Moje články

„Jak jsi k němu vlastně přišel, Hagride?"
„Jo, Abe, to bylo tak. Chtěl sem krásný, čistotný a vodvážný zvíře. Tak sem zašel za jednim chovatelem. Von mi nabízel různý mladý, ale mně se líbilo jedno roztomilý akorát vzadu. Jak sem na něho šáh, hned mi voblízlo prst.“
Hagrid se láskyplně zahleděl na psa, který mu soustředěně oslintával ruku.
„No já vim, splet sem se. Žádnej extra úlovek to fakt nebyl. Nejsem na to moc hrdej, šak víš, zvířatům přeci rozumim. Ale už je to tak..."
Něžně pohladil Tesáka po hlavě, vzdychnul a mokrou dlaň s nalepenými chlupy utřel do kalhot.

Rubeus Hagrid zase zabloudil. V břiše mu kručelo, večeře byla určitě v plném proudu a on nemohl najít cestu do velké síně.
Najednou se zarazil. Někde blízko cinkaly sklenice, příbory klepaly o talíře, byl slyšet tichý hovor a labužnické pomlaskávání. Srdce mu poskočilo, žaludek se zaradoval.
Popošel kousek a strnul úžasem a zklamáním.
Jen magický obraz bohatě prostřeného stolu. Teď v něm ale navíc seděli dva muži
a… jedli!
Když ho spatřili, usmáli se. „Divíš se, chlapče? Tohle je naše jediná radost, od té doby, co visíme jako portréty v ředitelně. Tak si sem, do toho příjemného obrázku, občas zaskočíme.“

Obrovský chlapec divoce máchá rukama, králíkárna se kácí, králíčci padají na zem, nohy po nich šlapou, krev z rozdrcených hlaviček se roztéká kolem.
Druhý klučina se třese, pláče a nemůže přestat.
Přibíhá otec.
„Táto, táto… ubohý malý chlupáči… To já ne, to von…“
Hagrid starší mávne hůlkou: „Riddikulus!“
Děsivé Rubíkovo dvojče je pryč, králíkarna zase stojí, ušáci pokojně chroupou mrkev.
„Už je dobře, synku, to byl jenom bubák. Sem si řikal, že se tu někde skovává. Voni se dycky proměněj v něco, z čeho máš nejvěčí strach. Ale ty se bát nemusíš. Seš šikovnej a ničemu živýmu bys nikdá neublížil.“

Máma ho opustila,
táta mu umřel,
byl tak jiný, osamělý mezi spolužáky.
Ze školy ho vyhodili a zlomili hůlku, aby ho potrestali za něco, co neudělal.
O tom, co opravdu udělal, se ani nezmínili, takže na to časem musel přijít sám.
A přišel.
Miloval všechno živé a platil za to.
Kolik?
To nebylo důležité. Jeho srdce všechno uneslo. Pochopilo. Chápalo lépe než jeho mozek.
Litoval něčeho?
Proč by to dělal. Všechno co přišlo, taky odešlo. Nakonec zůstalo jen to, co opravdu nechtěl ztratit.
Za kolik let se z chlapce stane chlap?
Není důležité, za kolik, pokud se jím doopravdy stane.

V malém domku sedí u večeře táta a jeho syn.
Jedenáctiletý chlapec odvazuje velké sově z nožky dopis, otevírá jej a radostně zvedá nad hlavu pergamen se znakem Školy čar a kouzel v Bradavicích. „Mám ho! Tak přece pudu do tej školy!“
„No bodejť! Já to přeci celou dobu povidal, dyť seš celej po mně!“
Oba vyskočí od stolu a prudce se obejmou. Větší zvedne menšího a bláznivě se s ním točí po kuchyni. Nohy poletují vzduchem nebezpečně blízko poličky s porcelánovými hrnky a talíři.
„Rubíku, synku, tak už mě konečně postav na zem, ať si tu zasejc něco nerozbijem…"

„Agrrridé, co to…? Pes se válí v naší posteli?!“ Olympa stála ve dveřích ložnice a rozzlobeně shlížela na manžela, lebedícího si s Tesákem v pruhovaných peřinách.
V Hagridovi hrklo. Nečekal ženu doma tak brzy. Horečně přemýšlel, jak z té šlamastyky.
Hlavou mu bleskla vzpomínka na film, který viděl v televizi, když byl navštívit svého českého kamaráda Zdeňka Srstku. Psi se tam mazlili s hodně starými a nemocnými lidmi, leželi s nimi i v postelích.
Jak ono se to enom menovalo…?
„Kdo se tu válí? My sme s Tesákem canisterapeutickej tým a todle je eee… polohování. My tady tento… tvrdě trénujeme!“

Flotila pramiček se odpoutala od břehu. Rubeus Hagrid seděl mezi ostatními prvňáky, nadšený z nových zážitků. Co na tom, že své spolužáky dvakrát převyšoval. Ten rozechvělý úžas cítil stejně jako oni.
A co teprve, když vypluli ze zátočiny a před nimi se zjevil nejkrásnější pohled na světě: Majestátní hrad osvětlený kouzly, zrcadlený v nehybné hladině temného jezera.
Štěbetání dětí rázem ustalo.
Bradavický šafář Rubeus Hagrid se rozhlíží po loďkách plných letošního, stále ještě hlučícího potěru. Tají dech.
Eště chvilku, Eště pár metrů a děcka zase zmlknou.
Teď.
TICHO.
Je to jako dycky. Dneska ouplně stejně jako tehdá před hromadou roků.

„Ehm… kolego Snejpe, poslal ste vzkaz, že prej chcete něco vysvětlit.“
„Ano. Pan Lucius Malfoy mi jako řediteli Dracovy koleje poslal stížnost na vaše vyučovací metody. Chápu, občas je zapotřebí studenty potrestat, ale fyzické násilí vskutku nepovažuji za vhodný způsob. Volím raději poněkud… subtilnější prostředky.“
„Co? Fyzický násilí?! Já bych se přeci žádnýho studenta nikdá ani nedotk!!!“
„Připouštím, je to zvláštní. A také musím uznat, že výrazy pana Malfoye nejsou, vzhledem k vaší profesorské funkci, zcela adekvátní, nicméně zde píše, cituji:
…neschopný poloobr předváděl studentům hipogryfa. Můj syn prý patřičně nepozdravil, načež jej ten tupý tvor napadl a těžce zranil…“

„Co? Že nemáte? To nemyslíte vážně, že se letos neurodilo. Nějaká objednávka kolegy Snapea mne nezajímá. Jak je možné, že jste dodal úplně všechno jen jemu?! A hejno těch uštěbetaných opeřenců, kteří vám vyzobali zbytek, to je už naprosto neslýchané!!! Jak mám promerlina živého pracovat? Čím teď probudím své třetí oko?“ Sibylla Trelawneyová spustila nejdříve bojovně a přes rozhořčení dospěla až k zoufalství. „To vám z celého záhonu vážně nezbyla ani makovička?“
Hagrid ji konejšivě poplácal po rameni. „Ale dyť není tak zle, paní profesorko. Cmrndnete si do čaje místo makovýho vodvaru krapet sherry a budete zase věštit jedna radost.“

„Hagride, všiml sis, co o tobě ta ženská, Rita Holoubková, zase napsala?!“ Hermiona rozhořčeně mávala novinami. „Měl by ses bránit, vymyslíme nějakou zbraň. Napíšeme taky článek. Odhalíme všechny její lži, polopravdy a pomluvy!“
„Klídek, Hermiono. Dyť přeci přesně todle vona chce. Napsala by pak novej blábol a já bych se zase musel bránit. A furt dokolečka. Todlencto mě nebaví. Kdo mě zná, ví, jak to šecko je. Já už ty její vejmysly nečtu. Nečti je taky a vono ji to za nějakej čásek přestane bavit…
Poď se se mnou rači podívat do lesa. Ukážu ti dvě mrňavý roztomilý jednorožčí hříbata.“

„Neruš eee… tento… moje kruhy,“ ozvalo se nerudně.
Aberforth, který se chystal postavit na stůl třetí máslový ležák, se překvapeně zarazil. „Co ti přelítlo přes nos?“
„Přemejšlim.“ Hagrid chránil dlaněmi mokrá kolečka, která na stole zůstala po dvou předchozích sklenicích, a mračil se na hostinského.
„O čem?“
„Děsně mě bolí koleno.“
„A to přemýšlíš, jestli zajít za Poppy nebo k Mungovi? Nebo co?“
„Ale néé. Dneska přijede Olympa a já nevim, jak to mám udělat, dyž si nemůžu kleknout.“ Hagrid sáhl do kapsy, vytáhl středně velkou krabičku a otevřel ji. V sametových hnízdečkách tam ležely dva zlaté kroužky poloobří velikosti.

Dychtivě jsme se vyhrnuli z vlaku. Někteří se rozběhli po malebném městečku, ale většina vyrazila k majestátnímu hradu nad černočerným jezerem. Já taky. Nechodím ráda v davu, takže jsem se courala kousek za poslední skupinkou. Všimla jsem si malého stavení přikrčeného ve stínu prvních stromů hustého lesa. Odpojila jsem se od ostatních, seběhla úzkou pěšinkou a zaťukala na neobvykle vysoké dveře.
„Ále, dobrej den, to je překvapení! Já myslel, že všici pudou nahoru, povykládat si mejma kolegama. Tak poďte dál, uvařím vám čaj. Dneska už prej můžu povědít ouplně šecko.“
Tak se zrodilo první hagridovské drabble a pak spousta dalších…

Hagrid si v hospodě u Prasečí hlavy pověsil na věšák spratkový kožich a ztěžka dosedl na židli.
Hostinský Aberforth mu utěrkou ometl stůl a postavil před něj orosený půllitr máslového ležáku. „Dáš si něco k jídlu? Máme výbornou kachnu s červeným zelím a knedlíkem. Je to exotický recept odněkud ze střední Evropy.“
„Né, enom né kachnu. Ti pitomí ptáci už mě stáli takovejch peněz a nervů, že bych si fakt nepošmák.“ Hagrid se zamračil, a na hostinského tázavý výraz se rozpovídal. „Víš, že Tesák poslední dobou ňák moc přibírá na váze, tak sem si řek, že ho musím trochu cvičit. No a psi ze všeho nejrači aportujou, a na hubnutí prej je dobrý plavání. Tak sem zajel na Příčnou. V jednom kšeftě tam měli takovou hračku pro psy, plavací kačenu. Koupil sem ji a šli sme k jezeru, že mu ji budu házet do vody a von mi ji bude nosit…“ Hagrid vzdychnul, napil se a rezignovaně máchnul rukou.
„A co se dělo, nefungovalo to?“ zajímal se Abe.
„Ale jó. Hra se tý potvoře děsně líbila. Nosila mi tu kačenu až do úplnýho zblbnutí. Jenže nakonec si ji někam vodnesla a schovala. Musel sem do Londýna pro novou. A další den to samý. Celej tejden. Koupil sem těch kačen sedum a nic z toho. Nemám ani jednu. Merlin ví, co s nima dělá, dyž se nedaj sežrat.“
Aberforth se poškrábal ve vousech, něco mu v tom vyprávění nesedělo. „A kam si Tesák všechny ty hračky odnesl? To je někam zahrabal, nebo co?“
„Kdo tu mluví vo Tesákovi?“ vyjevil se Hagrid, „ten trouba na celý cirkus koukal zpod stromu, kde se ve stínu vyvaloval a nezhubnul ani vo fous. Šecky ty blbý kachny mi přeci aportovala vobří voliheň a kam je dala, to teda nevim. Pod vodu je rozhodně hledat nepudu.“

Dobrácky vyhlížející chlapec rozvážně balil do obrovského kufru pečlivě vyžehlené a poskládané oblečení, které mu postupně podával jeho otec. Na stole se vršila hromada dalších věcí. Učebnice, rolička pergamenů, svazek brků, inkoust, kotlík, spousta plátěných pytlíčků, ale hlavně jedno malé úzké pouzdro s emblémem Olivanderova obchodu s hůlkami. Konečně bylo všechno uloženo a hoch se chystal zaklapnout víko.
„Rubíku, nevezmeš si taky svýho Aragoga?“ Drobný mužík držel velikého plyšového pavouka s korálkovýma očima.
Chlapec vzal hračku rozpačitě do rukou, ale pak ji otci velice jemně, přesto rozhodně vrátil.
„Ne, táto. Dyť jedu do Bradavic. Na todle už sem přeci starej.“

Moh sem to eště seřadit podle abecedy, ale myslim, že je to jedno. Naskládal sem to tak, jak mi to pod ruku přišlo. Tak kerý drabblíky se mi teda líbily nejvíc?
Le Système International za Kanálem
co napsala mila_jj, protože kouzelníci počítaj, jak se to v Angliji dělávalo dycky, enom Severus Snape musí just psát vobjednávky po novym způsobu. Jak mám pak vědět, kolik mu mám čeho přinýst?
Strnule vyčkával odchodu studentů
co napsala Sophie, protože to má milej pan profesor za ty svoje vobjednávky!
Razantní razie u Ježibabišky
co napsal Faob, protože je to vo zlý čarodějnici, protože šidit se nemá a protože to je jediný drabble, kerýmu od Faoba rozumim. Enom nevim, kde teda sou Jenda s Mařkou.
Domácí úkol
co napsala Katty, protože se Minerva spletla stejně jako já. No jó, já vim, vona byla tehdá ještě malá. A vlastně se spletla ouplně navopak… Ale to je jedno. Stejně se mi to líbí.
Ryba a host
co napsala Tora, protože maj doma skoro tolik zvířat co já, a protože ta jejich teta byla stejně protivná ropucha jako Umbridgeová, a poslali babu tam, kam patří.
Duchové rozliční
co napsala ioannina, protože šecko, vo čem tam psala, bysem chtěl vochutnat. Už sem se postaral, aby ten seznam dostal Abe, hostinský vod Prasečí hlavy.
Oťáskův slovník poučný
co napsala Martian, protože vona taky vopravuje a doplňuje, co v knížkách chybí, tak jako já, a protože Pajda je pes a ty já mám rád.
Kdo zná správnou odpověď, aneb anketa pro čtenáře DMD
co napsala Arenga, protože já přesně vim, co to je praskaviště. To je místo v Zapovězenym lese, kde se pářej třaskaví skvorejši.
Jdi si tam sám
co napsal Alasdair, protože von bude asi taky hajnej, dyž má tolik příhod se zvířatama, a kočka z tohodle drabblíku je takovej roztomilej mazel.
Ty Bláho!
co napsal Tirik, protože je to tak živě napsaný, že dyž sem to čet, začal se drbat dokonce i tudle Tesák.

Hagrid se naposledy rozhlédl, všechno bylo v pořádku. Zamkl hůlkou dveře hájovny, vytáhl z kapsy notně ohmatanou figurku jednorožce a vyslovil heslo: „Domů“.
Vzápětí se objevil v prostorném obývacím pokoji. „Haló, kde ste kdo, sem doma!“
Z kuchyně vyšla Olympa. „Drrahouškú, to jsem rráda.“
„Tatíí, tatííí, tatíííí!!!,“ ozvalo se a z vedlejšího pokoje se vyřítilo trojhlavé tornádo. Hagrida obsypalo šestero malých ruček a nožek. Chvíli se s tím nadělením vítal a chumlal a pak zaburácel: „Tak dost, děcka. Na todle budeme mít celej víkend. Teď si chce táta vodpočinout a povykládat si s vaší mámou. Hajdy do postele a spát.“

„Kdysi sem dělal daleko na severu pro jednoho vědátora, co zkoumal magický tvory. Měl je v klecích a mezi nima taky jednu mladou vobryni. Frídvulfu.
Zamilovali sme se, utekli spolu a bydleli pak v jednej jeskyni. Žilo se nám dobře. Vona celý dny lovila, já se staral vo domácnost. Večer sme si pak dycky povídali… a narodil ses ty.
Vod tý doby sem zase já lovil a vona byla doma. Jenže už po tejdnu prohlásila, že todle nejni nic pro ni a další den prostě vodešla.
No… moh sem si za to nejspíš sám. Neměl sem jí vykládat vo emancipaci.“

„Táto, moc se vomlouvám! Ale dyť já to neudělal schválně. Praštil sem se do hlavy vo trám, tak sem trochu zasakroval, z toho prachu sem kejchnul, a vono to samo… Šecko krmení pro krávu i králíky na zimu je pryč i se stodolou. Shořelo to, ani sem nestačil doběhnout pro vědro. Já bych se nejrači neviděl. Prosimtě, pošli mě rači někam k vobrům na druhej konec světa, kam patřim, ať ti zas neudělám ňákou škodu…“
„Jakou škodu!!!??? Rubíku, víš, co to znamená, ty můj kluku ušatá!? Dyť to byla přeci náhodná magie! Seš kouzelník, dostaneš dopis a pojedeš do Bradavic!“

Tuto rokli daroval Prvnímu laskavý mocný Hagrid, největší z Dvounohých. Pravil, ať zůstáváme zde, že jen tady budeme v bezpečí před Zlem, které se nachází v kamenných zdech. Po generace jsme tak žili v lásce a svornosti a naše rodina se rozrůstala. První zemřel, nastoupil Druhý…
Jednoho dne však přišel jiný Dvounohý. Mocného Hagrida přemohl, a řekl, že Zlo už v kamenných zdech není. Že je tam naopak mnoho dobré čerstvé a bezbranné potravy. Ale podvedl nás. Nastala strašlivá bitva a mnozí bratři byli krutě zabiti.
Od těch časů už nikomu z Dvounohých nevěříme a svůj bezpečný domov nikdy neopouštíme.

Byl to jediné, co mu zbylo, když ho Frídvulfa opustila. Synáček, takový cvalík roztomilý.
Rostl jako z vody, všechno na něm doslova hořelo. Švy dětských šatiček pukaly, ve dvou letech mu začal oblékat svoje šaty. Zanedlouho se začaly trhat i ty. Další oblečení už mu musel spíchnout na míru. Časem se to docela naučil.
A chlapec byl stále větší. Když pod ním praskla kuchyňská židle, nejdříve ji zpevnil, pak vyrobil novou, vyšší a bytelnější. A za rok další.
Jednou ráno ho probudil rachot. Pod Rubíkem se zbortila postel.
Tehdy se rozhodl. Dnes musí synovi konečně říct, kdo je jeho máma.

„Minerva mě votravovala vod momentu, co začla dělat ředitelku. Prej ať si dodělám aspoň tři NKÚ. Tak sem do toho teda praštil. Koupil sem si novou hůlku a Kratiknot mě každej večír tejral s formulema. Celej rok! Já na to učení holt nemám hlavu. Zato bylinkářství s Nevillem mi docela šlo. A zvířata, vo těch už přeci sám něco vim.“
„Takže hotovo? Gratuluju!“
„Jo! Ale to eště není šecko! Komise byla tak zkoprnělá z mojí ee… publikační činnosti, šak si čet, jak sem vopravil Vobludný vobludárium, že mi z péče vo kouzelný tvory dali rovnou taky jednu malou chundelatou vovečku!“

V hájovně u Ogga už bydlel několik týdnů, ale jeho minulost, budoucnost, a dokonce i přítomnost tonula v tmavé mlze.
Často utíkal, chtěl být sám. Lehával v trávě, a jak slunce prosvětlovalo stromy, vítr lehce pohyboval větvemi, připadalo Hagridovi, že celý Zapovězený les tančí. A do kola zve i všechny stíny jeho života.
Poznání přicházelo pomalu. Jednoho dne se však konečně vyklubalo jako ptáče ze skořápky.
„Z hradu mě vyhnali, ale dyť já mezi ty kamenný zdi stejně nepatřil! To tady, pod širou voblohou sem dovopravdy doma. A šecka ta žoužel, co se v lese hemží, sou moji malí bráškové!“

Před Hagridovou hájovnou stál přenosový vůz s nápisem Česká televize, kolem se hemžili lidi v bundách se stejným logem.
Hagrid seděl na lavičce, u nohou dekorativně usazeného Tesáka.
Muž s kulatou dobráckou tváří k němu přistoupil s mikrofonem. „Ahoj kamaráde. Až k nám se dostaly zprávy o tvých úspěších v chovu zvířat, která jsou běžně považována za nebezpečná. Jak to děláš?“
„Noo… sem si na to vypracoval takovou metódu. Řikám jí HAM.“
„HAM? Co to přesně znamená? Speciální způsob krmení?“
„Krmení to jo. Dycky mám po kapsách ňáký pamlsky. Ale to hlavní, co fakt funguje, je přeci Hlazení A Mazlení.“

V chlapecké ložnici byl sám, všichni odešli na vyučování. Až se vrátí, on už tady nebude. To mu až tak nevadilo. Neměl sice ve škole nepřátele, ale blízké přátele taky ne. Se svým jediným opravdovým kamarádem se rozloučil včera v Zakázaném lese.
„Snad tam bude Aragog šťastnej...“
Povzdechl si a začal sbírat svoje věci. Učebnice, brky, pergameny, školní hábity... Celý jeho dosavadní život nenávratně mizel v obrovském kufru jako v nejhlubší propasti. Naposledy vzal do ruky svou zmrzačenou hůlku. Dvě poloviny spojovalo už jen jádro – žíně z ocasu hipogryfa. Zaváhal, ale nakonec ji tam vhodil taky.
Víko bedny hlasitě zaklaplo.

Hipogryf
Nejni pravda, že je vobzvlášť nebezpečnej, jak to píšou v učebnici. Nebude to sice ouplnej mazlík, takže bych ho ani já nemoh dát do skupiny číslo jedna, jako třeba hafoně, ale do dvojky ho můžu zařadit s čistym svědomim. Při správnym zacházení je hipogryf vhodnej i do rodiny k dětem. Enom musej bejt ty děcka dobře vychovaný, aby uměly slušně pozdravit a správně se poklonit. Pak už ho můžou klidně pohladit, krmit ho z ruky čerstvě zabitejma fretkama, nebo se na něm proletět.
Todle šecko je fakt, konzultoval sem to se zahraničním vodborníkem na slovo vzatým, se Zdeňkem Srstkou.

Otec se synem pracovali na zahrádce a spojovali užitečné s… užitečným. S výukou násobilky.
„Rubíku, kolik kuliček hrášku je v tomdle lusku?“
„Jeden, dva, tři… sedum!“
„Jo. A když si tydle lusky vezmeš dva, kolik hrášků bude?“
„Nooo…“ Chlapec se dlouze zamyslel. „Čtrnáct!“
„Ve třech luskách?“
Pauza byla ještě delší a pak se nejistě ozvalo: „Jednadvacet?“
„Štyry lusky?“
„Pět?“
„Šest?“
Prodlevy se stále prodlužovaly, Rubík čmáral klacíkem do hlíny, počítal čárky, vyplazoval jazyk samým úsilím, ale výsledky byly pokaždé správně.
„A co dostaneme, když bude lusků sedm?“
Tady se chlapec rozzářil a odpověď vyhrkl okamžitě: „No přeci hrachovou polívku, táto!“

Je určitě zakletá. Možná, kdyby se odvážil a políbil ji, všechno by se změnilo. Jak krásná by byla… S korunou na hlavě stala by se jeho královnou. Pán by jistě dovolil, aby si přivedl tak úžasnou manželku.
Nádherná žabka to je ale už teď. Její překrásný obličej, zvonivý smích… Stojí jen malý kousek od něj, stačil by jediný skok. Jen kdyby měl tu odvahu. Je okouzlen, unesen…
Ach… najednou je unesen doopravdy! Lapen a uzavřen v pevném známém místě.
"Trevore," ozve se šeptem Nevillův hlas, "nesmíš sedět ve třídě na lavici, ta odporná růžová ropucha by tě taky mohla proklít."

„Sem chtěl za Olympou, ale to moje kouzlení… Tak sem to vzal po mudlovsku. Bradavickým expresem do Londýna to eště šlo. Ale z dalšího vlaku mě vyhodili, prej se mě bojej děcka a nelíbí se jim můj kožich.
Do Doveru sem pak rači došel pěšky a tam si v hospodě našel chlápka s malou rybářskou loďkou. Dostal prachy, a že zejtra vyplujem. Enomže ráno seděl v přístavu na šutru a brečel, že loď propil, a zbylo mu enom todle.“
Hagrid si povzdechl a vytáhl láhev s plachetnicí na etiketě. „Abe, dones dvě sklínky, ať vochutnáme aspoň slzu toho námořnickýho pití.“

„Co to, promerlina, je?“ Hagrid užasle sledoval dvě postavičky jako potažené černou kůží, jak ve stále stejném rytmu, se stále stejnými pohyby krouží a krouží po ledovém oválu. „Dyť sou jako v kleci! Ty lidi tam někdo zavřel? Jako myši v obchodě na Příčný? Vony tam taky tak běhaj furt dokola v takovym kolotoči.“
„Ne, Hagride, to je rychlobruslení. A ti sportovci to dělají dobrovolně.“
„Jako fakt??? No… vona je to konec konců jejich věc, ale ty chudery myšičky…“
Druhý den z výlohy obchodu s domácími mazlíčky zmizela klec s běhajícími myškami a Zapovězený les získal dva nové malé obyvatele.

„Roztomilý holčičky to byly. Krásný, chytrý, hodný. Všici vokolo je měli rádi a vobětavě vo ně pečovali. Jenže byly tak vzácný, že ani já nevěděl, co šecko potřebujou, a vony chřadly, chřadly, až uchřadly.“ Hagrid odložil rýč, troubivě se vysmrkal, zhluboka si povzdechl a do vykopané jámy uložil dvě malé rakvičky.
Kousek od hájovny se procházela dvojice studentů. „Vidíš to co já? Že bysme fakt měli takovou kliku?“
Když Hagrid zmizel v domku, přikradli se k čerstvému hrobu. Zdobila jej kytička lučních květů a deska s nápisem: Maruška a Zuzanka, ouplně poslední rypoši lysí, co nám z celýho chovu zbyli.

Zahřmělo, z oblohy sjel klikatý blesk a nově postavená hájovna stála opět v plamenech.
Hagrid zaklel, mávnul proti ohni deštníkem a v rachotu dalšího hromu cosi zamumlal. Vzápětí byl omotaný silnými lany. To se teda nepovedlo…
Tesák přiběhl milovanému pánovi na pomoc, ale než ho vysvobodil, zbylo z chalupy zase jen pár ohořelých trámů.
O chvíli později seděl Hagrid ve sborovně, hlavu v dlaních, slzy v očích. „Nemoh sem nic dělat! Přišlo to strašným fofrem, chtělo to ňáký pořádný hasicí kouzlo, ale já…“
„Už se netrap,“ přerušila ho ředitelka. „Přece víme, jak máš kvůli tomu starému nesmyslnému nařízení svázané ruce.“

Slastně protáhla všechny končetiny. Je čas vyskočit a dát si pořádnou snídani! Jídlo je tady opravdu chutné a příjemně voní. Něco takového ještě nikdy nezažila. Její nový hostitel je úžasně veliký. Ráda u něj zůstane navždy. Ten bývalý jí teda moc dlouho nevydržel…
Hagrid vytáhl z trouby koláčky. Tentokrát se mu povedly. Voněly máslem, měly správnou barvu, a když je z plechu vysypával do misky, nezvonily. Olympě budou určitě chutnat.
Ze zamyšlení ho vytrhl pohyb u jeho nohou.
„Tesáku, co se furt drbeš? Já ti řikal, že máš tu chcíplou veverku nechat bejt. Že tys vod ní chyt ňákou blechu?!“

Dvoukřídlé dveře Nemocnice svatého Munga se prudce rozlétly, dvě ze skleněných tabulek se roztříštily po nárazu o zeď, lustry se divoce rozkývaly. Pár zdobených dlaždic na starobylé podlaze puklo pod vahou obrovského těla. Recepční, starší tělnatá dáma, vypískla a v mžiku zajela pod stůl. Mladý léčitelský praktikant leknutím zapomněl, kde má hůlku, a začal nervózně prohledávat všechny kapsy svého hábitu. Několik pacientů se přikrčilo u zdí. Kdo jen mohl, zmizel v některé z mnoha chodeb.
Kolem obří postavy se protáhl Hagrid a naklonil se nad vyděšenou recepční.
"Dobrej večír přeju. Potřebujem fofrem felčara. Mýho malýho brášku Drápka děsně bolí zub."

Seděli ve třídě, před sebou lahvičky barevných inkoustů, studenti z mudlovských rodin krabičky s pastelkami. Přesně podle podivného vzkazu, který jim poslal jejich profesor.
Konečně vešel. „Votevřte si svý Vobludný vobludária. Tu knížku psal asi nějakej vyplašenej trouba, kerej se bojí i pěnkavy. Zvířata, co tam sou vymalovaný, si voznačte přesně podle mýho plagátu.“ A Hagrid na tabuli připíchl dlouhý seznam s různobarevně vyvedenými nadpisy:
1. ouplní mazlíci
2. můžete je vopatrně pohladit
3. rači je nekrmte, vobčas koušou
4. držte se vod nich dál
5. dyž je uvidíte, rychle utečte
6. tak na tydle už dovopravdy nesahám ani já.

Madam Olympa Maxime, ředitelka školy čar a kouzel ve francouzských Krásnohůlkách a současná přítelkyně Rubeuse Hagrida, bradavického profesora péče o kouzelné tvory, skrývá šokující tajemství!
O tom, že má mezi svými předky obra, si štěbetají vrabci na všech střechách kouzelnického světa. Jak si pak ale vysvětlit, že mohla jako poločlověk dosáhnout na tak vysokou a prestižní pozici? Byla to korupce? Nebo silná protekce?
Našemu listu se podařilo vypátrat skutečnost fantastičtější než všechny spekulace:
Madam Olympa je nemanželským plodem krátkého, leč vášnivého románku, který prožila její matka, princezna Leia, během jedné ze svých diplomatických misí, s vládcem planety Tatooin, Jabbou Huttem!

Severus Snape psal objednávku na sušená vajíčka kůroleza a přemýšlel, jak dosáhnout toho, aby byly tentokrát všechny v nejvyšší kvalitě. Dostal geniální nápad. Uvede přesný počet a číslo ještě zdůrazní, aby je Hagrid musel jedno po druhém spočítat a přitom je prohlédnout a protřídit.
Dveře kabinetu se otevřely, vešel Hagrid, na psací stůl položil něco, co vypadalo jako tři zrníčka máku a beze slova odešel.
Vzápětí se situace opakovala, jen kuličky byly dvě.
Potřetí na stole přibylo jediné zrnko.
„Profesore Snejpe, napsal ste, že tech vajec chcete 3 2 1. Teda nevim, proč sem jich nemoh donýst rovnou všech šest.“

Hagrid se sehnul, zvedl malou chlupatou kuličku, a položil si ji do klína. Štěně tam chvíli šmejdilo, pak se pohodlně natáhlo a v ten moment spalo.
Hagrid si poklepal na kolena. Pejsek to vzal s rozběhem, dopadl pánovi na klín, radostně mu olízal obličej, potom se na tom malém prostoru opatrně stočil do klubíčka a spokojeně usnul.
Hagrid se posadil a Tesák mu ztěžka vyskočil na klín. Nemotorně tam balancoval, nakonec mu přední i zadní packy přepadly, a pes sklouzl zpátky na zem.
Pán ho konejšivě pohladil po hlavě. „To víš, blboune, už se sem nevlezeš. Dyť seš velkej pes.“

Když nenajdou pachatele, zavřou prý Bradavice! Kam pak půjdu? Zpátky do sirotčince?
Pitomá uřvaná nána, kdyby se tam nemotala… mazlík měl večeři, ale přece za ni nebudu platit já?
Co ten poloobří blbec z Nebelvíru? Když jsem ho nachytal poprvé, měl svého pavoučka v takové malé bedýnce. Dobře jsem udělal, že jsem ho tenkrát neprozradil. Teď by se mi mohl hodit. Jak rychle rostou akromantule? Musí už být docela veliká. Předpokládám, že by mohla spořádat malou holku.
Výborně. Takže teď jen musí patřičně udýchaný a vyděšený student Tom Raddle doběhnout do ředitelny, a oznámit, jakou nebezpečnou bestii ve sklepení objevil.

„Vopravdu! Abe by mi přeci nelhal. Vobjevil se mu tam v jedný flašce! Profesore Snejpe, musíte jít se mnou k Prasečí hlavě a toho džina ňák vodčarovat. Šak víte, já bych toho s tim svym parapletem moc nezmoh.“
„Džin tak blízko Bradavic!? Jdu okamžitě.“
Severus vyrazil k Prasinkám rychlostí, které i Hagrid sotva stačil.
Když je hostinský uviděl, rozzářil se. „Ahoj Hagride! Profesore Snape, to je návštěva! Můžu nabídnout něco extra? Úplnou novinku. Ještě jsem to tady neměl. A dám si s váma.“ Na stole přistály tři skleničky a láhev s barevnou etiketou.
Severus konsternovaně četl: BEEFEATER LONDON DRY GIN.

„Stop! Dáme si pauzu.“
Butch Káčidy se zvedl a sáhl pod křídlo, aby odtamtud vyndal kancelářskou sponku, která ho tlačila. „To je dost, rejžo. Mám hlad, žízeň a chce se mi na záchod.“
Režisér mávnul rukou a vešel do svého karavanu. Nalil si skleničku, pohodlně se usadil a zamyslel se. Režíroval už spoustu filmů, ale natočit western s těmi nejlepšími z oboru byl vždycky jeho sen. A tým DMD takový byl. Dojatě zamáčkl slzu. Tohle bude nejlepší film, jaký kdy natočil, jako že se Danny DeVito jmenuje. Tak, zpět do práce.
„Všichni na svá místa! Klapka! Pokračujeme, kde jsme přestali!“