nemohl to ten člověk napsat srrozumitelněji? Rretence? Exterrnum nebo interrnum? Nebo obojí? Corrium, degliaturr, forrtissimus, lagena, massa medicinalis… Rradegast? A co je to ten slad? Smysl mi to nedává…“
„Ukaž?“ Hagrid se natáhl pro pergamen. Chvíli do něj zíral, ale pak zachytil několik známých slov. Rozzářil se. „Dyť je to ouplně jasný! Zvenku si na vobličej naplácáš hromadu sladu a zevnitř se proleješ pivem. Du koupit basu. Nebo rači dvě. Přeci tě v tom kurýrování nenechám samotnou.“

Veškeré kouzelnické umění Olympě nestačilo, aby se zbavila toho nadělení. Navíc na ni úplně přestalo účinkovat zmenšovací kouzlo, takže vyrostla do své normální velikosti. Nakonec přesně opsala z krabičky složení toho nešťastného krému, a poslala sovu výrobci svého parfému, aby posoudil, které ingredience spolu tak podivně reagovaly, a navrhl nápravu.
„Do postele se nevejdu, musím spát na podlaze, ven jít nemůžu…“ lamentovala nešťastně.
Hagrid bezradně pokrčil rameny. „No to jo. Lidi by na tebe vejrali jak na bílou vránu.“
„Kdyby vrránu,“ Olympa rezignovaně popotáhla černé chloupky, které mezitím povyrostly, zhoustly a začaly se jí na obličeji kudrnatit. „Spíše ovci. Čerrnou.“

„Ten bylinný krrém stvořřil oprravdový odborrník. Tak jemná texturra! Navíc je naprrosto bez vůně, takže jsem mohla použít i svůj oblíbený parrfém, kterrý jsi mi dal k narrozeninám,“ rozplývala se Olympa. „Prrostě mudlovský a kouzelnický život a svět v dokonalé symbióze!“ Otočila se od zrcadla a rozzářeně pohlédla na manžela.
Hagrid zvedl oči od jakéhosi mudlovského časopisu a strnul. Na obličeji jeho ženy se objevily tmavě fialové skvrny, které stále rostly, měnily barvu do zelena a na jejích okrajích vyrážely drobné černé chloupky.
„Noo… já bych teda řek, že von ten mudlovskej nebude s tím naším dycky tak ouplně slučitelnej.“

Olympa se shýbla a nadšeně vtančila do pokoje. Na stůl vyskládala hromádku přípravků na stárnoucí pleť z místního bylinného obchůdku.
„Prrodavač byl tak šarrmantní! Řříkal, že miluje moudrré grrandiózní dámy a já že jsem ta nejgrrandióznější!“
Hagrid sjel pohledem z manželky na její nákup. Pak statečně, ale opatrně pronesl:
„Holka, mám tě rád. Pro mě seš nejhezčí na celym světě. Ale myslim, že se nám něco stalo s překládacím kouzlem. Jo a nebylo by vod věci, dyby sis taky drobátko foukla do tej našej trumpetky. Já si už pár palců ufouk dneska ráno, dyž sem se praštil hlavou vo futra.“

„Vono je to něco podobnýho, jako Denní Věštec nebo Jinotaj,“ mudroval zase jednou Hagrid nad televizorem. „Dyž chceš, řekne ti, co je novýho ve světě. A k tomu ukáže hromadu pohyblivejch vobrázků. Takovejchch těch, co nejsou nakreslený, ale udělaný eee…“
„Fotoaparrátem,“ napověděla Olympa.
„Jo, přesně tim. Ale je to teda takový moc... neskladný. Kouzelnickej způsob je vo hodně lepší než mudlovskej. Noviny složíš a vezmeš do kapsy. A dyž je prohlídneš celý, pěkně shořej v krbu. Tendle hromskej krám není moc praktickej, co?“
„Urrčitě Hagrride. Ale teď ho prrosím zase nepouštěj. Nepůjdeme rraději na prrocházku? Je nádherrné rráno. Jako malované.“

„Moc dobře si to vybrala,“ pochvaloval si Hagrid. „Myslim, jako že sme jeli zrovínka sem. A dneska to byl vopravdu prima vejlet. Tady v těch kopcích se cejtím tak volnej a svobodnej! Ouplně jako doma.“
Hagrid si přitáhl svou ženu a vlepil jí velkou děkovnou pusu. „Vovce tady sou jako u nás. A hlídaj je taky border kolie. Zrovínka jako ve Skotsku! Vohnivou whisky tu sice nemaj, ale ta jejich slivovice, nebo mjodula, ty maj taky sílu, to ti povim. A všimla sis těch muzikantů? Jeden měl dudy! Jo, náš skotskej horal a tudle místní gorol, sou skoro jako příbuzný!“

Hagrid zkoumal malou černou krabičku. Něco zmáčkl. Najednou se rozsvítil velký černý obraz na zdi naproti postele. Ozvala se hromová rána, strašný rachot, nějací lidé běželi a křičeli. Vtom na ně něco spadlo, hlína se rozstříkla a oni zůstali nehybně ležet. „Co to je?! Ty mudlové sou dočista mrtví!“
Olympa mu vzala z rukou ovladač. „Nejsou. To je televize. Podobnou má přřece naše přřítelkyně Herrmiona.“ Stiskla další tlačítko, válečná scéna zmizela a na obrazovce se objevil pěvecký sbor.
Hagrid si oddechl. „Dobře, že ti lidi vodešli z toho válečnýho vobrazu. V tom kraválu by vůbec nebylo slyšet, jak pěkně zpívaj.“

Leželi pohodlně v opravené a magicky zpevněné posteli. Hagrid se zasnil:
„Pamatuješ, holka, jak sme byli posledně na tom romantickym vejletě?“
„Na rromantickém výletu? Spolu? Kdy?“
„Jak sme tehdá šli za vobrama, přeci.“
„Aha, ty myslíš diplomatickou misi prro Brrumbála. Na ní ale nebylo nic rromantického.“
„Že ne? Krásný kraje, slunko se blejskalo v jezerech…“
„Neustále prršelo a byla zima i přřes ohřřívací kouzlo.“
„Spali sme pod hvězdama…“
„Do páteřře mě tlačilo kamení.“
„A na kopcích, dyž sme se rozhlídli…“
„Mlha. A než jsme se nahorru vyškrrábali, plíce mi to mohlo rroztrrhnout! Já nevím, Hagrride, hovořříme vůbec o stejné cestě?“

„Bradavickej expres byl eště v pohodě. Ale to londýnský metro! Já myslel, že nás tam lidi ušlapou, jak sme teď takový malý.“
„Pak ta hrrozná prrohlídka kufrrů na letišti…“
„Letadlo mrňavý, ani nohy sem si pořádně natáhnout nemoh.“
„A v Prraze ten taxikářř…“
„Další vlak, kerej se vlek jak slimejš.“
„To horrko bylo přříšerrné!“
„Prej pokažená klima… tentononc.“
„V půjčovně automobilů tak arrogantní člověk…“
„Že jo? Co je to za votázku, esli umím řídit! Ten květináč v cestě neměl bejt.“

Olympa i Hagrid sebou zmučeně plácli na postel v pokoji malého horského penzionu.
Zlověstně to zapraskalo a lůžko se rozpadlo.

V Londýně vystoupili z vlaku, prošli magickou přepážkou a… ocitli se na staveništi. Nádraží opravovali. Dav se sunul po provizorních dřevěných chodnících kolem dělníků, kteří cosi bourali. Olympa zavrávorala a padla na jakousi zídku. Ta se poroučela k zemi.
Hagrid přiskočil, aby manželce pomohl.
„Pane,“ poklepal mu na rameno jeden z dělníků a napůl obdivně, napůl v legraci pronesl: „Nemoh byste nám vaši ženu půjčit? My se tu zeď snažíme rozebrat vod rána, a vona to zvládla cobydup.“
Když poodešli, pošeptala Olympa Hagridovi. „Prrávě jsem přřišla na prravidlo číslo třři: Pozorr! Jsme sice menší, ale váhu a sílu máme původní!“

„Hagrride, než dojedeme do Londýna, zopakujme si, na co si dávat v mudlovském světě pozorr, abychom si cestu užili, ale zárroveň byli co nejméně nápadní.“
„Ale néé. Dyť sme to už vopakovali nejmíň stokrát!“
„Tak ještě po sté prrvé, drrahoušku. Prrosím.“
„Nesmíme nic řikat vo kouzelníkách.“
„Sprrávně. Co naše zmenšovací kouzlo?“
„Noo… vono tentononc… ubejvá a my kapánek rosteme...“
„Takže musíme pečlivě hlídat –„
„Abysme nevyrostli moc. Tak zasejc fouknem do tý trumpetky a drobátko se zmenšíme.“
„Výborrně. Když tato dvě jednoduchá prravidla dodrržíme, čeká nás bezprroblémová exotická dovolená“, pronesla Olympa a spokojeně se opřela do polštářů v kupé Bradavického expresu.

Bradavický expres byl připraven k odjezdu z Prasinek.
Olympa se natáhla a něco Hagridovi podala. „Je vyrrobena z materriálu, kterrý je u mudlů běžný. Naprrosto nenápadná, ale prro nás nezbytná.“
Hagrid si z výšky svých tří metrů smutně prohlížel okolí, jako kdyby to mělo být naposledy.
Jeho žena si stoupla na špičky a netrpělivě ho zatahala za rukáv. „Rrychle, prrosím! Výprravčí čeká jen na nás!“
Poloobr si povzdechl. Pak konečně malou plastovou trumpetku přiložil k ústům a mocně zatroubil. Vzápětí se stejně jako před chvílí Olympa zmenšil o metr.
Nastoupili do vagonu a vlak se rozjel.
Svatební cesta mohla začít.

Rýže.
Vagon rýže!
Bradavický expres plný rýže!
Svatebčané ji plnými hrstmi sypou na novomanžele.
Kdosi vytáhne hůlku.
Zrnka se změní v mraky magimravenců s obrovskými kusadly…
„Nééé!!!“ Hagrid vystřelil z postele.
„Copak drrahoušku?“
„Sem se lek, dyž tu rejži proměnil…“
„Kdo? Jakou rrýži?“
Hagrid Olympě povyprávěl svůj sen.
„Co na něm bylo tak strrašného? Veškerrou žoužel miluješ a kouzla také, nebo ne? Možná jsi přřeprracovaný.“ Zamyslela se. „Myslím, že rraději nepojedeme na svatební cestu do magického safarri parrku.“
„Ne? Kam teda pojedem?“
„Někam, kde si od svého brradavického bestiářře a od magie dokonale odpočineš. Do nějakého malého tichého hotýlku. Mudlovského.“