Moje články

„Doufala jsem, že ta nešťastná exkurze proběhne hladce,“ začala Minerva. „Ale teď si připadám jako ve známém hororovém příběhu o magickém předmětu, který bylo snadné přimět k činnosti, ale téměř nemožné zastavit. Nakonec zničil celou vesnici.“
„Ti mudlové jsou sice velice zvídaví a občas dojde k malé nehodě,“ zapochyboval profesor Kratiknot, „ale zničit Bradavice?“
„Pověst Bradavic,“ upřesnila ředitelka.
„Jo. Furt vymejšlíme šecko možný, aby se jim nic nestalo. Stejně se dycky něco zvrtne,“ přidal se Hagrid. „A voni chtěj tech kouzel porád víc a víc.“
„Takže tentokrát potřebuji vás všechny,“ uzavřela Minerva. „Naši hosté se totiž chtějí proletět na košťatech.“

„Hagride! Jak procházka dopadla?“ zajímalo Minervu.
„Noo… jak sem se pokusil jim vokázat ty mravence a pavouky, tak to teda neklaplo. Voni si přinesli tu Skamanderovou knížku vo fantastickejch zvířatech, tak to poznali.
Ale našli sme pár naštvanejch zahradních trpaslíků. No a voni ty naše mudlíky pokousali.
Si přectav, voni se svalili jak špalky. Teda ty mudlové. Tak si je Dráp nacpal do kapes a vodnes na vošetřovnu. 
Ale žádný vobavy, už sou zase šeci jako rybky. Poppy povidala, že měli enom tudle… alegorickou reakci. Jako že maj málo magie.
Sou fakt spokojený! Prej se jim tu začíná dovopravdy líbit.“

„Zapovězený les? Hagride, to nemůžeš myslet vážně!“
„Klid, Minervo. Věděj tydle mudlové, kde je Zapovězený les? Věděj kulový. Vemu je na druhou stranu. Do toho vobyčejnýho lesa. Slíbim kůrolezy, akromantule, jednorožce a vobra. Vokážu jim mravence a vo ňákým pavoukovi řeknu, že je to akromantulí mimino. A dyž budou jako dycky nahlas mluvit jeden přes druhýho, zařvu, že zrovínka teď vykouk mezi stromama jednorožec. Že ho vyplašili a von utek. Enom vobra uviděj dovopravdy. Vzkážu Drápovi, aby vobešel hrad a počkal na nás v tý zřícenině na kopci.“
Minerva uznale přikývla. „Výborný plán. Téměř bych se nebála říct, že dokonalý.“

Minerva zírala na své ruce. Bělaly se na nich dlouhé tenké jizvičky. „Ti mudlové musí být úplně vyděšení. Nechci ani pomyslet, co všechno se mohlo stát.“
„Vyděšený? Ani bych neřek,“ nesouhlasil Hagrid. „Sou nadšený! Vod včerejška nebrebentěj vo ničem jinym. Kdy prej jim ukážem něco podobnýho.“ 
„Podobného? Ten strašlivý zážitek jim nestačil? Třesu se ještě teď. Vždyť mohli promerlina umřít! Na jakékoli demonstraci magie se už nehodlám podílet.“
Hagrid ji soucitně poplácal po rameni. „Šplíchni si do čaje kapku brandy a nech to na mně. Vodpoledne s nima pudu na ouplně bezpečnej špacír. Vemu je za kůrolezama do Zapovězenýho lesa.“

Abyste věděli, jsem moc chytrá border kolie. Umím dokonce poznávat hodiny. Vím, kdy je půl páté, čas na moji večeři. Na rozdíl od mých lidí, kterým to musím pořád už od půl čtvrté připomínat. Kdybych to nedělala, snad by mi do mojí misky ani nic nenasypali. Ještě nikdy jsem ten čas nezmeškala.
Až včera. Přijela návštěva. Naše mláďata. Pořád dělali něco zajímavého. To dá rozum, že si nemůžu nechat nic ujít, no ne? A tak mi úplně ušlo, že už je ta ručička na hodinách nějak daleko. Kdyby ta smečka mláďat neodjela, já bych se snad dokonce zapomněla i nakrmit!

Hlouček lidí se změní v klubko překvapených myší. 
Paní Norrisová zaútočí.
Proměněná Minerva se vrhá na ni. 
Drápy se míhají, chlupy lítají. Vřískot zápasících koček se mísí s nadšeným pištěním myší. Hlasitě ředitelku povzbuzují a kroutí hlavičkami jako na tenisu.

Dveře se rozrazí.
„Moje drahá, já tě tady zapomněl, moc se ti omlouvám.“ Školník Filch se sehne a svou kočku zvedne do náruče.
Minerva se okamžitě vrátí do lidské podoby. Rozcuchaná, s roztrhaným hábitem, si znechuceně pohlíží své ruce pokryté krvavými šrámy. „Mne také omluvte. Musím si něco zařídit na ošetřovně,“ oznámí mudlům, kterým právě zmizely poslední zbytky myších ocásků.

Jezdíme občas autem do města k mláďatům, co mají moji lidi. A ty mláďata mají ještě mladší mláďata. A bydlí v takovém domě, co tam jsou byty postavené jeden na druhém až vysoko vysoko… prostě moc vysoko. Velikánský dům to je, samé okna a okna…
U nás na vesnici máme podobný. Teda ne my, ale paní sousedka, co na ni vždycky vrtím ocáskem, protože má pro mě pokaždé v kapse nějakou dobrotu. Tak ona má taky takový domeček. Na zahradě. Je malý, ale vypadá podobně. Jenom v něm nebydlí lidi. By se tam nevešli, to dá rozum. Bydlí tam slepice.

A pak jsem to našla. Vyčuchala jsem to pod křeslem, co v něm sedává Regi s noutbúkem. Můžu si to nechat? Jsem slušně vychovaný pes, lidské věci nekoušu. Jenom svoje plyšáky. Ale ty jenom žužlám, aby se nerozpadli. Zato přetahovadla, co mi moji lidi vyrábí, to je jiná. Říkáme jim uzel. Ten můžu tahat, trhat a škubat, až kolem cucky lítají! A když už je úplně oslintaný a rozcupovaný, tak se vyhodí a dostanu nový.
Hmm, tohle ale nevypadá jako nový uzel… Tohle bude spíš ta ponožka toho Snejpa, co o ní psala Regi drabble. Raději ji nechám, kde je. 

„Severusi, tvá nevědomost je neomluvitelná,“ promluvil z vedlejšího portrétu další z bývalých ředitelů, Nigellus Black. „Můj příbuzný Sirius již přece, stejně jako my, není mezi živými. Nicméně Minervina zvěromágská proměna by skutečně mohla tyto mudly zaujmout.“
Ředitelka souhlasně přikývla. „Jistě. A nebude jim hrozit naprosto žádné nebezpečí.“
„Vtipné bude,“ rozvíjel svůj nápad Nigellus, „když předtím proměníš ty zvědavce v myši.“
„Proč ne. Ale jen na malou chvíli,“ přikývla Minerva znovu, i když maličko váhavě.

Příští den se s dychtivým očekáváním shromáždila celá výprava v jedné z učeben.
Paní Norrisové, kočky školníka Filche schované pod jednou z lavic, si nikdo nevšiml.

„Hagride,“ pronesla přísně Minerva. „Madam Pinceová čekala v knihovně na naše hosty celé dopoledne. Marně.“
„Dyž vono se mi to hejno zasejc rozuteklo. Kurnikmerlinšopa!!! Prej je to tady ouplná nuda. Prej budou program exkurze reklamirovat, či co. Prej chtěj nějaký pořádný čáry. Chtěj vidět kouzelníky v akci!“ 
„Kouzelníky v akci? Musí to ale být dokonale bezpečné. Nikomu se nesmí nic stát,“ zamyslela se ředitelka.
„Mám radu, Minervo. Tentokrát bez nebezpečí, že bys provedením pověřila mne osobně,“ ozval se Severus Snape ze svého portrétu. „Pozveš Siriuse Blacka, proměníte se, vezmete se za tlapky a před očima našich vzácných návštěvníků upečete dort.“ 

Hagrid rozrazil dveře hospody U prasečí hlavy. „Tak tady ste!“
Třináct korbelů napěněného máslového ležáku se pozvedlo na pozdrav. „Hagride, pojď taky na jedno!“
„Ani náhodou. Dyť je teprve před vobědem. Ste jak pytel skřítčích blech. Sem vám ten dnešní program ráno řikal ouplně zbytečně, co? Měli ste dávno bejt na prohlídce našej knihovny!“
„Nuda!“
„Samá teorie a žádná praxe!“
„Jo!“
„Čekali jsme něco jiného!“
„Nějaké vzrůšo!“
„Jediné pořádné kouzlo viděla Laděnka!“
„Vy ste tady taky?“ vyjevil se Hagrid. „Já myslel, že si někde v oustraní čtete!“ 
„Mám dočteno. A mají pravdu. Chtěli bychom konečně vidět kouzelníky v pořádné akci.“

„Severusi! Už jsi u nás dlouho nebyl,“ zahlaholil kapitán.
Obraz starobylého klipru kotvícího na malém přístavišti visel úplně nahoře v jedné z věží, hned naproti oknu. Severus v něm často a rád sedával, pozoroval špičky stromů Zapovězeného lesa a ptáky volně poletující vysoko na nebi. 
„Zdravím. Měl bys pro mne šálek dobré kávy?“
„To se ví, mně přece nedojde nikdy.“ 
„Výborně. Dnes bych si ji ale raději vychutnal u tebe v kajutě.“
Kapitán se chápavě usmál. „Klidně můžeš zůstat venku, jako vždycky. Ta Nováková už se tady po tobě dneska ptala. Podruhé nepřijde. Stoprocentně teď někde pro změnu nahání Hagrida.“

Ozvalo se další lusknutí a přímo před jejíma očima zmizely králičí uši i bambulka. Všechno bylo jako dříve, včetně neporušené látky džínů.
Od té doby neměl Severus Snape chvilku klidu. Laděnka ho pronásledovala po všech obrazech na hradních chodbách.
Když před palbou jejích neodbytných otázek prchl do ředitelny, obrátila svou pozornost na Hagrida. Z jejího neustálého proč? a jak je to možné? měl za chvíli hlavu jako přerostlou dýni. „Že sme tu holku rači nenechali u toho, že je to šecko enom technika…“
Záchrana přišla z nečekaného zdroje. Jedna z účastnic zájezdu Laděnce půjčila knížku Harry Potter a kámen mudrců.

Stála před velkým zrcadlem. Vytřeštěně zírala na dlouhé králičí uši, které jí vyrážely mezi  vlasy. Z místa, kde končí páteř, laškovně vykukovala velká chlupatá bambulka.
„Okamžitě mi ty erotické pomůcky sundejte! Nehodlám kandidovat na playmate,“ vykřikla rozhořčeně.
„Nepůjde to tak lehce. Můžete se přesvědčit, že obé vyrůstá přímo z vás,“ opáčil Severus.
Laděnka výrůstky ohmatala. Uši opravdu nahrazovaly její vlastní boltce a ocásku udělaly místo pečlivě obšité otvory v kalhotkách a džínách. „K neuvěření,“ vydechla.
„Chápu vás,“ ozvalo se z obrazu. „Tohle je skutečná magie. Pokud vás to uklidní, sám bych se jí zdráhal uvěřit, kdybych ji celý život neprovozoval.“

Na zdi před Laděnkou visel obraz ubohé horské chatrče. V popředí s ní ostře kontrastovala tmavá postava noblesně zahalená do černého pláště.
Muž najednou promluvil. „Jmenuji se Severus Snape. Většinou to bývá naopak, Hagrid používá převážně praxi a já, vzhledem ke své situaci, spíše teorii. Přesto se kolega pokusil o teoretický přístup. K úspěchu ovšem nevedl. Proto jsem se rozhodl zvolit praktickou ukázku. Pomůže mi domácí skřítek. Winky, můžeš začít. Přesně podle instrukcí.“
Laděnka se pochybovačně usmívala. Plochá obrazovka, herec a loutka, samozřejmě.
Ozvalo se něco jako lusknutí prsty.
„Prosím, otočte se,“ pokynul jí Severus.
Poslechla a vytřeštila oči. Vykřikla.

„Sem tý Laděnce šecko řek, jak si chtěla, Minervo,“ nešťastně krčil rameny Hagrid. „Ale vona prostě nevěří, že kouzla vopravdu existujou. Mele furt enom to svoje, že prej technika. A že sme v tom dovopravdy dobrý. A duch jako profesor je ouplně nejlepší. Co vona o nás pak napíše? Dyť to bude vostuda!“
Bývalí ředitelé v magických obrazech se zájmem naslouchali.
„Pravděpodobně nebyla edukací pověřena ta nejvhodnější osoba,“ pronesl suše portrét Severuse Snapea. 
Minerva se na něj zkoumavě zadívala. „A ty jistě víš o efektivnějším způsobu, že? V tom případě s okamžitou platností, jako osobu nejvhodnější, tímto úkolem pověřuji tebe.“

„Hagrid mi vyprávěl takové pohádky, že je všechno kolem skutečné a že jsem jediná, kdo tomu nevěří,“ svěřovala se Laděnka.
Odpovědělo jí zaražené ticho.
Pak se ozvalo: „Ty jsi nikdy nečetla knížky o Harrym Potterovi?“
„Nečetla. To je ono? Tyhle Bradavice? Svět z toho příběhu? Aha. Takže mám pravdu. Kulisy a herci.“
Ticho se změnilo na užaslé. 
„Ne! Vy vážně věříte, že magie existuje? Uvažujte přece reálně. Všechno se to děje jen ve vašich hlavách!“
Dvanáctihasým sborem, jako kdyby Laděnka řekla nějakou narážku, kterou všichni znají, ticho nadšeně vybuchlo: „ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?!“

Rázovali zpátky k hradu. Laděnka se statečně držela vedle Hagrida a přemýšlela.
Vím úplně přesně co se bude dít dál: Zavedou nás do třídy. Herci hrající studenty budou něco jako zapisovat husími brky na pergameny. Profesor Binns, prý duch, bude samozřejmě hologram. Postupně nám budou předvádět různé animatronické loutky, jakože domácí skřítky a magická zvířata a rostliny. Celý týden nás takhle budou bavit, vodit za nos a sledovat, jak reagujeme. A nakonec, před odjezdem, se všichni ti herci odmaskují a  promítnou nám film ze skrytých kamer. Nakonec dostaneme flešky se záznamem. Super! Budu mít fakt senzační článek pro svůj blog.

„Kde sou šeci? Dyť tadydle měli čekat! Deme přeci na hodinu k Binsovi!“ rozhlížel se Hagrid bezradně po prázdném prostranství před hradem.
„Kde je nejbližší hospoda?“ odpověděla Laděnka otázkou.
„V Prasinkách. Sou tam dvě. U tří košťat a U prasečí hlavy. A to jako proč?“
„Protože v jedné z nich budou. Vy jste nikdy nechodil na střední?“
„Na střední? Ee… co to jako je?“
Laděnka se na něj zkoumavě zadívala. Pak zavrtěla hlavou. „Tak jdeme pro ně, ne? O toho vašeho profesora Binnse bych nerada přišla.“

Uprchlíky, k jejich zklamání, našli Hagrid s Laděnkou ještě dříve, než oni našli hospodu. 

Osaměli ve velké síni. Hagrid mluvil a mluvil, pochodoval mezi stoly a rozhazoval rukama. Laděnka seděla, pusu čím dál víc otevřenou úžasem. Když už to vypadalo, že se jí hlava rozlomí na dvě půlky, Hagrida přerušila: „Brzděte, člověče. Chcete mi vážně tvrdit, že tohle všechno nejsou jen dokonalé technické triky? Něco jako Disneyland? A že vy všichni nejste najatí herci?“ 

Hagrid se narovnal v celé své výšce a dotčeně zaburácel: „Triky?! Herci?! To jako podvod?! Naše Bradavice?! Tak abyste věděla, jako že se Rubeus Hagrid menuju. Todle šecko nejni žádnej dysnylen či co. Todle sou vopravdický, poctivý čáry a kouzla.“ 

„Než pudeme na hodinu k profesorovi Binsovi, mám eště ňákou soukromou řeč s tadydle Laděnkou Novákovou,“ oznámil Hagrid po snídani.
Zbylých deset žen a dva muži se usadili na lavičkách před hradem.
„Co jí asi chce?“
„A proč soukromě?“
„Holky a kluci, chce se vám k Binnsovi? To bude nuda na usnutí.“
„Co takhle zdrhnout do Prasinek?“
„K Rosmertě na máslový ležák!“
„Nebo na Ohnivou Whisky!“
„Tady nám ani nefungují mobily a tam by mohly.“
„Lidi, neblbněte,“ ozval se jeden ze dvou mladíků. „Tohle přece Hagridovi nemůžeme udělat. My si dáme panáka a on pak kvůli nám třeba dostane padáka.“

Minerva se tvářila znepokojeně. „Hagride, nastal politováníhodný omyl. Ve skupině návštěvníků máme osobu, která je sice moták, ale naprosto netuší, že magický svět vůbec existuje! Program exkurze dnes začíná návštěvou hodiny profesora Binnse. To by té chudince mohlo přivodit skutečný šok. Zatím se musela sice cítit poněkud zvláštně, ale příliš věcí, které se liší od mudlovského světa včera nezažila.“
„No to mně vomejou! Kerápak to to je?“
„Jmenuje se Nováková. Budeš jí muset všechno vysvětlit.
„Zrovna vona? Vysvětlit? Já?! Jak?"
„Stejně jako rodičům mudlorozených prvňáčků. Už jsi to přece dělal. U Dursleyových a Harryho Pottera. A zvládl jsi to výborně.“

Hagrid za sebou zavřel dveře hájovny a ztěžka dosedl na židli. „Eh… Tesáku, to teda byl večír! Na nádraží to bylo eště dobrý, ale pak... 
Vez sem ty žencký přes jezero. Prvňáci sou dycky užaslý a zticha, dyž uviděj rozsvícený Bradavice. To vony byly taky. Ale jináč. Začly brebentit a ječet a vytahovat mobily a fotit… 
Taková mrňavá blonďatá cácorka, celá rozzářená, si dokonce stoupla a začla poskakovat. Chtěla mně dát pusu! Skoro sme voba skončili ve vodě.
Ti povim, sou šecky bláznivý. Až na jednu. Vona byla ouplně v klidu. Jak dyby byla taky čarodějka. Nováková se menuje. Laděnka.“ 

Laděnka Nováková konečně osaměla a ztěžka dosedla na postel. Ozvalo se tiché zavrznutí. Paradoxně to byla první normální věc v celém dni. 

Už to nástupiště! Mezi devítkou a desítkou přece žádné není! Jak se tam najednou vzalo?

A ten jejich průvodce, Rubeus Hagrid… nikdy tak velkého člověka neviděla.

Od rána do večera se děly podivné věci.

Nakonec ubytování. Vyděsila se, když uviděla stanové městečko jako na skautském táboře. Jak se krucinál do malého áčka mohla vejít ložnice, koupelna a kuchyňský kout? 

Rozhovorům spolucestujících většinou nerozuměla. Byli nadšení, ale nikdo se ničemu nedivil.

Jsem fakt jediná, komu tohle všechno připadá nenormální!?

„Prváci!… eeh, co to… dámy a pánové!… Ke mně!!!“ hulákal lehce zmatený Hagrid na nádraží v Prasinkách. Zvláštní bylo všechno. Nebylo prvního září, ale třináctého dubna. Pátek. Kouřící lokomotiva nepřitáhla několik vagonů, ale jen jeden. A na perón se ze zvláštního vlaku nevyhrnuly desítky hlučících studentů, ale tichý, rozpačitý hlouček několika dospělých lidí. 

„Dobrej den, já sem Rubeus Hagrid, šafář, hajnej a klíčník na hradě Bradavice a budu celej tejden vaším průvodčím.“

„Průvodcem,“ napověděl hlouček.

„Jo, průvodcem. Teďka si vás spočítám, esli ste šeci. Mělo by vás bejt štrnáct.“

„Třináct. Kamarádka onemocněla, takže nepřijela,“ ozvala se malá blondýnka. 

Hagridovi zatrnulo.

Hagrid odškrtával jednu položku za druhou: Stany sou postavený, postele ustlaný, v koupelnách ručníky a mejdla, na hajzlíkách toaletní papír… 

Tesák už notnou chvíli Hagridovi oslintával kalhoty ve snaze připomenout, že je čas krmení.

„A teď ty, psisko jedno praštěný,“ odstrčil ho Hagrid. „Přijede velká návštěva. Ne kvůlivá tomu, aby tě škrábali na zadku a krmili dobrotama. Nepolezeš jim do postelí a zablácenejma tlapama jim nebudeš ťápat po bačkorách. Celej tejden se nehneš z hájovny, rozumíš? Enom vyčurat, udělat to druhý a fofrem nazpátek. Vůbec tady nejsi, je to jasný? Dělej ouplně chcíplýho psa. To ti de jako nic jinýho.“

„Hagride, nevím o nikom na tuto roli povolanějším. Nikdo nezná Bradavice lépe než ty. Jejich okolí i všechna tajemná zákoutí hradu. Dokonale jsi je prozkoumal, když jsi, pravda, nedobrovolně, kdysi pobýval v magických obrazech.“ 

„Todle mi, Minervo, děláš furt. Vodíš si mě jak pimprle na provázkách. A já dycky udělám, co po mně chceš. Ale hejno ženckejch?“ 

„Rubeusi Hagride! Nikdy jsem po tobě nechtěla, abys vykonal cokoli proti své vůli,“ ohradila se dotčeně ředitelka. „A tady přece budeš v hlavní roli! Delegát cestovní agentury, který řídí celou exkurzi významných spisovatelek z mudlovského světa, je přece něco jako… zástupce ředitelky Bradavic!“

„Minervo, opravdu se nemusíte ničeho obávat. Chceme přece částečnou, ale bezpečnou otevřenost, ne? Spolupracujeme s naším spolehlivým člověkem v mudlovském světě. Všechno zařídil. Nabídka exkurze do Bradavic,“ úředník Ministerstva kouzel se začetl do pergamenu, který měl na stole, „se na internetu zobrazí výhradně autorkám či autorům fanfiction, kteří jsou zároveň motáky, takže Bradavice uvidí stejně jako kouzelníci.“ Úředník se povzbudivě usmál. „Vy, jako ředitelka školy zařídíte jediné. Určíte někoho, kdo dostane výpravu na starost. Doporučoval bych třeba Rubeuse Hagrida.“

Minerva nesouhlasně stiskla rty. „Je tedy rozhodnuto. Trvám ovšem na tom, že veškerou odpovědnost za  následky této neuváženosti nese výhradně ministerstvo.“

Laděnka Nováková se mračila. Její blog s názvem Ladění volal po novém článku. Inspirace ji ale nechávala na holičkách už víc než týden. Chtělo by to nějaký nový impuls. Možná vyrazit někam na výlet? Reportáže z návštěv hradů v zahraničí vždycky mívaly úspěch.

Nespokojeně listovala nabídkou zájezdů na Googlu. Tady už jsem byla, tady taky, to je profláklé, o tomhle píše kdekdo… Najednou se zarazila a začetla. Zajímavé! Tohle by možná stálo za pokus: Pobytový a poznávací zájezd… romantický hrad v srdci skotské vysočiny… inspirativní obyvatelé… zvláštní jméno - Bradavice… Jo! Jedu!  Najela myší na Koupit zájezd a zmáčkla levé tlačítko. 

Letos jsem toho moc nenapsala. Hagridí cyklus má tentokrát jen deset drabblat. O čem že se dočtete tentokrát? O rodičích Hagridovi a Olympě. A o trojčatech. Prostě takový normální, běžný, obyčejný horor...
Všechno pohromadě najdete TADY

„Já už teda nevim, co bych měl eště šecko dělat. Šafář, klíčník a hajnej sem vod tý doby, co sem vypad ze školy. Dyž po mně Brumbál chtěl, abych dělal profesora péče vo kouzelný tvory, že jako tomu rozumim v Bradavicích nejlíp, vzal sem to.
Dyž přišla Minerva s tim, že si musim doplnit vzdělání, protože fajnovky jako Malfoy maj blbý řeči, že sem nekvalifikovanej, dodělal sem si NKÚ i Vovce. A při zaměstnání!
Ale todle už je kapku moc. Přijede sem na exkurzi parta praštěnejch ženskejch, co píšou todlencto… eh… fanfikšn. A komu je pověsej na krk? Zase mně!!!“

Hagrid přiběhl domů s novinkou. „Už to vypuklo! Ředitelka rozeslala voběžník MYŠ!“
„Cože?“ vykulila oči Olympa.
„No jako že se musí profesoři sejít na poradě a probrat, komu z jedenáctiletejch kouzelnickejch děcek pudou dopisy z Bradavic. Jestli teda sou magický a taky dost chytrý na to, aby mohly študovat na našej škole, protože vono je to dost náročný.“
„Aha, tak to se Kuklík, Puklík ani Dudlinka bát nemusí. Magii prrojevili už jako batolata a inteligentní jsou také. Po nás. Základní školu po rročním odkladu zvládají naprrosto bez prroblémů. Ale co vlastně znamená zkrratka MYŠ?“
„No přeci Magie a Ynteligence Študentů!“

„Slyšel sem, že v Prasinkách votevřeli školku a školu pro děcka zaměstnanejch kouzelníků. Nezkusíme to?“
Kuklík, Puklík a Dudlinka se přestali prát o plyšového hipogryfa a zpozorněli.
„Mohli bychom. V pěti letech by se oprravdu měli seznámit se svými vrrstevníky, a začít se učit,“ zamyslela se Olympa.“

Hagríďata s výskotem vtrhla do třídy jako velká voda. Rázem bylo vzhůru nohama všechno. Hračky, knížky, pastelky… Ostatní děti se krčily koutě, některé plakaly.

„Prej nejsou naše děcka na školní docházku dost zralý,“ pronesl dotčeně Hagrid, když se vrátili domů. „Jak to mohla ta učitelka poznat? Dyť sme tam byli sotva pět minut!“

Trojčata konečně usnula a Olympa listovala knihami, které Hagrid přinesl. „Poslouchej, tohle je pozorruhodné: akvárrium má velmi uklidňující efekt na hyperraktivní děti. Pohyb rrybiček, jemné bublání vody a pomalé vlnění rrostlin působí meditativně a snižuje nadměrrnou aktivitu. Zaběhni ještě jednou na Přříčnou a kup nějaké rrybičky a rrostliny. Akvárrium mezitím vyčarruji já.“
Zanedlouho Hagrid vypustil do masivní skleněné nádrže svůj nákup.
„Ach!“ vyjekla Olympa, „myslela jsem rrybičky malé a rroztomilé!“
Ve vodě se tísnilo sedm podivných velkých tvorů.
„Dyť vony přeci sou roztomilý! Vzal sem je teda šecky. Sem je nemoh rozdělit, no ne? Koukni na ty vobrovský smutný vočička.“

„Koho tady nevidím! K Prasečí hlavě nezajdeš, musím přijet až do Londýna, abych se s kamarádem potkal!“ zaburácel Aberforth Brumbál.
Hagrid právě vyšel z knihkupectví Krucánky a Kaňoury s plnou náručí knih.
„Ty a knížky? Co sis koupil? Hmm… Jak zabavit batolata, Meditační techniky pro rodiče hyperaktivních dětí, Jak zvládat spontánní magii v předškolním věku, Uspávací kouzla a ukolébavky, Sourozenecká rivalita a jak jí předcházet…
„Tohle s Olympou fakt potřebujete? Vždyť jste oba profesoři s hromadou zkušeností!“
Hagrid rezignovaně pokrčil rameny. „To sme si mysleli taky. Jenže tydle naše dráčata, to je dočista jinej vobor. V tomdle sme ouplný zelenáči.“

„Hagrid musí rychle domů pane, dětičky! Všechno je žluté!“ Bradavický domácí skřítek vzrušeně poskakoval a mával rukama.
„Voni maj žloutenku?!“ Hagrid pustil obrovské kladivo, kterým zatloukal kůly na novou ohradu. Popadl přenášedlo - malou figurku jednorožce - a vyrazil k bráně pozemků, odkud se mohl přemístit.
Olympa se doma objevila v tomtéž okamžiku. Společně vtrhli do dětského pokoje. Přivítalo je nešťastné drmolení chůvy, ale hlavně trojhlasý zoufalý pláč. Vycházel z hustého houští pokrytého malými žlutými kvítky.
„Todle nejni žloutenka, ale hlodáš!“ vykřikl nadšeně Hagrid.
Olympa spokojeně přikývla. „Přřišlo to mnohem dřříve, než jsem očekávala.“
„Vobjevila se jim dětská magie! Sou to kouzelníci!!!“

„Hagrride, slyšíš to?“
Hagrid se zaposlouchal. „Co bysem měl jako slyšet? Neslyším nic.“
„No prrávě. Nádherrné ticho.“
„Voni snad dneska usnuli všici naráz!“
„Hned po večeřři.“
„Žádnej mě nepoblinkal.“
„Nebolí je břříško.“
„Ani se žádnej nepos… eh nepokakal.“
„Věřřím, že nás čeká nádherrná noc,“ povzdechla si zasněně Olympa.
„Enem abys to, holka, nezakřikla.“
Olypa si položila prst na ústa. „Musíme být opatrrní a velmi tiší.“
„Jo. Deme do ložnice,“ zašeptal Hagrid. „Těšim se na to vod momentu, co se prckové narodili.“
„Já rrovněž. Jen si drrahoušku lehni na bok, abys nechrrápal a naše andílky neprrobudil. Snad se konečně oprravdu vyspíme.“

„Už jsi tady hodně dlouho nebyl,“ Rosmerta postavila před Hagrida tuplák máslového ležáku.
„To víš, tři malý děcka, času málo, hlavu z nich mám jak vykotlanej strom s lesníma včelama. Voni sou tento… hyper… řikala Olympa, noo…,“ nemohl si Hagrid vzpomenout na správné slovo, „no voni porád křičej a lítaj…“
„To znám,“ pokývala Rosmerta soucitně hlavou, „to je nemoc šílených dětí.“
„Voni sou trojčata marodný?“ vyděsil se Hagrid. „Je to vážný? A co se s tim dá promerlina dělat?“
„Ohnivá whisky,“ pokrčila rameny Rosmerta.
Hagrid se zamračil. „Whisky? Malejm prckům?“
„Těm ne. To je rodičovská nemoc. Naleju ti pořádného panáka.“

Domácí skřítek, který celé dopoledne batolata hlídal, s úlevou vystřelil ze dveří.
Hagrid smetl z křesla dřevěné kostky a hrst kukuřičných lupínků, strčil do uší špunty a usadil se. „Se nedivim, že tadle šichta dělá mezi skřítkama zlou krev. Nikdo už k vám nechce, bando jedna. Každej rači de umejvat záchody, nebo kydat hnůj vod testrálů, než aby vám dělal chůvu.“
Kravál a jekot zesílil. Najednou ztichl. Hagrid vytáhl špunty z uší, rozhlédl se a zaplavila ho vlna něhy. Mezi hračkami, polštáři, miskami, kopečky krupicové kaše a rozsypanými piškoty leželi přituleni k sobě Puklík, Kuklík a Dudlinka a sladce spali.

„Aúúú, tys mě kopl do břicha! Dneska nejmíň potřetí!“
„Jauvajs! A tys mě už zase praštil do hlavy!“
„Škrábej se laskavě ve svém oku. Tohle je moje oko, rozumíš?!“
„A jak asi, když jsi mi přilehl ruku!“
„Posuň se trochu, musíš se na mě tak lepit?“
„Nezdá se vám, že je tady najednou nějak málo místa?“
„Nezdá. Ono tady už fakt není k hnutí!“
„Děcka, jdeme ven!!!“

Olympa se zavrtěla v křesle, jak pod sebou ucítila vlhkost. Odložila knihu Výchova trojčat v pohodě a bez stresu a vstala. „Hagrride, drrahoušku, podej mi prrosím sbalený kufřřík a přřenášedlo. Jedeme k Mungovi!“