Moje články

Co se líbilo Katty:
Lee: 1970
mila_JJ: Praxe na hvězdárně v Ondřejově
muminka: Trable mladého páru
HCHO: Bouřka
Arenga: Rodinné dědictví
Queenn24: Koně mě naučili
Aries: Jak říct ano
hidden_lemur: Nezapomenout
Remi: Mateřská láska
Esclarte: Přichází máj
Co se líbilo Regi:
Čarodějnice: Nekecáme, makáme (a daně rádi platíme)
Strigga: Daně a smrt v Záchranné stanici záporných postav
Aveva: Sambucus coniunctio
Aries: Dobrou noc
Viktorka: Kudla do zad
Keneu: Krystalka
Angie77: Trampská hymna
Dain: Svědectví minulosti
Nakonec jsem si nechala dva celé fandomy, které moc doporučuji k (opětovnému?) pročtení každému, kdo to zatím neudělal.
Arenga: Čajový cyklus
Kytka: Z Nového světa

Co se líbilo Katty
Carmen: Cti knihovníka svého
Peggy: Když tučňáci dokážou zázraky
gleti: Oddělení pro nápravu magických nehod zasahuje
winterpool: Debata symbolicko-botanická
Aveva: V hospodě
L.P.Hans: Výpadek
Čarodějnice: Přísně střežená tajemství
Regi: Když nikdo nemůže (a ani nechce), Hagrid rád pomůže
Aplír: Jazykolam
Tenny: Pro její úsměv
Co se líbilo Regi
Erendis: Nevěřte reklamním letákům
Vinpike: Dům holubí pln trusu
tif.eret: Říká se
mila_jj: Tučňáci a polární záře
Aplír: Torzo
Mamut: Starý zahradník
Tora: Domácích radosti, kočičí starosti
Owes: Mít fištrón
Lee: Velkorysost
Martian: Co studentům zůstane navždy skryto

Birute: Místo, jehož jméno nesmí být vysloveno
Faob: Po Libuši Vojtěch, víc vidoucí
hidden_lemur: A tak si je vzala domů
Katty: Jaro v rozpuku
Carmen: Inzerát v měsíčníku Mazlíčci
kytka: Vzkaz na plátně
Amaranta: Tajný život potravin
Peggy: Cestovatelovy úvahy
Julie: Rudá pasažérka
HCHO: Když rodiče slaví

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

Hippopotamie: Vezmi tyto listiny ... a vlož je do hliněné nádoby, aby se uchovaly po mnoho dní
Tenny: Mlčení
Euridiké: Zprávy rádia Svobodná Praha
Chrudoš Brkoslav Štýřický: Akční potenciál a akce drabblistova
Azereth: Žně
gleti: Per aspera ad astra
Esclarte: Skvělé dílo z donucení
Queen24: Věnováno Guccimu, tomu černýmu parchantovi :-)
Xantin: Děti se učí básničky a maminka se zlobí
Rya: Mateřská láska na dobu přechodnou

"Pokaždý se na ni s Tesákem vohromně těšíme. Vona je takovej hravej mazlík! A kolik srandy s ní voba zažijem!
Tak je to celej první den. I druhej.
Ale třetí den už začínám bejt unavenej. Prostě furt frmol. A dyž je chvilku klid, tak se tutově děje něco někde za rohem, kam nevidim, a bejvá to ňáká pořádná čertovina.
Štvrtej den koukám na kalendář, kdy už to šecko skončí. Protože jediný zákony, kerý v tý době fakt platěj, sou zákony schválnosti.
A pátej den sme s Tesákem štěstím celý bez sebe, dyž si Regi tu border kólii Indy zase vodveze."

Zaslechla jsem nové slovo. Je divné. Za nic na světě nemůžu přijít na to, co by mohlo znamenat. Možná má ten člověk moc tet... Ale to asi nebude ono. Protože tety já mám taky. I strejdy. Všechny lidi mých kámošů, co spolu chodíme na nedělní procházky. To bych mohla být klidně třeba strejdovaná, ne?
Taky mě napadlo nakouknout do naší koupelny, jestli náhodou někdo právě nevlezl do této vany. Jenže tam vůbec nikdo nebyl a navíc mi došlo, že vanu nemáme. Jenom sprcháč, co mi v něm moji lidi myjou nožičky…
Tak už nevím. Mohli byste mi to někdo vysvětlit?

„Olympo, todle já prostě neumim. Nikdá to nedokážu. Dyť já mám děsnej strach, co mi řeknou, dyž to udělám.
„Hagrride, drrahoušku, musíš se to naučit. Už nejsi nejmladší. Vždyť je to tak jednoduché. Byl jsi tolikrrát svědkem, že jsem to udělala i já sama. A stalo se něco strrašného? Máš na to prrávo, stejně jako kdokoli jiný. Teď hned si to vyzkoušej a prrostě to řřekni.“
„Tak já to teda prubnu.“ Hagrid se narovnal, nabral zhluboka dech do plic, aby si dodal odvahu, a zřetelně pronesl: „Povidám, že NE!! Tentokrát už ten dozor na vejletu do Prasinek za nikoho nevemu!“

„Tak teda, mladej, abys věděl, žádný mobily tady nefungujou. Ale protože seš moták, povim ti eště pár jinejch věcí…“
Nadšený proud informací tekl skoro hodinu a skončil otázkou.
Mladík nasucho polkl a hodil do sebe panáka, kterého mu Hagrid pohotově podal. „Takže říkáte: Žádné mobily, žádný internet, žádná smradlavá auta, žádné davy lidí, kam se člověk podívá, žádný shon, klidná práce bez stresů s ochočenými přítulnými zvířaty, celé dny na čerstvém vzduchu, ubytování a strava zdarma, mzda asistenta prvních pět let, a až půjdete do penze, doživotní místo hajného a šafáře? Tak… já to teda beru. A nalejte mi ještě.“

Za pevnými prkny ohrady neklidně pobíhalo prapodivné zvíře. Koňská kopyta jako talíře, tlama dravé šelmy plná ostrých zubů.
Hagrid seděl na pařezu, a něco psal na ohlazenou dřevěnou desku. Soustředěně kroužil písmenko za písmenkem, občas si na ruce popotáhl obvaz s prosakujícími kapičkami krve.
Po chvíli se nevraživě zahleděl na výsledek své práce.
„Zatracený ouředníci natvrdlí, už nevěděj, co za blbost by si vymysleli, a Poppy je s nima a ředitel jakbysmet…“
Pak se zvedl a na kůl před ohradou jedním naštvaným úderem kladiva přitloukl tabulku s nápisem:
Koňodlak podivný
Rači ho nekrmte. Ředitelství školy tvrdí, že je prej nebezpečnej.

„Tesáku, sedni!
Sedni, povidám!!
Tak dej přeci tu prdel na zem…
Ty si nesedneš?
Sedni!
Sedni!!!
SEDNI!!!
Himlhergotbasbombardón, psisko jedno mizerný, tvrdohlavý, sedneš si nebo ne?!
Já se na to vy…
Tesáku, ty moulo moulovatej, nechápeš, vo co tady de? Tak já ti to předvedu. Koukej. Takhle vohneš zadní nohy, a zadek hezky položíš na zem. Rozumíš?
Nerozumíš…
Tak eště jednou. Dyž řeknu SEDNI, uděláš to, co sem ti teď ukazoval.
Áaale no táák, Tesáčku, pejsánku můj zlatej, posaď se, miláčku.
U Merlina, nečum na mě tak blbě a sedni si konečně…
Hmm... tak si teda lehni. No co už…“

Zase jeden páteční večer u Prasečí hlavy. Hagrid si pohrává s poloprázdnou sklenicí a zamyšleně pozoruje dvě můry, zmateně poletující kolem plamínku svíčky. Přibližují se ve stále menších a těsnějších kruzích. Mávne rukou, aby je odehnal. Marně. Netrvá to dlouho a obě leží se spálenými křídly na stole.
Holky pitomý, nemohly ste si dát říct, dyž sem vás vodháněl? Nemohly, co? Jenomže za šecko se holt musí zaplatit. Taky sem nikdá neměl nic zadarmo. Ale takhle vysokou daň za blbost jako vy, jsem nikdá platit nemusel.
„Abe, buď tak hodnej, a přines mi oučet. Myslim, že už rači pudu domů.“

Olympa postavila před Hagrida velikou mořskou mušli. „Hagrride, povídej do ní něco, prrosím.“
„Proč mám do tej věcičky mluvit? K čemu to bude dobrý?“
„To je očarrovaná mušle. Nahrrávací. Bude to nádherrný dárrek k narrozeninám prro mou matku.“
„Fakt? A co mám jako řikat?“
„Cokoli. Třřeba pohádku O krrálici Alici.“
„Vona má ráda pohádky pro malý děcka?“
„Ale drrahoušku, přece víš, že je etnogrrafka. Má rrozsáhlou sbírrku rrůzných světových nářřečí a to tvoje je tak rroztomilé! Bude nadšená. A možná nás dokonce přřijede navštívit, přřestože teď velmi nerrada opouští Nový Zéland. Zkoumá tam jeden naprrosto neznámý malý nárrůdek. Jakési Hobity.“

Olympa listovala novinami. Pozorně pročetla Denního věštce, Jinotaj i Magazín kouzelnických paní a dívek. Pak sáhla po obou francouzských denících a společenském týdeníku. Nakonec se spokojeně usmála.
„Hagrride, drrahoušku, ty jsi mi udělal takovou rradost!“
„To já dělám porád, ne? Tak nevim, co to mohlo bejt tentokrát. Cos našla v těch novinách?“
„Nic. Absolutně nic.“
„Eee???“
„O tom, že chystáme malou utajenou svatbu, tam nepíšou vůbec nic. Nikomu jsi to neprrozrradil!
„Jo todle. Dyť já přeci vim, že to nesmim nikde řikat. Ví to enom madam Malkinová. A tý sem slíbil, že dyž to někomu práskne, přídem s Drápem zas.“

Tesáku, ty seš ale beran tvrdohlavej! Zvedni se! Dyť vo nic nejde. Pudeš enom tuhle z kopce dolů až k vohradě. Sem tam štěkneš, aby se neřeklo. Já pudu z druhej strany a to stádo testrálích hříbat tam prostě naženem. Musim je přeci spočítat, voznačit a zapsat.
Jasně, že vim, že seš neapolskej mastin a žádná border kólie. Ale stejně moc nehlídáš a pastevecká brigádička ti nikdá nevadila!
Vloni ti to šlo vohromně. To jak tě učila ta bordera Indy, co sme ji tehdá hlídali.
Ty Tesáku… že vona se ti líbila a ty chceš, abych ji pozval zas, co?

Prej nemám furt myslet, že šecko dobře dopadne. Prej mám bejt dycky připravenej na nejhorší. Včera sem to zkusil.
Než sem vodešel na jedno k Rosmertě, zkontroloval sem, esli není v krbu voheň. Esli má Tesák dost žrádla na tři dny, a esli sem zamk dveře. Co dybych se zdržel, že jo?
Vzal sem si paraple, dyby pršelo.
Náhradní gatě, dybych se třeba p… ehm… promoknul.
Tři kapesníky, dybych dva ztratil.
Vobvazy a hojivej lektvar, dybych náhodou cestou domů někde spad.
Vláčel sem plnej batoh takovejch blbostí!
Teda… Už nikdy. Přectavovat si, že se nic zlýho nestane, je fakt pohodlnější.

„Vážený pozůstalý. Voba vás vítám na Voldemortovym pohřbu. Vás pane ministře, i tebe, Tesáku. Neslintej a sedni si pořádně, ať je vidět, že seš slušně vychovanej pes.
Táta dycky řikal, že vo mrtvých enom dobře. Todle lehký nebude, ale já se vo to aspoň pokusim.
Tom Raddle měl dycinky rád zvířata. Sice mě prásknul, že chovám ve sklepení Aragoga, ale třeba mu ho bylo enom líto a chtěl dát roztomilýmu pavoučkovi svobodu. Taky to uměl s baziliškem a hadama…
No… To by bylo asi tak šecko.
Budiž mu země lehká. Nebo tak nějak. Dyť von nakonec udělal radost ouplně všem.“